ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 e2e85f80-710f-11dc-8b6e-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 26 celkem · entity: person 39, org 2, place 12
1 masthead
13. března 1904.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
3 masthead
k čislu 73.
4 masthead
Strana9.
5 article Páně Kalousova první slavnost.
Páně Kalousova první slavnost. Řekl bych rád, že si tuto dnešní historku sehovám, abych mohl dokončiti, s čím jsem na tomto místě předešle byl počal; že si pana Ka- lousa, abych tak řek', dám k ledu, abych měl cosi pro mrtvou sezonu, kdy se stává, že není do čeho kousnout. Ale věc netrpi odkladu. Byt i pan Kalous byl čerstvý a svěží dost, že by nebylo obavy, aby mně zamřel a zapáchl tak, že by naprosto nebylo možno předložiti jej váže- nému čtenáři — a ještě k tomu v neděli! — pravím, bych i té obavy neměl pokud pana Ka- lousa osobně a tělesně se týče: příběh jeho je časový, jak říkáme, a mohl by mně snadno vyvětrati. Nehodlám se obírati minulostí páně Kalou- sovou. Byla klidna a co do povolání jeho i konání povinností úřadních naprosto bezvadna. Byla prosta všelikého rozčilování, následkem čehož pan Kalous při své šedesátce vypadá tak zdravě a dobře, že ani nejzkušenější lékař by mu ne- hádal víc než padesátku.
Kalousův Ka Kalous
6 article
Je-li naprosto nevyhnutelno ohlédnouti se do minulosti, je to minulost nejbližší, téměř ještě včerejší. Pan Kalous totiž letošního nového roku odebral se na zasloužený odpočinek. Nikdo by neuvěřil, že statečný ten muž je pensistou, ježto vzezření jeho nasvědčovalo by posavadní akti- vitě. A poněvadž nespotřeboval ještě starou zá- sobu navštívenek, na nichž je zdobným písmem tištěno: Vincenc Kalous, král. zemský vrchní kontrolor..., a poněvadž nebylo nutno pořizovati hned nové, s obvyklými dvěma lite- rami v. v., což znamená „ve výslužbě“, nepro- zrazují ani jeho visitky, že majetník jejich požívá zasloužené pense. Že ji nastoupí řečeného nového roku, věděl pan Kalous dávno, neboť dávno si byl řekl: „Co si vysloužím, to si vysloužím, a nebudu sedět ani hodinu déle. Jsou tu mladší, chtějí mít po- stup, nebudu nikomu zasedávat místo. Člověka by pak nejraději viděli na marách. Kdyby každý šel, když mu hodina vyprší, nebyla by v leckterém úřadě taková mizeriel“ Jeho choť — což sluší s náležitým důrazem poznamenati — byla stejného mínění, a tak tedy pan Kalous šel.
Kalous
7 article
Nebylo to bez příprav. Souvisela s tím hlavně změna bytu. Půl věku lidského nebo ještě déle bydlil pan Kalous na Malé straně, ale když se chystal do výslužby, řekl k choti: „Fanynko. Malé strany jsme užili. Je to zde hezké, tiché, sousedské, no zkrátka, všechno je to, ale ted bych rád kousek života zas na druhé straně. A víš, ať mi taky ouřad sejde s mysli. Nebo kdybych denně chodil kolem domu, v němž jsem celý život pracoval, nevím, aby mne nepopadla tesklivost, a snad bych to mohl odstonat. „Ne, Vincenc, jenom ne stonat. Postěhu- jeme se, kam chceš,“ řekla paní Kalousová. . „Já bych rád na Nové město, Fanynko. Víš, do některé ulice, kde jsou vidět slavnostní prů- vody, národní pohřby a takové věci. Vždyť tady jsme byli jako utopeni — co pak jde přes Malou stranu . .. „No, a snad by 4o mohlo být i na Vino- hradech, Vincenc,“ řekla paní Kalousová; sice jen jakoby nic, ale v srdci přála si Vinohrady.
