#1
alto_textblock
#1
z bytu se ozval, postrašeni a uznali za vhodnější
vrátiti se zpět.
Poslední jejich návrat od bytu vdovina — v noc
na 20. ledna — neodbyl se hladce. Nadstrážník Ka-
bátník bude míti na tento den památku do smrti.
Zeman s Hálou tehda seběhli na dvůr, brali se
rychle k domovním vratům, Zeman otevřel paklíčem.
přivřel však je ihned, když zaslechl hřmotné kroky
policejní hlídky. Patrole, skládající se z nadstrážníka
Václava Kabátníka a strážníka Jana Váně, šramot
za vraty stal se podezřelým. Otevřela a ptala se obou
pozdních návštěvníků po průkazech. »Jsme z domu
a jdeme na flám,« zněla jejich odpověd.
Kabátník však je tak zhola propustiti nechtěl a
vyzval Váňu, by přivedl ke vratům domovníka do-
svědčit, že tuto »partaj« zná. Toho použili oba zlo-
dějové a vyrazivše ze vrat. rychlými kroky dali se
na útěk. Oba strážníci za nimi. Váňa za Zemanem
Kabátník za Hálou.
»I byla honba, honba přeukrutná.« Mrštný Ka-
bátník měl Hálu ihned. Ještě před domem chytl ho
za kabát. »Tak vy takhle?!« oslovil trhajícího sebou
uprchlíka. Nedořekl. Dostal náhle od něho krátkou
sekerou tak prudkou ránu do hlavy, že bez vědomí
na zem se skácel.
Hála, kterého padající nadstrážník strhl s sebou
na dlažbu, nelenil. Čepel sekerky znova zasvištěla
vzduchem. Novou ránu utržila hlava nadstrážníka,
který, poněvadž se mu brašna s revolverem při pádu
smekla tak daleko do zad, že na ní ležel, snažil se
aspoň vytasiti šavli. Druhou rukou třímal zlodějovu
sekerku.
Znova zablýsklo se cosi nad nadstrážníkem.
Z bezprostřední blízkosti Hála třikráte naň střelil
z revolveru. Prvá kulka proletěla okrajem strážníkova
klobouku, ostatní dvě, které vypáleny byly, když již
Kabátník revolver Hálův zachytil, šly šťastnou ná-
hodou — ač těsně kolem hlavy nadstrážníkovy —
#2
alto_textblock
#2
mímo.
#3
alto_textblock
#3
Zápas lupičů s policisty.
#4
alto_textblock
#4
Mezi krvácejícím policistou a rozzuřeným lotrem
rozpoutal se na zemi tuhý zápas. Hála mermomocí
hleděl vyprostiti se z objetí strážníkova. Cloumal a
házel jím sem a tam. Marně. Paže Kabátníkovy —
levá držela pravici Hálovu se sekerou — nepopustily.
Nadstrážníkovi se podařilo, když byl napjal poslední
své síly, udeřiti Hálu jeho vlastní sekerou do čela.
V zápětí však z ruky Kabátníkovy vyřinul se proud
krve. Hála, pustiv sekeru, vytáhl z kapsy patrně již
před tím otevřený nůž a rozřízl policistovi paži o
palce až k ukazováku.
Krvácející prsty strážníkovy povolily. Pustily
Hálův revolver, který z ruky tohoto padl na dlažbu.
Zlosyn těžce raněného a sténajícího policistu pustil
a dal se liduprázdnou ulicí směrem k Brusce na útěk
zanechav na místě boje vedle revolveru také sekerku
a čepicí.
Marné bylo volání Kabátníkovo a pomoc. Ani
výstřely z okolních obyvatel nepřivolaly nikoho. Ve
dveřích domu, před nímž se krvavý zápas odehrál.
objevila se sice na okamžik domovnice Kostková
v průvodu nájemníka Krausa. Oba však rychle couvli
a dvéře přirazili. Také jiní nájemníci slyšeli výstřely
a volání o pomoc, někteří dívali se také z okna. Do
pranice civilistů s vojáky — za nic jiného výjev ne-
pokládali — se míchati nechtěl nikdo.
Těžce zraněného Kabátníka ujal se pouze jeho
druh Váňa, který po úsilovné honbě se zatčeným
Zemanem na místo se vrátil. Stěží jen dovlekl se
#5
alto_textblock
#5
nadstrážník na strážnici, kde krví zbrocen znova
padl do mdlob.
