13. června 1909.

Nedělní zábavná a poučná příloha ,Národních Listů“ k č. 161.

Strana 9.

Na palubě „Thalie (Za město. — Není řeky, není stro- mů. — Cisterny. — Plodivost půdy. — Zahrada guvernérova. — Valet ský strážník. — Nárožní tabulky. - Soudníjazyk. — Zkouška na minci.) Něco málo po druhé s poledne, sotva jsme pojedli a vypili číšku kávy, vstupujeme do při- pravených člunů, jež nás převážejí na břeh,a tu již čeká objednaný povoz, aby nás vyvezl kou- sek za město. Bylo by sice zajímave prohléd- nouti i mnohé památnosti stavitelské ve městě, chrámy, kláštery, podzemní kapli nebo vlastně kryptu — podobnou naší české sedlecké — v niž jest ozdobně srovnáno na tisíce lebek členů řádu maltánského, kteří padli v bojích; — bylo by zajímavo prohlednout i jiné veřejné budovy historické znamenitosti, ale je nám skoupě vy- měieno několik hodin pobytu ve Valettě, aby- chom je strávili v chladných klenbách a sklepe- ních, v ponurých klášterech, v nádvořích těžkým zdivem ohrazených. Neboť na čisté, modré oble ze hoří slunce, nad krajinou rozlévá se zlatá jeho záplava. Brzy jsme na obvodu města. Tu již není paláců vysokých, staveb rozsáhlých; ulice rozbl hají se řadami malých, úzkých, patrových domká určených nepochybně pro jednu toliko rodinu Domky roztomilé, vesměs kamenné, z bělošedého vápence. Hladké plochy kamene toho čini dojem neobyčejné měkkosti, řekl bych krájivosti, jakoby naň ani nebylo třeba kámenického dláta, ale jakoby se dal zpracovávati a vyřezávati pouhým kapesním nožem — asi jako naše opuka čerstvě lámaná, která teprv na vzduchu tvrdne. Nahlížíme do oken malých domků a ve mnohých vidíme sedíci ženy a dívky, any vyrá- bějí proslulé ty maltánské krajky.

Město přelilo se znenáhla v podměstí, pod- městí mění se v krajinu čistě venkovskou, jedeme prášivou silnicí. Nelze říci, že by krajina nebyla hezká, a nás cizince poutá již zcela zvláštním rázem, ale cosi — cosi chybí jí k naprosté dokonalosti krajinné. My, kteří si nedovedeme pomysliti půvabnou krajinu bez lesnaté dekorace, kteři jsme zvyklí na obzory zelených strání, na háje a hvozdy, pohřešujeme zde stromoví. Malta nemá lesů — vysoký strom je tu vůbec vzáe- ností. Věčné větry, nad ostrovem vanoucí, za léta vysilující široko, za zimy severovýchodní gregale — snad i skalnatá, vápencnvá půda — nedopouštějí, aby se šumní velikáni ujali, vyrostli. Tu a tam jen tyčí se jednotlivá eypřiš, někdy malá skupina jich. Pravda, v chrá- něných údolích daří se pomoranče, citrony smokve. Místy viděti vegelaci tropickou, mohutn kakty, které tvoři celé ploty. A krom toho nemá ostrov veliké tekoue vody, řek, jež každé krajině dodávají toliž roz- manitosti, živola a půvabu. Je na Maltě jen ně kolik potoků, které nejspíš za léta vysychujl neboť od května do srpna jest obloba nad ostro- vem neposkvrněna, modrá, bez obláčku. Tolik od prosince do února prší tu — pak se snášej lijáky skutečně tropické, vytrvale věje gregale — a to jest maltánská zima. Vidíme po krajině roztroušené úpravné k menné domky, vypadající jako villy — a snad jsou to villy Valeťanů; každá má nevelikou za- hradu, někdy jen zahrádečku, obehnanou ka- menným hrazením, se záhony květin i zeleniny, s nějakým nízkým křem, ale málokde je taky nějaký strom. A je li kde, pak skutečně tolik jediný, jenž našel v trhlinách skalnaté půdy dost místa pro kořeny, a pyšně se vyplná, ja- koby volal v okoli: hleďte, tu jsem se uchyti a tady stojím, já strom!

