Ročnik XXXXI

V Praze, v pátek dne 18. září 1903.

Číslo 255.

Na ranní n odpol. Iisty předplácí sen v Praze v zdninistraci a maěsí na čtvrě leta . . . . 6 K — s dvají donáskou a něsá na čtvit lota . . . . 7 K 50h ve nlislkách: a K 9o na měsde . . . Poštoun n čtvr iei. . . . . 9 k 6o s drojí zisilkou na e . . . .k 9 na čtvrt lete

Svolání říšské rady a armádn rozkaz panovníkův. Napřed trhlina v zamračeném obzoru cislaj tánském, ukazující kus blankytu naděje aspoi těm, jichž stesk anebo i výkřik až do včerejška marně protestoval proti následkům zákonodár- ného Chiarova nedopatření, prodlužujícího nucený pobyt branců při praporu o celé čtyři měsíce,a pak z čista jasna blesk, který sjel za horami do Pešti, osvítiv dosti pronikavě a víc než na mo- ment celou situaci! Všechny politické tváře, kteréž od včerejška s jistým napjetím pohlížely k Vídni, obracejí s týmž směrem k Uhrám, plny očekávání, zdvi- hne-li se z té strany zlověstný sloup kouře na znamení — zdali blesk zapálil! Sensace Körbrova nenadálého svolání říš ské rady a pikantnost důvodů tohoto rozhodnutí. vysypaných v tak zajímavé směsici z officiosních rukávů široko, vysoko a daleko překonána jest úžasem nad náhlým, energiekým obratem, anebo spíše událostí, všechny dosavadní výpočtya rozvoje uherské krise přetínající, úřadní list vi- deňský přetrumfnut zase jednou armádním věst- níkem, svolávací patent armádním rozkazem.

Oba datovány jsou z týchž Chlopů haličských, z hlavního stanu velikých jezdeckých manévrů, vlastnoruční přípis o svolání parlamentu o den dříve než armádní rozkaz, jehož slovně znění přinášíme na příslušném místě. Počíná velice lichotivou kritikou haličských manévrů a končí zdreující kritikou manévrů pešt- ské obstrukce pro nejkrajnější a nejdůslednější uznání jazykových práv a státní samostatnosti uherské v armádě, ba pro samostatnou uherskou armádu samu. Rozkazem tímto ukončuje se v Haliči vojenská hra v míru, že by však ukončil se jim vážný boj neodvislých v Pešti a že na- stane nyní mír, kdož by se odvážil tvrditi? V brzku budeme poučeni o účincích odpovědi panovnikovy na hrdý nárok uherského národa, hájený s takovou energií, podporovaný takovou popularitou, podněcovaný takovými úspěchy všech dosavadních přání a požadavků, směřu- jících k dobudování uherského státu na vrchoh samostatnosti, odpovědí tak nebývale a neslý- chaně řízné a rozhodné, dané nad to nikol králem uherským, nýbrž významně nejvyš- ším velitelem armá dy!

Zcela mimořádný případ této rozhodnosti koruny, k slabostem i silným stránkám rytíř- ského národa maďarského vždy tak shovívavé. vystoupení toto, postrádající všech obdob v mi nulosti, nedopouští úsudků o událostech Uhrách bezprostředně nastávajících, o mohut- nosti výboje politické energie krajní opposice. o vyhlídkách rozervané vládní strany ku pře- konání tohoto výboje, o čáce, neznámého dosud spasitele uherské situace, o možnosti jejího brz- kého či vzdálenějšího řešení. Zdá se, že po ce- lém tom rozpjetí, déle šesti neděl trvajícím, sáhajícím očividným hmatem po dualistické formě celého soustátí, nemohou přijíti jiné, le dějinné události v Uhrách a aspoň potu v hloubce i šíři tak rozhodné, že nezůstanou bez reklamní a definitivní odpovědi na státotvorné snahy národa maďarského, tihnoucí po nejvyšší metě, jaké národ vůbec s to jest dosáhnouti. Odpověď tu musí znáti zajisté státnická moudrost, která koncipovala armádní rozkazz Chlopů ze dne 16. září 1903, datum to, kteréž může ještě náležeti k nejhistoričtějším nové hi- storie rakousko-uherského mocnářství. Přijde na to, bude-li památný armádní mani- fest ten vrcholem krise, anebo vyžene-li ji teprve k tomu vrcholi, v posledním případě bude nutno připraviti se na to, že rozhodnosta

