Ročník XXXX

V Praze, v neděli dne 15. července 1900.

Číslo 193.

Na ranní a odpol. Hist předplácí se v Praze v adminisárael na čtvrt lets . . . . 8 K — s dvojí denáškon a měsí nk čtrrt lota . . . . 7 K 50h ve flialkách .9K 8o na měslo- Poštoui Bk eivt lsis . . . . s K ao na měete rolí sásllkau nant na. . nk ei

Dnašní číslo pro Prahu Je o 18 stranách. Čís. jedn. Pr. I. 385/00. Jmenem Jeho Veličenstva císařel Cís. král. zemský co tiskový soud v Praze uzna k návrhům c. k. státního zástupnictví ze dne 12 července 1900 čís. Ss 390/00 takto právem : Obsah článku »Dnešní politická situace a jej důsledky«, otisknutého v periodickém v Praze tiště- ném a vydávaném tiskopisu »Národní Listy« ze dne 10. července 1900 č. 188 zakládá v místě »A když Němci« — až — skřivda neděje« (Oho!) skutkovou povahu zločinu rušení veřejného pokoje dle § 65 a) tr. zák. Zabavení periodického časopisu »Národní Listy čís. 188. ze dne 10. července 1900 se schvaluje dl § 489. ř. tr., další rozšiřování téhož čísla se za- povídá dle § 493 ř. tr. a nařizuje se zmaření vý tisků zabavených dle § 37. z. o tisku. Důvody: V závadném místě hledí se popuditi k nenávisti a opovrhování osobou Jeho Veličenstva Císaře, což zakládá skutkovou povahu zločinu rušení veřejného pokoje a řádu dle § 65. a) tr. z. Proto bylo návrhům c. k. státního zastupitelství vyhověno, jak shora uvedeno. kie V Praze, dne 13. července 1900. C. k. zemský co trestní soud v Praze: Nagy. Panu Josefu Anýžovi, redaktoru period. časopisu Národní Lísty« v Praze-rIl.

„Nemohou déle čekat! Upozornili jsme již onehdy na to, s jakou nápadnou, přímo horečnou nedočkavostí po- jednou tisk německo-ůstavácký na celé čáře hartusí na rychlé a rázné rozetnut gordického uzlu otázky jazykové a ústavní v Cislajtanii, jejž od časů Schmerlingových přece nikdo hůře a zločinněji nezadrhoval, než právě němečtí ústaváci a jejich vlády. Bůh toho svědkem, s jakou zpupností sardanapalskou odbývali nás ti šlechetní hegemoni němečtí po čtyřicet let, když jsme tu pod jařmem křivdy volávali po nejnut- nějších opravách pochybené stavby ústavní »Můžeme čekat!« zněl jich stálý rouhavý výsměch. Od roku 1867 neměli pokdy pro- vést článek XIX. základních zákonů a roz- řešit otázku jazykovou. »Můzeme čekat!« Ale pojednou — nastojte — praská jim samým trpělivost; náhle rozmarní milostpáni sami prý nemohou déle čekat, ale chtějí mí čtyřicetiletý »problém rakouský« rozluštěný »jen to chrupni« a to hned! »Sofort !« »Němci nedopustí žádnému dalšímu od- ročování, žádnému dalšímu zbahněni otázky jazykové, oni požadují konečně jasnou zá- konnou její úpravu. Ale nejen v otázce jazy kové i v otázce ústavní chtějí míti konečně jasno!« volá v »Prager Tagblattu« známy německý obstrukčník p. dr. Pfersche, zatím co hlavní orgán bursiánů vídeňských