Kalous Vincenc Kalousová Fanynka Vinohrad
8 article
Měla tam provdanou dcerušku. Pan Kalous neodporoval. Z opatrnosti. Jeho přáním zas bylo Václavské náměstí, ale jen žádný justament. Na konec, možná, bude po jeho. I řekl choti: „Dobrá, podíváme se. Bližil se listopad, bylo třeba hledati byt Nebo v únoru chtěl býti pan Kalous již na dru- hém břehu. Pilně čítal inseráty a konečně zamlouvalo se něco. „Byt o třech krásných pokojích, s kou- pelnou — atd.“ jak vůbec bývá v inserátech. Vždycky jsou tam vyjmenovány všechny krásné vlastnosti bytů. Ty nehezke sezná nájemník později, když se tam ulebedí K čemu pak by se dávaly taky do novin? „Kde je to?“ ptala se panička. „V Paprockého ulici,“ četl manžel z novin, arci nemaje ani potuchy, kde ulice Paprockého jest. Ale v neděli tedy vyšel si s chotí na pro- cházku, na Václavském náměstí vsedli do „elek- triky“ a řekli konduktorovi- „Do ulice Paprockého. Kde pak je to?“ Konduktoři vědí sice mnoho, ale nevěn všechno. Poněvadž by přece rádi vyhověli, říkají z pravidla: „To bude někde u vodárny. Nebo když na Vinohradech vznikne nějaká nová ulice, odpoví vám s pravidla každý, koho se otážete: „To bude někde u vodárny. V krajinu kolem vodárny kladou patrně otcové města Vinohrad všechny ulice, o nichž nikdo neví. Hledal jsem tam sám několik ulie a teprv když jsem obešel vodárnu i pivovár se všech stran a nalezl řadu ulic, o nichž jsem ne- měl tušení, dověděl jsem se, že hledaná ulice je buď nad Nuselskými schody nebo kdesi v sou- sedství Gräbovky, Kozačky atd. Ale tak si člověk vštěpuje topografii města, a když má dost času a hodně dobrou paměť, může se za nějakých pár let v pražských předměstích vůbec a na Vi- nohradech zvláště vyznat.
Kalous Paprocký Václavský náměstí Paprocký ulice Vinohrady
9 article
Konduktor elektriky však dal panu Kalousov vzácný pokyn. „Račte vystoupit u vodárny, vašnosti, a na vodárně je orientační plán Vinohrad — tam Pa- prockou ulici jistě najdete. Pan Kalous vystoupil u vodárny, šel k vo dárně, nalezl jakousi tabuli s nadpisem „orien- tační plán“, plán sám však nenašel. Neboť přes orientační plán byla spuštěna žaluzie a zam- čena dole na zámek a klíč. Ježto pak byla žaluzie ze dřeva a tedy neprůhledná, nenalezl pan Kalous na orientačním pláně krom nápisu žádné ulice vůbec, zejmena však nenalezl ulice Paprockého. Pan Kalous pronesl o tomto názornéma poučném zařízení orientačního plánu velmi ne- uctivé slovo a jal se hledati ulici Paprockého vlastními orientačními prostředky, totiž nohama a hubou. Putoval v bližším i vzdálenějším okoli vodárny dvě hodiny, putoval do tmy, ptal se t set lidí na ulici Paprockého, ale nedoptal se. Je dosti známo, že mnozí obyvatelé Vinohrad sotva vědí, v které ulici sami bydlí; ale jak se na- zývá ulice nejbližší, to neví na Vinohradech nikdo. Ztrmácen vsedl konečně pan Kalous s chotí Ho elektriky a vracel se do Prahy. A v nitru bylo rozhodnuto. Usadí se na Václavském náměstí.
Kalousov Kalous Paprocký Praha Václavský náměstí
10 article
A paní Kalousová souhlasila. Zkušenost s orien- tační tabulí byla jí výstrahou. Pomyslila, že by snad jednoho dne zbloudila a že by se vůbec nedoptala ulice, v níž by bydlila. A tak o kvartále únorovém vestěhoval se pan Kalous do jednoho ze starých, památných domů na Václavském náměstí, „hned blízko zlaté husy“, jak oznamoval se zářící tváři přátelům. „Slunečná strana, druhé patro, okna do ná- městí — všechny slavnostní průvody tam uvi- dím. A pak — to si myslím, kde kdo, každý při- jde: Pane Kalouse, neměl byste kousek místa u okna, abychom se taky podívali? — Ano, kdo má na Václavském okna do náměstí, toje vzácná známost . . Pan Kalous nenadál se, jak mu ta radost brzy zhořkne. Bylo to neděle minulé, právě 6. března. v den svatého Bedřicha, když se vybral na pro- cházku. A to zamířil na Malou stranu; té byly vyhrazeny jeho dopolední procházky nedělní. Starý zvyk ho tam táhl, všechny vzpomínky mnozí známi. V neděli se tím pokochá. Z domu se dostal snadno o desáté hodině na Malou stranu došel, pochodil, poseděl u Lob- koviců při číši rudého se zelenou etiketou, ale konečně musil domů. A chýlilo se k hodine s poledne, když došel k Ovocné ulici. Ale dále se nedostal. Po celé šíři ulice po- stavy ve stejnokroji, s ručnicemi při noze, s na- sazenými bodáky. Zkrátka, ulice byla „špero- vaná“. Panu Kalousovi nepřipadlo v té chvíli nie jiného, než aby řekl: „Račte dovolit, pánové, já jsem královsk zemský ... Ručnice poskočila s dlažby, bodák se kmit panu Kalousovi před očima a z úst vojáka za hřmělo drsně: „Curyk!
