#1
alto_textblock
#1
5. ledna 1913,
#2
alto_textblock
#2
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č.b.
#3
alto_textblock
#3
Strana 19.
#4
alto_textblock
#4
Patisk vyhrazen
#5
alto_textblock
#5
Pořádná partaj.
#6
alto_textblock
#6
Z pražských obrázků. Napsal Jan Klec an da.
#7
alto_textblock
#7
Do průjezdu třípatrového domu na praž-
ském předměstí vešel obstárlý muž v dost
ošumělém šatě s podlouhlým balíčkem akt, jal
je nosívají úřadní sluhové, již roznášejí upomín-
ky z berního úřadu a exekuce od soudů. Ale
tento zde nebyl soudním sluhou, neboť měl do-
cela obyčejný měkký klobouk, ač jinak jeho
obličej, zdobený sílným knírem a plnovousen
s vyholenou bradou, vypadal dosti „komisně“
Muž přistoupil k tabulce, visící na zdí prů
jezdu a prohlédl si bystře seznam nájemníků
Jeho zvětralou tváří kmitlo cosi jako spoko-
jený úsměv. Hrábl do svých „aktů“ a vyňal
ohmataného, mastnými skvrnami zašpíněného
obalu arch, na němž bylo hojně rubrik.
Napsal nahoru na arch jakési číslo, sna
číslo domu, a pak činil si poznámky do rubrik
občas pohlížeje do tabulky na stěně. Když byi
s prací tou hotov, zašel ke dveřím, nad nimiž
byla tabulka, označující byt domovníka. Chvil-
ku naslouchal, pak strhl s hlavy klobouk
smáčkl ho a strčil do náprsní kapsy, odkudž
byl vyňal úřadní čepici se žlutým prýmkem
Nasadil sí ji na hlavu, narovnal si na nose
černé koštěné brejle a — skoro byste byl
řekli, že vyňal z některé kapsy i znamenitou
masku „úřadní osoby“ a zakryl jí tvář, ktero
jste před chvilkou viděli. Měli jste před sebou
úřadního sluhu, jak si ho lépe ani na divadle
představiti nemůžete.
Zaklepal energicky a nečekaje na vy-
zvání, vrazil do dveří. Paní „správcová domu
byla sama doma a poněvadž byla podobným
návštěvám „pánů s čepici“ zvyklá, ani se ne-
zalekla. Její muž daní neplatil, dlužen tak
nikomu nebyl, nemohlo se to tedy týkatiji
Buď to je upomínka panu „inspektorovi“ od
pojišťovny, jenž nikdy neplatil daně dříve, a
dostal „fendunk“, nebo partají ze čtvrtého
patra, kam si exekutoři mohli nohy uběhati
„Paní Svátková?“ zeptal se úřadní mu
s úřadní říznosti.
„To bych byla. Co pak si přejou?“ řekl
s důvěrností, kterouž sí přece jako poloúřadn
osoba mohla dovoliti.
Muž se zamračil. „Já se neptám, co byste
byla, anóbrž jste-li paní Svátková?“
„Hm, tohle je nějaký kakabust Ten t
bere přisně“, myslela si paní Svátková a na
hradivši kolegiálně usměvavý výraz obličeje
vážně úřadním vzhledem, odpověděla stejně
řízně: „To jsem. Co si přejete?
„Heč“, řekla si v duchu. „Když ty na mne
jen tak „vy“, já taky „vy“. Jaké pak flausy
policajtskou čepicí?“
Muž to vycítil a ihned stáhl zvětralé rysý
svého obličeje ve vlídnější záhyby.
„Mám na vás z nařízení úřadu některý
otázky, které prosím, abyste mi dle svého nej-
lepšího svědomí zodpovídala“, řekl zdvořilo
sic, ale přece tónem muže, jenž je si vědom
že zastupuje vrchnost.
„A pardie samec“, řekla si paní domov
nice, jež byla zvyklá mluviti sama s sebou
poněvadž jí muž netrpěl klepy. „Tohle ne
obyčejný fendák ...
Chtěla mu nabídnouti židli, ale nebyl
toho třeba, poněvadž si již sám sedl a roz-
balil své archy. Posunuv brejle na čelo, za-
díval se na ni vážně.
