Dne 26. října 1900

KATOLKK

LITW.

Číslo 294.

Strana 7.

půjde do Žďáru za holkou a svědek že odkázal jej na Josefa Peřinu. Tento pak potvrzuje určitě, že koncem června r. 1898 Hilsnerovi ten klobouk zapůjčil a obdržel jej teprve po Všech Svatých od Maxe Aufrechta, jenž Hilsnera k Peřinovi byl dovedl zpět. Mohl tudíž a vyměnil dle vší pravděpodobnosti Hilsner už klobouk — měl-li ve Zhoři jiný — za širák, který na něm sestry Brychtovy a Sobotkova viděly a kterýž si vzal, jda na výlet dělnictva smýšlení socialistického a není pravdou tvrzení Hilsnerovo, že teprve v listopadu si ho vypůjčil.

Hilsner nápadníkem M. Klímové. Pochybnost vzbuvovala i snad ta okolnost, jak Hilsner sotva do Polné vkročiv, cizí děvče byl přiměl s ním na pouť jíti, avšak i to zjištěno, neboť nehledě k tomu, že vzá- jemné se chování Hilsnera a Klímové k sobě o té pouti poukazuje na poměr důvěrnější, nalezla se i svědkyně, která určitě tvrdí, že Klímová s Hilsnerem známost měla. Jest to Josefa Strnadová, služka z Polné, která v r. 1898 u Kosalů v Horních Věžnicích sloužila, a jak udává a Marie Krcalová též potvrzuje, důvěrnou družkou Klímové byla. Tato Josefa Strnadová potvrzuje nyní, že jí Klímová řekla, že Hilsner s ní chce mluvit, a ona že ji varovala a na různost vyznání několikrát upo- zorňov ala. Asi čtrnáct dní před zhořskou poutí vyzývala ji Klí- mová, aby šla s sebou a dne 16. července 1898 opět ji zvala a výslovně doložila, že Hilsner půjde s ní. Také viděla tato svědkyně jednou na pokraji lesau Horních Věžnic muže, kte réhož Klímové popsala a ta pro- hlásila, že to byl Hilsner. Nejen tedy veřejně o té pouti pozorovaný důvěrný styk, avšak i seznání Klímové vůci důvěrné družce jest do- kladem toho, že Hilsner. Klímovou znal a s ní známost měl. Ostatně potvrzuje též Marie Vacko vá, že vyjádřil se Hilsner ku třem hochům, že má holku ve, Věžnicích. Popírání toho jest jedním článkem v řetěze nepravd hledícím závažné tyto skutečnosti vyvrátiti. Meškal tedy Hilsner, jak již řečeno, dne 17. července 1898 se známou jemu Marií Klímovou až do pozdního ve- čera, vyprovázel j směrem k Horní Věžnici a neprokázal, kde noc tu strávil. Naopak snaží se úsilovně dokázati, že meškal v dobu tu jinde. Uváží-li se tedy, že s dívkou, která od té noci se po- hřešuje, trávil, ji směrem k místu, kde zahynula, doprovázel, že však snaží se to vše upříti, c ž by zajisté nečinil, kdyby si viny nebyl vědom, pak nelze jinak ne li za to mít, že vědomky na násilném skonu Marie Klímové p díl bral. Že podezření to je odůvodněno, jde však též z toho na jevo:

