#1
alto_textblock
#1
2. listopadu 1913.
#2
alto_textblock
#2
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 301.
#3
alto_textblock
#3
Strana 19.
#4
alto_textblock
#4
Pafisk vyhražen.
#5
alto_textblock
#5
OBSAE:
K. Osman: . . . . . . Štěstí.
M. Béňa: . . . . . . Slovácké děti.
Ch. L. Philippe: . . . Psova smrt.
A. Skramová: . . . . Rudá záclona.
#6
alto_textblock
#6
Štěstí.
#7
alto_textblock
#7
Napsal K. O sm an.
#8
alto_textblock
#8
Malá baroneska Marie P... ova byla nej
roztomilejším a nejpůvabnějším stvořeničkem
jež jsem kdy poznal.
Trávili jsme tehdy se ženou prázdniny
v Mladé Boleslavi a obývali v sousedství ba-
ronovy vily starý dům, jehož stinná zahrada
oddělena byla od malého parku vily jen níz-
kou, polozbořenou zídkou. Stýkali jsme se
* rodinou baronovou velice často.
A právě ona nízká opuková zídka byla
oblíbeným místečkem malé baronesky. Tam
provozovala své umělecké evoluce, z nichž
přečasto přinášívala si krvácející nosík, odřená
kolena a lokte nebo dokonce — k nemalému
zděšení své bony — roztrhané krajky a šerpy
svých šatečků, nikdy však ani jedinkou slau
nebo dokonce slůvko nářku.
Bylo to zajímavé a originální stvořeníčko.
tato mladá ratolístka panského rodu, a zdálo
se věru, jako by žilami jejími neproudila ani
jedinká krůpěj modré krve; tak byla prostou.
přirozenou a milounkou.
Marným bylo vyhrožování slečny bony
nejčernějšími tresty, bude-li přistižena př
skotačení na zídce zahradní nebo u mřížových
vrat s tvářinkou k nim přitisknutou, pokří-
kujíc na roj dětí, prohánějících se kolem víly
Mivala pro slečnu bonu jedinou odpověď, ve-
lice nešlechtickou — vypláznutí růžové špičky
svého jazýčku.
U těchto vrat pozorovali jsme ji často
Tvářinky se jí rděly a oči radostí zrovna
hořely, jakmile skupina hrajících dětí utábo-
řila se blíže vrat. Nesledovala hry a hovory
jejich jenom žádoucími a zvědavými pohledy.
ne, sledovala je jistě celou mladou, vnímavou
svojí duší, mluvící z jejího zraku, ba z cel
bytosti. Skákala zároveň s dětmi, smála se
s nimi, výskala, křičela, hádala se! Zbystře-
ným sluchem zachycovala hašteřivé jejich ho-
vory a odpovídala jim současně s ostafními.
nevšímajíc si toho, že děti na ni vůbec ani
nehledí; v těchto chvílích byla oživenou tou-
Jak rádo bylo by asi toto dítě dalo vše-
cky přednosti svého přepychu, všecky ty krás-
né, drahocenné loutky a sladké, vzácné pa-
mlsky za jedinkou jen hodinku volnosti — tam
venku mezi dětmi v nezkalené radosti mládí
Když se pak za soumraku rozprchly děti
domů, nebo když ji slečna bona odváděla, tu
bývala smutnou a jiskry v očkách pohasinaly.
Sedávala potom na zídce a tentam byí
její humor a chut ku poskoku. Hovořila sama
se sebou, gestikulujíc živě po způsobu dospě-
lých, nebo pohlížela přes střechy domů snivě
kamsi do dálky, kam malá dušinka její byla
zaletěla.
Říkali jí Maryčka, po polsku, kde se ba-
ron P. dlouhá léta zdržoval, a švitořila plynně
polsky i česky, zvláště ráda zpívala však s ná-
mi naše „národní“.
Baronka, milá, příjemná dáma, milovala
malou Maryčku velice; říkala velíce často, že
hrozné toto „enfant terible“ je přec jen ce-
lým jejím štěstím; bylať starší dceruška, ba-
roneska Lla, dítě zdraví chabého, nesympati-
cké a věčně rozmrzelé.
Za to slečna bona, potměšilá a pánovitá
Francouzka, Maryčku nikterak nemilovala
ubližovala jí sterými zlomyslnostmi, jimiž vy-
volávala v duši tohoto dítěte, uvažujícího
rozumujícího, nenávist a touhu po odplaté zl
— zlem.