Kalousová Kalous svatý Bedřich Václavský náměstí
11 article
Ve věku páně Kalousově dá si málokdo po dobné slovo opakovat, zvlášt když je provázeno máváním bodáku. Pan Kalous uskočil, pokud mu třesoucí se nohy dovolily. Že proti němu kdyst bude napřažen bodák — proti mírumilovnému tomu občanu, který znal na Malé straně tolik oficírů a tak uctivě je pozdravoval, toho se ne nadál ani ve snách. — — Pan Kalous potácel se Perlovou ulicí, obe šel tržnici a Můstkem bral se vzhůru. Tudy se dostane domů. Ale Můstek byl rovněž zatarasen vojáky. Již se neodvážil ubohý ponsista vyjedná- vati s vojáky, ale rovnou se uchýlil k důsto níku, který tu velel „nepřátelům“ „Račte dovolit, jsem královský zem- ský — — — a bydlím na Václavském ná městí — — —. Vzduchem kmitla se blyskavá šavle, jejíž hrot mířil k městské spořitelně, a z úst důstoj níkových zaznělo: „Curyk! Marš!“ — — — O chvíli později pokoušel se pan Kalous proniknouti uzounkou uličkou z Jungmannova náměstí, ale tam byl odražen jízdnou policií; pokoušel se o průchodní dům pod lékárnou, ale tam byly jeho kroky staveny policií pěší. Vzpo- mněl na ulici Vodičkovou — a již se ho zmáhala úzkost při pomyšleni, vrátí-li se vůbec do své domácnosti, když tedy se rozběhl, aby tamtudy veplul do klidného přístavu, kde jest očekáván Fanynkou, jistě již znepokojenou. Ale v uliei Vodičkově, dřív než mohl otevříti ústa, rozjel se proti němu dragoun a kůň zafrkal panu Kalou- sovi skoro do očí.
Kalousův Kalous Můstek Marš Vodičkův Fanynka Perlův ulice Jungmannův náměstí Kala
12 article
Všady výkřiky, všady dusot, kdesi v dál zpěv a cval koní tím směrem, všady hrozivé tváře ozbrojenců — a nad tím vším, jakoby se pranie nedělo v tom lidském mraveništi dole, smála s a svítila jasná obloha. — — Pan Kalous nevěděl, kudy ještě chodil, b nevěděl ani, kterou hodinu se vrátil domů. Jensi pamatoval, jak zastal ženu ustrašenu, s očima uplakanýma. A jak mu vyprávěla, co vše za- kusila při pomyšlení, kde jest on, Vincenc,a jak mu líčila všecky hrůzy, jež viděla, když se odvážila jen úkradmo z okna vyhlédnout, při čemž v ženské bázlivosti zveličovala a přepínala — stále seděl pan Kalous pohřížen ve chmurn myšlenky. Neodpovídal, nepodíval se na chot nepohnul sebou. Ale když mu paní Fanynka vy- čítavě řekla: „Proč pak jsi neřekl těm lidem, že jsi královský zemský vrchní kontrolor — a byli by tě pustili! Vždyť jsem myslila, že tu strachy zemru! Tu pan Kalous povznesl zraky a hořce, v čítavě řekl: „Fanynko, co pak znamenám já královsk zemský vrchní kontrolor! Jsem jako zrnko pí sečné. Ale když pomyslím, že celé to královstv naše živí všechno, ale v šechno z dola nahoru že mi vždy připadalo, jakoby z té půdy krá- lovství zlato jen prejštilo a utíkalo za hranice kde se chytá do žlabů a žlábků, do džberů věder, a když pak pomyslím, že za to za všechno pro několik strakatých čepic se s námi jedná jako s dobytou zemí, tedy se mi zdá, jakoby mi hrdlo žlučí přetékalo, zrak se mi zakaluje a všechno mi v něm červená — — — Zdálo se, že paní Fanynka Kalousová ne- chápe dobře smysl slov manželových. Přistoupila k němu, pohladila ho po hlavě a řekla konejšivě- „No vidíš, to jsme se sem stěhovali, aby chom viděli národní slavnosti. Tohle jsou pěkné národní slavnosti, Vincenc, když tě nepustí an k obědu...!. Ale panu Kalousovi toho dne do jídla an nebylo.
Kalous Jens Vincenc Fanynek Kalousová
13 article Vzpomínka za pohádku.
