ferencích a pravil: »Představte si dvě čáry souběžné, do nekonečna jdoucí — to jest české a německé stanovisko. Kdo stojí uprostřed, má dojem, jakoby se v dáli setkávaly. To však jest pouhý optický klam; nesejdou se ni- kdy.« Takovýmto drastickým přirovnáním nelze ovšem vyčerpati látku tak spletitou a obtíž- nou, jako je soubor národní otázky. Snad dojde však k dorozumění částečnému, při kterém nebude se tak jednati o obšír- ných a velkých otázkách, jako spíše o do brou vůli Čechů, které dosud pozorovati nebylo, aspoň nikoli, pokud jde o dnešní rozhodující representaci če skou — klub mladočeský.« Pan Stremayer dodal ještě slovo pře pjaté chvály pro nynějšího ministerského předsedu a jeho vládu, který — věru zají- mavé to doznání! — přijal za úkol svůj bojovat na jedné straně proti Čechům, na druhé proti křesťanským so- ciálům. V tomto boji prý dr. Körber osvědčuje vytrvalost a houževnatost neuvěři- telnou; on — pan Stremayer — prý by jieh neměl. Vyznamenání. Z Vídně, 8. ledna. Staviteli Moriei Kellnerovi šl. z Brünnheimu v Brně udělen rytířský kříž řádu Františka Josefa.

Telegrafické zprávy. Z Vídně, 8. ledna. (C.B.) »Wiene Zeitung« oznamuje: Císař udělil římsko- katolickému arcibiskupu a metropolitovi ve Lvově dru. Josefu Bilozewskému hod- nost tajného rady. — Dále udělil císař řecko- katolickému arcibiskupu a metropolitovi ve Lvově Ondřeji Alexandru hraběti Sze- ptyckému hodnost tajného rady s promi- nutím tax. Z Berlína, 7. ledna. (C.-B.) »Wolfova kancelář« oznamuje z Washingtonu Německý velevyslanec baron Holleben, který vážným případem chřipky onemocněl, vyžádal si delší dovo- lenou. Z Paříže, 7. ledna. (C.-B.) Mini str pro námořnictví zaslal všem námoř- ním úřadům oběžník, v němž praví, že po- kusy s osmidenní pracovní do- bou, jež v několika námořních závodech učiněny byly, s uspokojivým výsled- Na smrt bledý Don Alvarez s hrudí mocně oddychující stál na jevišti. Jednu ruku držel na srdci, druhou na singuritové pumě. Obecenstv provádělo kolem něho tanec čarodějnic. Intelli- gence počala hlasitě pískati nejoblíbenější španěl ské písně národní. Spustili oponu; pořadatel žádal obecenstv za odpuštění a trpělivost, a oznámil, že za čtv hodiny bude moci Don Alvarez v představení po kračovati. Don Alvarez vzlykaje seděl ve své šatně. Ne odvážil se prozraditi, jakou to má pumu u sebe vždyť by ho hned zatkli. Po čtvrt hodině s ohromným řevem započal svoji roli. Účinek byl nevypsatelný. Jeviště v okamžiku bylo plno pomerančů, jablek, bramborů, pivních sklenic, holí, cibulových věnců. Prozíraví dare báci za čtvrthodinové přestávky náležitě se zá sobili. Kromě toho ozvalo se v hledišti pískání, sy žení, bubnování a řvaní. Don Alvarez v divokém zoufalství vyrazi zadní branou z divadla.

Asi sedmdesáte lidí ho očekávalo: byli to spi klenci. V čele jich ona známá maskovaná postava „Pane!“ — promluvil zakuklenec — „ber svoji nabídku zpět. Vy jste jen na oko s ní sou- hlasil a potom jste si z nás bezectně udělal blázna. Rychle jste se připravil o svoji popularitu Buďte rád, že se na vás nemstíme. A nyní dejte mi zpět mou pumu.“ „Tvou pumu, lotře,“ — vzkřikl tenoristaa smělá, šílená myšlenka ho napadla — „nuže zemřete všichni i se mnou!“ A prudkou silou mrštil singuritovou pumou o zem. Puma s rachotem dopadla a odkůlila se. „Co to?“ koktal tenorista oči si protíraje. „Co chcete?“ tázal se klidně zakuklene „spiklenci žijí jenom z krádeže, a poněvadžji ného není, ukradlisingurit, jímž pumy měly býti naplněny.“ Načež, sebrav pumu s zdvořile se poděkovav, odešel. Z madarštiny přel. B. Košut. kem se setkaly a že se tedy rozhodl, zavésli osmihodinnou praco v ní dobu ve všech námořních arse- nálech a závodech mimo přístavy. Toto nařízení nabývá platnosti dnem 15. ledna. Z Paříže, 7. ledna. (C.-B.) Ze Sai- gnonu(v Anamu) se oznamuje: Aby obme- zil ve vojsku zavládnuvší pijáctví, nařídil ge- nerál Coronat, že vojáci, kteří třikrate pro opilství potrestáni budou, napříště nositi musí zvláštní uniformu, která je označuje jako pijany Z Pekina, 7. ledna. (C.-B.) Všichn vyslanci, vyjímaje vyslance Spojených států. podepsali už společnou notu, v níž se Cína vážně upozorňuje na svou povinnost, pře- vzatou protokolem míru, platiti válečnou ná- hradu ve zlatě. Z Pretorie, 7. ledna. (C.-B.) O ban- ketu, jenž na počest lorda Chamber- laina byl uspořádán, měl tento řeč, ve kteréž prohlásil, že se s Milnerem již dohodl o plánu, dle něhož nároky na odškod- nění budou vyřlízeny.

