ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 19 bfbbf1f0-8f1a-11dd-b940-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 19
ALTO TextBloky — 18
#1 alto_textblock #1
2. listopadu 1913.
#2 alto_textblock #2
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 301.
#3 alto_textblock #3
Strana 19.
#4 alto_textblock #4
Pafisk vyhražen.
#5 alto_textblock #5
OBSAE: K. Osman: . . . . . . Štěstí. M. Béňa: . . . . . . Slovácké děti. Ch. L. Philippe: . . . Psova smrt. A. Skramová: . . . . Rudá záclona.
#6 alto_textblock #6
Štěstí.
#7 alto_textblock #7
Napsal K. O sm an.
#8 alto_textblock #8
Malá baroneska Marie P... ova byla nej roztomilejším a nejpůvabnějším stvořeničkem jež jsem kdy poznal. Trávili jsme tehdy se ženou prázdniny v Mladé Boleslavi a obývali v sousedství ba- ronovy vily starý dům, jehož stinná zahrada oddělena byla od malého parku vily jen níz- kou, polozbořenou zídkou. Stýkali jsme se * rodinou baronovou velice často. A právě ona nízká opuková zídka byla oblíbeným místečkem malé baronesky. Tam provozovala své umělecké evoluce, z nichž přečasto přinášívala si krvácející nosík, odřená kolena a lokte nebo dokonce — k nemalému zděšení své bony — roztrhané krajky a šerpy svých šatečků, nikdy však ani jedinkou slau nebo dokonce slůvko nářku. Bylo to zajímavé a originální stvořeníčko. tato mladá ratolístka panského rodu, a zdálo se věru, jako by žilami jejími neproudila ani jedinká krůpěj modré krve; tak byla prostou. přirozenou a milounkou. Marným bylo vyhrožování slečny bony nejčernějšími tresty, bude-li přistižena př skotačení na zídce zahradní nebo u mřížových vrat s tvářinkou k nim přitisknutou, pokří- kujíc na roj dětí, prohánějících se kolem víly Mivala pro slečnu bonu jedinou odpověď, ve- lice nešlechtickou — vypláznutí růžové špičky svého jazýčku. U těchto vrat pozorovali jsme ji často Tvářinky se jí rděly a oči radostí zrovna hořely, jakmile skupina hrajících dětí utábo- řila se blíže vrat. Nesledovala hry a hovory jejich jenom žádoucími a zvědavými pohledy. ne, sledovala je jistě celou mladou, vnímavou svojí duší, mluvící z jejího zraku, ba z cel bytosti. Skákala zároveň s dětmi, smála se s nimi, výskala, křičela, hádala se! Zbystře- ným sluchem zachycovala hašteřivé jejich ho- vory a odpovídala jim současně s ostafními. nevšímajíc si toho, že děti na ni vůbec ani nehledí; v těchto chvílích byla oživenou tou- Jak rádo bylo by asi toto dítě dalo vše- cky přednosti svého přepychu, všecky ty krás- né, drahocenné loutky a sladké, vzácné pa- mlsky za jedinkou jen hodinku volnosti — tam venku mezi dětmi v nezkalené radosti mládí Když se pak za soumraku rozprchly děti domů, nebo když ji slečna bona odváděla, tu bývala smutnou a jiskry v očkách pohasinaly. Sedávala potom na zídce a tentam byí její humor a chut ku poskoku. Hovořila sama se sebou, gestikulujíc živě po způsobu dospě- lých, nebo pohlížela přes střechy domů snivě kamsi do dálky, kam malá dušinka její byla zaletěla. Říkali jí Maryčka, po polsku, kde se ba- ron P. dlouhá léta zdržoval, a švitořila plynně polsky i česky, zvláště ráda zpívala však s ná- mi naše „národní“. Baronka, milá, příjemná dáma, milovala malou Maryčku velice; říkala velíce často, že hrozné toto „enfant terible“ je přec jen ce- lým jejím štěstím; bylať starší dceruška, ba- roneska Lla, dítě zdraví chabého, nesympati- cké a věčně rozmrzelé. Za to slečna bona, potměšilá a pánovitá Francouzka, Maryčku nikterak nemilovala ubližovala jí sterými zlomyslnostmi, jimiž vy- volávala v duši tohoto dítěte, uvažujícího rozumujícího, nenávist a touhu po odplaté zl — zlem. Chování se slečny Lonysové k Maryčce bylo věru hříchem, páchaným na její výchově a srdci každému vlivu tak přístupném. Nebyl však nikoho, kdo by