Vzpomínka za pohádku. V rovině, kde rosa padá, zlato kvetea sedláčkové za pluhem zpívají, stál můj rodný zámek, ale nesmál se do okolí na bílé statky doškové chaloupky, byl tuze starý, šedivý, v ze- lených nivách měl ustláno jako omrzelý kmet n plyšových poduškách, chmuřil se a neusmíval. Ze staromodní střechy mířila k obloze hvězda. ta prý blýskávala se jako slunce, ale věk ji tak nepřívětivě políbil, spopelavěla a byla smutečním znamením studeného, panského domu. Můj ote byl úřadníkem u vrchnosti, za dlouhá léta svých služeb polehounku statečná šíj jeho se ohnula a čelo rozryly starosti, o kterých se nám dětem nezdálo. Nerozuměly jsme vážnosti, která hledí- vala z očí tatíčkových, ale za žerty, uštědřené ve volných chvílích, líbávaly jsme ty modré oči, rozveselené a bylo nám na světě blaze Což na tom, že nad hlavami našimi shasla hvězda a chmuřila se na své nebeské sestry, náš domov zde byl přece jen teplý a zlatý ... Kolem zámku do daleka vinul se park, byl by se mohl zvát odříkáním našich dětských tu- žeb, kdyby vedle pěstovaných záhonů, kterých se musilo šetřit, nebyl nabízel nám i volné divo- činy, kde se nikdo o naše hry nestaral a odkud utíkalo se tak nenápadně bez vědomi mamin- čina do širé volnosti polí a lesů. Od zámku sklá- něla se do vsi cesta s alejí lip, v levo u cesty stál kostelík se starým hřbitůvkem, na kterém se nepohřbívalo, v pravo sešlá chaloupka, ne- směle pozdvižená kamennými zdmi, zaházená pruty ostružek a zablácená opuštěnými hnízdy vlašťovčími. Starý ořech nabídl ji rytířsky svůj tělnatý kmen za oporu, k tomu se přichylujíe, osm desítek roků přetrvala v bouřích a větru.
14 article
Říkalo se zde u Karhánků. Když chatka roz- pelichala své mládí, a právě jen tak to vlašťovčí bláto slepovalo stěny s doškem, který bláznivě ke staré hlavě květy jarní vymýšlel, překřtili chaloupku na soví hnízdo a smála se jí celá ves. Stín zámku ležel na ni od jitra, jako hněvivá pýcha, která se stydí za svou nešlechtickou sou- sedku. Nebyla osiřelou chaloupka, jak se zdálo. Žila tu babička, s tou chaloupkou ve stejném věku, zde se narodila, rozkvetla, sem přišel za ní muž její, svého řemesla truhlář, štěstí ohřálo se v mladé domácnosti, Pánbůh kloučka nadělil, pak dívala se chata na kloučkovo dorůslání mužnění — vrátka otevřela se vstříc bídě a sta- robě, otec umřel, za nemoc a pohřeb padla úsporka, syn se oženil, přivedl matce nevěstu — syna vzala vojna a zabila kule, co zatím nepo- znanou jeho dcerušku bába a máma doma v ko- lébce uzpěvovaly; zármutek za muže ustlal mladé ženě hrob a poupátko její odvanul bilý máj do nebe za skřivánky — — Tak nezbyla babičce než chaloupka a chaloupce babička. Pracovala, starala se, jakoby její drazí žili. tušila jejich duše vedle sebe, stlala kolébku a mazlila se děťátkem, kterého zde nebylo, truhlář- ské nástroje ani za dobrý peníz nedala, oprašo- vala je, hlídala, jakoby dnes, zejtra uchopit se jich měla drahá ruka k nové práci. Hrobů ne- navštěvovala, neoplakávala nebožtíků, jenom v pátek vždy rozžíhala světélko a modlila se za lehký jejich spánek.
Karhánek
15 article
K chaloupce mazlil se dlaňový dvorek, chlévky na něm byly rozmeteny, studánka bez vody mechem zarůstala, v kůlničce, polosbořené do vršku stláno bylo šišek na otop, které babička na zádech v nůši přes léto snášela, a v před- stňce na slámě odstonávala koza svých dvace roků, s hubeným vemenem bez mléka a žlutým rohy. Babička pro ni trhala se břehů skalnatýeh lopušky a na proležené boky kladla chladivé hořké lupeny. — Sednička pořád spala, i za dne, protože ostružky za okny zdivočely, a ořech ji zacloňoval; babička si ji čistě bílila dvakrát do roka, před hodem posvícenským a na Velkonoce, kamna spravovala, podlahu uzakryla houní, aby nestudenila, pořád mivala tu čisto a úpravno jak před svátkem. Nad plotnou visely malovane hrnečky, v čele sedničky památeční obraz svate rodiny, na polici stály rozviklané hodiny, které zapomněly počitati čas. — Staruška vařila si řídké polévky a kávu, a zpívala neb lepila Betlémy, když se jí zdálo, že denního díla u kolo- vratu bylo dosti. Byla poslední z přadlen v kraji, Inu nešlo tady dobře, ale pro ten výrobek ba- biččin omodral a seschl, jak si staré srdce přálo. Usmívala se blaženě na spředené nitě, za které bý val peníz na živobytí. Co nepadlo za cukr a kávu — ostatní vařivo sešlo se ze statků zadarmo — přinášela panu starostovi na uschovanou. Přicházeli jsme k stařence velmi často. Dá- vala pohádky. Neslyšela jsem v životě teplejšíeh pohádek nad její. Po vsi říkali babičce Karhanka ne po muži, ale po otci, který chalupu stavěl pro nás jmenovala se „babička pohádková“ V podvečer nejraději jsme naslouchávali, v pod večer bílý, zasněžený, kdy do okének záclon kami ostružek mrkaly hvězdičky a olejnička tak bojácně třásla se z černého koutku, a pod pec kutálely se jiskřičky a praskaly ohořelé šišky s vůní lesa.
