Číslo 16.

ŽENSKÝ LIST.

Strana 3.

cnost a rodinu, dalo by se čeliti zřizováním li- dových kuchyní a jídelen, obecních prá- delen, sušáren, využitím všech techni- ckých vymožeností pro dům, ústředního topení, osvětlování aco nejpraktičtěj- ším zaří zením bytů; pokud se týče dětí opětně školními kantinami, hříš i, ošetřov- nami pro děti a narozence a pod. Odstraňovati neblahé následky tovární ženské práce, neblahé její stránky v každém směrua dnešní její vady, toť pravým a jedině rozumným úkolem naší doby. Ženy samy arciť mají v tomto největší po- vinnosti: k rodinám, k sobě i k celku. Mus vlastní silou dobývati si větší ochrany, lepších pracovních podmínek, vyšší mzdy. — »Musí jed- nou samy uznati — praví H. Fürtheová — že všechno jejich namáhání jest bez užitku, všechna práce neodměněna, jestliže nejsou s to klásti si požadavky a nejsou-li s to za toto své právo a své požadavky všemi silami a prostředky se zasazovati. Bude to vyžadovati těžkých bojů. než staré předsudky budou udolány a nová práva získána a ne právě nejlehčími budou ony, které ženy budou musiti přestáti s vlastními zanedba- nými družkami a se sebou samým. Jedno ho dne ale doufejme nepříliš v zdáleného dne, musí jim všem býti jasno, že na- ději, z těchto bojů vyjíti co vítěz má pouze ten. kdo má moci a dovede j využiti. Mocí slabého jest však sjedno- cennost, je organisace, a hodina hospodář- ského a duševního osvobození teprve tehdy udeří až ženy pochopí abudou přihotoveny k tomu, všechny své síly soustřediti v zápase za dosažení politickýcha hospodářských práv!«

Každá uvědomělá žena dělnická opatře si na příští rok pro svoji domácnost pouze »Dělnický kalendář-

FEUILLETON.

Křivé zrcadlo.

Napsal A. Čechov. Přel. R. Vlček.

Vešel jsem se ženou do gostinice (pokoj pro hosty). Zápach mechu a vlhka vyrazil nám vstříc. Miliony krys a myší rozutekly se na všecky strany, když osvítili jsme stěny, které neviděly světla již snad celé století. Když zavřeli jsme za sebou dveře, zavál větřík a zašelestil papírem tu a tam v koutech ležícím. Světlo dopadlo na

tento papír a my spatřili jsme stará písmena a středověké rytiny. Na sezelenalých časem stěnách visely portrety předků. Předkové hleděly nadutě. surově, jakoby chtěli říci: »Jen pojď, příteli, roz- pářeme tě!« — Kroky naše rozléhaly se po celém domě. Mému kašli odpovidala ozvěna, táž ozvěna, jež kdysi odpovídala mým předkům A vítr vyl a sténal. V komíně kdosi kvílela v kvílení tom ozývalo se zoufalství. Velké kapky dešťové tloukly v temná kalná okna a jich do- padání způsobovalo tesknost. »O, předkové, předkové,« pravil jsem, hlasitě vzdychaje. »Kdybych byl spisovatelem, tu při pohledu na vaše portrety napsal bych dlouhý román. Vždyť každý z těch starců byl kdysi mlád, každý, každá měla svůj román. .. a jaký román! Pohlédni na příklad na tu stařenku, moji prababičku! Tato nehezká, škaredá ženština má svou, vysoce zajímavou minulost. Vidíš,« tázal jsem se ženy, »vidíš zrcadlo, jež visí tam v koutě?« Ukázal jsem ženě zreadlo velké v černém bronzovém rámu, jež viselo v koutě vedle por- tretu mé prababičky. »Toto zreadlo má kouzelné vlastnosti: při- vedlo moji prababičku v záhubu. Dala za ně ohromné peníze a neodloučila se od něho do své smrti. Hleděla do něho ve dne v noci i když pila, jedla. Uléhajíc, po každé kladla je k sobě do postele a umírajíc prosila, aby dali je s ní do rakve. Přání jejího nevyplnili jenom proto, že se zrcadlo do rakve nevešlo.« »Byla snad koketa?« tázala se žena. »Vyložím ti to. Snad neměla jiných zrcadel? Proč zamilovala si tak právě toto zrcadlo a ne jiné? Či neměla lepších zrcadel? Nikoli, v tom má drahá, skrývá se jakési strašlivé tajemstvi. Pověst tvrdí, že v zrcadle sedí čert a prababička prý měla k nim náklonnost. Ovšem, to je nesmysl, ale bez odporu, zrcadlo v bronzovém rámu má tajemnou jakousi sílu. Setřel jsem se zrcadla prach, pohleděl do něho a dal jsem se do smíchu. Smíchu mému odpověděla hluchá ozvěna. Zrcadlo bylo křivé tvář mou zkřivilo na všechny strany: nos můj octl se na levé tváři, podbradek se rozdvojila uchýlil se na stranu. »Divný vkus měla moje prababička,« pravil jsem. Žena ihned přistoupila k zrcadlu, rovněž v ně pohlédla — a tu stalo se cosi strašného. Zbledla, celá se zachvěla a vzkřikla. Svícen vypadl jí z ruky, překotil se na zemi, svíčka zhasla. Obklo- pila nás tma. V tom slyšel jsem pád nějakého těžkého předmětu: má žena upadla v mdlobách. Vítr zakvílel ještě žalostněji, krysy běhaly sem tam, myši šustily v papírech. Vlasy vstaly mi