Péče o mrtvolu zavražděné dívky. O mrtvolu Klímové i po smrti jeji bylo pečováno a též vícekráte v různou dobu byla ukrývána. Shledány na ní dne 28. října 1898 roštiny čerstvé, pod nimi opadané, mech suchý, vespod zase vlhký, což na- svědčuje tomu, že někdo sem docházela mrtvolu ukrýv al. A kdo opět byl viděn častěji v těchto místech, někdy dokonce několik kroků od naleziště mrtvoly ? Byl to opět Leopold H ilsnerl Petr Pešák potvrzuje, že potkal jej dne 21. čer- vence 1898 k 6. hod. večerní u tohoto panského lesa jdou- cího k Polné. Hilsner se mu vyhnul, ačkoli byli oba známí a nepozdravil Podruhé viděl tam Hilsnera asi v září r. 1898. Tentokrát seděl Hilsner pod modřínem, hlavu o ruce podepřenou. Asi za týden na to spatřil zase pod tímtéž stromem Hilsnera zádumčivě sedicího. Místo to jest asi 80 kroků od naleziště mrtvoly vzdáleno. O čem přemítal Hilsner? Co táhlo jej v místa ta opět a opět? On popírá, že dne 21. července 1898 mohl se tam s Pešákem setkati, udává, že byl již na práci u Žďáru, avšak jako jiné okolnosti, tak také tato ukázala se býti nepravdivou. Dle přípisu stravovny stocké, odešel odtud, totiž Hilsner, jak již bylo uvedeno, dne 21. července 1898 v 1 hod. odpol. a sice směrem ku Polné. Nepracoval tedy u Žďáru, a šel toho dne domů panským lesem vícekráte zminěným, kudy právě ho cesta vedla, a poněvadž Pešák teprve k 6. hod. večer jej viděl, potloukal se patrně v lese tom, který tak hluboké tajemství ukrýval a předstírá jen své zaměstnání u Žďáru. Zprávou stocké stravovny potvrzená okolnost, že skutečně Hilsner toho dne ve Stokách měškal a domů se odebral, nasvědčuje spolehlivosti svě dka Pešáka, jenž nemohl data ta znáti a přece den, kdy se to stalo, určitě potvrdil, aniž to vyšetřeným okolnostem odporuje, naopak s nimi se srovnává. Není však Pešák jediným svědkem, jenž Hilsnera v místech těch viděl. Potvrzuje též Marie Strašibová, že v září r. 1898 viděla jej u uvedeného lesa za strom se schová- vajícího. Marie Vacková viděla jej asi tři týdny po té pouti asi dvacet kroků daleko od mrtvoly na tráv- níku ležeti. Z toho lze souditi, že v době po zmizení Klímové Hilsner často docházel do panského lesa v místa, kde mrtvola její byla uložena a že on to byl, jenž se snažil o to, aby mrtvola ukryta a zločin nevypátrán zůstala proč by tak byl činil, nemaje na vraždě účasti, proč by byl se snažil zatajiti zločin osobou jemu cizí, s níž spolku neměl, spáchaný Však co uvedeno, není jediným důkazem jeho viny. Jsou zde ještě jiné okolnosti, které tomu nasvědčují že vraždy se účastnil.

Podobnost mezi vraždou Marie Klímové a Anežky Hrůzové. Jak známo, zavražděna byla Anežka Hrůzova dne 29. března 1899 v lese Březině, pro kterouž vraždu Leo- pold Hilsner jest v obžalobu dán. Jak vražda tato, tak vražda na Klímové spáchány

