Románová příloha „Národních Listů“ k číslu 253, ze dne 14. září 1905.

Různé zprávy.

Pěšky kolem světa . .. Kus zajímavého dobrodružství prožil americký cestovatel George Schilling: vsadil se před léty, že v papírovém šatě, bez haléře peněz pěšky obejde svět za dobu 7 roků a k tomu ještě že si v širých končinách vyhledá nevěstu, s níž se pak vrátí do vlasti . . . Úkol provedl, podmínkám dostál, změřil kroky svět, ba vrátil se i po boku fešné Angličanky — ale pokud času se týče, omeškal se bez vlastní viny o celou půli roku a tím zajímavou sázku — prohrál . .. Pan Schilling vydal se na pouť světem z Nového Yorku, pustil se na příč územím Spojených států do Vancouveru, při čemž urazil přes 1000 mil sněbem Silná vůle a nezlomná energie, podporované jarou myslía dávkou peprného humoru, neopustily neohro- ženého cestovatele. V kapse měl pusto a prázdnoa přece jen byl dobře živ. Nekradl a nežebral, ale do- vedl si ústně vydělat: pořádal přednášky, prodával fotografie a z výtěžku hradil výlohy a útraty své cesty. A při tom byl chuďas ještě — mrzákem. Zrovna rok před tím, než vydal se na cestu, uřízli mu levou ruku . . . V anglickém »The Wide Woridu« vylíči pan Schilling vlastním pérem zajímavé podrobnost z okružní své cesty kolem dálav světového ka- tastru. »Z Vancouveru« — vypravuje — »pustil jsem se do Australie. Cestou z Melbournu Tasmanií, Novým Zelandem a jihoaustralskou pouští zažil jsem nemalo krutých dobrodružství. Bylo to právě v únoru av krajinách, kudy jsem putoval, řádila nesnesitelná vedra. Na cestě pouští přidržoval jsem se směru, jejž mi označovaly tyče telegrafního vedení, které jediné v pusté krajině skytaly mi útěchy a vlévaly mi do duše naději, že útrapy, jež stávaly se v opu- štěnosti mé stále horšími, budou přece jednou míti svůj konec.

Jinak měl jsem na počátku cesty dosti štěstí, u většiny telegrafních tyčí nacházel jsem nádržky s do- statečným množstvím vody. Vzdálenost jedné ke druhé obnášela 50 anglických mil. Zásoben provi- antem na vzdálenost tisíce mil, jednal jsem s potře- bami životními velmi opatrně. Na zádech nesl jsem si schoulenou cestovní přikrývku a vedle mne klusal věrný můj Jack. Šel jsem skoro stále němě, pes ani nezaštěkal. Tichou, širou pouští slyšeti bylo pouze mé kroky a časem jen zahoukal jsem nahlas, abych se vlastně přesvědčil, zdali jsem za tu dobu, již jsem ztrávil v prožluklých samotách — neoněmě!... Tak trvalo to plných šest neděl, aniž bych se býval sešel s živoucí duší. Bohužel však zásoby pokrmůa posilujících prostředků stále řídly a oba — já i můj pes — musili jsme se uspokojovati stále menšími dávkami... Až konečně — dojedli a dopili jsme, co jsme měli a stáli jsme v poušti ochuzeni jako ko- stelní myšky... Dle nezvratného posudku zbývalo ještě k obývaným končinám asi 50 mil. Ale naděje na uražení cesty té stale víc a více mízela, nebot tělesné síly mne i mého jvěrného [ Jacka valně opouštěly . .. Konečně po delší unavující chůzi zahlédl jsem v dáli před sebou opět vodní nádržku. Sebrali jsme

poslední zbytky tělesných sil a jako uštvaní hnanci plazili jsme se k vodě ... Ale nádržka byla — vy- schlá... V té chvíli šlehla mi mozkem jiskra zvláštní, nové myšlenky: což abych poškodil te- legrafní spojení? Přetnu-li drát, vyšle správa úřadu své lidí, aby pátrali po místě, kde se škoda přihodila. A tak nebudu osamocen a nezhyneme hlady. Plán byl proveden. Vyšplhal jsem se na tyča s obrovským přemáháním jsem přeťal drát... S vý- šin spadl jsem unaven k zemi, bez vlády a skoro bez vědomí... A tak poležel jsem si celou noca den. Věrný společník můj, oddychuje rychle, položil na mne huňatou hlavu a truchlivýma očima na mne pohlížel. Konečně večer druhého dne postřehli jsme zdál mihati se obrysy dvou postav. Byli to telegrafní zří- zenci, kteří nám, když jsem se jim svěřil se svým osudem, poskytli posilujících pokrmů i nápojů. Byli to naši ochránci.« Na to líčí cestovatel, že se pustil směrem přes Ceylon do Indie, kde stížen byl malarií, načež vy dal se do Kalkuty, pak do Siamu, Mandžurska a při- byl za doby boxerského povstání do Činy. Blíže Tsunysoo přepaden byl bandou boxerů, kteří jej zbili bambusovými bolemi, až bolestmi pozbyl vědomí Surová čeládka Jacka zabila .. Zotaviv se z utrpěných ran, dal se Američan do Japonska, Kapska, Egypta, kde onemocněl cholerou Na Balkáně byl zatčen tureckým vojskem, z jehož zajetí podařilo se mu prchnouti a z Cařihradu přes Tunis, Gibraltar, Francii a Německo přiklusal do Anglie a Irska, čímž zakončil svou — cestu. A no- vou cestu nastoupil pak po boku krásky, jež mu vě novala sluchu a dopřála místa ve svém srdci a s níž potěšen vrátil se domů. Snad tato cesta životem bude mu milejší, než ona kolem světa . ..