»Neue Freie Presse« pronásleduje p. Körbra cestou ke dvoru do lšlu hotovou barnum- skou kanonádou své horoucí nedočkavostia touhy po brzkém konečném rozhodnutí půl- staletého »problému rakouského« samou ko- runou, rozumí se ve prospěch hegemonie německé. Až do spoust ulic pekingských sahá dnes »Neue Freie Presse« pro krvavé barvy, aby jimi vymalovala hroznou prý tu zbědovanost financí cislajtánských v nynější chvíli: »Finanční ministr« — vypravuje orgán »vysokých« spekulantů urbi et orbi — oci- ťuje se v postavení, jež v mnohém ohledu připomíná zoufalý stav vyslanc v Pekingu. On jest stále ohrožen mož- ností, že mu dojde prach. Vznikla-liž kdy od neblahých časův Larischových a Beckových v Rakousku otázka, zdali hotovosti poklad niční vystačí co chvíli na hrazení bezpro- střední potřeby? Stalo-liž se od oněch dob. aby musila vláda shrabovati každý haléř, by jen byla proti všem případům kryta; aby již způsobilo to rozpaky, vynesou-li státn

dráhy o několik millionů méně? aby pan Böhm si musil tím hlavu lámat, odkud vezme těch 20 millionů, jež koncem roku má vyplatit bance rakousko-uherské ?« »To jsou poměry nesnesitelné a nebez- pečné!« horlí bývalý orgán — německých obstrukčníků, kteří po dvě leta ne- chtěli státu povolit »ani haléře, an vojáka«, dokud jejich zpupné choutce nevyhoví, a kteří do dnes hrozí, že oka- mžitě obnoví obstrukci nejbouřnější, jakmile by našemu právu bylo učiněno zadost. Pro tu chvíli se ještě »Neue Fr. Presse « ostýchá volat na nás — šavle generálů, ale zato se její liberalism (!.) pranic neostýchá volat na pomoc »vysokou byrokracii«. Ano, tato rakouská vysoká byrokracie jest její antoritou. »Ta má rozhled, ta slyší hla- sité žaloby a tužby lidu (l), ta zná ony spousty, jež způsobila válka strane a proto prý je za jedno přesvědčena s »Neue. Frei Presse«, že »musí býti rychle zpomoženo, že Rakousko nemůže déle čekat, že každá politika průtahů jest vyloučena. « — Pro tak mnohé vlády, nedávno minulé, byl prý Išl koutem bouří, odkud v mračnech neb slunečnu věstila se budoucnost. Badenía Banffy byli povoláni do Išlu, když parla- mentní zmatky Rakouska strhovaly i Uhry ve svůj vír. Bar. Chlumecký byl v loni povolán do Išlu, když duchaprázdná vláda Thunova nemohla ani volbu do delegací za- jistit. Tyto vzpomínky nedají se smazat, ale budí v »Neue Fr. Presse« víru, že také bar. Körber nastoupil těžkou cestu a že o letošních žních také na poli politiky vládní klasy dozrají ku rozhodnutí a činu . . .. »Budsi správno, že do 18. srpna t. r. (totiž do 70. narozenin panovníkových) neudá se formálně a veřejně nic; avšak odůvodněna jest domněnka, že věcně a skutečně zejtra (14. července) v císařské ville išelské stane se událost poli- tická!« — Po čem srdce vře, tomu hlava věří.

