15. čeryence 1900

Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 190.

Strana9.

Triumf páně Krtkův. Když pan Krtek objednával svůj zázračný frak, bylo létá již na mále, podzimek za dveřmi, a blížila se nějaká zábava v kasině, jíž měla býti zahájena a zasvěcena zimní sezona. Naše kasino bylo zbytkem starých copatých doba houževnatě se udržovalo. Pány v něm byli dů- stojníci a byrokrati, kolem nichž se kupila ostalní »inteligence« městská. Společnost čistě občanská neměla žádného střediska representa- čního, žádného shromaždiště. Společenský život u nás rozvíjel se hlavně pod širým nebem, na rynku, na tom prostředním chodníku, vydláždě- ném kostkami (ostatek byl dlážděn povědomými »koleny«, o něž posud i v Praze si otloukáme kuří oka). To byl »přijímací salon« našeho měsťa, v. zimě v létě. Honosil se předností,že byl vzdušný, otevřen denně, a že do něho měl přístup každý. Kmán vedle majora, učední vedle pana půlmistra, páni páteři i dívky »svo- bodné vůle«. Zde šuměla a nadouvala se poprvé každá, nová krinolina, zde vysilaly dcerky do- mácí toužebné pohledy k barevným límcům dů- stojníkův, zde studenti úkradmo zápolili o přízeň divek bez kaucí, zde duněly těžkopádné kroky pedantů profesorů, střílejících očima všemi směry nezdrží-li se který student přes devátou večerní na tomto náměstí také bývaly dvakrát v témdni »plaemuziky«. Kasino pojímalo jenom vyvolence. Tam byly pořádány koncerty, »kränzchen«, v maso- pustě pak veliké bály. Ale poněvadž nebylo jiných místnosti, bývaly tam pořádány i plesy studentské a maškarní. Do oficirských a ouřad- nických zábav chodilo se, že byly »nobl«, do ostatních proto, že se tam lidé skutečně bavili.

Kterak se těšil pan Krtek, až hlazené hřehké listky se zlatým tiskem svolají honorace' na prvni večer! A těšil se vůbec, jak to letošní zimy »probere« všechno, zábavu za zábavou, ples za plesem. Neboť bude mít v čem tam chodit. Fraků tam ovšem bude mnoho, ale jeho bude jediný. A kterak již teď v duchu viděl, jak se vše vytváří. Stane kdesi vedle některého pána, bude si pohrávati citronovými rukavicemi, náhle se podívá na pánův frak a bude se ob- divovati, jak pěkně jest ušit. A pak zcela »non- šalátně« chytí za »klopy« fraku vlastního řekne jako mimochodem: »Tenhle je šitý bílým herbábím. To by neřekli, co?« Neboť téhda u nás ještě všemí slušným lidem se onikalo. Hlavně v kasině. A těšil se pan Krtek, jak oslovený udiven se zeptá: »Jdou, jdou ! Bílým herbábím ?« A teď pan Krtek řekne: »Bílým herbábím Jsou dva takové fraky — jeden byl na pařížské výštavě a tenhle je druhý.« A konečně jej tedy místr Pondělek přinesl Ať se pan Krtek díval jak chtěl, stehu bílého nikde neviděl. A s posvátnou úctou, jako ně- jakou relikvii, pověsil jej do šatníku ve svém mládeneckém pokoji. Ale při tom taky plný ne- klidu. Kéž s ním brzy může na lidil »Co jsem dlužen, pane Pondělek?« »No, co jsem řekl, ať při tom zůstane.

Ale podřekl jsem se, tuze podřekl. Nešil bych druhý za padesátku.« Řekl to nějak jako v rozpacích, jakoby se čehos obával. Ale když pan Krtek beze slova vyplatil padesátku, vykulil mistr oči, shrábl pe- níze a přál velkomyslnému zákazníku: »Aby ho ve zdraví užili a do smrti neroz trhalí, pane Krtek !« Kdyby tu mělo býti vylíčeno vše, co pa Krtek se svým frakem a v něm vyváděl, byl by to kronika. Ale tento frak jest pouhou epi sodou, anebo, chcete-li, předmluvou k čemus jmému. Nepochybno jest však, že by vzácný ten oděv málem se byl stal osudným panu Krikovi. Aby ho užil, aby se hodně vychlubil, nezameškal pan Krtek žádné příležitosti, kde se mohl ukázat, a té sézony by se byl skoro k smrti utančil. Ano, kdyby nebyl býval blon- dýnem — jak si sám stěžovával. Dala mu sice příroda orličí, rímský nos, dala mů hedvábné kučeravé vlasy, kroužící se v tisicerých prstén cích, vykouzlila mu pod nosem jemné kníry pěkně zvlněné jak ornamenty, obdařila ho roz- košnou kozí brádkou, ale ke všemu tomu jen subtilnou, slabou, hodně vytáhlou postarou.