„Pan inspektorprvním patře...“ za-
hájil výslech. „Je to řádná rodina? Není slyšet
nic o různicích? Pst... pravda a nic než prav-
dal“ řekl, zvednuv výstražně prst.
„Inu, toť se vi, že pravda ... Přece já n
budu lhát, když vidím, že mám co dělats
úřadem. Pán je hodný, ale trochu — víme —
shání holčičky. Paní je dobračka, neumí za-
kročit. Já bych ...
„Dobře, dobře, paní Svátková. O to se t
nejedná. O vás je známo, že jste nejen moudrá
a rozšafná, ale i energická paní...
Domovnice uvažovala, není-li to posledn
slovo nějaká nadávka, ale na to ten pán ne-
vyhlížel. Vypovídala tedy ochotně dále. „Jiná
dělá jí pomyšlení a aby si mohla stěžovat, že
zkracuje na penězích, to ne. Dům se tam
vede
„Služky nechá na pokoji?“ pokračovala
úřadní osoba.
„A to on si doma nezačne! Na to je
chytrý ....
„Pani je chorobná?“
„A to ne. Zdravá jako rybička, ale už je t
fak mezí nimi. Chodi sem jeden pan inženýr o
města. Víme... domácí přítel ..
„Ahá! Tedy jak ty mně, tak já tobě
A pan inspektor je zdráv? Statný muž?
„I čerta zdráv... Myslím, že ho jedno
mrtvička klepne.“
„Děti žádné?“
„Byl... chlapeček ... ale to už je asi dáv
no. Umřel maličký a od těch dob nic...“
Muž, jenž si stále dělal poznámky, zavrtě
nespokojeně hlavou.
„Hm, to se nám neshoduje! To jsme n
špatné stopě. A pan revident v druhém patře
to je mladý pán?“
„No, tak třicet pět let“, odvětila domo
nice, kterouž to jen hrálo. „Ale s dovolením
že jsem tak smělá. Snad bych mohla já přivés
na pravou stopu, kdybych věděla, oč jde ...
„Ale drahá paní,“ zhrozil se úřadní muž
„JJak bych já mohl? To je úřadní tajemství
Tady jde o mou existenci a vy víte: chleba je
chleba.“
Tato definice důležité součásti jídelníh
lístku domovnici ovšem postačila.
„Mají se rádi?“
„Ale jako dvě hrdličky!“
„Paní měla peníze?
„To měla. Pantáta je bohatý fabrika
někde u Roudnice ...
„Děti?
„Chlapeček a holčička. Ta je trochu chu
ravá a tak ji poslali ven k rodičům ...
„Hm, to je... to je... Zas nic!“ broukl
mrzutě muž. „Kdo pak to chodí k paní Lin-
hartové? Co je to za člověka?“ zeptal se náhle
#8
alto_textblock
#8
Teď zvedla domovnice prst do výše. „Pst
o tom se nesmí mluvit! To je fajemství.
„Před námi neplati žádné tajemství.A
pamatujte, že je to skoro jako pod přísahou
a domovník úřadní osoba. Tedy ten pán?“
„Abych řekla, to je pan rada od soudu, J
to stará láska milostpaní, ale když onasi
musila vzít pana Linharta ... z donucení
k vůli penězům... tak on se také oženil. Te
paní ovdověla ..
„Děti jsou?“
„Ale kdež! Pan Linhart, dej mu pán B
nebe, to byl košťál . ..
„A ten pan rada ..
„No, také neměl chudák štěstí. Paní má
v hlázinci a pořád... jednou je slyšet, že už
má na kahánku a zas ..
„Hm, to není nic...“ broukl úřadní muž
ač horlivě si psal poznámky. „A což partaje v
čtvrtém patře ...“
„To, pane, by mohlo být něco...“ radost
ně vyjela paní správcová, jež měla na čtvrté
patro spadeno, poněvadž tu byly takové „špi
navé“ partaje, jež za celý měsíc jednou ne-
přišly „po zavření“.
Ale „nebylo nic“ ani zde a po chvilces
muž zvedl k odchodu.
„Tak odpusťtel To jsem vás, myslím, mar
ně zdržoval, ale proto přece vás musím úřad
ně prosit a varovat: Nic po domě mluvit! T
by bylo zasahování do úřadního výkonii a n
to, jak víte ...