Ale všady vidíme množství cisteren, bedno- vitých to kamenných nádrží, do nichž se za doby dešťů chytá vzácná vláha, kteráž se pak rourovody rozvádí k zavlažování vzdělávané půdy. Je tu vzácná ornice, avšak přičinliví Mal- tané dovedli ji rozmnožit a stále rozmnožují umělým drcením skalnatého povrchu. Půda t pak se vzdělavatelům svým štědře odměňuje. vydávajíc do roka několikerou úrodu. Na klerési zastávce slezl kočí, přikročil k venkovskému hospodáři, podal mu nějakou drobnou minci, hospodář chopil se jakéhosi srpu nebo kosíře a nasekl kočimu náruč čerstvého, šťavnatého, na metr vysokého ječmene (a je na počátku dubna!) — koči vyňal z kapsy nůžky ostřihal dlouhé, ostré vousy ječmene a poda šťavnaté klasy a stébla koni svému na posilně nou. Kde lze krmiti koně druhým, dozrávají cím ječmenem, tam arci půda musí roditi ze všech sil, a na Maliě je skutečně úroda až trojí do roka. Vše tu roste nevídanou bujností a vše kvete ohnivěji než kdekoli. Zříte zvláštní druh jetele, jistě půl metru vysokého, se sytým, hluboce červeným květem. Tučná travina, šťavnatá zelenina, smokvoně osypané již zele- nými fiky, planoucí mák, ohnivé růže ! U nás v Čechách ještě mrzne a sněži tou dobou.

Asi po hodině jízdy slézáme s vozu, vatu- pujeme do zahrady, hrazené vysokou zdí. V te rovinaté a bezestromé krajině, jíž jsme projeli je takováto zahrada vzácnosti, oásou. Podivu- hodné kvěliny, křoviny a stromy bují zde, hojně jsouce svlažovány; zlatý déšť, glycinus, clematie a mnohé jiné neznámé křoviny a popinavé rost liny a jsou v plném květu, a košaté koruny vzáených stromů překypují šťavnatou, tučnou zelení. Rozumí se, že hned u vchodu se nás ujal ochotní průvodcově, čihající zde na cizince, a hlavně nás nesmírně horlivě upozorňují na vodní nádrže místy v zahradě, v nichž plovou — zlatí karáskové. To se jim zdá patrně nej větší zdejší vzácnosti a soudí nejspíše, že jsme zlatých rybek ještě neviděli. Prošli jsme velikou zahradou křížem, až jsme dospěli k zámku nebo paláci, ale tu nám nějaký domestik oznamuje, že do vnitř nelze- Bydli prý zde právě guvernér, tuším vévoda Connaught, pamatuji-li dobře. Však jsme tam ani nezamýšleli, stačí nám podívání zveněl. Za hodinu jsme zase ve Valettě, na Strada Reale. Hledáme poštu, tážeme se strážníka, poznáváme v něm vzor gentlemana. Uklání se a hned vykračuje, aby nás až na poštu dovedl. Je to mladý, pružný muž, dvorného. chování, baždý jeho posunek jest elegantní. Dovedl nás

a dvornou úklonou se s námi rozloučil. Dívám se za ním skoro s lítosti. Kdybych si tě tak odtud mohl vzík na památku, dobrý, zdvořilý. chevalereskní muži, a na vzor, jak má strážník vypadat. Známeť my končinu, vzácný muží snad potomku někdejších rylířů Maltánských, kde se veřejní strážcové chovají druhdy jako středověcí holomci katovštl. Odevzdali jsme svoji korespondenci, ob vyklou daň ve formě pohlednic přátelům do Čech, nakoupili jsme kolekce poštovních zná- mek pro přátele filatelisty a procházíme se městem. Celé století již drží Angličané ostrov Mallu, avšak nárožní tabul k uliční jsou toliko a výhradně v lašské; ná- pisy na obchodech a závodech jsou rovněž vlašské, tu a tam jen vyskytuje se nějaká firma anglická. A konečně sluší poznamenati, že soudním jazykem je taky vlaština. A to jest ostrov s nepatrným počtem obyvatelstva ostrov, který byl co chvíle kořistí jiného doby- vatele, ostrov, jenž jako míč přecházel vždy v ruce jiného pána, ostrov, jenž tedy konečně byl uchvácen Angličany. Novému vládci však nepřekáží jazyk domorodého obyvatelstva ani na ulicích, ani u soudu. — i

