ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 e522a130-78e8-11dc-bf39-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 25 celkem · entity: person 44, place 4
1 masthead
5. února 1905.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
3 masthead
k čislu oe.
4 masthead
Strana9.
5 article Z notýsku Pavla Čamrdy. písaře při výpomocném úřadě.
Z notýsku Pavla Čamrdy. písaře při výpomocném úřadě. Tak tody poslední den v roce, Sylvestrl Nějak tesklivo je mi, že se s letošním rokem loučíme. Dívám se v něj nazpět s ne skonalou vděčnosti, neboť co vše mi tento do mírající rok přinesl! Novou chuť ku práci, na- ději do budoucnosti, — ale čeho snad si vážím nade vše: vrátil mi kus šťastného mládí, když mi dal Viktoru. O, snad se neklamu, když se takto vy- jadřuji. Jsou sice okamžiky, kdy se potácím jako v závrati hroznými pochybami, mohu-li sám sobě věřit, mohu-li věřit rozličným těm při- znakům náklonnosti, není-li to pouhá vlidnost a přívětivost beze všeho základu hlubšího, není-li to pouhá almužna se stolu bohatcova bidnému chuďasu, který stojí u dveří, kam až se vedral nebedlivosti strážců paláce.
Pavel Sylvestrl Viktor
6 article
Hned potom však uvažuji, že není možno aby si drahá Viktora nebyla vědoma, jaké to naděje ve mně vzbuzuje každým slovem. každým pohledem, jehož se mi od ní dostalo. A poněvadž není z oněch mělkých ženštin kteréž dovedou žertovati z pouhého rozmaru s každým na polkání, jen aby samy sobě po- lichotily novým, laciným vítězslvím — poně- vadž se ve mně vše vzpírá, abych takto sou- dil o Viktoře, nemohu jinak než jásavě volati v nitru svém: moje, moje, moje zlatá Viktoral A tuto rozkošnou bytost postavil mi na cestu životem tento hynoucí rok, jehož hodiny jsou spočítány, kterýž za kraťoučko zapadne na vždy, který v duši mé taky navždy zanechá nejsladší a nejvděčnější vzpomínky. Šel jsem do nedávna prázdnem, jako bez cíle, bez na- ději a boz vážných povinností. Setkal jsem se s ní, a její stisknutí ruky, její lahodný úsměv jako nějakým kouzlem proměnily tu moji ži- vetní poušť v půvabný sad plný čarovných květů plný jásavého zpěvu plačího, s planoucím slun- cem ve výši, a všechen vzduch kolkolem je tíhotný sladkými tuchami. Tam v dáli přede mnou, za mořem ohnivých růži, vypíná se zámek jako v pohádce, jehož křišťálová okna třpytí se jako v plamenech odrazem paprsků slunečných. Jedno okno rozlétlo se a v něm zjevila se rozkošná, usměvavá blava dívčí, bíla ruka kyne mi na pozev, abych bez rozmýšlen šel blíže, abych vstoupil. Ta dívčí hlava má po- dobu — Viktořinu. Rozumím ti, duše drahá. Tys mi dala cí života, nové naděje i vážnou povinnost. Dobyt tebe! Dobudu tě! Ale po každém takovém záchvatu Iyriky popadne mne zas holá próza života. Pak m zmizí kouzelný ten sad, nádherné stromovi opojná vůně růží, pohádkový zámek, oněmí plačí písně ve vzduchu, a přede mnou vyvstane prostý početní úkol, spočívající v jediném slově kdy?
