ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 fa0cbff0-70ea-11dc-9b06-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 27 celkem · entity: person 58, work 2, org 2, place 9
1 masthead
25 prosince 1903.
2 masthead
Zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 352.
3 masthead
Strana 9.
4 article Žádná povídka štědrovečerní
Žádná povídka štědrovečerní Zklamete se všichni, kdož dychtivě sahát po vánočním čísle novin a doufáte, že je vám připravena nějaká povídka štědrovečerni. Jsou sice tyto vánoční povídky literárním nezmarem, ale jsou zároveň již dávno vydány v posměch všeho zdravého, střízlivého čtenářstva. Pozbyly naprosto někdejší dobré pověsti a ceny. Pachti se každý, kdo jen udrží péro v ruce, aby v před- večer štědrého dne napsal vánoční povídku, neboť tu ho teprv ta vánoční nálada popadá. A teď. mozku, tetel se, pracuj, abys vyždínm l honem nějakou tklivou vzpomínku štědrovečern nebo aspoň „vzpomínku“ nějakou vymyslil. Neboť čtenáři po dobrém obědě božíhodovém jsou taky právě v náladě, že si k černé kávě takovou vánoční povídku chutě zlousknou. Je-li veselá, tím líp. Je-li smutná, odkládají číslo no- vin s uspokojením, že o smutném jen četlia že jim nic tak smutného se nepřihodilo. A tak zejměna tklivě ty vánoční povídky dočkaly se osudu, že po nich sahá jenom dospívající mlá- dež a že nad nimi slzičku vyroní jenom některá šestnáctiletá sentimentální slečinka. Mám-li po- věděti své mínění, hlasoval bych, aby se vánoční povídky zrušily. Nadobro, Navždycky! Nebot — je s nimi svízel. Mluvím ze zku- šenosti. Napsal jsem jich už pěkných pár teprv nasháněl od jiných autorův! A pozoroval jsem, že jsou rok od roku horší. Vzpomínám si právě, jak jsme tehda — je tomu již hezkých několik let — sháněli taky štědrovečerní povídku. Do poslední chvíle jsme doufali. Totiž, bylo jich na redakčním etažéru na tucty, ale jedna horší druhé. Samá šmolka, jak říkal kolega Kabrhel, starý mládenec a pro- slulý redakční skeptik, který nevěřil už ničemu na světě, ani tomu, co sám psal. A myslím, tomu že věřil vůbec nejmín.
Kabrhel
5 article
„Vánoční povídka!“ pronesl již po desáté. odvaluje opovržlivě spodní ret. „Vánoční po- vídka! Jakživo se nestalo, co se v nich vypra- vuje. Nemocné sentimentality! Život je docel jiný. A je-li to v životě sebe smutnější, tal ohavně to nikdy nevypadá, jak se to napíše. Raděj bych si jazyk ukousl, než bych vyprávěl vánoční povídku. Osud plete na nás divné důtky. Říkáme jim — ironie osudu. A patrně byla to taková ironie osudu, jež dopadla na kolegu Kabrhela v samý předvočer štědrého dne, když jsme se sešli v malé, útulné hospůdce, v „myší díře“, jak se jmenovala. Ach, kde jsou ty útulné hospůdky, v nichž jsme se slézali ještě před dvacíti lety! Ve st rých, podivně zbočených domech, pod nizkými klenbami, kde bývalo ze šenkovny okénko hne vedle do kuchyně, kudy se vystrkovaly pokrmy na čisté, vydrhnuté prkénko pod okénkem. Šen- kovny, kde vládli staří, bodří krčmáři, lidé své- rázní, kteří mívali taky kousek vlastního míněn a byli jako vykrojeni ze starosvětských povidek A jejich vlídné polovice manželské, kteréž kralo- valy tam za okénkem v kuchyni, znaly chuti vkus každého hosta a dovedly mu vyhověti, které někdy, když bylo po návalu z večera, po- ctily denní hosty, že v čisťounké, bělounké zá- stěrce a v nadýchaném čepečku přišly z ku- chyně do šenkovny a zasedly na chvíli do společ- nosti, vyptaly se, jak dnes chutnal zajíček ae dobrého by měly hostům připraviti zítra. Neb tenkráte tvořivali takoví věrní, stáli hosté s man želskou dvojicí šenkýřskou jako jednu rodinu. A taková byla „myší díra“. Byl to starý ná- zev a nebylo v něm nie znevažujícího, posměš- ného. Ač umyší díra“, bylo to slavení hezky roz- lehlé a zvláště sklepy byly pravým bludištěm.