= Alice Rooseveltova, velká dceř slaveného otce prodlévala za červencových dnů v Japonsku, kdež přijímala hold úcty a obdivu. V poslední třetině čer- vence přibyla za průvodu státního sekretáře Tafta a 79 amerických mužů a žen po parníku »Manžuria« do Yokohamy. U večer jejího příjezdu pořádána slavnostní hostina v Šibově paláci a tabule zúčast- nila se čásť amerických pánů i dam, ministerský předseda, starosta města Tokia, výkvět japonských dvorních krásek, vyslanec americký se svou chotí, manželka maršálka Oyamy, jakož i choť vyslance ve Washingtoně Takahiry. Druhého dne byli ministr Taft, miss Rooseveltova a 54 páni a damy americké společnosti přijati mikadem v audienci a poctěni bo- hatou snídaní. Pozoruhodnou okolností bylo, že se maršálek Yamagata při návštěvě amerických hostí neobjevil. Mikado obdařil slečnu Rooseveltovua ještě pět jiných dam vyšívanými slunečníky, hedváb- nými koberci, drahocennými vásami i císařskými znaky. Večer pořádán v jednom z předních hotelů banket na útraty hraběte Katsury. Na to dávali prine a přincezna Fushimovi hostínu na počest hosti za účastenství 400 osob. Okolnost, že anglický vysla- nec a tajemník jeho při hostině scházeli, byla ne- málo nápadnou. Moderním japonským damám se evropský způsob šacení i účesu nemálo zamlouval a mnohá přivedla v něm ku platnosti kouzlo vnad. Krátce před početím hostiny dala se společnost foto- grafovati. Dnem 18. července opustíli hosté Tokio i

starší hlavní město Kioto a pokračovali pak v cest k Filipinským ostrovům. = Nová předpotopní zvířata. Professor Meriam přednosta paiaeontologického odboru kalifornské uni- versity, vydal pojednání o dosud neznámém druhu tigrů se šavlovitými zuby. Tigr nalezen byl v kaliforn- ských ložiskách zkamenělin. Před léty universita kali- fornská obdržela sbírku zkamenělých zbytků, obsa- hující dva masožravce, kterí jsou novými vědě. Jeden z nich pyl popsán jako druh nového a zvláštního psího rodu, hygaenagnathus. Druhý tvar představoval ve- liký druh tigra, lišící se úplně od oněch dříve popsa- ných. Tento druh jest znám pouze z nálezu dásně z rodu hygaenagnathus, nedaleko úpatí hory Tembloru v okresu kernském. Tyto druhy, jakož ostatní s nimi nalezené, jsou pokryty velmi slabou vrstvou sádry. Zemřelí v Praze. Dne 7. zář 1905: Klepi Jaroslav, syn holiče, 7 měs., 551—1 Novák Josef, žen. strojník, 54 roky, 652—VII. Pařízek Josef, žen. dělník, 37 roků, 581—VII. Kavalský Franlšek, syn dělnice, 7 měs., 46—VIII. Kostka Váciav, ovdov. výměnkář, 85 roků, 736—VIII. — U Milosrdných sester: Konětopská Anna, vdova po úřadníku, 62 roky. Malát Jan, dělník, 64 r. Seifert František. svob. dělník, 38 roků. Vojtíšková Marie, vdova po tesari, 76 roků. Vosáhlo Josef, ovdov. soustružník, 57 roků. — Ve všeobecné nemoc- nici: Váchová Barbora, vdova po sklenáři, 70 roků. Nevoralová Anna, manželka soustružníka, 27 roků. Benešova Aloisie, dcera c. k. finančního rady v .v.

Král. české zem. divadlo v Praze. Národní divadlo. Ve čtvrtek 14. září. 275. hra v předpl. (3. čtvrtka.)