Chování se slečny Lonysové k Maryčce
bylo věru hříchem, páchaným na její výchově
a srdci každému vlivu tak přístupném. Nebyl
však nikoho, kdo by baronku na to upozorni
a pak — chytrá Francouzka dovedla se do
přízně paniny znamenitě vlichotiti ..
Jednoho krásného červencového podve-
čera vraceli jsme se z výletu, podniknutého
do nedalekého lázeňského lesa „u Božích
vod“.
Po dusívě parném dnu pohrával nám nad
hlavami listovím kaštanové aleje příjemný vá-
nek. Bona šla s oběma baroneskami napřed
a baronka s námi volnými krokem za nimi.
Byli jsme právě zabráni v živý hovor.
když pojednou ozval se za námi dupot běží-
cích kroků a hned na to objevili se vedle ná
dva žebráci, vetchý, shrbený stařec a děvčát-
ko asi šestileté, přioděné jen záplatovanou su-
kénkou a špinavou, potrhanou košilkou. Díte
cupalo vedle nás mlčky, stařec prosilo
almužnu.
Mezi tím, co jsme lovili v tobolkách drob-
né peníze, poskočila dívčinka, zvábena pa-
trně pohledem na dvojíci krásně oděných di-
vek, ku předu a stanuvší těsně před slečnou
bonou, natáhla k ní prosebně opálenou ručku.
„Fi donc! Ani na veřejné promenádě nedá
ta chátra pokoje!“ vykřikla slečna bona a jata
patrně zlostí, či hnusem, ohnala se po dítěti
svým ne právě malým střevícem.
Děvčátko bolestně zajeklo a uskočilo
stranou, trouc si rukou špinavou, uprášenou
nožku.
Bleskurychle vytrhla se Maryčka z ruky
boniny a poskočivši před ni, opřela ruce
boky. Jen okamžik zdála se o čemsi uvažo-
vati, pak rychle, nežli se toho mohla překva-
pená Francouzka nadáti, dupla jí baronsska
několikráte po sobě vší silou na tentýž ele-
gantní střevíc, kterým slečna malou dívčinkn
byla odkopla, a celá uzardělá opakovala asi
třikráte: „Vy zlá, zlá, vy hastroši!“
Celý ten výjev byl tak komickým, že jsme
se, vidouce rozpaky barončiny, sotva smíchu
zdrželi. Ve výjevu tomto bylo však i mnoho
nevšedního a karakteristického; objev, jak do-
vede si dítě utvořiti úsudek o zlu a jak se
v srdci jeho ozve hlas po spravedlnosti a
odvetě.
Aniž by koho dbala, přikročila Maryčka
k malé žebračce a chopíc svými bělounk ými
#9
alto_textblock
#9
rádi.
#10
alto_textblock
#10
hou.
#11
alto_textblock
#11
prstiky odhodlaně špinavou dívčinu nožku
chlácholila ji vesele: „No, co, to nic není
Vždyť nemáš ani modřiny, a těch mám já dos
a dosti A neplač, tu máš!“ vytáhla z kapsy
krásnou broskev a podala ji děvčátku. „Ale t
špínavé nožičky ať ti doma u vás umyjí!“ do-
dola komicky vážně, otírajíc si ručku o rv
růžovou šerpu.
Baronke se jen usmála a prohodila: „Zlate
srdce, ale ty nezpůsoby! Kde se jen v tom dí
těti berou?“
Od onoho dne měli jsme Maryčku, mo
žno-li, ještě radši.
Nějaký den na to zastali jsme ji v zahra-
dě samotnu. Seděla jako obyčejně na zída
a četla pohádky. Posadili jsme se s druhé stra-
ny mlčky vedle ní.
Pokud započatou pohádku nedočetla, an
se nepohnula. Teprve když byla u posledn
písmenky, položila knížku a podala nám p
svém způsobu, napodobujíc ráda dospělé, obě
ručky, jimiž jsme ovšem srdečně potřásli.