Betlém
16 article
Ale maminka za večerů málo kdy dovolo vala, večer byl otec doma a měl nás rád kolem sebe! V těch chvílích jasnívaly se jeho zamy šlené oči, zpívával staročeské písně a byl s nám vesel. Ale dovolila přece v odměřených chvilkáeh s nejstarší sestrou Miladou, tenkráte, když ta- tínek nevzpomněl nás u šachů a nežádal našt malé společnosti, když nedralo se v zimní ku- chyni u ohromných kamen, kde scházelo se mnoho zajímavosti pro naše zvědavé dušičky. toho výminečného večera, ustrojeni jako na po- lární cestu, pelášili jsme k chaloupce pod zámek. Po tajné stezce: parkem, alejí ořecho- vou, přes sbořenou zeď, která se nespravovala, kdyby se byla i spravila, dětství naše dovedlo by ji po druhé, po třetí sbořit a otevříti nestřeženou pěšinku k pohádkové babičce. — Do deváté se staruška modlila růženec, pak shasla lampičkua s Pánembohem a s dušičkami svých nebožtíků ulehala — dvacátý rok už tak v sirobě — na širokánskou, dubovou postel, se strakatými esíčky a ptáky na pelestích, památku to po muži truhláři. Daroval ji do výbavy a manželka měla ji za poklad.
Milada
17 article
K našim návštěvám babička vždy se usmí- vala, a my uhodli, že má radost. V pomněnko- vých očích bylo teplo, jako od nebeského slunce zachycené. Rozsadila nás na dřevěné židlice se srděčky, vkrojenými do lenochů, ale ty nesta- čily, vypomohla tedy lavice u kamen, kterou ob- sadila i babička, neboť měla ráda teplo krbu Jeníčka, nejmladšího obyčejně brala na klin dříve ještě přehrábla šišky, přihodila klestí, a za čala vybírat z pokladničky pod svraštělým čelen pohádku. Nevypravovala pohádky, které se sto- krát opakují, babička měla své, jenom své po hádky, říkala, že jí je dušičky vyprosily, aby se jí u kolovratu nestýskalo a měla čím malé své hosty vyčastovat. Ticho sváteční bývalo při pohádkách! Ve věnečku kolem babičky, drželi jsme se z opatr- nosti řas jejích tlustých šatů neb vespolek jeden druhého za ruce, neboť pohádky mívaly i své strašidelné odstavce; kočka na zápecí zelenila velké oči a naslouchala s námi, naslouchala i ne- mocná chaloupka, v jejíchž kloubech větrem to praskalo, ostružky klepaly přátelsky na okénko, jakoby se chtěly vmíchat mezi nás, ale okénka byla jako srostlá s chaloupkou, nikdy e
18 article
Výsilon. neotvírala, byla olepena, ucpána před průvanem a proto ostružky marně klepaly, tak smutně kle- paly, až to napjatou duši pohádkou často podě- silo. — Dělili jsme život mezi pohádky a sku- tečnost, která byla rovněž pohádkou. — Dny dětství mého pluly dotud tiše jako bílé labutě na křišťálové hladině. Ale náhle přišel neočekávaný náraz. Přiblížila se k duši prvni hlubší lítost. Ten den — začátek svého bolu — určitě pamatuji. Byl čtvrtek, naše prázdniny týdnové. Obědvalo se u dlouhého vytahovacího stolu, již při otevřených oknech, ač máj ještě štětec do barev neomočil, rodiče jako vždy se- děli při hořejšku, nám dětem náležel dolejší cíp, mimo ty, co ve městě studovali, bylo nás doma šest, jaro už sálalo z ožahlých našich tváří a my- šlenky od talířů utíkaly pod boží strop, což dosti nezpůsobně dokazovali jsme vrcením na svých židličkách, kterým byli bychom nejraději křídla připjali. — Jídali u nás též písaři. Nejmladší z nich, velký náš kamarád, byl velmi rozpačit u společné tabule, ač v soukromí dovedl s námi dětsky skotačiti, uměl žmolit z chleba pře- krásná zvířátka, která připadla tomu, kdo do- vedl na jedné noze nejdéle postát, znal také vý- borně krájet drůbež, kterýžto dílec kuchyňské činnosti vděčně sestra mu přepouštěla. Častým hostem u nás býval pražský pan nadlesní, v zimě přijížděl v kožichu a huňaté čepici, byl již da- leko za šedesátkou, ale vtip nedal mu stárnout.
