Číslo 169.

V Praze, dne 22. června 1900.

Ročník IV.

KArOLICKE LIST

Slunce vychází ve 3 hodiny 53 minuty ráno. Slunce zapadá v 8 hodin 11 minut večer

Pátek: Sv. Pavlína. — Slavnost Bož. Srdce Páně. atné Prahu s donáškou do domu měsíěně. . . . celoročně .: K 38.60 postgu: rdetně ... K s6.— ska: mek 12.— rancie. erky. čtvrtletně ..K 18.39 Telero adhinisirace iize

Čtyřicetihodinná pobožnost u Milosrdných sester pod Petř. od 22.—25. t. m. v chrámu Páně

„Institution Sainte Paule“. V Praze, dne 21. června. Strana radikálně-sociální ve Francii (Ra- bier) tlačí Waldeck-Rousseaua stále do boje proti školám katolickým, ač tím právě zájem veřejnosti pro katolické školy roste a vláda, která má vět- šinu při veřejných hlasováních, najednou, když se hlasuje tajně, jako ku př. při rozpočtové komisi, slavně propadne, poněvadž mají mnozí stoupenci její »dosti chutě« aspoň při tajném hlasování ji kopnouti. Sociální demokraté vedou první slovo proti katolickým školám — ovšem ve jménu — svobody. Výborné zařízení škol katolických a velmi dobré jejich výsledky, vzpružily konkurenci státních škol rancouzských, které mocnými svými pro- středky jsou při konkurenci s katolickými školami ve veliké výhodě. V posledních letech stoupla také návštěva škol státních, zejména dívčích ústavů vyšších, které poskytovaly chovankám svým více než vyšší školy klášterní. To rozpoznala sestra Marie du Sacré Coeur a snažila se odpo- moci rostoucímu nebezpečí pro dívky francouzské ve školách státních. V r. 1888 bylo ve 23 světských lyceích to- liko 3248 dívek, kdežto v r. 1896 návštěva vzrostla na 15.709 Bystrá Marie du Sacré Coeu nezavírala očí k chybám a nedostatkům, které shledala na vyšších školách řeholních. Prostředek, jímž chce znovu poraziti světské ústavy pro dívky, jest zdokonalení katolických vyšších škol tak, aby zřejmě předčily všechny státní.

Myšlénka to zajisté vznešená i časová. Sestr Marie du Sacré Coeur způsobila svým plánem re- formním velikoti sensaci. Její spisy: »Ue Réli- gieuses Enseignoutes« a »La For- mation de la femme Contemporaine- odhalily katolickým přátelům i nepřátelům její mnýšlenky opravné. Mínění o jejím plánu bylo různé. Jedni schvalovali výtky od ní činěné kato- lickým školám a schvalovali též její plán povznésti všechny ženy, které se výchově na školách klá- šterních chtějí věnovati, na nejvyšší stupeň vzdě- lání, tak aby byly schopny každé konkurence v methodě a ve vědě a praktičnosti, jiní viděli v jejím návrhu nebezpečí pro ostatní řády, ano, dokonce obávali se, že mnohé povolání ku stavu řeholnímu bude ztraceno, když smělé plány sestry Marie du Sacré Coeur se uskuteční. Chce zachovati opět prvé místo ve školství — školám katolickým a chce je udržeti výborným vzděláním sil na nejlepších ústavech. Chovanci

řeholních škol mají býti vyzbrojeni nejlepším, co věda a paedagogika ve školách skytati může. Založila ústav »Institution Sainte Paul- (76. Rue d'Assas), v němž vychovávany jsou dívky, které k vůli sobě se chtějí vzdělati, aneb se chtějí připraviti pro učitelství, neb pro povolání své životní. Počala s dvaceti chovankami. Žijí pod jednou střechot, zbaveny mnohých nebezpečí, a chodí pro své vzdělání k nejlepším katolickým učitelům v Paříži, ať učí na kterémkoliv ústavě. Myšlénka její se setkala s přízní mužů jména světového. Sám Brunetiere s četnými jinými muži slíbil po- moc a plní již svůj slib, podobně jako vydavatel »Revue des deux Mondes«, učinil Fousegrio, vy- davatel »La Quinzaine« a jiní. V myšlénce sestry Marie dlužno spatřovati veliký krok opravný ve školství kato ickém. Žena zde stojí v popředí. Nezavírá oči vadám, ale kde- koliv vidí co dobrého, chce toho užiti pro čest slávu Boží. Naproti mnohým ostrým kritikám, kte- rým podrobeno bylo dílo sestry Marie, třeba uvésti ochranu, kterou ji poskytl Lev XIII., k němuž se obrátila osobně do Říma. Dle »Univerau« prohlásil sv. Otec: »Přeji si, aby diskusi byl učiněn kone a bylo tak oznámeno těm biskupům, kteří uveřej- ňovali útoky na dílo sestry Marie.«. Dílo její jest jakousi praktickou odpovědí n námitku o nižší úrovni katolických národů proti protestantským.

