Strana e

Číslo 247

KAOLICKÉ LISTY

Dne 8. září 1900.

i nezbytnou příčinou vleklé krise, ohrožující již jeho existenci. Centralismus a germanisace jsou tím hříchem, jenž zdál se v jisté době již jako zažehnaným, avšak jen na krátkou dobu, skoro jen na chvíli. Po nejtrapnějších zkušenostech zdálo se, jakoby v rozhodujících kruzích přicházelo se k po- znání, a nelze též pochybovati, že by u nich ne- bylo dobré a upřímné vůle, avšak po každé jakýsi zlý démon i úmysly nejlepší pokazil a nastal starý svár a nevražení mezi národy, jež stupňovalo se až k heslu nuzně zakrytému: Pryč od Ra- kouska! Rakousko od let šedesátých tohoto věku mělo dosti dobrých státníků, kteří by byli rádi národy žijící pod žezlem habsburským ku smíru kýženému přivedli, ale buďto že neměli dosti energie k dů- slednému provedení svých úmyslů, anebo že příliš záhy byla jim půda pod nohama podryta, všecko zase přišlo na zmar. Po Potockim přišel Hohenwart a po něm Badeni a Thun, všickni měli k dílu smírnému nej- lepší vůli, avšak nezdařilo se jim přece, až ko- nečně došlo k hotové parlamentární revoluci, nebot obstrukce, již započali Němci, a již jim odpláceli Češi, což je jiným než revolucí, zjevným odporem a překážením vší další zákonodárné práci. Kolesa parlamentárního povozu byla násilně zastavena. Vyličovati, kterak to všecko na vídeňský par- lament přišlo, bylo by zbytečné, protože ty které události všem jsou v živé paměti. Parlamentární krise stala se permanentní, něco se konečně státi musilo: buďto bylo by mu- silo odstoupiti ministerstvo, jemuž nepodařilo se obstrukci zažehnati, anebo musil ustoupiti parla- ment. Rozhodnutí padlo pro poslednější. Bude ale tímto skutkem krise zažehnána? V celé říši sotva bude jediného člověka, jenž by v něco podobného věřil. Ba zkušenějsí lidé vědí dobře, že v rozpu- štění tom, není ani dost málo palliativy, prostředku jen poněkud utišujícího. Máme za to, že politické vášně, aspoň se strany německých nacionálů, budou ještě více rozplameněny. Wolfovci nyní vrhnou se se vší zuřivostí na agitace a ti proroci, kteří věští zahynutí německým liberálům a pokrokářům na volebním bojišti, se asi nesklamou. Do nového parlamentu vkročí značně rozmnožený počet radi- kálů skoro se všech stran. Kromě pokrokářů jeví dosavadní Polské kolo obavy nejvíce o své mandtáy, a možná, že i ně- mečtí lidovci jeden i druhý mandát ztratí, avšak v zastoupení Šlovanů na říšské radě nestane se žádná značnější změna. Důvěra českého lidu v jeho poslance je dosud neotřesena přese všecky pokusy radikálů ji pod- lomiti, a věru že nikdy nebylo národu našemu za- potřebí svornosti tou měrou, jako dnes. Zrádcem by byl každý na věci národa, kdyby svornost tu rušil. Nový rakouský parlament sejde se — pokud německých irredentistů se tkne, — ve vydání značně zhoršeném. A co potom? Nynější vláda nemá vůbec vůle, staré křivdy na rakouských Slovanech páchané odčiniti a kdyby i měla, jevila k Wolfovcům již tolik slabosti, at

