6. ledna 1907.

Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu6.

Stranao.

Večerní chvilky. Kdysi nás býval plný stůl. Kdysi — jaká tesklivost vane z toho krátkého slůvka! Vyřknete kdysi — a vzpo mínky letí do dávna, do daleké, lepší mninulosti Kdysi tedy byli jsme pouhými články veli kého toho kruhu přátel, soudruhů, vrstevníků A když nastal den, jehož večer nás měl všechny svésti vespolek, v nevázaný kruh u povědomého stolu, těšívali jsme se od rána. Pružné bylo tělo pružný i duch, a ještě jsme stačili po denní lo potě vyseděti v družném hovoru při poháru hot kého do půlnoci, přes půlnoe. Bylo veselí a vtipo bylo radostí ze života a bylo tu ještě záměrů nadějí do budoucnosti! Teď ji žijeme, tu svou někdejší budoucnost. kteráž se nám jevila tak slibnou, růžovou — je tak nahá, šedivá, oprchalá. Již víme dobře. že ona tehdejší minulost byla krásnější. Ješt nám z ní svítí červánky, tak z daleka, a připadá nám, že tam kdesi hluboko pod obzorem zapadá někdejší veliké, sálavé, ohnivé slunce, pod jehož paprsky v nás klíčilo tolik podnětů. Nastaly jakési mrazy, aniž se na ně již pamatujeme, a spálily všechno, co slibovalo vzrůsti a vykvésti. Kroužek se rozpadl. Mnozí odešli navždy.

Mnozí nějak zledovatěli těmi podivným nirazy. Z mnolých stali se úporní nepřátelé. Ně kdy, za dlouhý čas, vídáme je zdaleka, a teď ne chápeme, kam z oči jejich vysálalo to milé teplo které tehda tolik hřávalo. Taky v ty zraky za- lehly mrazy a zledovatěly je. A tak jsme z kroužku toho, někdy bouřli vého, hlaholivého, zbyli poslední dva, truchlivé trosky, a minou neděle, minou i měsíce, nežse setkáme a zasedneme spolu. Podivno, co je ko- lem nás prázdného místa. A připadá nám, jakoby i v nás dvou posled ních bylo chladno a sychravo a jako bychom ji neměli co si říci. Ale taje znenáhla, otepluje se, prázdnota kolem nás vyplňuje se. Pojednou jsme obklo peni postavami z minulosti, pojednou oživuj zjevy dávno zmizelé, hledí na nás, naslouchaj našemu hovoru. Ejhle, plno tu tváří, plno očí postavy se rozmnožují, rostou do zástupu, d daleka; není to dnešek, jejž prožíváte za těchto chvilek, ale vzdálená, daleká minulost. O těchto chvílích vrací se k nám dvěma, objímá nás, po- hleuje nás. Nejsme z jedné obce domovské a nejsme rostenci ze školy. Mnohem později teprv svedl nás život, ale jak i tomu je dávno! A tak zdá se nám, že jsme celý život žili pospolu, vedle sebe. Snad i v tom je klam, avšak líbezný, hře- Je

Ale jsme z jednoho kraje. Snad bychom hledíce s věží svých někdejších domovů, z nichž jsme vyšli do světa, viděli navzájem do svých oteovských hnízd. Znali jsme za dětství oba mnohé výrazné. význačné postavy, jejichž jméno i činnost pře- kračovaly úzké hranice obecní, okresní; jejichž celý život zanochal stopy v celém kraji. Vyvolá- váme si je na pamět, oživujeme je, líčíme si je navzájem, a hle, shledáváme s potěšením, že se shodujeme v rázovitých příznacích jejich. Di- vali jsme se na ně tedy správně již v dětstv svém anebo jsme stejně správně naslouchali vy- právění o nich. Slýchali jsme oba o stejnýchi událostech Byly tehda vzáeny noviny tištěné, nebyly pří- stupny každé rodině. Ale šlo krajem ústní po dáni. Od města k městu, od vesnice k vesnici A naše pamět podržela všechny ty tradice z dětství. Známe z těch dob lidi, kterých jsme nikdy neviděli. Z pouhé pověsti, ale ta jest nezapome- nutelna. Ejhle, náhle se vynoří postava starého „Pechance“, neučeného „chirurga“ z Hořiček který dle tehdejší pověsti neomylně hojil vše chny zlámaniny. S kým prý si rady nevěděl doktoři, toho odváželi na Hořička, aby se odtam tud vrátil zdráv, s údy napravenými a zas po třebnými, krokem přímo tanečním. Anebo „bábu doktorku“ ze Sezemic. Pro slulou svými diagnosami nejen v kraji, ale po celém království, ba i za hranicemi. Měla ne sčetné opletačky pro svou „kůru“ s ouřady pokutována bývala a snad i vězením trestána léčení však nezanechala. A když doktoři širok daleko nevěděli si s pacienty svými rady, posi lali je sami k „bábě doktorce“ do Sezemic, neb aspoň posílali láhvičky k znaleckému rozpo znání. A „doktorka“ konala diagnosy své až do smrti.