břitkost, jevící se tu ve slovech „nejkonciliant- nějšího z panovníků“, rovněž musí být schopna — stoupání. K tomu ovšem upjat jest všechen zájem politický, vybouřený tak horečně, jako dávno před tím nebylo. Leč události samy, jež dlužno očekávati, budou tak výmluvny, že jim dlužno ponechati slovo, jež na sebe dlouho če- kat nedá .. Armádní rozkaz panovníkův nacházi se také v nejednom vztahu se svoláním říšské rady, ano podle geniálních výkladů „Fremdenblattu“ ve vztahu zrovna příčinném. Všechny bajky tisku, který povolán jest, sdělovati veřejnosti mínění vlády, pravidelně předstírané, čerpati z vlád ních pramenů, obvykle zakalených, nabájenéo náhlém a nenadálém svolání říšské rady, nahra- ženy jsou novou. Dr. Körber, zvěděv teprve ze zněn armádního rozkazu, že koruna jest odhodlána chrániti jednotnou a společnou armádu za všech okolnosti a proti všem protivníkům, prohlásil prý se pro bezodkladné svolání říšské rady, po něvadž prý mu bude možno opříti se o armádní rozkaz a takto prohlásiti záruku, že společná instituce armády bude zachována. Včera zněla vídeňská píseň ještě jinak. Šl. Körber od samého prvopočátku byl pro svolání říšské rady za pří- činou odstranění Chiarovy klausule, byl nejhorli vějším protivníkem dosluhování vysloužilých ale v tom bránily mu moené vojonské vlivy, kte- réž nechtěly dopustiti „zejíci trhlině“ v jednot- nosti společné armády tím, že by v Uhrách do sluhovali čtyřletí za nováčky, kdežto u nás by se povolali nováčkově. Takovým způsobem svolání říšské rady vyličováno od duší, Körbrov- oddaných, nejen jako vitězství jeho nad vojen ským vetem, jako čin spravedlnosti, napravujíe komisní pedanterii, jako zastání se nejpopulár nějších a nejlidovějších zájmů, jako záchrana před přetahováním a vydiráním poplatníků krví

nýbrž i jako hnutí konstitučního svědomí, jakoby dosud nehřešilo paragrafem 14., trnoucího před svrchovanými právy parlamentu, neodvažujícího se sáhnouti bez rozhřešení říšskou radou na to- pornou formuli, kterouž nebozí vojáci zakleti v kasárnách přes dlouhá tři léta povinnosti, ač koli nebylo dosud příkladu, že by byly všechny strany a všichni národové jednosvornějia bouřlivěji žádali za její odstranění nejkratší ce- stou i třeba tím § 14. Officiosové společně s tiskem německým hned po prvních zprávách o svolání chvěli se jedině před českou obstruke a psali celá pojednání o teskné otázce, zdali Češi propustí vládní předlohu, tak že se mohlo chvíl zdáti, že jedná se o novou válečnou lesť Kör- brovu, kdyby zasedání říšské rady nebylo výslov- ně obmezeno na tuto předlohu jedinou, nebylo už z předu vázáno na nejkratší lhůtu necelého týdne do 1. října, tak že vlastní účel účelné ob- strukce byl tu už z předu vzat. My sami, dvěma důraznými články před třemi a dvěma týdny domáhali se svolání říšské rady jen k tomu konci, a nalehali jsme dokonce na odstranění Chiarova amendementu para- grafem 14. Rozhodnutí jest ovšem na klubu samotném ale tolik je jisto, že nikdo neprodlouží zbytečný pobyt branců na vojně ani o hodinu déle, n ež to bude nutno, z velké debaty však, kterou ostatně všechny strany, všechen tisk pokládá za nevyhnutelnou, a kteréž armádním rozkazem panovníkovým dáno théma mimo všechno na- dání přesné a soustředěné, ujme se české posel- stvo podílu, sobě náležitého a promluví zvlášt k oné větě thematu, kteráž pojednává „o váž nesti armády k svérázu každé národnosti, o od- straňování všech národních protiv a oceňování všech národních předností“, komentář, jak dou- fáme, účinný a nezapomenutelný