Viktor
7 article
O, Bože, kdy to vše bude, Viktoro drahál Zatím sekáme v kanceláři resty. Není u nát nikdy pilněji než v témdni od Vánoc do nového roku. 1 do samého pana přednosty jakoby nali čilejšího života. Jen aby nám nezbylo nic ze starého do nového, jen abychom nic „nepře- tahovali“. Ale kde pak jest úřad, aby se mu to podařilo! Jsou některé svazky akt houževnaté tak, že jimi nikdo nehne. Vyndali jsme jich ně- kolik, probrali se jimi, ale zase jsme je bez- nadějně svázali a vložili do té veliké hrobky „restů“ — zítra jim taky můžeme přáti šťast. ného nového roku. Každému z nich něco schází- tu nějaký výkaz, na nějž čekáme po měsíce o některé instance a jehož jsme v čas nevyupo- mínali, tu nějaká rekvisice z venkova, která vázne zas tam venku někomu na stole. Přesto však jsme odpravili mnoho čísel a Vocápek ne- vychází z udivení, kde se toho tolik najednou vzalo. „Nahoře budou mít radost, že jim to tam všechno nahňácáme k nověmu roku,“ povidalm včera. Ať mají! Pan přednosta má taky radost že se stoly a regály prázdní. Přes tu chvíli se zastavuje buď u kancelisty nebo u měho stolu mne si ruce a pobízí: „Tak, tak, Čamrda, jen s tím se vším pry ať tu máme čisto. Poslouchá to Vokoun, ušklibuje se a po vidal mi jedné chvíle v koutě ouřadovny někd- páně oficiálovy: „Jo, čisto! To by muselo nastat země třesení, aby se nám pod nohama otevřela zema všechno pohltila! Pak by bylo čisto. A pak ještě povídal: „Kdyby takhle všechno, co kde v ouřadeeh leží nevyřízeného, neslo ouroky, Ježíš Marjá. 4o by si štát pomoh'! Taky na nás by moh' pa matovat s pěknou remunerací.
Vokoun Marjá pán
8 article
Pořád mi dnes od rána připadalo, jakoby mně pan přednosta chtěl něco říci. Chodil kolen mne, díval se na mno tak nějak dobrácky po ťouchle, jakoby měl cosi za lubem. Konečn před polednem to prasklo. Můj ty Božíčku, on mi chystal překvapení „Tak poslouchaj, Čamrda, že chtěj bejt na Sylvestra taky veselej?“ řekl mi náhle Nevěděl jsem, kam bije, usmál jsem se tedy jaksi připitoměle vaěěně již předem za to čím že mne obveselí. „Tak jim povím, Čamrda, že už přestanou bejt pouhým diurnistou a že budou od nového roku praktikantem. Skoro jsem zapomněl, že jsem zažádal abych byl jmenován praktikantem, brzy potom jak se to stalo s panem oficiálem, na radu a po bízení páně přednostovo. A teď tedy — —! Pan přednosta přikročil ke svému stolu. vytáhl šuplík a povídá: „Vyvalujou oči! To si myslím. Abych jim řek' pravdu, mám to zde už ňákých pár dní, ale myslil jsem si, že jim to na nový rok přijde právě vhod. Bodejť by nepřišlo!“ A vyňal ze šuplíku obálku s vyřízením me „uctivé žádosti“. „Pěkně jim to bylo vyřízeno, Čamrda, tuze pěkně. Jsou jmenován. No, co na mně bylo, udělal jsem jim k žádosti průvod jak náleží. Dde mně dostali konduitu, jakých se nahor moc neposílá. Podotejkl jsem, že mají jus, že študujou kontabilitu a že svým povinnostem zouplna vyhovujou, vyjádřil jsem naději, že z nich bude řádný a spolehlivý ouřadník a že jsou v každém ohledu upotřebitedlný. Tak viděj Čamrda, od zítřka jsou ve štátusu, od zítřka ma ouřadní karakter. Přijmou ode mě upřímnou gratulaci. Přednosta mi podal ruku a myslím, že jsem se skutečně trochu chvěl, když jsem svoje jme- nování vkládal do náprsní kapsy. Myslil jsem při tom na Viktoru. Jsem ti o krok blíž, dítě drahé! Malý krok ale přece krok.
přednostův Viktor
10 article
Ještě v noci sedám ke svému zápisníku Není mi do spaní, vrátil jsem se všecek roz jařen z besední restaurace — byl jsem hostem Vokounovým, jak už před svátky mne pozval Stiskl mi sice ruku taky v poledne, když byl uslyšel zvěst páně přednostovu, ale gratu laci po svém způsobu si nechal na večer, po ouřadě, vlastně až na půlnoc. Vokoun je výborný, upřímný chlap. Zdá se mi čím dále více, že se vymkl z nějaké lepší dráhy, že v sobě má cosi kavalírského, co je časem trochu kaleno jen jeho drsností. Zdá se mi však taky, že tato jeho drsnost jest úmyslná. chtěná, nebu nic mu není tak proti srsti, jako nějaké plačtivé, pohnutlivé výlevy. A jakmile cítí, že se schyluje k něčemu takovému, nalad hned své chování do dur. Uráželo mne to kdysi. dž mne to neuráží. Schylovalo se k půlnoci, pojednou se při- hrne číšník a staví na stůl niklový škopík, plný ledu, a z ledu ční hrdlo láhve, olepené sta- niolem. Pro živý svět — Vokoun častuje šam- paňskýml Díval jsem se naň všecek vyjeven, al Vokoun jakoby se nechumelilo. Povídám tedy „Ale pane kancelisto — tohle snad ani pa přednosta dnes — — Vokoun vyfoukl mrak dýmu z viržinkya povídá: „No, kamaráde, taky by moh' vypít láhev žampusu — má dnes taky jistě malou rodinnou slavnůstku. Neporozuměl jsem. Vokoun mne provrtával očima a pokra čoval: „Víte, oslavíme si to vaše jmenování A možná, že ho u starého taky oslavují. Mohl by slavit . ..
