Strana 2. Číslo 169.

KATOLICKÉ LISTY.

Dne 22. června 1900.

hlavně o předloza investiční. Po pádu pravice utvo- řila se nová většina na říšské radě, jejíž prvým úko- lem bylo potříti českou obstrukci. Řečník mluví o pa- mátném dni »českých muzikantů« na říšské radě dne 8. t. m., o útoku při předloze návrhem posl. Zal- liogra — věcech již známých. Byl to pravý úskok tehdy, ale nezdařil se; zahájen boj mezi obstrukcí a tak zv. pracovní majoritou na říšské radě. Na skrytý tajný útok vystoupeno se strany Čechů útočně proti každému jednání. Tím pracovní majorita překvapena a v kritickém okamžiku vláda bez souhlasu této majority následkem této české mu- ziky uzavřela říšskou radu. Toto rozhodnutí vlády, vynucené naléhavými okolnostmi, překvapilo přede- vším Němce samotny. Oni v tom viděli, že vláda v prvním kritickém okamžiku pra- covní majoritu opustila a zachovala svoji samostatnost. Vítězstvím české věci ovšem nepomoženo, je to jen vítězství mravní, prů- kaz, že česká obstrukce je takého rázu a neústup- nosti, že také přes její hlavy nelze dále. Uzavřením říšské rady nová éra politická ovšem nepřivoděna; ale to, co Němci dovedou, dovedeme i my, jak to povinnost a česť káže. Rozhodující činitelé v této říši, ti by měli žehnat té obstrukci české jako činu státnickému. My byli zraněni v nejcitlivější části, ale rána ze 17. října nám zasazená, zasazena i existenci Rakouska. Státní autorita tehdy uznala, že minorita německá je omni- potentní a přece násilná obstrukce německá konala se jen z donucení Schönerera a Wolfa, kteří domá- hají se, aby z tohoto státu stala se provincie Pruska.

Uznána-li německá obstrukce, pak uznáno, že osudy Rakouska rozhodovati se budou v Berlíně. A kdyby to bylo řádně pochopeno, musila by se česká ob- strukce vítat. Řečník zmiňuje se o osnovách jazykových, o pro- memoriu českých poslanců bez politických úvah, proti němuž i české strany bezpodstatné činily námitky hlavně co tkne se krajských soudů a j Obsah pro- memoria však účinkoval, důkaz v něm obsažený ne- byl vyvrácen ani vyvracován. Pamětní spis Čechů vyvolal pamětní spis Němců, jenž snad nikdy nepřijde do veřejnosti. Řečník prohlašuje, tvrdíli se s německé strany, že žádají Němci dorozumívací řeč jen ze státních ohledů, že Němci nemají žádné příčiny k odstranění vnitřní úřadní češtiny. Němcům však jde o to, ne k vůli státu, ale aby tím způsobem celý obor ve- řejné správy prohlášen byl oborem státním, v němž by vládla němčina. To u nás nemůže nalézti ohlasu. Co posud je, je proti zákonu, spravedlnosti. Čechové bojují za ostatní slovanské národy, aby domohli se toho, co jiní mají. Mluvě o Němcích, dí řečník: Jsou strany a frakce německé, které dávno svoji čest ztratily, ma- jíce na svém čele vypálenou příhanu chabrusu a zná- silnění. Češi se zklamali, ale dnes stanovisko naše proti jazykovým předlohám je jasné. Ale předlohy nejsou dosud odčiněny. Mluví se o uzákonění jazy- kových osnov na základě § 14. a z německé strany se na to naléhá. Z toho viděti stínohru se strany Němců. Kdyby se to stalo, řekli by Němci: Češi jich nechtěli, my jsme je nechtěli, ale vláda to udě- lala. Stanou-li se jazykové osnovy na základě § 14. zákouem, pak se zavede i jednací řád oktrojírkou na znemožnění české obstrukce.

