Číslo 247.

V Praze, dne 8. září 1900.

IV.

i

Redakce, administraceu oxpedice Praha. Pštrossova ulice, číslo 200 - Kefrankované dopisy ae nepřijímají. rukopisy se nevracejí Nezapečetěné reklamace jsou porta prosty. Inserty účtujeme levně a při častější inserci po- skytujeme výhody. Vycházejí denně o šesté hodině ranní. V pondělí a po svátku vždy o dvanácte ho- dině polední. Jednotlivé číslo za 8 h. Telefon redakce č. 1126.

KAl

ULICKt

Ll

Prabu Předplatné pro s donáskou do domu: měsíčně. . . .. K 2.80 K 8.40 čtvrtletné . .. celoročně . . . K 33.60 Pro tuzemsko poštou: 3.— měsíčne . . . . čtvrtletně . .. K 9.— celoročně. ... K 86.— Předpiatné do cizozem- ska: Eěmecka a Srbska: 12.— čtvrtletně celoročně. .. . K 48.— Předplatné do Ameriky. Francie, Švýcarska, Ita- ie. Belgie s Anglle: K13.20 čtvrtletně K 52.80 celoročně Telef, administrace 1l126.

5 hodin 26 minut ráno. Slunce vycházív Slunce zapadá v 6 hodin 29 minut večer.

Sobota: Narození Panny Marie.

Čtyřicetihodinná pobožnost v chrámu Páně na Karlově na Nov. Městě od 6.—9. září.

Dnešní číslo jest o 16 stranách. Příští číslo vyjde v pondělí v obyčej- nou hodinu polední.

K Strossmayerovu jubileu.

V Praze, dne 7. září. Ještě v živé paměti všech českých katolíků jest předloňský 16. únor, kdy slavil Josip Jurij Stross- mayer, biskup dakovský, svoje 60leté kněžství způsobem nad jiné slavnostním, jehož se účastnily nejširší kruhy obyvatelstva chorvatského a veške- rého Slovanstva. Dne 8. září pak veškero Chor- vatsko oslavuje jinou památku neméně vzácnou, kterou slavíme také zároveň my katoličtí Čechové, totiž památku jeho 50letého uvedení na stolec bi- skupský. Tato oslava měla býti vlastně vykonána v září minulého roku, kdy byl jmenován biskupem, avšak dle vůle biskupovy byla odložena až na tuto dobu, a to hlavně z té příčiny, že by se byla střetla dvě velikolepá jubilea v jednom roce. Právem slaví každý Chorvat tuto významnou památku, neboť Strossmayer bývá zván největším Chorvatem, právem slaví též Šlovanstvo tuto pa- mátku, neboť Strossmayer náleží k největším Slo- vanům. Že Strossmayera možno zváti největší synem národa chorvatského, dokazují jeho skutky, jeho celý život, neboť veškero jeho cítění, snažení práce vede se za pevným a jasným cílem, kterým jest: povznesení vlastního národa na takový stupeň vzdělanosti, aby mohl se postaviti po bok všem ostatním evropským národům. A právě to chtěl dokázati způsobem velmi různým. — Nejprve se nesla jeho touha ku tomu, aby jeho rodný lid v náboženské pří- čině byl vzorný, zachovalý a přísný. Proto staral se hlavně o dorost kněžský, pro nějž založil se- minář bohoslovecký v Dakově; proto zařídil v po- sledním roce katolické gymnasium s konviktem v Sisku, aby nastávající kněží v něm byli vycho- váni. Při této příležitosti prohlásil: »Vím a znám dobře, že hlavní vliv na chorvatský lid má naše kněžstvo; první povinností mou tedy jest, abych se postaral již od nejútlejšího mládí o katolickou výchovu studentstva, které má vstoupiti do řad národního duchovenstva« Proto také pečoval o to, aby byly ve farnostech jeho diecése vždy po určitém čase pořádány sv. missie, kterými by lid byl poučován ve víře, vlažní pak povzbuzo- váni k životu v pravdě kajícímu. K této činnosti také náleží pořádání synody, kterou se svým die- césním duchovenstvem byl k organisaci její