Patrně němečtí ústaváci domnívají se, že chvíle té »nebe jim přeje« a proto s tako- vým horečným úsilím hledí chytit příznivý vítr do plachet svého korábu. Až hanba průzračna jest spekulace, je se tají za celou tou líčenou sou- strastí »Neue Freie Presse« s finančními rozpaky a tísněmi pana Böhma-Bawerka »Zapiš se nám, Austrie, krví svou a my ně- mečtí bursiáni ti pomůžem z úzkých ! Při- voď, Körbře, restauraci našeho německého panství nad Cislaj- tanií a my Ti za to svou parla- mentní většinou navalíme na po- platníky spoustu zvýšený ch daní a nových břemen z milli- ardových půjček!« — Ano, to jest celý vtip a smysl šíbalského toho »revolveru« ústaváckého, namířeného za Körbrem do Išlu; tak daleko již vy- spěla nezřízená hamižnost a nedočkavá panstvíchtivost nenasytných německých hege- monův, že neváhají před světem zostouzeti Rakousko, jakoby již bylo nad samým bank- rotem, že neváhají líčiti státní hospodář- ství jako na pokraji insolvence, jen aby — jak spekulují — učinili na rozhodující kruhy v rozhodné chvíli nejsilnější dojem ve pro- spěch svůj. Ministr financí měl by okamžitě v zájmu kreditu rakouského zaslati »Neue Freie Presse« řádné vyvrácení její lži. Vzdyť rozpočet jeho na letošní rok vykazuje: důchodův 1.585 millionů korun proti potřebě 1.534 mill. korun, tudíž p ře- bytek. Proč strhuje tedy ústavácký orgán, za jehož vlád trpěla Cislajtanie po de- sítiletí stálým millionovým deficite m, takový křik a takovou ostudnou jeremiádu o zoufalé prázdnotě v pokladnách státních? Či nescházejí se snad daně, jak se doufalo? Pakli se tak děje, je to důkazem,z

národové povážlivě chudnou. Chudne-li však lid, má se tu která lidová strana vládě nabízeti: »dopomo nám k panství a my za to zvýšíme lidu daně«? Jest to jednání poctivé č vlá- prostě jidášské? Smí a má která rozšafná a pro- zíravá vláda takové nabídnutí přijati. smí a může nemravnou tu stran dosaditi na stolec nadpráv í a panstvínad 16 milliono vou vět- šinou uvědomělých národů slo vanský ch? Nemusí se spíše ptáti, dala-li by sobě tato většina ne- německých poplatníků,hkteř zdobrých dvou třetin hradí po- třeby státu, podobnou tyrani německou líbit?— v Ano, to je ten »rakouský problém o který jde. Komu je moudřeji vyhovět- Těm 16 millionům Slevanův, kteří nesou jednou tak velké břemeno než Němci a nežádají pro sebe než rovne právo s Němci — anebor těm 8 millionům Němcův, pro které stát od staletí tolik učinil, kteří přes vše hýčkání a přes všechny vý- hody pořád nejsou spokojeni a nechtěji o rovnosti v právu se Slovany ani slyšet. nýbrž pokládajíce se za vyvolený, více cenný národ, požadují zde pro sebe nemožné poli- tické privileje, umělé většiny ve sněmechi v parlamentu, moca vládu nade všemi národy takovou, abý Rakousko nabylo vzezření pouhé německé

Ostmarky, která by pořád vrou- cněji a vroucněji přilínala a se přizpůsobovala k říši Hohenzollerů, až v této docela zmizela jako jihnoucí le- dová kra ve vodách mořských. Také my toužíme po brzkém konečném rozhodnut dlouhého, krutého toho processu, jejž ve- deme s Němci a vládami vídeňskými od časů Havlíčkových. Ale pochybujeme silně, že k němu včera v išelském letohrádku došlo. Doba nezdá. se nám býti ještě zralou pro rozhodnutí takového dějinného dosahu, nechť by mělo do- padnouti tak či onak. Možno, ba jsme na to připraveni, že bude nám ještě projíti očist- cem dlouhých zápasův a bolestných zkoušek - však, aby zde nad námi již Schč- nererové, Wolfové a Pferschove vítězoslavili — k tomu snad přece ještě v Rakousku nedospělo Pánové budou snad přece jen musit — dále čekat ! —