Vypravovala nám věrně a živě děj po-
hádky právě přečtené, náhle se však přeru-
šila a pohlížejíc vážně a tázavě do očí mě
ženy, tázala se: „Paní Otylko, proč chtěla t
malá divčinka, tam v alejí, něčeho od nás
proč byla tak otrhána a špinavá a proč ji L
nyska odkopla?“
Ženu moji uvedl příval otázek do nema-
lých rozpaků; vědělať dobře, že toto hlouba-
jící a inteligentní dítě nedá se odbýti jen ne-
určitou nebo nejasnou odpovědí. „Má zlatá
tomu vy ještě nerozumíte, jaký je to rozdí
mezi vámi a onou dívčinkou. Jsou chudi
Snad že jí rodiče zemřeli a její dědeček —
on to s ní jistě byl — je stár, nemůže více
pracovat a proto musí prositi o almužnu. Vy
Maryčko, jste velice hodná, že jste jí dal-
broskev. Proč ji slečna odkopla, nevím. Snac
se štítila jejích špinavých ruček, ale mohla
jistě odbyti děcko méně hrubě; slečna nejed-
nala správně a nemá dobré srdce. Za to vy-
jste hodná, Maryčko, že jste děvčátko obdaro-
vala, ale neměla jste býti na slečnu tak zle
a neměla jste ji tupitl
„No, a co! Musila jsem jí přece oplati
tím, čím ublížila dívčince; a že jsem ji řekla
hastroš? Hm, to není tak zlé! Víte,“ a za-
smavši se tiše, dodávala tajemně a více jak
pro sebe: „Tam na mezi pod třešní stojí také
hastroš, jenže nemá takové zelené, kulaté pči
a dlouhatánské nohy jako ona!“ A dvakrá
tleskla si vesele na kolena.
Vybuchli jsme v zmích.
Snad byla by svoji opravdu roztomilou
mademoiselle poctila ještě jiným epithetonem
kdyby se v tom nebyl za mřížemi ozval jásoh
dětského roje, utábořivšího se právě pře
vraty.
S komickou zoufalostí zalomila ručkamaá
„Bože, bože, proč jsi mne ubohou stvořil
když jsem tak nešťastna a nesmím tam ven
Jak ráda byla bych alespoň na hodinku takovou
„pauvre“ holkou, jako jsou tam ty, abych
mohla s nimi pohrát na honěnou nebo scho-
vávačku! A co myslíte, pane,“ obrátila se k
mně, „pustila by mne mamá tam ven, kdybycl
ji pěkně poprosila?
Pokrčil jsem rameny. „To nevím, drahou-
šku; jsou to holčiny nezpůsobné a nehodite
se mezi ně.
„Že nehodím?!“ zvolala nedůvěřivě, po-
třásajíc kadeřemi. „Ať mi jen nechá Betyn
bosé nohy i ruce, ať si nechá šerpu i pentl
a mně jenom nějakou kytlici!“ zasmála se sa-
ma tomuto výrazu, a uvidíte! Víte, to Betyna
říká tak sukénkám. O jé, o jé, nechat mne jen
tak v košilce s bosýma nohama a rukama! Jak
ráda chtěla bych tam ven! Kdybych byla
alespoň klukem, jako bratránek Rudy! Znáte
přece Rudyho? Přelezla bych mříži jako on
a pohrála bych si tam venku s nimi — a jak!
Což to, já bych to také dovedla, ale ušpinit
si takhle šatečky, panečku, to by bylo! Mamá
by strašně lamantýrovala a mademoiselle ob-
cházela by mne pořád s rukama rozpřažený-
ma a křičela: „Fi denc, fi done!“, a Maryčka
nápodobila věrně slečnu bonu, krčíc nosik
ohrnujíc rtiky.
„Ale když je takhle papa doma a já při-
běhnu ze zahrady hodně usmolena, ten vám
má z toho švandu a říká, že jsem měla být
klukem! No, někdy se také rozhněvá a pak
mi ale pěkně napráší. Jako jednou loni. T
byla hrůza! Přijel k nám na návštěvu strýc
s ním ten velký bratránek Petr. Toho vy ne-
znátel No, víte, takový dlouhý, tenký kadet
voněl vám vždycky jako mama její bonbonier-
ky,“ a seskočivši se zídky, zastrčila Maryčka
ručky za šerpu, srazila podpatky střevičků
k sobě a kroutíc se pyšně, štěbetala s rozkoš-
ným humorem dále: „Zastrkoval vám prsty d
kapes, kroutil se a zvonil šavlí o ostruhy —
víte, zrovna tak jako rytíř na Rudyho divadle
Byl vám tak dlouhý, že by byl až tamhle na
tu švestku dosáhl! A ten přivezl si s sebou
takového malounkého, bělounkého psíčka. N
naše „Dona“ by ho jistě najednou spolkla.
pořád ho jen měl ležet na polštářku a nesměl
jsem se k němu ani přiblížit, abych ho nepo-
muchlala a nepošpinila.
No, pejsek se mi hrozně líbil a tak ráda
byla bych si s ním pohrála!