Paní domovnice se zaklínala až do třetího
kolena... Kde pak ona a mluvit po domě. T
by necbstála! S partajemi je i tak kříž, kdyžsi
s nimi nezadá. Což teprve pak by bylo ...
Muž s úřadnickou čepicí přijal její uji
šťování blahosklonně, salutýroval a odešel
Vyšed na ulici, rozhlédl se opatrně na všecky
strany a pak zaměřil k fřetímu domu na druhé
straně ulice, v jehož průjezdě zmizel.
#9
alto_textblock
#9
„Jaroušku!“ volala již asi po třetí cti
hodná matrona, jež stojíc u stolu, zabývala se
tím, čemu hospodyně říkají „tahat štrůdl“.
Ale Jaroušek zachrněl, obrátil se ke z
a spal dál.
Do dveří vešel bez zaklepání muž, v němž
poznáváme naši „úřadní osobu“, ač má již zase
čepici v kapse, jakž můžeme bezpečně sou-
diti dle toho, že má na hlavě klobouk. Spatřiv
rozestlanou postel a zpod peřiny vykukující
černou, kučeravou hlavu, zamračil se.
„Ty ty děti vychováváš, matko!“ zabruč
a již seděl u stolu. „Pantofle...“ zavelel.
„A co by si chudák nepoležel“, odvětil
ctihodná matrona, vytahujíc zpod postelí trep-
ky, jež postavila před svého pána a vládce.
„Vždyť víš, kdy přišel dnes domů.
„Nevídáno, takový mladý člověk! Já také
šel pozdě spat a už od rána se za živobytím
plahočím“, zabručel starý. „Jarko!“
Jarka nic, ač znělo to dost ostře.
Starý, jenž právě chtěl odložiti zutou botu.
aby obul trepku, dostal dobrý nápad, jejž
ihned provedl. Bota doletěla dobře a trefila
pozdního spáče zrovna do hlavy. Vyletěl zdě-
šeně a spatřiv botu a smějícího se otce
ihned pochopil.
„To jsou vtipy“, zahučel mrzutě, ale že
patrně otec dbal na „dobré vychování“, již se
nepřevalil.
„Vstávej, vstávej, lenochu,“ káral ote
dosti vlídně, spokojen výsledkem svého zakro-
čení. „Ať ještě něco dnes strhnete! Zitra to
některý ten blázen vrazí do novin... to víš
něco takového to je pro ty pisálky v novinácl
med... a máte utrum.
„Dnes nemám s kým“, zíval Jaroušek
„Vénu včera večer vzali... Zapomněl, že při-
šel do kavárny v zimníku a chtěl odejít v ko-
žichu...“ vysvětloval, vida tázavý pohlec
otcův.
„No, ten udělal rodíčům radost,“ vzdychl-
matrona soucitně.
„Ale to je škoda“, broukal starý. „Tolil
lístků ještě máte nevyprodáno a teď je zrovna
největší nadšení pro naše bratry na Balkáně
Snad bys přece ještě splašil druhého zváče?“
„Hm... no, když už jste mne probudili
já se pokusím. Zajdu do kavárny... musín
beztoho prohlédnout všecky noviny, není-i
snad už někde něco . ..
„A ty, matko, už bys toho štrudlu mohla
nechat“, přísně řekl starý. „Přinesl jsem
pěkné detaily. Celou Chodskou a Podřipskou
jsem oběhl. Samé pěkné partaje, samý lepší
úřadník, ale musí se tam dopoledne, než se
páni vrátí z kanceláří.
Na ctihodné matroně bylo patrno, že ii
dostalo se od hlavy rodiny „dobrého vycho-
vání“, neboť hned na první slovo nechala zá-
vinu, otřela sí zamoučené ruce o zástěru a jala
se strojiti.
„Tak, starouši! Teď už doděláš oběd z
mne. Ale nesmlsej zase všecky hrozinky! A ty
Jaroušku, přihřej si kafíčko .
„Tak se matko stroj, stroj se“, pobíz
starý, zahanben tím napomenutím. „Já ti zatín
na listky sestavím maršrutu a dám potřebné
informace. Víte, děti, co nám ještě schází do
činže... a pan domácí déle nečeká ...
Ozvalo se nesmělé zaklepání a do dveř
vsunula se hlava ženy.