O našem vojskovém zřízení. Z odborného péra. Mluví se nyní na všech stranách o potřebi reformy vojskového zřízení ve smyslu madar- ských požadavků. Jest reforma vojska v duchu národním možna či není? Možno-li, uby vojsk zřízeno bylo tak, aby každý voják sloužil vlast a králi svým jazykem a nepotřeboval se svém citu národním nijak zapírati? Je-li takové zřízen myslitelno či není? Co tomu říkají odborníci znalci věcí vojenských? Vojenští ministři, generálové a jiní hodno stové vysokého postavení vojenského už se vy slovili. Dalo se hned předvídati, jak zníti bude je jich úsudek: reforma taková je zkrátka nesmys státu nebezpečný; jak věci dnes stojí, tak toje v pořádku; jednota vojska, pevná disciplina, ho tovost vojska, přesnost služby — a nevím co vše ještě — žádá, aby byl jediný služebný jazyk jedno komando. Ale jsou také znalci vojenských věcí, kteř vidí jinak. Reforma je možna. A nejen možna je přimo nutna a musí na ni časem dojítia a sice právě v zájmu našeho vojenství, v zájmu přesnosti služby, kázně, hotovosti a nutné souhry válečné, zkrátka v zájmu celku Slyšme tyto odborné důvody!

Otázka točí se vlastně kolem významu slov „jednota“. Pokud se jednotou vojska vyro umívá jednotné z řízení těles, jednotná výzbro a výstroj, jednotné řády služební a polní a ko nečně to hlavní: jednotné vedení k určitému cíli válečnému, tedy vše, co prospívá souladu vý- konu armádního, nelze proti ni namítati ničeho Máme však u nás v Rakousku ještě jinou „jednotu“, proti níž v zájmu celku soustátí byl by třeba zasaditi se vší silou a všemi prostředky a to je právě systém vojskový, spějící za jedno tou jazykovou. Za našich dob není už „vojsk“ významu dřívějšího. I výraz „stálé vj- sko“ vlastně není správný. Stálých vojáků nen vyjme nepatrný zlomek, odchovávaný jako učitel- ský sbor. Dnes známe jen tři, případně dva, roč- níky mladíků povolaných k výcviku výchově vojskové. Po dvou až třech le- tech každý z nich se pravidelně vrací opět ke svému občanskému zaměstnání. Během určité doby vystřídá se tedy všechno mužstvo národa u výcviku vojenském. „Vojsko“ je tedy doslovně národ ve zbrani a proto všeliké zavedení voj skové netýká se pouze zlomku obyvatelstva nýbrž hned celého národa. Také tedy experimenty jednotou jazykovou, kferá ve státech mnoho jazyčných znamená privilěj jazyka jednoho n úkor ostatních a to nejen na úkor národů stižených nýbrž i samotně přípravy válečné. Nemůže být arci sporu o to, že jednota jazyková pro válečné účele má svoje veliké výhody, že přípravu lidu k službě branné velice usnadňuje. Taková jednota ale má svou určitou podmínku: národní jedno- litost všeho obyvatelstva. Není-li takové jedno litosti, třeba pracovati k účelnému zjedno dušení, nikoli však z komplikováni olázky

Účelnými jsou prostředky, usnadňujíc válečnou výchovu a vojskový výcvik lidu. Nen pak účelné vychovávati a evičiti lid jazykem jemuž nerozumí, frásemi, jež nechápe. Není ani účelné dávati lidu za učitele osoby neznalé jeho jazyka neschopné projoviti v něm dokonale každou vlastní ideu, každý nápad, každé hnutí mysle Takový systém poškozuje účel. Nauka vo- jenská nemůže se vžíti nebyvši náležitě pocho- pena; občanstvo tedy z většiny promrhá daremně dobu ztrávenou ve vojenském kabátci; svléká s kabáteem i „znalost“ věci. Výchovy zkrátka se nedocíli. Systém jednojazyčný neodpovídá tedy

