Románová příloha

„Národních Listů“ k číslu 75. ze dne 16. března 1905.

= Pokusy k odstranění škodlivin tabákového kouře. Na farmaceutickém oddělení university berlín- ské podařilo se panu H. Thomsovi zbaviti tabákový kouř jistých jedovatých příměsků a tak ho do jisté míry učiniti neškodným zdraví kuřákovu. Užil k tomu methody filtrační. Kouř prochází vložkou vaty, na- puštěné chloridem železitým, glycerin obsahujícím. Nechutně páchnoucí přiboudlé oleje, jakož i kyselina sírová vstřebají se úplně do vaty. Kyanovodík od- straní se na 40—50 procent, nikotin na 78 procent a ammoniak na 86 procent z kouře. Při tom prý specifická vůně doutníku netrpí ani dost málo. Jak vidno, ani touto nejnovější methodou nedají se ve- škery škodliviny z tabákového kouře vypuditi. Kdyby to bylo možným, naskytla by se otázka, zda kouření doutníků by vůbec bylo požitkem, když by všechna dráždidla odpadla. Zdá se vůbec, že zavedením dout- níků neškodných sloužilo by více ke zdraví financím jich výrobců, u nás státu, než zdraví konsumenta. Vykouří-li se dnes báječné spousty tabáku a dout- níků nepreparovaných, oč by stoupl konsum dout- níků preparovaných, obzvláště dal-li by se jim pří- sudek — jak lze ostatně očekávati — doutníků »zdra- votních«. Již dnes kouří se »pro vytrávení«, »pro utišení nervů«, »proti bolesti zubů«. Jakým univer- sálním prostředkem byl by teprve doutník »zdra- votní«!

= Anarchista postřelil důstojníka. Velký poplach vzbudil v Athénách anarchista Rossos. Muž tento, zrozen na ostrově Tynu, byl vychován v Cařihradě jest jako většina Řeků řeckým i tureckým poddaným jak toho právě dle okolností potřebuje. Před lety se odebral do Paříže, kde se živil psaním do novin, při čemž dostal se do styku se socialisty a i mírnými anarchisty. Obrátiv k sobě pozornost policie, byi z Francie vypovězen. Týž osud zažil i v jiných stá- tech. Konečně dostal se před třemi lety do Athén stal se zde známou osobností. Nikdo v něm nespa- třoval nebezpečného anarchistu, nýbrž člověka po- blouzněného. Nicméně sebrala jej přece jen policiea doprovodila jej k parníku, odjíždějícímu do Terstu. a tak nastoupil Rossos novou pouť světem a k posledu nezbylo mu nic jiného, než vrátiti se — do Athěn zase, neboť do Turecka jíti se obával, věda, že by tam prostě zmizel v temnotě žalářní. Netrvalo však dlouho a policie poslala jej beze vší příčiny odtud do Italie. Tam ovšem nemohl dlouho zůstati, nebot jej provázelo doporučení zdejších úřadů. Ale po další potulce světem přijel nanovo do Řecka, ale zas vyhnán.

Stálé pronásledování přimělo jej takřka k zoufalému činu. Nejprve prohlásil úřadům rozhodně, že se nedá ze své vlasti vyhnati. Před několika dny zpozoroval na procházce ulicemi, že ho z povzdálí sleduje poručík s několika policisty i postřehl, že jej asi hodlá za- tknouti. A když důstojník k němu přistoupil a vyzval jej, by ho následoval, vytáhl Rossos revolver a hrozil, že každého zastřelí, kdo se ho dotkne. Potom dal se na útěk. Ač bylo mnoho lidí na ulici, nikdo se jej neodvážil pronásledovati. Když však chtěl zabočiti do druhé ulice, uchopil jej za hrdlo poručík dělostře- lectva, jenž nevěděl, že má prchající muž v ruce re- volver. Rossos střelil na něho a zranil jej lehce, ale zděsiv se činu, dal se dobrovolně zatknouti. Odveden na policii prohlásil, že se více jako svobodný Řek nedá vyhnati za hranice, poněvadž se v ničem ne- provinil a není anarchistou. Athénské listy se ho vesměs ujímají.