Ještě malá zkušenost z Valetty. Tamn »malí obchodníci«, prodavači zejména pouliční totiž, pokládají každého cizince — jak se zdá — buď za penězokaza nebo aspoň za rozšiřo- vatele falešné mince. Zdá se mi, že v tom přl- padě platí pro ně přísloví »kdo v té peci bývá . . .« Taliání v království totiž — jak snad každý cestovatel po Italii ví — velmi rádí- strkají cizincům peníze neberné. Zvláště v dobách minulých dělo se tak, následkem čehož všelicí cestovní »Průvodeové« obsahovali výstrahu tu- ristům, aby byli co nejopatrnější při nákupu při výměně peněz. Každý krčmář, každý sklep- ník, každý kočí měl stále zásobu drobné mince, která dávno byla z kursu vzata, a když dodával ci- zinci na bankovku, podstrčil mu vždy nějakou liru, kterou turista do smrti nikde neproměnil. Ba, byly i případy, že kasíři na drahách do- dávali cestujícímu nebernou mincí. Obávajíce se však spravedlivé »odvety«, Taliáni sami velmi bedlivě prohlížejí peníze z rukou turistův. O těch

praktikách vědí asi dobře taky na Maltě. A když konečně tě dotěravý hausír valetský svede k koupi ať pohlednic nebo drobných památek, ty mu podáš peníz, nedostaneš od něho zboži hned — 6, Valefan jest opatrný : bodrý Valefan vloží liru nebo šilínk do zubů a zkouší nej- prvé kousáním; snad ho uspokojila tato zkoušk jediným jen směrem, ale ještě není zcela bez- pečen. Otáčí se, otáčí, kde je hodný ku tvrdého kamene dlažebního nebo deska chod- níku, a dvakráť neb třikrát udeři penízem o kámen, je li dobrého, čistého zvuku. A teprv když i tato zkouška dobře dopadla, podá vám zboží a dodá drobné. A tyto své zkoušky pro vozuje před vámi beze všeho ostychu, nie ned- baje, že snad by vás mohl urazit, a dívá se n vás tak pohrdavě, jakoby chtěl říci: Víš, kama ráde cizinče, ty mně vypadáš na ažižkováky« — a takové peníze zde nebereme. Div že holomeček nevytáhna z kapsy taky francouzský kámen a láhvičku s lučavkou, aby zkusil kov docela odbornicky, jako pání cenitele v císařské zaslavárněl no

Mladé sny. Z polodětských genrů Gust. R. Dpočenského Když bylo Bettině čtrnáct let, zkrátily sei dětské šatičky na kolinkách tou měrou, že do- stala nové, delší šaty a přestala choditi do ško- ly, ač dosud celou měšťanskou nedochodila. Otec rozbodl v rodinné poradé, že je na školu už příliš veliká a že má té učenosti na holku až dost; teď prý se počne učit něco praktického, pro život. Dali ji tedy k známé paní, aby se naučila šíti šaty. Chodila dyakrát denně tam a zpátky — bylo to skoro půl hodiny cesty od jejího do- mova a Bettina si cestu vždy jak náleží pro- táhla. Courala se ulicemi, pohlížejíc bezmyšlen- kovitě do výkladů anebo zašla na hradby, kde kluci hráli káču a kouleli do důlků malými, hli- něnými kuličkami. Celkem ji ta změna příliš nedojala; chodila do šití stejně nerada, jako do školy; nejraději by byla celý den proloudala. Ale přece v duši pochopila, že překročila jakousi důležitou hra- nici svého věku, neboť přestala už po ulicich hvízdati a klátiti rukama, jak to dělala, doku chodila ještě do měšťanky. A aby tuto důležitou událost jak náleží oslavila, dala vale svému do- savadnímu zbožňovateli, jakémusi nesmělému studentiku, který po celý měsíc spokojoval se s tím, že na ni čekával přede dveřmi jejich do- mu, když šla odpoledne do školy. Počkal u do- mu, až přešla, aniž by učinil nejmenší pokus se ji přiblížiti a to mu, zdá se, stačilo. Betta (ač svého času dokonce naň byla hrda a chlu- bila se svým kamarádkám ve škole) rozloučila se s ním tím způsobem, že na něho kteréhost odpůldno uličnicky vyplázla jazýček (jen docela malounko, co byste zahlédli červenou špičku)a obrátila se k němu navždy zády.