Známe spoustu historek o ztřeštěném aristo kratu, pánu z Chlumce na Cidlině. Znal je tehda před půl stoletím, celý kraj. A konečně vzpomínáme svých nejmilejšícl přátel z dětství a z jinošství, svých dávných oblíbených knih, své první lektury. Nevěděl jsme jeden o druhém, ale i ta lektura nám byla společna. Nobylo jí mnoho, byl omezený výběr jaký div, že co čítal jeden, čítal i druhý, jsouee daleko, na několik mil od sebe. Známe posud hrdiny dávných těch knížek. známe děj mnohé z nich, připamatováváme si mnohé podrobnosti, a v zreadle starých vzpomi- nek jeví se nám nejedna z oněch knižek, i šva- bachem ještě tištěných, jako pravý poklad. Sna jsme propartykovali všechno ve škole, nebo při hrách kdesi za humny, co bylo našim majetkem snad jsme se vraceli s prázdnými váčky, kteréž jsme do hry přinášeli plné fizolek, snad jsme přicházeli domů bez jediného knoflíku na oděvu dovedli jsme oželeti kudly, perořizku, nejvzáe- nějšího držátka na péra, futrálu školního; sam hladovi dovedli jsme si odepřít i krajíce chleb s máslem neb tvarohem, abychom za něj vy- partykovali nepotřebnou, neužitečnou nějakou ti- těru, jejíž objevení doma mělo za následek ne-li výprask, tedy aspoň přísné, tvrdé pokárání: ale zamilované knihy nějaké nepropartykovali jsmo nikdy a ni jediné. Tak vzpomínáme na někdejší svou duševni stravu a nevyčerpatelný zdroj zábavy a ve vzpo- mínkách přehlížíme někdejší své nepatrné, chude bohatství knih. Naše dětská a jinošská soudnost byla shovívavá — ale my vůbec neposuzovali. Čeho se nedostávalo na obsahu, doplňovala nán naše živá, neohraničená obraznost, a mnohá kniha nejmenší ceny byla nám téměř evange- liem. A snad čím dále do života a čím víc upada

obsah v zapomenutí, tím vzácnější tvorbou zdá- valy se nám pak povídky a později romány básně i divadelní hry. A tyto vzpomínky na prvé naše požitky čte- nářské zaujmou nejednou větší díl večera, vy- trvávají do poslední chvíle, s nimi se rozehá- zíme. Za těchto vzpomínek vytane nám na p- měti mnohé jméno, neznámé již celým genera- cím, jež přišly po nás, jméno dávno zapomenuté jméno, jebož nikdo nevyslovuje — a kdyby maně na ně přišel, snad by vyslovil s posmě- chem, s úšklebkem. Avšak nám jsou ta jmén drahá. Zaznívají toliko mezi námi dvěma a jen my dva, zahaleni obláčky dýmu tabákového máme pro ně pochopení i vděčnost po celých desítiletích od oněch dnů růžové, neotráveně mladosti, kdy se našim hltavým, lačným zra- kům čtenářským poprve objevila. Odbij“ půlnoc, žalostně se dívá sklepníl z kouta kdesi na své poslední dva hosty, ktei utonuli v dávné minulosti. Skoro zahanbeni od- cházíme konečně a vraeíme se do svých světnie ztichlých, vychladlých. Vábí mne cosi a táhne neodolatelně ke staré skříni, v níž ještě jest ukryto něco těch pokladů z mládí. Vzpomínka mi oživila vzácný kdysi ob sah skromných těch svazků ve starých vazbách, s osleplým zlacením na hřbetech, se jmény a torů sotva čitelnými, se jmény, jichž dávn nikdo nevyslovuje.