baronku na to upozorni a pak — chytrá Francouzka dovedla se do přízně paniny znamenitě vlichotiti .. Jednoho krásného červencového podve- čera vraceli jsme se z výletu, podniknutého do nedalekého lázeňského lesa „u Božích vod“. Po dusívě parném dnu pohrával nám nad hlavami listovím kaštanové aleje příjemný vá- nek. Bona šla s oběma baroneskami napřed a baronka s námi volnými krokem za nimi. Byli jsme právě zabráni v živý hovor. když pojednou ozval se za námi dupot běží- cích kroků a hned na to objevili se vedle ná dva žebráci, vetchý, shrbený stařec a děvčát- ko asi šestileté, přioděné jen záplatovanou su- kénkou a špinavou, potrhanou košilkou. Díte cupalo vedle nás mlčky, stařec prosilo almužnu. Mezi tím, co jsme lovili v tobolkách drob- né peníze, poskočila dívčinka, zvábena pa- trně pohledem na dvojíci krásně oděných di- vek, ku předu a stanuvší těsně před slečnou bonou, natáhla k ní prosebně opálenou ručku. „Fi donc! Ani na veřejné promenádě nedá ta chátra pokoje!“ vykřikla slečna bona a jata patrně zlostí, či hnusem, ohnala se po dítěti svým ne právě malým střevícem. Děvčátko bolestně zajeklo a uskočilo stranou, trouc si rukou špinavou, uprášenou nožku. Bleskurychle vytrhla se Maryčka z ruky boniny a poskočivši před ni, opřela ruce boky. Jen okamžik zdála se o čemsi uvažo- vati, pak rychle, nežli se toho mohla překva- pená Francouzka nadáti, dupla jí baronsska několikráte po sobě vší silou na tentýž ele- gantní střevíc, kterým slečna malou dívčinkn byla odkopla, a celá uzardělá opakovala asi třikráte: „Vy zlá, zlá, vy hastroši!“ Celý ten výjev byl tak komickým, že jsme se, vidouce rozpaky barončiny, sotva smíchu zdrželi. Ve výjevu tomto bylo však i mnoho nevšedního a karakteristického; objev, jak do- vede si dítě utvořiti úsudek o zlu a jak se v srdci jeho ozve hlas po spravedlnosti a odvetě. Aniž by koho dbala, přikročila Maryčka k malé žebračce a chopíc svými bělounk ými
#9 alto_textblock #9
rádi.
#10 alto_textblock #10
hou.
#11 alto_textblock #11
prstiky odhodlaně špinavou dívčinu nožku chlácholila ji vesele: „No, co, to nic není Vždyť nemáš ani modřiny, a těch mám já dos a dosti A neplač, tu máš!“ vytáhla z kapsy krásnou broskev a podala ji děvčátku. „Ale t špínavé nožičky ať ti doma u vás umyjí!“ do- dola komicky vážně, otírajíc si ručku o rv růžovou šerpu. Baronke se jen usmála a prohodila: „Zlate srdce, ale ty nezpůsoby! Kde se jen v tom dí těti berou?“ Od onoho dne měli jsme Maryčku, mo žno-li, ještě radši. Nějaký den na to zastali jsme ji v zahra- dě samotnu. Seděla jako obyčejně na zída a četla pohádky. Posadili jsme se s druhé stra- ny mlčky vedle ní. Pokud započatou pohádku nedočetla, an se nepohnula. Teprve když byla u posledn písmenky, položila knížku a podala nám p svém způsobu, napodobujíc ráda dospělé, obě ručky, jimiž jsme ovšem srdečně potřásli. Vypravovala nám věrně a živě děj po- hádky právě přečtené, náhle se však přeru- šila a pohlížejíc vážně a tázavě do očí mě ženy, tázala se: „Paní Otylko, proč chtěla t malá divčinka, tam v alejí, něčeho od nás proč byla tak otrhána a špinavá a proč ji L nyska odkopla?“ Ženu moji uvedl příval otázek do nema- lých rozpaků; vědělať dobře, že toto hlouba- jící a inteligentní dítě nedá se odbýti jen ne- určitou nebo nejasnou odpovědí. „Má zlatá tomu vy ještě nerozumíte, jaký je to rozdí mezi vámi a onou dívčinkou. Jsou chudi Snad že jí rodiče zemřeli a její dědeček — on to s ní jistě byl — je stár, nemůže více pracovat a proto musí prositi o almužnu. Vy Maryčko, jste velice hodná, že jste jí dal- broskev. Proč ji slečna odkopla, nevím. Snac se štítila jejích špinavých ruček, ale mohla jistě odbyti děcko méně hrubě; slečna nejed- nala správně a nemá dobré srdce. Za to vy- jste hodná, Maryčko, že jste děvčátko obdaro- vala, ale neměla jste býti na slečnu tak zle a neměla jste ji tupitl „No, a co! Musila jsem jí přece oplati tím, čím ublížila dívčince; a že jsem ji řekla hastroš? Hm, to není tak zlé! Víte,“ a za- smavši se tiše, dodávala tajemně a více jak pro sebe: „Tam na mezi pod třešní stojí také hastroš, jenže nemá takové zelené, kulaté pči a dlouhatánské nohy jako ona!