Kabrhel
6 article
Jako o dvacíti sklepeních jiných, vyprávělos taky o sklepích „myší díry“, že z nich vede dlouhánská chodba někam až pod radnici. To prý je ze středověku, kdy bývaly takové všeliké nepokoje, a když bylo konšelům na radniei hodně zle, utíkali tou podzemní chodbou a vy- lezli na světlo boží kdo vi ve které desáté ulici, právě tady, v „myší díře“. A taky prý tou chod- bou vodívali odsouzence, když hrozilo nebezpe- čenství, že by je srocený lid chtěl osvobodit. Šenkýř Mastihubka dušoval se, že ta chodba pod „myší děrou“ jest, ale my, ač jsme ne- jednou do sklepů slezli a po nějakém třeba již zazděném vchodu do podzemního tunelu pátrali, nenašli jsme ani stopy čehos takového. Pouhá pověst, legenda. A od těch dob nevěřím taky v ostatní ty podzemní chodby, ať pod staroměst ským, ať pod Karlovým náméstím. Pouhé vý- tvory obraznosti lidské, která si vždy libuje v ně čem tajuplném, strašidelném. Šenkýř byl odvolán do kuchyně a kolega Kabrhel pronesla „A přece sklepy „myši díry“ byly pře mnoha lety dějištěm skutku nesmírně tragi ckého. Napil se. Honem jsme se napili taky, aby chom milého kolegu, bude-li vypravovati dále nevyrušovali křapáním sklenie „Tím tragičtějšího,“ hovořil Kabrhel, utíraje mohutné kníry, „že se udál právě o štědrý večer.
Šenkýř Mastihubek Šenkýř Kabrhel Karlův náméstí
7 article
Lidé drazí, kolega Kabrhel načíná vánočn povídku! Ale nikdo z nás ani nemrkl, ani n špetl, aby ho nezakřikl. „Sedával jsem tu již před dvacíti lety,“ po kračoval Kabrhel. „Tehda tu panoval ote Vopršálek. Já už tehda kejsl na starého mlá- dence, o pozvání do rodin jsem nestál. Člověk zvou jen, aby měli o kulisu víc, a když roz- žehnou svíčičky na stromku, aby skákal jak třeštidlo s domácími fakany kolem stromu, po nímž je plno hloupostí a luxusu a pro host vždyeky pitomá taštička na visitky nebo v ne lepším případě padesát kuba v červené pentličce Člověk si připadá jako pompesfunebrák na vesel ustrojený. Tak jsem trávil své štědré večery u t tíka Vopršálka. Pánové, Mastihubka má dobrý sklep, ale tehda bývalo pivo jak malvaz — Bože kde jsou ty časy!“ Vážení čtenáři, je tomu skutečně tak Každému z nás připadá, že tehda ty časy „pře dvacíti lely“ byly lepší dnešních. Sám vzpomí- nám na časy „myší díry“, kolega Kabrhel šel dál o dvacet let v minulost a vzpomínal zas na Nopršálka. O, minulosti, jaké okuláry nám kla- deš na oči! Ale věřte, drazi, dobře je tak. Ži jeme-li sebe mizernější život přítomný, žijeme aspoň krásný ve vzpomínkách.
Kabrhel Vopršálek
8 article
„Nebyl jsem sám,“ hovořil Kabrhel, „bylo nás víe, takových opuštěných kolů — a ne kolů v plotě, nýbrž bez plotu — ale dobře nám bývalo Vopršálka. Vopršálek byl starý „bodrc“, jak jsme mu říkali, paní Vopršálková nám vařila jak pro vlastní děti, a Žanynka Vopršálkova — hoši, kde to všechno je! Taky někdy přisluho- vala, ale povídám vám, nikdo se neopovážil do- tknout se jí. A Vincenc, sklepník, byl hodný hoch. Nebyle pamětníka, že by se byl přepočital. A vtělená úsluha, ochota. Ale toho štědrého dne, o němž dnes vypravuji, bylo nám všem nějak nevolno, U Vopršálků jakoby se byl zbořil strop. Starý chodil jak sůva, Vincenc vyhýbal se mu na každé potkání velikým obloukem, Zanynka se jen kmitla šenkovnou a viděli jsme, že má upla- kaně oči, paní Vopršálkovou vůbec nevidět: Cel ta divná nálada lehla taky na nás, málem by- chom se byli rozutekli. Po večeři konečně senion stolový, báňský rada Hamáček, člověk moudrý jak Abraham, uhodil na Vopršálka: „Co se tu přihodilo, tatíku Vopršálku ? Copal že Vincené chodí jak pokousaný? Vincenc totiž právě byl ve sklepě pro pivo B,“ zabručel Vopršálek, „půjde od novéh roku pryč. Málem, že nešel na hodinu. Ale ne- chci, aby mě vinil, že jsem ho připravil o novo roční duzéry.“ ,Co pak se stalo?“ divil se a naléhal rad Hamáček.