Politické zprávy domácí. V Praze, 14. července. (Nové na ři zení dle § 14.) Vídeňské úřadní noviny otiskují dnes cisařské nařízení dle § 14., jímž se dlužním úpisům, které vydá markrabstv istrijské za účelem stavby místní dráhy z Terstu do Poreče, přiznává pupilární jistota. V Praze, 14. července. (S který m Němci jsou Poláci ochotní se spo- jiti?) »Gaz. Narodowa« otiskuje úvahu o ra- kouských Němcích jakožto nejmocnějším činiteli ve státě, majícím na říšské radě ze 425 hlasů celých 180 a dochází k závěru, že všichn rakoušti Němci nejsou tak hrozni, aby se polské kolo nemohlo s nimi spolčiti. V úvaze, kterou možno pokládati za další krok na dráze k za- mýšlené koalici německo-polské, se tvrdí, že hlavní známkou, kterou se jednotlivé německé strany od sebe liší, jest prusofilst ví. »Chceme-li posouditi cenu některé německé strany pro Rakousko — pravi pisatel. stati — musíme ji posuzovati se zřetelem na pruso- filství. Jest to přirozeno; neboť prusofilové hledají své těžisko za hranicemi rakouskýmia Rakousko má pro ně cenu jen potud, pokud otvirá brány pro šíření německé vlasti na východ dle dávné tradice Drang nach Osten. Naopak strany čistě rakouské nehledají těžisko své po- litiky v Berlíně, nýbrž ve Vídni. Oceňují-li se rakouské německé strany dle této známky,

shledá se, že zjevnými prusofily jsou přivržene Schönererovi a radikálové ze strany nacionální mající ve sněmovně celkem na 50 hlasů; k nim sluší dodati asi 30 německých pokrokovců z zněmčených zemí českých, nakažených pruso- filstvím. Všech prusofilských poslanců bude tedy na 80.. Rozhodnými Rakušáky jsou němečtí katolici ze zemi alpských, tak zvané centrum, složené z prelátů a rodových aristokratů a vídeňšt antisemité, kteří si ovšem nemohou přáti, aby Víden byla snížena na stupeň provinciálního města, jako Drážďany, Štutgart nebo třebas Mnichov. K nim možno připojiti zbytek pokro kovoů a ústavácké velkostatkáře, kteří by v roz- hodné chvili nešli přece proti Rakousku. Tyto rakouské strany mají ve sněmovně také celkem okolo 80 hlasů. Zbytek (20 hlasů) jest neroz- se hodný. « K tomu dodává »Gaz. Nar.«, že mluvčí těchto rakousky smýšlejících Němců, dr. Eben- hoch, oznámil tyto dni komusi ze členů kola polského, že jsou hotovi jíti s plnou důvěrou společně s polským kolemi Jak na takový spolek s rakouskými Němci pohlíží polské kolo, jest jasno z poslední jeho činnosti a zejmena z vý- roků p. Jaworského.

Z Pešti, 13. července. (Rakouští dů- stojnícido Činy.) Peštský »Tagbl. « má originální nápad. Poněvadž na ten čas sešlo s vysláni rakouského pomocného vojska do Činy, navrhuje, aby se tam vyslala aspoň sku- pina důstojníků na z kušenou, »Vydáváme ročně« — praví »Budap. Tagbl.« — »veliké peníze, abychom vyšším důstojníkům, zejmen z gener. štábu, poskytli příležitost, aby se obe- známili s vojnou a s praktickou stábní službou pomocí manévrů, a každý důstojník rád se chápe příležitosti, může-li býti přítomen při vo- jenském cvičení jiných armád... Válečné di- vadlo, jež započalo na čáře mezi Taku a Pe- kinem, je snad nejzajímavější; jaké kdy bylo viděno a na všechen způsob tak poučné, jak jen si možno přáti...« Prolo, aby ze zkuše- nosti, jichž tam nabudou jiní národové, mělo užiték také Rakousko, měla by se vyslati do