Na zápasišti vedle četných kaluží krve zůstaly
po různu rozházeny tyto trofeje: rozbitá zlodějská
lucernička, revolver, 4 prázdné a 2 ostré patrony.
zakrvácená sekyrka, kus svíčky, železný svorník, če-
pice a pytlík s několika paklíči. Strážník Ferdinand
Vejde nalezl kromě toho po zemi roztroušených devět
ostrých patron, doklad to, jak důkladné oba zlosy-
nové na noční výpravu byli připraveni.
Rány Kabátníkovi způsobené byly vesměs těžké
a životu nebezpečné. Sečná rána sekerou na levém
temeni pronikla do kosti temenné a měla v zápětí
povážlivé otřesení mozku, jehož následky trpí Ka-
bátník podnes.
Hála dopaden byl — jak známo — po delší
době v jedné kořalně Havlíkově na Karlově náměstí.
V samé Praze, ač na něho do všech koutů Evropy
byl vydán zatykač.
Také druhý strážník, Váňa, nevyvázl jen tak
zhola. Zemana sice po dlouhé půtce učinil neškod-
ným, odnesl však sobě z boje také několik šrámů.
které mu způsobil nůž Zemanův. Teprve když je
strážník byl několikráte šavlí sekl do hlavy a po-
hrozil mu revolverem, ustal Zeman ve svém odboji
a nepokusil se již o útěk.
Tolik o krvavé afféře v ulici Letenské.
#6
alto_textblock
#6
Další zločiny.
Tím však rejstřík činů Hálových a Zemanových
dokonce ještě není ukončen. Zmíniti se také dlužno
o cestovní jejich kronice.
Spáchaliť totiž na svých občasných výletech,
které do českých krajů podnikali loni v prosinci
letos v lednu, celou řadu drzých, o dokonalé »od-
borné« znalosti svědčících krádeží. Zejmena východní
Čechy byly »pozorností« jejich oblaženy.
Tak vloupali se 5. listopadu v noci do uzamče-
ného krámu kupce Jaroslava Straníka v Litomyšlia
»pomohli« mu od různého zboží v ceně úhrnem 102k
30 h. Aby mu toho jinde nezáviděli, navštívili 7. li-
stopadu v noci hostinec Petra Vávry ve vsi Člupkách
u Litomyšle. Nešli dveřmi, nýbrž oknem ze zahrady.
Hostinského a jeho tetu nechtěli však budit ze tvr-
dého spánku a posloužili sobě sami. Nakradli vajec.
cerbulátů, salámů, povidel a sádla i s hrnci celkem
za 36 K 86 h. Zanechali »visitku«. Od zahradního
záchodu přivlekli před dvéře, ze síně do zahrady ve-
doucí, škopek s nelibě páchnoucím obsahem... Ná-
hodou jen sobě toho okradení všímli a předešli ma-
léru, který byl by tomu, koho by byl stihl, býval po
čertech nepříjemným.
Tři dny na to navštívili — opět v noci — v Zalži
u Vysokého Mýta šenkovnu Josefa Hrníčka. Otevřeli
pult, vybrali z něho truhlík s 36 korunami a ze síně
aby nepřekážela, odstranili bednu s 26 láhvemi limo-
nády v ceně přes 6 korun.
»Železný oře dopravil je 12. listopadu do No-
vého Města n. M. Poněvadž je cesta unavila a žízeň
trápila, »podívali« se hned v noci do hostince Fr
Černého naproti nádraží. Kořisť byla dosti vydatná
záležela z 10 lahví koňaku, 18 lahví vína a z drob-
ných za pětku, které sobě vypůjčili ze šenkovny.
Téže noci ještě z krámu materialisty Jar. Kro-
cíka, který pohřešil druhého dne ráno ve výkladní
skříni 5 párů gumových střevíců, v almárce několik
kusů mýdla, čokolády a bonbonů a v nezamčené zá-
suvce za pětku drobných.
15. listopadu byli opět v Litomyšli, kde zůstali
přes noc. Ráno časně vstali a vloupali se do továrny
#7
alto_textblock
#7
firmy Kraus Lackenbacher. Zeman otevřel paklíčem
vrata v průjezdu, utrhl u pisárny visací zámek z kří-
žových želez na wertheimce, tuto otevřel a ukradli
z ní hotovosť 195 K 80 h. Kromě toho vzali s sebou
4 páry mužských perek v ceně 36 K, které visely na
tyčkách a s pultu 21 pár svršků v ceně 50 K 40 h.