“ A dvakrá tleskla si vesele na kolena. Vybuchli jsme v zmích. Snad byla by svoji opravdu roztomilou mademoiselle poctila ještě jiným epithetonem kdyby se v tom nebyl za mřížemi ozval jásoh dětského roje, utábořivšího se právě pře vraty. S komickou zoufalostí zalomila ručkamaá „Bože, bože, proč jsi mne ubohou stvořil když jsem tak nešťastna a nesmím tam ven Jak ráda byla bych alespoň na hodinku takovou „pauvre“ holkou, jako jsou tam ty, abych mohla s nimi pohrát na honěnou nebo scho- vávačku! A co myslíte, pane,“ obrátila se k mně, „pustila by mne mamá tam ven, kdybycl ji pěkně poprosila? Pokrčil jsem rameny. „To nevím, drahou- šku; jsou to holčiny nezpůsobné a nehodite se mezi ně. „Že nehodím?!“ zvolala nedůvěřivě, po- třásajíc kadeřemi. „Ať mi jen nechá Betyn bosé nohy i ruce, ať si nechá šerpu i pentl a mně jenom nějakou kytlici!“ zasmála se sa- ma tomuto výrazu, a uvidíte! Víte, to Betyna říká tak sukénkám. O jé, o jé, nechat mne jen tak v košilce s bosýma nohama a rukama! Jak ráda chtěla bych tam ven! Kdybych byla alespoň klukem, jako bratránek Rudy! Znáte přece Rudyho? Přelezla bych mříži jako on a pohrála bych si tam venku s nimi — a jak! Což to, já bych to také dovedla, ale ušpinit si takhle šatečky, panečku, to by bylo! Mamá by strašně lamantýrovala a mademoiselle ob- cházela by mne pořád s rukama rozpřažený- ma a křičela: „Fi denc, fi done!“, a Maryčka nápodobila věrně slečnu bonu, krčíc nosik ohrnujíc rtiky. „Ale když je takhle papa doma a já při- běhnu ze zahrady hodně usmolena, ten vám má z toho švandu a říká, že jsem měla být klukem! No, někdy se také rozhněvá a pak mi ale pěkně napráší. Jako jednou loni. T byla hrůza! Přijel k nám na návštěvu strýc s ním ten velký bratránek Petr. Toho vy ne- znátel No, víte, takový dlouhý, tenký kadet voněl vám vždycky jako mama její bonbonier- ky,“ a seskočivši se zídky, zastrčila Maryčka ručky za šerpu, srazila podpatky střevičků k sobě a kroutíc se pyšně, štěbetala s rozkoš- ným humorem dále: „Zastrkoval vám prsty d kapes, kroutil se a zvonil šavlí o ostruhy — víte, zrovna tak jako rytíř na Rudyho divadle Byl vám tak dlouhý, že by byl až tamhle na tu švestku dosáhl! A ten přivezl si s sebou takového malounkého, bělounkého psíčka. N naše „Dona“ by ho jistě najednou spolkla. pořád ho jen měl ležet na polštářku a nesměl jsem se k němu ani přiblížit, abych ho nepo- muchlala a nepošpinila. No, pejsek se mi hrozně líbil a tak ráda byla bych si s ním pohrála! Jednou odpoledne, když odešel Petr na procházku a nikdo nebyl doma, pomyslil jsem si, jak by to bylo dobře, kdyby ten pej- sek nebyl tak ukrutně krásně bílý, že by m ho pak Petr jistě půjčil. No co! Já jsem mu neublížila, toto! šla jsem jen do salonu a tam má mama na stolku takové prkénko s barvami a štětečky — ted už to schovalí — vypůjčila jsem si to a oma lovala jsem toho pejsánka, až bylo radosts podívat. Vypadal zrovna jako papoušek „L - ra“; tělíčko zelené, ouška žlutá a hlavičku červenou. Jejé, to vám byla krásal Ale to jste měli potom vidětl Schovala jsem se za záclonu a vykuko- vala, co tomu bude Petr říkat, až přijde do pokcje. Dlouho neříkal nic. Stál ve dveřích a já chtěla už začít křičet strachy, že se sna svalí, jak se držel dveří a byl bílý jako dříve ten pejsek. Pak najednou zaklel vám hrozně jako chlop, chytil polštářek s pejskem a utl kal s ním do salonu.
