Románová příloha

„Národních Listů“ k čislu 187. ze dne Il. července 1903.

Různé zprávy. = Povážlivá nehoda v cirku. Z Pešti se ozna muje: Při onehdejším představení v cirku Sidoliově přihodila se povážlivá nehoda. Američan Broms pro dukoval se opět »jízdou« o život v kruhové smyčce, jež způsobila již tolik neštěstí. Na místě bicyklugpo- užil Broms sudu beze dna. S ohromnou rychlostí projel vnitřní drahou kruhu, když sud pojednou vy- letěl z plechových kolejí a Broms spadl s výše ně- kolika metrů. Obecenstva zmocnila se panika a představení musilo být přerušeno. Lékaři záchranné společnosti vzkřísili omdlelého a shledali těžká vnitřní zranění. Broms byl převezen do nemocnice. = Konec krasavice cenou poctěné. Z Neapole se oznamuje: Celá čtvrt Montecalvario předpovídala Nunziantině Pricciullově skvělou budoucnost, když při soutěži krasavic ve Fuorigrottě dosáhla první ceny. Což by se nenalezl kníže nebo millionář, jenž by štíhlou snědou dívčinu s temně černým bohatým vlasem a klassickou tváří učinil ne-li svojí manžel- kou, aspoň svojí milenkou? Ale krásná Nunziantina byla nerozumné stvoření. Jedva že dosáhla ceny za svoji krásu, provdala se za rváče, lenocha a pova- leče bez jediného centesimu, jenž hrál vynikající úlohu toliko v camoře. Po několika měsících se mladí manželé navzájem zpromrzeli. Ctitelů krásná Nun- ziantina ani teď neměla nedostatek, ale ovšem kní- žata a millionáři neucházeli se o její srdce, jež byla tak pošetile zahodila. Poslední její ctitel byl mladý rybář Antonio Rave. Nebožák byl žárlivostí všecek zoufalý, neboť krásná Nunziantina koketovala také s jinými. Zvláštní přízeň věnovala zejmena drož- káři Puicillovi. Onehdy odpoledne seděla krásná

Nunziantina na balkoně své komůrky a dala si od sousedky česat svůj bohatý, černý vlas. Neboť byla velmi hrda na svoje vlasy a kdežto obyčejně Neapoli- tanka z lidu česá se jen o Vánocích, o Velikonocích a o svém svátku, dala se krásná Nunziantina česat skorem každý týden. Náhodou jel tudy drožkář Puicillo a spatřiv nádheru jejího vlasu, zvolal na ni: »Šťasten, kdo může skrýt svoji tvář v této vonné noci!« — To zaslechl Salvatore Rave, milenec krásné Nunziantiny. Vyběhl na ulici a vrhl se na drožkáře, jenž tasil nůž. Nunziantina křičíc vyběhla s rozpu- štěným vlasem a vrhla se mezi oba muže. Zatím byl Rave vjel drožkáři do očí a ten dočasně oslepen bodal kolem sebe nožem jako šílený. Zasáhl Nunzi- antinu přímo do srdce, tak že umírajíc klesla. Její milenec vrhl se na mrtvolu a byl rovněž usmrcen nožem rozzuřeného kočího. = Utonuly. V malém lázeňském místě Clevelevs nedaleko Blackpoolu v Anglii, utonuly těchto dnů tř dámy. Byly to dcery manchesterského továrníka, jenž si as před osmi dny se svou rodinou najal dům na pobřeží k letnímu pobytu. Dívky, vesměs znamenité plavkyně, odvážíly se při odlivu do vody a byly str- ženy na širé moře. Synovec továrníkův a čtvrtá dcera byli zachráněni rybáři. = Američtí »paedagogové«. Nový »obor vyučo- vání« zařídil professor Truebllood na michiganské universitě v Ann Arboru, učitel rhetoriky. Vyučuje svoje žáky a žákyně v umění dvořit se, činit vyznání lásky atd. a nazývá to »erotický oddíl oboru řečni- ctví«. — »Takovéto »oddělení lásky« — připomíná právem jakýs liberální americký list — v nejlepším případě vychová mužské neb ženské hejsky a kokety.