Jednou odpoledne, když odešel Petr na
procházku a nikdo nebyl doma, pomyslil
jsem si, jak by to bylo dobře, kdyby ten pej-
sek nebyl tak ukrutně krásně bílý, že by m
ho pak Petr jistě půjčil.
No co! Já jsem mu neublížila, toto! šla
jsem jen do salonu a tam má mama na stolku
takové prkénko s barvami a štětečky — ted
už to schovalí — vypůjčila jsem si to a oma
lovala jsem toho pejsánka, až bylo radosts
podívat. Vypadal zrovna jako papoušek „L -
ra“; tělíčko zelené, ouška žlutá a hlavičku
červenou. Jejé, to vám byla krásal Ale to
jste měli potom vidětl
Schovala jsem se za záclonu a vykuko-
vala, co tomu bude Petr říkat, až přijde do
pokcje.
Dlouho neříkal nic. Stál ve dveřích a já
chtěla už začít křičet strachy, že se sna
svalí, jak se držel dveří a byl bílý jako dříve
ten pejsek. Pak najednou zaklel vám hrozně
jako chlop, chytil polštářek s pejskem a utl
kal s ním do salonu.
#12
alto_textblock
#12
Dostala jsem pojednou hrozný strach,
když jsem zaslechla všude křik. Chtěla jsem
utéci, ale v tom otevřel papa zrovna dvéře.
Byl také celý bílý a strašně se mračil. Petr
šel za ním.
Papa se mne ani nic neptal, popadl mne
za šerpu, hodil na pohovku a hůlkou, co nos
na procházku, mi naprášil, o jé, a jak! Ale
myslíte, že jsem plakala? Kdepak! Rozkousal.
jsem si celý jazyk, ale ani jsem nemukla
Chtělo se mi hrozně křičet, ale že tam byl
Petr, ani jsem nepíplaí
Však jsem se naň dlouho a dlouho an
nepodívala a teprve, když mi koupil takového
Číňana, co pořád kývá hlavou, jsem se nař
zas udobřila.
Kdesi na druhém konci zahrady ozval se
ostrý soprán slečny bony, volající Maryčku
k svačině.
Seskočila se zídky, poklonila se a natřá-
sajíc si sukénku, utíkala k víle ...
Nebyl to však pouze vtip a humor, co
činilo toto dítě tak půvabným a zajímavým,
byla i jinak nevšední a poutavou ve veškerém
jednání. Jemnocit a něha ke všemu tvorstvu,
ba celé krásné, divuplné přírodě byly u ni
docela přirozeny a vyvinuty až k pietě.
Aniž by někdy o lásce své k ní mluvila.
přece přes tu chvíli projevovala ji — skutky.
Na prosté mezi vyhnula se každé chu-
dobce a v zahradě vídali jsme jí vystupovati
na špičky nožek, aby každý pouvadlý květ
svlačce, pnoucího se po laťoví besídky, mohla
něžně narovnati, probudili ještě k životu; pře-
těžce si vzdychla, jestliže některý květ zůstal
jí v něžných prstičkách chabě ležet.
Pamatuji se, jak kdysi cestou z procházky
sebrala přes veškeren profest slečny bony na
mezi pod stromem drozdí mládě, mající zlo-
menou nožičku a hlavičku poraněnu.
V tvářince její jevila se tehdy dojemně
veliká soustrast s ubohým ptáčetem a marny
byly domluvy slečniny, by je nechala ležet, že
stejně zahyne; donesla si je domů.
A druhého dne seděla za krásné slunné
pohody v trávě pod zídkou, majíc v klíně le-
žeti ptáče. Dýchalo ještě a rozhlíželo se za-
kalenýma očkama kolem. Hladila je něžně
kladla přes tu chvíli do hebké, chladící trávy
hovořic k němu hlasem plným sladkého utě-
šování.
Chválili jsme ji a žena moje odběhla, aby
jí přinesla na velkém lupenu svěžích malín.
Zavrtěla hlavinkou. „Položte je tam na
kámen, já si potom vezmu, až ptáček usne
Víte, nesmím teď vstávat, on by se ubožáčel
postrašil, že ostane sám. Je chudinka tolik
nemocný a vyděšený, že se i na teplém slu-
néčku třese. Snad dřímá a něco zlého se mu
zdá. Papa povídal, že někdo hodil po něm ka-
menem. Pani Otylko, viďte, že takové ptáče
je strašně ubohé, více nežli člověk? Kdybych
já byla nemocna, mohla bych si alespoň ně-
komu požalovat, říci, aby mi pomohl, ale zví
řátko neumí mluvit a povědět, co ho belí
jistě má velkou bolest avlítost.“ Sklonila se
nizounce nad ptáče, že je celé svými zlatými
kadeřemi zakryla a dlouho setrvala tak v za-
myšlení.