#12 alto_textblock #12
Dostala jsem pojednou hrozný strach, když jsem zaslechla všude křik. Chtěla jsem utéci, ale v tom otevřel papa zrovna dvéře. Byl také celý bílý a strašně se mračil. Petr šel za ním. Papa se mne ani nic neptal, popadl mne za šerpu, hodil na pohovku a hůlkou, co nos na procházku, mi naprášil, o jé, a jak! Ale myslíte, že jsem plakala? Kdepak! Rozkousal. jsem si celý jazyk, ale ani jsem nemukla Chtělo se mi hrozně křičet, ale že tam byl Petr, ani jsem nepíplaí Však jsem se naň dlouho a dlouho an nepodívala a teprve, když mi koupil takového Číňana, co pořád kývá hlavou, jsem se nař zas udobřila. Kdesi na druhém konci zahrady ozval se ostrý soprán slečny bony, volající Maryčku k svačině. Seskočila se zídky, poklonila se a natřá- sajíc si sukénku, utíkala k víle ... Nebyl to však pouze vtip a humor, co činilo toto dítě tak půvabným a zajímavým, byla i jinak nevšední a poutavou ve veškerém jednání. Jemnocit a něha ke všemu tvorstvu, ba celé krásné, divuplné přírodě byly u ni docela přirozeny a vyvinuty až k pietě. Aniž by někdy o lásce své k ní mluvila. přece přes tu chvíli projevovala ji — skutky. Na prosté mezi vyhnula se každé chu- dobce a v zahradě vídali jsme jí vystupovati na špičky nožek, aby každý pouvadlý květ svlačce, pnoucího se po laťoví besídky, mohla něžně narovnati, probudili ještě k životu; pře- těžce si vzdychla, jestliže některý květ zůstal jí v něžných prstičkách chabě ležet. Pamatuji se, jak kdysi cestou z procházky sebrala přes veškeren profest slečny bony na mezi pod stromem drozdí mládě, mající zlo- menou nožičku a hlavičku poraněnu. V tvářince její jevila se tehdy dojemně veliká soustrast s ubohým ptáčetem a marny byly domluvy slečniny, by je nechala ležet, že stejně zahyne; donesla si je domů. A druhého dne seděla za krásné slunné pohody v trávě pod zídkou, majíc v klíně le- žeti ptáče. Dýchalo ještě a rozhlíželo se za- kalenýma očkama kolem. Hladila je něžně kladla přes tu chvíli do hebké, chladící trávy hovořic k němu hlasem plným sladkého utě- šování. Chválili jsme ji a žena moje odběhla, aby jí přinesla na velkém lupenu svěžích malín. Zavrtěla hlavinkou. „Položte je tam na kámen, já si potom vezmu, až ptáček usne Víte, nesmím teď vstávat, on by se ubožáčel postrašil, že ostane sám. Je chudinka tolik nemocný a vyděšený, že se i na teplém slu- néčku třese. Snad dřímá a něco zlého se mu zdá. Papa povídal, že někdo hodil po něm ka- menem. Pani Otylko, viďte, že takové ptáče je strašně ubohé, více nežli člověk? Kdybych já byla nemocna, mohla bych si alespoň ně- komu požalovat, říci, aby mi pomohl, ale zví řátko neumí mluvit a povědět, co ho belí jistě má velkou bolest avlítost.“ Sklonila se nizounce nad ptáče, že je celé svými zlatými kadeřemi zakryla a dlouho setrvala tak v za- myšlení. Hle, mysl dětská! Položila si otázku, n kterou by snad marně čekala odpovědi a se trvává v zadumání nad divným určením Vše- homíra a bezcitností lidskou ke tvoru slabém a bezbrannému . Asi třetí den na to uzřeli jsme ji v zahra dě ležící na zemi, s tvářinkou zabořenou do trávy. Na naše zavolání ani sebou nepohnula. Teprve, když se ji žena moje tázala nej něžnějším hlasem, spí-li, pozvedla trochu hla- vu. Měla očí do červena uplakány, poprvé, e jsme ji znali. „Co se vám stalo, Maryčko?