„Dobře, dobře, paní domovnice“, řek
starý s vysoka. „Nebylo potřeba nic připo-
mínat... Osmého je zítra a to podle staréhe
zvyku mám právo každého shodit se schodů
kdo přijde upomínat dřív ..
„A to prosím, ne. My máme za sklem do
movní řád a tam stojí, že čtvrtého...“ na-
mítala domovnice.
Ctihodná matrona uznala za vhodné za-
kročiti. „Bez starosti, paničko! Zrovna se oblé-
kám... do záložny vyzvednout...
„Ale božíčku, já proto ne... Já jen.
pan domácí se dává ptát, jestli byt, podržejí ..
Hlásil se mu někdo, ale on přece nechce ta-
kovou spořádanou partaj ...“
„No, podržím — nepodržím, to dnes ještě
nevím, ale zítra panu domácímu sám ohlásím“
rozhodl starý a vysoka a když domovnice
#10
alto_textblock
#10
mmnohými omluvami zmizela, řekl posměšně-
„Spořádaná partaj! Tak to vidíte... Však
kdyby on ten lichvář nemyslel, že jsem u taj-
ných, byl by méně zdvořilý a nečekal by dn
sedmého. Kus zloděje . ..
„Co se rozčiluješ, tatínku!“ dobromyslne
mírnila ho ctihodná matrona. „Každý se živí
jak může. A on... jen co je pravda ... dá nám
všecku čest . ..
„Inu toť! Má on všecku příčinu býtz
dobré se mnou“, vypjal se posměšně starý
„Tak starejte se, dětičky! Vite, že nám scház
ještě třicet korunek!“
#11
alto_textblock
#11
Do domu v Chodské ulici vešla starš
dáma v šatech trochu z mody vyšlých, ale vždy
ještě „representačních“. Zaklepala v prvním
patře u dveří inspektora Kandrdáska.
„Milostivá doma?“ zeptala se služky s tal
důvěrným úsměvem, že ihned bylo jí do kořár
otevřeno.
„Prosím, ráčejí do salonu . ..
Starší dáma, v níž poznáváme ctihodnou
matronu, vešla do salonu a bez ostychu usedl-
na židli. Nečekala dlouho ..
„S kým mám čest? Račte si přáti?“ za
švitořila vesele buclatá, ještě dost mladá pa-
nička, prohlížejíc si zvědavě neočekávanou
návštěvu. Byla patrně spokojena s výsledkem
prohlídky, nebóť zevnějšek ctihodné matrony
v tom pološeru vypadal zcela slušně.
„Ctěná paní inspektorová,“ počala pří-
chozí slavnostním hlasem. „Nám ubohým po-
zemšťanům zahalena je budoucnost nepronik-
nutelným závojem, ale prozřetelnost poskytl
některým lidem prostředky či umění tento
závoj aspoň z části poodhaliti.
Mladá paní vyvalila při tomto osloven
oči a nevědouc překvapením co říci k tomute
odhalování závojů, mlčela.
„Mnohý“, pokračovala matrona, „dal by
rád tisíce a ještě by při tom vydělal, kdyby
mohl zvěděti, co pro něho budoucnost taji
Šťastnou náhodou naskytá se vám příležitos
pohlédnouti do hlubin budouena za nepatrnou
odměnu, která snad tisíckrát vyváží obět, ja-
kou přincsete . ..
Panička, jež byla dosti prostá, ač nesl
hrdý titul „inspektorky“, byla omámena „uče-
nou“ řečí matrony, ale přece uhodla, oč se
jedná.
„Ach, vy umíte hádat?“ zvolala radostně
„To se dobře hodí . ..
„Nehádám . . . Čtu v budoucnosti . . . v
hvězdách . .. z ruky ... z tahů obličeje . . .
karet.. . Račte být rozena?
„Sedmého ledna .. .“ ochotně odpovídal
paní domu.
„Křestní jméno?“
„Regina.
„Regina? Sedmého září . . . Dvě sedmi
čky ... To už je štěsti,“ řekla matrona a vážná
celkem sympatická tvář její se rozjasnila, což
dobře působilo na mladou paní.
