Románová příloha „Národních Listů“ k číslu 254. ze dne 15, září 1905.

Různé zprávy.

Po katastrofě . .. Světový pařížský list vypravil na místa italského jihu, stižená těchto dnů strašným zemětřesením, svého zvláštního zpravodaje. Novinář dojel zatím do Men- teleona a vykonává tam úkol svého poslání, stiže- ného při tom ještě nepřízní osudu, že telegrafické spojení nešťastných míst s cizinou je znemožněno. any dráty spřetrhány a tyče z půdy vyvráceny. Ná- sledkem toho přinucen byl novinový zpravodaj po- užívati nákladných dopravních prostředků — moto- cyklu a automobilu — k místům, odkudž bylo zprávy listu sdělovati jiskrou elektr. proudu. Tím vysvětleno. že depeše, podrobnosti strašného zjevu přírodního vy ličující, docházejí zpozděné, takže o obrovském roz sahu události možno si učiniti poněkud určitější před- stavy teprve nyní, kdy vlastně katastrofa prozatím — zažehnána .. Cesta Kalabrií — praví zpravodaj v posledním ze svých dopisů — vede peklem i rájem. Vlak miz v tunelech několik set kilometrů dlouhých, aby pak podél nedostupných horských hřbetů a kolem modra- vých jezer pokračoval v jízdě čarovnou vůní stoletých olivových lesů, jakož i líbezným stínem cypřišů, há- jem fíků a sady granátových štěpů, jakož aby míjel bažiny, nad jichž zelenými hladinami hemží se ne- přehledným počtem huňaté hlavy bůvolích stád. Ve výparu lesní mlhy koupá se zlatá koule slunka. A jakkoli vzduch prosycen jest opojnou ambrou, vznášejí se nám nad hlavami kolem nebe- tyčných horských výšin hradby těžkých mračen.

Pozoruji po uražené delší cestě, že dostal jsem se do oblasti vulkanu, jenž nedávné noci napadrí rozbil lidská obydlí a jenž zničil sta životů. Když se smrákalo, zřeli jsme s vyvýšené budky jedoucího rychlíku, zejmena v sousedství železničních stanic, tábořiti zástupy venkovanů pod širým nebem. Také na samém pobřeží rozbili stany a usedají v nich k večernímu oddechu v rodinných kroužcích. jako kdysi tak činili ve svých domovech, jež vzala jim rozkácená příroda... Tam, kde se stanů nedo- stávalo, jako v Pizzu a kde veškeren majetek lidský pohřben v ssutinách, používají obyvatelé, z příbytků vyštvaní, železničních vozů za své přístřeší. Vyhlíd- kou z rychlíku mění se nám před očima nejrůznější scény rodinné, jakoby sklíčka v pestrém kaleido- skopu. —- Dnes ráno — 12. září — dorazili jsme do Men teleona. Vykolejený vůz druhé třídy nahražoval mi pokoj hotelu. O páté hodině z rána spěchal jsem v průvodu několika vlídných občanů k městu, 11 ki- lometrů vzdálenému. Zavazadla naložil mi jeden z průvodčích na svého mezka. Klusáme vojenským krokem a potkáváme se s četami karabinníků, ubí- rajících se do Longobardi, jež spatřujeme brzy před sebou. Ženy této osady sedí zamlkle na kamenecha tupé jejich pohledy dodávají jim rázu zkamenělých soch. Město Longobardi jen málo utrpělo, přes to však pobyt v jeho budovách stal se přestrašenému obyvatelstvu nesnesitelným. Před samým Menteleonem spatřujeme obrovskou trhlinu země. Poslední otřesy udály se o 7. hodině ranní.