“ Zaštkala křečovitě. „Umřel!“ vykřikla tak pronikavě, jako by zvoláním tím chtěla pře- moci bolest svého mladého srdce nad první ztrátou čehosi milého, nad tímto prvním roz- loučením. Bratránek Rudy musil přijíti a zahrabat ptáčka pod starým akátem v koutě zahrady. A nejednou jsme víděli, jak na tom místě klečí s malým rýčem v ruce a odhrabuje hlínu s růvku a sklání se v zamyšlení nad tlícím tíl- kem ptáčete, aby se přesvědčila, zda dosu leží, je-li pravdou, že více neoživne a co jed- nou mrtvo, že navždy pro nás ztraceno... Léto pomalu míjelo, listí začínalo už žloutnouti a přes Chlum vanul od severu chladný větřík. Byl krásný zářijový den, když nás baron- ka pozvala, abychom se s nimi účastnili edpo- lední zábavy, pořádané v parku vojenské střelnice. Baron byl tentokráte s námi, což Ma- ryčku obzvláště těšilo: cítilať se v přítomnosti jeho tak volnou a stále hotovou k nějakému novému taškaření. Baron se jen smál a štěstí svítilo mu z očí. Společnost důstojníků a jejich dam bavila se tohoto dne zvláště střelbou do terče. Zasedli jsme k velkému stolu v popřed parku s několika známými baronovými a brzku rozproudil se veselý hovor a smích. Děti rozběhly se po cestách a blízkých stráních ke hrám. Nikdo se o ně nestaral; vě- dělí jsme, že je jim zde takřka každý kámen znám a každá stezka povědoma. Jen chvílemi odběhla některá ze slečen podívati se, kde se prohánějí, když rozjásané jejich hlásky doléhaly až k nám. Mimo to při- běhlo každou chvíli některé z dítek k našemu stolu, skrývajíc ve dlaních s tajemnou tvář nějakého brouka, pestré kvítko, či šedého hle- mýždě. A tu nastalo vyptávání, kdo že ty broučky živí, co asi rádi papají, kdo ta kvitk tak pěkně namaloval a proč že ten hlemýžd má takovou malou boudu a proč ji stále s se- bou tahá. Odpovědi daly nám někdy dosti přemý šlení. Tu příběhla také Maryčka celá uzarděla a s pocuchanými vlásky, držíc křečovítěv ručce cípy svého kapesníku a nakukujíc ob- čas pozorně do vnitř; patrně v něm cos skrý- vala. Na otázku, co že to divného a drahocen- ného, poskočila k baronce a pravila. „Mamá je ti tam tak pěkně malovaný motýl, jejé, ta-
#13 alto_textblock #13
kový hezounký jak ten, co sedí na kytce ve tvém pokoji nad pohovkou na tom velkém obraze. Jen že má křídélka trochu žluťounká. a ten tvůj červená. Ale to nic nevadí, fo se spravil Víď, mamá, že mi toho motýlka tal namaluješ, aby byl jako tvůj? „To nejde, miláčku.“ „že ne? Ale, mamá, vždyť já i pejsánk namalovala, aby byl pěknější, a jsem maličká — a s motýlkem že by to nešlo? Vždyť t nedá tolik práce!“ potřásala Maryčka nedůvě- řívě hlavou. „Nu, nevěříš-li, tedy se zeptej papa Možná, že on to dovede!“ povzbuzovala ba- ronka Maryčku. „Papa? Kde pak! Ten to neumí, ten ma luje docela jinak — ouvej — tenkou hůl čičkou! To já už dobře znám!