Nevím, nezoufal-li si odmitnutý chuďas, ale Bettina naň zapomněla ještě téhož dne. Protože však věčné spravedlnosti — jak jsme se už na obocné škole učili —neunikne ani myš, musila býti i tato čtrnáctiletá žába podle zásluhy po- trestána. Jednoho dopoledne totiž zpozorovala, že jí už nechutnají mandlové koláčky a čím více se blíží hodina, kdy obyčejně odcházela ze šit k obědu, tím vice zmocňuje se jí jakýsi poei úzkosti, smíšené s nedočkavostí. Pozornost jeji v šití tím ovšem trpěla, až si toho všimla paní, jejímuž dozoru byla svěřena a vyčinila jí podle zásluhy. Ale to beznadějný stav Bettin pranie nezlepšilo. Ten prazvláštní pocit už od ní ne- ustoupil, ba stupňoval se, když na visacích ho- dinách odtloukla dvanáctá a paní poslala žačku k obědu.

Před domem, v němž se učila šít, byl malý park. Jeho středem běžela bílá pěšina; tamtudy Bettina vždyeky domů se vracela. Stalo se, že dvakráte nebo třikráte potkala tam mla- dého studenta, medika z prvého roku, který se jí strašně, strašně zalibil. Bylo to poprvé v je- jím životě, co se ií mužský líbil — mimo tatínka a strýčka Tomáše nebyla dosud nikomu naklo něna. Až teď... Oči div na něm nenechala, když šel kolem ní, vážně, s tělem vzpřímeným v šedomodrém svrchníčku. Jak se jí libily jeh úzké, bledé ruce a černě chmýří pod nosem! Polkala jej i tentokráte; přešel okolo n ani si jí nevšimnuv. Chtěla býti uraženou, chtěl se na něho zlobiti, ale nemohla. Přišla domů skoro s pláčem a jídla se ani nedotkla. A sotv ostatní lžíci odložila, vstala od stolu a utekla k své starší sestřenici, Albíně. Měla k ní neobme- zenou úctu proto, že už tři lásky absolvoval (s jedním posluchačem obchodní školy si do- konce i čtrnáct dní psala!) a, že četla celý ro mán Zolův, který měl její tatínek ve knihovně Nemohla si sice už ani na nadpis ani na doj živou mocí vzpomenout (četla prý ho před ro kem), ale Bettina jí to věřila, jako by jí uvěřil i jiné, podivnější věci. Ostýchavě, tichým a nalomeným hlasen vyprávěla jí všecko; nic nezatajila: počala o mandlových koláčků a než se dostala k líčen dnešního oběda, už plakala hlasitě a lítostivě. Albína měla ji co těšiti, vážně se jí podí vala do modrých oči a řekla důležitě: „A jé

Betho, to je povážlivé! Ty jsi zamilována A moc!“ Avšak o samotné konstalování fakta tu ne šlo; tady šlo zvláště o radu, ne-li o pomoe A Albínka tak dlouho namáhala svou kadeřavou hlavinku, až skutečně radu nalezla. Důležitým šeptem (ač mimo ně nikdo ve světnici nebyl) vyložila to sestřence se slibem, že zejtra sama do její záležitosti zasáhne. Bettina odcházela se slzami vděčnosti v očich a se skálopevnou důvěrou v srdci. Al čím více se příštího dne blížilo poledne, tím větší strach naplňoval ubohé její srdéčko. Cež když se ani Albínce nepodaři jí pomoci? Alba už čekala před domem. Přešly spolu jednou po cestě v parku. Konečně zahlédly jej z dálky. „Hm — mnoho na něm není. Má pihy v obličeji a napadá do kolen při chůzi — ale jinak ujde,“ rychle a znalecky soudila Albína. Šlo ale o to, získati jej pro Bettinu. Nej prve musil býti na ně upozorněn. Neboť Albín měla podezření — dosti důvodné, jak se po- zději ukázalo — že si student ani obou mladých dam nepovšimne. Ale Albínka měla už svůj plán vypracovaný Postavily se u nejprvnějšího stromu aleje a če kaly. „Až půjde kolem tebe, upusť rukavičku. Je-li pravý kavalír, jistě si toho všimne a př zdvihání zapřede s tebou hovor,“ dost nejistě povídala Albínka. Bettina učinila podle rady své přítelkynět ale ačkoliv to udělala tak nešikovně a že se sama zalekla a zčeryenala, přece students obou děvčat ani nevšinl. Beltinu měla už zase pláč na krajíčku, chtěla utéci, ale Albína ji re solutně zadržela.