Hle, mysl dětská! Položila si otázku, n
kterou by snad marně čekala odpovědi a se
trvává v zadumání nad divným určením Vše-
homíra a bezcitností lidskou ke tvoru slabém
a bezbrannému .
Asi třetí den na to uzřeli jsme ji v zahra
dě ležící na zemi, s tvářinkou zabořenou do
trávy.
Na naše zavolání ani sebou nepohnula.
Teprve, když se ji žena moje tázala nej
něžnějším hlasem, spí-li, pozvedla trochu hla-
vu. Měla očí do červena uplakány, poprvé, e
jsme ji znali.
„Co se vám stalo, Maryčko?“
Zaštkala křečovitě. „Umřel!“ vykřikla tak
pronikavě, jako by zvoláním tím chtěla pře-
moci bolest svého mladého srdce nad první
ztrátou čehosi milého, nad tímto prvním roz-
loučením.
Bratránek Rudy musil přijíti a zahrabat
ptáčka pod starým akátem v koutě zahrady.
A nejednou jsme víděli, jak na tom místě
klečí s malým rýčem v ruce a odhrabuje hlínu
s růvku a sklání se v zamyšlení nad tlícím tíl-
kem ptáčete, aby se přesvědčila, zda dosu
leží, je-li pravdou, že více neoživne a co jed-
nou mrtvo, že navždy pro nás ztraceno...
Léto pomalu míjelo, listí začínalo už
žloutnouti a přes Chlum vanul od severu
chladný větřík.
Byl krásný zářijový den, když nás baron-
ka pozvala, abychom se s nimi účastnili edpo-
lední zábavy, pořádané v parku vojenské
střelnice.
Baron byl tentokráte s námi, což Ma-
ryčku obzvláště těšilo: cítilať se v přítomnosti
jeho tak volnou a stále hotovou k nějakému
novému taškaření.
Baron se jen smál a štěstí svítilo mu
z očí.
Společnost důstojníků a jejich dam bavila
se tohoto dne zvláště střelbou do terče.
Zasedli jsme k velkému stolu v popřed
parku s několika známými baronovými a
brzku rozproudil se veselý hovor a smích.
Děti rozběhly se po cestách a blízkých
stráních ke hrám. Nikdo se o ně nestaral; vě-
dělí jsme, že je jim zde takřka každý kámen
znám a každá stezka povědoma.
Jen chvílemi odběhla některá ze slečen
podívati se, kde se prohánějí, když rozjásané
jejich hlásky doléhaly až k nám. Mimo to při-
běhlo každou chvíli některé z dítek k našemu
stolu, skrývajíc ve dlaních s tajemnou tvář
nějakého brouka, pestré kvítko, či šedého hle-
mýždě. A tu nastalo vyptávání, kdo že ty
broučky živí, co asi rádi papají, kdo ta kvitk
tak pěkně namaloval a proč že ten hlemýžd
má takovou malou boudu a proč ji stále s se-
bou tahá.
Odpovědi daly nám někdy dosti přemý
šlení.
Tu příběhla také Maryčka celá uzarděla
a s pocuchanými vlásky, držíc křečovítěv
ručce cípy svého kapesníku a nakukujíc ob-
čas pozorně do vnitř; patrně v něm cos skrý-
vala. Na otázku, co že to divného a drahocen-
ného, poskočila k baronce a pravila. „Mamá
je ti tam tak pěkně malovaný motýl, jejé, ta-
#13
alto_textblock
#13
kový hezounký jak ten, co sedí na kytce ve
tvém pokoji nad pohovkou na tom velkém
obraze. Jen že má křídélka trochu žluťounká.
a ten tvůj červená. Ale to nic nevadí, fo se
spravil Víď, mamá, že mi toho motýlka tal
namaluješ, aby byl jako tvůj?
„To nejde, miláčku.“
„že ne? Ale, mamá, vždyť já i pejsánk
namalovala, aby byl pěknější, a jsem maličká
— a s motýlkem že by to nešlo? Vždyť t
nedá tolik práce!“ potřásala Maryčka nedůvě-
řívě hlavou.
„Nu, nevěříš-li, tedy se zeptej papa
Možná, že on to dovede!“ povzbuzovala ba-
ronka Maryčku.
„Papa? Kde pak! Ten to neumí, ten ma
luje docela jinak — ouvej — tenkou hůl
čičkou! To já už dobře znám!“ a Maryčk
chytila se ručkama kamsí za záda . .
