1
masthead
5. února 1905.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
5
article
Z notýsku Pavla Čamrdy.
písaře při výpomocném úřadě.
Z notýsku Pavla Čamrdy.
písaře při výpomocném úřadě.
Tak tody poslední den v roce, Sylvestrl
Nějak tesklivo je mi, že se s letošním
rokem loučíme. Dívám se v něj nazpět s ne
skonalou vděčnosti, neboť co vše mi tento do
mírající rok přinesl! Novou chuť ku práci, na-
ději do budoucnosti, — ale čeho snad si vážím
nade vše: vrátil mi kus šťastného mládí, když
mi dal Viktoru.
O, snad se neklamu, když se takto vy-
jadřuji. Jsou sice okamžiky, kdy se potácím
jako v závrati hroznými pochybami, mohu-li sám
sobě věřit, mohu-li věřit rozličným těm při-
znakům náklonnosti, není-li to pouhá vlidnost
a přívětivost beze všeho základu hlubšího,
není-li to pouhá almužna se stolu bohatcova
bidnému chuďasu, který stojí u dveří, kam až
se vedral nebedlivosti strážců paláce.
Pavel
Sylvestrl
Viktor
6
article
Hned potom však uvažuji, že není možno
aby si drahá Viktora nebyla vědoma, jaké to
naděje ve mně vzbuzuje každým slovem.
každým pohledem, jehož se mi od ní dostalo.
A poněvadž není z oněch mělkých ženštin
kteréž dovedou žertovati z pouhého rozmaru
s každým na polkání, jen aby samy sobě po-
lichotily novým, laciným vítězslvím — poně-
vadž se ve mně vše vzpírá, abych takto sou-
dil o Viktoře, nemohu jinak než jásavě volati
v nitru svém: moje, moje, moje zlatá Viktoral
A tuto rozkošnou bytost postavil mi na
cestu životem tento hynoucí rok, jehož hodiny
jsou spočítány, kterýž za kraťoučko zapadne
na vždy, který v duši mé taky navždy zanechá
nejsladší a nejvděčnější vzpomínky. Šel jsem
do nedávna prázdnem, jako bez cíle, bez na-
ději a boz vážných povinností. Setkal jsem se
s ní, a její stisknutí ruky, její lahodný úsměv
jako nějakým kouzlem proměnily tu moji ži-
vetní poušť v půvabný sad plný čarovných květů
plný jásavého zpěvu plačího, s planoucím slun-
cem ve výši, a všechen vzduch kolkolem je
tíhotný sladkými tuchami. Tam v dáli přede
mnou, za mořem ohnivých růži, vypíná se
zámek jako v pohádce, jehož křišťálová okna
třpytí se jako v plamenech odrazem paprsků
slunečných. Jedno okno rozlétlo se a v něm
zjevila se rozkošná, usměvavá blava dívčí, bíla
ruka kyne mi na pozev, abych bez rozmýšlen
šel blíže, abych vstoupil. Ta dívčí hlava má po-
dobu — Viktořinu.
Rozumím ti, duše drahá. Tys mi dala cí
života, nové naděje i vážnou povinnost. Dobyt
tebe! Dobudu tě!
Ale po každém takovém záchvatu Iyriky
popadne mne zas holá próza života. Pak m
zmizí kouzelný ten sad, nádherné stromovi
opojná vůně růží, pohádkový zámek, oněmí
plačí písně ve vzduchu, a přede mnou vyvstane
prostý početní úkol, spočívající v jediném slově
kdy?
Viktor
7
article
O, Bože, kdy to vše bude, Viktoro drahál
Zatím sekáme v kanceláři resty. Není u nát
nikdy pilněji než v témdni od Vánoc do nového
roku. 1 do samého pana přednosty jakoby nali
čilejšího života. Jen aby nám nezbylo nic ze
starého do nového, jen abychom nic „nepře-
tahovali“. Ale kde pak jest úřad, aby se mu to
podařilo! Jsou některé svazky akt houževnaté
tak, že jimi nikdo nehne. Vyndali jsme jich ně-
kolik, probrali se jimi, ale zase jsme je bez-
nadějně svázali a vložili do té veliké hrobky
„restů“ — zítra jim taky můžeme přáti šťast.
ného nového roku. Každému z nich něco schází-
tu nějaký výkaz, na nějž čekáme po měsíce o
některé instance a jehož jsme v čas nevyupo-
mínali, tu nějaká rekvisice z venkova, která
vázne zas tam venku někomu na stole. Přesto
však jsme odpravili mnoho čísel a Vocápek ne-
vychází z udivení, kde se toho tolik najednou
vzalo.