Již to by bylo dosti zlé. Avšak dlužno se obávat, že bude to míti ještě horší účinky na duši a povahu mužských i ženských chovanců. »Zralost« školské mládeže, získaná nejpodivnějšími a nejzvrácenějšími methodami amerických »paedagogů« jeví se pak i ji- nými směrv. Stávky školáků se množí. Z Nového Havenu v Connecticutu se oznamuje, že organisovali se tam školáci a chtějí školní úřady přinutit, aby zkrátily dobu vyučování. Půjde-li to tak dále, bude lze záhy čísti ve mělkém manchesterovském tisku, jenž takovéto příhody, považuje za vítanou sen- saci, depeše jako: »Školáci hrozí stávkou, po- něvadž školní rada odpírá, udílet jim bez- platně mléko.« — »Školáci žádají zmenšení vyučo- vacích hodin a náhradu za návštěvu školy.« — »Školáci opustili školu, poněvadž školní úřad neod- mítl děti, jež odepřely přistoupit k unii školáků« atd. — Americký hoch jest si vědom svých předností, jež mu tak často co nejpřepjatěji byly líčeny a ted můžete hledět, co si počnete s pohrdáním autoritou. jež se čím dál tím více zmahá, s klackovitostí pod jmenem rovnosti, jež se jeví již u mladistvého Ame- ričana a choutkou hráti si na »svobodného republi- kána« již od malička.« — Jest přece zcela přirozeno, že čím větší svoboda, tím více je třeba učit mládež užívati rozumně svobody. Ale trusty a jingoismus připravují imperialismus, jenž ve svých důsledcích znamená bankrot občanské svobody a důmyslní »pae- dagogové« zabývají se malichernostmi a pošetilostmi. na místě aby vedli mládež ku poznání, že pravý de- mokrat je toliko ten, jenž dobrovolně poslouchá zá- konů, jež si dal sám.

= Pozdní odhalení těžkého zločinu. Z Petrohradu se oznamuje: Před sedmi lety přibyla do idyllické Jalty na Krymu mladá, krásná dívka sl. Heydova, dcera generála šl. Heyda. Jednoho dne nalezena byla mrtvola mladé dámy na oblíbeném výletním místě turistů, blíže překrásně položené pobřežní obce Ma- sandry. Nebylo tehdáž nalezeno nijakých stop ná- silné smrti a vypravovalo se, že nešťastnice skončila sebevraždou následkem neopětované lásky Smutná příhoda byla záhy zapomenuta a vše šlo opět obvy- klou cestou. V poslední době ztrácely se v jednom hotelu v Jaltě různé kusy prádla a maličkosti. Věc oznámena policii a u zřízenců hotelu provedena do- movní prohlídka. Jako zloděj zjištěn cídič a zatčen. Při tom učinil překvapující doznání, že ví ještě o zločinu, o který se nikdo nestará. Bratr jeho prý před sedmi lety dopustil se nemravného násilí na dceři generála šl. Heyda, načež ji zavraždil a oloupil. Veškeré šperky, jež tehdáž měla dáma při sobě, jsou prý dosud majetkem jeho švekruše. Soudním vyše- třováním bylo zjištěno, že bratr zatčeného, drožkář, skutečně vezl onoho osudného dne mladou dámu na výlet; rovněž potvrdila jeho žena, že dostala tehdaž od svého muže ony šperky, jež vskutku nalezeny. = Kosa na kámen. »Backwood's Magazine« při- náší zajímavé ukázky humoru v soudní síni. »Co se týče svědků a advokátů«, vypravuje autor mimo jiné, »přihodilo se nejvtipnější odseknutí, jaké jsem kdy slyšel, při porotním líčení, kde advokát hodně dlouho s nepatrným úspěchem podroboval svědka křižovému výslechu. Unavoval tím svrchovanou měrou trpělivost soudce, poroty a všech přítomných. až konečně soudce zakročil a pokynul mu, aby kři- žový výslech skončil. Advokát přijal pokyn velmi nemilostivě a než svědka propustil, pravil ještě na

