V Praze, ve středu dne 8. července.

K číslu 184.

Na »Národní Listy- ranní a odpolední předplácí se v Praze v administraci na měsíc 2 K —h ve filiálkách na měsíc 2 K 30h Poštou: na měsíc 3 K 20h s dvojí zásilkou na měsíc 3 K 80 h

NARUDN

Telefonické zprávy „Nár. Listu. Po krisi. Z Vídně, 8. července. Císař odebral se dnes o 410. hod. do Išlu. Rakouští mi- nistři se rozjeli. Dr. Hartel odjel do Karlo- vých Varů, hr. Welsersheimb na své statky v Uhrách, dr. Böhm- Bawerk do lázní, baron Giovanelli do Tyrol. Dr. Körber zde zůstal jako v minulých letech. Také ministr zahraničních záležitostí hr. Go- luchowski dnes ráno odjel do Francie. V německém a vládním tisku střílí se ze hmoždířů a provolává se gloria »vítězství« Körbrovu. »Extrablatt«, kterýž jest Körbrovým chvalořečníkem ex offo, nadchl se k tomuto výroku: »Dr. Körber jest nejen mužem přítomnosti, nýbrž i mužem budouc- nosti.« Názor takový nalezáme také v »Reichs wehru«. Vlastnoruční list císařův, ministerskému předsedovi Körbrovi svědčící, posuzuje se. pokud jde o vnitřní rakouské věci, skoro veškerými novinami německými a vládními jakožto vítězství dra. Körbra. Jenom »Ar- beiterzeitung« a »Zeit« mají svuj samostatný, odchylný soud. »Arbeiter zeitg.« posmívá se Körbrovi tímto způsobem »Chudinka! Chtěl dělat politi ku a dostal potvrzení, že slouž věrně a poctivě. Tak si asi dr. Körber nepředstavoval konec své války. Nedosáhl ničeho, leč že nebyla přijata jeho de- misse. K dosažení tohoto cíle nepotřeboval vůbec ji podávati.« Tak dr. Körber, který vytáhl jako Don Quichot z dualismu, aby dokázal rovno- cennost obou polovin říše, nedo cílil ničeho jiného, leč že opět jasně se uká- zala převaha Uherska. Po 12denn krisi jest to výsledek hubený.« Naproti tomu nemohou zatajiti ani listy dru. Körbrovi oddane, že utrpěl porážku právě v té věci, kterou udával příčinou své demisse, totiž v otázce vojenské.

Ovšem utišuje officiosní » Morgenzeitung veřejnost, že co nedostal dr. Körber ve vlastnoručním listě, obdržel od císaře sou- kromě a v tichosti. »Reichswehr« jde ještě dále a praví, že jest vlastně lépe, že ve vlastnoručním listě zmínka o věcech uherských není, poněvadž mělo by to následek pouze v Uhrách. Pozoruhodno jest, kterak po té stránce soudí »Neue Fr. Presse«, hrající si na ochra- nitelku dra. Körbra, list, který jej za krise nejvíce zkompromitoval, který mu nejvíce uškodil, list, který jej také zničí, jako zničil všechny lidi, požívající jeho přátelství. »O nějakém osobním názoru císaře ve příčině těžkostí, o kterých jest řeč ve vlastno- ručním listě — tak vykládá »Neue Frelie Presse« — není v listě tom ani nejmenší stopy. Ani slovem se tam nepraví. co pa- novník soudí o důvodech a těžkostech situace Körbrovy, jak se k tužbám a steskům rakou ských ministrů chová. Císař si přeje, aby Körber skoncova vyrovnání. Dává mu také volbu prostředků.