„Nu, tedy čtětel zvolala a nastavila ruku
„Budu-li spokojena, dám korunu
Žena chopila se ruky a jala se jí bedlivě
prohlížeti, při čemž některé čárky na dlan
sledovala prstem. Patrně překvapena zvedla
oči, v nichž bylo možno čísti skoro zděšení.
„Paní, vy se přetvařujete!“ vyrazila z
sebe.
„Já? Já že . ..
„Totiž... račte odpustiti .. . chtěla jsem
říci: Váš veselý zevnějšek klame! Vy nejste
tak šťastna, jak jsem myslila a jak zasluhu-
jete . ..
Mladá paní v tom okamžiku pocítila, žej
opravdu schází mnoho k dokonalému štěst
a zatvářila se smutně.
„Tato ruka, která chovala, ale bohužel ne-
dochovala jedno dítko . . . byla to . . . ne, by
to chlapeček ... je dobrá, je štědrá, ale je sla-
bá ... Vy ...“ pokračovala, stopujíc linie .
„příliš mnoho důvěřujete a proto býváte kl -
mána . ..“
„Kým, kým...“ naléhala paní napiatě.
„To ruka říci nemůže . . . ale . . . to tu
stojí zřejmě vyryto, že vás čeká ještě velke
štěstí,“ dodala a pustila ruku.
Paní inspektorová toho použila, zajela de
kapsičky a položila na stůl korunku.
„Ale kým jsem klamána a co mne čeká?“
naléhala.
„To bychom se musili zeptati karet. Ma-
lou hru... nechám na uznání ... velká indická
stojí dvě koruny .. . Koupila jsem ty karty o
pařížské věštkyně ... je v tom kapitál . ..
„A dozvím se něco?“
„Karty nelhou, milostivá! Nemohou-li mlu-
vití pravdu, mlčí... Račte si přáti?
Matrona hrábla do postranní kapsy a vy-
táhla hru podivných, špínou již zašlých karet.
jež smíchala, dala sejmouti a pak rozložila po
stole a prohlížela. Její tvář jevila výraz smutku
a zděšení, ba zdálo se skoro, že pobledla.
„Co je? Co čtete?“ ptala se nedočkav
mladá paní, chytajíc ji za ruku.
„Je v tom ženská... nižšího stavu a níz
ké povahy,“ mumlala matrona pro sebe-
„A vás stihne brzy veliké neštěstí... umř
někdo . ..
Teď pobledla opravdu bedlivá poslu
chačka.
„Ale ten někdo,“ ukazovala žena brzy n
tu, brzy na onu kartu ... „ne, ten nezasluhuje
vaší soustrasti, poněvadž klamal...“ e
„Kdo? Kdo?“ rozčileně ptá se mlad
#12
alto_textblock
#12
paní
#13
alto_textblock
#13
„Odpusťte... nemohu! Nesmím...“ v pa-
trných rozpacích odpovídá matrona a tvář
její zrůzní se bolesti, jakoby jí kuří oka řezali.
„Musíte... musíte,“ naléhá náruživě pan
inspektorová.
„Ten, jehož osud s vámi spojil... Ale
snad je to chyba... Rozdám znovu...“
„Ne, ne... Jen dál... Uvidíme...
Nové tři karty... a tvář matrony se roz-
jasňuje ..
„Po bouři...“ ukazuje na karty, „jasno
Po slzách... smích. A zde ... je příčina .
Račte se podívat ...
„Co je to? Zedník .. . Ahl“
#14
alto_textblock
#14
Tváře mladé paní zrovna rozhořely.
„Nu, ne zrovna zedník. Může to býti sta
vitel nebo jiný technik .
„Inženýr,“ vyhrkla bezděky druhá.
„Dost... dost...“ zvolala a rozčileně shrnuli
karty.
„Však by nám už také nic více nepově
děly... usmála se žena, schovávajíc karty.
O chvilku později stoupala po schodee
do druhého patra bohatší o korunu a pětiko-
runu, kterou dala paní inspektorová sna
v zármutku pro svého pána, snad z radost
nad tím „zedníkem“ ...
Za hodinu na to stála paní inspektorový
u dveří svého bytu, mluvíc s paní Linhartovou
jež si ji byla vyvolala.
„Ale když vám povídám, na slovo se vše
cko shodovalo a já sama... já nic neprozra
dila! Ubohá radová se asi už v blázinci dlouh
trápit nebude ...