19 article
Dával k lepšímu anekdoty a uměl napodobi hlasy všech lesních pláků a sýčkoval tak pří- šerně, až nás mráz obcházel. Rád vypravoval o tom, jak v jednom zámku, uprostřed lesů, při volal svým sýčkováním, sýčkovu družku, jak upjala se k okennímu rámu a zobanem dobývala se za domnělým soudruhem. Proto dvojnásobný strach nahánělo nám sýčkování pana nadlesního obávali jsme se, by vyvolávač duší nepřilét z kroužku našeho vybírat. — Pan nadlesní pořádal v odmlklé naší vísce ochotnická divadla. S jeho návštěvou vjela rtut do ospalého mladého života. Hlavní roli pravi- delně přidílel sestře Miladě, na jejíž vlohy klad velkou váhu. Nazýval ji důsledně tragédkou, my opičkovali jméno, neznajíce jeho smyslu, a vzali si je tak do zvyku, že když se nás nový pan farář ptal, jak se u nás doma jmenujeme, od- říkali jsme vážně: Miloš, Václav, Zdenka, Tra gédka... Pan farář se pousmál, ale dětem školním zalíbilo se patrně jméno. Pamatuji se. že po času zahradníkovic Cyrillka velmi hoře kovala, že nové sestřičce nebudou říkat Tra- gédka. Jednou přidělil pan nadlesní úlohu i bratru Václavu, což způsobilo v dětském našem kruhu rozruch. Počitali jsme důsledně bratra ještě ve svou nedospělou linii, tímto krokem do veřej- nosti rozhodně překročil mez, dělící rodinu v mladší, starší; ale i jinak ztratili jsme ho při hrách, když ze studi trvale zůstal doma a s ná- zvem pana praktikanta procházel se na poli mezi pracující chasou a zkoušel poroučet. — Ale na pohádky k babičce přece neostýchal se docházet.
Milada Miloš Václav Zdenko ochotnický divadlo
20 article
V čele stolu, který v prázdninách vyplnil délku jídelny, sedala pravidelně matka. Pohle- dem svých jemně zelených očí pořád dlela u do- lejšího konce mezi námi, pohled její byl poli- bením každému z nás a my tak rádi zvedali se se svého místa a za rozličnou záminkou přichá- zeli navštivit maminku, prosíce, aby servítek přivázala, pošeptala, co si mysli, rozluštila há- danku, jež zavčas napadla a pod. Často přistěho- vali jsme se se stoličkou ke kožené matčině le- nošce, vysvětlujíce, že jdeme se pomazlit, po večeři o místečko u maminky vzplanuly často i boje a mamince nezbývalo než všecky nás shrnout do klína a všem dokazovat svou lásku, což byl úkol dosti nesnadný. Sloupkové staré ho- diny na černé kredenci, hrkající jako stonavý kmetíček, které za nova dědouškovi maminčina dědouška přináležely, oznamovaly, kdy se půjde spát. Pro nás děti byla rozkazem devátá. Ma- minka udělila na dobrou noc křížky, políbili jsme ruku jí i tatíčkovi, tatíček obyčejně zabrán do šnehů, jen tak po zvyku pohladil nás po hlavě a maminka určovala, co se budeme modlit. Modlitba k anděličku nikdy nechyběla, končili jsme ji svým doslovem: chraň maminku, tatínka, bratříčky, sestřičky a tu drahou naši českou zem! Zdála-li se nám nadílka maminčina trochu velká, slevovali jsme, neboť dlouhými modlitbič- kami zkracovala se chůvina pohádka, jejíž konce mnohdy už jen do snů nevyslechnuté šu- měly. — — Vracím se k čtvrikovému tomu osudnému dni, kdy bolesť má začala.