Otvírám, vybírám knížku. Není mi do spaní Obraznost se rozehrála — dnes tedy ponořin se opět v tvé vypravování, starý příteli vypra- věči, který tu po léta odpočíváš... Avšak zraky přečtou jenom název knihy jenom jméno původcovo, a prsty jakoby se brá nily rozmitnouti další listy. Skoro jakási pově- rečná obava odvrací mne od toho. Náhlé jaké lítostivé pomyšlení: nezbavuj se, brachu, vzácné té illuse, která ti před chvilí tak jasně zasvítil vzpomínkoul A ruce zavírají knížku a vtěsnávají svazel v řadu ostatních, vazby stejně staré a s oslep lým vyzlacením na hřbetech, se jmény sotva či telnými. Vzpomínka z minulosti provází mne n lože. Spánek znenáhla se blíží. A mysl pojednou divným skokem zalétá daleko do neznámé bu- doucnosti. Dávno jsme všichni setleli v jamách svých se vší svojí lopotou. Desítiletí uplývají, jiní dnes nám neznámí lidé chodí světem. A přeletěl půlstoletí. Spánek sedá na víčka, tma jest kolkolem a hluboké ticho. A teď mi připadá: zdali kdysi, po dlouhýeh letech, kdesi v koutě setkají se taky dva stař- druzi, vzpomínající na svoje dětství a mládí, je- hož počátek dnes ještě ani nevzešel, a zdali bu- dou vzpomínati jmen dvou starých druhů, dávno odešlých, dávno oněmělých a setlelých? A vzpomenou-li tak, jako my vzpominá- váme: ruce jejich pak stejné neotvírejte svazel ve staré vazbě, s osleplým vyzlacením na hřbe tech ošumělých, se jmény sotva čitelnýmil k psilon,

Chci.

Napsal v. Jiskra Mai Rains seděla v lodní čítárně; prohlížel obrázkový časopis. Náhle měla pocit, jakoby j něco nutilo zvednouti sklopená víčka. Vzhlédln a narazila pohledem o stěnu dvou ocelově še- dých, chladných očí. V zápětí vstal majetník těchto očí, přistoupil k Mai a s uctivou úklonou se představil jako Mr. William Ward. Mai učinila s méně uctivou úklonou totéž. Wil- liam Ward mohl si v její otevřené tváři zcel zřetelně přečísti, že ji vyrušil a že jí toto vy- rušení není příjemno. Netušila jeho přítomnosti. Domnívala se. že všichni cestující zabývají se mořskou nemocí Mai sama nevěděla, co je mořská nemo Byla dcerou kapitána; ponejprv otevřela oči n moře, které ji kolébalo a jež jako by do vínku jí bylo dalo v oči svůj třpytný, zelenavý ton Jezdila často s otcem, navštěvujíc americké pří buzné; její matka pocházela z Ameriky. Mai sklonila se zase k časopisu. Sevřené rty a tvrdý lesk očí zřejmě ukazovaly, že si ne přeje rozhovoru. Mr. Ward se vrátil na své místo. Mai četla, stále však pociťovala protivné one nutkání zvednouti oči. Ještě pevněji stáhla víčka dolů, přivrtávajíc téměř svůj pohled na obra znamenitého ruského generála z války. Ale ná hle vzepřely se bulvy jejímu úsilí a zřenice p stavila se přímo; padla právě do terče ocelově šedých očí. Mr. Ward, sedě nehybně, dívals klidně na Mai. Mai nebyla zvyklou klopiti očí uměla se dívati na každého pevně a jistě. Al šedé oči sira jakoby říkaly jejím očím zeleným Čekáme, checte s námi zápoliti? Věděla, že by dovedla čeliti tomu upře- nému, klidnému pohledu, ale neměla chuti. Ne- znatelně klouzla očima vedle, pak na stěnu, zase na svého generála.