„Nahoře budou mít radost, že jim to tam
všechno nahňácáme k nověmu roku,“ povidalm
včera.
Ať mají! Pan přednosta má taky radost
že se stoly a regály prázdní. Přes tu chvíli se
zastavuje buď u kancelisty nebo u měho stolu
mne si ruce a pobízí:
„Tak, tak, Čamrda, jen s tím se vším pry
ať tu máme čisto.
Poslouchá to Vokoun, ušklibuje se a po
vidal mi jedné chvíle v koutě ouřadovny někd-
páně oficiálovy:
„Jo, čisto! To by muselo nastat země
třesení, aby se nám pod nohama otevřela zema
všechno pohltila! Pak by bylo čisto.
A pak ještě povídal:
„Kdyby takhle všechno, co kde v ouřadeeh
leží nevyřízeného, neslo ouroky, Ježíš Marjá.
4o by si štát pomoh'! Taky na nás by moh' pa
matovat s pěknou remunerací.
Vokoun
Marjá
pán
8
article
Pořád mi dnes od rána připadalo, jakoby
mně pan přednosta chtěl něco říci. Chodil kolen
mne, díval se na mno tak nějak dobrácky po
ťouchle, jakoby měl cosi za lubem. Konečn
před polednem to prasklo.
Můj ty Božíčku, on mi chystal překvapení
„Tak poslouchaj, Čamrda, že chtěj bejt
na Sylvestra taky veselej?“ řekl mi náhle
Nevěděl jsem, kam bije, usmál jsem se
tedy jaksi připitoměle vaěěně již předem za to
čím že mne obveselí.
„Tak jim povím, Čamrda, že už přestanou
bejt pouhým diurnistou a že budou od nového
roku praktikantem.
Skoro jsem zapomněl, že jsem zažádal
abych byl jmenován praktikantem, brzy potom
jak se to stalo s panem oficiálem, na radu a po
bízení páně přednostovo. A teď tedy — —!
Pan přednosta přikročil ke svému stolu.
vytáhl šuplík a povídá:
„Vyvalujou oči! To si myslím. Abych jim
řek' pravdu, mám to zde už ňákých pár dní, ale
myslil jsem si, že jim to na nový rok přijde
právě vhod. Bodejť by nepřišlo!“
A vyňal ze šuplíku obálku s vyřízením me
„uctivé žádosti“.
„Pěkně jim to bylo vyřízeno, Čamrda, tuze
pěkně. Jsou jmenován. No, co na mně bylo,
udělal jsem jim k žádosti průvod jak náleží.
Dde mně dostali konduitu, jakých se nahor
moc neposílá. Podotejkl jsem, že mají jus, že
študujou kontabilitu a že svým povinnostem
zouplna vyhovujou, vyjádřil jsem naději, že
z nich bude řádný a spolehlivý ouřadník a že
jsou v každém ohledu upotřebitedlný. Tak viděj
Čamrda, od zítřka jsou ve štátusu, od zítřka ma
ouřadní karakter. Přijmou ode mě upřímnou
gratulaci.
Přednosta mi podal ruku a myslím, že jsem
se skutečně trochu chvěl, když jsem svoje jme-
nování vkládal do náprsní kapsy. Myslil jsem
při tom na Viktoru.
Jsem ti o krok blíž, dítě drahé! Malý krok
ale přece krok.
přednostův
Viktor
10
article
Ještě v noci sedám ke svému zápisníku
Není mi do spaní, vrátil jsem se všecek roz
jařen z besední restaurace — byl jsem hostem
Vokounovým, jak už před svátky mne pozval
Stiskl mi sice ruku taky v poledne, když
byl uslyšel zvěst páně přednostovu, ale gratu
laci po svém způsobu si nechal na večer, po
ouřadě, vlastně až na půlnoc.
Vokoun je výborný, upřímný chlap. Zdá se
mi čím dále více, že se vymkl z nějaké lepší
dráhy, že v sobě má cosi kavalírského, co je
časem trochu kaleno jen jeho drsností. Zdá se
mi však taky, že tato jeho drsnost jest úmyslná.
chtěná, nebu nic mu není tak proti srsti, jako
nějaké plačtivé, pohnutlivé výlevy. A jakmile
cítí, že se schyluje k něčemu takovému, nalad
hned své chování do dur. Uráželo mne to kdysi.
dž mne to neuráží.