Na to jeli do Skuče, kde vyhlédli si ke svým
operacím obchod kupce Karla Niklíčka. V krámě jeho
byli dvakrát. Poprve s lupem spokojeni nebyli. 60 kr. ,
které po namahavém prohledávání vyšťárali, za štra-
páci nestálo. Jako »gentlemeni« nechali je tedy v šu-
pleti. Za týden tam byli znova. Kořisť byla již lepší.
V krámě sebrali 5 tuctů kravat, sklenici šafránu, 10
metrů per k mužským perkám, 3 tucty šálů, 7 triko-
tových košil i se škatulí a z nezamčené pokladny
asi za 1 K 60 h drobných. Vše to ve dvou škatulích
odnesli do průjezdu ke vratům a z krámu vnikli do
ložnice manželů Niklíčkových, kteří tvrdě spali. Ve
stolku čenichal Zeman peníze.
Bez okolků dali se do práce. Se stolku sundali
nádobí na pohovku a páčidlem snažili se zvednouti
desku. Šramotem probudili se však Niklíčkovi a zlo-
dějům nezbylo než horempádem prásknouti do bot.
Ve stolku bylo tehda uloženopeněz, cenných papírů
a záloženských knížek v úhrnné ceně 12.000 korun.
Štěstí pro ně, že krádež se nezdařila.
Ze Skuče odjeli Zeman a Hála hned ráno do
Brandýsa n. L., kde v noci příští za bouřlivé noci
odebrali se do budovy okresního soudu. A dali
se ihned do »revise«. Výsledek její byl, že ze stolku
p. rady Mařáka »seschlo« se peněz a cenných věcí
za 56 K 40 h a kancelistovi p. Zdichymcovi hotových
11 korun.
Oklikou přes Labský Kostelec vrátili se oba spo-
lečníci do Prahy, odkud před 4. prosincem zajeli sobě
do Náchoda. Přítomnosť jejich odstonal tenkráte ho-
stinský Albert Wojmann. Věcí, o které byl okraden,
byla celá halda. Na řadu přišla potom vdova Marie
Beková v Polomách u Sněžné, jež zbavena byla
starosti o dvě peřiny a 225 korun.
Podobnou smělou krádež, jako v Brandýse, pro-
vedli oba darebové v noci na 30. prosince u okres-
ního soudu v Novém Městě n. M. Š výtěžkem však
mnohem slabším, nežli v Brandýse. Obnášelť jen
čtyři zlatky.
Mnohem lépe vedlo se jim několik dní na to při
krádeži, kterou podnikli u manželů Havlasových
v nedaleké vísce Dobřanech. Po noční návštěvě da-
rebů želeli Havlasovi ztráty hotových peněz za
600 K a skvostů za 954 K.
Působnost svou přenesli potom oba společníci
do Prahy, kdež ke vloupání na radu žebráka Ma-
řince sobě vyvolili byt uvedené již vdovy v Letenské
ulici, paní Bohuslavové. V noci na 18. ledna zašli
oba po půlnoci k domu a Zeman otevřel paklíčem
domovní vrata, která pak za sebou přivřeli. V ná-
dvoří zuli si boty a brali se přímo do druhého patra
ke dveřim zmíněného bytu. Poněvadž však paklíč
selhal, upustili Zeman a Hála od svého úmyslua
tak, jak byli přišli, odešli z domu. Nezdar jich ne-
zalekl. Výpravu opětovali v noci na 20. ledna. Zase
však nadarmo. Šramotem, který při otvírání dveří
byl způsoben, probuzena byla služka Krausová i pí.
Bohuslavová, načež lupiči rychle dvéře zavřeli a
odešli dolů, kde se obuli.
Při otvírání vrat domovních došlo pak k ren-
contru se strážníky, jejž jsme byli vylíčili výše.
