Románová příloha

„Národních Listů“ k číslu 46. ze dne 16. února 1900.

Různé zprávy.

= Pierre Loti a Orient. Známý francouzský romanopisec Pierre Loti jest ode dávna horlivým cestovatelem a nyní právě pátrá v jižní Indii po no- vých motivech. Ale při těchto pokusech dočkal se krutého zklamání. V Trivandrumu dovezli jej v ko- čáře maharadžově evropské práce do umělecké školy kdež mu ukázali žáky, pracující dle osvědčených vzorů musea v South Kensingtonu. Při zálivu zkusi domorodý inženýr svoje umění stavbou teras a fon- tány, jež vyvolávaly slabou vzpomínku na Versailles. Loti o tom šeptem prohodil několik poznámek svému tajemníku. Pak uvedli jej do musea, kdež mu uká- zali krajky, zhotovené domorodci za dozoru missio- nářů, jež se dost podobaly krajkám alenconským.

Loti byl úžasem všecek ztrnulý. Skorem v soused- ství byly zahrady zoologické a botanické, kam bás- níka také zavezli. To už mu bylo přece jen moca připomenul, že také v Evropě může vidět klece s tigry. Pak hrála kapela maharadžova v kiosku. ale bohužel byla hudba pařížská a Loti prchl, ale dostal se z deště pod okap, neboť velitel brigady najarské se mu nabídl, že na jeho počest uspořádá parádu. A tu utýranému básníku přešla trpělivost. Od- mítl to rozhodně, řka: »Děkuji vám srdečně, milý pane, ale nepřišel jsem do Indie, abych se díval na vojáky. Máme jich věru v Evropě až dost.« — Konečně, jak se zdá, ho pochopili a nechali jej bez překážky toulat se mezi lidem. Básník mohl naslou- chat hře na indický buben na ulicích a pozorovati dvě domorodé stařeny, jež se hádaly o cenu rajských fíků. Když maharadža slyšel, že Loti vyhledává vše co mu nepřipomíná Evropu, nařídil, aby dívky vy- brané ze škol mu hrály a zpívaly hindostanskou hudbu, pak povolal do residence své komorní hudeb- níky, aby uspořádali pěveckou a hudební produkci. K tomuto koncertu pozváni nejurozenější Hindové z Trivandrumu, aby se Lotimu představili. Byla to ovšem hudba zcela jiná, než jaké byl zvyklý z Evropy — Zdá se, že Orientálové jsou již skorem tak hloupí jako někteří naši živnostníci, jež špatně napodobí špatné »anglické« vzory z Vídně nebo z Berlína na místě, aby pracovali dle dobrých vzorů domá- cích, jež by výrobkům jejich získaly přednost origi nality.

= Sklaplo. Jakás Angličanka, bydlící ve Stutt- gartu, zaslala před vánocemi pohlednici s novoroční gratulací generalu Bullerovi do Pretorie. Těchto dnů došel lístek zcela správně zpět s poznámkou poštov ního úřadu v Pretorii: »Adresát nepřijel a také po licii se nepodařilo vypátrat jej. Zpět !« = Lidojedi. Z Victorie, B. C., se oznamuje Ze Sydneye došlé sem zprávy oznamují, že kapitán a mužstvo skuneru »Nikamarra« byli od domorodců Admirálských ostrovů povraždění a jich mrtvoly pak snědeny. Loď opustila New Britain v říjnu, aby na Admirálských ostrovech vyřídila některé obchodní záležitosti. Domorodci přišli na loď pod záminkou. že by si některé předměty vyměnili, pak ale pře- padli kapitána Battle a i s mužstvem jej zavraždili. Další skuneř téhož majitele, »Niagara«, býval by málem potkal podobný osud, avšak podařilo se do- morodce zahnati. Na ostrovy byla nyní odeslána vo- jenská výprava, která má domorodce náležitě potre stati.