konal, neboť tam byly stanoveny pravé normy křestanského života. Na poli národním si získal Strossmayer nepočetné zásluhy, jako dosud žádný z vlastenců. Jeho osoba se vžila tak mezi lid, jako snad osoba cara Lazara a kraleviče Marka, kteří o národ srbský se nemálo zasloužili a žijí nyní v pověstech a písních lidových. Stál v čele nebo významným způsobem účastnil se všech podniků národních. Největší zájem o svou vlast získal si založením jihoslovanské akademie, která měla býti pojítkem zvláště mezi Chorvaty a Srby, což však se mu nepodařilo dokázati. Na účely národní i nábožen- ské věnoval jubilár na dva miliony z l. tak že žádný jeho soukmenovec se podobným obnosem vykázati nemůže. Právě tato štědrost v národních i nábožen- ských věcech byla příčinou, že byl osočován svými nepliřále, jakoby mrhal statek církev, kdežto jemu bylo možno vše tak podporovati následkem vzor- ného hospodářství, které na svých státech zavedl. Nepřátelství rozhodujících kruhů šlo tak daleko. že konečně byla uložena na jeho jmění sekvestrace, která měla býti kontrolou, kterak s majetkem svým hospodaří. Veliký biskup nenáleží k politikům, kteří za- sáhli účinně v dějiny svého národa činností poli- tickou, avšak přece veškero jeho jednání mělo v zápětí upevnění politické vlastního lidu. Založil vlastní stranu, zvanou Strossmayerovou, jež má z orgán »Obzor« a proto též obzorašskou se nazývá. Tato strana náleží k věrné oposici národní a do- mohla se vlivu zvláště spojením se stranou Star- čevičovou, které se dosud navzájem potíraly na vlastní škodu. Nepřátelé Strossmayerovi vytýkají mu, že spolupůsobil ku smlouvě mezi Chorvatskema Uhrami, která sice na papíře jisté výhody pro království chorvatské vykazuje, avšak ve skuteč- nosti je připravila bezprávně o mnoho výsad, do- saváde zemi náležejících. Avšak tato výtka není úplně správnou, protože Strossmayerovi na mysl tanul prospěch národa, který ze všech sil podpo- roval. — Že však Maďaři porušili smlouvu, ne- může se vytýkati jemu, poněvadž neměl moci, aby tomuto porušování zabránil. Klasickým jest jeho soud o rozdělení říše ra- kousko-uherské r. 1867, který vyzněl v ten smysl, že tento skutek byl neštěstím Rakousko- Uherska, neboť tím nastanou hotové zmatky v říši, která jimi bude zmítána jako lodička na bouřlivém moři. Že se ve svém soudě nemýlil, ukázala minulost i přítomnost nejlépe.

Jako upřímný přítel Slovanstva sleduje pil- ným okem všecky důležité kroky všech slovan- ských národů, zejména mu pak na srdci jest s po- jení církve východní se západní, ve kteréžto příčině pracoval jako pravá ruka sv. Otce Lva XIII., jenž jej k této věci vyvolil jako znatele Slovanů východních a jich přítele. Jeho telegram ke kyjevské slavnosti zaslaný, vzbudil tehdy bouři a úžas v kruzích officielních, avšak dlužno dle pravdy konstatovati, že jej poslal na přímé vyzvání papežovo, což mělo býti prvním krokem sblížení západu s východem, k čemuž moudrý Lev XIII. stále pracuje. Ve svém vysokém věku zachoval biskup Strossmayer také svěžest duševní, z čehož veške- rému Slovanstvu, zvláště však katolickému Chor- vatsku, plyne prospěch nehynoucí.

Josip Jurij Strossmayer narodil se 4. února 1815 v Oseku ve Slavonii, studoval v semináři v Dakově, na universitě v Pešti a byl vysvěcen 16. února na kněze, načež doplnil studie ještě v Augustinianu v Vídni. Byl rok kaplanem v Petrovaradíně, pak pro- fesorem v Dakově na bohosloveckém učilišti, r. 1849 byl jmenován biskupem ďakovským, 8. září r. 1850 byl pak na biskupa posvěcen ve Vídni. Založil jiho- slovanskou akademii, kde chtěl spojiti Chorvaty, Srby, Slovince a Bulhary jednou spisovnou řečí, což se ne- zdařilo; dále založil universitu v Záhřebě, již dosud vláda nedoplnila fakultou lékařskou. Rovněž zřídil svým nákladem seminář chlapecký a katolické gymna- sium v Dakově a v Oseku, provedl stavbu velikolepé kathedrály v Dakovu, zřídil obrazárnu, jež díe jeho jména jest nazvána, a mnoho jiných podniků církev- ních i národních vykonal. Koncem září nebo začátkem října odebere se do Říma k sv. Otci, jehož veliké přízni se těší. Byl by již dávno jmenován kardinálem, kdyby nebylo nepřá- telství vlády uherské proti němu, která by nejraději biskupa viděla pryč za hranicemi království chorvatského. I my voláme dnešního dne za řídké oslavy muže tak vynikajících zásluh církevních i národních: Bi- skup Strossmayer nechť žije v srdcích lidu chorvat- ského i slovanského, nechť jeho vzoru a příkladu jest následováno nejen ve příčině národní, nýbrž také církevní. Živio Strossmayer !

Rozpuštění říšské rady.