Dnes panuje dvojí proud, a celé úsilí českého poselstva musí spočívati v tom, aby uzákonění jazykových předloh zmařilo. Uzákonění předloh stala by se křivda nám, ale Němci by zví- tězili a Češi byli by osamoceni v budoucím parla- mentě. A proto český národ jazykové osnově bude klásti největší odpor. Záměry českých poslanců pro budoucnost jsou zby- tečny, kalkulace politická vyšla z politické pragma- tiky této říše, neboť v Rukousku děje se právě to, co nejmíň se očekává. Proto nejlépe je prohlásiti, že proti uzákonnění jazykových předloh celý národ bude státi jako jeden muž. Řečník dí, že pravice byla sbor, který zabránil vyslo- vení brutální nadvlády německé, a proto nepodceňuje významu jejího. Budoucnost jest záhadna, ale bude-li říšská rada rozpuštěna, mírnější čeští poslanci sotva se tam do- stanou. Nepřeceňujeme naše vítězství, naši sílu, ale neobávejme se; český národ prodělal trpkou školu života, prodělal bouře a prodělá i další bouře, bude-li u něho soudnost politická a vytrvá-li při svých po- slancích. Nechť přijde doba sebe krutější a krušnější, nalezne český národ i poslance české na svém místě, vždy připraveny.« Řečník odměněn bouří potlesku. Na to přijata resoluce, v níž vyslovena poslanci dru. Kaizlovi a celé české delegaci naprostá důvěra, úplná volnost v příčině politického postupu a volby taktických prostředků, a souhlas s pamětním spisem českých poslanců proti osnově Körbrových jazykových nařízení.

Zprávy politické. V Praz e, 21. června. K situaci. Podle všeho nehodlá ministrpresi- dent dr. šl. Körber učiniti v nejbližší době žádných dalekosáhlých opatření. Opatří si jenom na základě § 14. prozatimní rozpočet a císařské rozhodnutí o kvotě. Levičácký tisk začíná následkem toho bou- řiti proti němu zle. Láteří sice na jazykové jeho osnovy, předstírá na oko, jako by byly pro strany levice také nepřijatelny, ale přeje si zatím, aby vy- konal, co za nutné prohlásil ve své meranské řeči posl. dr, Grabmayer. Přeje si tudíž, aby rozpustil po- slaneckou sněmovnu, protože jest prý nemožno, aby tak hluboko pokleslý parlament byl znovu svolán, dále aby rozřešil jazykovou otázku s pomocí téhož § 14, ale jen pod tou podmínkou, že by současně opětně na základě § 14., tedy nařízením s prozatimní platností zákona, upravil německou sprostřed- kovací řeč a vymezil obvod její platnosti a ko- nečně, aby pomocí § 14. změnil jednací řád sně- movní. Nežádá podle toho levice na dru. Körbrovi příliš málo. Jsme však přesvědčeni, že p. dr. Körber tyto požadavky si třikráte a dobře rczmyslí, nežli na ně přistoupí. Či dosáhl by tím něčeho jiného, nežli že by tím urychlil svůj pád? Či mohl by se mu vyvaro- vati, když sám ryt. Jaworski vyslovil se teprve před několika dny se vší rozhodností proti všem těmto po- žadavkům? Nezbude proto panstvu z levice prozatím nic jiného, nežli hněvati se na dra. Körbra dál a spřá- teliti se s myšlénkou, že ještě ani tentokráte nevy rostou její stromy až do nebes.

Německá sprostředkovací řeč — což však to ji- ného, nežli řeč státní? Vysvítá to až příliš jasně z rozsahu, jak jí vyměřen byl na známém letničním programu Němců. Němčina byla by podle toho vý- hradní řečí říšské rady, jakož také při všech státníc aktech, které se týkají těchto záležitostí, dále řečí mi- nisterstev, nejvyššího soudu a všech ostatních ústřed- ních míst. Také úřední styky mezi ústředními místy a ostatními úřady dály by se jen po německu a rov- něž tak arciť byly by vyřizovány. Kromě toho stanovena byla platnost všeobecné německé prostředkovací řeči pro jistá odvětví správy, jako jsou: agendy úřadů ve vojenských záležitostech, dále u četnictva, služba telegrafní, železniční a poji- šťování. Také všecky státní úřady dopisovaly by z pravidla jen v německé řeči. Výminkou byla by jen řeč italská a polština v Haliči. Nedokazujeli již tato výminka, podle níž by ně- mecká sprostředkovací řeč neplatila pro jižní vlašské Tyrolsko a Dalmacii a pak pro Halič, že všeobecná německá sprostředkovací řeč není pro Rakousko žád- nou nutností a životní potřebou a že jest jen výro- nem německého násilného hrdopychu? Nemáme proto žádné obavy, že by ministerský předseda, který chce býti v první řadě Rakušanem, vyplnil tento diktát levičáckých Němcův. A kdyby přece — on, pak tu budou ještě četní národové v Rakousku, kteří pod kaudinské jho německé sprostředkovací řeči neskloní své šíje nikdy.

