25 dubna 1909.

Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů“ k č. 114.

Strana 9.

Kariéra. Napsal Karel K olm an

Kandidát Holk chystal se k posledním zkou škám. Chystal se, jak se chystají studenti, kteři svůj život dosti rozumně dovedou si zařídi aspoň tak účelně, aby po několika hodinách den- ního studia zbylo několik hodin na večerní zá bavy. Poslední dobou omezoval zábavu na nej- nutnější míru. I hospodu byl by škril z progra- mu, kdyby nebylo přílele Kašpara, který ho podvečer navštěvoval a vyváděl ze zapadlého malostranského bytu do zapadlé hospůdky na Pohořelec. Medik Kašpar nechal již studia po marných, mnohaletých pokusech. Holkovi nebylo nepříjemno sedati s nim; neboť lichotilo jeho sebevědomí den co den utvrzované přesvědčení. že má vážnější cíle životní, nežli přítel Kašpar který si zavřel lepší kariéru tím, že nechal studi a přijal podřízené písařské místo v zemském ústavu. Holkova kariéra nebyla dosud tak lehko vážně uzavřena. Holkovi bývalo až líto kama- ráda, který s takovým sebezapřením nesl svůj osud, že dovedi přítele i varovat od zlého při- kladu a povzbuzovat k zachování lepšího osudu. Na diskretní otázky Holkovy, jak se mu vede v ústavu choromyslných, odpovídal i vti pem: „Jsem tam na svém místě. Mohl jsem svým chráněncům ovšem psáti recepty. Co na tom, že píši jen kuchyňské objednávky a srovnávám účty řezníků a pekařů? 1 k tomu je třeba jistého stupně inteligence. Po takových hovorech pak Holk často krá čel se smíšenými náladami po jeho boku vyso- kou strahovskou cestou. Litoval kamaráda, na- býval však sebevědomí a nové chuti ke studin pro příští den.

Holkova kariéra nebyla uzavřena. V duchu si představoval, že je prvním inženýrem továrny na stroje, již sám uvedl v život. Pracuje pilně na tomto podniku již několikátý rok; získává jiz základ pro samostatný podnik. Žije v blahobytu má krásně zařízený byt a není zcela opuštěn. Je krásné jarní jitro. — Kdesi ve druhém neb třetím nebo pátém pokoji — bude míti velký byt — cosi na své toilettě opatřuje bytost, pro kterou pracovat je mu rozkoší. Je ku podiva. jak se změníla v několika letech. Z venkovské holčice stala se dáma, která budí závist jeho přátel a obdiv společnosti. Jen srdcem se jeho Klára nezměnila; miluje ho více než před lety. kdy jezdival na ves o sváteích a celou cestu my slíval jen na ni. Vžila se rychle ve svou velko- městskou úlohu, okouzlovala všechny jeho zná- mé a přispívala nepřímo k jeho úspěchům. V tom si uvědomil, že není chéf-inženýrem továrny, který se chystá založiti samostatný po nik, nýbrž kandidátem Holkem, kráčejícím mlčký po boku mlčícího kamaráda Kašpara. I usmyslil si v rychlosti, dokud ještě by chéf-inženýrem, že kamarádu Kašparovi opatr výhodné kancelářské místo v továrně. „Škoda, že jsi nestudoval techniku,““ pro hodil s úsměvem Holk, když oba stanuli na roz- braní alic pod hradem. „Proč mysliš?“ plal se mírně Kašpar, vzhlí žeje ke kamarádovi pohledem, plným bolestného zájmu. Ilolk na omluvu stiskl příteli ruku. Neměl se tak hloupě plát. Chápe, že Kašpar je smuten po dnešním večeru. Nemá ohuďas jediné radost- nější naděje. Jsou svátky; v tom jest jeho je diná útěcha, že nemusí ráno do kanceláře. Jinak mu Velkonoce nie nepřinesou; nemůže se n ně těšiti jako kamarád Holk, který čeká návště- vu z venkova, pro kterou odloží i studium a pri kterou se v radostné naději na příští den i zdržel přes obvyklou hodinu v hospodě.