Kabrhel Vopršálek Vopršálková Vopršálkův Vincenc Abraham Hamáček rada Hamáček
9 article
Vopršálkovi nechtělo se do řeči, bylo t zjevno. Ale jakoby cítil tíhu všech našich zraků a zároveň povinnost, aby vysvětlil těžké to p větří, vyhrkl náhle: „Co! Považte si jen tu opovážlivost. Přijde on si dnes, na štědrý večer, a říká mi o holku — o Zanku! Považte si! Já mu povídám: Vincene. nejsou hloupej, takhle si sednout do teplého, co? A já abych si leh' do rakve, co? A voni aby tu po mně panovali, co? A co pak by dělala moj ubohá vdova, co? A jak si to tak vyštudírovali, co? — Pánové, on se mi nezarazil, on mi ne- mlěel; ale povídá mi: Mčj Bože, pane Vopršálku. dyt oni se taky přiženili na hospodu! — Ježíš- marjá, pánové, ale to je rozdíl, co? Já a Vin- oene! Málem, že sem ho nepřetáh. Ale zpama- tuju se a povídám: Vincene, srovnají si věci, udělaj mi inventuru a můžou jít na fleku. — Ale pak se do toho vložila žena, a tak zůstan Vincenc až do nového roku. To je to, pánově?
Vopršálek Ježíš Vincenc Mčj Bož
10 article
Tod jsme to věděli, a bylo nám Vincene díto. Byl to hoch pořádný, vzorný, a tušili jsme. že po sobě s Zanynkou házejí očkem. — Starý Vopršálek se zdvihl, aby unikl další inkvisici, zmizel nám. Toho použila panička která jist za okénkem byla naslouchala, a vklouzla k nám do šenkovny. Byla taky na měkko, ještě jí pláč stydl na tvářích. A povídala skoro šeptem: Pánové drazí, mluvte do něho trochu Vždyť on by mu ji byl dal, bylo to jako uděláno, sle dopálilo ho, že ho Vincene předešel. Starý mu chtěl udělat milost, a ten mu to pokazil. Můj Božíčku, je to podivous, můj starý. Holk mi tam od rána chodi jako barnabitka, nemluví, škytá, už ani plakat nemůže — oubytě z toho do- stane. Já vždycky myslila, že je to už jako ruk v rukávě.- „Protože jsi pošetilá matka,“ zavrčelo náhle za paní Vopršálkovou. Krčmář se vrátil do šen- kovny jako duch, nikdo ho neslyšel. — „Jdi do kuchyně!“ houkl na chot. Mrskl okem po stole, a vykřikl: Podívej ho, furianta! Páni nemají půl ho- diny pivo a Vincene kdo ví kde chodíl A již se řítil do sklepa za Vincencem.
díto Pánová Holk Vopršálkův Krčmář Vincenc
11 article
Očekávali jsme nějaký hrozný výjev dole, zuřivý řov krěmářův a vzdorný odpor Vincencův, snad násilí, a nebylo nám volno. Ale bylo ticho p domě jak v hrobě a náhle vrazí do šenkovny Vopršálek, bledý jako křída. Rty se mu pohybo- valy, ale zvuk přes ně nevycházel. Konečně vy- razil — ne, jen zasípěl. „Pánové — pro Krista pána — pojďte s mnou dolů — Vinca se ve sklepě oběsill Ztrnuli jsme ohromením. Tak vážné tedy to bylo, že Vincene nechtěl živ od Vopršálků odeji Třásli se nám nohy, když jsme za Vopršálkem sestupovali do sklepa. No, to je krásný štědrý večer, říkal si každý v duchu z nás. A litovali jsme, že jsme nepromluvili dřiv a že se věc ně- jak neurovnala. Vopršálek sám klopýtal před námi a když jsme obešli několik kantnýřův, stanul a všecek ustrašen okazoval do kouta, kam svit lampiček sklepních sotva donikal a kde na silném, loketním háku, zazděném tu k nějakému již neznámému účelu, visel ubohý oběšenec. Bez hnutí, chab visela tu jeho zoufavší si existence, tak, jak jsme ho ještě před hodinou byli viděli. Z kapsy spodků čouhal ubrousek, na hlavě měl klobouk, tak se- šinutý, že zakrýval celou tvář. Ruce byly patrně vzadu přeloženy nebo v sebe zaťaty, snad ná- sledkem zápasu.