“ a Maryčk chytila se ručkama kamsí za záda . . Baron vybuchl v smích a my s ním. Tu Maryčka přiskočila k němu, položila před něj šátek a počala rozvazovati jeho cíp V tom motýl, sproštěn lehounkého vězení vznesl se rychle vzhůru, až kdesi zmizel. Hleděla za ním dlouho v zamyšlení, ž pojednou zašvitořila. „Hleď, papa, uletěl do nebe k andělíčkům! To si tam s nim budou hrát a s ním lítat. A proč, papa, mají ti andíl- kové křídélka bílá, všichni stejná? Proč ne- mají pěkně malovaná? Jejé, byla by to krása, kdyby měli taková strakatá křidélka, jako mají motýlci — červená, žlutá, modrá, zlatá. tečkovaná, jejé! A papa, to mi také narostou křidélka, až budu andělíčkem? Ale to bych chtěla taková, jak mají motýlkové! Vid. papa?“ Maryčka vrhla se baronovi na šíji přitulivši hlavičku k jeho prsoum, počala ho po tváři něžně hladiti, švitoříc dále: „Víď, to jsou u andělíčků v nebí, u sluníčka! To tam musí být horko! Nu, já bych v zimě také tak velice ráda chtěla mezi andělíčky, k sluníčku. bývá mi tu tuze zima...“ Vydechla z hlubola a očka jí jen hrála. Baron zvážněl a veselá nálada jeho jako by s tím motýlem byla uprchla; schvátil Ma- ryčku do náruče a celičkou ji zlíbal. Odběhla Za malou chvili doletělo k nám po jednom výstřelu od cvičiště několik pronikavých vý- křiků zděšení. U našeho stolu a v celém okol nastalo mimoděk napiaté ticho. Nikdo se nepohnul, jen zrak zraku se ně- mě ptal, co se asi dole u terče stalo? Dříve ještě, nežli mohl kdo otázku tu vysloviti, pře- běhla přes cestu kolem nás dívka v tvář smrtelně bledá a s očima vytřeštěnýma hrů- zou; v pravici třímala dosud křečovílě zbrah Byla to dcera majora J..„, která se taktéž účastnila střelby. Uběhla však jen několik kroků a skácela se náhle bez hlesu k zemi Dole nastal již zmatek a z chaosu hlasí ozývalo se jméno baronovo. Ten zbledl náhle smrtelně a těžce po- vstal. V tom přichvátal již také cestou od cvi- čiště poručík Prokop, bledý ve jváři, s čap- kou v ruce, stíraje si pot s čela. „Pane ba- rone, prosím vás, jen na okamžik, račfe s mnou dolů,“ mluvil trhaně. „Co se stalo?“ zvolal baron, přívíraje oči Důstojník chtěl cosi říci, leč hlas mu se- lhal. Pokynul jen rukou na cestu, vedoucí k terčí. Všichni přítomní zvedali se od stolu. Take baronka chtěla jíti, poručik ji však zadržel „Prosím jen okamžik. Pan baron se hned vrá- tí; jen malá nehoda, jsme tu hned zase ... Pánové rychle odešli al u stolu nastal trapné, tísnivé ticho. Po deseti minutách se vrátili. Baron by bled a tvář jeho strhána jak po těžké nemoci Tiskl zuby do rtů a teprve na druhou otázk barončinu odpověděl namáhavě: „Malá ne- hoda, budeme nuceni vrátití se domů; děti cd- jely již napřed ... „A proč?“ vykřikla baronka, jata náhl divnou úzkosti. „Jen klid, má drahá,“ odpověděl a poday jí rámě, odváděl ji ke kočáru. Když odešli, klesl poručík na žídli Shlukli jsme se kolem něho. „Co je, cos stalo?“ Poručík mávl rukou směrem ke cvičišt Když před chvílí slečna J... ova posledně střelila, přeběhla jí náhle přes cestu jak ze ze- mě vyrostlá baroneska Maryčka — je to straš- ná náhoda — střela zasáhla ji do spánku- je mrtva. Nikdo ani nehlesl; hrůza i bol umlčely každý z hrudí se deroucí vzdech Slečna J... ova zápasila dlouho se smrt a baronka odřekla se ode dne neštěstí všeel radostí života; ztratilať, co nejvíce na svět milovala. Odletělo štěstí jako motýl..
