V Praze, v úterý dne 24. listopadu.

K číslu 321.

Na »Národní Listye ranní a odpolední předplácí se v Praze v administraci na měsíc 2 K —h ve filiálkách na měsíc 2 K 30h Poštou: na měsíc 3 K 20h s dvojí zásilkou na měsíc 3 K 80 h

NARUDNÍ

Čislo v Praze za 2h a na venkově za 3

Sli Předplaeeni a inseráty přijímá administrace v Marianské ulici, číslo 3. Tam je též redakce a expedice.

Telefonické zprávy „Nár. Listů. K parlamentní situaci. Z Vídně, 24. listopadu. V poslanecké sněmovně pokračovati se bude dnes v roko vání o řeči Körbrově. Jak dlouho rokování to potrvá, není ještě povědomo. Jest však viditelna snaha jak vlády tak levice, je zkrátit. Nejlepším důkazem, kterak změnilo se smýšlení kola polského, je fa- ktum, že »Neue Freie Presse« dnes o kole polském uveřejňuje telegram nejvlídnějším tónem sepsaný, o kterém jest nepochybno, že nebyl sem odnikud poslán, nýbrž že jest depeší bez drátu. Praví se v něm: »Sděluje se se strany klubu blízké, že s reservova- ného stanoviska, které klub v poslední době zaujal vůči vládě, nemůže býti nijak souzeno na změnu fronty polských vůdců, anebo jich blízký přechod do opposice. Ovšem, dály se pokusy polský klub vzhledem na chvilkové rozladění v něm, způ- sobené událostmi vnějšími, přiměti ke změně taktiky dosavadní na říšské radě, ale cokoliv uvedeno k odůvodnění takového postupu klubu, bylo bezpodstatno a nevyhovovalo ani přesvědčení málo vyškolených členů klubu. Že klub nepodepsal dotaz německých stran o řeči Tiszově, nemůže býti vykládáno jako nepřátelský akt proti dru. Körbrovi, neboť Poláci, kteří od rozbití pravice sně movny poslanecké provozovali politi ku volné ruky, chtěli ve věci té osvědčiti, že demonstrativním připojením se ke spol- čeným skupinám německým nehodlají uraziti Čechy. Ostatně opětná volba dosavadních členů parlamentní komise klubovní dokázala způ- sobem nevývratným, že agitace Velkopolanů proti dosavadní taktice polské vůbec neměla žádného účinku u převážné většiny polských poslanců. »Zeit« dodává, že dr. Körbrovi přátel

sky nakloněný místodržitel haličský hr. Po- tocki působil na klub v ten smysl, aby zaujal k dru. Körbrovi stanovisko přátelštější Němectví v Tyrolsku zachráněno! Z Vídně, 24. listopadu. Včera podve- čer bylo zase němectví rakouské zachráněno a to v hlavním městě Tyrolska — ovšem, jak Němci za posledních 25 let si zvykli. násilím, policií a četníky. Proti 150 italským studentům, kteří si pozvali slavného italského literárního historika pro Gubernati'sa na přednášku o Petrarkovi vysláno bylo 40 četníků a celá policejní po- sádka inšprucká. Nevíme, jak se zachovají vlašští poslanci na říšské radě proti tomuto způsobu zachovávání německé državy v Inš pruku, ale zůstává s podivem, že v Inšpruku, kde je purkmistrem dr. Erler, pan dr K örber se propůjčuje za biřice Všeněmců, zpívajících před radnici vždy »věrného hlav- ního města Inšpruku« Wacht am Rhein. Z Inšpruku telegrafují o těchto událo- stech dále: Před radnicí na náměstí Wil. denském Němci byli zadrženi, Vlachové pak se rozptýlili. S německé strany byly zatčeny dvě osoby, jeden dělník a jeden farmaceut. Protože farmaceut zatčen byl jenom proto, že volal »Fuj!«, žádali buršáci bouřlivě, aby byl propuštěn. To se také stalo. Farmaceut byl potom uvítán bouřlivým provoláváním »Heil!«. Buršáci uspořádali na to demon- strativní »buml« na třídě Marie Terezie.