Pohl Ma
21 article
Otec sdělil při obědě: „Karhančina chalupa musí být do měsíce vyprázdněna, bude se bou- rat!“ Nevšímali jsme si obyčejně zábavy u hořej- šího konce, ale tato zpráva jako sršeň do našt zvědavosti pichla. Matka politovala babičku, že se má se starým domovem rozloučit a děti dychtivě vyhrnuli se s otázkami, kam babička půjde. „O pokojíček pro takovou skromnou osobu nebude zle,“ ztvrdil tatínek a tím snad sourozence upokojil, neboť, ač i nadále hovory jejich setrvaly u babičky a chaloupky, plynuly již klidně bez pobouření. Cinkaly dál lžíce a vy- prazdňovaly se talířky. — Ale srdce mě ne- uklidnil rozumný důvod tatínkův a souhlas dětí. Lžíci zdálo se od talíře k ústům daleko, nákyp nechutnal, čtvrtkové prázdno se svou volností leželo tu bez radosti. Venku jaro, krásně, třešně kvetou, skřivánci vybízejí a má radost jako na mrzlý kvítek v prsou umírá. Babička se po- stěhuje z chaloupky! Ne, nebylo pro mne her ani jara, zvířátka kamarádova nepotěšila, pro- cházka k mamince zamlžila se slzami, jež roz utíkaly se nezadržené od srdce. Ani mazlení maminčino neoteplilo, ani slib tatínkův, že k pohádkám zůstanou nám i v jiné chaloupce dvéře dokořán. — Dny mé, bílé labutě, na dlouho zůstaly rozplašeny a slunko životní pohádky za mrakem.
Karhančin
22 article
Návštěvy naše u babičky od této zprávy zhoustly. Vypravovala stejně krásně, ale než do pohádky trefila, mnoho se naříkávala: „Má stará, bílá hlava, kam se položí, až ji přestanou hlídat tyto zdi, doma tu byla a jinde už doma nebude, do každého koménku zazděno kus z méhoži vota, rozbourají s chaloupkou můj život.. duše mých milých tu zůstanou, čeká mne po- hřeb nový, kladivy srdce ubijí.“ Strádali jsme s babičkou, citlivá Mařenka plakala, Jeníček ohnivě přisliboval zachránit chaloupku, a Jeníč- kova odvaha přivanula i do mého srdce úvahu, kterak stát se tím strážným andělíčkem babiččiny chaloupky. Uvážila jsem a rozhodla se. Bylo to mé velké tajersbvI. Na oddhodu stiskla jsem
Mařenka Jeníček
23 article
pevně ruku starušky, jako bych ji ujišťovala, že může zcela na tyto malé přátelské ruce spo- lehat ... Květen se schyloval, venku co den bylo krásněji, štětec už se rozmách' a barvil, smálo se pole, smál se les, skřivan, sedlák, všech hrdla naladěna byla ke zpěvu! Ohlásila se vrchnost. Panské hořejší pokoje se provětrávaly, čistily, matce nastávaly starosti s kuchyní, neboť vařívalo se u nás pro pány, za- hradník šperkoval své sváteční záhony, a ote od šachů často s písaři zahovořil se do hospo- dářských starostí. — Očekávaný den přišel! — Rány z hmoždířů napověděly slavnou novinu, aby ji zvony pěti sousedících vesniček dohlaho- lily, bílé družičky odříkaly uvítání, vysypaly na cestu své květinové košíčky, přišli úřadníci, v čele tatinek s povinnou poklonou — páni jeli v kočárech, které si naše oči přály vidět ze zlata a kříšťálu, přivezli své premované služebnictvo — zámek se hýbl na své plyšové podušce, pro- táhl a z ospalosti roční otovřel oči na svět. V rušné době požívali jsme velké volnosti. Pořádaly se nové, odvážnější hry, ke kterým za obyčejných okolností dozor dvířka zavíral — letělo se k mlýnům pod lesy, kde ležel nový, ve- selý svět, jedině škola zůstávala nepohodlným poutkem okřídlených ramen. Děti pily z plného, ale já s nimi nesdílela. Má hlava osnovale dů- ležitější věci. Plán o záchraně chaloupky — to velké mé tajemství — vytlačilo z mysli hru, smích, bezstarostnost: Ukotveno v prsou, stále pobízelo: dnes, dnes! A to dnes bylo tu! Den zpíval a byl zlatý, a o mne se nikdo nestaral.