konec uštěpačně: »Ach, vy jste člověk velmi chytrý, velmi chytrý člověk! O tom jsme se mohli pře- svědčit všichni!« — Svědek se poklonil a odpověděl klidně: »Rád bych vám tu poklonu vrátil . . . kdy- bych neby! pod přísahou !e = Zajímavý národní obyčej. Z Nizzy se ozna- muje: V předvečer svátku sv. Petra a Pavla spálili zdejší rybáři dle prastarého obyčeje nejstarší rybář- skou bárku, při čemž mládež skákala přes obeň. Po celý den sbíraly děti a ženy rybářů dříví, šišky a třísky pro sv. Petra, jimiž pak naplnily bárku, ke spálení určenou. »Vždyť chudinka,« pravily, »jest věčně u nebeské brány a neustále v průvanu, tu je třeba zatopit mu, aby se ohřál.« — Když bárka sho- řela, vypálen ohňostroj a osvětlené čiuny projížděly se po přístavu. Pak sbírali rybáři dárky mezi obecen- stvem, dívajícím se na slavnost. Letos odevzdány peníze rodině dalmatského potápěče Antičeviče, jenž, jak jsme před několika dny oznámili, zahynul v Marseillu při práci na potopeném parníku »Liban«.

= Biskup a blázen. Známý kanadský biskup na- vštívil onehdy na inspekční cestě také ústav choro- myslných nedaleko Toronta. Dříve než biskup vešel k jednomu z choromyslných, varoval jej lékař dů- tklivě, aby nebohému pacientu neodmlouval a ne- dráždil jej. »Přizpůsobíte-li se jeho vrtochům, shle- dáte v něm příjemného, intelligentního, zdánlivě zcela rozumného člověka. Jedinou jeho utkvělou představou jest, že se všichni lidé proti němu spikli.« — Biskup přisvědčil a záhy rozpředl s choromyslným velmi přátelskou zábavu. — »Slyšel jsem, že se královna anglická opět provdala,« pravil po delší rozmluvě pacient. — »Hm, — ovšem !« souhlasil biskup, ovšem po jakémsi váhání, jež bylo dosti pochopitelno vzhle- dem k nedávné smrti královny Viktorie. — »Pro- vdala se tedy za presidenta Mac-Kinleye, není-liž pravda?« vyptával se blázen dále. — Schváliti tento samovolný sňatek dvou známých nebožtíků zdálo se svědomí pravdymilovného biskupa přece jen trochu mnoho, ale k vůli dobré vůli konečně přece jakž takž dovedl toho, že přisvědčil. — »Co pak vlastně jsi?« tázal se konečně blázen. — »Jsem sluha církve«, odpověděl biskup. — »Hm«, prohodil blázen, »vypa- dáš sice jako kněz a jsi také oblečen jako kněz, ale lžeš jako pohan« ..

Zemřelí v Praze. Dne 5. července 1903: Vitkovská Žofie, vdova po obchodníku, 74 roky, 32—I. Jelínek Frant. syn obuvníka, 2 r., 38—I. Schnurmacher Moric, soukrom- ník, 79 roků, 691—I. Steinbauerova Marie, dcera pošt. zřízence, 8 měsíců, 114—IV. Rezníčkova Antonie, dce- ra sládka, 18 roků, 235—IV. Hrdličkova Anna, dcera knihaře, 16 dní, 395—III. Johanni« Hynek, kostelník, 68 roků, 155—IV. Bukovský Josef, dělník, 70 roků, 123—VII. Kouřímský Václ., syn holiče, 11/4 r., 584—II Chitzova Melanie, dcera bank. úřadníka, 53/4 roku, 1087—II. Holub Váciav, 10 neděl, 1526—II. Běloušek František, pozlacovač, 42 roky, 13—VI. Harant Josef, tovární donlížitel, 65 roků, 469—VIII. — Ve vše- obecné nemocnici: Bendová Anna, manželka zelenáře, 50 roků. Kučerová Anna, 72 roky. — U Milosrdných sester: Kořínek Jan, čeledín, 65 roků. Lohová Marie, švadlena, 38 roků. Přibylova Alžběta, služka, 24 roky. — U Alžbětinek: Ko- čová Františka, dělnice, 29 roků. 156 -