= Patnácte ztracených roků. Přinesli jsme ne- dávno zprávu, že paní Maybricková objíždí ve spo- lečnosti kteréhosi amerického žurnalisty novoyorské trestnice a že činí návštěvy odsouzencům. Táž paní Maybricková vydala v Londýně knihu pod názvem »Mých patnácte ztracených roků,« kteréž dílo vyvo- lalo všeobecné vzrušení. Jak známo, prohlášena byla tato žena r. 1889 za vinnou, že otrávila svého man- žela i odsouzena byla k smrti, kterýžto rozsudek byl jí později změněn v doživotní žalář. Z tohoto však po 15 letech byla propuštěna příčiněním svých přá- tel. Ve své knize popisuje autorka nejprve své zat- čení a vynesení rozsudku. Když soud vyslovil slovo vinna — vypravuje — zavznělo sálem jako šelest větru v lese dojemné ach. Měla jsem pocit, jako bych byla pojednou bleskem zasažena, klesla jsem na la- vici — a s modlitbou o sílu na rtech uchopila jsem zábradlí, stojící přede mnou, pravíc tichým, ale pev- ným hlasem: »Všecko bylo proti mně; nejsem vinna.« Skoro tři týdny hleděla jsem smrti do obličeje; neměla jsem však bázně. Čtyři dny před stanovenou popravou pravil mně s pohnutím ředitel věznice: »Po- važuji za svou povinnost říci vám, že se můžete při- pravovati k smrti.« Toho večera padla jsem do mdlob.

Sotva jsem přivedena byla opět k vědomí, uslyšela jsem venku kroky a harašení klíče ve dveřích. Vy- skočila jsem a s napjetím všech sil očekávala po- slední okamžiky života. Řiditel přišel s kaplanema za nimi kráčel strážce. Všichni četli patrně v mém obličeji moje trapné očekávání, neboť řiditel, přikročiv rychle, pravil opět hlasem pohnutým: »Přináším dobré zprávy.« Když jsem otevřela oči, ležela jsem na lůžku v nemocnici. — Pak byla paní Maybricková naložena do vagonu třetí třídy a dopravena do vě- zení ve Wokingu. Svůj příjezd líčí následovně: Ná- sledovala jsem opatrovnici k malým dveřím, asi dvě stopy širokým. Ošetřovatelka je otevřela a pravila: »Do vnitř!« Chtěla jsem vstoupiti, ale se strachem vyběhla jsem zpět. Spatřila jsem otevřenými dveřmi, jak malým okénkem vniká denní světlo do tmavé, úzké díry. »Nemohu tam —« vykřikla jsem, »nemohu toho snésti!« Místo odpovědi uchopila mne opatrov- nice za rameno, vstrčila mne do vnitř a zamkla dvéře. Tam nikde nebylo sedadla; všude jen holá, studená zem. Klesla jsem na kolena. Hrdlo moje bylo jako sešněrované. Zdálo se mi, jako by se zdi ne- ustále více úžily a chtěly spadnouti, aby mne rozdr- tily. Pozbyla jsem vědomí.« O utrpení v žaláři, straš- livé samotě, nuceném mlčení a o působení neustá- lého střežení vypravuje Maybricková dojemné kapi- toly. Charakteristická jest následující smutná episoda:

Jakási umírající žena ležela ve vedlejší cele. Z 60 let svého života ztrávila 40 ve zdech vězení. Nemohu říci, jaký byl její život, když však se smrt blížila, volala na mne: »Nevím nic o tvém bohu, ale uči- nil-li tě tak něžnou a citlivou k osobě tak špatné, jako jsem já, nebude zajisté tvrdým oproti ubohé duši, která neměla nikdy štěstí. Polib mne, než umru. Od smrti mé matky mne nikdo nelíbal.« Pohnutlivé je též místo knihy, kde autorka vzpomíná svých dí- tek: »Přijde čas, kdy celý svět pozná, že rozsudek vynesený nade mnou byl nespravedlivý. Ale co po- tom? Kdo mi vrátí ona léta, jež jsem ztrávila v ža- láři, přátelé, kteří na mne zapomněli, děti, pro které jsem mrtva? — Ubohé moje děti, dívenka tříletáa hoch sedmiletý, jež jsem zanechala ve světě ! Naučily

Různé zprávy.

se považovati matku za vinnou, právě jako otce za mrtvého. Vyrostly pod jiným jménem.« Mrs. Maybri- cková snaží se v celé knize dojemnými slovy pře- svědčiti čtenáře o své nevině. Zemřelí v Praze. Dne 7. března 1905: Procházka František, býv. mlynář, 80 roků, 267—I. Chleborád Jan, býv. krejčí, 77 roků, 274—I. Dostal Antonín, krejčí, 72 r. 445—I. Nováková Klára, žena domovníka, 74 roky, 730—I. Hrdličková Marie, vdova po kamnáři, 72 roky, 822—I. Freilerová Pavlína, soukromnice, 57 roků, 736—II. Hájek Antonín, syn dělníka, 3 ned., 31—VII. Fischerová Anna, vdova po obchodníku, 69 roků; 366—VII. — U Milosrdných pratří: Mikšov- ský Josef, dělník, 69 roků. Vrbata František, knihařský pomocník, 23 roky. — U Milosrdných sester: Körber Julius, typograf, 26 roků. Stehnova Marie; služka, 50 roků. Škrabák Josef, dělník, 31 rok. — V městském chudobinci: Teršová Josefa, vdo- va po sklenáři, 80 roků. — V židovské nemoc- nici: Zelenková Eliška, prodavačka, 50 roků. — Ve všeobecné nemocnici: Kudlicz Matěj, dílo- vedoucí, 55 roků. Lhota Josef, čeledín, 39 roků. Maňas Václav, dělník, 23 roky. Mulač Josef, sluha, 31 rok. Procházka Jan, zedník, 34 roky. Přibyl František, c. k. strážmistr 1. v., 64 roky. Votava Jan, zahradník, 51 rok Král. české zem. divadlo v Praze. Národní divadlo. Ve čtvrtek 16. března. 144. hra v předpl. (4. čtvrtka.) Poprvé: HOLČIČK A. Dramatická studie o jednom dějství. Napsala Božena Viková Kunětická. Režisér Jaroslav Kvapil. COP. Veselohra o třech dějstvích. Napsala Božena Viková Kunětická. Režisér Jaroslav Kvapil. Začátek o 7. hod. Konec o 10. hod.

Švandovo divadlo na Smíchově.

Začátek o 7. hod. Ve čtvrtek 16. března. 65. hra v předplacení (čtvrteční). Novinka. Poprvé: Krásná Helena. Komická operetta o 3 odděleních. Napsali Mailhac a Halevy. Přeložil J. J. Stankovský. Hudbu složil Jacques Offenbach. Režisér Josef Kubík.

Lidové divadlo „Urania“ v VIl. části Prahy. zahradě I. pražského měšť. pivovaru Ve čtvrtek 16. března. Začátek o 7. hod. Ve prospěch režiséra p. Fr. Hlavatého. Poprvé: Vydlužená rodina. Fraška se zpěvy o 3 jedn. Napsali B. Buchbindera Fr. Reiner. Přeložil J. Berka. Režisér B. Kovář. Dirigent E. Starý.

Pištěkovo lidové divadlo vinohradeoh na Král. Ve čtvrtek 16. března. Začátek o 7. hod. Ve prospěch pana Ant. Marka. Poprvá: Čarovné ruce.