„Takhle to nepůjde,“ řekla tiše a táhl Bettinu rychle za sebou. Nadběhly studentovi kratší postranní cestou. Nyní opakovala Alblna nešťastný manévr s rukavičkama sama. Ale opě marně. Student měl asi veliký hlad, neboť pře běhl kolem nich, jako když mu nad hlavou za pálí. Bettina natahovala už doopravdy moldán ky; i Albína byla zaražena neúspěchem svého plánu. Ale nezoufala. „Co nešlo dnes, půjde snad zejtra.“ S touto neškodnou filosofií nechala přítelkyni o samotě. A na zejtří stála zase obě děvčátka u východu z parku. Byl čistý dubnový den. Slunce se smál teple s oblohy na boží svět a keře v parku byly plny pupenů. Tentokrát šel student pomaleji; krása jar ního dne jej také asi překvapila. Když šel okolo obou děvčat, pohlédl jim do obličeje. Zavoněly mu jaksi svou svěži mladostí jako ranní růže Šel několik kroků a zastavil se. Pak učinil ně- kolik nerozhodných kroků nazpět, ale jakmle holčičky se na konci promenády obrátily, rychle sebou trhl a vrátil k původnímu směru své cesty. Albína byla už zřejmě rozmrzelá. „Musíme mladému pánovi pomoci,“ řekla když viděla, že student na konci cesty stojí ne- rozhodnut, má-li jíti k obědu, či zůstati ještě v parku. Odkašlala resolutně a zastavivši se před ním, řekla: „Prosím vás, pane, kde jest zde ulice Hradešínská? Hledáme ji už půl ho diny a nemůžeme ji nijak nalézti,““ Ihala sta tečně. Student byl stísněn nenadálou otázko Albínčinou. Zasmál se bezúčelně, pak teprve po zdvihl svůj měkký klobouček a řekl: „Dovolíte já vás tam sám dovedu. Sám sice jakživ o žádné Hradešínské ulie neslyšel, ale to už vypozoroval z otázky Albí niny, že na tom příliš mnoho nezáleží.

„A nespěcháte k obědu? Nezdržujeme „Ba, ne“ oddychl si student z hluboka, už docela ve své kůži, „oběd počká. Na plotně ne vystydne,“ snažil se zažertovati. Chodili tak pohromadě asi dvacet minut Hlavní slovo vedla ovšem Albína. Betta mlčela dosud, tonouc v rozpacích; student také obrace se pouze na Albínu, její družky si valně novší maje. A tu Albina, nezištná a dobrá přítelkyně viděla, že je nutno, aby odešla. (Však ona m Betta ještě dnes odpoledne poví, jak to dopadlo Nevydrží ani den, aby se svým štěstím nepochlu bila.) Rychle se odporoučela s výmluvou a ode- Teď teprve musil se student věnovati Detti ně. Díval se na ni se strany, jak šla vedle něho vytáhlá a ramenatá, v šatech sice vkusných, ale na její hranaté údy se jaksi nehodících. — Ale když zdvihla své modré oči od země, zdálo s mu, že se kolem rozsvítilo a že tu někde rychlo vzkvetl záhon světlomodrých fialek. Chvili mlčeli, chvili hovořili. O lhostejnýeh věcech, které ani jednoho z nich nezajímaly. Vě- děli jen, že mluviti musí. Pak řekla: „Už mu- sím také jíti...“ a podávala mu najednou bez bázně svou ručku. „Přijdete zejtra?“ ptal se. „Přijdu. Snad.- A přišla. Byl zase takový teplý den, veselý září sluneční a prosáklý vůní kvetoucích keřů Přisla už sama, bez Albiny, která jí udělila na tu cestu ještě kopu rad, jež však ubohá Bettina po cestě všecky zapomněla. Cestou se strachovala: „Přijde vůbec? C jí řekne? Nevysměje se jí, že přišla? Nebude se mu zdáti hloupou?“ Umínila si, že bude mluviti jen co nevyhnu Fpsilon. vás? šla.

telně musí, bude jen odpovídati na otázky. (Ja koby včera byla slovo zbytečně promluvila!) Přišel už bez svrchníku s docela opačno strany, než odkud jej čekala. Hnědé jarní šaty pěkně mu slušely a temně jeho oči zářily vese lostí. Betka po něm pokukovala po očku. Jak byl hezký! Jak se jí libil! A pak si zas chvilku povídali, chvíli mlčeli jako včera. Od té doby chodili tu denně. Nosil jí kytky vypravoval jí o svých druzích, universitě, o ana tomii a pathologických sálech — o samých vě cech, jimž ona nerozuměla. Ale byla ráda, že slyší jeho milý hlas. Byla tolik šťastna. Šťastna vším, co ji po tkávalo. Doma objímala kde koho, na ulici jej modré oči každého, koho potkala obšťastnily svým fialkovým jasem. Snila, že tak bude věčné Cítila, že jej má ráda, tak ráda, že by to mohla jemu saměmu říci. Ale ne, za nic na světě by to neřekla, kdyby se jí tisíckráte ptal. Styděla-l se tolik? ... A přece to byla pravda; nebyla to už láska dítěte, byla to láska probouzející se ženy. Jaks celá zvážněla; hry dětské a skotačení ji už pra- nie nebavily; cosi silného a nového vložilo sedo jejího života.