Také poslanec prine Liechtenstein za- býval se ve schůzi, již včera konal katolicko-politický spolek v Leopoldově ve Vídni, nejnovějšími poža- davky Němců. Pravil, že kdyby vláda vydala na základě § 14. nová jazyková nařízení, by tím snad nastal jistý mír a jisté upokojení, avšak jest to velice pravdě nepodobné, poněvadž v Čechách, na Moravě a ve Slezsku jak Slované, tak i Němci by tím byli uraženi. Rozpuštění říšské rady bylo by nejnebezpeč- nějším a nejméně účinným prostředkem. Rozeštvané tou dobou radikální živly by vzrostly a počet umír- něných a konservativních poslanců by klesl. Národní nesváry by však byly ještě silnější. Nový parlament by tudíž měl více radikálů a soc. demokratů, kdežto liberálové a Poláci by přišli do parlamentu seslabeni. Pak by to byl parlament, se kterým by se nedalo vládnouti, kdežto nyní jest parlament pouze nečinným.

Třetí prostředek jest oktroyování nového jednacího řádu. Nynější jednací řád musí nezbytně býti zrušen, nemá-li býti zrušena říšská rada. Anglický parlament má velmi přísný jednací řád a jest přece nejpracov- nějším parlamentem v Evropě. Skutečně veliká roz- hodnutí nastanou však teprve na podzim. Běda pak parlamentu rakouskému, kdyby se do něho nevrátl pořádek. Nová řeč císaře Viléma. Včera odpoledne odhalen byl před kostelem posádky v Kielu po- mník, představující Krista, jemuž u nohou leží žena. Císař Vilém promluvil při té příležitosti řeč, v níž prohlásil; že pomník tento jest památníkem pro ně- německé loďstvo, zřízené na rozhraní dvou století. Pomník poukazuje na nesnadnou úlohu, kterou má námořnictvo a jehož nebezpečné povolání vede tak mocně k Bohu. Pomník jest především věnován ženám a rodičům vojáků, odcházejících do daleké ciziny. Ženy vědouce, v jakém nebezpečí se nalézají jejich mužové, nechať hledají útěchy u Vykupitele! V Rumunsku panuje všude hluboký a upří- mný smutek nad úmrtím matky královy. Se všech

Božskou mocí konal veliké divy«, a že hrob »byl obložen železnou mříží«. (Srov. Berghauer II, 18; Innsbrucker Zeitschrift für Theologie 1883 str. 95 a násl.) Tato listina má tím větší váhu, po- něvadž ji vynalezl evangelík, dějepisec království če- ského Fr. Palacký, který ji ve svých dějinách cituje. Tím jsme se tedy dostali k jinému důležitému bodu, v němž se jedná o příčině smrti sv. Jana. Náš přední dějepisec tímto dovozuje, že byl utopen k vůli tajemství zpovědnímu. Tak učí také církev. To doka- zuje též kronikář Žídek ve své »Zprávovně« králi Ji- římu Poděhradskému, skončené r. 1471 (Bergh. II. bald. Innsbr. Z. 60.): »Poněvadž měl (král Václav) zlé podezření proti své manželce, a tato se zpovídala magistru Janovi, přišel neočekávaně k němu král,( žá- daje), aby mu řekl, s kým (ona hříšně) obcuje; a když mu nic praviti nechtěl, poručil jej utopiti. Po té vyschla řeka: a poněvadž lidé neměli pro mlýny žá- dného chleba, začali reptati proti králi. To byl počá- tek zla.« Takové svědectví o neslýchaném skutku je tím důležitější, poněvadž je učinil na dvoře Poděbra- dově muž, vynikající svou učeností a utrpením pro církev, doktor pěti universit, od 30 let člen pražské metropolitní kapitoly a současník mužů, kteří znali osobně sv. Jana Takový muž jest pouze tlumoční- kem toho, co tehdy bylo všeobecným přesvědčením. Takové mučenictví již pro neslýchanou příčinu se ostatně mohlo těžko vynalézti, kdyby se nebylo skutečně přihodilo, tím tíže, poněvadž by byl narazil na odpor lidu a učenců. Avšak kanonisační akta dokazují o tom ustavičné podání, jehož počátek nebyl