nedíme přímo bázně, že vůbec nikdo v přísnější postup nedoufá. Z Německa pak děje se již tak mocný nátlak na Rakousko, že my Slované v ja- kési příznivější upravení národnostní otázky aspoň v době této skoro přestáváme doufati. Wolfovci jsou stále urputnějšími a jejich terror ochvívá již charaktery dosti silné. A možná, že jistým byro- kratickým kruhům terror tento je velmi vhod, protože mohou se naň odvolávati a naproti postu- lacím našim namítati: My bychom sice rádi, ale my nemůžeme, my již nesmíme. Slovem vyhlídky naše žádnou měrou nejsou růžové. Opakujeme zde naše přesvědčení, že ani obnovená obstrukce v radě říšské nepřivede nás k cíli. My bychom si mnohem více slibovali od obnovené pravice. Vláda pana z Körberů nemá dle dosavadního postupu před ničím tolik strachu, jako před obnovením konser- vativní většiny. Němci nepřestávají tuto většinu zaklínatia pan předseda ministerstva je příliš hodný pán, než aby jim nevyhověl. Rakouská říše byla sice od jakživa konservativní a řídila se též zásadami konservativními až do nešťastné éry liberální, v níž začali doktrináři jí do žil vlévati novou krev. Z této éry datuje se také politický axiom, že Rakousko musilo by se rozpadnouti, kdyby se v něm mělo vládnouti konservativně. A vládne se v něm skutečně liberálně, veskrz liberálně, a přece říše vždy více blíží se k osudné krisi, z níž všichni spravedliví lidé vidí jediný východ ten, když říše navrácena bude heslu: Spravedlnost je zá- kladem všech říší. My doposud nevěříme, že by bývalá pravice nemohla opět obživnouti. Šimilis simili gaudet- dí staré přísloví. Konservativní živly budou i v no- vém parlamentě k sobě lnouti a vzájemně se sbli- žovati, a možná že dosavadní zkušenosti naučí je shovívavosti. Říši naší hrozí veliké nebezpečí, kte- réž jí připravují Wolfovci a s nimi spojená veliká strana v Německu, odkud se jim dostává vydatné pomoci morální i hmotné. Jsou zde důkazy, že pruskoněmecká byrokracie jde s nimi, a podporuje je vydatně též veliký evan- gelický bund. V Německu těší se, že krise v říši naší bude stále se horšiti, až by konečně došlo k nezbytné katastrofě. A tuto lze jedině zažehnati tím, utvoří-li se na říšské radě veliká konservativní většina, jež by řádění německé irredenty učinila přítrž. V této chvíli musí býti mnohem více starosti o zachování celku, nežli jednotlivých částí. Prusko Německo těší se dávno již na tučné dědictví, jež mu bude vyrváno jen tehdy, utvoří-li se v říši veliká kon- servativní strana Kéž by jen na místech rozhodu- jících pro tuto stranu měli patřičného porozumění a pak i dosti energie jí osudy říše trvale svěřiti.

Zprávy politické. V Praze, 7. září. K situaci. Dnešní odpolední »Fremdenblatt« píše, že dnes dopoledne konána byla za předsednictví dra. šl. Körbra ministerská porada a že všeobecně