Kašpar se jen obětoval jeho veselejší ná ladě, kterou mu nezkazil ani ve vinárně, do níž ho kandidát Holk pozval, aby ho vínem odmění za trpělivost, s jakou vyslechl jeho mladé plány plné čisté touhy po práci a lásce — — Holk byl tak zaujaí svými nadějemi, že dávno po půl- noci u Karlova mostu se s Kašparem loučil be rozpaků, ač ho jindy pravidelně vodíval až do- mů a zavíral za ním z opatrnosti vrala. Znal jeho slabost. Zahynul pokaždé velmi sídně. šel-li v noci Prahou. „Jsem lehkomyslný člověk. Příliš bezst- rostný a veselý na své bídné poměry. Mám rád soulad a rovnováhu. Musím zas něco prověst. abych byl zejtra trochu vážnějším a smutněj- ším — Tak se omlouval a Holk pravidelně ho za chraňoval. Míval často těžkou práci se vzdorovitým Kašparem, ale podnikal ji rád, když pomyslil že by ho mohli za několik hodin přivésti k němu do bytu opilého a zničeného. V takových chvílích ani nemohl plně zaži vati štěstí, jež pocifoval vědomím, že se jemu nemůže nic podobného sláti, dokud má svo- Kláru a svou kariéru. Když však se druhého dne Kašpar, poně- kud zolaven po noční výpravě, znovu uchýlii pod jeho ochranu a neodbytně vyzýval do ho- spody, aby co nejrychlejí uhasil zcela mimořád- nou žizeň, mohl již plně zaživati štěstí, jímž ho naplňovalo vědomí, že jemu není třeba takto se ohlušovat a hubit. Časem i rád poslouchal Ka- šparovo vypravování o nočních dobrodružstvích. na něž se Kašpar díval moudrýma očima zku- šeného medika, dokud s nimí sám nesplynu s lehkomyslnosti nezkušeného jinocha.

Toho večera si však nepřál uléhati s poci tem nejistoty, co se děje kdesi v nočních míst- nostech s Kašparem. Nutil ho, přemlouval, varoval a vyhrožoval „Přece nebudeš piti pivo na víno, starý blázne!“ zmohl se Holk na poslední argument Ani ten však nepřesvědčil. „Nechodím za pivem nebo vínem; chodím za lidmi. Co mám na svě- tě? Až se probudím, musím do kanceláře .. Proč bych neužil několika hodin? Našel jsem zajímavou místnost a několik lidí originálů Dnes je jejich den. Pojď se mnou, nebudeš li tovati. Neškodilo by ti před zejtřkem trochu ji nak se podivati životu tváří v tvář — — Holk ho přerušil; neboť pozoroval, že kama rád směřuje ke svým obvyklým, pochybovačným výkladům o životě a lásce, i bál se, aby se v roz- jařenosti nedotkl i jeho Kláry, proti níž mluvival v poslední době v narážkách sice neurčitých, ale dosti významných; bylo nutno uvážiti, že

je pronášel kamarád tušící, že pro Kláru brzy snad ztratí milého, důvěrného společníka svých smutných večerů — — Holk byl popuzen zlomyslným obratem pří telovým. „Jdi si tedy do záhuby! Zejtra se asi ne- uvidíme. Naše společnost by nebyla pro tebe Pozejtří můžeš zase přijit, nezahyneš-li lo te doby docela — —. I rozloučil se rychle a pevně vykročil p nábřeži. Nad jednou z laviček se zamyslil. Vzpo mínal. Kdysi, dávno již, po jedně z nočních vý- prav na ni usedli s jakýmisi divnými ženskými Tenkráte bylo nebezpečí velmi blízko. Na štěst však již tenkráte Klára plně žila ve světě jeho mladých snů a voda Vltavy jako dnes klidnila svým tichým šumem rozvířené představy mladé hlavy, jež překvapena i zmatena byla slibem rozkoší. Kandidát Holk pocílil sto chutí rozběhnouti se za kamarádem Kašparem, zmizevším dávna již v temnu ulic a zavésti ho s pomocí onoho kouzla tichého šumu vln — na pokojnější cesty kterými šel sám — — Bylo již pozdě i na span i na tyte lepší cesty. Slečinka Klára přijela s tetou Sušilovou i dala se kandidátem Holkem doprovoditi ke svým pražským příbuzným. Hovory tety Susi- lové a pobyt v rodině malého zámečníka na Sta- rém městě byly Holkovi opravdovým utrpením. Představoval si zcela jinak návštěvu, na kterou se tak těšil. Místo všeho byl po celou dobu jako na skřipci v proudu otázek, kterými ho zahrno- vali příbuzní slečny Kláry — jako vysloveného ženicha. Kdy bude skládati poslední zkoušku, jaké povolání si zvolí, jaké jsou v jeho oboru vyhlídky, neví-li o nějakém vhodném místě pro vyučeného, zručného zámečníka? Mezi tyto otázky se mísily také důvěrnější poznámky, pro- vázené významnými úsměvy. Aby pak utrpen ženicha bylo dokonalým, mazlili se všichni s Klárou, kterou před ním ostražitě střežili.