Pořízení zázračného fraku spadalo v dobu, kdy pan Krtek již se přátelil s důstojníky. Rozumí se, že vzácné to roucho neminulos s náležitým účinkem ve společnosti, nadané tak hlubokým a bohatým životem duševním, jako byli kumpáni páně Krtkovi, a šťastný majetník sebevědomě špoulil ústa při lichotivých po- známkách svých uniformovaných přátel. »Bist ajn frfluchtes ungetým, du Krtek. jaké máš nápady !« říkali mu v upřímném obdivu, a pan Krtek zmíral blažeností nad těmito srdečnými výlevy neličeného přátelství. »Ale aby to bylo dokonalé — ještě něeo ti schází, kamerád . . « Pan Krtek vyvalil modré svoje oči, o nichž závistivci řikali, že jsou trochu telecl. »Ajne ébnbyrtige hóze, kamerad, — kal hoty, Krtečku, kalhoty . . . !« Kalhoty! Věru, pan Krtek chápal. Ještě kalhoty, jakých by neměl nikdo. Ale jaké by to byly kalhoty ?1 A duch páně Krtkův počal neunavně pracovati. Jaké by se hodily k takovému fraku kalhoty? Gallatův rytíř Šnofónius byl by v takove tisni zavolal Mesistáfla, aby pomáhal, avšak pan Krtek neměl žádných spolků s čerty, jemu zbýval jen mistr Pondělek.

Byl obeslán, přišel, přinesl vzorník, ale v něm nenalezl pan Krtek, po čem srdce toužilo Zamířil tedy k panu Vachilovi, obchodníku se soukenným zbožím, ale ani celý sklad páně Vachtlův nemohl poskytnouti látky, z níž by se vytvořil důstojný pendant fraku. Objednal si vzorky z Rajchumberka, z Prahy — a nikde nic. A pana Krtka míjel spánek, panu Krtkovi přestalo chutnati, pan Krtek snad byl v po- dobném rozpoložení duševním, jako° Kolumbus, když ho vše pudilo na moře, objevovati nové světy, — a nebylo korábu. V letech, do nichž spadají tyto droboučké události, střídala se posádka naší pevnost mnohem častěji než před tím.

Přišel-li k nám kdy nějaký pluk, »poležel« si tam hezky, ale po roce šestašedesátém nastalo častější hrkání. No, »Konštantýny« jsme měli po- řáde, to byl náš domáci pluk, k němuž se u nás odvádělo. Když nic jiného, leželo tam aspoů »depók.1 A vedle »Konštantýnů« vždychy nějaký prapor myslivců, pionýrů, »sanitél«, dělostřel a »ženisté« — ach, bylo na vybranou. Náš domácí pluk měl výložky temně fialové a tato barva splynula u nás téměř na dobro s představou vojínů pěšáků. Ale pojednou přišel pluk Mollinary a ten měl nějaké výložky tmavo- hnědé, a pak přišel Khevenhüller (spolužák Řehák říkal důsledně »Käfermüller«), s výložkami tuším červenými, a pak Mazzucheli, s výložkami jako salátovými, bílé knofliky střídaly se s žlutým a žlutě s bílými — u nás školáků nastal zmatek My jsme nesbírali ani známky, ani pohlednice ani dutinky cigaretové, my měli jenom sbírk vojenských barev, a ty jen v hlavách. A tu tedy jednoho dne — onoho času kdy pan Krtek snil o svých budoucích kalho tách — vtáhl do města nový pluk; marně na- pínám paměť, abych vylovil jeho jméno. Ale vzpomínám, jak jsem stál na podsíni, naproti štátvi, blízko krupařského krámu páně Holz- bachova, u něhož se nakupilo mnoho zvědavců malých i velkých, a pamatuji, kterak pan Holz- bach, znalec věcí všech, obrátil se náhle k panu Krušvicovi a všecek rozjařen zvolal; »Koukaj', koukaj', pane Krušvic, to je barvička ! Takovou jsme tu ještě neměli !« Čímž mínil výložky. A věru, byly to znamenité výložky. Vypa daly z daleka jako šedivé, ale nebyly šedivy. byly blankytné, ale tak jasně blankytné, jenom svítily.