V Praze, 7. září. Kletba starého hříchu, udržeti jeden kmen při nadvládě nade všemi ostatními, táhne se stále jako červená nit v osnově dějin Rakouska, jež je

Kulturní Listy-

V Praze, 7. září. K. — Krásní dnové letní chýlí se ku konci. Bylo jich letos tolik, že by podle slov německého bá- sníka člověk pomalu se z nich zbláznil. Nic, než slunce a pořád jen slunce nad hlavou. Štěstí ještě, že Praha má dosti zahrad, v nichž dosti stínu i chladu nalézá každá lysá hlava. A tu pod stoletými koša- tými stromy na Žfíně anebo na Střeleckém často jsem soucitně vzpomínal na pražské lufťáky, kteří se v letních bytech smažili pod ohnivými slunečními šípy anebo v nízkých, učazených komůrkách vedli zoufalý boj s mouchami, komáry a jinou kousavou havětí a při tom popíjeli nakyslé venkovsk pivo. Jaké přímo heroické oběti je schopen velkoměšťák pro tyranskou módu, která jeho milostivé velí stůj co stůj ztráviti léto na »villedžatuře« často upravené z nějakého chlívka. Proto jsem vždy podvečer soucitně vzpomínal na své známé, roztroušené po venkově, kteří zase na- vzájem závistivě vzpomínali na mne, jak si hovím v rozkošném stínu při zvucích vojenské kapely a při plzeňském, Ach, to plzeňské — jen jedna kdyby tu byla! Musí to býti muka katova býti zvyklým plzeňskému a venku s největším sebezapřením do sebe loktat tu medicinu, zvanou pivem. Konám často studie v zahradách, v nichž skoro denně zasedává na sta hostů: pánů, paní a dětí. Jsou to nejsnadnější studie, při nichž zrak nemusí se

drobným písmem namáhati, dívati se totiž, jak kdo se baví a jak jí a pije. Zdaž jsi, milý čtenáři, povšiml si ve větší spo- lečnosti psychologie jídla? Je to studium velmi zají- mavé. Říká se, že dle slohu lze poznati člověka, tvrdím však, že mnohem spíše lze ho poznati podle jídla. Nejen to, co jí, nýbrž jak jí označuje člo- věka. Jídlo jest uměním. Co je na světě lidí, kteří za celý život nenaučili se jísti. Mnohý projedl a propil již veliký statek nebo i činžák a přece nenaučil se jísti. Zvíře naučí se jísti samo od sebe, avšak člověk jídlu musí býti učen. Jiný je způsob jídla ve městech, jiný na venkovč. Každý národ má svůj způsob jídla. Jinak jí Angli- čan, jinak Číňan. Podle jídla poznává se kulturní stav národa, poznává se i vzdělanost jednotlivců. Po- zorujme, jak kdo jí v hostincích, v nichž příliv a odliv každou chvíli se mění. Zrovna naproti vám přisedá ke stolu kterýsi pán. Nejdříve začne si prohlížeti úbor, jeli všecko čisťoučké. Na to teprv přiváže si kolem krku ubrou- sek, vytře si vidličku a nůž, a pak začne studovati jídelní lístek. Sklepník stoje na distanc za ním, začne mu doporučovati. — Prosím, je tam čerstvá husička, kachnička, koroptvička — — Nepleskejte mi tady, — oboří se na něho host, — vždyť já to zde vidím. Sklepník již ví, kolik uhodilo. Na to začne host

obsah jídelního listu znalecky si prohlížeti. Konečně rozhodne se. Každou krmi jme se předběžně co nej- podrobněji prohlízeti a pak ochutnávati. Jeho jazyk vyzná se v lučebném rozboru lépe, nežli všecky pří- stroje lučebníka. Pozná, v jaké nádobě je co vařeno, anebo smaženo. Běda kuchaři, kdyby se opovážil do nového omastku trochu staršího přimíchati. Pozná to stejně, jako každodenní piják plzeňského, nedolil-li klučina ve sklepě sklenici z mísy. To je typ la- bužníka. K němu přisedne si jiný pán. — Nu tak, — táže se sklepníka, — co tam máte dnes dobrého? — Prosím, je tam to a to — — Nu tak sem s tím, — poroučí si bez dlou- hých okolků a bez prohlížení stolního náčiní. A to je typ bonhoma — dobráka, který je se vším spokojen. Opět přisedne si jiný pán s pichlavýma očima, ostrých tahů a začne též prohlížeti celou litanii krmí na listu. — Ale vždyť tu nemáte nic kloudného k jídlu — — Prosím, je tam bažant — Pořád jen samé bažanty — Tedy koroptvičku? — — Tu dokonce nechci. Sklepník ví již, s kým má co činiti. Je to jeden z těch sekantních hostů, kteří jen časem mohou si dopřáti něco extra.