= Přišerné dobrodružství na cestě. Z Mi- lána se oznamuje: Mladý Miláňan, signor Virgilio Bernabo, jenž byl podnikl výlet do Monte Carla. vracel se dopoledním vlakem do Milána a spolu s ním jel mladý Švýcar, učitel obecné školy, Adolí Saizinger z Curychu. Nešťastník ten byl vynalezl systém, o němž se domníval, že pomocí něho může v hernách v Monte Carlu vyhrát milliony. Systém se ovšem neosvědčil a na místě, aby obehrál bank, pro- hrál nešťastník všecky svoje peníze do posledního centimu. Na cestě vypravoval svému spolucestujícímu stále o svém systému, o jehož neomylnosti byl dosud přesvědčen. Prohrál prý toliko proto, že v rozčilení hrou dopustil se počtářské chyby a že na místě na třetí tucet vsadil na první tucet. Tento omyl připravil jej o všecku hotovost a uvádí jej v zoufalství. Mezí jízdou z Janova do Milána upadal nešťastník brzy ve chmurné dumání, brzy proklínal hlasitě svoji ne- pozornost a osudnou počtářskou chybu. Krátce před Milánem byl jat novým záchvatem zuřivosti. Pole- kaný jeho spolucestující marně snažil se jej upokojit. Ve svém zoufalství vytáhl nešťastný učitel konečně z kapsy nůž a podřezal si hrdlo. Signor Bernabo volal seč mohl o pomoc, avšak nikdo jej neslyšel. Zůstal takto čtvrt hodiny samoten se sebevrahem. z jehož hrozné rány tryskala krev proudem a jehož dech měnil se ve smrtelný chrapot. Konečně vzpo- menul si na lano poplašného signálu a vlak zastavil Lékař, jenž náhodou nalezal se ve vlaku, obvázal sebevraha, ale bylo již pozdě, nešťastník po několika minutách zemřel. Jeho spolucestující, polomrtvý hrůzou, byl v Miláně zadržen policií, dokud nebylo zjištěno, že mladý Švýcar vskutku skonal sebe- vraždou. Signor Bernabo ujišťuje, že mu dokonale přešla chuť k dalším výletům do Monte Carla.

= Fonograf svědkem. Z Paříže se ozna- muje: Na policejní strážníci v ulici Le Rochefoucauld přišel jakýsi pán, bydlící v čtvrti Saint, Georges. fonografem pod páží. Poklonil se inspektorům, posta- vil přístroj na stůl a uvedl jej v pohyb. »Bídáku Lotře! Hrubiáne! Oči ti vyškrábu!« zaláteřil přístroj. Jeden z inspektorů vstal rozmrzen a zvola!: »Ihned přestaňte s těmito neslušnými řečmi, anebo vás dáme zatknout. Má-li to býti žert, je to tu za hloupé.« — »Prosím, upokojte se,« pravil příchozí, »slova ta neplatí vám, nýbrž mně. Vysvětlím vám to.« Pak vypravoval, že je nejnešťastnější člověk na světě. Každodenně jej manželka jeho uráží a vyhro- žuje mu tak, jak to fonograf opakoval. Marně snažil se zmírnit její popudlivou povahu a konečně se od- hodlal, požádati o pomoc policii a vymoci si rozvod. Poněvadž pak neměl nijakých důkazů jejích výstřed- nosti, neboť manželka řádila takto jen v nepřítomno- sti svědků, postavil do pokoje bez vědomí své man- želky fonograf, aby slova její zaznamenal. »Poněvadž jste to nyní slyšeli,« doložil, »můžete potvrdit, co jsem pravil. Zadam ihned o rozvod a zatím bych vám byl velmi povděčen, kdybyste pro ni poslali a pověděli jí, že její vyhrůžky musejí přestat!« Avšak inspektoři vysvětlili nebožáku, že v této věci nemo- hou ničeho podniknout a že se musí obrátit k civil- nímu soudu. = Panika při požáru. Z Filadelfie, Pa., s oznamuje: V továrně firmy »Angora Manufacturing Co.« v Angoře, předměstí Filadelfie, vypuknul požár. který celý závod úplně zničil. Jedna z dělnic, 17letá Lizzie Blackburnova, se pohřešuje, a bezpochyby