Pan Krušvic zaelonil oči rukou, napja zraky, prohlédl a řekl: »Fajnový egalizírunk !« Pan Krušvie byl odborník a mluvil jak odborník. Egalizírunk, sukno, z něhož se dělaj výložky a paspule ve švech, zkrátka, všechno co tvoří barvu pluku. »A to jsou všichni uprášeni,« řekl pan Holzbach. »Copak až se vykartáčujou a vy rukujou v neděli v extramunduru.« Patrně zapomněl pan Holzbach, že na ne- děli nemusí čekat, že parádní uniformu uvidi ještě dnes, po obědě, na důstojnících. Nebot bylo přec jejich svatou povinností, aby se uká- zali dychtivým domorodcům na korsu, na ná- městí. A přišli taky, jakmile vyřidili svoje for málnosti v kasárnách a po městě se uby- tovali. Díval se na nový pluk žádostivě taky pan Krtek, vyběhnuv z krámu nejenom na podsíň, ale až před ni, a díval se zas odpůldne na důstojníky, přemítaje, zdali taky s těmi novým se spřátelí, a zadívávaje se v jejich čarovné vý ložky skoro jako zamilovaná dívka. Blankytná ta barva nesmírně ho vábila, ani sám ne- věděl proč. Toho dne večer mydlil se pan Krtek mno hem pečlivěji než jindy, růžovou pomádou na tíral vlasy a česal se jako panna, úzkostlivě vybíral čisté prádlo, jež napouštěl voňavkou vycídil, vyleštil a pilníčkem obrousil velikolepe svoje drápy na malících, navlékl všechny prsteny. uvázal si nejsvátečnější nákrčník a zamířil do »restaurationu« k Tajbnerům. Jistě tam budou důstojníci nového pluku, podívá se na ně zblízka a snad — — — Toto »snad« leželo na dně duše páně Krtkovy. Nalezl pohromadě svoji společnost v náladě slavnostní, a srdce mu poskakovalo. když staří jeho známí seznamovali jej s dů- stojníky přibylými. S kterým z nich přiťukne si pan Krtek nejdříve na dobré, věrné přátelství?

Kterého z nich bude moci pozdravovati důvěrným »čau, kamerad ?« Toho večera nestalo se to ještě, ač bylo dost vína prolito na uvitanou. Ostatně pan Krtek byl nějak roztržit. Duch jeho zaměstnával se něčím jiným. Oči jeho lpěly na výložkách dů- stojníků nové posádky, na té podivuhodně krásné barvé blankytné, a temnoty, v nichž pan Krtek podnes tápal — v příčině těch nevyluštitelných kalhot — řídly znenáhla, v hlavě se světlilo Pan Krtek vpíjel se zrakoma v jasné ty límee a snažil se, aby si představil široký a dlouhý kus takově látky, v duchu obtáčel si jí nohy zkoumal, jak by to slušelo. A když konečně pitka byla skončena společnost před hostincem se rozešla, nabral pan Krtek plné plíce čerstvého vzduchu nočního a z hluboka vydechl. Jeho odhodlávání vyzrá- valo v pevný záměr. A když hlava jeho, roz- jařená požitkem vína, klesla po půlnoci do po- dušek, bylo v ní rozhodnuto. Pan Krtek usínal s naprostým určitým vědomím, jaké že si dá k svému fraku dělat kalhoty. Z egalizi runku nového pluku. Není barvy, jež by s touto mohla závodit. Y psilo III