„No, to on si pan rada asi brzy najde
útěchu,“ prohodila paní inspektorová, šelmov-
sky se usmívajíc, když mladá vdova se zapá-
„Ach, paní revidentová... zdravily ob
dámu, jež spěchala se schodů. „Zastavte s
přece . ..
„Odpusťte... Spěchám s telegramem,
omlouvá se všecka vyděšena. „Naše ubohá M
linka . ..
„Co pak se stalo? Pro Boha . ..
„Dosud nic... ale mám strach, má d
my... Byla vám u mne ...
„Věštkyně . .
„Vy víte? A ta... no, hrůza! Všecko ván
věděla... A ta mne vystrašila ... Odpustte
Musím telegrafovat, co se stalo ...
Paní revidentová odkvapila, provázen
soustrastí obou přítelkyň a paní inspektorová
zatáhla k sobě paní Linhartovou, aby si svě-
řily, co je tížilo a co naplňovalo je naděj
v lepší budoucnost.
#15
alto_textblock
#15
kde pan Watkins obratně sbíral místní infor
mace v noci po svém příjezdu.
„Velmi málo,“ odpověděl pan Watkin
jenom trochu tu a tam
„V akademii?
„Časem. A v Křišťálovém paláci.
„Pověsili vás dobře?“ ptal se Porson
„Nerejte,“ zahovořil pan Watkins, „ne-
mám to rád“.
„Míním, zda vás umístili v dobrém místě.“
„Opravdu?“ řekl mr. Watkins. „Jake
byste se ptal, jestli mě dali dobře stranou.
Porson byl dobře vychován od svých tet
a byl dosti uhlazený mladík na umělce; ne-
mohl věděti, co to znamená „dát stranou“
ale považoval za nejlepší vysvětliti, že nemí-
nil nic takového. A poněvadž otázky, týka-
jící se věšení, byly zřejmě bolavým místem
páně Watkinsovým, snažil se rozmluvu pře-
vésti trochu jinam.
„Děláte vůbec figurální věci?“
„Ne, nikdy jsem neměl hlavu pro figury.“
pravil pan Watkins, „moje slečna — paní
Smithová míním, dělá to všechno.“
„Ona maluje také!“ pravil Porson. „Toje
opravdu pěkné.“
„Ano,“ přisvědčil mr. Watkins, ale v
skutečnosti toho tak nemínil, a cítě, že ztráci
nit hovoru, dodal: „Přicházím sem malovat
Hammerpondský zámek při měsíci.
„Skutečně!“ řekl Porson. „To je opravdu
nová myšlenka.
„Ano,“ řekl mr. Watkins, „zdálo se mi
to skutečně dobré, když mi to napadla. Chi
začit příští noci.
„Co? Vy že chcete malovat venku,
noci?
#16
alto_textblock
#16
lila.
#17
alto_textblock
#17
„Ovšem.“
„Ale jak budete vidět na plátno“
„Je pytlem,“ — znčal mr. Watkins, vstá-
vaje příliš rychle k této otázce, avšak vzpa-
matovav se, zvolal k slečně Durganové o dru-
hou sklenici piva. „Budu mít něco, čemu se
říká „černá lucerna“, pravil k Porsonovi.
„Ale vždyť je právě nový měsíc,“ upo-
zorňoval Porson. „K tomu třeba přec něja-
kého měsíce.“
„Ale rozhodně je tam dům,“ řekl Wat-
kins. „Chci, jak víte, malovat nejdřív důma
potem teprv měsíc.
„Oh,“ řekl Porson, zaražen v rozmluvě.
„Povidá se,“ promluvil starý Durgan, ho-
stinský, jenž zachovával ohleduplné mlčení po
celou odbornou rozmluvu, že jsou tam nejmí
tři policajti z Azelworthu, kteří v domě hlí-
dají celou noc — k vůli lady Avelingové
jejím skvostům. Jeden z nich vyhrál minulou
noc čtyři libry šest pencí na druhém loka-
Večer druhého dne mr. Watkina s panen-
ským plátnem, stojanem a slušným množstvím
ostatních rekvisit loudal se cestičkou mea
stromy k hammerpondskému parku, a roze-
stavil své přístroje v strategickém postavení
naproti domu. Tam ho spozoroval pan Raphael
Sant, který se vracel parkem ze studie ve
vápených dolech. Jeho zvědavost bylo roz-
nítilo Porsonovo vypravování o novém pří-
chozím, a on postavil se stranou, chtěje za-
číti rozmluvu o umělecké činnosti v noci.