K situaci v Uhrách. z Pešti, 24. listopadu. V parlamentě dle všeho nastanou nyní bouře. Dnes bude učiněn návrh, aby se vyko- naly volby do dele gací. Zejtra anebo pozejtří hr. Štěpán Tisza navrhne, a by se dosavadní 4hodinné schůze pro- dloužily na schůze 10—12h odinné Návrh Tiszův naráží na odpor Apponyův, který zastává stanovisko, že lze sice schůzi prodloužiti, že však k tomu třeba dáti sa- mostatný návrh a nikoli pouhý návrh for- mální. Co se týče voleb do delegací, mná zvolen býti také hr. Apponyi. Pomník Holubův ve Vídni. Z Vídně, 24. listopadu. Zdejší sochař Jakisch dodělal právě model pro náhro- bek zemřelého afrického cestovatele dra. Emila Holuba. Návrh jest ženská fi- gura v hávu smutečním, která ukazuje na globu na onu část vnitřní Afriky, na kterou dr. Holub jako první Evropan byl vstoupil. Pomník opatřen jest ornamentikou, jež ko- runována jest portretním poprsím Holubovým. Pomník zřízen bude z mramoru lásského, poprsí samo z mramoru kararského nákla- dem 12.000 K. Na tuto sumu schází ještě 1200 K. Pomník odhalen bude slavným způsobem roku příštího.

Telegrafické zprávy. Z Vídně, 24. listopadu. (C.-B.) »Wiene Zeitung« úveřejňuje: Císař udělil professo- rovi na umělecko průmyslové škole v Praze, Vá- clavu Dědkovi, při jeho odchodu na vyžá- daný trvalý odpočinek rytířský kříž řádu Fran- tiška Josefa. Z Petrohradu, 23. listopadu. (C.-B.) Dnes vydaný bulletin o zdravotním stavu ca- revny zní: Carevna spala dnes v noci s pře- rušováním. Včera večer měřila teplota 37.4, tep 70, dnes teplota 37.1 a tep 68. Místní zánět vyvíjí se neobyčejně pomalu. Subjektivní stav jest uspokojivý, chuť k jídlu lepší. Z Haagu, 23. listopadu. (C.-B.) V druhé sněmovně odpověděl ministr osad na dotaz, učiněný jistým socialistickým poslancem, že ne- může ani uvažovati o myšlénce tímto poslancem projevené, aby jistá čásť osad nizozemských byla prodána některé jiné mocnosti za účelem získání peněz na umírnění nouze mezi domoro- dým obyvatelstvem Ja vy. Z Londýna, 23. listopadu. (C.-B.) »Reute- rova kanc.« oznamuje, že ani v úřadních ani

FEUILLETON Zelezná Vrata. Tatranská črta. Napsal Kaz. Przerwa-Tetmajer Přeložil Jan Hav la s a. Byl chlap ze Záskala, nazýval se Tomek Wiérchowiec. Povadil se on se sousedy o mez došlo ku processu, vláčel se po soudech, o ho- spodářství se nestaral, přiše! na mizinu. A ještě když s rozsudkem přišel, ubili ho sousedé tak, že zůstalo v něm málo života. Půl roku nemoc- něl, konec konců majetek utratil. Nebylo dost na tom; neminuly dva týdny, jak ze slámy se zdvihl — neboť lůžka už sebral žid — přišla bouřka. uhodilo do chalupy, a chalupa shořela. Pravda. nebylo v ní co jíst, ale při nejmenším byla střecha nad hlavou. Padla v popel i stodola, v níž jenom vítr si vesele pohvizdoval, i chlév, ze kterého židé krávu vyvedli. Nezůstalo nic, jen plot okolo zahrady. — No, tak už tedy jsem žebrák!“ — řek si Tomek. A potom řekl: Lidé tu i bůh proti mně. Tla- čím já tu zemi. Půjdu do světa. A ušel, nedbaje ženy ani dětí, praničeho Přešel přes Tatry na uherskou stranu. Tam viděl on více slunce, víc obilí a časněji se zlatilo. když vyběhával na hranice, pasa ovce v Go- ryezkowé. Odtamtud formani i víno vozili a pe níze. Ušel tam. I dostal se do služby u jednoho bohatého pána na Riplově; hodil se mu k ovcím. Pase je, pase co léto v pravém rameni Mengušovské Do- liny, v Zlomisku, vyhání, a jeseň, zimu, jaro při dvoře proslouží, ovce zimuje, dřevo rubaje, v za- hradě okopávaje. Plat měl dobrý, vedlo se mu. I tak uběhlo let čtyřicet. Byl již starý Tomek Wiérchowiec, počítal si k osmdesáti; síly ho začaly opouštět. Už od ovcí dávno k volům přešel. ale i tam služba