Tatík Chudoba. Vzpomín ka z dětství. Napsal Fr. Flos. Naši dobývali řípu na »Stebliku« a já leže na travnatém příkopě pod starou švestkou hrál jsem si s koničky, houpajícími se na tenkých stvolech trávy. Byl krásný podzimní den a ačkoliv již odpoledne, přece tetelil se dosud vyhřátý vzdueh nad zoranými strnisky. Vzduch byl jiskřivý ale nikoliv horký a teninká dlouhá vlákna ba bího léta plula zvolna vzduchem, až se zachy- tila na větvi stromu a vlála jako uzounký prapor. Tam za silnicí zůstalo strnisko nezoraně těch bílých pavučin se tam tolik nachytalo, že je celé pole jako opředené stříbrnou řídkou sííí. jemňoučkým závojem, třpytícím se na slunci. Výše na alejí jest sadařova slaměná bouda u boudy sedí sadař a pes a oba hledí do ohně, který nekouří, ale praská. Praskot su- chých větviček a vůně hořícího dřeva a pekou- cích se švestek proniká až ke mně. Mám tisíc chutí jiti tam, ale zde v trávě váli se to tak pěkně, že mně je líno vstáti. Na jasně modrém nebi objevily se bílé dlouhé šmouhy a kdýž se člověk (třeba malý jako já) svalí naznak do trávy a do těch bílých šmoueh a modré tůně nebes se zadívá, zapomene na pečené švestky na praskající oheň, na všecko. Bůh ví, nen tam vlastně viděti skoro nic a člověk se přeee jen dívá, dívá ..

Po silnici od Lhoty někdo jede. Ať si jede Jede zvolna a vůz jeho musí býti malý, nera- chotí tuze. Aha, už bude blízko ! Opravdu a zastavi. Nu to stojí za to, abych se obrátil. Vskutku na silnici zrovna před naším po- lem zastavil se povoz. Koní u něho nebylo Jakýsi malý, starý muž přetahuje přes hlavu oko »šandy«, za kterou asi táhl a za vozen spouští vykasanou modrou sukní mladá ženská. Muž i dívka utírají pak rukávy pot se zardělého obličeje a oddychují. Náklad je asi dosti těžký, neboť oba jsou unaveni. Mne nejvíce zajímá vůz, vlastně jen vo- zík. Jest zeleně natřený, svrchu jsou březové obruče a na těch je natažena režná plachta Několik tenkých, bíle a červeně natřených bi dělek vyčuhuje ze spod plachty a hle ! Vyskočii jsem rázem. Tam v šeru pod plachtou zahled jsem buben. Jaký zajímavý to vůz! Dosud lhostejn mně lidé stali se rázem také zajímavými, nebo kdo vozí s sebou natřená bidělka a buben, ne může býti jen tak obyčejný člověk. Muž přitáhl řemen kolem boku a pře skočil příkop, já pak jako magnetem tažen, přibližoval jsem se k vozu. Dívka se na mne usmála. »Jste vy komedianti?« táži se dychtivě Dívka se zasmála. »O nel Tatínek hraje divadlo !« »Divadlo!« Oči mé jistě vystoupilyz důlku údivem, ba i ústa jsem zapomně zavřiti.

»Ano divadlo s pohyblivýma figurama,s dodala dívka. »Ježiši, to musí být krása !« »Také že je. Přijď se zejtra podívat a přiveď hodně děti s sebou!« zvala mně dívk ku představení. Ohlédl jsem se na zázračného muže, který hraje divadlo s pohyblivými figurami. Ten již potřásal rukou a houkl k nám: »Teryno, za- táhni vůz ke škarpě a pojď sem !« Dívka chopila se voje a vytáhla vozíks prostřed silnice na chodník. Přeskočila příkopa vešla na pole. »Pomáhej Pán bůh!« pozdravila. »No to se ví, že Pán bůh pomůže, ale ty nezahálej! Házej řepu na hromadu a já budu dloubat.« hovořil zázračný muž, který hraje s pohyblivými figurami divadlo, a již se chopil vidlí a dal se do práce. Obcházel jsem vozík se všech stran, nad- zvedal jsem plachtu, ale neviděl jsem nic než bedny a něco šatstva. Večera jsem se nemohl dočkati. Konečně odložil Václav, náš čeledín, vidle a šel. stroji koně. Pojedeme domů. Byl jsem první na voze Největší radost jsem ale měl z toho, že k na- šemu vozu přivázali vozik zázračného muže. Hnuli jsme se k domovu. Teryna sedla vedle mne a držela mne, abych nespadl; muží hovo- říce šli podle vozu.