Schylovalo se k půlnoci, pojednou se při-
hrne číšník a staví na stůl niklový škopík, plný
ledu, a z ledu ční hrdlo láhve, olepené sta-
niolem. Pro živý svět — Vokoun častuje šam-
paňskýml
Díval jsem se naň všecek vyjeven, al
Vokoun jakoby se nechumelilo. Povídám tedy
„Ale pane kancelisto — tohle snad ani pa
přednosta dnes — —
Vokoun vyfoukl mrak dýmu z viržinkya
povídá:
„No, kamaráde, taky by moh' vypít láhev
žampusu — má dnes taky jistě malou rodinnou
slavnůstku.
Neporozuměl jsem.
Vokoun mne provrtával očima a pokra
čoval:
„Víte, oslavíme si to vaše jmenování
A možná, že ho u starého taky oslavují. Mohl
by slavit . ..
Vokounův
pán přednostův
Vokoun
11
article
Teď jsem chápal, kam kancelista bije.
Rafije na hodinách posunovala se na dva
náctku. Tu a tam v lokále vybuchla zátka věz
něného šampaňského. Vokoun pokynul číšní
kovi, aby taky na hrdle té naší láhve zpřetrha
dráty.
Díval jsem se, jak Vokoun, přejav láhev
pomáhá zátce, jak znenáhla vylézá, pojednou
vyletěla, a již Vokoun plnil dvě široké číše.
„Tak tedy, Čamrdo, ať žije nový rok,
jste hodně zdráv!“
„Na vaše zdraví, pane kancelistol“
„Třeba taky, Čamrdo. A ať žije, co m á-m
rádi, Čamrdo!“
Číše se mi chvěla v ruce
„Přiťukněte, Čamrdol
Přiťukl jsem.
„A rázem vypijte
Poslouchal jsem jako dítě.
„Nebo je-li ještě vzhůru, taky vzp
míná . ..
Věděl jsem, kdo, ale mlčel jsem.
Vokoun olizoval knír, na němž uvázly krů
pěje šampaňského, pohližel na mne tak taškář
sky, jak jen on umívá, a povídá:
„Dal vám to starý s křenem, to vaše jme
nování. Jakou vám dal konduitu! No, to ho nic
nestálo. Ale když to smolil, přišel si taky na
mne, lišák mazaná. Jak prý o vás soudím, jal
prý jste k práci, když on třeba někdy paty vy
táhne, a jestli prý se ve vás nemejlí. No, řek
jsem mu, co chtěl vědět, a já věděl, co chce
vědět. To je starý mamlas vykutálený!“
Nezabolelo mne to. Řekl to tak dobrácky
Vekoun, neměla to být žádná urážka ani jeho
ani mne.
„A tak Čamrdo,“ hovořil Vokoun dále
znova nalévaje, „ať vám ten dědek taky hodně
dlouho žije. Ještě ho budete chvíli potřebovat.
Vokoun
12
article
Rád a upřímně připil jsem na zdraví pán
přednostovo.
Skoro se mi zdá, že mne chtěl milý Vokour
opít, ale nepodařilo se mu. Rozjařen, pravda
byl jsem, ale měl jsem se na pozoru, abych ne
překročil onu hranici, za kterou se cení na člo
věka strašlivá otrava všeho, co předeházelo.
A když Vokoun potřetí naléval pěnivého
zlatého moku, zdvihl číši a zvolal;
„A teď, Čamrdo, na ty prkenné cihly!“
„Tomu naprosto nerozumím, pane kance
listo,“ namitl jsem.
Vokoun postavil číši.
„To je tak, Čamrdo. My oba něco víme.
a snad byste i rád o něčem hovořil, kdybyste
se nestyděl nebo jak to mám říci. Máte pln
kapsy takového „sladkého tajemství“, víte, jal
to bývá v knihách, ale já vám na to jsem starý
kocour, abyste se mi zpovídal. No dobrá, nechte
si to. Ale já to vím a nic vám nezávidím, leda
že mám vztek na svou plesnivou palici, a jen
vám povídám: vivat sequens! — ať žije, co
bude dál, a to jsou ty prkenné cihly, Čamrdo
A proto tedy: na ty prkenné cihly!“
Výklad byl nad pomyšlení jasný, i připi
jsem. Kancelista postavil číši, „vyvejřil“ na mn
zraky a povídá
„Kdybych já byl ve vašich letech, Čamrdo,
vy byste v tom sedle neseděl. Hezká je ta okat
panenka, Pánbůh vám ji požehnej — až na t
bude čas. Všeho se dočkáte, Čamrdol
Kdyby mi nevadil ten rozdíl věku, byl bych
věru Vokouna zhubičkoval.