Postřehli jsme ozvuk bujných hlasů: »Evviva! Evviva!« Lid jásá nad příjezdem královým. Panovník při- jíždí automobilem a provází jej generální adjutant Brusati. Ubírají se spolu do Stefanocona, kde země- třesení sklátilo s povrchu země domy selského lidu jako boudy z karet . .. Byl jsem očitým svědkem královy návštěvy po- stiženého jihu. Poněvadž ulicemi města byla jízda znemožněna, vystoupil král z vozu a ubíral se pěšky. Prvé kroky zamířil k lůžkům nemocných, kteří spočívali na žíněnkách ve stínu olivových alejí. Šedesát dvě mrtvoly nešťastných obětí byly včera klidně vedle sebe pochovány... Král obchází jedno lože po druhém, s každým pacientem pro- mlouvá slovo útěchy a vše, co mu plyne z úst, pro- mluveno jest srdečným tónem, takže stejně vřele do- týká se nemocných i zdravých . .. Zde leží žena, na niž v osudné chvíli spadl těžký trám... Nebohá oddychuje z těžka a anděl Smrti šumí nad ní svou perutí. Tiše pohybují se větve starých stromů a ovívají vlas umírající ženy ... Příbuzní pořídili jí v hlavách nízký oltář, postaviliv jeho středu obraz sv. Mikuláše a v postraní rozžehli pár voskovic... A žena vkládá osmáhlou pravíci do vybledlých kadeří drobné hlavičky plačícího hocha, jenž klečí vedle lože. Pojednou upřela žena tmavé. jiskrné oko nehybně k velkému, bílému slunci a zdá se, že podlehla těžkým mukám. Ruka jí skleslaa hoch s nářkem šílence vtiskl polibek na mrtvou tvář drahé máteře ... Tam jiné lože. Spočívá na něm jakýsi živoucí předmět, obložený vatou a svázaný útržky plátna .

Jest to don Felice, ctihodný kněz ze San Nikoly, bě- lovlasý kmel, jenž vynesen byl ze sřícenin své fary polomrtev. Se značnou námahou vyličuje králi svoji tragedii. »Prvý náraz — vypravuje — mne sice vyburcoval z hlubokého spaní i převalil jsem se na druhou stranu a brzy jsem znova usnul. Zdálo se mi, jako bych na svém loži poletoval v závratných výšinách. V tom zachvěla se pode mnou půda, nastal rachota ohlušující praskot a když jsem procitl, seznal jsem, že se stalo neštěstí. Strop nade mnou se řítil, stěny se chvěly jakoby z papíru, pak padlo mi něco těž- kého na hlavu i pozbyl jsem vědomí.,. A tak oci- tuji se na těchto místech, aniž vím, jak jsem se sem dosta!... Pomozte zdejší krajině, Veličenstvo, po- mozte nešťastnému lidu... nešťastné vlasti...« Od lože k loži ubíral se král a pak odjel do městečka. Z krásné obce zbyla jen hromada vápnaa kamení, krovy jsou sříceny, zem rozpraskána, půda zborcena. Chrám sv. Mikuláše jest rovněž pouhou zříceni- nou. Ve středu puklého oltáře zvedá se toliko socha Kristova, jež na kříži zůstala neporušena. Tělo Ukřižovaného obetkává záře, žhavým prou- dem paprsků se o ně opírající a zlaté hřeby jeho no- hou sálají teplem pronikavého slunečního jasu ... A před troskami chrámového vchodu pozvédá ruce dav lkajících zoufalců, spíná je k oltáři, kleká do prachu a štká dojemnou modlitbu bolestným, štka- vým hlasem: »Smiluj se nad námi, pane, smiluj se nad námi — —«

= S hady v bedně. Tak zvaný »professor« Sie- denberg z Filadelfie zatčen byl včera ve Spring- fieldu na zakročení několika žen, vedených pí. E. S. Kellyovou, manželkou millionáře, jsa žalován, že drží manželku ve veliké krabici společně s hady. Jedna z žen, meškající návštěvou ve Springfieldu, do- věděla se, že manželka ona stěžovala si, dříve než »professor« uvedl ji ve ztrnutí: »Oh, kéž by se někdo nade mnou smiloval a vysvobodil mne z tohoto mu- čení!« Paní ta štítí a bojí se hadů, avšak vzdor tomu donucena jest Siedenbergém ležeti ve velkém, rakví podobném pouzdře celý čas v týdnu, pokryta jsoue kroutícími se hady. Protest ženského spolku proti podobnému počínání vyzníval v tom směru, aby po- licie zatkla »professora« ze zdravotních pohnutek, neboť zdraví trýzněné jím ženy se podrývá a ničí podobnými zkouškami. Siedenberg byl skutečně za- tčen a manželka jeho svěřena péči žen, jež se o ni zajímají, na tu dobu, než bude s to sama za sebe mluviti. = Neštovice v Hamburku. Úřadně se oznamuje: V Altoně roznemohlo se děvče neštovicemi a k na- řízení lékařů dopraveno bylo do isolačních baráků místní nemocnice. Dobrozdání lékařů, jedná-li se v tomto případě o pravé či o plané neštovice, dosud nebylo podánc. Příčiny k obavám není, protože se strany úřadův učiněna nejpřísnější zdravotní opatření.