byla velmí těžká. Kterési noci, když — neboť už málo spát mohl — před volárnou seděl, v srpnu, za velikého padání hvězd, s nebe letící hvězda právě nad jeho hlavou zhasla. — Oho! Tu je iismrt — řekl k sobě Tomek. A tu teprve poprvé si uvědomil, že nebude ležet na ludiměřském hřbitově, kde od věků. pravěků jeho otcové leží, neboť tam přifařeny jsou Záskaly. Bude ležet na Liptově, za Tatrami I smutno se mu udělalo. Zahnal vzpomínky o Polsce z duše. Ne chtěl myslit o svém neštěstí, o křivdách, o nouzi, o chorobě, o židech, o ženě i dětech, jež snad týmž židům vodu nosí; bylo mu dobře, slunce bylo víc, obilí víc i časněji dozrávalo — zaháněl myšlénky o Polsce, až je zahnal z duše. Za- pomněl. Po desítky roků nepřišly mu již do hlavy. Ale teď, když uznamenal blízko sebe smrt a pomyslil si, že nikoli na otcovském hřbitově bude ležet, ale tu na Liptově v dědině, v cizí zemi: počala se mu jeho země tisknout před oči I začnou se mu před očima rozkládati nowotarský bor, záskalské háje, ludiměřská past- viska, rogožnické louky. Vyvstává mu před očima bystrý, plný zelených hlubin Rogožník, vždy šu- mící Dunajec, jasná Lepietnica z pod Lasku od Vrutých, odkud měl ženu. Počíná se mu stavět před oči starý ludiměřský, dřevěný kostel se zvonicí mezi lipami i starý ludiměřský dřevěný dvůr. Začnou se mu připomínat tamější odpustky, na které lidé z Oravy i od samých Myslenic při- cházeli. I začnou se mu připomínat marušinšt tanečníci slavní, děvčata zpěvačky z Gronia, lesy na Beskydě, po Klúčkách i Gorcu, děti, jak na svatého Mikuláše s konopnými bradami, v dlou- hých kožiších otcových chodily, sjezd okolo Gapkovy chalupy k vodě, ohromný jasan na Wa- losových polích. I začnou se mu připomínat matka i otec, rodná chalupa, žena i děti, rodná řeč i domácí muzvka — i zaplakal. I taková ho

tesknota pojala po Polsce, že chtěl volý opustit i jít — — ale bylo daleko. — — —Hej! kdybych já třebas jen jednou ještě mohl uzříti tuzemičku svatou! — řekl si a pře- mýšlel. I tak, jak bylo, v noci, vstal s prahu i odchá- zel od volárny k horám, hned mezi kosodřevinu, vřes a lopuchy, po trávě, potom po mechu, po skalinách — šel k turním, jež se nazývají Že- lezná Vrata; na pravo od nich Batyzovský štít, na levo Ganek. Z některého průsmyku se po- dívá —. — Šel o hladu, nohy ho bolely, v plecích, jak by šídlem vrtal, pot mu oči zaléval — sotva že se vlekl, ale šel. Skály před ním rostly, rostly, jezírko se mu zasvítilo pod olbřímí mrákavou hory Končisté odleskem hvězd, i tak zapadl z ním, jako pták, když v dolinu sletí. Šel dále. K ránu, na svítání uzří zemi svoji, Polsku. Začalo sluncem svítat. — Hej! Kdyby jen mlhy nebylo! Hej! Kdyby jen mlhy nebylo! Co bych jen jednou ještě uzřel tu svatou zemičku před smrtí! — — Nebo nevím už, či se kdy vrátím — — šepcesi Tomek. Ale nad Liptovem čisto, bude tak i nad Polskou — jasno. Vítr se zdvihl ranní, smetl Tomkovi vlasy na oči, zalil mu je pot. Zimný proud mu probodl prsa a ramena, musí být už na převlace. Od- hrnuv vlasy rukou, protírá oči — — ha — před očima jeho stojí černá stěna skal Gerlachu, která mu zamyká svět. Není za ní vidět nic. Patří Tomek zoufale — darmo: na pravo, na levo nedostupné, okřesané útesy Železných Vrat, před ním propast a za ním černá, nehybná stěna Gerlachu; svalila se mu na oči, jak noc. — Hej! — zajekl. — Taková jste mi, vy, Železná Vrata ?“ — (Z knihy „Na Skalnem Podhalu“)