Byl bych rád se vyptal na tisíc věcí, ale zmohl jsem se jen na jedinou otázkuj: »Jaké to bude?« »Krásné, počkej a uvidíš!« To bylo vše. Lehko se řekne: počkej ! ale co pak to člověk vydrží? Maminka nás uvítala vesele. Večeře jes právě hotova. Na bílém vydrhnutém stole stojí okřin plný kouřících se bramborů. Jsou varem rozpukány a jen se rozsejpají. »Tak sedněte, sedněte všichni! Vy Chu- dobo a Terynko taky,« pobízí nás matka ajá s úžasem pozoruji, že zázračný muž a jeho dcera Terynka jsou rodičů mých staři známí »Však jste tu již dávno nebyli,« praví otec, usedaje za stůl. »Kde jste se stál honili ?« Chudoba, neboť tak se jmenoval zázračný muž, povytáhl řemen, usmál se přímhouřiv ši balsky oči a odvětil: »I honil jsem zloděje, co mně ukradl uložené tisíce, ale ne a ne ho chytit.« »A to už ho, milý Chudobo nechytíte, ale sedněte a jezte!« »Ba ba, nechytím, pantáto, honím ho už čtyřicet let, ale i bez těch tisíc, když Pán bůh zdraví dá a dobré lidí. — Pán bůh rač pože- hnati!« Usedl a ohlédl se po Terynce, ale tu stáhla již matka na stupeň u plotny a vložila j do rukou kamenný hrnek, jistě ne prázdný. Nespouštěl jsem s Chudoby očí. Jakživ jsem tak chutě nejedl. Byla to ale podívaná, jak vážně a jak obratně loupal Chudoba brambory a jak je po- lykal. Konečně smetl rozsypaná zrnka soli na dlaň a vysypav je do úst, pokřížoval se, po klonil se otci a matce a vřele děkoval, aby Pán Bůh nadělil nastotisickrát Nyní prý musí dohlednouti k vozu a »Te ryno, umyj nádobí, pomoz v chlévě a hajdy na kutě! Tak dobrou noc vinšuju ! Zejtra bude dů tklivý příběh o nešťastné Jenofévě,« to platil mamince, »a na konec bude němohra s Kašpár kem !« to platilo — mně! V celém domě všecko spalo, ale mně ne bylo do spaní.

»Důtklivý příběh o nešťastné Jenofévě němohra s Kašpárkem!« Může snad někdo spát po takové zprávě? Srdce vám buší, hlava hoří nevíte, máte-li radostí plakati, nebo nedočkavost dělat kotrmelce. Druhý den probudil jsem se pozdě. Sko kem byl jsem na dvoře. Vozik stál pod kolnou- Sláva! Brzy uviděl jsem také všecky ty divy. Chu dobu našel jsem v komoře při podivné práci V ruce měl zaječí nožku, tu namáčel ve ška tulce s černidlem na boty a pak přejižděl nož kou po vyřezaném tuhém papíře. »Co to děláte?« ptám se. »Tisknu, chlapečku, tisknu pozvání. Už aby to bylo hotovo! Vidís?« Ukázal mně několik kousků papíru, na nichž byly podivné skvrny Byl jsem ve čtení ještě málo honěný, ale když Chudoba řekl, že je tam vypsáno, co večer »U Růžičků« se bude provozovati, věřil jsem na slovo a zdálo se mně, že to přece jen dovedu přečíst. To nahoře jest spříběh o Jenofévě« to dole »němohra s Kašpárkem«. »Zrovna tak!« potvrdil mé mínění Chudoba a tiskl horlivě dále. Za chvili vešla Terynka nastrojená. Sebral pozvání a odešla do městečka. »A nyní ti něco ukážu,« řekl Chudoba stáhl plachtu, rozestřenou na podlaze. Myslil jsem, že se zblázním radoslI. N - zemi leží asi deset panáků a panen. Ale jakýeh panáků! Veliké jejich oči jsou vykulené, tváře nadmuté a červené — a ten ústroj! Samý sa- met, samě zlato a stříbro. A rukama i nohama hýbají. Tu leží sedlák tu rytiř, tam princezna, žoldnéři, kapucín, čert odpusť Pánbůh. Opravdovský čert černý a jeden červený, to prý je kat, ale také čert, doktoe Faust a Lízinka a ten nejvzácnější maličký Ka špárek, kterému se i oči kouli Ten den jsem se z komory ani nevybral K večeru ale odnesl Chudoba všecky figury de vedlejší hospody »U Růžičků«. Na večeři neb lo ani pomyšlení. Utekl jsem z domu a Terynka usadila mne na první místo.