Vokounův pán přednostův Vokoun
11 article
Teď jsem chápal, kam kancelista bije. Rafije na hodinách posunovala se na dva náctku. Tu a tam v lokále vybuchla zátka věz něného šampaňského. Vokoun pokynul číšní kovi, aby taky na hrdle té naší láhve zpřetrha dráty. Díval jsem se, jak Vokoun, přejav láhev pomáhá zátce, jak znenáhla vylézá, pojednou vyletěla, a již Vokoun plnil dvě široké číše. „Tak tedy, Čamrdo, ať žije nový rok, jste hodně zdráv!“ „Na vaše zdraví, pane kancelistol“ „Třeba taky, Čamrdo. A ať žije, co m á-m rádi, Čamrdo!“ Číše se mi chvěla v ruce „Přiťukněte, Čamrdol Přiťukl jsem. „A rázem vypijte Poslouchal jsem jako dítě. „Nebo je-li ještě vzhůru, taky vzp míná . .. Věděl jsem, kdo, ale mlčel jsem. Vokoun olizoval knír, na němž uvázly krů pěje šampaňského, pohližel na mne tak taškář sky, jak jen on umívá, a povídá: „Dal vám to starý s křenem, to vaše jme nování. Jakou vám dal konduitu! No, to ho nic nestálo. Ale když to smolil, přišel si taky na mne, lišák mazaná. Jak prý o vás soudím, jal prý jste k práci, když on třeba někdy paty vy táhne, a jestli prý se ve vás nemejlí. No, řek jsem mu, co chtěl vědět, a já věděl, co chce vědět. To je starý mamlas vykutálený!“ Nezabolelo mne to. Řekl to tak dobrácky Vekoun, neměla to být žádná urážka ani jeho ani mne. „A tak Čamrdo,“ hovořil Vokoun dále znova nalévaje, „ať vám ten dědek taky hodně dlouho žije. Ještě ho budete chvíli potřebovat.
Vokoun
12 article
Rád a upřímně připil jsem na zdraví pán přednostovo. Skoro se mi zdá, že mne chtěl milý Vokour opít, ale nepodařilo se mu. Rozjařen, pravda byl jsem, ale měl jsem se na pozoru, abych ne překročil onu hranici, za kterou se cení na člo věka strašlivá otrava všeho, co předeházelo. A když Vokoun potřetí naléval pěnivého zlatého moku, zdvihl číši a zvolal; „A teď, Čamrdo, na ty prkenné cihly!“ „Tomu naprosto nerozumím, pane kance listo,“ namitl jsem. Vokoun postavil číši. „To je tak, Čamrdo. My oba něco víme. a snad byste i rád o něčem hovořil, kdybyste se nestyděl nebo jak to mám říci. Máte pln kapsy takového „sladkého tajemství“, víte, jal to bývá v knihách, ale já vám na to jsem starý kocour, abyste se mi zpovídal. No dobrá, nechte si to. Ale já to vím a nic vám nezávidím, leda že mám vztek na svou plesnivou palici, a jen vám povídám: vivat sequens! — ať žije, co bude dál, a to jsou ty prkenné cihly, Čamrdo A proto tedy: na ty prkenné cihly!“ Výklad byl nad pomyšlení jasný, i připi jsem. Kancelista postavil číši, „vyvejřil“ na mn zraky a povídá „Kdybych já byl ve vašich letech, Čamrdo, vy byste v tom sedle neseděl. Hezká je ta okat panenka, Pánbůh vám ji požehnej — až na t bude čas. Všeho se dočkáte, Čamrdol Kdyby mi nevadil ten rozdíl věku, byl bych věru Vokouna zhubičkoval. Odbijí třeti s půlnoci. Štastný a vesel nový rok, Viktoro drahá, a dobrou nocl Ypsilon.