Král. české zem. divadlo v Praze. Národní divadlo. V pátek 15. září. 276. hra v přědpl. (4. čtvrtka.) Zloděj filosof. Komedie o 1 dějství. Francouzsky napsal Octave Mirbeau. Přeložil Edmund Görlich. Režisér Josei Šmaha. Zkouška státníkova. Veselohra o jednom dějství. Napsal Eman. Bozděch Režisér Josef Šmaha.y Začátek o 7. hod. Konec o 1/210. hod.

Lidové divadlo „Urania“ v VII. části Prahy V zahradě I. pražského měšť. pivovárul V pátek 15. září. Zabiják. (L' Assommoir.) Drama o 9 obrazech. Dle románu E. Zoly napsali V. Rusnach a O. Gastineau. Přeložil L. Charpentier. Režisér B. Kovář. Dirigent E. Starý. Začátek o 7. hod.

Aréna na Smíchově

V pátek 15. září.

(blíže Palaakého mostuji Začátek o 7. hod.

Novinka. Po osmé: Svatební noc. (Nuit de Noces.) Fraška o 3 odděleních. Napsal A. Barré. Přeložil a scenoval K. Lier. na Král.

Pištěkovo lidové divadlo vnehratcth. Začátek o 7. hod- V pátek 15. září, Lidové představení při malých cenách. 19777 Tajemný host. Sensační hra o 5 dějstvich. Napsal L. Mattuš.

Různénázo ry. Láska byla po mnoho týdnů zapadlá sněhem. Před tímto uvězněním neproudil její tok ani klidně ani drsně, pokud bylo možno zříti; buď neproudila vůbec anebo plynula jako spodní proud, hluboko skrytý zraku. Za je- jich vyjížděk a rozmluv byla láska němá, aby se tak řeklo, alespoň slovy; neboť Virgiňan si uložil těžkou úlohu mlčení a trpělivosti. Potom, když zima zahradila jeho návštěvy na Medvědí říčce, a pro tu chvili nebylo na farmě žádné práce neb zodpovědnosti, jež by vyplnila činností jeho krev a myšlénky, uložil si mnohem lehčí úkol. Často místo Shakespeara a povídek ležely školní knihy na jeho stole v domku otevřeny; a krasopisa mluvnice pomáhaly mu krátiti hodiny. Množství papíru popsal různými evičeními a paní Henryová mu přispívala radou i opravami. »Já se do něho hnedle sama zamiluji,« řekla soudci: »A bylo by na čase, abys měl starost.« »Jsem naprosto bezpečný,« odsekl. »Pro něho již není než jediné ženy.«

XXIII »Kromě toho,« uvažovala, »když ani já s ní ne- mohu nie poříditi, jaký zmatek by oni provedli! Usly- šíme o jejím útěku co nejdříve.« A tak nejbližší Mollyina rodina nespatřila této foto- grafie a neuslyšela od ní ani slova o tomto předmětu. Onoho dne však, kdy odjela na Medvědí říčku a oni se- děli večer, postrádajíce ji a přetřásajíce její návštěvu, pro- hodila paní Bellová: »Matko, jak ti připadala?« — »Ni- kdy nevypadala lépe, Sáro. Ono strašné místo jí patrně svědčí.« — », ano, svědčí. Mně se zdá —« — »Nu ?« — »Oh, jen že byla nějak zamyšlena.« — »Zamyšlena ?« — »Nu, soudím, že měla něco na mysli.« — »Ty míníš nějakého muže,« řekl Ondřej Bell. — »Muže, Ondřeji?« — »Ano, Mrs. Woodová, to Sára stále se domnívá.« Nutno podotknouti, že Sářino podezřívání nepřispí- valo příliš k matčinu štěstí. Pověst jest tak podivnou věcí, že pojednou ze zlomyslného venčí přišlo nejasnéa strašlivé slovo — jedno z oněch slov, jimž nelze přijíti na stopu pramene. Někdo řekl Ondřeji Bellovi, že slyšel, jakoby slečna Molly Woodova si měla vzíti šumila. »Nebesa, Ondřeji!« řekla jeho žena; »kdo je to šumil?« Nebylo to v jejich slovníku, a běžné výklady byly velmi nejisté. Nějaký člověk v Hoosic Fallu řekl, když jel Cheyennem, slyšel prý tohoto významu užívati jaksi pochvalně pro lidi, kteří byli čilí a snaživí. Jiný však se vždy domníval, že to znamená nějaký druh koně. Avšak nejpoplašnější verse byla, že šumil je zloděj dobytka. Nu a pravda byla, že všechny tyto významy mohly býti správné. To slovo probíhalo Zemí skotu jako když cestuje, a sbíralo po cestě mnohé odstíny. Ještě více však jich nabralo v Benningtonu. V několika málo -Virgiňan“. 249 —