Vincencův Vopršálek Krist Vincen
12 article
Tak jsme byli zkoprnělí, že nikomu nepři padlo, aby oběšence odřízl. Vanula z něho sy- chravina, což nebylo ku podivu. Za zdí a dř věným pažením byla lednice. „Kriste Ježíši, naříkal Vopršálek, ,cor mi to ten člověk udělal! Oběsit se, na štědrý den k tomu, ve sklepě! Dyt mě tímhle tím zničil. mě, ženu, dceru — ani té mu nebylo líto. Kdo ke mně půjde, až se rozhlásí, že mám ve sklepě oběšence! Budou mi tu říkat u oběšenéh a nikdo se u mne piva nenapije! Vincenc, Vi- cenc, co mi to udělali! Dyt já bych jim byl holku dal, jenom neměli bejt tak pro- stořekej! Měli počkat do rána, dyť měli uznat, že jim nemůžu holku na první slovo hodit n krk! Kerej pak solidní otec to udělá! Vincene.
Krist Vopršálek Vincenc
13 article
Vincenc, kam to myslili, že se hodi věšet se ve sklepě s plzeňským! Do čeho mě to přivedlil Byl bych jim ji dal! Dyť na licitaci taky teprv po třetí se klepne kladívkem! Ježíš Marjá. bodejt že bych jim ji byl dall“ A když domluvil a sotva jeho slova klen- bami sklepa dozněla, byli bychom leknutím padli. neboť se z temna kouta ozval hlas „Tak teda jich beru za slovo, dyž dovolej. pane Vopršálek. Zanynka je moje A za posledním kantnýřem, za poslední řa- dou sudů vystoupíl — pan Vincenc, bílý jak duch. Že bílý, bylo pochopitelno. Neboť když se „věšel“, neměl náhodou dvojí oděv, a tak n něm zbylo jenom bílé prádlo, zatím co spodky. frak, vesta, boty, nákrčník a klobouk se hou- paly na háku. Kolega Kabrhiel dopověděl a důkladněse napil. Byl s vánoční povídkou hotou Na mou věru, oddychli jsme si taky, asi jak tehua Vopršálek. Ale arci zeptali jsme se: „No a co Vopršálek? Dal mu ji?“ „V prvním vzteku z té komedie dal Vincen- covi nehoráznou facku — ale potom z radosti, že to tak dobře dopadlo, dal mu k ni dceru taky. A Vincenc byl spokojen s obojím. Vzpomínám si rád, jak jsme teprv po té tragické události byli hodně veselí... Jen se zeptejte pana Masti- hubky, jak to vypadalo v den jeho námluv.“ Pan Mastihubka právě se navrátil do šen- kovny, ale neptali jsme se ho. Překážel nám v tom trochu první jeho svatební dar od otce Vopršálka. Na mnohé věci člověk nerad vzpo- míná.
Vincenc Marjá Vopršálek Kabrhiel Mastihubek
14 article Tajný souzvuk.
Tajný souzvuk. Napsala Cecilie Marracková. Z angličiny přeložil J. B. Koppová. Lékař pravil, že umírá. Seděl jsem vedle postele, pohlížeje na vpadlou tvář. Modré žilky prokmitaly bledým čelem a oči byly zavřeny. Dlouhé, útlé ruce ležely na přikrývce nehybně. On zajisté brzy zemře, ale nemohl jsem se s tou myšlénkou smířiti, neboť on byl mým oteem byli jsme vždy pospolu. Kdyby tak lékař, který právě odešel, měl pravdu. — Skryl jsem svoj obličej do přikrývky, abych utlumil vzlykání. „Velký bože!“ modlil jsem se; „neroz- lučuj násl. Když jsem pozvedl hlavu, byly jeho oč otevřeny. „Ralfe,“ pravil, „až skončíš své studien konservatoři, jeď domů! Řekní jí, že to byla ne- hoda,“ a skonal. Jediný paprsek zapadajícího slunce sem vnikl polospuštěnými záelonami a utvořil dlouhý pruh na lůžku. Malá trubička s modrou tekutinou zachytla světlo, které, procházejíe na jinou, oza- řovalo tuto rudě. Znal jsem příliš dobře po- dobnou scénu, aby mne byla zajímala — smutný pokoj, plný chemických potřeb, špinavé kouty plné pavučin a těžký vzduch, vše to nebylo mno ničím novým. Zavřel jsem oči, přemý šleje o po- slednich slovech svého otce. Vyrostl jsem v tomto domku, jsa pronásledo- ván dvěma otázkami, z nichž byla jedna, co to vše značí? Zdálo se, že má můj otec dosti peněz, ale způsob, jakým je vydával, zdál se mi docela zbytečným. Naléhal, abych veškerý svůj čas vě- noval studiu harmonie a hudby u nejlepších učitelů, a když jsem odporoval, dokazuje, že nemám k hudbě žádných vloh, odpovídal mně: „Ralfe, přestěhoval jsem se do velkého města, abych byl blízko konservatoře. Prosím, použij, co můžeš nejvíce této příznivé příleži- tosti.“ A tak jsem seděl každodenně šest hodin u piana, pěstuje umění, které jsem nenáviděl.