účeli. Netřeba ani poukazovati k následkům po- litickým, jež přímo ničí soulad prvků, z nichž stát se skládá. Ke vzájemné nenávisti mezi ná- rodem privilegovaným a národy odstrkovanými zkracovanými ve svém právu přirozeném Třeba, vlastně nezbytno je tedy hledati prostředek účelnější. Čeho nelze docíliti celku, musí se provésti po částech, ve skupinách. S ryze vojenského stanoviska je přímo ne- pochopitelno, že nesáhlo se u nás už dávno k to- muto jedinému prostředku učiniti rázem konec babylonské přímo směsi, do jaké uvedeno bylo vojenství tohoto soustátí formou centralisace, stát přímo ubijející. Nebude těžko dokázati, že jak v politickém ohledu, tak i se zřetelem na válečnou hotovost možno příští federalistické zři- zení na základech úplné národnostní rovnopráv nosti považovati ze jedinou spásu říše habsburské Návratem k původní formě federalismu získá stát mohutných údů, které záhy ozdraví hospodářsky politicky i finančně; vojenským zřízením dle ná- rodností docili pak potřebné jednotnosti co do stupně výchovy, téhož stupně výcviku a tedy pří- pravy válečné, jako stát národně jednolitý.

Za moderní války musí stát počítati s každým jednotlivcem; stejně s živly intelligentními, jak s lidem intelligence méně vyvinuté. Každý nále- žitě vychovaný a vycvičený, tělesně i duševně zdravý muž má význam přibylé síly, kdežto člověk u výchově vojenské zanedbaný znamená ztrátu Vychovávati a evičiti lze však náležitě jen mateř štinou. Cvičitel a cvičenec, vychovatel a vycho vanec musí sobě náležitě rozumět, musí se na vzájem pochopovat. Toho lze pouze tehda do cíliti, jsouli oba téže národnosti. Jen tehdá lze však docíliti i náležitě kázně. Za nynějších sporů o armádu uherskou se příliš často lehko- myslně hazí strašákem „špatné kázně“. Není v ne prospěch, chápe-li voják význam kázně. Na opak, porozumění kázeň tvrdí. A není opě herší kázně nad kázeň založenou na pohnute strachu před holi a tresty. Kázeň vychovaná, ktera vžila se z přesvědčení a zvláště z por oz- umění účele, obstojí za nejhorších nebez- pečí: nebezpečí dokonce kázeň takovou tuží

kdežto kázeň pouze násilně hrozbami a tresty vtoukaná mění se za prvého nezdaru v pravý opak. Národnostní basis vojsková je přímo nezbytnou, má-li býti docí- lenonáležitékázněvojenské. Zřejmo z toho, že ti, kdož hájíce system jednoty jazykové pro celý útvar státní, pokud poukazují na „po- třebu němčiny, jako prostředku k udržení káz- ně,“ význam kázně buď sami vůbec nechápou anebo z jiného než ryze vojenského důvodu pů- sobiti chtěji na laiky u věcech vojenských tako- výmito pustými strašáky, užívajíce jich k dělán nálady protireformní. Jazyková otázka, pokud týče se výchovy, výcviku a výkonu massy národů ve zbrani, je tedy z nejdůležitějších a záleží ne- smírně na účelném její rozřešení. Systém jednojazyčný není pro naše soustátí zjednoduše ním, nýbrž komplikací poměrů, ro množováním obtíží a nebezpečí, je tedy rozluštěním otázky se stanoviska ryze vojen ského — nejhorším.

Obhájcové nynějšího systému natropi mnoh hluku s tak zv. „plukovnimi jazyky“. Promiňte kdo řadu let měl příležitost sledovati věc blíže neubrání se dojmu, že tahle instituce v nynějš formě nemá pražádné praktické ceny že jest to pouze pozlátko na zastření vlastního politického nikoli vojenského učelu, že vlastne v praxi užívá se jí jako prostředku germanisač ního, tedy k cílům nepravým. Výchovný význam jejich rovná se nule. Přední podmínkou prakti- ckého významu „řeči“ jest její znalost. Vezměmo takový „plukovní jazyk“. Velká čásť vojenských učitelů lidu, důstojnictva, j a z y ka to hlo n e V drobném prodejii raaní čísle o zobě . . . za s . za zk odpole dini Ve filialkách na venkovs. 10 1 ranní číslo. . . . . . pdpolední. . . . . . . . 5h Inserát plalí se hotově zapřee Přečplsconí a inserty přijíná sdmini- strace v Marizuské ulici č. 3. Tam nscházejí se t4ž redakee tiskárna a ezpočice „Národnich Liste“. Bubopisy ze nevraesji