Činy řádně zorganisovaná misse, skládajícíse z vynikajících důstojníků všech druhů zbraně. zejmena pěších, dělostřelců a z generálního štábu. Způsob, pod jakou formou by se taková misse mohla poslati do Číny, by se prý už na- šel a náklad, jehož by vyžadovala, byl by na- hražen dobrými službami zkušených důstojníků. Z Pešti, 13. července. (Srbský cfr- kevní kongres.) Dne 12. t. m. vypršel tríletá lhůta, na kterou byli zvoleni členové ny- nějšího srbského církevního kongresu. Sešlise jednou, vláda jim předložila nový jednací řád, jímž se církevní autonomie srbská činí cele zá- vislou od milosti uherské vlády, kongresse vzepřel projednání tohoto řádu a byl odročen. Od té doby nebyl svolán a nyní vypršela lhůta mandátů, takže budou vypsány nové volby, ovšem až se zlíbí uherské vládě a o nějaké činnosti kongresu nebude opět ani řeči.. Před samým vypršením lhůty podal devítičlenný stálý výbor kongresní opposice, čitající 54 hlasy, žá- dost Kolom. Szellovi, aby na panovníku vymohl svolání kongresu, poněvadž veškery samosprávné otázky srbské církve a národního školství jsou nevyřízeny ; řádný rozpočet nemohl býti sdělán dokonce už celých 20 let; kongresní výbor byl volen posledně r. 1890, ač má býti obnovován každé tříleti; z metropolitní rady většina členů pomřela, takže rada je sotva schopna se usná- šeti; vláda sama porušuje autonomní práva srbské církve, což třeba zameziti řádným usne sením kongresu atd. Odpovědi na toto memo- randum výboru se ovšem nedostalo, nyní pak se novinami ohlašuje, že mandáty členů kon- gresu pozbyly platnosti.

Politické zprávy zahraničné. V Praze, 14. července. Jsou-li Číňané národ bojovný neb mírumilovný? Cenný příspěvek k poznání národní povahy čínské podal do »Iler. BlxoMocreit« I. Četěv

Noviny většinou líčí Číňany jako národ bojovný. ano krvežíznivý, chtějíce tím vysvětliti události, které se nyní v Číně odehrávají. Kdo něco ta- kového o Číňanech tvrdí, tvrdí opak pravdy. V Číně bývají povstání, občanské války a pře- vraty, ale ty se dějí také všude jinde. Míru- milovnost Číňanů je zajisté větší než Angličanů, Němcův a j. národův evropských. V Evropě všechen mužský dorost vychovává se v duchu bojovném. V Čině naopak náboženství vede lid k pokoji a vypěstilo v něm povahu tak míru- milovnou, že Číňané, což je zajisté pádným důkazem, nevytvořili žádné hrdinské poesie ani národní, anilumělé, kdežlo u národů evropských právě opěvání bojů je ve vysoké vážnosti. Ukazují na chunchuzy, čínské loupežníky.

Ale chunchuzové jsou jen loupežníci, jest jich málo a vyskytují se pouze v Mandžurii. A což v Evropě není loupežníků ? Chunchuzové nikterak nemají zálibu v prolěvání krve a obyčejně pře- stávají na pouhém oloupení, aniž ohrožují živo své oběti. Ano, obyčejně spokojují se výkupným a tomu, kdo zaplatil výkupné, dávají malý pra- poreček, jenž je pak patentem bezpečnosti jeho majetku. Má-li Číňan kupec takový praporeček na svém voze, bez bázně veze s sebou všecko drahé zboží a slitky stříbra a jest úplně bez- pečen, že jej chunchuzové nepřepadnou. Vojenské posádky ruské poděl východo- čínské trati mají ráz čistě policejní. Podle mého mínění není možno představiti si pokojnějšího a mirumilovnějšího národa nad Číňany. Pobyl jsem v Pekině déle tří rokůva jsem jeden z posledních Rusů, kteří se z Činy vrátili. Nejednou jsem konal z Pekina delší nebo kratší cesty. Měl jsem příležitost projeli také celé území, jež nám Čína ustoupila, byl jsem i ve mnohých čínských přístavech a vý- sledek mého poznání je ten, že Číňané jsou miru nejmilovnější, klidný a jemny lid, neschopný druhému ublížili, pokud nebyl provokován druhou stranou.