Bylo právě před velkým jarmarkem. Do hospody nahrnulo se brzo dětí jako much a i velcí lidé vcházeli a zůstávali vzadu. Než to mně bylo lhostejno. Dychtivě upíral jsem oči na květo- vanou záclonu, za kterou se měl odehráti vdů- tklivý příběh« Náhle jsem sebou trhl. Za záclonou ozvala se hudba. Někdo tam hrál na niněru a druhý mu přitloukal na buben. Hudba po chvíli umlkla. Chudoba se objevil v sále, přehledl obecenstvo a zmizel. Po chvilce příšla Terynka, nesouc talíř dístky v ruce. Aha, vybíraji! Ozval se cinko peněz, v obecenstvu počal šumot a ruch, ně- kolik kluků hbitě vklouzlo pod lavice, několik hostů se tlačilo rychle ke dveřím a opět jíní svírali v dlani krejcárek, aby se snad, nedej Pánbůh, teď v poslední chvíli nevysmekl. — bylo by po radosti. Ale po radosti bylo tak jako tak. Terynk ještě nevybrala a Chudoba sotva že zahoukl »Tak prosím, pánové, pusťte ty velké hezky na před, aby ti mali vzadu nic neviděli !« Tu udeři někdo pěstí na okno, až se sklo sesypalo a vy křikl: »Hoří!« V sále povstal hluk a zmatek k nevyličení Všechno hrnulo se ven. Kácely se lavice i židle. děti křičely a plakaly, lidé vyskakovali okny tlačili se dveřmi, kam kdo mohl, jen já jsem sedél. Jakže, teď, kdy již již se mělo začíti Ne, raděj tady shořím Kdosi mne uchopil a nesl ven. Byla to T rynka. Unášela mne k nám, domů. Do smrti na to nezapomenu. Lidé z celéh městečka sběhli se sem. Křik, praskot ohně. dusivý dým, pláč a nářek naplnil celé okolí Hořela hospoda. Oheň byl dosud jen na půde a neprorazil dosud střechy.

Stavení naše bylo hned vedle. Matka potá cela se ze světnice do světnice a lomila rukama Vše jí padalo z rukou. Chytíla uzel peřin a pu- stila jej na zem, neboť se jí náhle zželelo prá- prsecoc dla, pak nádobí atd. Oteův hlas všecky vzpamatoval. » Všeck se zavře, vynášeti se nebude nic, Václave, na střechu stáje, Madla bude nosit vodu! Děti ven do sadu ! Je tam uvázaný dobytek.« Terynka mne vyvedla do sadu. Na cestě potkali jsme Chudobu, nesoucího figury v ná- ručí. Hodil je do voziku a hnal se za námi do sadu, vleka vozík za sebou. »Hlídej !« vykřikl na Terynku, »já musím k ohni,« a již by ten tam. Od hospody se ozval křik ještě pronika vější. Náhle se všude rozsvětlilo, plamen pro razil střechou a přeběhl jako bad po hřebeně V okamžiku hořela celá došková a šindelová střecha. Na naší střeše sedělo několik mužů s konvemi, po dvoře pobíhaly ženské a pumpe neustávala rachotiti. »Vojáci, vojáci,« slyšel jsem křik a rá bych se byl lam rozběhl, ale Terynka mne ne pustila. Zabalila mne šátkem a posadila mn na svůj klin. S rachötem spadla střecha, vojáci městsk posádky ji strhli háky. Nevím, co se dále dělo. Probudil jsem s doma ve své postýlce.