v praxi vůbec nebo jen velmi nedo- statečně mocna. Vyšší důstojnictvo téměr naveskrz se v něm nezná. Ze setníků, nadporu- číků a poručiků leda nějaké procento. A přece, aby „výchova“ mohla býti účelná, je nezbytno cvládati jazyk dokonale, projevovati v něm my- šlenky slovem i písmem soustavně tak, aby řeč působiti mohla přesvědčivě, vzbuzovala a šířila zájem, nauka aby se vžila. Známo je, jak to vy- padá u nás s pověstnou kasárnickou haťmatilkou! A to že by mělo míti významu, jako prostředek vychovatelský? Jaké praxe může také nabýti dů- stojník v řeči lidu, dostává-li se mu dokoncei „pokynů“ shora, řeči té neužívati! K jakým kon- cům může dospěti „výchova“ těmito živly?A jaké ceny praktické je „řeč plukovní“, děje-li se vše a všecko napořád, mimo obytnou síň mužstva, v řeči jemu cizí: služba vnitřní, posádková i polní, výcvik, povely, rozkazy, pokyny atd. atd.! Však vstupte do škol mužstva a poddůstoj- nictva a sledujte bedlivě přednášky: většina „vý- chovy“ záleží ve vtoukání cizích výra- zů, názvů a frází v druhé, privile- gované řeči. Prý „v zájmu služby“. Uká- zali jsme již na jádro věci, jak třeba pohlížeti na takovýto pojem „zájmu“. „Reči plukovní“v praxi užíváno tu nejvíce jen opět v zájmu zcela jiném, nežli účelné výchovy vojskové. V poddůstojnických školách pak už se vět- šinou řečí plukovní ani nepřednáší, tedy právě na místě, kde s největší bedlivosti mělo by býti při- hlíženo k tomu, aby tito nejpovolanější, mužstvu nejbližší činitelé věci náležitě porozuměli a se naučili, ji právě jazykem mužstva i dále sdileti srozumitelně a obsaž ně. Karakteristickou značkou dnešního systému vejskového jest způsob, jak sloučeny jsou v jed- nctlivá tělesa vojsková různé národní živly.

Vezměme příkladem oddily, doplňující se v ze- mích koruny české. Zde staví a doplňují se 24 pěší pluky, 9 praporů mysliveckých, 10 pluků jezde- ckých, 2 prapory zákopníků, 2 divise vozby, 10 polních pluků dělostřeleckých (ostatní zbraně pomíjím); dále 141/4 pěších a 2 1/42 jezdeckéh pluku zemské obrany. Mužstvo jest ve 4 pěších plucích, 2 praporech myslivců, 2 plucích zem. obrany pěší podle výkazů posledního sčítání dle řeči obcovací ve směs české; v 11 pěších plu- cích, 4 praporech myslivců, 5 plucích jízdy,v obou praporech zákopníků, obou divisích vozby. 8 plucích polních dělostřelců, 6 plucích pěšt obrany zemské velkou převahou české s men- šinami německými, z větší části takřka mizí- cími; ve 3 pěších plucích, mysliv. praporu,5 plucích jízdy, 3 plucích pěší a 1 pluku jízdné zem. obrany z poloviny české, pouze 2 plu- ky pěší, 2 prapory myslivců a 3 pluk y pěš zem. obrany mají lid buď cele znebo se sil- nou převahou německý, v ostatních částech vojskových buď nepřesahuje anebo vůbec ani ne- dosahuje německý živel poloviny počtu muž- stva. V jednom vojskovém pěším a jednom pluku jízdy zem. obrany zastoupen do 3/s počtu živel polský. Jak, tážeme se, jest postaráno o výchovu a výcvik lidu českého pro účely válečné? Jak upraveny jsou jazykové poměry v těchto vojsko- vých částech

Takto: 1. Představenstva, velení, správa jednací jazyk, výcvik německý; 2. „výchova“ v plucích a částech vojskových s rozhodnou pře vahou živlu českého ve známé hantýrce kasár nické s tendencí vnucovati lidu českému německé termíny i fráse, v plucích s převahou německou vše v jazyku německém; 3. rozkazy, instrukce pokyny a návody ve službě vnitřní, posádkové i polní vydávají se zásadně jazykem německým. načež teprve tlumočí se přeznámým nedosta- tečným způsobem do češtiny; kde menši na česká, neděje se a ni to.