Marracková Koppová Ralf
15 article
Druhá přepjatost se zdála právě tak zby tečnou, neboť vydával sta dollarů za vzácné tekutiny a nástroje a trávil celé dní ve svém po- koji, míchaje a rozebíraje, odvažuje a sestavuje, ačkoli tím nikdy ničeho nedocílil. Druhá otázka byla: „Kde jest moje matka? Když jsem někdy seděl u piana, vystupovala z dětských mých temných vzpomínek ženská po- stava, a byl bych se zřekl veškerého namáhání seznati klassiky, kdybych byl mohl do prosté melodie vložiti slova: „Kde jest moje matka?“ Nedostalo se mi nikdy odpovědi na tyto otázky. Náš život byl tajemstvím. Věděl jsem. že otec chodíval v pravidelných lhůtách do banky, a brzy potom dostal dopis, jehož adresa byla vždy napsána chvějící se, cizí rukou. Jed- nou jsem postřehl poštovní razitko. Bylo tam vyznačeno jméno města, asi sto anglických mil vzdáleného. Poněvadž se to zdálo býti jediné spojení mého otce s vnějším světem, a poněvadž přicházel dopis vždy brzy po každé chůzi do banky, začal jsem se domnívati, že otec posíla někomu výslužbu. Tak plynul život, až se otcc roznemohl. Nyní bylo po všem a jedinou odpovědí na me otázky byly jeho poslední poznámka a dopis, který mně odevzdal den před svou smrti, s při- pojením, abych si jej přečetl teprve po jeho smrti. Vytáhl jsem dopis ze své kapsy — obálk byla modrá a na ní byla napsána adresa měho otce, znějící: Pan Ralt Hatton, v ulici Elm, Boston. Když jsem otevřel dopis, četi jsem toto: „Obdržel jsem poukázku, kterou jste la- skavě odeslal. Dům jesí v úplném pořádku, ale hudba nechce účinkovati. Sochy mne velice zne- pokojují, jsem vám však vděčen za laskavé pla- cení.
Ralt Hatton Elm Boston
16 article
Váš oddaný sluha John Dowe.“ Na konci listu bylo napsáno jméno mě- stečka, kteréž jsem byl dříve seznal na poštov- ním razítku. Týden později jsem stál na stanici v Sa- lemu a tázal jsem se nějakého nádražního zří- zence, zdali by mně mohl říci, kde jest dům Johna Dowa, neboť jsem si umínil vniknouti do tajemství dopisu, který mně byl otec odevzdal. Muž se ostře na mne podíval. „John Dowe. pravil. „Co pak chcete od Johna Dowa?“ Pak pravil: „Počkejte okamžik, ukážu vám cestu.“ Když se vrátil, ukázal mně přes vzdáleno příční ulici na stromořadí a pravil: „Dům jes tam nahoře za stromořadím,“ a pak připojil jak mimochodem: „Myslím, že Dowe návštěv vůbec nepřijímá. Poděkoval jsem mu za jeho laskavost obrátil jsem se naznačeným směrem. Dům stál na zatáčce pěšiny. Záclony byly spuštěny a na schodech i oknech ležel vysoko prach, a moje srdce bilo prudčeji, neboť, nevěda proč, cítil jsem, že John Dowe může ukojiti moji zvěda- vost, a rozřešiti naše podivné tajemství. Právě když jsem chtěl opustiti velké, starodávné kle- padlo, zaslechl jsem jemné zvuky piana, které patrně vyluzoval hotový umělee. Naslouchaje pozorně, poznal jsem, že to jest Chopinovo nokturno. Když dozněl poslední akord, zaklepal jsem a tu mi přišel otevřiti muž s tváří bledou, za- jímavou, s velkýma, jasnýma očima: Zpozoroval jsem bílé, špičaté prsty a věděl jsem, že jest tím hudebníkem. Jeho chování bylo z počátku chladné, ale jakmile jsem mu odevzdal listek od svého otce, změnil se docela. Otevřel dvéře dokořán, prose zdvořile, abych vstoupil, a vedl mne do salonu.