Konečně k večeru se s Klárou vymanil z těchto příbuzenských pout i vydal se s ní na pro cházku do pražských ulic. Oba oddychovali vol- něji, když se ocitli za kamenným mostem i vy stupovali Nerudovou ulicí spěšně, aby unikl svátečnímu ruchu, jenž jediný, jak se zdálo kan didátu Holkovi, rušil jejich důvěrnější splíženi na které oba tak byli zvykli ze svých vesnickýeh schůzek. V ulicích plných sváteční náladya velkoměstského přepychu, překážel Holkovi po někud i vesnický šat jeho družky. Připadal mu trocbu nezvykle a cize po velkosvětských fan tasiích, které v něm o příští veliké kariéře pro bouzela slavnostní nálada před poslední zkouš- kou. Vzpomínal tak určitě, že se mu Klára dřívo zcela bez výhrady v jejím poloměstském kosty mu líbila, zvláště když spolu chodívali v podob ném ovzduší, ve kterém se s ní ocitl dnes v uli cích malostranských — mezi kramářskými bou dami s perníkem a cukrovím a jarmarečními tre tami. Dnes poprvé mu přokáželo, že se Klára se zájmem ohlíží po těch cetkách a v rozpacích se usmívá na prodavače i kolemjdoucí — — Po prvé mu připadlo na mysl, že by se nerad potka!

s některým ze svých známých i zrychlil bez- děčně krok, aby s Klárou co nejdříve se uchýlil do prázdnějších ulic Hradčan. Také mu napadlo že by Kláře lépe slušel staročeský vesnický kroj, nežli veliký damský klobouk maloměsiského vkusu a špatně přiléhající šaty z prací látky dbající tak málo požadavku taille. Tento úsu- dek v něm probudilo několik venkovanek v do mažlickém kroji, jež právě potkali pod novými zámeckými schody. I chtělo se mu poznámkou prozraditi Kláře svou špatnou náladu, miste všeho však jen prohodil se vlídným úsměvem „Hleďte, jak jim sluší venkovský kroj! Ne bude vám zima ve vašich pracích šatech?“ Klára pohlédla naň smutně a zavrtěla hla vou, přimknuvší se těsněji k jeho rameni.

Kouzlo jejích lesklých, hnědých očí zachrá nilo i pro tuto chvíli jejich mladé štěstí. Po schodech stoupali již ruku v ruce v úzkých uličkách Nového Světa smáli se hlasilě s dětskou bezstarostností každému nápadu, jak byli zvykli ze svých vesnických schůzek, jichž tajnost dodávala jejich stykům pravého půvabu. I v této procházce byl půvab jakési nedovolené tajné záhadnosti; noboť rodina staroměstskéhio zámečníka myslila, že kandidát Holk s Klárou večeří v rodině přibuzných tety Sušilové na Vi nohradech a navzájem teta Sušilová byla pře- svědčena, že Klárka po krátké procházce vrát se ke staroměstským příbuzným. V tomto ki mání bodrých příbuzných byl nevylíčitelný pů vab pro milence, bloudící ve hradčanských ulie kách a osnující plány pro společnou večeři. Po myšlení na tetu Sušilovou probouzelo jejích hla sitý smích. Představovali si ji, jak o své přím mateřské ochraně a péči vypravuje na Vinohra dech, pokyvujíe dle svého zvyku starostlivě hla vou, zdobenou starosvětským kokrhelem; to muto kokrheli se nasmáli nejvíce. Chodili dlouho po Novém světě a pak bloa- dili v podloubí na Pohořelci, vzpomínajíce svýcl loňských výletů do města, jehož náměstí bylo vroubeno podobnými starými domy. Jak se tehdy těšívali na zpáteční jízdu do vsi. Kočí ze dvora byl zasvěcen v jejich fajemství. Seděl zpříma na kozlíku, bez pobnuti; tušil patrně, že by je poplašil každým pohybem a kdyby se ohlédl, že by je přistihl stulené v koutě širokého kočáru jehož laudarová prostora byla by obsáhla ješt dvoje nebo troje podobné mladé štěstí. Obyčejně hlava Klářina po colou cestu spočivala na ramen studenta Hlolka.