FEUILLETON. Četovoda. Profilek z burské války. Milovníkům rozčilující četby válečné v po sledních letech nemůže se stýskat. Látky je dost; stále se někdo někde bije. Nejnověji jiskří to zase na Balkáně. Jsou makavé známky, že „něco“ se chystá,že z plaménku snadno vy- šlehne požár nad síly hasičů, zvláště-li některý z hasičů spíše hořlaviny než vody do ohně při- lévá. Loni byli v modě ještě Buři a Britové. Dnes už jich nikdo nevzpomíná. Makedoncia Turci jsou na řadě. Nové jeviště, jiní aktéři. ráz vojny ale týž: hrstka národovců v boji s ve- likou přesilou řadového vojska utiskovatele. Bije však do očí zajímavá okolnost: ač jeviště bojů jest letos o mnoho tisíc kilometrů bližší loň- ského, přece máme zprávy z něho spořejší než byly z jižní Afriky. Lépe známe jižní Afriku než jižní a jihozápadní kraje Balkánu, kde mnoho jest ještě končin civilisovanému světu zcela ne- známých. Víme jen určitě, že jsou to kraje hor- ské, divoké, místy čarokrásné a že vede se tam nyní vojna — jak zní teď modní výraz — docela po bursku, v drobných četách. Je to dost časová otázka, jak se taková voj na vede. Jsou tu nad jiné poučny poslední zají- mavé publikace burské. Krajina jihoafrická, po- vahou půdy dost je podobna jevišti makedonské- mu: hornaté kraje severozápadního Kapska. Tu především upoutaly k sobě pozornost potyčky čety proslaveného později burského vůdce Ma- ritze.

Šalomoun Maritz je vůbec vhodný vzore pravého četovody. Duchapřítomný, důvtipný. čilý, rázný a chrabrý, vyšvihl se rázem nad jiné soudruhy, jimž stal se vůdcem obdivovaným, milým, na slovo braným. Povstání na severozápadu osady kapské propuklo v březnu 1901. Osadníků holandského plemene, hotových vziti zbraň do hrsti proti nenáviděné vládě anglické bylo s dostatek, ale nebylo zkušených vůdců. Proto vyslali osadníei poselstvo k zavalskému vůdei Malanovi ve vých. Kapsku, aby jim poslal schopné muže. Malar delegoval svého desátníka Maritze s podříze nými jemu 10 muži a v přípisu osadníkům ozna čil jej -jako důstojníka a jakéhos Holanďan Stouerwalda za sekretáře i správce záležitost- organisačních a administračních. K Maritzov připojil se dobrovolně Francouz markýz de Ker

Už na cestě od Malana do nového působiště naskytla se Maritzovi příležitost, zablýsknout se svými sehopnostmi. Byl ustavičně pronásledo ván. V okolí Carnarvonu pustil se za ním brit- ský poručik se šedesáti muži. Toho dne vy- seděl Maritz se svými 11 hodin v sedle a dorazi z rána ke dvoru Blaauwzijfer, kde hodlal od- počinouti. Na čtvrt hodiny cesty ode dvora kázal sníti sedla, sám pak s průvodcem, Fran- couzem, odebral se do dvora. Chtěl sehnati ob- čerstvení pro svůj lid. Po chvíli pobytu v domě obrátil se Maritz k Francouzovi: „Roberte, vyhlédni ven, co se tam děje. Šedesát britských jezdců hnalo se přímo k domu. Co dělat? Maritz, nechav svou ručnie venku, byl bezbranný. Nezbývalo, leč nepřítelo nějak zadržeti. Maritz kvapem vzal ručnici Ro- bertovu a odeslal jej varovati lid. Sám vskočil do ohrady dobytči, jal se do nepřítele páliti, seč nejrychleji. Angličané, neznajíce počet obhájeů, spustili rovněž palbu. Deset mužů však odeslali do týla Maritzova. Zatím přivedl osvědčený už patnáctiletý výrostek, „malý Joubert“, Mari- tzovi koně z ležení. Koně Britů, opěšalých, po afrikánsku volně puštění, odběhli na několik set metrů od jezdeů. Mžikem rozhodl se Maritz znemožniti Angličanům další prosledy. Již seděl v sedle a uháněl úprkem podél řetězu střílejících Britů k jejich koním, z nichž seč bylo lze pistol postřílel, pět však schytal za uzdu a uháně s nimi za svými. Kule nepřátelské ho minuly. V okamžení, kdy ke svým dorazil, objevilo s na blízku oněch deset obchazečů. Maritz rozejel se klidně proti nim na 200 kroků. Dva přední zajal, nežli se nadáli, ostatních osm vzdalo s bez boje. Odňav jim ručnice a koně, propusti je. Mezi nimi byl i rodilý Afrikandr (t. j. Ho-