Propouští Rezka, kterého chránily tak často vlivy tak silné. Tak — končí — císařský list jest přímo určen k tomu, aby stupňoval vnitřní sílu kabinetu k životu. Teprve 2 neděle jest hr. Khuen uher- ským ministerským předsedou a již má moc takovou, že zabraňuje, aby o společné zále- žitosti bylo také jen zavaděno v listě panu Körbrovi. Rakouská vláda musí ustoupiti před maďarským ministerským před- sedou, který dosud ničeho nesvedl a který sotva začal se vpravovati do svého posta- vení. Proč nesmí císařský list ob- sahovati nic, co jest zákonné? Proč mohl vlastnoruční list Kol. Tiszov po demonstracích u pomníku Hencyho pojednati o poměru ke společné armáděa proč jest urážkou pro maďarskou vládu, máli býti vydán vlastnoruční list o společné armádě panu Körbrovi? K otázce té odpovídá » Neue Fr. Presse - Důvod spočívá v různosti moci a tento dů vod by se stal nicotným, kdyby rakouský Čislo v Praze za 2h a na venkově za 3h Předplaceni a inseráty přijímá administrace v Marianské ulici, číslo 3. Tam je též redakce a expedice.

parlament byl ještě schopen celé rakouské politiky. Bylo snad největším omylem dra. Körbra, že domáhal se rozhodnutí o těchto věcech listem císařským. Svou stať zakončuje jmenovaný žurnál trudným rozpoznáním: »Na říšskou politiku padají stíny, které nemůže rozptýliti žádný paprsek světla císařského listu vlastnoruč- ního.« Takovým způsobem jest vidno, že tatáž »Neue Fr. Presse«, která hnala dra. Körbra do krise, nyní v bilanci krise té nemůže nežli konstatovati prohru svého chrá- něnce. Zemědělští dělníci a služba vojenská. Z Vídně, 8. července. Vojenská správa uveřejňuje toto sdělení: »Faktum, že mezi náhradními záložníky, kteří povoláni byli na měsíc červenec za příčinou doplnění prae- sence v míru k 28dennímu cvičení, jsou také polní pracovníci zemědělští, přimělo ministerstvo vojenství k tomu, aby pro oba státy zastavilo povolávání takových záložníků a náhrad- níků záložních v měsících žní docela, pokud pak takový lid už dostavil se k vojsku, nechať se mu udělí do- volená.«

Telegraflcké zprávy. Z Vídně, 8. července. (C.-B.) Císař propůj- čil vlastnoručním listem ze dne 1. července 1903 bánovi chorvatskému, slavonskému a dalmat- skému hr. Bohdanovi Pejacsevichovi hod- nost tajného rady. Z Pešti, 7. července. (C.-B.) Bývalý ministr honvédský baron Fejerváry ohlásil liberální straně, že musí jako aktivní polní zbrojmistr ze strany vystoupiti, poděkoval straně za důvěru jemu věnovanou a za podporu a prohlásil, že srdcem svým bude vždy ke straně náležeti. Z Pešti, 7. července. (C.-B.) V dnešní schůzi národohospodářského výboru bylo pokračováno v rokování o osnově cel- ního tarif u. Po delší debatě byly nezměněně

FEUILLETON. Jak se stařeček Perunko věšel. Črta z Podhalí. Napsal Jaroslav Hašek. Dokud byl hajný Dudra živ, bylo podlech nickým občanům dobře. Hajný Dudra totiž říkal v podlechnické krč mě: „Já jsem hajný a to dobrý hajný, vždyť pan- stvu sloužím dlouhou řadu let, ale rodáci jdou nepřed. Vy jste z Podlechnic, já jsem z Podlech- nic, toť jedna rodná krev. Vidím vše a nevidím nic.“ Po té řeči mlčíval a za chvíli obrátil se k pod lechnickým občanům, jako by hovořil o ně- čem zcela jiném: „Kamarádi, zejtra jdu na ob- cbůzku ke křiři Pak nebylo ovšem divu, když na zcela opáčné straně dělali kotrmelce zajíci, srny a když tu a tam v Podlechnicích po celý týden chodili se zamaštěnými ústy. Pak bylo též zcela obvyklo. že hajný Dudra ani jeden večer nepřišel ve střízli- vém stavu do panské hájovny, která se svou roz bitou střechou malebně vykukovala ze zelených. svěžích větví smrků. To se dělo však jenom v zimě. Horalé v lete nemají času myslit na honbu. Ti se dosti nahoní za uprchlými kusy stád. Kde pak zajíc nebo srna. V létě, když horal vidí srnu klidně řekne: „Kdyby naše ovce tak uměly skákat, neshledal by se s nimi člověk.“ Zato však v zimě, zatluče mu srdce pod kožichem, za- jiškří se oči a on odplivne si: „Hrome, kdyby ty srny tak pomalu lezly, jako naše ovce.“ Poslední zimu bylo však jinak.