»Pak dovol Netetis a Hatasu jeti s námi; jim i mně. bude mnohem veseleji !« zvolala Asnat. Návrh tento byl všemi schválen; aby se vyhnuli všelikému podezřívání, bylo rozhodnuto, že manželka vrchního žrece odjede s třemi mladými dívkami hned příštího dne. Potifera a Rakapu odebrali se potom dolů, aby se uradili stran nezbytných příprav k uvítání adona, kterého očekávali za dvanáct dní; Armais odkvapil, aby dal příslušné rozkazy stran zejtřejšího odjezdu; Majja odešla skládati věci, kdežto Hor i Asnat zůstali sami a odebrali se do sadu. Zabráni jsouce do svých myšlenek mladí lidé mlčky prošli celý sad a dostali se na palouk, kde obyčejně há- zeli míčem. Několikanedělní pobyt na statku nijak nelíbil se Asnat, nemluvé ani o Horovi, jemuž pouhá myšlenka na dlouhé odloučení byla nesnesitelnou. Žárlivost vkradla se do jeho srdce, když spatřil, že Asnat mlčí. »Přemýšlí stále jen o tomto ničemném cizozemci a o slavnostech, jež budou se k jeho poctě pořádati? nestará se zármutek, který způsobuje mně rozloučení s ní!« pomyslil si a neočekávané se otázal: »0 čem přemýšlíš, Asnat ?« »O ničem!« odpověděla rozmrzelým hlasem. »Naopak ty stále obíráš se příjezdem adona a zapomněl jsi na mou přítomnost; nechtěla jsem tě pouze vyrušovati !« Hor mimovolně se zasmál. Vzav za ruku svou spo- lečnici, posadil ji na kamennou lavici, tající se v stínu fíku a křovin kvetoucí akacie a pravil, usmívaje se: »Ano, jsem roztržitý, odpusť mně! Neznepokojuje mne však příjezd adonův, ale myšlenka, že tak dlouho nespatřím modrá očka, která nahražují mně oblohu.«

»Ne, zde bude to lepší; jdi, Armaisi a uvítej vzne- šeného Rakapu a přiveď ho sem k nám,« odpověděl Potifera, přistupuje ke stolu a naplňuje syrským vínem pohár pro svého starého přítele, velitele Heliopole, jehož těžké kroky rozléhaly se na schodech. Za okamžik, se svítkem papyrusu v ruce, na terrassu vystoupil starý vojín. Výraz stěží zadržovaného, ale uvnitř bouřicího hněvu překvapil všechny přítomné. »Co se ti stalo, Rakapu? Stalo se snad něco? Chceš snad promluviti se mnou mezi čtyřma očima ?« tázal se Potifera, s nepokojem dívaje se na červenou tvář velitele Heliopole. »Co se stalo mně? Kéž by raději Tyfon zakrouti mně krk, nežli abych zakusil té cti, nabízené mně fara- onem a v níž máš také maličký podíl,« odpověděl chra- plavým od rozčilení hlasem Rakapu, klesaje na křeslo vedle Majje, kterou pozdravil pokynem ruky. »Jest viděti, že zprávy tvé jsou nepříjemné; v každém však případé napij se, neboť víno tě osvěží a potom nám vypravuj, co ti tak pokazilo náladu ducha,« pravil s úsměvem vrchní žrec, obrátiv se ke stolu, aby vzal pohár. Avšak Asnat ho předešla a vyskočivši jako motýl, vzala pohár z ruky oteovy a podala ho Rakapu, se čtveráckým vsměvem vyprošujíc si od něho dovolení, aby mohla vyslechnouti hroznou zprávu, není-li tato státním tajemstvím. Zachmuřená tvář starého vojína se vyjasnila při spatření miláčka všech; přátelsky pohladil ji po tváři a vyprázdniv pohár, oznámil, že zpráva, kterou přinesl, není žádným tajemstvím. »Podívej se, Hore, tento čertík Asnat chce zmotati hlavu Rakapu,« zašeptal Armais se smíchem do ucha Želozný kanclář.