»To Panna Maria od nás vítr odvrátila, slyšel jsem matku a viděl jsem, jak vděčně k obrazu Matky Páně pohledla. Ve světnici již uklizené seděl otec a podpíral. si rukama čelo Nespal zajisté celou noc, byl bledý a smulný »Ubohý Chudoba !« vzdychl. »Jen aby ji tu byl doktor !« Otec vstal a vyšel ven. »Co se stalo Chudobovi, maminko?« »Spadl, hošíčku, se střechy a potloukl se, řekla matka s pláčem. Také mně vyhrkly slzy. »A kde je ?e »V komoře leží.« Hnal jsem se ven »Teď tam nechoď, viděla jsem, že právě přišel pan doktor. Ach, bože, bože ! Jen aby to nebylo zlé!« Ustrojil jsem se rychle a vyklouzl jsen na síň. Po chvíli odcházel lékař. Zaslechl jsem jak pravil, že potřebuje nemocný odpočinek »Zlomeno není nic, za týden bude běhat, budt bez starostí.e Oteova tvář se vyjasnila a mně bylo n jednou tak veselo, tak veselo, že vám to ne mohu ani vypověděti. Měl jsem hned toho Chu dobu rád jako vlastního dědečka, vždyť byl ta kový milý a uměl hráti. Ach běda, teď hrát dlouho nebudel »U Růžičků« bylo zle, měli velikou škodu ale nám se nestalo nic zlého. Také Chudob zachránil svůj majetek. Několika panákůn vymkl nohy nebo ruce při spěšném stěhování »ale to se spraví, jen až budu moci na nohy, povidal mně odpoledne, když jsem ho přiše navšliviti.

Nyní jsem byl více v komoře než kdo jinde. Posluhoval jsem Chudobovi. Práce n poli nedala se odložiti a naši potřebovali pi ných rukou Terynčiných. Nejveselejší chvilky byly večer. Přišel ta tínek a přišli i jiní sousedé na besedu k nám do komory. Chudobovi bylo lépe. Požádal svou dýmčičku a polosedě, pololeže na posteli bavil celou společnost. »A odkud vlastně jste, Chudobo?« plal se jednou kmotřiček Horyna, protější pekař. »Z Kutné Hory, pane mistře! Mám tam pivovar, vařím pivo v mědenci. Mohl jsem tam býti velkým, vlastně vysokým pánem na věži ale točí se mně hlava, vždyť vidíte, že se ani na střeše neudržím.e »A žena vám dávno umřela ?e »Ba dávno, hleděl jsem si ji jako oka v hlavě, ale nemohla zvyknouti nóbl živobyti.« »Jak to?« »Inu toužila po dost malé chaloupce a tu já na to: ,Co s chaloupkou, celý svět je můj. v létě dá každá hruška nocleh a v zimě dobří lidé na nás čekají.“ A pak nechtěla jezdit v škopkuie »Ve škopku, prosím vás!« ozval se mistn Stýblo. »Nu v kočáře již dnes jezdí každý, al já přál ženě něco zvláštního. Všichní se rozesmáli. »A jak že u vás zpívají mrtvému ?« otázal se otec, neboť již tu historku znal. »Inu to je, pantáto, tak; jak byl nebožtík bohatý nebo chudý: Bohatého nesou zvolna, hrají a zpívají dojemně, ba i ty velké zvony nařikají :