Známo, jaké rozčilení panovalo v Pekinu v září 1898, když udál se palácový převrat když někteří Evropané pro své zlobné a drzé chování byli od Číňanův insultováni. Mezitím já jsem svobodně jezdil rozčilenými davy a ne- stalo se mi nic nemilého, ačkoli jsem nikdy nebyl ozbrojen. Zajel jsem si také do dolů ve vzdálených, divokých horách. Spustil jsem se i do šachty. ale nikdo mi neublížil ani slovem. Velmi často ze zvědavosti potulovával jsem se po Pekinu za dne i za noci, býval jsem i v nejpochyb- nějších částech města, kde bydlí luza, ale nikdy mi nikdo neublížil ani slovem ani skutkem. Tak mírumilovno bylo obyvatelstvo pekinské naproui cizincům. Ve vsech, kde je lid ještě prostší a prvo- bytnější, Evropan je ještě bezpečnější. Konečné všichni cestopisci, kteři skutečně v Číně bylia ji poznali, povděčně vychvalují mírumilovnosl Číňanův, ano není příkladu, že by v Číně byl ubit býval cizinec, který měl pokojné úmysly a nebyl na př. politickým agentem. Naopak jsou případy, že celou Činou projeli lidé ani slova čínsky neumějíci a nemající tlumočníka. Nikdo mi neukáže na Evropana, který prožil v Činé několik let a tvrdil by o povaze činského lidu něco opačného. Na severu a zvláště v Pekinu, jmeno ruské je velmi populárné. I prostí Pokinci védí, že Číňané a Rusové žijou v přáteiství. Jak vidno, mohli by Číňané sloužiti za vzor Chebu, Žatci, Ducheovu, Liberci atd.

Světová výstava v Paříži. O některých atrakcích. Čtenářům naším vypravovali jsme již o různých kratochvílích a zábavných místno- stech, na něž je světová výstava tak bohatá. Chceme nyní upozorniti důkladněji na některé vynikající podniky toho rázu. Jedním z nejkrásnějších a nejzajímavějších zábavních podniků světové výstavy je panoramao

FEUILLETON. —a. V Praze, 14. července. (Z venkovských potulek.) Z Plané n. L na Kozi Hrádek dobrý chodec hodinu musí cupat. Polovinu po silniei, druhou polovinu po rybničné hrázi a bujným lesem, táborským le- sem. My cupali minulou něděli polovinu cesty blátem, druhou nekonečným pletivem borůvek a červených zralých jahod. Když vyšli jsme z domova, spustil se liják a máně kurážní z naší společnosti — dámy to nebyly — jevili sto chuti vrátit se a zůstat za krbem, leč kra- tičká poznámka, že drobet zmoknout a dát se upálit je dvojí, zmužila opět ochabující odhod- lanost méně troufalých. Nevím, jaké bylo počasí minulou neděli v Praze. Zde to byla tak zvaná psina. Proto dokazovali mnozí cestou, že marně jdeme, rozumnému člověku že nenapadne, za takové ne- pohody pořádat polem a lesem průvody a roz- bíjet stan pod sosnami, z nichž při každěm prudčím zavanutí větru řítí se vodopád. Ale zmýlili se ti, kteří pochybnost jevili. Na Kozím Hrádku, na zbyteích starého Se- zimova sídla, kam uchýlil se z Prahy pohné- vaný Mistr Hus, a kde lidu kázal nezkalenou pravdu, nebylo pusto ani prázdno. Naopak, bylo tam shromážděno aspoň pět tisíc lidi z dalekého širokého okolí, poctivě počítáno a ne tak zvanou táborovou arithmetikou, a ti nedo- stavili se snad ku zábavě, ani ze zvědavosti v tato místa. Nechci tvrditi, že vedla všechny určitá vyhlacená myšlenka, ale dojista onen posyátný instinkt, Ktorý v každěm českém člo