Vzpomínka na kočárové štěstí příliš lákala Kandidát Iolk zeptal se fiakristy, stojícího na náměstí, má-li hodinku času. Vyjeli z města v širé prostranství poli, jich hrudy již voněly vlhkým jarem. V mlhavém temnu objevila se Hivězda. Minuli bělohorské návrší, o němž poznamenala, že dýše opravdo- vým smutkem jako všecky ty pláně kolem. Tro chu zbytečně poznamenala — zdálo se kand.- dátu Holkovi a bezděky pustil její ruku, již držel ve své od počátku jízdy. Klára udala několik školských pravd o historii Bílé Hory, jež Holk rychle zamluvil vysvětlením, že tradice poněku skreslila historičký smutek. Klára nerozuměla i usmála se rozpačitě a kandidát Holk polibkem uzavřel její do široka otevřené, nechápavé oči. Hned na to se však v duchu sebe sama zeplal, proč ji ustavičně líbá i počítal, kolikrát ji as políbil v ulicích na Hradčanech a potom během jízdy. Pocítil také, že již není vzduch tak pří- jemně vlahý, jako z večera, když vstupovali d kočáru, rozehřáti důvěrným hovorem a delšt procházkou. Klára na otázku, noní-li jí zima, přitulila se k němu těsněji. Mlčky dojeli na Po hořelec a když vystoupili z kočáru, uvědomi si teprve, že nepomýšleli, kam půjdou na večeři „Na co myslili?“ ptal se kandidát Holk. Obu s dali do smíchu. Mohli se dáti zavézt až dolů d města, bude však lépe, zůstanou-li skryti v he spůdce, do které chodíval Holk s kamarádem Kašparem. Nemají tam známých a Kašpar sám bude asi vyspávati po včerejší noci.

Nebylo divu, že byl Holk překvapen, když v obvyklém jejich koutě malé místnosti spatř.l Kašpara, skloněného nad novinami, jichž nečell Byl to jeho starý zvyk, kterým dobře zakrý val ospalost. Zahlédl rozpaky Holka i ulekaný po hled, jímž Klára odpověděla na prudký pohyb tělem, jímž její společník prozrazoval své pře kvapení. Nechtěl jim překážet i díval se dále do novin, avšak Holk zatím již uvedl Kláru k jeho stolu a poznamenal místo vzájemného sezná mení ke své společnici: „To je přítel Kašpnr o kterém jsem jí na vsi často vypravoval.“ N. to ke Kašparovi: „A to je Klára — — Kašpar se zasmál; Klára sklopila oči, do nichž se Holkův kamarád podíval na ponejprv příliš zkoumavě. Kandidát Holk byl nyní skoro již potěše přítomností přítele. Pozoroval s úžasem, že Klá- ře nemá co říci — — Kašpar byl poněkud ex- altován po probdělé noci, to však nevadila, b spíše jen prospívalo, neboť jinak mluvil velm skoupě a velmi bezohledně o ženách. Po svýel nočních výletech rád vypravoval o svých čer stvých zkušenostech. Dovedl každé dobrodruž ství vylíčiti s humorem, ve kterém i jeho cynism studentského trosečníka pozbyl ostré příchuti. Obavy kandidáta Holka se splnily. Kašpu namířil přímo ve svůj obor s omluvou, na kte rou nebylo možno jemu odepříti svolení.

„Kdybych směl před slečnou vypravovat co se mi stalo v noci na dnešek, popukali bysto smíchem Holk se podíval na Kláru, jež líčila klid zku šené dámy. „Proč bys nemohl?“ — poznamenal Hol přemáhaje nelibost. „Slalo se v jisté místnosti, kterou bych ne rad jmenoval. Chodíme tam pozorovat lidi, spíše muže nežli ženy, slečno Kláro — —“ vysvětlo val Kašpar dosti obezřele k velkému překvapen kandidáta Holka. „Přítel Kašpar tam chodí, Kláro. Vid ela že jsem jí jednou již o takových místnostech vy pravoval?“ — prohodil Holk pyšně. „Klára přikývla a dodala s rozvahou: „Dovedu si je představit. U nás ve městi jich je několik.“ Oddechla z hluboka. Kršpar ji pozoroval se zlomyslným zájmem. „Vejáci tam chodí — —“ skončila jední dechem. Kandidáta Helka opustila všechna pýcha.