Hajný Dudra v letě umřel. Napil se totiž trochu víc a spletl si cestu domů. Místo do lesa, zabloudil k zbojnické skále, spadl s ní dolů zabil se. Škoda Dudry! Panským hajným stal se Staňko Šaščar Šaščar nebyl z Podlechnic, ale z Važnej. Poně- vadž byl z Važnej scházelo mu jedno ucho, nebo Podlechničtí byli zarputilými nepřáteli všech oby- vatelů Važnej a proto při rvačkách s nimi dle svých starých tradic uřezávali jim uši. Šaščara stihl kdysi podobný osud, když se zamiloval do dcery gazdy*) Perunka. Gazda Perunko sám na něm provedl tut operaci. Šaščar tehda, když se mu ucho zahojilo řekl: „Však se shledá stařeček Perunko jednou se vším. Kdybych mu měl chlapovi nohy pře- lámat, tak se odškodním! A ta jeho dcera, zu- batý dábel . .. V Podlechnicích tu zimu bylo smutno. Stařeček Perunko s teskným pohledem díval se na krb, kde pod kožichem, na kterém spával rezavěla drátěná oka na zajíce. „Jak jindy v zimě byly lepší časy. Když první sníh pokryl půdu a uhodily první mrazy býval on první, který tiše večer slezl s krbu vzal oka a šel po chrupajícím sněhu do lesa Tam znal místa, kudy zajíci běhávali k vesnici Nalíčil a šel domů na krb. Ráno pěkný ušák v cku. Pak se peklo. A letos? První sníh již tu. Vysoko pokryl půdu. Zvěře dost. I srny již se přibližují k stavením. Jindy vzal pušku, starou pušku, ale dobrou pušku. Jen mnoho prachu do ní třeba, ale jistá rána. Jiným sice udeří o zem, ale jím ne. Však *) hospodáře.

již něco kusů z ní zastřelil. Teď leží tam v koutě. Prach vihne, puška rezaví. Vše rezaví. A ten pes Šaščar stále chodí kolem jeho chaty. Když vyjde měsíc, padá Šaščarův stín do chalupy. Ven vyjíti na lov nemožno!“ Tak si stěžoval stařeček Perunko rychtáři a sousedům, když v neděli přišli k němu na besedu. „I zejtra, lidi, bude čas,“ pravil písklavě Vojtěch Svaka, „bude. Potkal jsem dnes ráno u krčmy ženu z Važnej, znáte ji přec tu Kmo- chovu Máru, šla si trochu upít. Zastavím se na slovo. Mezi jiným povídá, že zejtra Šaščar vy- praví se do města na polskou stranu k panstvu, půjde prý si pro list. Tak můžeme jít beze strachu směle. Hajný pryč, zajíců dost. Na pol- skou stranu daleko, do večera druhého dne se nevrátí.“ Ujednáno. Zejtra večer sejdou se všichni u stařečka Perunka a pak půjdou do panského. Tolik lesů a všechno panské, tolik zvěřea všechna panská, což sedláci nic? Druhého dne večer vyšlo osm horalů v ko- žichách z Perunkovy chalupy. Perunko šel napřed nesa drátěná oka. Šli tiše po chrupajícím sněhu a rozhlíželi se po sněžných pláních, třpyticích se stříbrem v bí- lém osvětlení měsíce. Na sněhu nikde černého bodu. Všude ticho. Došli lesa. Černé stromy vystupcvaly rychle před nimi. Prošli pruhem stromů a ocitli se na pasece. „Zůstaňte zde,“ rozkazoval stařeček Pe- runko, „já zatím někde nalíčím, třebas u tam toho smrku.“ Ukázal na nevysoký smrk, který vystupoval uprostřed paseky.