Komedie o 5 jednáních od Skribého. PřeložilaE. Pešková.

tabule, na kteréž mladý obřík měl se učiti začátkům počtářství. Bylo tu i několik beránků s vlnou a podobných hraček; Cossar však na místě toho dal bez slůvka vysvět- lení přivézti jednoho dne ve třech drožkách veliký počet hraček (všechny byly dosti veliké, aby je děti, až sem vejdou, nemohly polykati). Hračky bylo tedy možno navr- šiti do nekonečna, bylo možno spořádati je do řad, kutá- leti s nimi, kousati do nich, klepati a řinčeti s nimi, tlouci jednou o druhou, ohmatávati je, otvírati, zavírati je i šlapati dle libosti. Mnoho cihel ze dřeva v různých barvách bylo tu, cihly podlouhlé i kostkovité, kameny z lesklého porcelánu a z průhledného skla, kaménky z pryže; bylo tu vidětii desky a tabule břidlice, kužele, otupělé kužele a válce; sploštělé a vytažené koule, míče z různých látek, plnéi duté, mnoho krabic různé velikosti a různého tvaru,s přiklopy vsunovatelnými, s příklopy přišroubovatelnými a víky zapadajícími, dvě neb tři i s víky zavíracími na klíč, nescházely tu ani pruhy pryže a kůže a veliký počet hrubých, ale pevných předmětů, jež se pevně na sebe stavěti mohly a jež připomínaly postavu lidskou. »Dejte jim tyto,« pravil Cossar a »dejte jim je na- jednou.« Tyto věci umístil Redwood v bedně jedné v jednom Podél jedné strany pokoje dětského táhla se v při- měřené výši pro dítě šest až osm stop vysoké nástěnná tabule, na níž mládci mohli črtati bílou i barevnou kří- dou; a u tabule visel i blok kreslíci, z něhož bylo lze utrhávati arch po archu a na nichž bylo možno krésliti. koutě.

Ovšem nevniká věc taká nikdy prostě do života lidského; vzrůst pak zvláště jest zjevem velice složitým a veškeré zevšeobecňování musí tudíž býti poněkud nepřesné. Avšak všeobecným zákonem Herakleoforbie bylo, jak zdá se, že vnikla-li nějakým způsobem do tělesné soustavy, v ka- ždém připadě vzpružovala síly její způsobem celkem stejnoměrným. Zveličovala vzrůst šestero- až sedmeroná- sobně; přes tuto mez neúčinkovala však Herakleoforbie, třeba bylo by jí požito a přijato sebe větší množství nad- bytečné. Ano, převyšovalo-li množství přijaté Herakleoforbie nutné minimum, mohlo věsti dokonce, jak se ukázalo, k chorobnému rozrušení výživy, k rakovině, k nádorům a podobně. A když vzrůst ve velkém měřítku jednou za- počal, bylo záhy jasno, že může postupovati nadále jen ve stejném měřítku a že nepřetržité podávání Herakleo- forbie v malých, ale dostatečných dávkách jest nezbytné. Přestalo-li se s podáváním látky, dokud vzrůst nebyl ještě skončen, vznikl u dítěte nejprve nemalý jakýsi ne- klid a stísněnost; potom následovalo — jako u mladých krys v Honpevi — období hltavosti — načež tvor rostoucí upadl ve stav krajní chudokrevnosti, onemocněl a zemřel.

Rostliny trpěly podobně. To ale týkalo se pouze období vzrůstu. Jakmile do- sažena byla dospělost — u rostlin projevilo se to vyskyt- nutím se prvních poupátek květových — zmenšila se po- třeba Herakleoforbie i lačnost po ní; a jakmile rostlina neb zvíře dorostly, staly se od každého dalšího podávání látky té úplně neodvisly. Byly úplně dokonaly a vžity dle měřítka nového. Byly tak vžity a tak dokonaly dle měřítka nového, že jich sémě, jak bodláky hickleybrowské a traviny „Zápas s obry“. — 149 —