Denní zprávy. — Národní pálác obce pražské u Prašné brány. „Prager Tagblatt“ dosud nezotavil sez usnesení sboru obecních starších o zakoupení sta- veniště u Prašné brány pro budovu representač- ního domu obce pražské i pokračuje ve svých hněvných výlevech bez ohledu na to, že v době tyfověho nebezpečí také trvalé rozrušení mysli činí lidský organismus přístupnějším neblahé ná- kaze. V dnešním čísle rozebírá orgán p. Mercyův náš včerejší článek věnovaný emoci německo- liberálního tisku v Praze a jeho pohrůžkám, že proti usnesení sboru obecních starších zakročí pražský Verein pro obecní záležitosti, i lze se diviti, že list tak pečlivý o pravost starých českých památek rukopisných, neostýchá se ani dost málo falšovati text našeho listu 24 hodino starý.

Vkládá totiž do našeho včerejšího článku něco, co tam ani zněním ani smyslem není. Pakliže městské zastupitelstvo vytrvá na cestě „Národ- ními Listy“ předepsané,l tak falšuje p. Mercy. „pozbudou Němci ve dvou až třech letech své proslulé hospodářské převahy, míní mladočeský orgán, kterýž je aspoň potud upřímným, že cíl své agitace prozrazuje.“ Jsme li již jednou co do cílů našich snah upřímnými, nedáme si svou u- přímnost nikým zkracovati a v případě, že by naše upřímnost byla méně jasnou, jsme nucení, posta- vitik ní ojednu svíci více. Smysl naší odpovědi na pohrůžku protestem Vereinu proti usnesen sboru jest ten, že míní-li naši Němci vejíti v tento zápas, že vydávají se v nebezpečí, že takový útok nebude se stranyčeských pětadevadesáti procent pražského obyvatelstva přijat a klidně v kapse pohrben. Jest totiž velice možno, že v takovém případě by český lid mohl shledati nesnesitelným a přespříliš ponižujícímí stav, za jakého hrstka německýchvyssavačů české Prahy směla ad infinitum terrorisovati všechen veřejný národn život české Prahy, za jakého každý volnější pro- jev, každá installace národního bytu v jediném hlavním českém městě záviseti má od veta ně meckého. Německý „hospodářský“ příživník, který v české Praze sedí, měl by se střežiti.

aby vzbuzováním mimořádných nevolností neu- pozorňoval příliš na svou přítomnost, neboť zbuj- nění takové snadno by mohlo vzbuditi v české mysli neodvolatelné přesvědčení, že přítomnos taková jest holou zbytečností. Především mohlo by české Praze napadnouti, že není nikterak třeba, zahrnovati Němce pražské podmínkami jích „hospodářské převahy“ a uváděti je v žalu- plný stav největších prý poplatníků a vůbee pla- titelů daleko prý převážné většiny daní v Praze. nad čímž tak dovedně umi pan prof. a bar. Wieser naříkati. My síce víme, že to s tím přeplácením daní není tak přespříliš oslňující, ale mohli bychom si umíniti, že to nemusí být ani takové. Němei v Praze dobře vědí, že hospodářské trumfy národního boje v Praze jsou talonem dosud ne- tknutým, a že jistý přirozený proces, cestou jehož se z pražských Němců stala pouhá kolonie (prof. Wieser), jest schopen urychlení. Chystané protesty Vereinu mohou tyto theoretické úvahy přesunouti blíže k experimentální zkušenosti a proto se vydáváme v podezření obzvláštní lásky k pražským Němcům, pakli před něčím podob- ným varujeme. Vůbec není vyloučeno, že usne- sení sboru o zakoupení staveniska u Prašné brá- ny není naposled skutkem filogermánským. Se strany německého tisku stále se vytýká, že se obec rozhodla ke koupi jenom proto, že místo u Prašné brány nemělo býti dopřáno německému