má se za to, že při celé poradě jednalo se jen o formální usnešení o rozpuštění říšské rady. Příslušný císařský patent úředně uve- řejněn bude v nejkratší době. Z této zprávy listu dobrovolně vládé sloužícího vychází na jevo, že rozpuštění říšské rady jest již hotovým skutkem. Rozepisujíce se o něm také již na drubém místě a poukazujíce také na jeho důsledky, uvádíme na tomto místě za pří- činou účelné přehlednosti co následuje. Pro nynější poslaneckou sněmovnu nevyroní ani jediné slzy snad nikdo. Zvolena byvši na jaře r. 1897, sestoupila se dne 9. dubna téhož roku. Ale stavši se v brzku rejdištěm nejspustlejší levičácké oposice, byla uzavřena neméně než třikráte. Poprvé za šlechetného hr. Badeniho již dne 4. června 1897 a naposledy od předsedy ministerstva dra. Körbra letos dne 8 června po úspěšném výkonu »české obstrukční muziky.« Že svému úkolu a svým povinnostem nedostála takřka ani dost málo, je známo. Ale bude-li nově zvolená poslanecká sněmovna délnější a pracovitější, jest zá- hadou. Vyžadoval by toho arciť zdar a prospěch ná- rodův, ale naděje na to jest jen malá, ba snad i do- cela žádná. Poněkud potěšitelným pro náš národ znamením jest, že podle všeobecného úsudku nebudou učiněna po rozpuštění říšské rady žádná nějaká zvláštní opa- tření. Nedojde tedy ani na oktroyování jazykového zákona, ani na oktroyování přísného jednacího sně- movního řádu. Také ministr pro Halič dr. Pientak zůstane i na lále členem Körbrova kabinetu. Účel, jaký vlastně sleduje ministerstvo při rozpouštění říšské rady, vyjde na jevo teprve z prohlášení, jímž appellovati bude na voličstvo, a jenž bude zároveň obsahovati program vlády. Bude-li ještě letos svolán sněm království českého, o tom vláda dosud se ne- usnesla. Protisoubojové hnutí v Německu šíří se dál a dál. Jest pak jeho popředním podněcovatelem a udržovatelem katolický tisk, který zvláště ostře píše proti donucování důstojníků k souboji. Panuje pře- svědčení, že katolický střed zahájí v parlamentě zvláštní akci, kteráž by donutila vládu, aby odstra- nila tak zvanou čestnou radu důstojnickou a vydala zároveň zákonná ustanovení, na základě kterých by důstojníci pro odepření a zamítnutí souboje již více trestáni býti nemohli. Německo a Rusko. V Německu nesou ve- lice těžce prohlášení ruské vlády, kteréž uveřejnila ohledně čínské otázky v ča opise »Journal de St. Petersbourgh«. Valná čásť veřejného tisku doka- zuje z něho, jak veliké chyby dopustila se německá vláda tím, že opomenula svolati říšský německý sněm. Kdyby tento sněm býval byl svolán, nemohla by prý vzniknouti necdůvodněná obava Ruska, že Německo chce rušiti ve východní Asii jeho kroky. Byla by totiž dána svoláním říšského německého sněmu příležitost, aby účinné prokázal před nejširší veřejností, že také po jmenování hr. Waldersee nej- vyšším velitelem přesně pohybuje se v oněch úzkých mezích, kteréž jí vytknul hr. Bülow ve svém, téměř ode všech stran schváleném okružníku. — Není-li to pravdivé, je to aspoň dobře napsáno.

Když vypukla na K. stávka, byl nejsekant- nějším hostem vůdce a velitel stávky — jak mi jistý hotelier důvěrně sdělil. — Žádná, ani nejjemnější marka vína nebyla mu dosti dobrá, konečně ale se spokojil obyčejným struhadlem, které jsem mu vychválil za nejlepší mozelské, — smál se hotelier. Opět jiný host si přisedne, a sotva že ho sklep- ník spatřil, již mu přináší celou haldu novin. Host lžicí v pravé ruce míchá polévku a levou drží noviny a hltá do sebe zprávy z celého světa. Můžeš na to vzíti jedu, že máš před sebou nějakého docenta, anebo i profesora, jemuž lze předložiti zajíce, který snad ještě večer mňoukal na střeše, jemu je všecko jedno. Peking, Taku, Transvaal poutá všecku jeho pozornost Hosté tací jsou sklepníkům nejmilejší. K našemu stolu dotlačil se kdysi človíček, který jedl ústy a rukama přímo z talíře, bez nože a vidličky. Vzbuzoval v nás odpor. Představil se nám jako re- daktor venkovského listu. Jaktěživ jsem se tolik ne- zastyděl ve své redaktorské vlastnosti, jako tehdy. Při bedlivém pozorování lze seznati, že každý člověk má svůj způsob pojídání. Jsou sice jisté typy, ale každý má svou zvláštnost. Nejrychleji jedí studenti. Je to radost na ně se dívati. Ale přece poznal jsem i mezi nimi značné od- chylky, mezi nimiž byla jedna prazvláštní. Než-li s uchopil lžíce, jal se dělati jakousi toaletu u stolu. Vyhrnul si rukávy, poopravil si límec, odkašlalsi několikráte po sobě, načechral si vlasy a vyseděl u jídla plnou hodinu, jež sestávalo z jediné krmě. Každou kůstku musil nožem a vidličkou až k ana- tomické nahotě obrati — slovem, bylo na něho od- porné podívání. A jak byl odporný při jídle, tak byl odporný při hovoru — slovem protiva chlap. Jaký to charakter z něho se vyvine, stane-li se kdy úřad-