Obrátila; aby se zbavila pohledu šedo okého gentlemana, přesedla na jiné místo, tváříe se velmi zdvořile. Loď počala se silně houpati; Mai vstala Uklonila se lehce Mr. Wardovi a vyšla na p lubu. Nebe i moře byly šedé. Zdálo se, jako b do dálky rozsévalo se těžké olovo, splývalo n obzoru s nebem a svou olověnou šedí všechno zabarvovalo. Všechno je dnes šedivé, pomyslila si Mai nedržíe se zábradlí. Loď se zakymácola, takže ztratila dívka rovnováhu. Roztáhla ruce, v tom ji někdo od zadu zachytil. Proniklo ji vědomí že je to Mr. Ward. Zvědavě obrátila hlavu setkala se s šedivýma očima. „Děkuji,“ chtěla se vymknouti. „Ještě ne,“ pronesl sir klidně, drže ji jak v kleštich. „Teď snad bude libo sejíti dolů,“ řekl po chvíli, nijak dívky nepouštěje. Teprve u schůdků se poklonil. Mai sešla dolů. Od toho dne stala se vědomě nezdvořilou, aby vyhnula se šedivým očím. Však zdálo se, že jim to nevadí; nalezlať je všude zas a vždy stejně klidné, stejně určité. Pluli pět dní; Mai se zdálo, že plují dlouho, dlouho. Nepamatovala se na začátek ce- sty. Ten rozplynul se jí se všemi podrobnostmi ale vědomí traplivé zdlouhavosti datovalo sej v mysli zcela určitě. Počalo okamžikem, kdy byla přinucena ponejprv pohlédnouti do šedi vých očí. Od té chvíle setkávala se 8 nimi všude.A byla u stolu, v číárně, na palubě, vždy a vždy byla jista, vzhlédne-li, že setká se s nimi. Ne skrývala již své nevole; kdykoli se jí událo střet nouti se pohledem s Mír. Wardem, vždy kvapn a zlobně se odvrátila. Cesta chýlila se ke konci. Za půl druhiéh dne počítala Mai, že přistanou. Usadila se k v- čeru posledního dne plavby v rohu čítárny. Z- ujala posici tak odmítavou, že zůstávala ve svém rohu stále sama. Čítárna byla ostatně skor prázdna.

Mai přemítala. Zejtra Budou na pevnině Pak bude zproštěna nepříjemnosti, která jí ka lila plavbu. Nebude musit se mračiti, být upjatou, odmítavou. Myšler“ její přerušil Mr. Ward. Nepřátelský pohled Mai setkal se s jeho l skavým, a klidným. Šedé duhovky, pozbyly v této chvili své obyčejné chladnosti. „Miss Rains, několik slov!“ Mai kývla; ukázala na sedadlo. „Miss Rains, prosím o vaši ruku. To bylo jasné a stručné. O očich Mai přečetl Ward zřetelně: Mluvím s biáznem. Usmál se, řka rovněž očima: Ne jsem při rozumu. Mai se vzpamatovala. „Promiňte, zdá se mi, že jsme se viděl před pěti dny ponejprv. Ke vzájemnému poznán jsme si, pokud vím, řekli křestní jméno a pří jmení. To se vám zdá dostatečnou předpravou k tak vážnému rozhodnutí? „Ne, je zcela vedlejší věcí, kdo jste, jal se jmenujete. Před pěti dny viděl jsem vás po- nejprv. To mi stačí. Pět dní je čas. Nezáleží n tom, je-li čas dlouhý nebo krátký, ale co v něm pořídím. V těehto pěti dnech jsem se rozhodl že budete mojí ženou.“ „Dovoltte mi snad připomenouti, že vaše rozhodnutí nestačí.“ „Zajisté by nestačilo, leč vy s ním budeto souhlasiti. „Jakým právem se toho domníváte?“ „Právem ne. Logickým postupem. Hledte Já vás miluji a chci, abyste se stala mojí ženo Víte zajisté, co značí slovo chci.“ „Vím. Ale vim ještě lépe, co značí nechci. „Dovolte. Vy nechcete býti mou ženou ? T se dá říci jinak: vy chcete nebýt mou ženou Tedy chcete i vy, právě jako chci já. Záleží te na tom, čí chtění bude silnější. Ujišťuji vás, ž chci tak silně, že není možno, aby mé chtěn neopanovalo vaše.“ „Chtěla bych věděti, jak jste ve pěti dnec došel ke svému „chci“-.