Vokoun Štastná Viktora drahý
13 title
Ptáci přeletavi.
14 article Momentka z přírody. Zachytil Fr. Flos.
Momentka z přírody. Zachytil Fr. Flos. Straka. Krutá zima přihání k příbytkům lidským houfy ptactva, které se jindy lidem raděj opatrně vyhýbá, ale hlad je mocnější než strach, a ten hlad a zima ženou je neodolatelně na za- hrady, mezi chalupy i na dvory, kde snad lež pohozené sousto, které by aspoň na chvilku ukonejšílo svírající se žaludek. Přilétají houfy nevinných, užitečných havranů, přilétají též vrány šedivky a zlodějky, ba i chytré straky od- vážlivě vnikají do dědin a nelitostní lidé, míste aby těmto ubohým žebrákům udělili almužny. shánějí po celé vesnici zbytky prachu a broků. aby těm ubohým tvorům smrtící ranou dokázali jak pochopili evangelium lásky. „Jsou to chytré zlodějky,“ říká se, „jindy jich nestihneme, ať pykají nyní za zlé skutky! Rád bych věděl, co tyto zlodějky onomu přísnému soudci a mravokárci ukradly. Rád bych věděl, kdo je za soudce povolal, aby opra- vovali, co Tvůrce za dobré uznal a konečně rád bych věděl, zdali smrt jest jedinou obranou proti ptačím škůdcům. I tvor bídný a zdánlivě škodlivý zasluhuje soucitu, když trpí, máme na zřeteli miláčky své, ptáky a proto bráně jich snad se mýlím — ale rád se mýlím a ježto lid světoběžné s ptáky přeletavými stotožňuji, žá- dám totéž milosrdenství i pro ně, byť bych se opět mýlil.
Flos Straka Francie
15 article
V Lipnici kmilla se mezi chalupami pode- zřelá osoba. Jako jiskra prolétla uličkou, jak duch přešla po záhrobni a otevřela tiše dveře jako Erbenova polednice. Zamumlala cosi, vsu- nula snědou hlavu mezi dvěře a zase tiše je zavřela. Někde odbyli ji nevlidným slovem jinde vyšla hospodyně na síň, pak se ozval šepot a tajemná osoba zase jako duch přeběhla po záhrobni. Černé její oči pátravě prohlédly dvůr i kůrník, ale již byla zase ze dvírek a zaměřila k nejbližší chalupě. Podařilo se jí projíti jako lasici asi tucet stavení a že její tajemné šuškán v síních nebylo marné, dokazoval plný klín její krátké, špinavé svrchní suknice. Číslo třinácté bylo ale pro ni osudné. Vnikla do pěkného statku, obhlédla vše dříve, než vešla, ale jak otevřela dvéře, poznala, že padla do jámy lvově U stolu seděl ramenatý muž ve šponsru a proti němu seděl četník, a právě ten četnik se obrátil, když žena dvéře otevřela a zaskuhrala několik slov. Skokem byl četník u dveří a než se tulačka vzpamatovala, držel ji za ruku a vtáhl ji do světnice.