Snila o něm ve dne, snila o něm v noci, č sto když se v noci ze spaní probudila, zdálo se jí, jako by tu byl a právě odešel. Cítila ješt vůni jeho vlasů, slyšela ještě doznívati hlasity jeho smích. Bylo jí veselo; byla by zpívala, kdy- by nebyla noc a kdyby její drazí nespali blízko ní. Bohužel vzala tato krásná mladá její láska. konec příliš smutný, než aby po celý život na ni mohla boz bolesti vzpomínati. Byl červenec. Její Karel chystal se na prázdniny na venkov; věděla to a starala se už. jak bude v Praze živa bez něho. Ale tak uži- vali krásných dnů a večerů letních, co mohli. Šťastné mládíl Jednoho dne nebylo jí dobře; měla plnou hlavu divných, těžkých myšlenek, že ji až bo- lela. Dovolila se, odešla ze šití a usadila se v parku na lavičce za křovím, na jehož druhé straně nacházela se také lavička. Betla se schou- lila do svého zátiší a myslila na něho. V tom uslyšela kroky na druhé straně křoví Dvoje střevíce zaharašily v suchém písku. Ne známý jí mladý hlas mluvil. Teď odpověděl druhý — byl -o hlas jejího Karla. Chtěla rychle odejíti, ale bála se, že by ji zahlédl, kdyby vstala, skrze průhledné křoví, a že by se domní- val, že schválně naslouchala. Jeho přítel se ptal: „Kam pojedeš, Karle na prázdniny? „Nevím ještě; snad ke strýci do Krkonoš ostatně nevím ještě, odjedu-li.

„Aha, rozumím, nemůžeš děvče, s nímž chodíš, nechati zde samotné. Utrápila by se steskem po tobě,“ smál se přítel. Slyšela Karla zakašlati: Věděla, že je r zloben. S úzkostí čekala, co odpoví Po zůmyslné pause řekl lhostejným hlasem v němž bylo i trochu opovržení. „Bah, co my- slíš. To byl jen jarní flirt. .. Taková žába .. To byla chladná sprcha na ubohé, vřelo srdce Bettinčino, Byla by ráda zaplakala, ale oč- její neměly slzy. Cosi jako opovržení k němu jenž ji z rozmaru zapřel, k němu, jenž její od- dané srdce urazil a ponížil, vzmáhalo se v je- jím nitru. Vstala a schválně zahřmotila slunečníkem Karel se ohlédl; zesinal trochu, ale za okamžik vynutil si na rty falešný úsměv. Rettina obešla křoví a šla přímo k jeho l vičce. Povstal a pozdravil. Ale uviděl v jejím po- divně bledém obličeji, cosi tak cizího, že už se nedovážil přiblížiti. Cítil že je konec. A po- jednou se mu zdálo, že dosud nepozoroval, jak Betta najednou tolik zvážněla, tolik dospěla. Ne- chápal ovšem, že tím vinno bylo prvé zklamání. Bettina ubíhala zroyna od nešťastného toho místa. Až když se ocitla kdesi v pusté aleji na konci parku, teprve se rozplakala. Všechny jej sny rázem se rozplynuly. Stála tu sama a ochu- zená nešťastná, jako mladá jablůňka, ochuzená o všecky první květy. — První zklamání! — —