uhořela. Plameny šířily se úžasně rychle, takže celá 4patrová budova záhy se podobala plamennému moři. V té době pracovalo v továrně 130 osob. Dělníci, kteří většinou pracovali v prvním poschodí, unikli beze vší nehody, za to ale mezi dělnicemi propukla panika. Mnoho jich bylo zraněno a některé byly též popáleny. Škoda páčí se na 150.000 doll. = Zákon na prospěch prodavaček. Ve francouzské sněmovně podali těchto dnů poslanci Vi- viani, Pourquery de Boisserin, Gautret, Morel a Charles Bos návrh zákona, aby ženskému personálu, zaměstnanému v krámech, bylo dovoleno sedět v pře- stávkách mezi prací. V důvodech poukazují k tomu, že počátkem letošního roku povoleno bylo v Anglii ženskému personálu, zaměstnanému v krámech, used- nout v pausách mezi prací a doporučují, aby podobné nařízení v zájmu lidskosti a zdraví ženského perso- nálu zavedeno bylo též ve Francii. Usneseno, aby se ihned přikročilo ku poradě o osnově zákona a při- jaty první dva články, jimiž se předpisuje majitelům obchodů, aby v krámech, skladištích a dílnách opa- třili sedadla pro personal. Ku článku třetímu, jenž jedná o trestech zaměstnavatelům, kteří by tomuto nařízení nevyhověli, podáno několik dodatků, načež návrh zákona odkázán výboru.

= Honba na divokého kance na ulici. Z Madridu se oznamuje: Ve Vitorii, hlavním městě provincie alavské v severním Španělsku, byl těchto dnů na veřejné ulici usmrcen kanec. Následkem hoj- ných vánic sněhových v posledních dnech, nenalezá zvěř více dostatečně potravy v horách a blíží se často k lidským příbytkům. Avšak jakémus divokému kanci nestačilo, že si prohlížel vesnice, nýbrž chtěl také poznat život ve městech. Běže podle železniční trati, dostal se nejprve na nádraží. Tam ponejprv dočkal se nemilé zkušenosti o lidských dílech, neboť ma- névrující parostroj pošramotil jej na hlavě. Nejsa poučen touto pohromou, běžel do města a hnal se úprkem hlavními třídami města. Tucet chodců, kteří se dost rychle nevyhnuli, bylo povaleno. Konečně zavítal kanec k obchodníku s brambory a chtěl si pochutnávat na nich. Avšak myslivec, přikvapivší s nabitou puškou, nebohého štětináče skolil. Kanec vážil 90 kilogramů.

Král.české zem. divadto v Praze, Národní divadlo. Dnes v pátek 16. února. 143. hra v předpl. 3. čtvrtka. Andrea Crini. Zpěvohra o 3 jednáních. Napsal Bohuslav Beneš. Hudbu složil Hanuš Trneček, řídí kapelník pan M. Anger. Vypravil režisér p. Ad. Krössing. OSOBY: Bartolomeo Crini, dože benátský, p. Benoni. Andrea Crini, jeho syn, p. Florjanský. Bernini, Ro- vigo, Mangone, členové rady desíti, p. Mařák, pan Hynek, p. Žižka. Martinigo, Doro, mladí šlechtici, stoupenci Andreovi, p. Karásek, p. Veverka. Traffelin, Flavio, prokuratoři sv. Marka, p. Viktorin, p. Polák. Beatrice, dcera Flavia, pí. Maturová. Marianna, její společnice, pí. Olivová. Torani, velitel benátského vojska, p. Focht. Kapitán vojska benátského, p. Kli- ment. Občan benátský, p. Šír. Arcibiskup p. ze Steins- berku. Gondolier, p. Švejda. První, druhý, třetí, čtvrtý šlechtic, p. Bartovský, p. Morda, p. Kubla, p. Hašek. Začátek o 7. hodině.