#14 alto_textblock #14
Slovácké děti. Napsal M. Bé na.
#15 alto_textblock #15
v.
#16 alto_textblock #16
Po chalupě mi rejdily myšky a dal jzen rozhlásiti, že potřebují koťata. Hned na druhý nebo na třetí den donesla mi v klínu, v zá- stěrce malá asi čtyřletá, slabounká dívečka Kateřinka Rumíškova, dvě roztomilá koťátka. Obdařiv dítě přiměřeným dárkem, pro mluvil jsem naň několikráte, ale nedostav od povědi, mlčky jsem jen dítě pozoroval. Vědě jsem, že je u nás módou za první návštěvy se „haubiti“ a neočekával od „fojtěny“ — jak zovou Kateřínku její družky, protože na tom gruntě bývali dlouho „fojté“ — nic zvlášt- ního, věda, že její otec je notorickým alkoho- likem. Děti alkoholiků jsou prý tupými: neche popírati výsledky vědecké práce, ale já po- znal i děti velmi nadané, ba geniální a otcové byli ochlasty. Malá Kateřinka, dnes moje nejvěrnějš kamarádka, která se mne drží celý den jako klíště, obědvá i večeří se mnou, ba dokonc mi slíbila, že se mnou bude „aj nocovat“ Když „stará fojtěna“, t. j. mamička Ka- teřinčina, přijde domů a děvčete tu není, za- běhne jen ke mně pod návratí a zavolá- „Kačo, poď doml“ A pak Kateřinka vyběhne — ale za chvíli ji zde mám opět. Nevím vlastně, ke komu chodí — má-li raději koťátka, anebo mne. Ale nemýlím se snad, řeknu-li, že její láska a pří-
#17 alto_textblock #17
chylnost jest zdravou výslednici lásky ke ko- ťatům, přítulností ke mně a ještě snad více k oněm dobrým věcem, které chovám neustále na skladě, ve psacím stolku a které jsou perníky, čokoláda, malované penile, píšťalky a t. d Z darů těchto nebeských potahuje nyni malá „fojtěnka“ slušné procento, neboť mám radost, že objevíl jsem nové velenadané dítě. Z prvu se mi zdálo býti dítě tupým a ne- všímavým. Jednou jsem šel do města něco nakoupiti a maje snad plnou hlavu kuruckých vojen, zapomněl jsem polovici. Nezbývalo. nežli jíti ještě jednou. Jdu okolo Rumíškova stavení a malá fojtěnka na mne volá: „Ná co vy sa dnes porád táháte?“ Vesele jsem se zasmál a pozval Kate- řinku; za chvíli byla již u mne a živě gestiku- lujíc vypravovala: „Naší mama rozmlaždili tatovi hlavu po- lenem — tak jim krév valila!“ „Ná proč to mama zrobili?“ táží se. „Ná tož veť oni porád lem to neščápené goralčisko slopať a žhrat!“ volá živě Kate- řinka, malá fojtěnka. Tato originální, zajímavá a radikální kura, léčiti pijanství polenem na hlavu, je tak ryze slovácká, tak naše specifická, je v ní to- lik „slováckosti“, že jsem se rozesmál. Příležitostně, při druhé návštěvě, ptám se Kateřinky: „Ná, Katerinko, ešče ten vaší tata žerú?“ Úílocitní čtenářové, nežasněte nad tím hrozným slovem. Kdybych je opsal, zmírnil, neporozumí mi Kateřinka. — My jsme natu- ralisté, náš sloh je lapidárníl „Ná ešče!“ kývá hlavou fojtěnka. „Nále tož co to?“ namítám nesměle, „vet už jich mama aj švacili polenem po hlavě!““ „Ja — možete robiť co scete s taká sviňů!“ povídá Kateřinka živě gestikulujic. Ale mého srdce dobyla malá fojtěnka te- prve předevčírem svojí roztomilou žvatla- vostí. Byl to jeden z nejkrásnějších a nej- čistších dnů mého života, které jsem s dítě- tem prožil; a za to odnesla si malá fojtěnka plnou náruč perníku a čokolády. Vzal jsem ji za ručku a vedl na Kamenec. Rád sedávám u naší říčky, tak Uichouncea mile šplounající, ale potměšilé a časem velml dravé. Usedám, zamýšlím se, šplounání říčky mne inspiruje, ukolébává a přenáší do dob dávno minulých, kdy náš kraj zalíval se lid- skou krví. U nohou hraje si Kateřinka, sná- žejíc oblázky, mušle, střípky atd. „Hla, la!