Byl by si přál, aby seděl v této místnosti saní s kamrádem Kašparem a poslouchal jeho po- slední histerku z noční Prahy. Přál si, aby byla Klára nepřijela do Prahy a snad aby ji vůlee nebyl poznal, neb aby vůbec nebyla na světě Nevyznal se dobře ve svých přáních, novědě zcela určitě. Jedno však mu bylo jasno; její spo- lečnost mu není k radosti, spíše mu překáží a přispívá k nudě. Poslední poznámkou ha dokon- ce skompromitovala před kamarádem, který se mu při příležitosti mezi čtyřma očima vys něje, že jeho holka — ano, tak asi nazve Kláru — je chytřejší nežli si myslí — — Poslouchal vy- pravování Kašparovo, jak se řiká na jedno ucho; nezdálo se mu dosti veselým a humoristi kým jeho poslední dobrodružství. Pozoroval, že se Klára dobře baví. Bylo ku podivu, že ho dokon-e těšil důvěrný zájem, který věnovala kamarádu. jenž jí byl ještě před půl hodinou cizím člově- kem. Přistihl se i při nešelrném úsudku, jejž pronesl si v duchu. Klára se ve světe noztr all. A ku podivu, v duchu ji stále nazýval jen tnk- bezohledně holkou, jako by byl ještě před ho- dinou se zájmem přímo životním nesledoval ka ždý tepot jejího srdce, jež v kočáru odm ěř ně bilo na jeho hrudi. Kandidát Holk se nudil. To bylo pravé slov k označení nálady, jež ho tísnila a svírala po ce lou dobu vypravování přítele Kašpara, který s noční dobrodružství líčil v exotických barvách přiměřených obvyklému vzrušení nervů, po noč- ním napjetí poněkud uvolněných. „Předstnvte si, slečno Kláro“, začínal Ka- špar, nedbaje významných pohledů Helk ových. „tři malé pokojiky, jejichž zdi jsou obloženy po- hovkami s vyrudlým plyšem. V každém pekoj jsou asi čtyři mramorové stolky s taboursty vel- mi nevrčitého původu i stáří. Z jednoho pokeje vedou točité schůdky do hořeních místností.

Ohyzdná, sošlá stařena, která většinou hlída průjozd, co chyíli objeví se ve dveřích, ze kte- rých přehlédnouti může všecky tři pokojiky, zvláště točité schody, vedoucí do hořeních mist ností. Prohliží si místnosti, cosi zapisuje do spi- navého sešitu, okřikujíc chvílemi chraplavým hlasem dámičky, přovalující se vyzývavě na po- hovkách a nižších stupních točitých schodů Z druhých dvou pokojů, poněkud stemnělých, ozývá se tlumený hovor a pronikavý zenský chechtot. V kroji dámiček byly vážné nedo statky — Pan Kašpar zamrkal významně očima i do dal kvapně, aby se přenesl rychle přes choulo stivé podrobnosti „—. — které se prominou i v lepších spo lečnostech, nežli pro něž jsou zařízeny salony. o nichž mluvím. V látkách i v barvách krátkých sukýnek převládala jakási uniformita, ba možno říci i slokevost; neboť nelišily se příliš od látsk a barev celé salonní garnitury. Nechme však li- čení vnějšku. Vás asi bude spíše zajímati psy- chologická stránka mého dobrodružství. Mne ta- ké zajímala skoro výhradně; neboť vnější je příliš tuctová a všeobecně známá.“ „Řekni: hrubá a nemluv o slohovosti a sukýnkách“, poznamenal kandidát Holk, jejž rozčilovala zálibnosť, s jakou Kašpar prodléval u podrobnosti.

„Ohyzdná stařena křičela: „Viktorko, Adělo, Stázo, Evženie, slečny, dolů se schodů! Cho- vejte se důstojně! Pozor, už to začne!“ — Na to smířlivěji: „Co si pomyslí pan profesor?“ Holky se rozutekly po místnostech a upjaly pohledy ke stolu ve druhé místnosti, v níž sta- řena rozsvítila všechny plynové hořáky. Evženie přisedla ke mně, kývla na starého sklepníka, který sotva vlékl levou nohu a poručila koňak „Dvě větší sklenky!“ — „Vy se jmenujete Fv- ženie?“ ptal jsem se v rozpacích. Slečna se usmála hodně impertinentně. „Naše matka mi tak říká. Jako byste se nevyznal v tlačenici!“ a klepla mne do opravdy přes prsty. „Kdo je ten pan profesor?“ — „Není profesorem. Chystá se už třicet let na vysokou profesorskou kariéru. Prozatím je někde ve šlechtickém domě vycho- vatelem. V létě bývá venku, v zímě v Praze. Znám ho již několik let, ovšem jen od vidění , neboť je náramně solidní. Mívá pravidelný kvar- tál. Je s ním ukrutná švanda. Patrně tichý blá- zen. Však uvidite!“ Eyženie mi přiložila ruku na rty, hotovící se k novým otázkám a pokynula druhou rukou na znamení, že divadlo začíná.