Erbenův Skok Lipnica
16 article
Cikánka! V Lipnici cikánka, to byl vzácný pták! Muž ve špensru vyskočil překvapen; ale četník již cíkánku vyslýchal. „Co tu děláš? Zebráš a kradeš, viď?“ od- povidal si sám. „Vysyp všecko z klina a ukaž kapsy!“ Překvapená cikánka ani nemukla. Vysypala na podlahu všecky dary, které tak namáhavě byla sehnala. Byly tam syrové brambory, kousky chleba, mrkev a dvě jablíčka. V kapsách měla jen trochu hadříků a nůžky. „Kde's to vzala?“ ptal se četník. „Dobří lidé,“ vyjektala cikánka. Byla to žena ještě mladá. Černé, ulekané oči její těkaly sem tam. Věděla, že je teď ztracena, ačkoliv dosud nesáhla do těch prohlédnutých kůrníků. Tolik věděla, že ji čelník odvede do města, že ji zavrou na den, na dva a pak žeji pustí, ale co si počnou muž a dvě děti, čekající v lese, když se ona nevráti, když jim hladovícím nic nepřinese? Zachvěla se při této vzpomince. Upřela své černé oči n četníka a dušujíc se, že dosud nic neukradla prosila jej, abyl ji pustil. Ale četník se jen zasmál. „Cože, pustit? Ani pomyšleni! Kdo vi, co jste již tady pro vedli, vy chásko! Však ty to povíš.o „Nic jsme neprovedli, mílostpane! Pustt mne, jsem sama, sama jediná.“ „To řekni někomu jinému, sama! co by tu sama dělala? však já tlupu najdu. Pane sta- rosto,“ četník se obrátil k mužovi ve špensru „musím vykenati patrolu a tuhle poběhlici ne- mohu vléci s sebou. Zavřete ji tady, až se zejtra budu vraceti, seberu ji. „Ale kam ji dáme?“ namítá starosta „v obecní šatlavě zmrzne.“ „Snad někam do stáje,“ návrhuje četník „Noc máme na krku, do města s ní teď n mohu.“, „Pustte mne,“ žadoníla cikánka. „Pánbůh vám to zaplat.
Cikánek
17 article
„Ty pohanko, ty víš, co je Pánbůh. Tak pane starosto, již to nějak udělejle, a ty půjdeš zejtra se mnou.“ Starosta drbal se rozpačitě ve vlasech. „Hm, je to pěkně naděleni, ale co dělat? Ouřa je ouřad a na ten byl Vejmelka, starosta Lip- nice, hrd. Kdyby nevyhověl žádosti četníkově mohl by tento stěžovati si u pana hejtmana! Ate by byla chyba! Náramná chyba! Po tomto roz- jímání svolil starosta, že cikánku opatří. Četník odešel a cíkánka zůstala ve světnici starostově. Pokusila se sice znova, aby obměkčila srdce starostovo, útočila i na útrpnost panímaminky ale vše bylo marné. Slarosta však přemý šlel, jak by se cikánk zbavil. Zavolal obeeního strážníka a ponocného Meruňku. Meruňka byl tu jako na koni a jak- mile shlédl cikánku, vjel do těla jeho takový bo- jevný duch, že div se do cikánky nedal. Na štěsti zapomněl ve spěchu doma poboční zbraň „Merúňko, tahle poběhlice zůstane pře noc tady zavřena!“ poroučel pan starosta. „Jako že jo,“ souhlasil Meruňka. „Ale v šatlavě by zmrzla,“ pokračuje hla obce. „Jako že jo,“ souhlasí opět Meruňka. „Prolo ji vezmete k sobě. „Jako že.. To nejde, pane starosto!“ „A proč? Máte přece komoru, ve kter nemrzne?“ „Jako že mám. „Tak ji seberte a jděte! Ráno si pro ni př jde četník, ručíle za ni, že neuteče. „Jako že jo! Ale .. „Jaké ale? „A co má stará? Doma bude zle. Mám kemoru nedá. „Ze ne? Cákra! A co je ouřad? Jste ouřadní ospba, Meruňko, nebo ne? „Jako že jo! „Tak teda! Půjdu s vámi a vaše baba mus mlčet.