„Povím vám to. Když jsem vstupovaln loď. slyšel jsem hlas, který vzbudil ve mně přání vidéti jeho majetnici. Uviděl jsem ji. Když jsem ji uviděl, přál jsem si soznámiti se 3 ní. Se- známil jsem se s ní. Když jsem se seznámil, z- čal jsem čísti v knize jejího obličeje. Když jse dočetl, řekl jsem: chci. „Jste velmi laskav, ale já nechici.“ William se uklonil ... Počkám.“ — Týden po tom pracovala Mai v zahrad- svého děda. Vykasané sukně, rukávy ohrnuté na hlavě dědečkův širák, kopala jamky na saz nice, sázela, pěchovala hlínu. Pracovala horlivě Někdo přišel. „Dobrý den, Miss Rains,“ ozvalo se za n Mai vyskočila i se sazeničkou. „Chci,“ na padlo jí v té chvíli. „Dobrý den, Mr. Ward! Jak je možn že . ... „.. jsem zde?. Jdu k Mr. Boldovi, svém obchodnímu příteli. „Tak? To je můj dědeček.“ „Jsem tím velmi potěšen. A vy sázíte? Pro miňte, neděláte to dobře. Vynecháváte asi čtv metru, což je málo Dovolte, ukáži vám to. Mr. Ward vytrhal sazeničky, jež Mai byl zasadila, zryl v minutě hlínu a sazeničky pře sázel dále od sebe. „Já to ale takhle nechici, mezery nejsou hezké!“ „Teď ne, ale až rostlina vzroste a zkošatí neměla by dosti místa. Musíte chtíti, Mis Rains ... Mai podívala se naň bezděky v té chvíli Jak by ne, poslední věta byla narážkou. Zarděla se nevolí. „Miss Rains, nehněvejte se proto, že umí dobře čísti . ..

„Dědeček je nahioře,“ odpověděla M i. William se poklonil a odešel. Teď přicházel Mr. Ward často. Navázal stálé obchodní jednání s dědečkem Mai. Děd- ček vypadal při tom dosti lišácky, což Mai velm hněvalo. Připadalo jí, že dědeček by také rá slyšel od ní „ehei“. I nechtěla tím více. Aby nebyla nucena vi děti šedivé oči a dědečkův čtverácký obličej př tom, začala se schovávat. Ale Mr. Ward změni dobu svých návštěv. Jednou vstoupil s dědečkem na verandu když se toho Mai nejméně nadála. Rychle ucho pila knihu a otevřela nazdařbůh; neviděla ani že drží knihu obráceně. Stavěla se, jako by při chozích nepozorovala; myslila, že půjdou d zahrady. Ale dědeček se vrátil a Mr. Ward při šel k ní. „Dobrý den, Miss Rains,“ řekl přitlumeně Mai stavěla se neslyšící, čtoucí. Mr. Ward sklonil se k ni. „Miss Rains, vy mne neslyšíte; zavinilat asi zajímavá kniha, kterou držíte v ruce — pro- miňte — obráceně. Ah, chápu, vy nechcete —. Šodé oči staly se tmavšími výrazem jímave zasmušilosti. Mai cítila, že byla více než nezdvo řilou, že se prohřešila proti ženské jemnosti. „Ne, vy se mýlíte, já chci...“ napravoval rychle. „Vy chcefe?“ . zazářil Mr. Ward a M i bohužel, přečetla mu v očích, co nebylo vyslo veno. „Nechci, nechci“..., vzplanula. „Jak to, vy jste přoce řekla chci? „Ovšem, já myslila, že myslíte . . . že jst myslil . ... „Zcela správně; já myslil, myslím a budu mysliti stále totéž, o tom nelze pochybovati. vy však“ —