Po točitých schodech sestupoval celý prů- vod. V předu nejhezčí z obyvatelek salonu, oble- čená v jakýsi divadelní kostým, sešitý z několika velkých toalel. Pestře oblečená holčice v kostý- mu panoše nesla její vlečku, nadnášejíc ji nad stupně schodů a ohlížejíc se zvědavě po míst- „Ted uvidíte grand plaisir“, vysvětlovala Evženie. „Všimněte si rokokového panoše, jak otvírá oči. To je naše novicka — od včerejška.“ Průvod zamířil přímo ke stolu, u něhož se dél pan profesor se svou společností. Velkosvět- skou dámu po obřadných poklonách posadily ve- dle pana profesora, který se šťastně usmíval. Nerozuměl jsem této jejich zábavě. Společ nost byla jen málo rozjařena, zvláště pan pro fesor pil nejméně; srkal jen opatrně černou ká vu. A přece mluvili všichni řeči, jichž obsah mi byl nesrozumitelný. Nejpronikavěji vynikal hla kolegy Hiada, kterého jsem znal ze studii a před kterým jsem se musil ukrývati ve společnost Evženie ve druhém pokoji. Kdosi povstal a slavnostně hlásil: „Lady Metemosty z Clevelandu, o které jsm vám mluvili a se kterou si dopisujete. Dovoluj se vám představiti milostivá. Jsem William Born. sekretář The Mutual-Matrimony-Assurance-Com- pany, na kterou jste se ráčila obrátiti s veškerou důvěrou. Dle jména nemohu vám býti neznám.

Nastoupil jsem letos v lednu světovou cestu po filiálkách našeho světoznámého ústavu. Jest mi potěšením, že mohu naší klientce představiti na slovo vzatého učence, věhlasného badatele sans- krtu, nastávajícíhe profesora assyrologie v Cam bridgi, roztomilého muže a od několika hodin — svého nojlepšího přitele, pana Stävla — — Kdosi přerušil Illada, komolicího jmen hlučnou opravou: „Stavěla, lady!“ Lady velkopansky, shovívavě kývla hlavou, prohližela si zkoumavě pana profesora, tetelicího se v rozpacích nad zbytkem černé kávy a mlčela Několik lahví s vínem objevilo se na je- jich stole. „To víno stojí u nás, rozumíte, u nás, ko runu jeden litr“, připomenula Evženie tiše. „Vypijeme na zdraví lady Metemosty něko- lík lahví Burgundského“, znova se ujímal slova kolega Hlad a vytáhl z kapsy hodinky, jež chvili úzkostlivě pozoroval. Pan profesor vážně povstal a chystal se ku proslovení. Hlad však pokynu! rukou celé společnosti, zastrčil rychle hodinky prohodil přísně: „Vážené penstvo, minulo deseí minut, určená doba první schůzky. Ostatně lady jest unavena po mořské cestě. Zvu panstvov uctivosti k zejtřejší hostině v těchto salo- nech — — Pan profesor políbil ruku své sousedce, jež důstojně odcházela se svým průvodem, na to roz- pačitě usedal. Velkosvětská dáma rozpustile vy hazovala nohou, stoupajic po točitých schodech Několik jejích společnic usedlo na její vlečku splývající po stupních schodů. Celý ten živý obraz na schodech se zarazil; všechny holky se kuckaly smichem do dlaní. Novícka nepokojně škubala s téla svůj panošský kostým. Také o stolu pana profesora ozýval se zdržovaný chech- tot. Pan piofesor v rozpacích nestačil odpovídat na otázky, jak se mu libí lady Metemosty.