jsou však za tak zvláštních okolností, že vzbuditi to musí nutně v každém ne domněnku, nýbrž pevné přesvědčení. že tytéž osoby obě vraždy provedly. Podobnou polohu totiž, jako mrtvola Anežky Hrů- zové zaujímala i mrtvola Klímové. Obě mrtvoly ležely přední částí těla obráceny k zemi a obě byly pokryty mladými smrčky resp. větvemi smrkovými. Mrtvola Hrůzové byla částečně obnažena a pouze svršek košile byl otočen kol hlavy, dolejšek ko- šile scházel. Totéž shledáno na kostře Klímovy, okolo jejíž hor- ního trupu se nalézal svršek rozsápané a schnilé košile z venkovského plátna. Rukávy košile Anežky Hrůzové byly jednak potrhány, jednak nástrojem nějakým řezány nebo stříhány, pas jejich spodků byl celý roztrhán, tkanice utržena, obě tkanice zá- stěry opodál nalezeny roztrhány, po stromech roztroušeně vi- sely hrubé nítě a vzorky látek. Na místě činu nalezen byl též kus motouzu. Podobně shledáno, jak již výše bylo vylíčeno, šatstvo Marie Klímovy násilně trháno, kusy sukní, obruba na malé kousky roztrhány a kus sňůry nalezen v sukních. Podobně jako při vraždě Klímovy nalezeny sukně a zá- stěra pod smrčky a mechem ukryté, shledáno i zde šatstvo tímtéž způsobem ukryté. Tyto neobyčejně charakteristické známky vyskytují se při obou vraždách a nutně vedou ku nevyvra- telnému závěru, že pachately obou vražd jsou osoby tytéž vždyť v čas spáchané vraždy na Anežce Hrůzovy nebylo onálezu šatů Klímo vé ještě ani potuchy. Kdyby byli bývali v obou případech vražedníky osoby různé, vědomosti o sobě nemající, kterak bylo by lze onu shodu okolností tak význačných při obou vraždách vysvětliti? Bylo by prostě nemožné nalézti pro to vysvětlení. kdežto takto jest zřejmo, že titíž pachatelé v obou př padec stejně se zachovali, to jest, že když vražda na Klí- mové a ukrytí mrtvoly její po tak drah nou dobu se jim tak výborně zdařil y, tímtéž způsobem opěti vraždu na Anežce Hrůzovy spáchali. A dlužno tu podotknouti, že jak z odstavce II. této ža- loby utrhání na cti se týkajícího vysvítá. Leopold Hilsner po svém odsouzení doznal, že jiné na Anežku Hrůzovou upo- zornil a je do Březiny na místo, kudy chodila, dovedl. Třeba byl i jmenoval osoby falešné, nelze přece o člo- věku nevinném za to míti, že by k takému doznání se od- hodlal a je opět a opět během delší doby, během které strach před smrtí přece již jej byl opustil — opakoval. Jest tedy jen nutným důsledkem podezření na Hilsnera pro vraždu na Anežce Hrůzové uvaleného a mnohými průvody podporova- ného, že také z vraždy na Klímové tímtéž způsobem spá- chané se obviňuje, když i ostatní okolnosti podezření to podporují. Vždyť obě vraždy spáchány blíže Polné, a není tedy přirozeno, že vrahy v okolí hledati dlužno? Byli by cizí lidé tak příhodnou dobu a místo ke zločinu vyčihati mohli, nejsouce s poměry obětí svých obe- známeny? Zajisté že nikoli, a musil nutně aspoň jeden z účast- níků ve styk s osobami těmi vstoupiti, aby příležitost k zločinu opatřil. Ovšem nelze na základě původního materiálu Leopolda Hilsnera usvědčit přímo z toho, že on to byl, jenž Marii Klímové smrtel- nou ránu zasadil, aneb aspoň při vraždění ruku na ni vztáhl; nelze proto, poněvadž nedostává se svě d- ků, kteří by dosvědčiti mohli, jakým způsobem Marie Klímova utracena byla, kdo vraždil — a odsouzený vše upírá. Z toho důvodu zůstala otázka tato nerozluštěnou, avšak tolik lze vzhledem k uvedeným již okolnostem, proti Leopoldovi Hilsnerovi svědčícím, tvrditi, že bez spolu- působení jeho by se byla vražda usku- tečniti nemohla, vždyť on byl s děvčetem znám, že mu svěřila se patrně v ochranu, chtíc v noci lesy se ubí- rati domů a dozajista nebyla by se vydala na cestu s ne- známými, kdyby nebylo zde toho bývalo, jemuž pro lásky- plné chování důvěřovala? A že ten u ní do posledního okamžiku zůstal, jest jen přirozeným důsledkem okolností Zdá se snad závěr, že Leopold Hilsner při tom spolu- působil, aby Marie Klímova byla utracena, příliš odváž- ným, avšak, uváží-li se jeho tvrdošijné zapírání styku s dívkou, jeho přímo zoufalý pokus z okolností, jindy se odehravších, uměle spásonosné alibi sestrojiti, pak dlužno závěr ten za okolnostmi odůvodněný pokládati, vždyť byl by Leopold Hilsner po zmizení Klímové, kteréž ho dojista tajno nezůstalo, aneb aspoň během vyšetřování zcela ote- vřeně udal, kde s Klímovou meškal, kdy, kam se pak ubí- ral, kde ji opustil a zda vůbec co podezřelé o pozoroval atd. To však neučinil a to proto, že věděl, že je ho nejpalčivějším zájmem jest, aby bližší okolnosti zmizení Klímovéna věky zů- staly pochovány. A tážeme-li se po příčině zlo- činu, tážeme-li se po pohnutce, která ku spáchání téhož vedla, tu dlužno přiznati, že vyšetřování ne o b- jasnilo zcela určitě a přesně pohnutku tu a lze pouze z okolností na ní hádati.

O pohnůtkách ku vraždě.