lanďan). Dawson.

Tomu uložil Maritz: „Vrať se a sděl se svým poručíkem, že nepřijel jsem potýkati se s ním Nemám ani času k tomu. Bude-li však mne ná sledovati, tak ho zbiju, že pro svůj život bude toho pamětliv. Ty pak, Aírikandře rodilý, jdi polepši se. Poručíkových bylo šedesát proti desíti Mari tzovým. Nerovnost počtu vyvážila však odhodla nost a váha hrozby: Angličan neodvážil se už následovati statečníka. „V novinách anglických“ — píše zpravoda — „četli jsme poručíkovu zprávu úřadní, že na prosledech za 10 Bury narazil na přesilu 500 mužů, což arci přimělo jej uslati od honby.“ T na ukázku, jak vypadaly zprávy o povstalcích. Dále na západě dostal se Maritz do Bran- vleye, v okresu calvinijském, kde zastal šedesá povstalců. Všichni byli ozbrojeni, každý však jinou ručnicí. Vůdcem byl jim Froneman. Ten předpokládal, že Maritz se mu podřídí. Frone- man byl právě opilý, z jeho lídí nikdo příchozieh neznal. Sotva ztrávil Maritz několik hodin kroužku nových druhů, přicválala polní stráž ohlašujíc, že blíží se třináct nepřátelských pá tralů jezdeckých. Všechno kvapem sedlalo; i Ma ritz. Maritz popojel před mužstvo a velel: „Dese mužů v před!“ Ze svých lidí vybral si jednoho, ostatní ostavil. Na všech tvářích jevil se údiv, kdo se to tu odvažuje veleti; nikdo však nereptal.

Nepřítel okopal se zatím na jednom z čet ných útvarů skalních. Nezbývalo, leč popojeti až k úpatí a skalisko slézati. Angličané bránili se statečně. Sám Maritz raněn povážlivě na levém rameni; kulka vyjela zády. Váhati té chvíle, bylo pozbýti autority na vždy. Maritz ovládl se, vypil doušek vody a setrval v boji. Cítil, že mu ubývá sil. Proto kázal bez prodiení hnáti útokem; sám hnal se v čele. Za pár okamžiků tři z nepřátel už nežili, pět bylo raněno. V jejich poručíkovi poznal Maritz starého známého. Už jednou Zavalsku jej byl zajal. Ten se hned ozval: „Vě- dět, že vás mám naproti, byl bych se vzdal těch pár chuďasů nebylo by padlo! Domníval jsem se, že bojuji s brandvleyskými povstalci.“ Když se Maritz navrátil, pozdravili jej už všichn povstalci jako velitele. Tím pak už zůstal.

Přikvačila těžká doba. Angličané, utrpěvše řadu citelných úderů, uzavřeli, dostoupili tvrde na Maritze. Roztrušovali sice ve světě, že tam v kraji povstalo „pouze několik Burů“, jež schy tají za osm, hned zase za čtrnácte dní; nicméně vypravili na stopu „několika“ plukovník Yutwena s osmi sty Hotentoty. Šest plných mě- síců pracoval Yutwen v poli, aniž dovedl způso biti Maritzovi značnější ztráty. Maritz za tu dobu ztratil všeho všudy osm mrtvých a dvacet raněných. Dva zajatí povstale zemřeli následkem ran než dovezli je do Cal vinie. Jednou Angličané sevřeli četu jeho na roz lehlém vrchu Bokkeveldbergu. Už i telegramy rozeslali do světa, že „zejtra bude Maritz za- jatcem“ a těšili „loyální“ obyvatelstvo, že zbaví je „této klatby kraje“. Zmýlili se. Maritz vzbuzoval svým chováním domněn- ku, jakoby neznal východiště z pasti. Z večera, kdy zavřen měl býti Maritzov poslední východ, odstranil Maritz koně s horya skryl je v houštinách lesa, na úpatí v sousedstv farmy Grootdriftu. Zároveň schytal všecky brit ské jezdce ohlasné. Za soumraku nařídil sedlati.