Nežli slovní potyčky a důkazy na prospěch katolické věci, lepší jest ústav sv. Pavla, v němž má býti studováno jakoby katolíci měli vše teprvé dohonit. Zajisté jest nám prospěšnějším bez od- poru předčiti všechny ostatní ve vědě, než zdržo- vati se stálým měřením, v čem jsme o kousek napřed aneb o kousek pozadu. Ústav sestry Marie jest závodištěm intellektuelním a má být nejlepší zbraní v soutěži s ústavy státními a má zachovati francouzskou ženu církvi. Ústav v několika málo letech učinil pokrok veliký, ale není ještě zabezpečen, pročež konají se sbírky a sice nejen ve Francii, ale — významně — ivkatolické Americe, v Anglii v Evropěl Naše české vychovatelské kongregace, by jen získaly a dobré katolické věci v Čechách po- mohly, když by vypravily ze středu svého dvě neb více sester mluvících francouzsky, aby v ústavě Svatopavelském vycítily onen nový kurs vědecký v táboře katolickém. Čím vyšší vzdělání budeme míti, tím silnější jsme. Ústavům katolickým též u nás vznikají sou- peři ve světských pensionátech. Mohutná kongre- gace školských sester by novou zásluhu si získala o katolické školství české, když by vyslala na vě- decký a vychovatelský přezvěd několik sester ze svého středu. V ústavě sestry Marie mohou se vzdělávati přísluškyně kterékoliv kongregace. »Re- ligieuses de Notre Dame« zahájily vědeckou a vy- chovatelskou soutěž s nejlepšími státními školami francouzskými.

Posl. dr. Herold před voliči.

Lk. — Včera večer před četným shromážděním v sále hostince »u města Petrohradu« v Karlíně pro- mluvil posl. pan dr. Herold. Schůzi pořádal »Ob- čanský klub« karlínský, a po 8. hodině večerní zahájil ji p. dr. Vejvar. Pan dr. Herold promluvil as následovně: Žijeme ve dnech, kde zajisté mohou nastati okol- nosti vážné pro náš národ, a tu je potřebí, aby po- slanec mezi voliči věci střízlivě posuzoval, spravedlivě vylíčil a vyvodil důsledky. Úspěch dne 8. června pro českou věc přišel neočekávaně; je to úspěch mravní a veškeré okolnosti posuzovati nutno chladně. Trpě- livost poslanců českých dospěla ku svému konci nan smutně památným činem, odvolání jazykových na- Řečník zmiňuje se o začátcích české obstrukce, o tom, kterak různé strany snažily se zabrániti české obstrukci a vláda sama předložením nových jazyko- vých osnov hleděla parlament udržeti. Politické strany některé domáhaly se toho, aby Čechům dostalo se jakés takés satisfakce, aby provádění a zavádění če- ského jazyka v úřadech nekladly se překážky. Tyto pokusy minuly se s účinkem. Čechové, nastoupivše technickou obstrukci, věděli, že zahajují krok vážný.

Na straně Čechů nespočívala vina, nýbrž Němci, ma- jíce kořist ze dne 17. října loňského roku, nechtěli ničeho z té kořisti vydat. Ale ani snad to nebylo rozhodující, jako to, že na straně německé si nepřáli, aby Češi upustili od obstrukce; však jich úsilí vedlo tam, aby obstrukce česká byla zlomena, aby tím byl proveden důkaz, že vlády rakouské ne- musí se báti odporu Čechů, mají-li na své straně Němce, ale s těmi že počítati musí. Vláda kolísá v otázkách jazykových a ne- může podniknouti ničeho, než na čem Češi a Němci se shodli. A že k tomu ne- dojde, lze věděti. Němci, kteří sami po půltřetího roku provozovali obstrukci, nechtěli s ami zlomiti obstrukci, ukazovali na vládu a majoritu, těch že to povinností, byť i násilím zlomiti obstrukci. Řečník zmiňuje se o prohlášení Jaworského, že neexistuje pravice. Ale u členů pravice není chuti na zlomení obstrukce, ač mají na tom zájem, aby říšská rada mohla pracovati,