Kdyby bylo štěstí bývalo zlodějům přálo, byl
by jim lup vynesl kořist nebývalou. Mělať paní Bo-
#10
alto_textblock
#10
225
#11
alto_textblock
#11
— Proč by se jí stýskalo? začal jsem, ale zarazil
jsem se. Pojednou mně tanulo na mysli množství
nepatrných okolností, ze kterých se musilo předpokládati,
že se Ljubov Petrovně stýskalo. Ale vždyť je k tobě tak
roztomilá, připomněl jsem mu, tak tě laská.
— Ano, jí samotné . . . ona by si sama přála ..
ale nemůže, vzdechl tiše, nedokončiv větu.
— Čeho nemůže, Vaso?
Upřel na mne opět dlouhý pohled a pozvednuv ! ží-
cího před ním Schillera, pravil: »Milovati jako zde, celou
bytostí, celou duší ... O, kdyby mohla,« pokračoval, svě-
siv opět hlavu, »to by bylo štěstí, nebeské pro mne štěstí,
Borisi !«
»Koho by tak mohla milovati, ten na štěstí není
zde, můj milý Vaso,« myslil jsem si, »milovati zjevně,
veřejně, bez ostýchání, pohrdajíc všemi lidskými úsudky!«
V mých uších zněla opět tato slova jeho matky, prone-
sená tehdy v chrámu oddechu, i tichý hlas Anny Vasil-
jevny, odpovídající na ně: »musíš se přemoci, Lju-
bočko . . .«
A kdebyl v oné době ten, jenž byl vinen těmito řečmi
a slzami, o nichž Vasa neměl ani tušení? První zprávu
o něm mně sdělila matinka v dopise, který mně z K.
psala, vyčítajíc mně velmi přísně, že jsem jí hned nepsal
po našem příjezdu do Bogdanovska. »Bůh ví, jak by mne
to znepokojovalo,« psala, »kdybych nebyla potkala na ulici
barona Felsena, který se mnou sdělil, že vás viděl den
před svým odjezdem;« a ke konci psaní připojila, že
baron Felsen jí učinil návrh, že se u matinky staví,
a bude-li míti něco k vyřízení anebo k odevzdání, že se
o všechno postará v případě, že by sem jel. O tomto
setkání matinky s Felsenem jsem se v Bogdanovsku ne
#12
alto_textblock
#12
de Palissa, nebo řezbu stolu, který kdysi krášlil jídelnu
v karmelitském klášteře, zrušeném »černou rotou« v době
první francouzské revoluce. »Z mládí se musí každý
naučit milovati a znáti vše, co jest krásné,« říkala nám.
A my sedávali jsme dlouho v bytě jeho matky,
prohlížejíce její velkolepá alba. Měla sbírku obrazu
ruských i cizích umělců s jejich podpisy. Dovedla pomalu
vzbuditi náš zájem pro své sbírky umělecké, které z po-
čátku byly nedostupny oku nezasvěcenému, takže na
konec nás přiváděly u vytržení.
Ljubov Petrovna odpovídala tichým, přisvědčivým
úsměvem na naše nadšené výkřiky. Zdržela nás ráda po
snídani; bylo jí v naší společnosti patrně veseleji a vol-
něji než s mužem a Annou Vasiljevnou, která, jak se
mně zdálo, ji poslední dobou nudila. Jak odešli, probu-
dila se a neopouštějíc svou pohodlnou lenošku volala nás
k sobě. Sedli jsme vedle ní, rozložili jsme po stole mapy
s rytinami a se smíchem anebo radostně lesknoucíma se
očima jsme jí podávali podivné obrazy Kallovy, válku
Van der-Majlena, opět Rafaelovu Svatou rodinu, rytinu od
Edelinka. Začali jsme posuzovati, hádati se. »Podívejme
se, co o tom píše Vazari,« pravila Ljubov Petrovna, a já
jsem ihned spěchal ke skříni z černého dřeva, s křídly
vykládanými florentinskou mosaikou, kde byly složeny její
knihy, a přinesl jsem francouzský překlad tohoto zname-
nitého biografa velkých malířů »cinque centa«. Otevřela
dobře jí známou knihu, vyhledala stránku a nechala nás
po sobě čísti. Vasovi připadla vždy větší část čtení než
mně, poněvadž mu neustále opravovala jeho ne zcela
čistou francouzskou výslovnost. A při tom nám vypravo-
vala o prvním svém mládi, než se provdala, které ztrá-
vila se svými rodiči v Italii; o uměleckých divech Říma,
Zapomenutá otázka.
57