»Bim bam, už je tam bim bam, už je tam. Domy měl, role měl peněz mnoho zanechal kéž by nám je všecky dall »A co chudému zpívají, co chudému ?« ptal se ddychtivě Koníček, chuďas. » s tím běží jako na jarmark, tak že se lidé ptají: „Kam s tím chuďasem běžile, at s ním roh domu neurazite!“ A i ty zvonečky se smějí: „Pindík jde, pindík jde.“ A zpěváci klopýtajíce, vykřikují: »Neměl kalhoty ani kabát a šelma zůstal dlužen za tabák.« Poslední verše také Chudoba pěkně zazpí- val. Jeho kulatá vyholená tvář byla samý vrásek a malé černé oči jeho se šibalsky zavíraly Začalo se o vojně. Chudoba vojákem nebyl. »Když na mne přišlo, dal jsem se na ut- kání, ale chytili mne v Čáslavi »Tak, chlapíku, půjdeš pod míru,« povídá mně jeden dobrodineček, »a za Čáslav, zrovna jsme té potřebovali. »Inu, kdo co musí, to rád udělá. « Šel jsem pod míru, ale vypadal jsem takto: Chu- doba slezl s postele, rozhalil košili a vtáhl vzduch do sebe a již měl jeden hrb napředa jeden vzadu. Všichni se dali do smíchu. »Vojenský pán pleskl mě přes rameno vyjádřil se, že mrzáků armáda nepotřebuje. Vyletěl jsem jako cikán z hospody.« Jindy navrtal některý šibal soused troubel Chudobovy dýmčičky tenkým vrtáčkem a všichni měli švandu z toho, jak si Chudoba nařikal, že mu někdo »ujídá«. Hlavička, slejváček, špička, všecko v pořádku a přece to nejde.

Chudoba poležel si ne týden, aletr neděle. S Terynkou se stala ale velká změna. Jednou hrál jsem si v koutě s Kašpárkem, když tu Terynka z čista jasna vejde do komory a povídá Chudobovi, že se bude vdávati. Tonik Říhův, truhlářský pomocník a ona dali si slovo »Tak, tak, Terynko! Uvidíme. Tedy Toník Řihův?« »Ano, tatínku, mám ho tak ráda a Tonik povídal, kdyby mne nedostal, že si něco udělá.« »Tak, tak! Zatím ať nedělá nic.« Chudoba svezl se s postele, vyhledal si hůlku a vyšoural se ven. Byl prý u Říhů a vrátil se brzo. Toho večera nebyla beseda, ale byla boure. Říhová přiběhla k nám a tuze křičela. Rozuměl jsem jenom, že mluví o poběhlici, o tulácích, o nahé žebrotě a pak jsem viděl, že letí celá zarudlá domů. Terynka plakala, Chudoba seděl zamyšlen a nekouřil. Než jsem odešel spat, potkal jsem Řihovie Tonika. Šel do komory a já jsem se vrátil s ním. Toník prosil Chudobu, prosil Terynku sliboval hory doly. Chudoba všecko vyslechl mlčky. »No dobře, Toníčku, jste hodný hoch, ale konec všemu. Tatíka aby dala Teryna na ře- meslo a vaši maminku abyste snědli k námlu vám. Jinak by nebyl pokoj. Vaše matka má pravdu!« »Tatínku!« Terynka zalomila rukama.

»Terynko, nebráním ti, Pánu Bohu poru- čeno, potáhnu vozik sám i le Terynka se vzepjala jako raněná. Utřela zástěrkou oči a přístoupila k Toníkovi. Podala mu ruku a řekla odhodlaně: »Děkuju vám, Toničku, za všecko. Pán Bůh vám to odplat Pro mne štěstí nekvete. Tatínka nenechám !« »Terynko,« zasténal Toník. »Již jsem se rozhodla. S bohem, děkuju vám« a vyvedla Toníka ze dveří. Slyšel jsem, jak Toník pláče a jak vyhro- žuje, jak prosí, jak slibuje. Dvéře zůstaly za- vřeny. Chudoba leží na posteli a u lůžka jeh klečí Terynka a tiskne hlavu na ruku otcovu. Chudoba hladí její vlasy a jasné slzy jeho padají na schýlenou hlavu dceřinu . .. Jak dávno, dávno tomu a vy, vzpomínky, jste přece tak svěží Vracím se s touhou a rád k nízkému tomu domku, kde šťastné své dětství jsem prožil. Těžko se propletu klubkem dětí, sedicích n prahu a s rozpjatou náručí spěchám do svět- nice; vždyť tam dosud žijí ti nejdražší: tatínek a maminka. Vzpomeneme na ledacos. Kdysi došlo na Řihovie Tonika. Zmizel kdesi ve světě. A Říhová? »Az půjdeš na náměstí, uvidíš ji na podsini. Cha- lupa tatam, pole tatam; teď prodává houskya ovoce.« Uviděl jsem Říhovou a bylo mně jí skoro líto. Jak mohlo býti jinak, kdyby ta tulačka, t nahá žebrota — Terynka — eh — ta stavov- ská pýchal