Odbijí třeti s půlnoci. Štastný a vesel
nový rok, Viktoro drahá, a dobrou nocl
Ypsilon.
Vokoun
Štastná
Viktora drahý
13
title
Ptáci přeletavi.
14
article
Momentka z přírody. Zachytil Fr. Flos.
Momentka z přírody. Zachytil Fr. Flos.
Straka.
Krutá zima přihání k příbytkům lidským
houfy ptactva, které se jindy lidem raděj
opatrně vyhýbá, ale hlad je mocnější než strach,
a ten hlad a zima ženou je neodolatelně na za-
hrady, mezi chalupy i na dvory, kde snad lež
pohozené sousto, které by aspoň na chvilku
ukonejšílo svírající se žaludek. Přilétají houfy
nevinných, užitečných havranů, přilétají též
vrány šedivky a zlodějky, ba i chytré straky od-
vážlivě vnikají do dědin a nelitostní lidé, míste
aby těmto ubohým žebrákům udělili almužny.
shánějí po celé vesnici zbytky prachu a broků.
aby těm ubohým tvorům smrtící ranou dokázali
jak pochopili evangelium lásky.
„Jsou to chytré zlodějky,“ říká se, „jindy
jich nestihneme, ať pykají nyní za zlé skutky!
Rád bych věděl, co tyto zlodějky onomu
přísnému soudci a mravokárci ukradly. Rád
bych věděl, kdo je za soudce povolal, aby opra-
vovali, co Tvůrce za dobré uznal a konečně rád
bych věděl, zdali smrt jest jedinou obranou
proti ptačím škůdcům. I tvor bídný a zdánlivě
škodlivý zasluhuje soucitu, když trpí, máme na
zřeteli miláčky své, ptáky a proto bráně jich
snad se mýlím — ale rád se mýlím a ježto lid
světoběžné s ptáky přeletavými stotožňuji, žá-
dám totéž milosrdenství i pro ně, byť bych se
opět mýlil.
Flos
Straka
Francie
15
article
V Lipnici kmilla se mezi chalupami pode-
zřelá osoba. Jako jiskra prolétla uličkou, jak
duch přešla po záhrobni a otevřela tiše dveře
jako Erbenova polednice. Zamumlala cosi, vsu-
nula snědou hlavu mezi dvěře a zase tiše je
zavřela. Někde odbyli ji nevlidným slovem
jinde vyšla hospodyně na síň, pak se ozval šepot
a tajemná osoba zase jako duch přeběhla po
záhrobni. Černé její oči pátravě prohlédly dvůr
i kůrník, ale již byla zase ze dvírek a zaměřila
k nejbližší chalupě. Podařilo se jí projíti jako
lasici asi tucet stavení a že její tajemné šuškán
v síních nebylo marné, dokazoval plný klín její
krátké, špinavé svrchní suknice. Číslo třinácté
bylo ale pro ni osudné. Vnikla do pěkného
statku, obhlédla vše dříve, než vešla, ale jak
otevřela dvéře, poznala, že padla do jámy lvově
U stolu seděl ramenatý muž ve šponsru a proti
němu seděl četník, a právě ten četnik se obrátil,
když žena dvéře otevřela a zaskuhrala několik
slov. Skokem byl četník u dveří a než se tulačka
vzpamatovala, držel ji za ruku a vtáhl ji do
světnice.
Erbenův
Skok
Lipnica
16
article
Cikánka! V Lipnici cikánka, to byl vzácný
pták! Muž ve špensru vyskočil překvapen; ale
četník již cíkánku vyslýchal.
„Co tu děláš? Zebráš a kradeš, viď?“ od-
povidal si sám. „Vysyp všecko z klina a ukaž
kapsy!“
Překvapená cikánka ani nemukla. Vysypala
na podlahu všecky dary, které tak namáhavě
byla sehnala. Byly tam syrové brambory, kousky
chleba, mrkev a dvě jablíčka. V kapsách měla
jen trochu hadříků a nůžky.
„Kde's to vzala?“ ptal se četník.
„Dobří lidé,“ vyjektala cikánka. Byla to
žena ještě mladá. Černé, ulekané oči její těkaly
sem tam. Věděla, že je teď ztracena, ačkoliv
dosud nesáhla do těch prohlédnutých kůrníků.