„Já rovněž.“ „Tedy ... „Nechci. Chvíli bylo ticho. Zase neuměla Mai odhad nouti délku té chvíle. „Miss Rains, podejte mi tedy ruku,“ ozva se proti všemu nadání laskavý hlas. Mai podala mu ruku a podívala se mu d očí. Dn díval se na ni upřeně, dlouze, jakoby naposled a při tom četla Mai v jeho pohledu chci. Odvrátila oči na zelené křovisko, oddychla si, pak vrátila mu pevným pohledem: nechci Vytrhla ruku a odešla . .. Mr. Ward nepřišel již po dva týdny. De deček se divil, Mai mlčela. Jednou ráno četl noviny a našla oznámení: Mr. W. Ward zasnou bil se s Miss Ethel Billing. Četla ještě jednou Zdálo se jí, že četla špatně. A četla ještě jednou Pak četla něco jiného a zase -vrátila se k ozn mení. Ano, to je W, a, r, d, Hle, jak silně chtěl Jásala v duchu, že byla tak důslednou ve svén odporu. „Ileď, dědečku, proč Mr. Ward nejde, ne má kdy!“ Podala dědečkovi noviny. Dědeček přečetl a noviny jí vrátil. „To není Mr. Ward, nýbrž jeho bratranee.“ Mai se zatmělo v očích; přestalo jí tloue srdce. Měla v tuto chvíli jediný pocit, že se vn život na okamžík zastavil. Zvolna rozbouchale se jí opět srdce, jako když dopadají rány kladi vem.

„Z tebe se udělala socha?“ ptal se děde ček. „Ne,“ řekla pomalu, nehýbajíc ani svalen ve tváři, a pomalu odcházela. Šla do svého pokojíku. Sedla na stoličku skrčila se a položila hlavu do klína. Zavřelo oči . .. Pokud myslíla, že je zasnouben, byla šťast nou u vědomí, že do poslední chvíle nechtěla . Co v ní bylo tímto vědomím ukojeno? Jej hrdost. „To není Mr. Ward,“ řekl dědoček . . . C se v ní dělo v té chvíli? Mai odložila odpověď k této otázce. Přemí tala dále. Vzpomněla na loď, čítárnu, ruskéh generála... Miss Rains, několik slov ... Já vá miluji a chci... Proč řekl chci? Což je možn podrobiti se takovému despotismu? Kolik zpup nosti je v tom slovíčku, kolik jistoty, pánovi tosti ... chci . .. Mai se začala rozčilovati. To stačí, když on řekne chci? Dobře, o chce, leč ona nechce ... Mai se vztyčila. Po chvíli přešel bojovný výraz. Zamý šlen hleděla do dálky. Najednou vyhrkly jí slzy z očí jedna kvapila za druhou, víc a víc, a Mai dal se do velikého pláče. Zase položila hlavu de klína; vzlykot přerýval jí slova, a žalobně zlostně vyrážela Mai ze sebe: „Když já tak chci!“ — — Mr. Ward nepřicházel! Mai chystala se již na cestu zpět; tři dni jen bude ještě u dědečka. Tři dni.. . Minuly; byly tak dlouhé a přece zas tak krátké! Mai rozloučila se s dědečkem, s do mácími, a více nebylo s kým ... Odjela. Nemohla se dočkati, až bude u moře cítila potřebu, viděti jeho širost. Ale když byla na lodi, chtělo se jí samoty. Šla do kabiny; an tam neměla stání. Šla do čítárny a přikovaná zů stala u dvoří státi Mír. Ward!

„Vy zde“ .. „Ovšem, jinak nelze.“ „Máte řízení v Evropě? „Ne. Mai se neptala dále. Dívala se, kam sed nouti. Mr. Ward ukázal jí místečko v rohu Usedli. „Miss Rains, před třemi měsíci jsem váa na tomto místě prosil“? — „Vy jste neprosil, vy jste řekl: chci,“ pře rušila mu dívka horlivě řeč. „Nikoli. Já řekl: Miss Rains, prosím o vaš ruku. „Vy jste řekl: miluji vás a chci, abyst byla mojí ženou. „A co se vám v tom nelíbilo?“ „Vaše „chcí“. „A nebylo právě ono podstatou mého je nání? „Ne, bylo projevem vašeho despotismu.“ „Mýlíte se. Nebyl jsem v té chvíli despo tou, projevil jsem jen otovřeně, jako volný člo věk, co chci. Vy pak jako člověk právě takový jste projevila, co nechcete. Či snad se mýlím Dotklo snad se mé chci dráždivě vašeho despo- tismu, jenž rychle postavil proti své nechoi?“ Mai nerada lhala; mlčela. „Uvedl jsem tehdy vaše nechci se svým chci na společné jméno, doufaje, že časem od- padnou ve vaší větě všecka slova, jež rušila by smysl slůvka chci, tak jak já mu rozumím. Proti volnosti vašeho rozhodnutí jsem se neprohřešil. Já rozhodl jen o sobě, když jsem řekl: chci. Mohla jste mi ve zlé vykládati upřím nost?“ Mai ani nedutala. Mr. Ward pokračoval tišeji: „Věřím, že dovede žena býti stejně upřím nou, jako muž. Miss Rains, stojím před vámí v témž duševním rozpoložení, jako před třem měsíci. Co mi odpovite?“ Mai podívala se mu hezky do očí a pravil pak trochu zahanbeně: „Chci.