Baron vybuchl v smích a my s ním.
Tu Maryčka přiskočila k němu, položila
před něj šátek a počala rozvazovati jeho cíp
V tom motýl, sproštěn lehounkého vězení
vznesl se rychle vzhůru, až kdesi zmizel.
Hleděla za ním dlouho v zamyšlení, ž
pojednou zašvitořila. „Hleď, papa, uletěl do
nebe k andělíčkům! To si tam s nim budou
hrát a s ním lítat. A proč, papa, mají ti andíl-
kové křídélka bílá, všichni stejná? Proč ne-
mají pěkně malovaná? Jejé, byla by to krása,
kdyby měli taková strakatá křidélka, jako
mají motýlci — červená, žlutá, modrá, zlatá.
tečkovaná, jejé! A papa, to mi také narostou
křidélka, až budu andělíčkem? Ale to bych
chtěla taková, jak mají motýlkové! Vid.
papa?“ Maryčka vrhla se baronovi na šíji
přitulivši hlavičku k jeho prsoum, počala ho
po tváři něžně hladiti, švitoříc dále: „Víď, to
jsou u andělíčků v nebí, u sluníčka! To tam
musí být horko! Nu, já bych v zimě také tak
velice ráda chtěla mezi andělíčky, k sluníčku.
bývá mi tu tuze zima...“ Vydechla z hlubola
a očka jí jen hrála.
Baron zvážněl a veselá nálada jeho jako
by s tím motýlem byla uprchla; schvátil Ma-
ryčku do náruče a celičkou ji zlíbal. Odběhla
Za malou chvili doletělo k nám po jednom
výstřelu od cvičiště několik pronikavých vý-
křiků zděšení. U našeho stolu a v celém okol
nastalo mimoděk napiaté ticho.
Nikdo se nepohnul, jen zrak zraku se ně-
mě ptal, co se asi dole u terče stalo? Dříve
ještě, nežli mohl kdo otázku tu vysloviti, pře-
běhla přes cestu kolem nás dívka v tvář
smrtelně bledá a s očima vytřeštěnýma hrů-
zou; v pravici třímala dosud křečovílě zbrah
Byla to dcera majora J..„, která se taktéž
účastnila střelby. Uběhla však jen několik
kroků a skácela se náhle bez hlesu k zemi
Dole nastal již zmatek a z chaosu hlasí
ozývalo se jméno baronovo.
Ten zbledl náhle smrtelně a těžce po-
vstal. V tom přichvátal již také cestou od cvi-
čiště poručík Prokop, bledý ve jváři, s čap-
kou v ruce, stíraje si pot s čela. „Pane ba-
rone, prosím vás, jen na okamžik, račfe s
mnou dolů,“ mluvil trhaně.
„Co se stalo?“ zvolal baron, přívíraje oči
Důstojník chtěl cosi říci, leč hlas mu se-
lhal. Pokynul jen rukou na cestu, vedoucí k
terčí.
Všichni přítomní zvedali se od stolu. Take
baronka chtěla jíti, poručik ji však zadržel
„Prosím jen okamžik. Pan baron se hned vrá-
tí; jen malá nehoda, jsme tu hned zase ...
Pánové rychle odešli al u stolu nastal
trapné, tísnivé ticho.
Po deseti minutách se vrátili. Baron by
bled a tvář jeho strhána jak po těžké nemoci
Tiskl zuby do rtů a teprve na druhou otázk
barončinu odpověděl namáhavě: „Malá ne-
hoda, budeme nuceni vrátití se domů; děti cd-
jely již napřed ...
„A proč?“ vykřikla baronka, jata náhl
divnou úzkosti.
„Jen klid, má drahá,“ odpověděl a poday
jí rámě, odváděl ji ke kočáru.
Když odešli, klesl poručík na žídli
Shlukli jsme se kolem něho. „Co je, cos
stalo?“
Poručík mávl rukou směrem ke cvičišt
Když před chvílí slečna J... ova posledně
střelila, přeběhla jí náhle přes cestu jak ze ze-
mě vyrostlá baroneska Maryčka — je to straš-
ná náhoda — střela zasáhla ji do spánku-
je mrtva.
Nikdo ani nehlesl; hrůza i bol umlčely
každý z hrudí se deroucí vzdech
Slečna J... ova zápasila dlouho se smrt
a baronka odřekla se ode dne neštěstí všeel
radostí života; ztratilať, co nejvíce na svět
milovala.