Tolik věděla, že ji čelník odvede do města, že
ji zavrou na den, na dva a pak žeji
pustí, ale co si počnou muž a dvě děti,
čekající v lese, když se ona nevráti,
když jim hladovícím nic nepřinese? Zachvěla
se při této vzpomince. Upřela své černé oči n
četníka a dušujíc se, že dosud nic neukradla
prosila jej, abyl ji pustil.
Ale četník se jen zasmál. „Cože, pustit?
Ani pomyšleni! Kdo vi, co jste již tady pro
vedli, vy chásko! Však ty to povíš.o
„Nic jsme neprovedli, mílostpane! Pustt
mne, jsem sama, sama jediná.“
„To řekni někomu jinému, sama! co by
tu sama dělala? však já tlupu najdu. Pane sta-
rosto,“ četník se obrátil k mužovi ve špensru
„musím vykenati patrolu a tuhle poběhlici ne-
mohu vléci s sebou. Zavřete ji tady, až se zejtra
budu vraceti, seberu ji.
„Ale kam ji dáme?“ namítá starosta
„v obecní šatlavě zmrzne.“
„Snad někam do stáje,“ návrhuje četník
„Noc máme na krku, do města s ní teď n
mohu.“,
„Pustte mne,“ žadoníla cikánka. „Pánbůh
vám to zaplat.
Cikánek
17
article
„Ty pohanko, ty víš, co je Pánbůh. Tak
pane starosto, již to nějak udělejle, a ty půjdeš
zejtra se mnou.“
Starosta drbal se rozpačitě ve vlasech.
„Hm, je to pěkně naděleni, ale co dělat? Ouřa
je ouřad a na ten byl Vejmelka, starosta Lip-
nice, hrd. Kdyby nevyhověl žádosti četníkově
mohl by tento stěžovati si u pana hejtmana! Ate
by byla chyba! Náramná chyba! Po tomto roz-
jímání svolil starosta, že cikánku opatří. Četník
odešel a cíkánka zůstala ve světnici starostově.
Pokusila se sice znova, aby obměkčila srdce
starostovo, útočila i na útrpnost panímaminky
ale vše bylo marné.
Slarosta však přemý šlel, jak by se cikánk
zbavil.
Zavolal obeeního strážníka a ponocného
Meruňku. Meruňka byl tu jako na koni a jak-
mile shlédl cikánku, vjel do těla jeho takový bo-
jevný duch, že div se do cikánky nedal. Na
štěsti zapomněl ve spěchu doma poboční zbraň
„Merúňko, tahle poběhlice zůstane pře
noc tady zavřena!“ poroučel pan starosta.
„Jako že jo,“ souhlasil Meruňka.
„Ale v šatlavě by zmrzla,“ pokračuje hla
obce.
„Jako že jo,“ souhlasí opět Meruňka.
„Prolo ji vezmete k sobě.
„Jako že.. To nejde, pane starosto!“
„A proč? Máte přece komoru, ve kter
nemrzne?“
„Jako že mám.
„Tak ji seberte a jděte! Ráno si pro ni př
jde četník, ručíle za ni, že neuteče.
„Jako že jo! Ale ..
„Jaké ale?
„A co má stará? Doma bude zle. Mám
kemoru nedá.
„Ze ne? Cákra! A co je ouřad? Jste
ouřadní ospba, Meruňko, nebo ne?
„Jako že jo!
„Tak teda! Půjdu s vámi a vaše baba mus
mlčet.
Vejmelka
Meruňka
Cáker
18
article
„Jako že jo!“
Starosta oblékl si kabát, vzal hůl a dýmku
a vypravil se s Meruňkou a cikánkou k cha
loupce strážníkově. Meruňková sice odporovala
ale když pan starosta poručil, nebylo odvolání
Cikánka zůstala v tmavé komoře zavřena a pan
starosta vypravil se k Hejlům, aby si tam
u sklenky piva postýskal sousedům na obtíž
ouřadu. Také se celý večer mluvilo v hospode
o cikánce, až adyž přišli bratři Noháčové, pře
trhli ten hloupý tlach.
„Čas jsod peníze,“ volali již ve dveřích
„podejte je sem“
A hostinský Hejl věděl, koho má podati. z
chvili ozývalo se v hospodě jen „viso“
„myška“, „šantaly“ a občas zahlaholily kletb
jako když z daleka zahřmí ...
Cikánka seděla v komoře chvíli tiše. Ne
bylo jí sice tuze zima, ale vzpomínala na muže
a děti v lese. Chudáci čekají na ni. Každý šus
v nich budí naději, že se vrací, ale vždy zase
jsou zklamáni. Nejde, nejde. Dnes nebude ve
čeře. Malý ohník, opatrně rozdělaný v roklině
je sice trochu ohřeje, ale hladu neukojí. A co
ten malinký? Tomu se stýská po mamince, ubo-
žáček pláče asi.