Vzpomínka z hereckého života Napsal Frant. S. Jaroš. Snad v žádném povolání nesetkáváme se s tak různorodými živly, jako mezi herci. Osu je tam zavál, láska k umění zvítězila nad přá ním rodičů, jež chtěli míti ze synáčků to, neb ono, a je dosti známo, že, kdo roztrhal jedny podrážky na prknech jeviště, ten tak snadno n- vrátí se ke všednímu životu — — U divadelní společnosti — (aby se snad n někoho neukazovalo) — řekněme ředitele Vá clava Středočeského, sešli se tři mladí lidé Klíma, Vacek a Sahula.

Klíma opustil ponuré zdi semináře a vkroči do ovzduší zcela protivného, než jaké ho dosu obklopovalo, Vackovi znechutily se komptoir účetnictví, a Sahula, seznav, že v mathemati ckých vzorcích a logarithmických tabulkách n- vězí žádné kouzlo pro jeho dueha, sledujícíhio jiné cíle, toužícího po volnosti, která se nedá do žádného toho vzorečku vtěsnati, učinil „krok do života“.... „Divadlo je školou života“, četl kdesi, a pomyslil si: „Škola, jako škola!“ A zaměnil podium školské za podium jevišté: Takový malý krůček — —! Aspoň se mu t tak zdálo . . .l Prožívali dobré i zlé časy, jaké jim ta neb ona „štace“ skýtala. — Ředitel, jemuž se p- chlebovalo, že jest „druhým Frankovským“, který si na tom velmi zakládal, činil na ně dojem dobráka, a kromě toho byl v divadelních kruzích znám — (a je dosud!!) — svým pořekadlem: „Já, ředitel poctivec Když se stalo, že hlediště zelo na ně prázd- notou a v kase černaly se prázdné přihrádk jako zívající ústa, nic si z toho nedělali, jenom když mohli sloužit Thalii, a nechat se ovíva noviditelnými křídly její Musy — — Roku 189*, před vánočními svátky, potkal je zase taková chudá štace: S— u Slaného. — Ředitel chodil celý smutný a herci nejinak. Již 14 dní nevyplácel nikomu gáže, chytal se z hlavu a běhal po jevišti: „Lidičky — lidičky — jen strpení! — Vi- díte to — já, ředitel poctivec — srdce bych s vámi rozdělil — ale nemám — nemám . . .l.

Nadešel štědrý den. — Kdo mohl, odjel k rodičům a k příbuzným. Jenom naši tři „uprehlíci“ zůstali v S—. Ne- směli rodičům na očí — —. Od rána nejedli, tk že si právem zasloužili uzříti zlaté prasátko — ale v kapse tma — a tma — — A hostinský, u něhož „viseli““ na několik zlatek, už nechtě čekat — — Soděli u Sahuly v malém pokojíčku a ta- ková divná tesknota padala jím do duše a vy- plňovala celou jejich bytost — — Jako vlhk mlha, studená, mrazivá, doléhala na ně, i do očí se vkrádala, a jenom s těží potlačili tesknu slzy ... Štědrý den — —! Štědrý večer! — Co kouzla a poesie skrývá v sobě, co vzpomínek hřejivých od krbů rodinných, kde vše se ve- selilo, zářívalo štěstím... A dnes? — Dnes? — Snad zase se tam doma radují... Vánoční stro- mek hoří množstvím světel, dárky se rozdávají. voní rybí polévka, vánočka, jablka — — — Zda vzpomenou si také? — Vzpomenou, b vzpomenou, a snad — (ba arcit, kterak jinakl) — snad jim budou klnout — těm nevděčným dětem !! — — V pokoji byla už tma. Klíma vstal a po- staviv se k oknu, bubnoval jemně prsty do skla. Venku bělal se sníh a v protějších domecht a tam zářila již okna. „Kolik je hodin?“ — přerušil trapné ticho, aniž by se odvrátil „Nevím!“ — řekl Sahula smutně. „Moje hodinky už brzy propadnou v zastavárně“ „Já jsem je také už zastavil“ — ozval s klidný hlas Vackův. Klíma maně sáhl si na levou kapsu vesty kde se houpal řetízek — bez hodinek. „Abyehom snad už šli!“ prohodil. „Kam „No — přece nás, opuštěné, pozval ředitel na štědrovečerní večeři.

