Románová přiloha „Národních Listů“ k čislu 184. ze dne 8. července 1903.

Různé zprávy. = Podivná milostná afféza, jež se minulého roku odehrála v kruzích belgické aristokracie, zakončena těchto dnů úmrtím jedné z hlavních osob, hraběte d'Oultremont. Tato romantická historie sahá až do r. 1898. Mladá kontessa Antoinetta de Ficquelmont, jež již po delší dobu byla zasnoubena hraběti S— seznámila se na dvorním plesu v Brusselu s hrabě- tem Frederikem d'Oultremont, jenž byl ode dvou let vdovcem a nabyl po své manželce značného jmění. Oba mladí lidé pojali k sobě vroucí náklon- nost, tak že kontessa de Fiequelmont odvolala svoje prvotné zasnoubení a se svolením matky hraběte za- snoubila se s Frederikem d'Oultremont. Zasnou- bení slaveno v květnu téhož roku. Rodina nevěstina konala všechny přípravy ke svatbě, jež byla ustano- vena na červen, když několik dnů po slavném za snoubení otec nevěstin dostal dopis od matky hra- běte d'Oultremont, jež oznamovala, že odvolává svoje svolení ke sňatku, poněvadž nevyhovuje přání její rodiny a že mimo to se dověděla, že příbuzní nevěstiny vyslovili pochybnosti o bezúhonnosti jejího života. Na konec prohlásila hraběnka d'Ouitremont že její syn, aby se vyhnul všem dalším výkladům odebral se do ciziny. Netřeba líčit spravedlivé roz horlení rodiny nevěstiny a zoufalství mladé nevěsty

Rozčilení nad tímto podivným jednáním ještě nepo- minulo, když v červenci téhož roku, měsíc po lhůtě ustanovené ke svatbě, objevil se hrabě d'Oultre- mont opět v Brusselu, kdež k velkému zděšení svých příbuzných oddal se tou měrou pití že v krátké době měl několik záchvatů tře- štivky opilců. Několik měsíců potom byl dán jako ne- vyléčitelně choromyslný do léčebného ústavuv Bonnu, odkud po úsilovném namáhání své nevěsty byl propuštěn, ale záhy potom svou rodinou ode vzdán klášteru Alexianů v Louvainu. Mladá divka, jež chtěla spatřiti muže, jejž milovala, poněvadž dou- fala, že to přispěje k zlepšení jeho stavu, prosila jeho rodinu a když jí tvrdošijně odepíráno každé setkání s ním, obrátila se konečně k soudu. Žalovala matku svého ženicha, vrchního dvorního maršálka br. Johna d'Oultremont, barona van den Boschea pět mužských členů rodiny na zaplacení náhrady po 2500 fr. za morální a materiální škodu, již utrpěla tím, že ony osoby utrháním na cti a piklemi zmařily její zasnoubení s hr. d'Oultremont. Poněvadž rodina nevěstina jest bohata, nešlo při této žalobě o mate- riální výhody, nýbrž jedině o morální zadostučinění Soud rozhodl podle její žádosti. Avšak přání, aby se směla sejít s mužem, jejž milovala, nemohl soud vy hovět, poněvadž o pacientovi může rozhodovati to- liko jeho rodina. Rok po onom rozsudku, pět let po dvorním plese v Brusselu, kde mladá dívka poprve spatřila muže, jenž měl hrát v jejím životě tak tra- gickou úlohu, zemřel hr. d'Ouitremont těchto dnů ve věku třiceti devíti let v blázinci.

= Unesená dívka. Z Carmaux se oznamuje; Těchto dnů zaslala jakás pí. C . . dopis ministru záležitostí zahraničných, v němž oznamovala, že jí byla uloupena její neplnoletá dcera a odvlečena do jakéhos italského kláštera. Odevzdala svoji dcerušku Elii do jakéhos kláštera blíže Carmaux, aby tam slo- žila zkoušky a vzdělala se na učitelku neb úřadnici. Poněvadž Elia vyznamenává se značnou intelligenci vzbudila pozornost několika klerikálních osobností, jež poslaly mladou dívku, aniž požádaly matkuo svolení, do jiného kláštera v jižní Francii. Odtud byla Elia opět bez dovolení matčina poslána do Flo- rencie. Paní C—ová psala své dceři srdcervoucí do- pisy, prosíc ji, aby se vrátila, ale dostávala stále vy- hybavé odpovědi. Ministr zahraničných záležitostí oznámil věc francouzskému konsulu ve Florenciia vyzval jej, aby podnikl potřebné kroky, by dítě bylo vráceno matce. Mimo to zahájil soud v Carmaux vyšetřování, jehož následkem bude bezpochyby ža- loba pro únos neplnoleté osoby na několik vynikají- cích klerikálních osobností.