Cikánka při této vzpomínce vyskočila. s
země a oběma rukama zabušila na dvéře ko
mory.
„Co tě čert bere,“ vykřikl Meruňka
prudce dvéře otevřel. „Vezmu-li žílu, já tě
zkrotím.
Ale cikánku nebylo třeba krotiti. Stála v
dveřích tichá, zkroušená.
„Co chceš? Proč mlátiš do dvéří?“
„Pane strážníku,“ mluví cikánka nesměle,
„pusťte mne! Umím čarovat, umím svolat štěst
i neštěstí, na koho chci, pusťte mě, odměním
se vám.“
Tohle bylo Meruňkovi náramně k smíchu.
„Hahaha! Ty bys toho dovedla! Taky že
jo. Marš do komory a hezky buď ticha!
„Prosím vás, panímaminko, přimluvte se.
vyložím vám karty, pohádám vám z ruky . ..
Meruňka
Cikánek
Hejl
Noháč
Marš
19
article
„Marš, marš!“ Přísný Meruňka strčil ci-
kánku do komory a zavřel za ní dvéře na klíč
Nikdo nevzpomněl, že by mohla míti cikánka
hlad, o její lůžko se také nikdo nepostaral, byl
zavřena a to stačilo.
Meruňka po večeři oblékl kožich, uvázal
si huňatou čepici na hlavu, opásal se šavlí a přes
bedra zavěsil si dlouhý volský roh. Tak se při-
pravil k druhému úřadu, k ponocenství.
Již chtěl vyjíti, když se náhle ozvaly n
zápraží kroky.
Přicházely dvě osoby. Chvíli šuškaly z
dveřmi, pak ale vešly tiše jako myšky. Byly
zjevně zaraženy, když viděly, že je Meruňka
doma.
Meruňková pomohla jim ale brzo z roz
paků. Přivítala je jako sousedky, vystrčila zvě-
davého tátu ze dveří a pobídla hosty, aby jen
sedly na lavici ke kamnům. Tušila hned, pro
přišly.
Po malé chvilce to také pověděly.
„Máte tady prý cikánku, kmotra! RRády
bychom ji viděly.
„I to můžete, je tuhle v komoře,“ souhla
sila ochotně Meruňková.
„Třeba by nám mohla pohádati, jestli umi.
„Jak by neuměla, vždyť je cikánka.
„Tak ji sem pusťte
Meruňková se nedala pobízeti. Za chvilku
seděla cikánka mezi sousedkami a předpovídala
jim budoucí věci, až kmotry žasly. Dověděly se
krásných věcí. Teď teprve vědí, kdo jim škodi
u krav, proč jim scípala drůbež, ale to nebyl
všecko nic, dověděly se o svých silnějších polo-
vičkách také pěkné věci. Tušily to, ale teďse
pravda okázala.
Cikánka věděla všecko, všecičko.
„Tak vy tak, no, počkejtel
Ještě nebyla cikánka hotova a už zase p
záhrobni cupy, cupy. Přicházely po dvou i p
třech, stále jiné a jiné sousedky a když sem
vběhla i paní starostová, byl všechen ženský
sněm lipnický pohromadě.
Cikánka měla žně. Kapsy její se plnily, jej
klín se plnil a přece ještě pořád čekalo mneho
netrpělivých. Čas letěl jako voda.
Marš
Meruňka
Cikánek
20
article
Nešťastný Meruňka se zmýlil a vrátil se
domů, ale dostalo se mu z vlastního baráku tak
slavného vyhazovu, že nevzpamatoval se až na
návsi. Sousedky svorně pomohly domácí Ve-
stálce.
„Taky že jo!“ ulevil si ponocný, pak ale
rovnou rozběhl se do hospody. Padl tam jako
puma, ale tam byla meln.
Páni hráči se tam vypláceli pětkami, al
kdo ji dostal, do smrti ji neproměnil v drobné.
Meruňka byl by snad provedl nějakou
pošetilost, ale vida, že je pan starosta na ústupu.
honem přispěchal mu na pomoc, ale než se na-
dál, dostal také dvě, ačkoliv ani nehrál.
Karty byly rozhozeny po zemi, sklenice
převrženy a vylévaly zbytky piva ze svých útrob
stolice stavěly se na hlavy. Nálada byla vůbee
tak živá, že bojujícím nestačila šenkovna a protc
vyhrnuli se na náves.