Dow Chopinův
17 article
Ale na prahu se zastavil a zdál se býti velice rozčilen. „Tam ne!“ zvolal. „Pojďte sem!“ a obráti se na druhou stranu. Zahledl jsem však přece vnitřek salonu — byla to bohatě zařízená, ale zanedbaná komnata s pianem uprostřed; zpozoroval jsem naproti dveřím na stěně obraz, představující mladou dámu. „Vy jste tedy mladý pan Hatton,“ začal pan Dowe, sedaje, a hledě ukrýti své rozpaky. „Mohl jste býti poslán svým otcem pouze v jed- nom případě. Musím se domnívati, že jest mrtev. Hleděl jsem udrželi váš dům v pořádku. Zejtra si všechno prohlednete, nyní půjdeme do ku- chyně něco snisti. Vedl mne do kuchyně, kdež mne posadi k velkému stolu. Na okamžik odešel a slyšel jsem, jak otáčí klíčem v zámku. Stmívalo se a já ho požádal, aby mne do- vedl nahoru. Opouštěje mne na prahu pokoje od- dechl si z hluboka. Cesta mne unavila a já brzy jsem usnul. Když jsem se probudil, svntil měsíc na moji podušku a slyšel jsem hučení větru v korunách stromů. Za okamžik vmísily se zvuky piana do hučení větru. Jda po špičkách ke dveřím, otevřel jsem je a vyšel tiše k zábradli. Jasné, jemné zvuky vycházely ze salonu. Několik minut zněl melodie klidně, dojemně, pojednou však zazněly tak silné akordy, až se všechno otřásalo, a opět se ozývaly zvuky velice jemné. Tak se opako- valo neustále, až celý zkřehlý jsem vlezl do své postele, kde rozčilením po celou noc jsem ne- zamhouřil ani oka.
Hatton Dow
18 article
Když jsem ráno vstal, chodil jsem po celém domě. Byl jsem překvapen, když jsem našel sklep, naplněný chemickými potřebami, ačkoliv mnohé nástroje byly starodávné a všechno bylo pokryto prachem a pavučinami. Salon byl za- vřen. Pan Dowe připravoval v kuchyni snídani „Váš otec byl velký badatel,“ odpovědě na moji první otázku. Když jsem řekl, že bych rád viděl salon zbledl. „Uvidíme salon dosti brzy,“ pravil, a pal horlivě vařil, jen aby mě další otázky umlčel Divaje se kolom zpozoroval jsem na římse vel kou kamennou sochu, představující kočku. Vy- padala jako živá, tak že jsem vstal a šel si ji pro hlednoutí z blízka. Jakýmsi podivuhodným způ sobem vyznačil umělec veškeru charakteristik zvířete do nejmenšího odstínu barvy jeho srsti Řekl jsem to Dowovi. Podíval se na mne pro nikavě. „To jest práce vašeho otce,“ pravil. „o jevil při svých chemických exporimentech teku- tinu, jež v kosť promění každou bytost, kterájí užije. Kdyby byl hleděl — ale o tom vám budo povídati později. Musím jít hrát a vy dělejte jako doma. Když vstoupil do salonu, zavřel dvéře a p několika okamžicích jsem opět slyšel piano. Dowe mně pravil, že pokoj, v němž bydlím. býval ložnicí mého otce, a když jsem klesl na židli, stojící u lůžka, uchvátila mne vzpomínk a slzý mně vstoupily do očí. Abych přemohl trudné myšlénky, vzal jsem do ruky knihu, ležící na blízkém stolku. Zdálo se to býti pojednání o harmonii a já otevřel jsem ji na stránce, která mnohým otvíráním byla za- mazána.
Dow
19 article
„Tato moc hudby nemůže býti přeceněna. Vše v přírodě odpovídá jejímu kouzlu. Když zaznívají těžké tóny varhan klenutím chrámu, bývá vždy jeden zvuk, kterému odpovídá bu- dova příhodným zachvěním. Kdyby vojáci šli pochodem po mostě a velitel by dal rozkaz: „Zastavit!“ pravidelný dupot mnoha nohou na- šel by odpověď v duši mostu a vzbudil by od- pověd kolísáním, most ničícím. V den z mrtvých vstání probudí se mrtvý k životu při hudbě, z- znívající v nebeské harmonii, až sladká sympatie probudí v jeho těle individuální souzvuk.“ Zavřel jsem knihu a zadumal jsem se. Žádný div, že chtěl otec ze mne mit hudebníka, když se nořil v podobné úvahy. Den ubihal pomalu, ale po večeři jsem vy- táhl knihu z kapsy a okázal ji Dowovi. Byl velice bledý a unaven a neměl pro ni žádného zájmu Zdál se býti svým hraním na piano docela zmo- řen. Pohovořili jsme o obyčejných věcech aja jsem se brzy odhodlal zbaviti ho své spoleě Hodinu bylo ticho, ale pojednou zaznělo piano. Ležel jsem klidně, ale konečně mněto nebylo možno. Obleknuv se, vyšel jsem ven naslouchal opět té kouzelné hudbě jako přede- šlou noc. Pojednou melodie utichla a blízké světlo mně naznačilo, že se otvírají dvéře salonu Slyšel jsem, jak kráčí Dowe chodbou do ku- chyně. Mluvil sám k sobě a mohl jsem zachytiti nesouvislé úryvky jeho řeči.