Odletělo štěstí jako motýl..
#14
alto_textblock
#14
Slovácké děti.
Napsal M. Bé na.
#15
alto_textblock
#15
v.
#16
alto_textblock
#16
Po chalupě mi rejdily myšky a dal jzen
rozhlásiti, že potřebují koťata. Hned na druhý
nebo na třetí den donesla mi v klínu, v zá-
stěrce malá asi čtyřletá, slabounká dívečka
Kateřinka Rumíškova, dvě roztomilá koťátka.
Obdařiv dítě přiměřeným dárkem, pro
mluvil jsem naň několikráte, ale nedostav od
povědi, mlčky jsem jen dítě pozoroval. Vědě
jsem, že je u nás módou za první návštěvy se
„haubiti“ a neočekával od „fojtěny“ — jak
zovou Kateřínku její družky, protože na tom
gruntě bývali dlouho „fojté“ — nic zvlášt-
ního, věda, že její otec je notorickým alkoho-
likem.
Děti alkoholiků jsou prý tupými: neche
popírati výsledky vědecké práce, ale já po-
znal i děti velmi nadané, ba geniální a otcové
byli ochlasty.
Malá Kateřinka, dnes moje nejvěrnějš
kamarádka, která se mne drží celý den jako
klíště, obědvá i večeří se mnou, ba dokonc
mi slíbila, že se mnou bude „aj nocovat“
Když „stará fojtěna“, t. j. mamička Ka-
teřinčina, přijde domů a děvčete tu není, za-
běhne jen ke mně pod návratí a zavolá-
„Kačo, poď doml“
A pak Kateřinka vyběhne — ale za chvíli
ji zde mám opět. Nevím vlastně, ke komu
chodí — má-li raději koťátka, anebo mne. Ale
nemýlím se snad, řeknu-li, že její láska a pří-
#17
alto_textblock
#17
chylnost jest zdravou výslednici lásky ke ko-
ťatům, přítulností ke mně a ještě snad více
k oněm dobrým věcem, které chovám neustále
na skladě, ve psacím stolku a které jsou
perníky, čokoláda, malované penile, píšťalky
a t. d
Z darů těchto nebeských potahuje nyni
malá „fojtěnka“ slušné procento, neboť mám
radost, že objevíl jsem nové velenadané dítě.
Z prvu se mi zdálo býti dítě tupým a ne-
všímavým. Jednou jsem šel do města něco
nakoupiti a maje snad plnou hlavu kuruckých
vojen, zapomněl jsem polovici. Nezbývalo.
nežli jíti ještě jednou. Jdu okolo Rumíškova
stavení a malá fojtěnka na mne volá:
„Ná co vy sa dnes porád táháte?“
Vesele jsem se zasmál a pozval Kate-
řinku; za chvíli byla již u mne a živě gestiku-
lujíc vypravovala:
„Naší mama rozmlaždili tatovi hlavu po-
lenem — tak jim krév valila!“
„Ná proč to mama zrobili?“ táží se.
„Ná tož veť oni porád lem to neščápené
goralčisko slopať a žhrat!“ volá živě Kate-
řinka, malá fojtěnka.
Tato originální, zajímavá a radikální
kura, léčiti pijanství polenem na hlavu, je tak
ryze slovácká, tak naše specifická, je v ní to-
lik „slováckosti“, že jsem se rozesmál.
Příležitostně, při druhé návštěvě, ptám
se Kateřinky: „Ná, Katerinko, ešče ten vaší
tata žerú?“
Úílocitní čtenářové, nežasněte nad tím
hrozným slovem. Kdybych je opsal, zmírnil,
neporozumí mi Kateřinka. — My jsme natu-
ralisté, náš sloh je lapidárníl
„Ná ešče!“ kývá hlavou fojtěnka.
„Nále tož co to?“ namítám nesměle, „vet
už jich mama aj švacili polenem po hlavě!““
„Ja — možete robiť co scete s taká
sviňů!“ povídá Kateřinka živě gestikulujic.
Ale mého srdce dobyla malá fojtěnka te-
prve předevčírem svojí roztomilou žvatla-
vostí. Byl to jeden z nejkrásnějších a nej-
čistších dnů mého života, které jsem s dítě-
tem prožil; a za to odnesla si malá fojtěnka
plnou náruč perníku a čokolády.
Vzal jsem ji za ručku a vedl na Kamenec.