podnikateli. Dovozuje-li pak dnes „P. T.“, že obchod, který obec uzavřela, jest špatný a to- že se za dvě tři léta ukáže, neučinila vlastně obec nic jiného, než že před těmito špatnými následky zachránila případného německého podnikatele, či celou korporaci. Toto pomyšlení snad ukonejší německé poplatníky v Praze v jejich zoufalství nad tím, že „nejvyšší osobnosti, sídlící v nejpřed- nějších hotelích právě naproti Prašné bráně,“ uvidí také arijsko-slovanskou stafáž pražského korsa. A ze všeho na konec může býti nejkrásnější harmonie . — Gratulujem! Zmínili jsme se již o tom, že předevčírem shromážděni zde byli zástupcové a důvěrníci »všeněmeckých p. t. voličů«. Š Za tím účelem prý — jak ponaučuje nevědomé »Ostdeutsche Rundschau«, aby znovu upevněno bylo, co všeněmeckým hnutím v roce 1901 bylo dobyto a aby setřeny byly ohyzdné skvrny, jimiž pokálen byl čistý všeněmecký štít bratro- vražedným bojem. Jedním slovem šlo tu — jak dále ponaučuje nás a každého, koho to ineressuje, zmíněný vídeňský list — o znovu- vzkříšení strany všeněmecké. — A nas té schůzi dva mužové veliké měli slovo: K arel Heřman

Wolf a dr. Tschan. Tato dvě jména vedle sebe postavena znamenají víc, než tucet poli- tických sloupců o tom, co všechno se ve schůzi, jež konána v hospodě »u Senátora« v Panské ulici, délo a mluvilo. Schůze ona jest prý od- povědi německého lidu na vídeňské smiřovací konference. Lid ten cítí, že jde tu zrovna tak jako při rakousko uherském vyro- vnání o život. A zdravý jeho smysl ihned na to reagoval a první, co učinil, bylo, že jal. se činiti pořádek ve vlastní domácnosti. Konec je. prý radosti těch, již se domnívali, že síly vše- německé myšlenky byly v bratrovražedném boji zlomeny. Pěsti, jež měly dle přání jistých lidí bušiti navzájem do všeněmeckých lebek, všechny tyto pěsti dnes chápou se díla, jehož cílem jest sjednotiti a uhájiti německou věc. Voličové vše- německých volebních okresů chtějí německou práci pluhem nebo mečem. Běda nepříteli, neb falešnému příteli, jenž v cestu se jim postaví. — Brr! Člověku naskakuje husí kůže, vzpomene-li, že by se náhodou někde s nějakým »All- deutschem« setkal v lese. U »Senátora« v Pan- ské ülici stalo se veliké dílo a nad býva- lou roudnickou pivnicí vzešla nová hvězda vše- německá, jež uvede Němce v Čechách do prů- ského Betléma. Je to snad hostinec s »damskou obsluhou«? Wolf a Tschan! Což tam nebyl nikdo, kdo by se byl podíval důkladné pod stůl a prohlédl, co snad tají zátiší za španěl- skými stěnami? Všeněmecká myšlenka, jež do- táhla to až na — Wolfa a Tschana ] Třeba že to myšlenka, jejíž provedení znamenalo by naši ná- rodní smrť, takových pilířů přece nezasluhovala.

Však buďme spra vedlivými. Bratrovražedný boj k němuž, jako v dějinách již nejednou se při- hodilo, podnět zavdaly »německé sestry«, na do- klad, že ani politika neobejde se bez lásky, skončí dle všeho vítězstvím Wolfovým. Aspoň všechno tomu nasvědčuje. V Čechách aspon pohoří Schönerer — to je ten »falešný přítel«, o němž mluví »Ostdeutsche Rundschau« — na celé čáře. Ira už vyhazují ve vlastním rod- ném městě, Schalk už výslužku odnesl si z Mo- stu a František Stein nesmí se mezi svými vo- liči již ani ukázat. Zrovna tak jeho věrný, velkohubý kollega pan Berger. Vítězství odnesl si ze zápasu »kulhavý Asmodi« rakouského Němectva a s ním zvítězil — zářící německý mrav. Gratulujeme. — Přednášky. V sobotu dne 10. t. m. več. před- náší krajan náš spisovatel Jos. Zd. Raušar ve ví- deňském Sokolu Fügner« »O řeme slnictvu v Srbskue.

Ke sjezdu civilních techniků v Praze. Před- stavenstvo inženýrské komory v kralovství českém žádá nás, abychom konstatovali, že poslední odsta- vec přijaté resoluce zní takto: »Vzhledem ke snaze, aby titul inženýrský příslušel též absolventům jiných než vysokých škol technických, prohlašuje sjezd ci- vílních techniků, že uzákoněním oné neoprávněné snahy poškozena by byla instituce civilních techniků, kteráž jako taková jenom na zá kladě právně chráněného titulu inženýr- ského může existovati.« — Ve prospěchi horníků v Nové Vsi no Duchicov- sku propuštěných z práce pro národnost a snahy, če- lící k zřízení české školy tamtéž. V dnešním ranním čísle přinesli jsme zprávu o propuštění z práce v do- lech horníků, kteří stojí v popředí české menšinyv Nové Vsi u Oseka a s horlivostí uznání hodnou za- sazují se o respektování práv české menšiny. Zemská školní rada nařídila zřízení dvoutřídní expositury če- ské školy osecké v Nové Vsi, proto hněv Germánů obrátil se zeimena proti horníkům Ant. Luňákovía