25. čislo.

ŽENSKÝ LIST

Strana 5.

Máme i časopis, pověstnou „Národní Politiku“, která ma inserty, kde vyzývají se ženy a dru- žičky, aby co nejhojněji procesí se súčastnily. Kdyby kněží učili lidi, aby peníze, jež na pro- cesí utratí, a těch je hodně, dali chudým a nuzným. bylo by to mnohem prospěšnější a křesťanštější. Ovšem, že by přišli o zisk a byli zkráceni na pří- jmech a proto neučiní toho. Jak pěstují klerikálové pověru, jest viděti z tak zvaných dotýkaných obrazů, sošek marianských a myslí se, že tím nabudou zázračné moci; proto ženy chlubí se s obrázkem neb růžencem dotýka- ným, jako s něčím zvláštním. Nejlépe illustroval Havlíček svým epigramem moc a význam dotýkání na poutích: „Obrázky, růžence, panny, mívá-li je v rukou kněz, jmenují se dotýkaný.

FEUILLETON

„A moje také.“ „Posléze „Posléze je to ona sama.“ A skutečně — žádná pochybnost, je to ona. Komu nyní náleží? Prvému, druhému či třetimu? U nebeské brány vznikla hádka, která přešla bezmála ve rvačku, a jedině moudrému zařizení v nebeském státě, že žádný ozbrojenec nemá tam přístupu, lze děkovati, že nedošlo k souboji mezi urozenými pány. Konečně vešla — ona. „Ah, moji drazí, milovaní mužíčkové!“ Tito však v nevoli se obrátili, což bylo proti všem pravidlům etikety. „Jak, madame, to je skandál! Mnohomužství jest v nebi zapovězeno. Řekněte to svému faráři!“ A to řkouce, přirazili překvapené ženě nebe- skou bránu před nosem, a dříve, nežli se mohla z překvapení svého vzpamatovati, odešli do klubu nebešťanů, kde vyvolil si každý jednu z jedenácti tisíc nebeských panen.

V nebi. Je to zvláštní historka, která onehdy udála se v nebi. Ovšem, že jako vše, co v nebi se děje, má pozemskou příchuť, tak i tato historie měla svůj počátek na zemi. Urozený pan rytíř Afred z Košetických pojmul za manželku spanilou Hermínu z Růžodolských. Farář, který je oddával, pronesl k snoubencům do- jemnou řeč, ve které mezi jiným pravil: „A milujte se věrně, vroucně i srdečně, abyste šťastně život strávili a i po smrti sobě na onom s vě tě náleželi.“ A slova stala se skutkem: milovali se věrně, vroucně i srdečně až — pan Košetický zemřel. Jako něžný manžel a dosud mladý muž byl osiřelou vdovou dlouho oplakáván. Jako vše na zemi, tak měly však i tyto slz svůj konec. Hermína byla mladá, krásná a bohatá, a jaký div, že provdála se proto poznovu. Tento- kráte stal se manželem jejím svobodný pán z Be- združic. A opětně farář, který je oddával, měl tak krásnou a dojemnou řeč a zase pravil novoman- želům. „Milujte se věrně, vroucně i srdečně, byste šťastně život strávili a i po smrti na onom světě sobě náleželi.“ Pohříchu, že mladé paní dařilo se i s druhým mužíčkem právě tak, jako s prvním. Zemřel po krátkém, šťastném manželství. A zase týž běh života. Pohřeb, slzy, smutek posléze opětně svatba. Tentokrát byl šťastným že- nichem, který vedl cudně oči k zemi klopící vdovu k oltáři, hrabě Zámojský. A zase totéž kázání, rovněž tak šťastné manželstvi a tak brzy přervaná niť života. Hořem zmírající vdova měla již nyní tři muže v nebi, a posléze zemřelai sama. Před vstupem jejím do království nebeského setkali se tři muži u nebeské brány. „Na koho čekáte?“ tázal se první. „Na svou ženu.“ „Já též,“ odvětil první. „A já také,“ řekl třetí. „Ah, jak krásná byla moje milá Hermína!“ „Jak? Hermína? Tak nazývala se i moje man- želka.

Probuzení. Byla dvě řepná pole vedle sebe; na obou pra- covaly dělnice. Slunce sálalo jako žhavá výheň, pot crčel se skrání a čela, zaléval oči, v hlavě hučelo a žhavými paprsky slunce rozpálená půda pálila pod nohama. Na mezi u pravého pole sedělo neb leželo ve svadlé trávě několik dětí. „Maminko, mám žízeň!“ — „Maminko, už půj- deme domů?“ — „Pepík mne bije!“ — Tak a po- dobně volaly děti na své matky, které chvíli co chvíli byly nuceny starostí o děti se ohlížeti. Práce vázla. Podívejme se na jejich družky, na levém pol pracující. Vzdor úmornému vedru slysíš tu zpěv a do toho mísící se smích a vidíš veselejší tváře. Čím to? Přece jsou to stejné ženy, konají stejnou práci, slunce pálí ty jako ony, a půda stejně tvrdá a žhavá. — Ale poslouchej, co spolu mluví! Jedna žena na pravém poli pracující volá: „Ráda bych věděla, proč je vám tak do zpěvu?“ „A proč by ne, nic nás netrápí!“ ozve se v odpověd. „Ovšem, vy máte od míry o tři koruny víc než my, děti také sebou netaháte, hospodáře máte také mnohem hodnějšího než my, tu vám arci může být veseleji!“ „Hodnějšího hospodáře — k smíchu! Kdo jej udělal tak náhle hodným? My! Ale, víte, co Pojďte, budeme svačit, my vám povíme více!“ „Svačit? My nemáme co, chléb jsme daly dětem, aby nám daly pokoj.“ „My máme sebou více než sníme, dáme vám. Pojďte!“ Usedly pod blízkou hruši a mezi jídlem hovo- řily: „Tak vy myslíte, že máme hodnějšího hospo- dáře? Mýlíte se! Umí snad jen lépe počítat než váš. Máme o tři koruny víc; myslíte, že nám je dal dobrovolně? Ne. Šly jsme a řekly: Pantáto, za ten plat nemůžeme dělat, dejte nám o čtyři koruny víc, abychom si nemusily hledat jinou práci! Nejdříve se smál, pak láteřil, že nebudeme míti nikdy dost, že jej dostaneme ze statku a když viděl, že nepo- líme, když jsme mu řekly, aby na nás tak nekřičel