níkem, anebo někde šefem. Není proto nesnadno uhádnouti povahu člověka z jídla. Proto je i trefné přísloví na našich horách: jak k jídlu, tak k dílu. A že jsem opět na naše hory odbočil, nemohu některé upomínky beze zmínky ponechati. Znázorňujít trefně náš lid. Zavítá-li někam host a zastihne-li rodinu při jídle, posedne si opodál na lavici. — Pojďte si s námi vzít — pobízí jej ho- spodyně. — Děkuji, děkuji, jsem právě po jídle, — brání se host. 2 Ale, co pak budete dělat', — durdí se paní- máma — tak si přisedněte a jezte s námi. — Děkuji, děkuji, nemám hlad — — Nu tak pojďte — nutká ho hospodář —a nenechte se pobízeti. — — Proč bych se nechal pobízet, když nemám hlad. — — Nu tak, půjdete-li pak přece — pobízí opět hospodyně. — Děkuji, děkuji — Konečně panímáma se dopálí, hosta popadne za ruku a táhne ho ku stolu. Tu konečně dá si říci, vezme lžíci a jí — a jí až do konce. Bývalo pravidlem, hosta třeba desetkráte k jídlu pobídnouti a konečně až násilím ho k stolu do- táhnouti. To vyžadovala slušnost. A kdyby hosta ne- pobízeli, byl by doma řekl, že ho dost nepobízeli a že proto byli nezdvořilí. Každému hostu jen poněkud milému musí se přinésti na stůl chléb a taktéž musí býti několikráte pobízen : — Kmotře, vemte si u nás! — Kdyby se mu nic nepředložilo, byla by to urážka.

Kdo byl při jídle nimravý, ten také při práci za mnoho nestál. Rychlý k jídlu, rychlý k dílu, tak to bývalo nejlepší. O Vánocích napeklo se tolik koláčů, že vytr- valy až do sv. Třech králů. Tu byly již tvrdé jako roh. A tu nebožka matka, když hostu předložila tvrdé koláče, říkávala: Prosím, poposedněte si dál od okna, abyste při ukusování nerozbil nám hlavou okno, — rozuměj: zpátečním nárazem. Děti při jídle na horách hlasitě se smáti ne- směly, aby některému nezaskočilo, aniž mnoho mlu- viti. Mluviti směli jen starší. A jak nás učili »mo- restně« jísti. Jídalo se všeobecně z jedné veliké mísy, do níž bylo nalito buď kyselo, anebo mléko. Kdo měl od mísy ku své hubě potůček, ten jedl »nemo- restně«. — Nesmíš tolik přebírat, — znělo napomenutí, abys po sobě nelil. Lžíce tedy nesměla se nabírati plna, aby se ne- ukapalo. Děti mívají nezpůsob, že při jídle pravou rukou lžíci strkají do levé tváře. To se též netrpělo. Měli-li jsme knedlíky a měl li někdo plná ústa a již zase se lžící plnou u huby čekal, tu říkala matka: nu, už zas čeká forman s fůrou u huby. — Do mísy smělo se tedy sáhnouti, až měl v ústech semleto. Již dítě po zemi lezoucí vedou prosté matky k pořádnému jídlu. Každé dítě nejraději jí samo. Ještě se šourá po zemi a již křičí po lžíci. Nechce býti krmeno. A tu ovšem že se pomaže. Moudrá matka začne je plísniti a ukazovati na zamazanou košilku a na klouzačku na podlaze. A dítě pozne-