Že by o loupežnou vraždu chudé služky venkovské se jednalo, je sotya pravděpodobno, a také ukrytí šatůa vydání jich živlům na pospas tomu nenasvědčuje. Daleko spíše lze s větší pravděpodobností poukázati ku okolnosti ihned v oči bijící, totiž té, že obě osoby jsou osoby pohlaví ženského a dívky mladistvé, obviněný pak že jest mužem a to u věku, v němž pohlaví s největší in- tensivou svého ukájení se dožaduje. To-li si uvědomíme, samo sebou vtírá se podezření, že styk, v jaký obviněný s oběma dívkami vešel, byl jen prostředkem k dosažení účelu, totiž pohlavní zneužití Třeba tu jen poukázati k tomu, jakým přítelem dru- hého pohlaví Hilsner byl. Vysvítá to z jeho vlastních slov. zvláště pak z výpovědí Anny Benešové, s kterou Hils- ner delší známost měl, a kter u, jak tato dosvědčuje, stále ohrožoval, kdyby mu po vůli nebyla; dále z výpovědi Anežky Hojkové, kterou Hilsner v lese Březině potkával, kol krku ji brávati chtěl a vyzvídal, je-li svobodná; jde to ze se- znání Kristiny Vackové, že Hilsner na ní chtíval hu- bičky; jde to z výpovědi Josefa Pešiny, u něhož si Hilsner klobouk socialistický pod záminkou, že jde za holkou, by byl změněn, vypůjčoval; jde to z jeho dotěravého se

chování ku Anežce Hrůzové, matkou, poručníkem Tadeášem Večerou potvrzeného a z chování se ku K lí- mové, kterou, jak T. Večera viděl, k sobě tiskl, kol pasu ji držel. Dle posudku soudních lékařů v Hoře Kutné jeví Hils- ner na sobě známky pohlavně velmi čilého člověka, jehož pud pohlavní není snížen. Z toho jde, že Hilsner neobyčejně ke druhému pohlaví lnul, s ním kde mohl v úmyslech nekalých styk vyhledával. Dá se tudíž z okolností těch souditi, že také k Marii Klímové se proto přiblížil, by ukojení pohlavního došela snad i jiným ho opatřil. To jest tím spíše pravdě podobnější, ježto také při vraždě Anežky Hrůzovy zdá se pohnutka zloči nu toho v souvislosti býti s pudem pohlav- ním; tomu nasvědčuje nejen posudek c. k. lékařské fakulty české, tomu nasvědčuje i vyjádření se Hilsnerovo, že měl za to, že snad Erbmann a Wassermann proto číhali na Anežku, by s ní smilstvo tropili. Poněvadž pak jest takořka jisto, že obě vraždy týmiž pachately provedeny byly, dá se souditi, že pohnut ka jich jesttaké táž. Ovšem, co pak mezi Leopoldem Hilsnerem a soudruhy jeho s jedné, Marií Klímovou pak s druhé strany se událo, co zavdalo nejbližší podnět ku její zavraždění, zda snad od- por, jejž více osobám kladla, zda snad snaha odstraniti zná- silněnou z obavy před hrozícím trestem — to zahaleno rouškou, již nadzvednouti se nepodařilo. Buď tomu však tak či onak, zločin vraždy se tu stal a ten dlužno stíhati, nehledě k pohnutce jeh o, Shrne-li se pak to, co uvedeno, zvláště: že Leopold Hilsner Marii Klímovou znal, téměř po celý den 17. čer- vence 1898 s ní jako milenec trávil, že v noci na 18 čer- vence 1898 jí směrem k místu, kde mrtvola její byla nale- zena, doprovázel, že od této noci byla pohřešena, že mrtvola její vícekráte byla ukrývána, Hilsner po spáchaném činu na místě samém vídán býval a nápadněsi počínal, uváží-li se, že závažné okolnosti tomu nasvědčují, že spáchána byla vražda na Klímové těmitéž pachate y; kteří Anežku Hrůzovou zavraždili, že pro tuto vraždu Leopold Hilsner v obžalobu dán a i později na jevo vyšlými průvody s dostatek podezřelým jest, že veškeré proti němu svědčící okolnosti popírá i když více svědků s plnou určitostí je potvrzuje, a naopak smýšle- ným alibim jim čeliti se neostýchá, a že konečně dle povahy své již v původní žalobě vy- líčené špatnosti schopen jest — lze poklá- dati podezření, že on při tom, když proti Marii Klímové v úmyslu sebevražedném tak činěno bylo, že z toho smrt její pošla, čím spolupůsobil za s dostatek odůvodněné a poněvadz jednání to tvoří skutkovou povahu zločinu vra- ždy v §S 134., 35. a 136. tr. z. naznačeného, jest právem z něho žalován.