Rád sedávám u naší říčky, tak Uichouncea
mile šplounající, ale potměšilé a časem velml
dravé. Usedám, zamýšlím se, šplounání říčky
mne inspiruje, ukolébává a přenáší do dob
dávno minulých, kdy náš kraj zalíval se lid-
skou krví. U nohou hraje si Kateřinka, sná-
žejíc oblázky, mušle, střípky atd.
„Hla, la!“ zajásá najednou dítě, očka mu
zahrají a podává mi úlomek oblázku. Ne-
chápu, co myslí, co v tom kaminku vidí
mlčím.
„To je taká matá legátečka!“ praví Kate-
řinka, stavíc oblázek jako židli na zem.
Přisvědčují usměvavě.
„Akorát,“ pochvaluje si Kateřinka svůj
vynález, „to je malá legátečka a na téj možu
sedávať kofátka.
„No už keď som ráz tady, na Kamencu,
mosím teho nahledať věcéj, pro ty koťátka.“
Odběhla kousek a za chvíli zpívajíc a fa-
hajíc mne za koleno jásá: „Ale dívajte sa,
pantáto — toť, hlal jaků pěknú malovanú ko-
lébečku som našla pro kofátka!“
A kladouc škebli do písku, pohybujen
prstečkem a zpívá:
#18
alto_textblock
#18
„Halú belu,
koně v zelu
a kofátka
v petrželu.
(Jakoby kolébala kofátka.) A v jakémsi opo-
jení, tvůrčím nadšení a andělsky dětské pro-
stotě povídá: „Tož už majú koťátka legátku
aj kolébečku, idem teda hledať ešče stoleček.“
Za chvíli donese jiný kamének v podob
kostky a fantasíruje roztomile: „Toto ted
može být ten stoleček pro kofátka. — Na
stořeček sa dá koťátkom mísečka s mlékem,
ony si sednú henkaj na legátku a budú pěkně
chlamtat.“
„Ale legátku máš jenom jednu, Katerin-
ko,“ pravím, zaujat rozfomilým žvastem dí-
těte a kofátka sú dvě.
„Ja na mů milúl“ žvatlá fojtěnka, „to s
mosím ponáhlať a najíť ešče jednu legátku
Veť to jedno by sa k mléku nedostalo, t
druhé by mu ho vychlamtalo a ono by potem
bylo hladné a mňaučalo by.
A rychle odběhla hledati novou legátku.
A zas doběhla rychle zpět plna radosti.
„Ná toto, co na to povíte — hla! jásá, tleska-
jíc ručkama. Nechápu hned, k čemu má býti
prchloubený, vymletý kámen, ale Katerinka
demonstruje: „To sa dá cigáňovi okúvať““ —
on tuto, hlal — tuto prám urobí ďúrku, tu s
dá provaz alebo reťaz a to budú také saně-
čky — zapríhne sa hríbja a kofátka sa budá
saňkovati
„Ale kde veznem to hríbja, Katerinko?“
namílám, veť ani já, ani vy hríbjata nemátel“
„Ná vypoščáme si — trebár toť od Ko-
hútů, šak majú dvě a poščať, co by nám ne-
poščali, nech sa naše koťátka odvezú na saň-
koch!“
„Víš ty co, Katerinko,“ povídám, stávaje
se již sám dítětem, „do sněhu je ešče daleko,
včilék sa ešče nemože saňkovať, sprav ty ko-
tátkom nejaký vozíček a potem si poščáme
od Kohútů hribja a budeme voziť koťátka!“
„Už, už teda běžím,“ přísvěděuje Kate-
řinka a otočivši se na místě, až jí sukýnk
odletěla a třepetajíe ručkama samou dychti-
vostí po práci, odběhla.
Netrvalo to dlouho a přinesla jiný kámen,
nebo střepinu — že prý to je vozíček. — Divil
jsem se té živé obrazotvornosti dítěte, střep
mohl býti vším jiným jen ne vozíčkem, ale
Kateřinka mne živě přesvědčovala:
„Ná tuto spraví cigáň taký klínec, tata
urobjá váhy, dajú sa koleca a koťátka budá
sa vozit!“ jásá fojtěnka a očka ji planou
svítí nejkrásnější a nejčistší radostí.
Bůh ví, co by ještě děvčátko nebylo ko-
ťátkům nasnášelo a jaké krásné dětské fanta-
sie mi unikly.
Ale snášel se podvečer, sporé letošní
slunce zapadalo, vrátili jsme se. Kateřink
nesla v klinu své poklady a vysypala je pod
návratí a podivuhodná dětská těkavost již
druhého dne jí poklady ty nebvly ničím ji-
ným — leč hromádkou kamení.