24 article
Dětem dala jsem utéci k mlýnům pod lesy, byl čtvrtek zas a neučilo se. Maminku a sestru sla- rost v kuchyni vázala, byla jsem opravdu od- volněna ve své dětské střeženosti, jako ptáče, kterému se klec otevřela. — Panstvo po druhé snídalo, hádala jsem, že už je po snídani, upnutí černí lokajové snášeli stříbrné mísy do kuchyně, černý Petr důvěrně sdělil, že dnes páni jsou veselí a dobře se baví. Přiblížil se velký okamžik — páni se baví, půjdo to s mou prosbou šťastně! Schody, přesunuté kobercem, nabídly přá- telsky první stupínek pod nejisté nohy. Ovšem beze svědků. A pak již to šlo. Letěla jsem, letem byla jsem již půl andělem, půl toho anděla, který vzal v ochranu pohádkovou babičku s cha- loupkou. Sluha mne potkal, ale nedostal od- pověď, kam měřím, potkal mne druhý, šustl kolem ve spěchu bez otázky, chodba nebyla méně přátelštější než schody, zelené žaluzie ne- byly spuštěny a neklapaly tesklivě, vážné tváře, hledící z černých obrazů na stěnách, veselým osvětlením změkly téměř ku přívětivosti, bílé panny za dne nebylo třeba se bát, zmužilost vstoupila do srdce, maličké zachvění, osmělený tah: stojím před panstvem. Sál voní květinámi a jídly a páni opravdu mrzutě se nebaví. Slunce šaškuje po rozhoupa- ných lenoškách a kopa vrabců rámusí do oken. Stojím před pány! Jsou to kněžští páni v černofialovém oblečení, s prsteny amethysto- vými na sametových rukou. Jsou kněžsky vážní i při dobré náladě, ale ten nejvrchnější, ke kte- rému se všichni druzí tak uetivě obracejí, směje se na mne a kývá, jakoby mne ujišťoval o svém přátelství z křížovatek v parku.
Petr
25 article
Tedy okamžik tu! Malé srdce zabuchotá, shoupnou nohy na kolena a sepjaté ruce dopro- vázejí prosbu o babičku, jakoby ji ne milostpánu, ale bohu podávaly. Pán se směje, smějí se i ti okolo, a mně v napjatém očekávání zdá se, že kytky vadnou, slunce se sehovává, vrabci opravdu přestali kři- čet, s mých ramen padala křídla a zmužilost za- víjela se do odložené peřinky. Neklečím více, sedím vedle pána na lenošce a jsem opravdu velmi malá, a nadělené cukroví do zástěrky vy- smívá se chvilkové mé dospělosti. „Děvčátko,“ povídá milostpán, „vybeřs v lese místečko, které se nejvíce jahodami čer- vená, dám ti tam vystavět perníkovou chaloupku, ale tu babiččinu vezmu si přece. Postaráme se o novou pro babičku, ta nebude sovím hnízdem, ale vlašťovčím hnízdečkem. Jsi spokojena? Měla jsem pláč na krajíčku, nebyla jsem spokojena, ale neplakala jsem, aspoň ten od- znak dospělosti ve své malé duší jsem si vy- bojovala. Nesla jsem si cukroví, cukroví, já, dítěl Strážným andělem být, milý Jeníčku, není tak snadně! Pod schody stály sestry jako vyzvědačky. Už věděly o všem a maminka také a tatínek též, běda! Tatínek v hněvu neodpouštěl. A na mne se vážně tentokráte hněval a trestal mne. Dal mne uvěznit do zeleného pokoje s okny na hřbitov, byl to poslední z desíti pořadových po- kojů, kterému jsme se vyhýbali. Chléb byl za oběd a nesladká limonáda, a bič litosti a zkla- mání šlenal mne v mém vězemí a snad vyšlehal hrdinství tím okamžikem jednou na vždy z po- vahy. Slunce za okny smálo se beze mne a ma- minka jistě o mne plakala.
Strážný anděl
26 article
Bez večeře a bez rozkazu sloupkových hodin byla jsem toho večera odkázána na svou po- stýlku, bez polibku maminčina a ustanovené modlitbičky. Chůva neměla pohádky pro mne, uložila mne a přenechala slzám, aby uspaly. A já do noci šeptala: andělíčku, chraň ma- mínku... a babiččinu chaloupku! Ráno zas bylo zlaté a rosa padla velká na trávy, jako boží slza. Skřivan, v oblaku ztra- cený, radoval se a i do měho smutku přimodli útěchu. Otec se usmířil. Páni zcela vesele vzpo- mínali na malou návštěvnici a samostatnost mou pochválili. To bylo mým odpuštěním. Maminka plakala, ale nikoli žalem, a děti se mně začali obdivovat. Náhradou za včerejšek obědvala jsem svítek, a pila z maminčiny sklenice a večer klin její ustlaný byl výhradně jen mojí rozmyšlené hlavě. Doma bylo tedy zase dobře. Ale vítězkou jsem nebyla, srdce zdráhalo se vavřín připnouti Už se babičce naskytl pokojíček, pod ko- stelem, v úhledném domečku, s okny na náves, ale babičku to neutěšilo a má přátelská dlaň nie více neslibovala. Nepředla více chudáček, Betlémky jako na věčnost zašramotila pod postel, a pořád jen, se skříženýma rukama v klíně, prohlížela z koutka do koutka to staré zůstávání a den za dnem rozžíhala světýlko za mrtvé. Koza zdechla, pohodný ji odvlekl nešetrně, kočka od kamen utíkala ven na slunce. Studánka kalné své oko uzavřela úplně do mechu čelu.
Skřivan