Zavřel Dow
20 article
„Co mu řeknu?“ bručel. „Jest to zbylečn nadarmo. — Peníze jeho otce Pojednon jsem zaslechl, že sklenice na- razila o láhev a domýšleje se, že jest něčimji- ným zaměstnán, sešel jsem rychle dolů a vklouz do salonu. Obraz dámy, který jsem minulý den zpozo- roval, vábil pojednou moji pozornost. Tvář mně připadala překrásnou a tmavé oči vzbudilyv mém srdci sympatii. V okamžiku jsem zpozoro- val, že visel poněkud jinak, než když jsem je byl poprvé spatřil, neboť výklenek, jejž dříve zakrýval, vyplňovala krásná socha, mající po- dobu obrazu. Pocit lásky a úcty mne uchvátil při pohledu na tu jemnou, ženskou tvář. Nemohu říci, jak dlouho jsem stál pohrou- žen v myšlénky. Konečně jsem se vzpamatoval. když letící netopýr se dotkl svým studeným křídlem mého čela. To přerušilo kouzlo. Zvíře letělo slepě kolem světla, stojícího na stole ajá jsem je uhodil holí, kterou jsem měl s sebou. Jedna, dvě, tři! Padlo s třeskotem na klávesy piana. Disonance se ozvala komnatou. Mimovolně jsem se podival na sochu. Zdálo se mně to? Rty se pohybovaly a vypadalo, jakoby socha chtěl vystoupiti z výklenku. „Moe hudby nemůže býti přeceněna — tanulo mi na mysli. Což kdyby tento nahodilý souzvuk našel svou odpověď v soše? Proč hrál neustále pan Dowe? — Pojednou se mi rozbřesklo. Tajemství mé matky! Poslední slova mého otee: „Řekni jí, že to byla nehoda!“ Jeho zájem o chemii vynález nápoje, jehož účinky jsem již viděl! Jeho odstěhování se do velkého města a na- máhání, vynalézt protijed, zatím co já jsem stu-
Dow
23 article
doval budbu! Dowovo úsilí hledati skrytý sou- zvuk, který, jak otec se domýšlel, mohl by zni- čiti účinky onoho nešťastného nápoje! Jaký jsem to byl nevědomec! Poslední ozvěna nahodilého souzvuku za- nikla, a známky vracejícího se života přestaly tak rychle, jak byly začaly. Nejspíše byla v har- monii nějaká chyba. Obrátil jsem se, není-li tam Dowe. „Po- jďte!“ volal jsem, „vaše práce jest— Slova zamlkla na mých rtech. Mezi mnoua dveřmi byl plamen. Knihy a papíry hořely, a plameny se ploužily po čalounech ke stropu. Když jsem uhodil netopýra, převrhl jsem jednu lampu. Zbýval mně jediný okamžik k uniknuti, ale vrátil jsem se ku pianu. Všechna hudba, kterou jsem kdy slyšel, czývala se v mé mysli, a nejvice onen souzvuk, který by byl skoro dosáhl cíle. Nedbaje blížicích se plamenů, hrál jsem souzvuk ve všech mož- ných varincích, upíraje oči na postavu blízko mno. Právě když začínal žár býti nesnesitelným, ozářil plamen její obličej e spatřil jsem, že moje přáce měla úspěch. „Matko!“ zvolal jsem, vstávaje od piana a spěchaje ji vstříe Ozvalo se několik nesouvislých zvuků v od- pověď. údy sebou pohnuly a pak, zrovna když jsem natahoval ruku, zachvělo se celé tělo,a k měmu zděšení rozpadla se postava v hromadu popela. Plameny se blížily víc a více a já se obrátil mimovolně ke dveřim, aniž bych pátral po přičině tohoto posledního, trpkého zklamání.
Dowův Dow
24 article
Snad to byl žár anebo účinek mě hry. Spěchal jsem do kuchyně, Dowe tam nebyl. Za okamžik vyrazily plameny na chodbu a konečně jsem vy- šel ven, jsa úplně emámen svými podivnými zku- šenostmi. Když byl požár zpozorován, přispíšili lidé se všech stran. Jakýsi miž nalehal, abychom se vzdálili. „Nevíte,“ pravil, jaké třaskavé látky měl ten člověk ve sklepě. Jeho strach býl oprávněn, neboť když se blížily plameny na druhou stranu domu, stávaly se barevnými od hořících lučebnín, a pojednou se ozval výbuch, až se země otřásla. Druhého dne naznačovalo spáleniště místo, kde stával oteův dům. Dowe nobyl nikdy již k spatření. Hrůza zažité zkušenosti tak brzy ne- přešla, ale znenáhla jsem se smířil se svým po- stavením. Snad k tomu přispěla nejvíce okolnost, že jsem tak málo znal svou matku. Cítil jsem, že tato záležitost dala mému životu jiný směr,a jediným viditelným účinkem byla moje nenávist k hudbě. Zvuk piana vzbuzuje dosud v mojí pa- měti výjev u smrtelného lože a můj nezdařený pokus, uposlechnouti onoho posledního rozkazu: Řekni jí, že to byla nehoda.