Evženie mi cosi tlachala do ucha. Nepo slouchal jsem ji; byl jsem úplně zdrcen psycho logickou stránkou věci. — Poslední slova pro nesl Kašpar s důrazem a trochu dvojsmyslně — se soustrastí a s posměchem. Kandidát Holk poznal, že nastala jeho zlá chvíle Nošťasten vlastním živolním neúspěchem. liboval si v masec nelitostného člověka, ktorý ničím nemůže býti překvapen. Jeho honosivý tor byl mu protivný. Ve společnosti Kláry nebyle mežno debatovati vážněji. Ačkoli byl rád, že ka marád skončil vypravování, nedovedl pollači aspoň poznámku: „Patrně nejsi lepší, než tvůj kolega Hlad mohl-li jsi sněsti trapný výjev a můžeš-li jej vy pravovati s takovou zálibou.

„Abych nezapomněl, kolega Hlad polom při sedl ke mně a vypravoval mi podrobnosti: Pan profesor Stavěl je jinak zcela normální; klidně zastává své povolání ve šlechtickém domě, ale mimo tento dům se chová jako tichý blázen. Do mýšlí se, že se do něho zamilovala americká ri lionářka, klientka sprostředkovatelského světo vého ústavu „The Mutual-Matrimony-Assurance- Company“, s nímž jsme ho uvedli v kore spondenei, kterou mu opatřujeme z Ameriky pro- střednictvím jednoho z našich známých. Považ si jeho soudnosť. Mne vlastně zná již dávno z hospody. Na dnešek ohlásil jsem svůj příjezd z Ameriky jako generální sekretář ústavu, se ktorým je ve spojení. Hlásil se ke mně jako ke starému známému. Vyvedl jsem ho z omylu; přesvěděil jsem ho, že zná mého staršího bratru Věří všemu, mluví-li se o sňatku. Popletl se ve šlechtickém domě, ve kterém žije již jen jako na pensi, ale tam ho neznají; neboť jinak se chová, jak jsem řekl, docela normálně, což mu ovšem nevadí, aby byl přesvědčen, že nyní sede v tajném boudoíru lady Metemosty. — Ptal jsem se kolegy Hlada, není-li profesorovi nápadno, že se americký sekretář zná se mnou a že umí če sky. — Co je na tom divného pro člověka, kterí

je přesvědčen, že rozumí sanskrtu, ačkoli o něm neslyšel jediného rozumného slova? A pokud jde o tebe, ty jsi přece generálním sekretářem důvěrníkem urozané lady Metemosty — — Po tomto přesvědčujícím výkladu nepochy- boval jsem již o tom, že není nesnadno baviti se na úkor tichého blázna, i souhlasil jsem s ko- legou Hladem, že jde o zajímavý klinický pří- padd, jehož psychologickou a odbornou stránku my dva ovšem asi dobře jsme nepochopili. Po- něvadž jsme nedostudovali medicinu — dodal Kašpar sarkasticky po chvíli trapného ticha. Zábava již vázla, i byl čas, vyprovoditi Kláru na Vinohrady k tetě Sušilové. Kašpar šel s nimi až k domu. Kandidát Holk byl skoro po- těšen tímto průvodem, jejž si nedovedl dobře vy- světlit. Neměl Kláře co říci. Rozloučil se u domu s Klárou dosti chladně, slíbiv trochu cize, že ji zejtra u tety navštíví. Bylo mu již i nepoho- dlno, že musí před domem čekat, až se osvětlí okna nad dveřmi a ve dveřích zarachotí klíč, aby Kláru v domě nepomluvili, že chodí sama v noci po Praze. Bylo mu přímo trapno, že musil za Klárou do domu volat, aby nezapomněla tetě Su- šilové vyříditi pozdrav od staroměstských příbuz- ných a zároveň litoval Kláry, jejíž skleslá nálada prozrazovala, že i při své nezkušenosti jakýmsi ženským instinktem vytušila mnoho z obratů, jež se staly během večera s kandidátem Hol- kem, unaveným a zmateným po dlouhých dnech úsilovného studia i po martyriu ctižádostivých tužeh