věku ihned počne působiti i nevědomky, dotknem-li se oné struny v duši jeho, jež ze slavné minulosti naší přenáší vlny citové ve smutnou přítomnost. V němém úžasu pohlížel jsem na ten lid. jenž z daleka v hanebné nepohodě byl. při- chvátal, aby, třeba jen přitomností svou a ničím jiým, osvědčil, jak málo na něho bylo působilo soustavné pronásledování, v první době brutální a krvavé, v dalším postupu jezovitsky schytralé aby vyhlazena byla v něm každá stopa vzpo mínky na dobu, bez níž historie národa našeho — a mluvte si, co chcele, pravdu tu nezdo- láte — scvrkla by se v niveč. V němém úžasu pohlížel jsem na tyto zá stupy, které na pouhé zavolání spoluobčanů se dostavily, aby uctily památku mučenníka kostni- ckého. Mečem, ohněm, vyhnanstvím, ztrátou statků hubeno bylo »kacířství« v této vlasti bez mála po celé tři věky a dnes stačí vzdor vra- ždám a konfiskacím z dob minulých a vzdor bezohledné, moci státní všemožně podporované agitaci římské, slovo, aby český lid. se všech stran se hrnul k místům památným a hold vzdával tomu, jemuž, když s modlitbou na rtech zmíral v plamenech, kolem hlavy zalesklo se sedm krásných plných hvězd, jež sršely světlé paprsky v dalekou budoucnost a ozařovaly cestu ku pravdě. Vždyť znáte tyto hvězdy: Žižku, oba Prokopy, Jeronýma, Poděbrada, Chelčického a Komenskéhoth aja oa8 ztisaoh ena V matrikách jste dovedli provésti prot reformaci, ale v srdeích českých ne.e l A jaký je to lid přede mnou? n Řemeslníci a živnostníci z Tábora a z ostat- ních blízkých měst a lid selský z okolí. Potome těch, kteří před čtyťmi stv a sedm a osmdesáti lety

zde na Kozim Hrádku, naslouchajíce slovům Hlu- sovým, tábořili a později jako boží bojovníci porá želi německé křižáky. Sedláci a řemeslníci. Páni, až na malé výjimky, se nedostavili. Byli bysi byli umazali zluté střevíce, a člověk, jejž milo- stivý osud postavil na vyšší poněkud stupínek společenský, musí si toho vážit a ne lehkomyslně v šanc vydávat přízeň, které těší se u ještě vyšších a své renomé. Což kdyby pan pre sident, pan okresní hejtman, nebo dokonce pan děkan zeptal se druhého dne pana Cievárka. kde že byl včera a on doznati musil, že také na Kozím Hrádku! Pan Cievárek by za pohled, který by mu byl na to odpovědí, stovku nevzal. Za to ale poctili tábor husitský svou milou ná- vštěvou páni četníci ze širého okolí, až prý na šest hodin cesty. Jenom že se tito zástupei aktuální státní moci neshromáždili na Kozím Hrádku, nýbrž na malém vršíčku, jsouce na- proti, v samém sousedství, ale přece ne na tá- bořišti. Bylo nám jich líto. Možná, že nebylo snad ani valného rozdílu mezi tím, co cítili oni a co cítil lid, možná, že tak jak oni cítil ko- nečně i pan krajský a pan okresní hejtman, jež ani dle jména nemám čest znáti, ale v tom právě vězí ta naše nynější ubohost. že tak mnohým z našich řad za- bráněno projeviti, co synům ji ných svobodných a samostatn ých národů osvědčiti je svatou povin- ností. Od vojáka a úřadníka německého, francouzského a ruského v první řadě žádá se, aby byl vlastenecký a skrz na skrz národní Němec, Francouz a Bus, našemu vojáku a úřadníku však zakázáno oýti v pravém a plném slova toho smyslu Čeci an. A to bolí a mučí. jako každá poroba. sn sbalv noda