Vejmelka Meruňka Cáker
18 article
„Jako že jo!“ Starosta oblékl si kabát, vzal hůl a dýmku a vypravil se s Meruňkou a cikánkou k cha loupce strážníkově. Meruňková sice odporovala ale když pan starosta poručil, nebylo odvolání Cikánka zůstala v tmavé komoře zavřena a pan starosta vypravil se k Hejlům, aby si tam u sklenky piva postýskal sousedům na obtíž ouřadu. Také se celý večer mluvilo v hospode o cikánce, až adyž přišli bratři Noháčové, pře trhli ten hloupý tlach. „Čas jsod peníze,“ volali již ve dveřích „podejte je sem“ A hostinský Hejl věděl, koho má podati. z chvili ozývalo se v hospodě jen „viso“ „myška“, „šantaly“ a občas zahlaholily kletb jako když z daleka zahřmí ... Cikánka seděla v komoře chvíli tiše. Ne bylo jí sice tuze zima, ale vzpomínala na muže a děti v lese. Chudáci čekají na ni. Každý šus v nich budí naději, že se vrací, ale vždy zase jsou zklamáni. Nejde, nejde. Dnes nebude ve čeře. Malý ohník, opatrně rozdělaný v roklině je sice trochu ohřeje, ale hladu neukojí. A co ten malinký? Tomu se stýská po mamince, ubo- žáček pláče asi. Cikánka při této vzpomínce vyskočila. s země a oběma rukama zabušila na dvéře ko mory. „Co tě čert bere,“ vykřikl Meruňka prudce dvéře otevřel. „Vezmu-li žílu, já tě zkrotím. Ale cikánku nebylo třeba krotiti. Stála v dveřích tichá, zkroušená. „Co chceš? Proč mlátiš do dvéří?“ „Pane strážníku,“ mluví cikánka nesměle, „pusťte mne! Umím čarovat, umím svolat štěst i neštěstí, na koho chci, pusťte mě, odměním se vám.“ Tohle bylo Meruňkovi náramně k smíchu. „Hahaha! Ty bys toho dovedla! Taky že jo. Marš do komory a hezky buď ticha! „Prosím vás, panímaminko, přimluvte se. vyložím vám karty, pohádám vám z ruky . ..
Meruňka Cikánek Hejl Noháč Marš
19 article
„Marš, marš!“ Přísný Meruňka strčil ci- kánku do komory a zavřel za ní dvéře na klíč Nikdo nevzpomněl, že by mohla míti cikánka hlad, o její lůžko se také nikdo nepostaral, byl zavřena a to stačilo. Meruňka po večeři oblékl kožich, uvázal si huňatou čepici na hlavu, opásal se šavlí a přes bedra zavěsil si dlouhý volský roh. Tak se při- pravil k druhému úřadu, k ponocenství. Již chtěl vyjíti, když se náhle ozvaly n zápraží kroky. Přicházely dvě osoby. Chvíli šuškaly z dveřmi, pak ale vešly tiše jako myšky. Byly zjevně zaraženy, když viděly, že je Meruňka doma. Meruňková pomohla jim ale brzo z roz paků. Přivítala je jako sousedky, vystrčila zvě- davého tátu ze dveří a pobídla hosty, aby jen sedly na lavici ke kamnům. Tušila hned, pro přišly. Po malé chvilce to také pověděly. „Máte tady prý cikánku, kmotra! RRády bychom ji viděly. „I to můžete, je tuhle v komoře,“ souhla sila ochotně Meruňková. „Třeba by nám mohla pohádati, jestli umi. „Jak by neuměla, vždyť je cikánka. „Tak ji sem pusťte Meruňková se nedala pobízeti. Za chvilku seděla cikánka mezi sousedkami a předpovídala jim budoucí věci, až kmotry žasly. Dověděly se krásných věcí. Teď teprve vědí, kdo jim škodi u krav, proč jim scípala drůbež, ale to nebyl všecko nic, dověděly se o svých silnějších polo- vičkách také pěkné věci. Tušily to, ale teďse pravda okázala. Cikánka věděla všecko, všecičko. „Tak vy tak, no, počkejtel Ještě nebyla cikánka hotova a už zase p záhrobni cupy, cupy. Přicházely po dvou i p třech, stále jiné a jiné sousedky a když sem vběhla i paní starostová, byl všechen ženský sněm lipnický pohromadě. Cikánka měla žně. Kapsy její se plnily, jej klín se plnil a přece ještě pořád čekalo mneho netrpělivých. Čas letěl jako voda.
Marš Meruňka Cikánek
20 article
Nešťastný Meruňka se zmýlil a vrátil se domů, ale dostalo se mu z vlastního baráku tak slavného vyhazovu, že nevzpamatoval se až na návsi. Sousedky svorně pomohly domácí Ve- stálce. „Taky že jo!“ ulevil si ponocný, pak ale rovnou rozběhl se do hospody. Padl tam jako puma, ale tam byla meln. Páni hráči se tam vypláceli pětkami, al kdo ji dostal, do smrti ji neproměnil v drobné. Meruňka byl by snad provedl nějakou pošetilost, ale vida, že je pan starosta na ústupu. honem přispěchal mu na pomoc, ale než se na- dál, dostal také dvě, ačkoliv ani nehrál. Karty byly rozhozeny po zemi, sklenice převrženy a vylévaly zbytky piva ze svých útrob stolice stavěly se na hlavy. Nálada byla vůbee tak živá, že bojujícím nestačila šenkovna a protc vyhrnuli se na náves. Ovšem bylo při tom křiku, jako když hoř a křik ten zalehl i do světnice Meruňkovy.