Sv. Jan Nepomucký ve světle dějin Pražský orgán sociální demokracie vrhá sese satyrou tyrana na katolické náboženství, jeho kněze, obřady a také — světce. Nedivíme se tomu nikterak! List židovský si to vzal za pravidlo, poněvadž jeho protektoři by s ním byli málo spokojeni. Pohlížím tedy na toto nepřátelství jako na nepřátelství, dá- vané na jevo ze řemesla, které v nynější době vynáší. Tak se vrhlo »Právo Lidu« ve své vědeckostia touze po pravdě, ovšem ne křesťanské, na sv. Jana Nepomuckého a tvrdí, že prý se bojíme bistorické pravdy. My opět odpovídáme, že žádné zřízení katolické církve se historického bá- dání nebojí, snese kritiku, ovšem že ne diktova- nou záštím nepřátelským, neboť církev jest založena také pro tento svět a nemá žádných tajných ustano- vení, jako je tomu u náboženství, jež vyznávají vrchní protektoři zmíněného listu. Sv. Otec Lev XIII. do- kázal otevřením listin dějepisných ve Vatikáně, že církev světla se nebojí. Neznalost a nevědomost jest největší odpůrkyní víry. Jak také mohou redaktoři »Práva Lidu« psáti o věcech náboženských, když jim ani za mák nerozumějí, když snad neznají ani hlav- ních zásad víry katolické, obsažených v katechismu, v čem by je dojista mnohý školák zahanbil. Ale ně- kteří lidě se řídí heslem: „Drzé čelo lepší, než po- plužní dvůr.« Proto chtějí »svoji« učennost prodávati svým čtenářům.

Také náš patron český zakusil na sobě pochy- bovačnosti v míře nejvyšší. Novinářský papír zajisté studem se nezardí, když podobná tvrzení se naň píší Někteří tvrdili, že vůbec žádného Jana Nep. nebylo. Právem tvrdí jistý apologista: O mnoho jistěji se tvrdí, že byl Jan Nep., než že byl Jan Hus, protože se po Janu Husovi žádný hrob nenalezl a nalézti nemohl, hrob Jana Nepomuckého však se nalézal vždy ve chrámě svatovítském na straně epištolní vedle hlav- ního oltáře. Bylť tam od nepamětných dob hrob s kamenem, na němž byl nápis: Joannes Pomuk. Názvy Pomuk a Nepomuk však jsou týmž místom, jak slovutný Palacký dokázal. Pokud možno z listin zjistiti, zněl podpis světcův: Joannes de Pomuk. Tím tedy jest proveden důkaz, že Jan Nepomucký žil a byl pohřben ve chrámu Páně sv. Víta. Snadno lze vyvrátiti námitku další, jakoby Jan Nepomucký vlastně byl Jan Hus. Tato námitka nemá pražádného podkladu. Vždyť mistr Hus vůbec po- chován nebyl a tedy také ne u sv. Víta, poněvadž tělo jeho bylo spáleno. Sám husitský kronikář tvrdí asi roku 1470, mluvě o Janu Nepomuckém; »Byl pochován na hradě pražském, kde jméno jeho v kameně jest vytesáno.« Jako nejstarší doklad dlužno věak uvésti sofeařskou knihu« (Liber Augustalia

znamenitého chronisty Tomáše Ebendorfera z Hasel- bachu (sepsanou před r. 1481), kde o králi Václavu zaznamenává: »Také zpovědníka své manželky, Jana, magistra theologie, dal utopiti ve Vltavě, jednak, jak se vypravuje, protože řekl: jen ten jest královského jména důstojný, kdo dobře vládne, jednak také, že se zdráhal porušiti zpovědní tajem- ství.« Ebendorfer, jsa třikráte rektorem vídeňské university, dlel jako vyslanec sněmu basilejského r. 1433 v Praze a přišel s Čechy vůbec do častěj- šího styku, třeba jej tedy považovati jako spolehlivého svědka, že již v první polovici 15. století se hovořilo o sv. Janu Nepomuckém jako mučeníku zpovědního tajem- ství. Škoro tak starým svědectvím, pocházejícím bez vší pochyby z doby, kdy část uprchlých pražských kanovníků dlela v Žitavě (1420—1436), jest žitavská kronika, jdoucí do r. 1383 o »zbožném a bohatém knězi, jménem Janu z Neponic«, který jako kaplan zpovědník královnin na rozkaz jejího manžela, če- ského krále, byl utopen v řece Vltavě, poněvadž »často byv vyzýván, aby zpovědi krá- lovniny prozradil, stále se tomu vzpí- ral.« Jeho utopení se stalo tak tajně, »že nikdo ne- měl vědomosti, kam by byl přišel«. Kronika vypra- vuje dále, jak byl nalezen rybáři ve vodě, pohřben u hlavního olřáře kathodrály av. Víta a kte ra k