VIOLETTA. (La Traviata.) Zpěvohra o 4 dějstvích. Složil J. Verdi. Překlad textu od E. Züngla a J. Böhma. Dirigent František Picka. Režisér Adolf Krössing. Začátek o 7. hod. Konec po 1/210. hod.

Aréna na Smíchově Obliže Palaokeh mostul. Ve čtvrtek 14. září. Začátek o 7. hod. Po 13.: Zastavená primadona. Novinka. Operetta o 3 jednáních. Napsali A. Engel a J. Horst. Přeložil V. Táborský. Hudbu složil C. M. Ziehrer. Režisér Josef Kubík.

Lidové divadlo „Urania“ v VII. části Prahy.

V zahradě I. pražského měšť. pivovaru. Ve čtvrtek 14. září. Začátek o 7. hod Poprvé: Officiální žena. Hra o 5 jednáních. Dle novelly Col. Savageovy na- psal H. Olden. Přeložil Ignát Hořica. Režisér V. Spurný.

Pištěkovo lidové divadlo vinehrade na Král. Ve čtvrtek 14. září. Začátek o 7. hod. Rázná Nina (Vějíř) 19697

Veselohra o 3 jednáních. Napsal C. Goldoni. Přeložil V. Bullant.

»Skoro bych byla — někdy. On je vskutku skvostný.« »Dušinko, ty jsi se zamilovala do jeho šatů.« »To nejsou šaty. A já do něho nejsem zamilována. Nosívá často jiné. Nosí bílý límeček, jako jiní.« »Pak by to byl býval, myslím, mnohem vhodnější způsob dáti se fotografovati. Takhle by tady nemohl cho- diti. Já bych ho sama nepřijala.« »Jeho něco takového ani nenapadlo. Aj, ty o něm mluvíš, jakoby byl divochem.« Stará dáma pozorovala obraz chvíli blíže. »Myslím, že jest to dobrá tvář,« poznamenala konečně. »Je ten chlapík tak hezký jako zde, dušinko ?e Ještě hezčí, myslila si Molly. »A čím je a jaké má vyhlídky?« vyptávala se hned na to teta. Vrtěla hlavou nad odpovědí, již obdržela; a vrtěla také hlavou, když její neteř důrazně zapírala, že by byla ztratila své srdce pro onoho muže. Když však se loučily, pravila stará dáma: »Bůh ti žehnej a ochraňuj tě, má dušinko. Nepo- kusím se, říditi tě. Mne řídili —« Vzdech dokončil tuto větu. »Avšak nemám starosť o tebe — alespoň ne při- lišnou. Neučinila jsi nikdy nic, co by nebylo hodno Starků. A chceš-li si ho vzíti, učiň tak než zemru, abych jej mohla přivítati k vůli tobě. Bůh ti žehnej, má dušinko.« A když odjela zpět do Benningtonu, myslila si pra- teta: »Je jako my všechny. Chce muže, který je mu- žem.« A stará dáma ani nešpetla žádnému členu rodiny o tom, co ví. Neboť důvěra její divčinky jí byla svatou. 248 —

»Chtěla bych viděti hoosický most,« říkávala. A když dojeli k onomu dobře známému místu, »jak je tu roz- košně!« zvolala. A když se tak rozhlížela po vyhlídce nahoru a dolů údolím, zadumala se. »Jak ten kostelík vypadá přirozeně,« pokračovala. »Ach, tamhle je stará, milá brána s domkem vrátného!« Či opět, když jeli údo- lím malého Hoosicu: »Zapomněla bych již, jak jest tu krásně a jaká samota. Přece jen nejsou však žádné lesy tak zajímavé jako ty, kde se můžete snadno setkati s med- vědem neb losem.« A opět jindy, kdy vzkřikla nadšením nad vyhlídkou s temene hory Anthony. »Je to rozkošné, rozkošné, rozkošné,« řekla v klesající kadenci, jež opět končila zadumáním. »Vidíte právě tento maličký kousíček? Ne, tam co jsou stromy, ne — ono holé místečko, jež se zdá na slunci hnědé a teplé. Kdyby tam bylo trochu pe- lyňku ladního, vypadalo by to místečko jako známý mně koutek na Medvědí říčce. Jenom že vy tu ovšem nemáte tak čistý vzduch.« »Já na vás nezapomínám,« děl Sam. »Vzpomínáte vy na mne? Či je pravda, sejde s očí, sejde s mysli ?« A počav takto, obnovil své dvoření. Řekla mu, že nezapomněla na nikoho; bude se vždy vraceti, leda by oni na ni zapomněli. »Vždy vraceti?« zvolal. »Vy mluvíle, jakoby se vám vlekla kotva.« Bylo tomu tak? Jisto je aspoň, že se Samovi dvo- ření nezdařilo.