Vešli do vsi, nikým nepozorováni. Byla tu zá- bava taneční, na níž zúčastnili se též oba britští důstojníci. Zvědové dostali se až ke dveřím sálu tanečního. Právě vraceli se oba důstojníci do svého bytu. Bylo zjevno, že po zábavě do tvrze už se neodeberou. O 4. hodině ranní vjel Maritz se svými do města bez odporu. Odebral se hned, jedním ze zvědů provázen, přímo k obydlí důstojníků. Za- klepal zdvořile na dvéře světnice velitele Bur- tona. Burton právě očekával posádkového po- kladníka. Vyzval příchozího vstoupiti. Maritz ve- šel. Překvapen, upřel Burton zrak na přicho „Kdo jste a co si přejete?“ „Maritz, zavalský velitel burských čet. „K čertu, jak se bránit, jste-li Maritz? „Tedy račte vstáti a obléci se!“ S poručikem odbylo se krátce. Maritz vstou- pil, rozžal svítilnu, sejmul se zdi poručíkův re- volver, zbudil pána, jenž tak se ulekl, že polo- nahý prchnouti chtěl na ulici. Zel, že v témž zího. okamžiku třaskla na ulici rána, jinak byla by tvrzka upadla v moc Burů tímže způsobem; ni- kde nebylo stráže. „Bratr můj“ — vypravuje zpravodaj — potkal na ulici Hotentota, jenž dal se na útěk. Byla obava, že by mohl doma míti ručnici, proto jej bratr zastřelil raději hned sám. Ranou vyplašena posádka ze spánku. Leč ani boj nezpůsobil velkého nebezpečenství. Našim byl zábavou. Posádka spustila ohlušující, přímo báječnou palbu. Zjistili jsme později, že za krátko vystřílela šest beden nábojů. Ani jedna z kulí však netrefila, ačkoli stříleli sotva na šedesát kroků. „Tvrz“ totiž, prostá jáma, obe- hnaná okopem, pytly pisečnými obloženým, byla tak důvtipně zařízena, že nedalo se z ní stří- leti, aniž by střelec nebyl nucen vystrčiti hlavu.

Jiz v poledne vzdala se tvrz. Ukořistili jsme 6 zánovních, téměř ještě neupotřebených ručni (dnešní palbu vyjímaje) a několik beden střeliva. Jedenatřicet koní jsme si odvedli. Bitka ne- minula bez zábavy. Rozpustilý smích vzbudili dva vojáci na stráži. Sotva palba začala, dali se zavříti do vězení, aby neutrpěli újmy. Jeden z našinců náhodou olevřel dvéře. Tu stáli vojáci s ručnicemi v pažích: „hlídali boudu z nitra. Maritz po svém zvyku zajaté propustil od- zbrojeny, s kořistí pak odjel do stálého svého útočiště, země Křováků, kam moc britská ne- dosahovala. Tu byl útulek i žen a dětí mužstva čely o něž bylo se starati Maritzovi. Tu nahromaděny zásoby pro případ nouze a tísně. Maritz měl dlou- hou vojnu stále na mysli, stále se na ni chystal. „Nejméně čtyři léta bude nám válčiti, chceme- zůstati svobodní,“ řikával. V jeho četě bylo nyní na 250 mužů. Že ale střežiti a chrániti bylo celou širou zemi Křováků, zbylo na vlastní polní výpravy sotva 100 mužů. Za jedné z výprav, právě v době odpočinku krmení na farmě Brandwachtu (severových. o Kalvinie) málem byla by četa jeho, dvacet mužů vyjímaje, upadla celá v plen. Bylo to na veliké farmě pana J. van der Merve, člena kapské sně- movny. Pozemek farmy téměř samé polnosti, je na západu osady kapské téměř všude obepínají drátěným plotem ostnatým. Plotem byl Maritz obe- pnut se tří stran, na čtvrté pak velkou řekou od-