Mr. Watkins zřejmě nepozoroval jeho
příchodu. Právě byl skončil přátelskou roz-
mluvu s čišníkem lady z Hammerpondu, je-
hož postava mizela v dálce, obklopena třemi
psíčky, s nimiž musil vykonati procházku po
jejich dobrém obědě. Mr. Watkins tehdy s ve-
likým zápalem michal barvy. Sant, přiblíži
se, byl zaražen, vida barvu přiliš tvrdě a zá-
řivě smaragdovou, než toho mohl vyžadovati
obraz. Maje od nejútlejšího mládí neobyčejně
vypěstovanou citlivost vůči barvám, vtáhl
vzduch do sebe mezi zuby při prvním po-
hledu na tuto směs. Pan Watkins se obrátil.
Díval se znepokojen.
„Co chcete pro pána dělat s touhle be-
stiální zelení?“ ptal se Sant.
Mr. Wakins pochopil, že snaha, zdáti se
pilným v očích číšníkových ho přivedla do
nějakého technického omylu. Díval se n
Santa a váhal.
„Odpusťte mi mou hrubost,“ řekl Sant.
„ale skutečně, tato zeleň je nanejvýš podivu-
hodná. Příšlo to jako rána. Co míníte s tsm
dělat?“
Pan Watkins sebral svou duchapřítomnost
Nic ho nemohlo vysvoboditi z tohoto posta-
vení, než náhlé rozhodnutí. „Co mi sem cho-
díte vytrhovat mne z práce?“ řekl, „chci vám
tím pomalovat obličej.
Sant odešel, neboť byl humorista a jemný
člověk. Cestou potkal Porsena s Wainwrigh-
tem. „Buď je to genius nebo nebezpečný blá-
zen,“ řekl jim. „Jděte tam a podívejte se na
jeho zeleň.“ A pokračoval ve své cestě, maje
obličej rozjasněný příjemnou představou vese-
lého zděšení v hloučku kolem stojanu a pro-
lévání zuřivě zelené barvy.
Ale mr. Watkins proti Porsonovi a Wain-
wrightovi nebyl tak výbojný a vysvělloval, že
ta zeleň je určena pro první podklad jeho
obrazu. To byla, jak podotkl v odpověď na
jednu poznámku, úplně nová methoda vynale-
zená od něho. Ale potom se stal méně hovorný
Upozornil, že nehodlá každému kolemidoucí-
mu vykládati věčně tajnosti svého zvláštního
systému, a připojil kousavou poznámku
způsobech „očumujících“ lidí, vyzvídati chy-
trosti mistrů, jak oni by chtěli, což ho bez-
prostředně zbavilo jejich přítomnosti.
Soumrak houstl, objevila se jedna, pak
druhá hvězda. Kavky v korunách stromů ve-
dle domu ztichly, zámek, na kterém zmizely
všechny podrobnosti architektury, jevil se
temně šedých obrysech, světla v salonu zazá-
řila, a okna ložnic tu a tam svítila žlutě. Kdy-
by byl někdo přišel ke stojanu v parku, byl
by jej nalezl opuštěný. Jedno neslušné slov
v zářivé zeleni poskvrňovalo čisté plátno. Mr.
Watkins obíral se v křoví se svým pomocní-
kem, který tajně po svém příchodu se k němu
přidružil.
Pan Watkins byl nakloněn chváliti sebe
sama pro důmyslnou vynalézavost, se kterou
byl odvážně všechno připravil před očima
všech lidí, právě na místě činu. „Tamhle je
voblíkárna,“ pravil svému pomocníkovi, na
#20
alto_textblock
#20
„Dnes se mi pěkně pracovalo, starouši
libovala si ctihodná matrona, odkládajíc pří
ruční brašničku. „Vyber si to sám... Stě
to právě na to, co schází do činže.“
„Nu vida,“ chválil otec rodiny. „Pak a
někdo řekne, že nejsme pořádná partaj..