Tajemství malé Jiřiny. Napsal Frant. S. Ja roš. Jaro rozhodilo na letenské stráni v sadee plno květů, Petřín tonul v čerstvé zeleni mla dých, svěžích lístků a svítil bělostnými květy střemchy a hlohu, dýchajícími omamnou vůni Všechny stezky a stezičky od Kinských zahrasy až vzhůru k rozhledně hemžily se růžolfefm dětmi, na hřišti hlaholil jejich smích, pestřil se jejich šat a v slunci hrály damské slunníky křiklavými barvami... Ohnivá koule slunečn schylovala se za Petřín a dohasinala ... Zápud zahořel rudou záplavou, vrcholky stromů byly potřísněny purpurem slunečních paprsků, a ně- kelik bílých obláčků, jakoby se koupalo v rez- žhaveném zlatě, tiše plulo na západním ob- zoru — — Dlouhé stíny kladly se do cest — — Tou dobou vracela se Jiřina z procházky Na rohu kterés ulice rozloučila se s přítelkvné- mi a pružným krokem svých 12 let kráčela k do movu. Široký slaměný klobouček, s něhož vlála modrá pentle, poskakující s dvěma těžkými ple- tenci vlasů po zádech, slušel jejímu dětskému obličeji, a jemně modelované nožky z pod krát- kých sukének doplňovaly a zvyšovaly její divěi půvab .

Jakoby zosobněné dětství, to naivní, čisté dětství kráčelo zaprášenými ulicemi vejko- města ... Jiřina byla jednou z oněch dívek, které dá- vají tušit, že si své naivní dětství zachovají až do let panenského probuzení. Její mluva, její pohyby, její myšlonky a čisté, modré, jasné oko to prozrazovaly. Když zahýbala do ulice, vedoucí na Staré město, spatřila před sebou otce. Již již chtěla vzkřiknout svým rozpustilým způsobem: „Ta- tíčku! — Taťku!...“, když seznala, že roz mlouvá tlumeně s jakousi damou, kráčící po jeho „Kdo je to?“, byla první její myšlenka. A nežli mohla domyslit, vešli oba do prů chodu. Cosi ji nutkalo, aby vešla též Průcho se rozšiřoval a tvořil tmavý kout, odkud bylo vidět až do ulice, kde chodba vyůstila. Jiřina vskočila do toho kouta a zrakem pronáslellovaln otce. Neznámá se zastavila. Otec pobízel avrdále, boku.

ona se zdráhala. Sklonil k ní svou hlavu, a jeho pravice uchopila její ruku. — Jiřina napínala zrak i sluch, ale nerozuměla jejich rozhovoru. Jenom viděla, jak otec tiskne ruku neznamé ženy, která náhle kývla hlavou a rychlými kroký vracela se zpět. Jiřina, skryta v tmavém koutě, pohlédla jí v tvář. Byla to cizí žena — — Ol chvíli stál, hledél za ní, načež ji následoval. Jiřinu pojala divná úzkost — — chtěla vzkřiknout, chtěla zadržet otce, ale když šel mimo ni, přitiskla se do svého koutečku, ani ne- dýchajíe Otec šel za neznámou ženou. Jiřina opodál ho následovala, plížila se jako kočka a trásia se na celém těle. Neznámá vstoupila do jednoho demu v úzké uličce a otec vešel za ní.. . Jiřína se zachvěla, jakési neznámé obzory rozevřely se ji před zrakem, vzpomněla si rázem na to a na ono, co si děvčata na procházce šeptala — — něco o špatných ženách problesklo jí nozkem néco, co ještě včera jasně nechápala, nabývalo určitějších forem, a při tom všem zatočila seji hlava . . .. „Tatínku!!!“ — — vyrazila zoufalým hla sem ze stisněné hrudi a vyběhla na několik schodů do cizího domu Její výkřik zapadl kdesi ve schodišti, ně- kde v poschodí zavzněl zvonek, ozvalo se bouch- nutí dveří, pláč dítěte, a chodbou doléhal sem večerní šum ulice — Tatínek neslyšel.