Konec po 1/210. hod. 184 —

ceduli, visící na zdi, již jsem já, hlupáček, před tím ne- přečetla: »Domov a osvobození nabiží se ženám, jež chtějí žiti život bídy a hanby.« Vykřikla jsem tentokráte, svět byl tak nesmy- slný. V jednom místě, protože jsem byla »od divadla«, nebyla jsem dosti hodná, aby mne přijali, a v druhém nebyla jsem dosti špatná, a co pro pána krále se stane dále? Ale tou dobou již byla úplná tma, vzdüch byl černý jako severozápadní vichr a měla jsem již sumdléné perutě«, tak jsem zapomněla na Díek Whittingtonaa vzpomínala jsem pouze na onu hodnou Samaritánku, jež mne zvala, abych k ni přišla; letěla jsem na Victorla Street a vskocila do prvního omnibusu, který jel kolem právě když hotely, kluby a hostince vystrčily chochol přince Walesského na znamení obvyklých radovánek uvnítr. Byl to »Atlas« omnibus a dovezl mne k cirkusu Pikkadilly, a ježto to byl špatný směr, bylo mi přesedati. Avšak zátím spadla mlha, a hlé, byla jsem v ní! Anäniáši, Azariáši a Mizaeli! Víte co to je lon- dýnská mlha? To je kouř, jsou to saze, je to síra. Jest temnější než noc, neboť dusí světlo a hustší než páry na Curraghu a špinavější než dým z cíhelny. Připadá vám, jakoby celý svět byl kotlárna a že Londýn zvedl pokličku z ní. Uprostřed tohoto pekla škrabou se vozy a loudají se omnibusy a neurčití dáblové, až konečně vyjde na jevo, že to jsou pouze muži, kteří pobíhají sem a tam s pochodněmi a vy tapete, chrčíte a kašlete, a nejnevinnější tváre valí se na vás funice a supajíce, juko šelny v Apokalypse. Z počátku mné to činilo svandu, avšak náhle ne- mohla jsem potlačiti pláč, jen hlasitým smíchem, i účinila

z nich ani za million, avšak nedala bych za to druhé ani babku. Průvod trval půl hodiny, a když přešel, vzpomínám si na dámy v půvabných šatech, jež se vinuly kolem ve svých nádherných ekypážích, a nevypadaly o nic chy- třejší nebo hezčí než jiní lidé, odvrátila jsem se s ma- loučkou těžkostí v srdci a kulhajíc na levou nohu — ten mladý floutek s ofinou mi šlápl na prst. Myslím si, že hodují dnes v Guildhallu s lordy a vší šlechtoua není pochyby, že drobty, jež padají se stolu boháčů, přijdou jako paštičky, a koláče do uliček a dvorů, kde se prochází hlad, a mohu říci, že malý Lazárek v Mile- End-Roadu sní v tom okamžiku o Dicku Whittingtonovi a lordiayorovi londýnském. Byi to asi takový nějaký sen ve bdění, který se mne zmocnil, neboť, co myslíte, že jsem učinila? Mám vám to řící? Ano, povím. Řekla jsem si: »Glory, mé dítě, dejme tomu, že jsi skoro právě tak chudá, jako byl on, v tomto velkém, slavném, nádherném Londýně; dejme tomu — dejme tomu jen — že nemáš domova, ani přátel, a opustila jsi nemocnici, nebo třeba jsi z ní byla vyhnána, a nemáš otevřeny dveře hodné ženy, jež by tě přijala, co bys učinila?« Načež jsem si bystře od- pověděla: »Našla bys si byt, mé dítě, a pak se pustila do práce, abys ukázala velkému, slavnému Londýnu, co žena dokáže, aby si jej pokořila k nohoum.« Já vím, co dědoušek říká: »Pámbu s námi, děvče, snad jsi to neudělala?« Nu, ano, udělala — jen pro švandu, víte a z ducha zla, který se zrodil v každé dceři Evině. Pamatujete se na onu mauxskou kočku, která nechtěla zůstati v domě, ačkoliv ji vábila a pod- plácela teta Rachelka teplým mlékem a namočeným chle-

Křestal