Dow Hrůza
25 title
Silák Lebik.
26 article Črta z Haliče Napsal Ja rosl av Ha š ek.
Črta z Haliče Napsal Ja rosl av Ha š ek. Když rozkvetly první ocůny na lukách u řeky Ráby a z březových lesíků podzimní vítr svál listí do hučící vody, vydal se sedlák Lebik na cestu do Ameriky. Třetí den po jeho odchodu dostal obecní úřad v Mykli Zamurovane, kde byla Lebikova rodina, dotaz z města Myšlenic, od soudu, zdali Lebik jest skutečně příslušný do Mykle Zamu- rovane. A od té doby zmizela stopa Lebíkova na. tři měsíce. Zalosněné stráně u řeky Ráby pokryly se sněhem a v prudkém toku řeky plula ledová třišt, která se usazovala u břehů a u Lebiků nemlu- vilo se o ničem než o tom, zdali v Americe na Lebika také tak sněží, jako zde na ně a malý syn Zujko, když dostal od matky bití za to, že se na slaném ledu probořil, přál si, aby byl v Americe, kde dle oteova vypravování je všechn lepší. Dle toho soudil, že i led jest tam tlustší. „Proč si nedá napsat psaní, že se šťastně dostal do Ameriky,“ zlobila se Lebiková, „došla kvch s ním k panu učiteli, ten by nám je přečetl.“ „Možná, že loď s nimi, než se tam dostali, uprostřed vody zamrzla,“ vážně podotkl starý strýe Babužina, který jediný z celé vesnice bránil a rozkládal Lebikovi, aby do Ameriky nejel,a nyni nepřestával tvrdit Lebikové, že již se s ním asi nikdy neshledá. „Vždyť prý je tam teplejí než zde,“ bránila Lebiková Ameriku. „V letě všechno shoří horkem a v zimě zmrzne a zimou se zadusí,“ vážně ozval se opět strýc, „když s ním loď zamrzla, mohlo se stát, že se potopila a nebo...“ Starý strýc se pře- žehnal, což způsobilo v jizbě, kde praskala smolná drva, přišerný dojem. Malý Zujko plakal, jsko když by měl být pro svůj namočený ko- žišek znovu bit.
Lebikův Zujko Lebiková Halič Rába Amerika Myšlenice Mykla Zama Lebiková Amerika Zamurovane
27 article
„Nobo,“ dodal rychle strýc, „loď s nim mohla také nějaká obluda spolknouti. Malý Zujko přestal plakat a v koutku jizby šeptal pln radosti dvouletému Pavlušovi: „Tatíka někdo spolk!“ Strýe díval se zatím na Lebikovou, pozo- ruje, zdali se již dala do pláče. Lebiková dnes ku podivu hrdinně snášela proroctví starého strýce a když domluvil, řekla určitým hlasem: „Já vím, že se jednou Lebik vrátí s penězi, s mnoha penězi. Na červotočinou provrtané dvéře někdo za- bouchal. „To se jistě jde soused Walezyna po- zeptat, zdali nie nevíme o Lebikovi,“ sděloval strýc, jda otevřít. Do světnice vstoupila zasněžená postava, která střásala si z vybledlého kontuše snih na hliněnou podlahu, a u ohniště malý Zujko dal se do pláče, šeptaje zděšenému Pavlušovi: „Ta tíka nespolkli.“ Lebik stál zde před celou zděšenou rodinou vyrážeje ze sebe: „Hleďme, hleďme!“ Když se usadil na lavici, řekl rozpačitě: „Dřív mne nechtěli pustit.“ „Kdes byl po tři měsíce?“ ozvala se žena, vrhajíe od ohniště přísné poaledy na Lebika. „Však již víte, že v Myšlenicích,“ odpovídal Lebik, prohlíže si, jako nedopatřením starý, ušpi- něný obraz sv. Stanislava, jenom aby se nesetkal s pohledem své ženy „Nic nevíme Lebiku, ujal se slova strýe. bře jsi udělal, že jsi nejel do Ameriky, řikal jsem ti: nejezdi! Dobře jsi udělal, co jsi ale delal v Myšlenicích??
Strý Walezyna Lebik svatý . Stanislav Amerika