Jiřina třásla se na celém těle a sklesla do výklenku na schodišti. — V dětské její mysli ja- koby povstal požár, který pálil a ničil všechny iluse mládí a dětství, který drtil všechny ty krásné obrázky, jež dosud tam chovala — — Co se to jen stalo? — Co se to jer stale !? Vzpomíná si, kterak sedí tatínkovi na klíně, hladí ho po tváři, líbá ho na ústa, tahá ho na vousy a žvatlá s nim o škole, o procházkách, o tom a o onom, a tatínek, ten milý, dobr? ta- tínek, láská se s ní a nazývá ji svojí nejmilecší žabičkou, svým dítětem, svým broučkem a mazlí- čkem.... Vidí tatínka, jak večer u stolu hladí maminčinu bílou ruku, libá maminku na úsfa, Jiřinka vyskočí mamince na klín, obejme obě hlavy svých drahých rodičů a líbají se navza- jem.. . Má svého tatíčka tolik, tolik rádal Jakási vlna myšlenek přihnala se náhle Jiřina slyší kamarádku, která tajemně vypráví o sousedce v domě, jež utekla od muže, protože chodil za cizími ženami — — — Jiřina to ne- chápo, ale přisvědčuje a diví se, protože tak činí její kamarádky —. Pak slyší něco o špat- ných ženách a stále ještě tápe v temnolách, ne- chápe pravý význam, neví, co to znamená . .. Až dnes —! Neznámé obzory se rozevřely — už vidí — už vidí!!... Jedna myšlenka honí druhou. Jiřina s.dí na schodech cizího domu ve výklenku, chvěje se na celém těle, a zrak hledí třeštivě do šera — Neví, co se to s ní děje, v hlavě má děsný cha a v něm jako fantom vidí jednu hroznou skuteč- nest: „Tatínek — cizí žena —l Ani neví, jak dlouho sedí, zimnice jí zmílá. chce plakat a nemůže ... hrdlo má sevřené — Po schodech někdo jde. — Slyší ženský smich mazlivý měkký hlas, pak dušený hlas pána — „Tatínek — —1“, zašeptla a vybéhla ulici.

Venku zvonily tramwaye, hřmotily vozy proudy lidu valily se pe chodnících a nárožn svítilny hořely. Ani nevěděla, jak se ocitla doma. Taktk prolítla známými ulicemi, vyběhla po sehode ch do třetiho poschodí a celá se chvějíc, padla ustrašené matce v klín... V náručí matky je- koby se jí ulchčilo. Propukla v křečovitý plač nebyla k upokojení. Horečka zírala jí z očí a třásla útlým, dětským tělem. „Rychle do postýlky!“, nařizuje matka, ale marně doléhá na ditě, aby řeklo, co se jí stalo. „Lekla jsi se něčeho „Ano! „Povozu —? Automobilu? — Lidí? — Řekni, Jiřinko, řekni! „Ano — ano!“, lže Jiřina a drkotá bllými zoubky. „Obklad — na hlavu!“ šeptá dále Matka rychle připravuje obklad V tom se otevrou dvéře a vstupuje ote „Tatínek — —1!“, vydechla Jiřina zvlášt- ním přízvukem. V jejím hlase zračilo se tolk bolu, zklamání, strach a stud — —! Horečka zalomcovala jí silněji a Jiřína odvrátila se obl čejem ke stěně. Nechtěla otci patřiti v tvář Ulekaný otec poslal pro lékaře. Jiřina se pozdravila, ale neprozradila své tajemství nikomu. Od onoho dne nemazlí se už se svým tatíčkem, a když ho někdy vidí, jak libá maminku, otřese se, a do očí ženou se jí slzy — Má pocit, jakoby ztratila něco krásného, co se už nedá nikdy ničím nahradit. — Její oči náble prohlédly, a její duše jest pusta, jako dům, z něhož včera vynesli mrtvolu drahé bytosti . . Je jí tak smutno, a to tajemství ji děsně tíží — —! Bojuje s ním, bojuje, dusí je, a má strach, aby nepodlehla, když někdy měkké ruce matčiny hladí ji po vlasech a tisknou na okla- mané srdce —

Vyděděná. Ze sbírky »Divadlo a jeho oběti« Adolfa Wa- lewského. Z polštiny přel. K. R Hand zel. Marie byla dítětem umělců. Od kolébky uprostřed umělecké sféry, obeznámená s hrou vlivů scenických, od svítání do noci zasypávána dojmy z divadla, mladistvá její duše napájela se denně toliko hrou, divadlem, slávou. Nebylo tedy pranic divného, když nadšení a láska k di- vadlu, uprostřed nichž vyrostla, ji vrhly na prkna divadelni. Vidím ji ještě dnes. Přijela s otcem a (ěžce churavou matkou ... Matka z lásky k miláčkovi podstoupila obtížnou cestu. Přijeli do našeho města plni štěstí. Bohužel, láska rodičů neviděla trhlin na vratké budově velikých nadějí. Veliká láska rodičů k dítěti, vstupujícímu na prkna diva- delní, jest často prvním aktem tragedie .. Po mnohých obtížích, přičiněních, prosbách. protekcích a doporučujících dopisech Marie byla přijata. Stala se umělkyní! Obtíže při dosažení cíle byly veliké, ale i spravodlivě stavěně v cestu. Marie měla pěkný profil, oči výrazné, pleť alabastrovou, krásně se odrážející od vlasů černých jak eben, leč ne