= Malá válka v Londýně. Jest známo, že vět- šina půdy města Londýna náleží as dvanácti uroze- ným pánům, kteří ji nezastavují budovami, nýbrž pronajímají na dlouhou řadu let a tím docilují bá- ječných důchodů. Dům si vystaví nájemce, jenž jest povinen vrátit po 99 letech půdu majiteli i s do- mem. Angličan jest člověk velmi trpělivý a většina nájemců platí bez reptání nájemné a když vyprší ná- jemné, odevzdají dům, který byli s takovým namá- háním postavili, i se staveništěm majiteli. Avšak tu a tam se stává, že nájemce se počne bouřit a ukáže svému tyranu zuby. Ve výkladní skříni jednoho krámu v Oxfordstreetu možno od několika dnů vidět velké pestré plakáty, na nichž John Lewis, majitel krámu, zapřísahá lid londýnský, aby spasil Anglii a vyhnal syny darebáků, kteří za Viléma Dobyvatele si půdu osvojili. Za důkladných nadávek, jež jinak nalezáme toliko u heroů Homérových, cituje na doklad své ob- žaloby vyňatky z řečí Coldenových, Brighových,

Gladstonových, Williama Harcourta a Chamberlaina a prohlašuje, že se raději dá zatknout, než aby ze strachu před svým »landlordem« aneb rozhodnutím soudu ustoupil jen na krok od svých oprávněných nároků. A příčina tohoto vypovězení války? John Lewis by rád svůj modní závod rozšířil a postavil novou budovu, jež by dosahovala až ke Cavendisb Squaru. To však nechce jeho »landlord« vévodaz Portlandu dovolit, ačkoliv Lewis platí po 35 let jen za pozemek, na němž postavil svůj závod, 2000 lib. st. nájemného ročně. Vévoda nechce dát znešvařit »lesní půdu« na Cavendish Squaru — tamější kon- čina jest od několika let oblíbeným sídlem vzneše- ného panstva — novým obchodním domem. Kterak tato vojna skončí, nelze předvídat, ale tolik je jisto, že ony revoluční plakáty na krámě Johna Lewisa prospívají jeho obchodu lépe než posavadních 35 let pilné práce.

= Duch mumie. Z Paříže se oznamuje: Návště- vovatelé sbírky nálezů z Antinoe, jež tu nyní jsou vystaveny, spatřili těchto dnů před skleněnou rakví mumie kouzelnice Leukyony kytici překrásných svě- žích květů. Tato pocta pohřbené již před mnoha sty lety má následující historii. Elegantní a velmi hezká Pařížanka žádala a dostala od ředitelstva egyptských sbírek dovolení, aby směla rakev mumie ozdobit kvě- tinami. Vypravovala, že před nějakou dobou navští- vila výstavu nálezův egyptských. Jedva již na to myslila, ale onehdy byla přítomna spiritistické séanci a tu byl citován duch, jenž udal, že jest »duchem mumie Leukyoniny«, a varoval ji před nebezpečími všeho druhu. Z vděčnosti pak věnovala mumii kvě- tiny. — Věru, lidstvo jest na nejlepší cestě zblbnout footballem a cake-walkem aneb zbláznit se spiritismem a okultismem

Král. české zem. divadlo v Praze.

Zemřelí v Praze. Dna 2. července 1903: Heilerová Karolina, vdova po knihaří, 75 roků, 647—I. Podstarová Bar- bora, manželka zedníka, 54 roky, 618—II. Jahnigová Jana, soukromnice, 78 roků, 704—VII. — Ve vše- obecné nemocnici: Bambasová Barbora, ob- chodnice, 62 roky Naxerová Růžena, vdova po c. k. officiálu, 47 roků. — U Milosrdných sester: Křížková Anna, vdova po dělníku, 53 1oky. Founíková Jana, manželka dělníka, 35 roků. Vaniš František, řezník, 50 roků. — V josefské nemocn ci: Bauerová Veronika, manželka krejčího, 80 roků.

Národní divadlo. 236. hra v předpl. (4. čtvrtka.) Jedenácté přikázáni. Veselohra o třech dějstvích. Napsal F F. Šamberk. Režisér Alois Sedláček. OSOBY: Florian Králíček, statkář, R. Inneman. Ve ronika, jeho manželka, M. Pštrosová. Julie, Emma, jejich dcery, A. Červená, H. Kvapilová. Jiří Voborský, soukromník, K. Želenský. Emanuel Střela, úřadník, Jičínský, major ve výslužbě, Beránek, professor, přá- telé Voborského, Flor. Steinsberg, P. Rada, A. Sedlá- ček. Vojtěch, sluha Jičínského, J. Havelský. Bartolo- měj Pecka, soustružník, velitel hasičů a ostrostřelců, J. Mošna. Františka, služka Voborského, M. Hübne- rová. Ferdík, kupecký mládenec, K. Mušek. Pepík, pekařský učedník, Al. Bouškova. Doktor Šťastný, K. Pulc. Posluha, J. Bláha. — Děj za našich dnů v menším městě v Čechách. Po druhém dějství přestávka.