“ zajásá najednou dítě, očka mu zahrají a podává mi úlomek oblázku. Ne- chápu, co myslí, co v tom kaminku vidí mlčím. „To je taká matá legátečka!“ praví Kate- řinka, stavíc oblázek jako židli na zem. Přisvědčují usměvavě. „Akorát,“ pochvaluje si Kateřinka svůj vynález, „to je malá legátečka a na téj možu sedávať kofátka. „No už keď som ráz tady, na Kamencu, mosím teho nahledať věcéj, pro ty koťátka.“ Odběhla kousek a za chvíli zpívajíc a fa- hajíc mne za koleno jásá: „Ale dívajte sa, pantáto — toť, hlal jaků pěknú malovanú ko- lébečku som našla pro kofátka!“ A kladouc škebli do písku, pohybujen prstečkem a zpívá:
#18 alto_textblock #18
„Halú belu, koně v zelu a kofátka v petrželu. (Jakoby kolébala kofátka.) A v jakémsi opo- jení, tvůrčím nadšení a andělsky dětské pro- stotě povídá: „Tož už majú koťátka legátku aj kolébečku, idem teda hledať ešče stoleček.“ Za chvíli donese jiný kamének v podob kostky a fantasíruje roztomile: „Toto ted može být ten stoleček pro kofátka. — Na stořeček sa dá koťátkom mísečka s mlékem, ony si sednú henkaj na legátku a budú pěkně chlamtat.“ „Ale legátku máš jenom jednu, Katerin- ko,“ pravím, zaujat rozfomilým žvastem dí- těte a kofátka sú dvě. „Ja na mů milúl“ žvatlá fojtěnka, „to s mosím ponáhlať a najíť ešče jednu legátku Veť to jedno by sa k mléku nedostalo, t druhé by mu ho vychlamtalo a ono by potem bylo hladné a mňaučalo by. A rychle odběhla hledati novou legátku. A zas doběhla rychle zpět plna radosti. „Ná toto, co na to povíte — hla! jásá, tleska- jíc ručkama. Nechápu hned, k čemu má býti prchloubený, vymletý kámen, ale Katerinka demonstruje: „To sa dá cigáňovi okúvať““ — on tuto, hlal — tuto prám urobí ďúrku, tu s dá provaz alebo reťaz a to budú také saně- čky — zapríhne sa hríbja a kofátka sa budá saňkovati „Ale kde veznem to hríbja, Katerinko?“ namílám, veť ani já, ani vy hríbjata nemátel“ „Ná vypoščáme si — trebár toť od Ko- hútů, šak majú dvě a poščať, co by nám ne- poščali, nech sa naše koťátka odvezú na saň- koch!“ „Víš ty co, Katerinko,“ povídám, stávaje se již sám dítětem, „do sněhu je ešče daleko, včilék sa ešče nemože saňkovať, sprav ty ko- tátkom nejaký vozíček a potem si poščáme od Kohútů hribja a budeme voziť koťátka!“ „Už, už teda běžím,“ přísvěděuje Kate- řinka a otočivši se na místě, až jí sukýnk odletěla a třepetajíe ručkama samou dychti- vostí po práci, odběhla. Netrvalo to dlouho a přinesla jiný kámen, nebo střepinu — že prý to je vozíček. — Divil jsem se té živé obrazotvornosti dítěte, střep mohl býti vším jiným jen ne vozíčkem, ale Kateřinka mne živě přesvědčovala: „Ná tuto spraví cigáň taký klínec, tata urobjá váhy, dajú sa koleca a koťátka budá sa vozit!“ jásá fojtěnka a očka ji planou svítí nejkrásnější a nejčistší radostí. Bůh ví, co by ještě děvčátko nebylo ko- ťátkům nasnášelo a jaké krásné dětské fanta- sie mi unikly. Ale snášel se podvečer, sporé letošní slunce zapadalo, vrátili jsme se. Kateřink nesla v klinu své poklady a vysypala je pod návratí a podivuhodná dětská těkavost již druhého dne jí poklady ty nebvly ničím ji- ným — leč hromádkou kamení.