nikde nalezen, a které se šířilo od pokolení k poko- lení a nenalezlo odporu, naopak udrželo se v lidu přes bouře válečné se stále větším uctíváním světco vým. Podání toto shoduje se i v podrobnostech s dě- jepisnými knihami, jak co do jeho narození v Nepo- muku, tak co do jeho mládí, stráveného za dozoru cisterciáků v rodném městě, co do jeho úřadů jako kazatele týnského kostela a později jako kanovníka metropolitního a kazatele tamtéž, též co se týče jeho postavení u dvora, kterak král vybízel zpovědníka k porušení tajemství zpovědního sliby, hrozbami i mučením, kterak měl kázání na rozloučenou a puto- val do Staré Boleslavi, i kterak pak zemřel a byl oslaven zázraky při nalezení mrtvoly i na svém hrobě, na němž konána byla církevní pocta jeho samého. Tvrzení, že byl Jan z Nepomuku utopen pro potvrzení volby opata kladrubského, jest také správným, ale nikterak neodporuje právě vyložené příčině jeho smrti; neboť toto nepotvrzení bylo pouze záminkou a nejbližší příležitostí, že král dal generálního vikáře arcibiskupa Jana z Jen- štejna mučiti a vhoditi do Vltavy, poněvadž ač byl zkažen a své manželce nevěrným, přece zachoval si aspoň tolik bázně před lidem, aby k vůli tak soukromé příčině dal katolického kněze usmrtiti. Stane-li se pohoršení v rodině panující, mluví se o něm tajně; král Václav byl prchlým, a proto není divu, že by každý popudil jeho hněv na sebe, kdyby byl veřejně tvrdil pravou příčinu utopení Janova. Veřejnost směla zvěděti pouze o příčině ú řed ní,

v soukromí však bylo dobře známo, že Jan Nepo- mucký byl mučeníkem pro tajemství zpovědní. Toť několik lístků z dějin! Orgán socialistický nechť laskavě promine, že na těchto ukázkách pře- stáváme. Déjiny vždy obhájily pravdu, Chtějí-li míti více, nechť pátrají v knihách dějepisných, neboť o sv. Janu Nepomuckém byla sepsána celá literatura; ovšem že pak »historický« orgán se nebude moci vy- mlouvati na »své« prameny, jakými jest na příklad »Doktor Johánek«, fantastická báchorka od Ferdi- nanda Schulze, který jest romanopisec, avšak nikoli historik. Ostatně každému jest známo, že »Právu Lidu« není nic posvátným, ani náboženství, proti němuž stále brojí, ani manželství, poněvadž jejich učení za- vádí králičí volnou lásku, a proto tedy z té stra ny útoky se potkají úplně s nezdarem, jak pohořely »Nár. Listy«, dr. Herben a jiní tupitelé sv. Jana Nepomuckého, který doposud nedal o sobě beztrestně rouhavě psáti a mluviti, neboť jsou známy případy, že vysoce postavené osoby, které se opovážily proti tomuto světci brojiti, byly smeteny se svých míst nebo i jinak poučeny, aby se nepletly do věcí, kterým nerozumějí a po kterých jim nic není. Tolik jest jisto, že český lid si nedá vy- rvati víry ve svého světce, jak dokazují přese všecky útoky četní poutníci o jeho slavnosti do Prahy každoročně zavítající, aby tam se modlili, po- dobně, jak učí nápis, ražený r. 1883 péčí Nepomu- cenského bratrstva při kostele sv. Vavřince in L- cina v Římě: »Od zlých jazyků a povodní nás ochraň.«