štrůdle se znamenitě povedla a papričk-
také...
„Ale co že Jarouž nejde?
„Nu, asi se mu dnes také dobře pracuje
Má pravdu, že se nedá vytrhnout ...
V tom rozletěly se dvéře a do vnitř vletě
Jaroušek. Ještě v běhu odhodil zimník, klo
bouk, rázem vyletěl z kabátu, z vesty
spodků ..
„Honem s tím do skříně...“ A již letěl
boty do kouta... „Dobře, že není ustláno ...
A již byl pod peřinou a chrupal, jako do dů
chodu.
Staří pochopili. Matrona chtěla se co
ptáti, ale otec rodiny ji zakřikl: „Teď nen
času na diškursy! Teď budeme spokojen
jist, co pán Báh nadělil.“
#21
alto_textblock
#21
jovi.
#23
alto_textblock
#23
V téže chvíli dole v průjezdě domovnic
odhývala policajta.
„Vběhl-li sem někdo, utekl drahým vý
chodem. Z domu jistě nebyl! Zde máme samo
pořádné partaje!“
#24
alto_textblock
#24
Loupež v hammerpond
ském zámku.
Napsal H. G. Wel!s. Z anglického přeložil
P. Kozák.
#25
alto_textblock
#25
Jest sporno, zda loupež má býti považo
vána za sport, za obchod, nebo za umění. M
obchod nebylo by provozování dosti ztrnulé
a co umění bylo by poskvrňováno kupeckou
složkou, která kvalifikuje jeho výsledky. Zdá
se, že nutno se na ni divati jako na sport
sport, pro který nebyla dosud stanovena pra-
vidla, při němž odměny jsou rozdělovány vel-
mi různým způsobem. Byla to nevycvičenos
ve vloupání, která přivodila neodvratnou zá
hubu dvou slibných začátečníků v hammer
pondském parku.
Předměty, o něž se v této aféře jednalo
byly většinou diamanty a jiné osobní drob-
nosti, náležející nedávno provdané lady Ave-
lingové. Lady Avelingová, jak se čtenář bude
pamatovati, byla jedinou dcerou paní Mon-
tague Pangsové, známé hostitelky. Její svatb
s lordem Avelingem byla důkladně přetřesena
v novinách, jakož i kvantita a kvalita jejích
svatebních darů, a to, že líbánky mají býti
stráveny v Hammerpondu. Oznámení těchto
cenných věcí vzbudilo pochopitelné rozrušení
v úzkém kroužku, jehož uznanou hlavou byl
mr. Teddy Watkins, a bylo usneseno, aby
s dobře kvalifikovaným pomocníkem uděla
návštěvu v osadě Hammerpondu v hodnosti
svého povolání.
Mr. Watkins, jsa od přírody založen
skromně a zdrželivě, rozhodl se učiniti tuto
návštěvu incognito, a uvažuje o podminkách
tehoto předsevzeti, vyvolil si úlohu krajináře,
přijav nenápadné přijmení Smith. Vypravil se
dříve než jeho asistent, který, jak bylo usta-
noveno, měl za ním přijíti teprve poslední od-
poledne jeho pobytu v Hammerpondu. Ves-
nice Hammerpond jest jedním z utěšených
koutků v Sussexu; zbývající ještě domky po
doškami, kamenný kostel s vysokou věží pod
pískovým kopcem, jež je jednou z posledníe
zachovalých v tomto hrabství, listnaté lesy
a silnice, vinoucí se k zámku, vše to je ne-
smírně bohato na to, čemu obyčejní umělci
a fotografové říkají „partie“. A tak pan
Watkins s dvěma panenskými plátny, z brusu
novým stojanem, skřínkou na barvy, cestovní
taškou, důmyslně malým skládacím žebříkem
(patrně podle dlouho oplakávaného Charles
Peace) a kotoučem drátu, octl se v Hammer-
pondu, pozdravován s nadšením a poněkud
se zvědavostí od půl tuctu jiných bratří o
štětce. To sice ukazovalo, že jeho přestrojení
je velmi případné, ale vyžadovalo to od něho
značné obratnosti v esthetických rozmluvách.
na něž byl zcela nedostatečně připraven.
„Vystavoval jste hodně?“ ptal se mladý
Porson v hostinské světníci „U drožky a koní