Meruňka Meruňkův
21 article
Sousedky, uslyševše ten bojovný ryk, bě- žely zvědavě ven a toho zmatku užila milá ci kánka. Sebrala, co se na rychlo sebrati dalo, vy klouzla ze síně, přelitla dvorkem a již byla v za- hradách. Nikdo ji nezpozoroval, nikdo ji ne- zdržoval. Běžela rychle a vytrvale jako laň, směřujic k lesu, který se v dálce černal. Ah, jak běžela! Vždyť nesla s sebou tolik dobrých a užitečných věcí. Měla kusy chleba, brambory, kus uzeniny, trochu hrachu, trochu krupek, pár vajíček i několik nikláčků v kapse Sousedky platily tím, co měly a neskrblily. jen aby si šťastné proroctví vykoupily. Také něčí vlňák propletl se cikánce mezi prsty; do toho zabalí to své milé, černé škvrně. Když v Lipnici dozuřil boj, doběhla ci- kánka k lesu. Zde musila zvolniti krok, ale přece obratně procházela mezi kmeny a když po dlouhé době zachytíla bystrým čichem vůn dýmu, vesele zavýskla a rozběhla se k jiskřičee ve tmách, kdež na ni toužebně čekali jej drazí .. Večeřeli trochu pozdě, ale přece večeřeli Kdy se jim to zase podaří?
Lipnica
22 article Ztracený brillant.
Ztracený brillant. Madame de Verty, vzácná a urozená pan předsedkyně deseti pařížských damských spolků a zakladatelka „Ochranovny pro kleslé dívky“, vrátila se dost pozdě k večeru do svých salonů v jedné z nejnádhernějších ulic pařížských. Jej choť, pán de Verty, znamenitý finančník, uvita ji jak se patří políbením ruky a dotazem po zdraví. „Jsem unavena, můj drahý,“ zněla odpověd roztomilé, životem překypující paní, jež za po- moci komorné Lucie odkládala těžký kolový plášť a drahocenný klobouk se závojem, hluboce přes obličej spuštěný. Pán de Verty vypustil obláček kouře z dout- níku a se starostlivou tváři prohodil: „Obětu- jete se příliš, drahá, blahu svých bližních trpících a zapomínáte na sebe. Jste unavena schůzemi, spolkařením! To vysiluje, vímt podle sebe a vy v neskonalé dobrotě jste příliš svědomitou! „Ach, nelichotte, můj drahý! Konám jen povrchně to, k čemu postačím. Vy arci nevník- nete do vrstev nižších jako já, nemáte ani tu- šení, jakých obrazů lidské bídy den co den spolek náš odhaluje. A co námahy stojí, než po- daří se nám navrátiti jednu pokleslou dívčí duši životu . ..
jít Vert Lucius
23 article
Pán de Verty nedůvěřivě se usmál: „Na jak dlouho, madame?“ Paní de Verty se rozohnila: „Nesmějte se můj drahý, toť věc příliš vážná! Jsem přesvěd- čena, že laskavým slovem naší společností a tím že chováme se k pobloudilým bytostem tak, jako by neměly nejmenší viny, mnoho se dá zachrá- niti. Povím vám jeden příklad ...- Pán de Verty přerušil ji slovy: „Děkuji, madame, naprosto děkuji. Věřím vám, že vy i všechny dámy vámi založeného spolku jste velmi šlechetny a přeji, aby jen se vám krásné, ušlechtilé dílo dařilo. A chystal se dvorně, aby opět políbil šle- chetné své choti ruku. Ale nedonesl ji ke rtům a ustrnule na ni zahleděl: „Madame, vy jste ztratila brillan z prstenu! „Jakže?“ uděšeně vzkřikla paní de Verty a zbledla jako stěna. Krásný, zářivý bríllant, v ceně dvanácti set franků byl z prstenu vy- lomen a jen zlaté, prázdné vroubení prozrazo- valo, že zde bylo místo pro velmi slušný drahokam. „Mon Dieu, mon Dieu!“ hořekovala ma- dame de Verty a lomila rukama. „Jak jens to mohlo státi! Pán de Verty rovněž byl zaražen: „Toj hioupý malér, právě ten kámen! Vem čert dva- náct set franků, ale byl to zásnubní prsten, to mě mrzí nejvíce.“ A rozmrzen ztrátou, pře- cházel nervosně po pokoji, zatím co ubohá ma- dame de Verty sklesla do křesla a tiskla na oči šáteček. Přiběhla i komorná Lucie a otírala skráně své omdlévající velitelky kolinskou vodou. „A nepamatujete se, madame, kdy jste vi- děla kámen v prstenu naposledy?“ zastavil se náhle pán de Verty před madame otázkou. Místo ní odvětila komorná Lucie, že zcel určitě se pamatuje, když odpoledne svoji velitelku česala, že brillant v prstenu ještě zářil . .