„Reditel poctivec...!“ s přízvukem ironie řekl Vacek. „Jen co je pravda“ — vybavoval se Sahula s teskných myšlenek — „ve škole jsem od ř- ditele na Vánoce spíše dostal „pětku“, než tohohle ředitele. „Ty máš šibeniční hiumor, člověče!“ ozval se Vacek. „Ale pravdu mluvi!“ dodal Klíma. Vyšli ven a za chvíli kráčeli po schodech k bytu „řediťele poctivce“. Kolem stolu sedéla četná rodina ředitelova, i zeť jeho, vynikající herec český, - zde byl, všichni sjeli se sem, ke svým rodičům, aby večer, z celého roku nejradostnější, ztrávili mezi svými. — Vacek, Klíma a Sahula seděli zara- ženi; vzpomínky jejich bloudily kdesi daleko — Byl to první jejich Stědrý večer, který trá mimo svůj domov. Mnoho se nemluvilo, jenom obvyklé fráze společenské. Až ředitel začal: „Vite, moji drazí — blaží mne, že jsme se tak sešli ve zdraví — vime — ale zlé časy mne stihly — zde páni vědí — (při tom ukázal na trojici herců) — a já, ředitel poctivec, moh vám jen chudou večeři poskytnouti, ale je to o srdce... Já, ředitel poctivec — — srdce byeh s vámi rozdělil .. Přinesena na stůl jakási zapražená „fa- lešná“ polévka, pak cezené nudle s tvarůžkem, mírně maštěné, a paní ředitelová nalila každému malou odlivku piva.

Po osmě hodině bylo na řediteli patrno, že by byl rád, kdyby pozvaná trojice herců zase zmi- zela. Nevyřkl toho, ale jemný instinkt Sahulů vyčell to z jeho tváře a z jeho pohybů. Doroz- uměl se s kolegy a všichni tři vstali, vzdávajíc nejsrdečnější díky za milé a „štědré“ poho- stinství. Sotva že zavřeli za sebou dvéře, probleskle cosi řediteli hlavou. Jsa si vědom, že už 14 dní nikomu gáže nevyplácel, vyskočil a spěchal ven. Na chodbě vtiskl každému do dlaně dvacet- haléř. Octli se na ulici. Venku mrzlo, jen praštělo, a zmrzlý sníh chrupal pod nohama. Herci prošli několik ulic, krčili se do lehkých kabátů a po- prvé poznali, co obnáší, nemíti zimník — — Vyhrnuté límce kabátů neskytaly žádné ochrany proti třeskutému mrazu. Zastavili se u bílé zi zahradního hostince. „Pojďme se zahřát!“ navrhl Klíma. Maně stiskl každý niklový peníz ve dlani a vešli. Několik hostů bavilo se tam vesele na jednom stole zářil vánoční stromek. Hostin- ský postavil před každého sklenici piva a vrhl na ně nedůvěřivý pohled. Seděli u té sklenice dobrou hodinu. Položili před sebe lesknoucí s dvacetihaléř, a když jim hostinský vrátil po třech krejcařích, vytasil se Sahula s návrhem- „Dejme si za to ještě „štamprli“ kořalky.“ Stalo se. — A u té malé sklenky ztrávili ještě hodinu. Před jedenáctou se zvedli.