Ale nechť si. Namáhejte se jak chcete běl nás už ve prach nezdeptáte. Vizte lid koleml Znáte ho a není vás tajno, že je to lid z tak zvaného »zanedbaného« jihu. Z toho lidu. který ve slavných dnechi naš! minulosti tvoři jádro české sily, jenž národně nejméně byl po- rušen, z něhož právě proto, že žije ve svých nekonečných hvozdech svým vlastním kohtem- plativním životem, vzešli synové národa českéh největší a nejslavnější. Je pravda: na jihu našem lid není ještě tak modernisován jako na severu a na východě, příčina ale toho je ne snad menší vnímavost smysl pro pokrok, ale menší zámožnost. Blaťáci mají sice pšenici jako květ, ale také se jim co do hrdosti nikdo nevyrovná a i jinde na jihu jsou kraje velice žírně, však celkem přece zde sedlák se 200 měrami proti Podřipanu nebo Koliňanu se 100 měrami je chudáčkem. Jinak ale máme zde v Plané vše, co hrdlo ráčí. Pivo je zrovna tak dobré jako v Praze; v hostincích je světlo acetylenové; lesy mechové a travné na doskok a bez velkoměstských pomaštěných pa- pírů, ale také bez nápisů »Vchod do lesa se zapovídá«, potom teplou vodu pisčité Lužnice s božským koupáním a s tolika tajemnými bud kami, že vypadá to zde bezmála již jako v Ostende či v Trouvillu — samé to důkazy pokročilosti. Nejdůkladněji pocítí ale našine stále zmáhající se pokrok zdejší na — progres sivně stoupajících cenách bytů i potravin. Nic mu neuděláte tomu našemu jihočeskému lidu, jejž houfně odvádíte do Vídně, aby se tam zavás dřel a vy mu za to vděkem vyrvali jazyk a národnost. I na jihu českém, byť zvolna

— zde všechno děje se volnějším tempem — zmáhá se průmysl a potom Vídeň také každého již nezadáví, kdo se ocítí v její moci, naopak, dnes se tam bojí dokonce již, abychom my ne zardousili je. A proto s jistou útrpností pohlížel jsem v neděli na Kozím Hrádku na těch 27 četníků, již tam vedle tábořili. »To bylo ňáké kázání« — liboval si sta- roch po pěkné řeči kollegy Votruby — »však budou litovat ti doma, že se dali zaplašit deštěm a nepřišli.« »A každý rok to zde bude ? tázal se mladý rolník s jiskřicíma očima kolem jdoucího Sokola. »Ovšem že. V neděli po šestém červenci, dá-li bůh, sejdem se tu opět.« »A bude nás třikrát tolik«, na to mladý muž. »Pořadatelé se pokusí o to, aby co ne- vhodného na slavnost se zavěsilo, bylo na příšte odstraněno, za to sestaví ne dlouhý, ale přece jen bohatší program. Účinek těchto novohusit- ských sletů na lid zdejší bude mocný. Nezbylo mnoho z rozvalin »Kozího Hrádku«. Právě tak, jako zde, ve kraji, kde zrodil se vznět k epo- chálnímu dějinnému převratu v šestnáctém sto- letí, poměrně málo zbylo v duši a mysli pa- mátek z této veliké doby. Však jako staré zdi tohoto Hrádku odkopávkou hlíny a země, již v místa ta nanesli věkové, nutno na povrch vynášeti z útrob země, právě tak třeba z hloubi duše zdejšího lidu vynášeti a k novému životu křísiti zapadlé a více než polomrtvé zpominky na dobu, kdy počtem malý národ český měl odvahu vztýčiti prapor vzdoru proti moci, jež vládla tehdy světem.s ossi