jít Vert Dieu Lucius
24 article
„Nezavadila jste někde prudee rukou o ně- jakou hranu, snad u stolu neb židle?“ vyšetřoval dále pán de Verty. Madame se nepamatovala. „Snad bude v kočáře, jímž jste jela? „Nejela jsem, šla jsem pěšky,“ zněle od- pověd. „A klerými ulicemi? Možná dost, ze by někým nalezen. Madame de Verty řekla jména několika ulic, jimiž prošla, nežli došla do klubu a jimiž se vracela k domovu. Ještě chvíli přecházel pán de Verty po po- koji, pak sedl ke stolu a psal: „Mezi druhou a šestou hodinou odpolední ztracen byl větší bril- lant cestou ulicemi těmi a těmi. Poctivý nálezce se žádá, aby drahokam za odměnu 100 franko odevzdal na policejní prefektuře. „Je to tak dobře, má drahá?“ tázal se, když dopsal. „Zcela dobře a co s tím?“ „Dám to jako inserát do všech listů sdělím policii svoji ačresu, kdyby brillant se našel.“ Madame de Verty odvětila jen: „Jak my- slíte, můj drahý. Krátce na to objížděl již sluha Jean admi nistrace pařížských listů a posléze zajel k poli- cejní prefektuře, kde oznámil ztrátu i adresu pana de Verty. Tři dni po této episodě došel z policie list v němž vyzván pán de Verty, aby v záležitosti ztraceného brillantu dostavil se na prefekturu. „Ajl Vidíte má drahá, přece dle všeho jsou poctiví lidé na světě. Půjdeme tam spolu. neboť musite kámen poznati. Prsten vezměte arci s sebou!“ Madame de Verty byle rozčilena. „Snad stačí, kdybych tam šla sama, ne; můj drahý?“ Pán de Verty pokládal však za manželskou svoji povinnost ji vyprovázeti: „Jste, madame, dosud rozechvěná, nemohu vás nechati samotnu.
jít Vert Jean Ajla
25 article
Kočár ostatně již čeká.“ V několika minutách byli na prefektuře. Přijal je starší úřadník, pronikavého, pátravého zraku. Madame de Verty bylo při pohledu jeho nevolno. Sdělil manželům, že brillant byl na- lezen a že nutno pouze zjistiti, je-li totožný se ztraceným. „Ach, toť velmi lehko,“ usmál se pán de Verty. „Byl-li nalezen v mnou uvedených uli- cích, nemůže býti nejmenší pochyby . .. Úřadníku přejel potměšilý úsměv kolem rtů Již se zdálo, že chce promluviti, ale náhle umlkl. Madame de Verty sepjala za zády svého chotě prosebně ruce... V očích jejích bylo čísti zoufalov prosbu o smilování ... „Ten důkaz k identitě nestačí,“ prohodi po kratinké pause úřadník. „Rád bych viděl prsten, do ktorého kámen patří . .. Madame de Verty z hluboka si oddychla. Když podávala ruku, na které byl prsten bez brillantu, chvěla se jí znatelně. Na první pohled bylo patrno, že kámen patří do prstena. „A kdo jest poctivým nálezcem, jenž za- slouží si vypsanou odměnu?“ radostně tázal se pan de Verty. Úřadník pokrčil rameny. Jeho pohled zas se skřížil s úzkostlivým zrakem ma- dame de Verty .. „Nesmím říci,“ odtušil úřadník, „byl jsem požádán o zachování anonymity. „Komu ale mám odevzdat nálezné?“ ptal se opětně pán de Verly. „Zanechte je zde a bude doručeno ...
Kočár jít Vert jít Verla