Ovšem bylo při tom křiku, jako když hoř
a křik ten zalehl i do světnice Meruňkovy.
Meruňka
Meruňkův
21
article
Sousedky, uslyševše ten bojovný ryk, bě-
žely zvědavě ven a toho zmatku užila milá ci
kánka. Sebrala, co se na rychlo sebrati dalo, vy
klouzla ze síně, přelitla dvorkem a již byla v za-
hradách. Nikdo ji nezpozoroval, nikdo ji ne-
zdržoval. Běžela rychle a vytrvale jako laň,
směřujic k lesu, který se v dálce černal.
Ah, jak běžela! Vždyť nesla s sebou tolik
dobrých a užitečných věcí. Měla kusy chleba,
brambory, kus uzeniny, trochu hrachu, trochu
krupek, pár vajíček i několik nikláčků v kapse
Sousedky platily tím, co měly a neskrblily.
jen aby si šťastné proroctví vykoupily. Také
něčí vlňák propletl se cikánce mezi prsty; do
toho zabalí to své milé, černé škvrně.
Když v Lipnici dozuřil boj, doběhla ci-
kánka k lesu. Zde musila zvolniti krok, ale
přece obratně procházela mezi kmeny a když
po dlouhé době zachytíla bystrým čichem vůn
dýmu, vesele zavýskla a rozběhla se k jiskřičee
ve tmách, kdež na ni toužebně čekali jej
drazí ..
Večeřeli trochu pozdě, ale přece večeřeli
Kdy se jim to zase podaří?
Lipnica
22
article
Ztracený brillant.
Ztracený brillant.
Madame de Verty, vzácná a urozená pan
předsedkyně deseti pařížských damských spolků
a zakladatelka „Ochranovny pro kleslé dívky“,
vrátila se dost pozdě k večeru do svých salonů
v jedné z nejnádhernějších ulic pařížských. Jej
choť, pán de Verty, znamenitý finančník, uvita
ji jak se patří políbením ruky a dotazem po
zdraví.
„Jsem unavena, můj drahý,“ zněla odpověd
roztomilé, životem překypující paní, jež za po-
moci komorné Lucie odkládala těžký kolový
plášť a drahocenný klobouk se závojem, hluboce
přes obličej spuštěný.
Pán de Verty vypustil obláček kouře z dout-
níku a se starostlivou tváři prohodil: „Obětu-
jete se příliš, drahá, blahu svých bližních
trpících a zapomínáte na sebe. Jste unavena
schůzemi, spolkařením! To vysiluje, vímt
podle sebe a vy v neskonalé dobrotě jste příliš
svědomitou!
„Ach, nelichotte, můj drahý! Konám jen
povrchně to, k čemu postačím. Vy arci nevník-
nete do vrstev nižších jako já, nemáte ani tu-
šení, jakých obrazů lidské bídy den co den
spolek náš odhaluje. A co námahy stojí, než po-
daří se nám navrátiti jednu pokleslou dívčí duši
životu . ..
jít Vert
Lucius
23
article
Pán de Verty nedůvěřivě se usmál: „Na jak
dlouho, madame?“
Paní de Verty se rozohnila: „Nesmějte se
můj drahý, toť věc příliš vážná! Jsem přesvěd-
čena, že laskavým slovem naší společností a tím
že chováme se k pobloudilým bytostem tak, jako
by neměly nejmenší viny, mnoho se dá zachrá-
niti. Povím vám jeden příklad ...-
Pán de Verty přerušil ji slovy: „Děkuji,
madame, naprosto děkuji. Věřím vám, že vy
i všechny dámy vámi založeného spolku jste
velmi šlechetny a přeji, aby jen se vám krásné,
ušlechtilé dílo dařilo.
A chystal se dvorně, aby opět políbil šle-
chetné své choti ruku. Ale nedonesl ji ke rtům
a ustrnule na ni zahleděl:
„Madame, vy jste ztratila brillan
z prstenu!
„Jakže?“ uděšeně vzkřikla paní de Verty
a zbledla jako stěna. Krásný, zářivý bríllant,
v ceně dvanácti set franků byl z prstenu vy-
lomen a jen zlaté, prázdné vroubení prozrazo-
valo, že zde bylo místo pro velmi slušný
drahokam.
„Mon Dieu, mon Dieu!“ hořekovala ma-
dame de Verty a lomila rukama. „Jak jens
to mohlo státi!