I přítel Kašpar, jenž ujal se jeho ruky, po- ciťoval nutnost vysvětlení. „Šel jsem s tebau. Bál jsem se — —“ Kašpar mávl rukou. „Jsi ještě mlád a neznáš krutost života. Nemluvme o Kláře, je to hodná, hezká holka — —“ Ka- špar znovu pohodil rukou a odmlčel se chvíli. „Víš-li pak, co mi ještě říkal kolega Hlad“, za- bočil veseleji na jiný předmět. „Dnes o půlnoci je pokračování v tajné schůzce profesora s lady Metemosty. — Je prý škoda, odbývá-li se ta- kové divadlo rarit ukryto zrakům širší veřej- „Jsi tedy pozván?“ — ptal se Hoik s úsmě- škem Kašpar přikývl. „Kdyby nebylo tvé zná- mosti s Klárcu — — Nemluvme o ní — — „Podívat se mohu, abys nemyslil, že jsem hluchý, slepý pro celý svět. Kašpar vděčně ho stískl v lokti a veseleji pospíchal příkrou postranní uličkou. V salonech byle ještě pusto a mrtvo. Evže- nie přivítala se rozpustile s Kašparem a odhad- nuvši letmým pohledem jeho společntka, zavo- lala k němu novicku Helenu. „Vy se jmenujete Helena?“ zača! Holk roz pravu a chycen její rozpačitostí, domlouval dů- tklivě Heleně-Bětě, aby v čas ještě se vzpama- tovala. Holčice nedovedla ještě vyzývavě odpo vídati na mravokárné výklady, dovedla se jim však už vyzývavě smát. Po chvíli byla dojala. neboť kandidát Holk se jí líbil. Což teprve kdyřy věděl, co tu zkusí od staré matky a ostatních sle- čen? Ráda by se mu svěřila. Někde jinde, ale nesmí bez dovolení vyjíti z domu. Leda by jim utekla. Má nahoře v uzlíku své civilní šaly. Při těch slovech se Helena-Běta hlasitě za- smála; v tomto smíchu a v pohledu jejich tčí bylo cosi klukovského. Pak začala produkce pana profesora s lady Metemosty, při níž Hlelena Běta měla své činné účastenství. Tentokráte se pilo hodně vína. Stará matka salonů byla opilá; ne- všimla si ani, že panoš lady Metemosty jí zmi- zel s jedním z hostů —

nosti —

Když se kandidát Holk asi k polednímu dru- hého dné probudil, byl překvapen šukáními, jež k němu zaléhalo z kuchyňky. Dokonce zasl eehl i refrain pouličního popěvku. Hlava ho brněla; nebylo pomyšlení na studium. Helena-Běta k němu tajemně vklouz'a a rozpustile se rozesmála. „Vy jste se mi nakázal! Vy jste věera vy- váděl! „U hvězdiček“ byste se byl pro mne málem sopral. A považte — byla tu před chvllí jakási venkovská slečinka se starou tetkou. Vy- komplimentovala jsem je důkladně — —“ A po- zorujíc ustrašenou tvář kandidáta Holka, do dala dobrácky: „Nebojte se mne, pane inženýre, že vás budy obtěžovat. Ani mne nenapadlo. Podí- vám se po nějakém místě. Nevzala bych si přece na svědomí, že jsem zkazila kariéru tak hezké- mu pánovi.“ „Kariéru?!“ — opakoval Holk smutně. Pá- zem bylo mu jasno, že není třeba těšiti se illu- semi. Nebude nikdy míti samostatný podnik a nebude mit ani veliký byt, v jehož druhém, nebo třetím, anebo pátém pokoji cosi na své toilettě opatřuje bytost, pro kterou pracovati bylo by mu rozkoší — Nyní byla i jeho kariéra uzavřena. Proč?! Proč? Pro malichernost, jakou se stanovlska ka- riéry byla známost jeho s Klárou a dobro družství s Helenou- Bětou? Nevěděl nic určitého. Cítil i lítosť a zlost jen zcela neurčitě. Když však Helena-Běta k ně- mu přiskočila, prudce přirazivši za sebou dvéře jeho pokojíku, věděl již zcela určitě, že takta zspadl příklop jeho malé pasti, ve které se sám již dotluče —

Eva. Napsala B Podhorská Měsíe v ten večer právě tak zářil jako dnes. Několik hvězd třpytilo se v jeho blizkosti. Bílé obláčky v dovádívé hře zakrývaly jej, aby v nejbližší chvíli tím jasnější a čistší plul po ne- bes blankytu. Byl mrazivý večer, vzduch klidný a svěží, na zemi bělal se lehounký sněhový po- prašek. V městě byl ohlášen ples, jímž zahájeno období masopustní. Trávě vánoční prázdniny u přítele akademika slíbil jsem, že ples ten na vštívím. Domy skoro všecky byly jasněji ozá- řeny, než kdykoli jindy. K úpravě plesových úborů je třeba mnoho času a mnoho světla. Ples tento byl maškarní a byla nutna zdvojená péče, aby docileno bylo všude dokonalého obrázka. Pravda, byl jsem již tehdy trochu blasoovaný.