Ve středu 8. července.

Začátek o 7. hod. Konec po 9. hod.

Lidové divadlo „Urania“ v VII. části Prahy. V zahradě I. pražského měšť. pivovaru. Ve středu, 8. července. Začátek o 7. hod. Ve prospěch postavení Husova pomníku. Po osmé JAN HUS. Po osmé. Dramatická báseň o pěti odděleních (devíti obrazech) od J. K. Tyla. Režisér Boh. Kovář. Konec před 10. hodinou.

Aréna na Smíchově (bliže Palaokého mostu). Ve středu, 8. července. Začátek o 7. hod. Cyklus frašky XII. 15904 Vystoupení paní Mař. Hess-Gutové. Princezna Trebizon dská. Komická operetta o 3 jedn. Napsali Ch. Nuittera E. 1refena Přel. E. Zün el. Hudbu složil J. Offen- bach Režisér Jan Kubík. Dirigent Jar. Hess.

Pištěkovo lidové divadlo v na Král. Ve středu, 8. července. Začátek o 7. hod. Lidové představení za poloviční ceny. Podevá té: Zelené mládí. Velká burleskní fraška se zpěvy o 4 jedn. od Fastra.

Tento byl překvapen, spatřiv před sebou dobřev Thébách známého starého memfisského učence a přijal ho se všemi poctami; zpráva o událostech, jež donutily váženého proroka opustiti vlast, roztrpčily ho i oznámil Amensetovi, že přání jeho spatřiti Taa III. bude vyplněno skore okamžitě, jelikož král v průvodu následníka trůnu prince Kamesa měl přibýti do chrámu, aby se zúčastnil náboženských obřadů. Nehledě na únavu Amenset rozhodl se, že zúčastní se slavnosti a sotva že vykonal předepsané umývání, při- byl král v průvodu Kamesa, schátralého a churavého mladého muže. Co týče se Taa III., byl to sice již starší, ale dosud statný muž, jehož bronzová tvář dýchala odvahou, energií a neobyčejným rozumem. Po skončených náboženských obřadech Taa, Kames, hlavní žreci chrámu a Amenset shromáždili se v maličkém sále, sousedícím se svatyní a tam starý žrec, hlasem od rozechvění se přerývajícím, vypravoval historii snu Apo- piho a povýšení Josefova. »Chytrosti hnusného »šasu« celá naše kasta byla potupena a všichni vysocí hodnostové a všichni urození Egypťané jsou nyní nuceni ukláněti se před touto smra- dlavou sviní a poslouchati tohoto propuštěnce, jejž pro- klatý »hakšasu« nám na posměch povýšil na adona Egypta; k snešení toho neměl jsem více sil, setřásl jsem prach se svých sandálů a přišel jsem k tobě!« Potoky slz přerušily starce; klesnuv tváří k zemi, zvolal se vzlykotem: »Popřej mně útulku, synu Ra, jediný zákonitý králi pro každé egyptské srdce; nech mne zemřit zde, blízko tebe a mých bratří, služebníků velikého boha.«

»Děkuji ti, adone, dovol však, abych mohl ti říci poslední slovo: neohybej příliš záda, která, nejsou tomu vůbec přivyklá; mlčení neznamená vždycky po- kornost.« Zůstav sám, Josef vyskočil z místa a se zarudlou tváří, s očima zlostí se blýskajícíma, prošel se několikráte po pokoji. Znovu zmocnila se ho touha pomstíti se Poti- farovi a donutiti ho, aby draze zaplatil svou smělosta své opovržení. Avšak rozvaha udusila záchvat a opatr- nost nabyla vrchu. Byl teprv na samotném počátku své kariery; jeho vliv na vrtošivého a nestálého faraona byl dosud příliš neustálený, tak že bylo by nebezpečným sáhnouti na člověka, jehož věrnost a poctivost nedávala příčiny ani k nejmenšímu obvinění, ba naopak získaly mu úcty a přízně Apopiho. Kromě toho Potifar byl ne- smírně bohat a byl spřízněn s nejpřednějšími rodinami Egypta. Nejlepší, co mu konečně zbylo, bylo čekati: osud, jenž poskytl Josefovi tak skvělého zadostučinění, poskytne mu zajisté příležitosti k pomstě; přijde jednou doba, kdy všechny námitky, mluvící ve prospěch Potifara, ztratí svou cenu. Přejev si rukou čelo, jako by chtěl zapuditi nemilé myšlenky, Josef posadil se znovu ke stolu a pohroužil se do prohlížení plánů a účtů, jež byly mu před něko- lika dny předloženy zvláštní komisí, jejíž povinností bylo stavěti s největším kvapem v různých končinách říše — zvláště v okoli Tanisu — veřejné sklady,v nichž mělo býti uloženo všechno přebytečné obili na dobu hladu. Železný kaneléř.