Pán de Verty rovněž byl zaražen: „Toj
hioupý malér, právě ten kámen! Vem čert dva-
náct set franků, ale byl to zásnubní prsten,
to mě mrzí nejvíce.“ A rozmrzen ztrátou, pře-
cházel nervosně po pokoji, zatím co ubohá ma-
dame de Verty sklesla do křesla a tiskla na oči
šáteček.
Přiběhla i komorná Lucie a otírala skráně
své omdlévající velitelky kolinskou vodou.
„A nepamatujete se, madame, kdy jste vi-
děla kámen v prstenu naposledy?“ zastavil se
náhle pán de Verty před madame otázkou.
Místo ní odvětila komorná Lucie, že zcel
určitě se pamatuje, když odpoledne svoji velitelku
česala, že brillant v prstenu ještě zářil . .
jít Vert
Dieu
Lucius
24
article
„Nezavadila jste někde prudee rukou o ně-
jakou hranu, snad u stolu neb židle?“ vyšetřoval
dále pán de Verty.
Madame se nepamatovala.
„Snad bude v kočáře, jímž jste jela?
„Nejela jsem, šla jsem pěšky,“ zněle od-
pověd.
„A klerými ulicemi? Možná dost, ze by
někým nalezen.
Madame de Verty řekla jména několika ulic,
jimiž prošla, nežli došla do klubu a jimiž se
vracela k domovu.
Ještě chvíli přecházel pán de Verty po po-
koji, pak sedl ke stolu a psal: „Mezi druhou a
šestou hodinou odpolední ztracen byl větší bril-
lant cestou ulicemi těmi a těmi. Poctivý nálezce
se žádá, aby drahokam za odměnu 100 franko
odevzdal na policejní prefektuře.
„Je to tak dobře, má drahá?“ tázal se, když
dopsal.
„Zcela dobře a co s tím?“
„Dám to jako inserát do všech listů
sdělím policii svoji ačresu, kdyby brillant se
našel.“
Madame de Verty odvětila jen: „Jak my-
slíte, můj drahý.
Krátce na to objížděl již sluha Jean admi
nistrace pařížských listů a posléze zajel k poli-
cejní prefektuře, kde oznámil ztrátu i adresu
pana de Verty.
Tři dni po této episodě došel z policie list
v němž vyzván pán de Verty, aby v záležitosti
ztraceného brillantu dostavil se na prefekturu.
„Ajl Vidíte má drahá, přece dle všeho
jsou poctiví lidé na světě. Půjdeme tam spolu.
neboť musite kámen poznati. Prsten vezměte
arci s sebou!“
Madame de Verty byle rozčilena. „Snad
stačí, kdybych tam šla sama, ne; můj drahý?“
Pán de Verty pokládal však za manželskou
svoji povinnost ji vyprovázeti: „Jste, madame,
dosud rozechvěná, nemohu vás nechati samotnu.
jít Vert
Jean
Ajla
25
article
Kočár ostatně již čeká.“
V několika minutách byli na prefektuře.
Přijal je starší úřadník, pronikavého, pátravého
zraku. Madame de Verty bylo při pohledu jeho
nevolno. Sdělil manželům, že brillant byl na-
lezen a že nutno pouze zjistiti, je-li totožný se
ztraceným.
„Ach, toť velmi lehko,“ usmál se pán de
Verty. „Byl-li nalezen v mnou uvedených uli-
cích, nemůže býti nejmenší pochyby . ..
Úřadníku přejel potměšilý úsměv kolem
rtů
Již se zdálo, že chce promluviti, ale náhle
umlkl. Madame de Verty sepjala za zády svého
chotě prosebně ruce... V očích jejích bylo
čísti zoufalov prosbu o smilování ...
„Ten důkaz k identitě nestačí,“ prohodi
po kratinké pause úřadník. „Rád bych viděl
prsten, do ktorého kámen patří . ..
Madame de Verty z hluboka si oddychla.
Když podávala ruku, na které byl prsten bez
brillantu, chvěla se jí znatelně. Na první pohled
bylo patrno, že kámen patří do prstena.
„A kdo jest poctivým nálezcem, jenž za-
slouží si vypsanou odměnu?“ radostně tázal se
pan de Verty. Úřadník pokrčil rameny. Jeho
pohled zas se skřížil s úzkostlivým zrakem ma-
dame de Verty ..
„Nesmím říci,“ odtušil úřadník, „byl jsem
požádán o zachování anonymity.
„Komu ale mám odevzdat nálezné?“ ptal
se opětně pán de Verly.
„Zanechte je zde a bude doručeno ...
Kočár
jít Vert
jít Verla