III. Obžalovací spis pro utrhání na cti dvou židů.

ad 1I. Dne 20. září 1899 přistihl Eduard Miffek, dozorce vězňů v Kutné Hoře, vyšetřovance Františka z Arátorü, jenž s Karlem Novým a Leopoldem Hilsnerem tutéž celu obýval, an na papírový sáček tužkou cosi psal. Když mu papír odejmul a se ptal, co to, odpověděl mu z Arátorů i Nový, že se jim Hilsner při- znal a když se sám tohoto tázal, řekl mu, že toho dne, kdy se stala vražda na Anežce Hrůzové, dovedl dva židy, jakéhosi Erbmanna a Wa sermanna. na místo kde vražda se stala; oba židé že před tím se ho ptali. ví-li o nějakém děvčeti a tu prý jim poukázul na Anežku Hrůzovou. Hilsner popsal Erbmannna a Wasser- manna a řekl, že tam byl také třetí žid, nějaký Frij- ler, nyní v Praze bydlící. František z Arátorů pak potvrzuje, že Hilsner byv dne 20. září 1899 odsouzen k smrti, začal naříkati proč nedostal 20 let a že mu on i Nový domlouvali, aby se příznal, že bude mít ulehčíno a že dostane třeba malý trest, on ale že potřásal hlavou a řikal, že to tak rychle nejde. Nový vzal kus papíru, z něhož dělal sáčky a vy- bízel Hilsnera, dav mu kousek tužky, aby to napsal. — Hilsner hotovil se ku psaní, pak ale ruku odtrhl a nena- psal ničeho. Tu vzal Arátor sám tužku do ruky, Hilsner vyzval jej: „Pojďte psát, Arátore!“ Napsal tedy ta dvě jména židovská a Hilsner k tomu dodal, že ti dva židé (Erbmann a Wassermann) u nich dne 27, 28. a 29. března 1899 spali a třetí žid že spal u vdovy u kostela, ti dva že se ho ptali na nějakou holku, on že jim řekl o Anežce Hrůzové, že je šička, že s nimi šel domů a že neví, co s ní chtěli, třeba snad smilstvo. Svědek o tom dělal na tom sáčku poznámky, v tom vstoupil dozorce, odebral jim papír a sepsal to sám na listě č. 2. na němž skutečně jména Erbmann a Wasser- mann a Frajler přicházejí a jich popis jest připujen. Podobně jako Arátor líčí doznání Hilsnero o i Karel Nový, jenž v téže celi ve vyšetřovací vazbě dlel. Dozorce Miffka oznámil c. k. státnímu zastupitelstvu doznání Hilsnerovo, následkem čehož došlo k výslechu jeho a týž byv u přítomnosti soudních svědků soudem vyslýchán, popsal zcela podrobně Erbmanna a Wasser- manna. První že je z Třebíče, žebrák asi 50letý, prostřední postavy a o hůl že se opírá a Wassermann že pochází z Větr. Jeníkova, je asi 27—28letý, postavy prostřední, dosti silný, s černým knírem a vlasy tmavými, že chodí z široka a že má možná kýlu. Jmenuje-li se Šalamoun, nevěděl, ale chodíl za ja- kousi Freundovou do Stok. Také jako Erbmann žebrá. Tito dva židé přišli do Polné některý den před 9. březnem 1899, oba u nich spali. Wassermann vyptával se ho vícekráte, má-li nějakou holku, říkal jim, že měl Benešovou a že ji už nemá. Na to Wassermann opět se ptal na nějakou holku a tu jim řekl, že ví o selské holce z Malé Věžničky, že je asi třetí neb čtvrtý dům od nich v domě Bašové Oba se ho na to ptali, kdy ta holka domů do vsi chodívá, aby jim tu cestu ukázal, kudy chodí, že dostane pak za to zaplaceno. To bylo v úterý 23. března 1899. Ráno 29. března 1899 stáli všichni na prahu, když Anežka Hrůzova šla kolem a tu mrkl na Erbmannaa Wassermanna a řekl jim, to že je ta holka, o které ví.