Číslo 51.

ZENSKÝ LIST

Strana 5.

nabité, vnikalo až na mříž dámské galerie. Nepo- kojněji než jindy šustily hedvábné šaty, potlačované rozčilení prochvívalo rozmluvy, šeptem vedené. Sot- va že se dbalo řečníka v sále, všecko očekávalo jen katastrofu. Tu pojednou zavzněl zdola hlas, dunící jako vzdá- lený hrom — pak zase hluboký a těžký jako zvuk obrovských starých kostelních zvonů — dámy umlkly — tlačily se vždy těsněji k mříži — a po- slanci vztyčovali se ze své pohodlné polohy na měk- kých křeslech. Slyšela jsem ten hlas, řečníka jsem neviděla, ale cítila jsem, že to je někdo, kdo je po- volán vésti jiné. Kdo je to? John Burns. John Burns, ten zrádce? Tak byl označován v německém socialistickém tisku od chvíle, kdy se hněvivě zřekl anglické strany. Ještě toho večera mi jej mr. Dew představil. Byl jsem nejprve zklamána: představovalať jsem si no- sitele tohoto hlasu jako muže, jenž všecky ostatní přečnívá, ale tu jsem viděla, že má jen hlavu obra. na malém, silném těle. Tmavé vlasy ježily se spurně nad širokým, ostře vrásčitým čelem; pod huňatým obočím leskla se dvojice očí, které svým mohutným zbarvením a horečnou živostí zdály se mluviti na- prosto proti původu tohoto muže z modrookého ná- roda. Potřásal mi silně rukou. Jeho byla široká a těž- ká, svědčila o kladivu, jímž kdysi mávala — jak jen je možno, že z ní vyklouzl rudý prapor, jejž nesla kdysi v čele armády nezaměstnaných poděšeným

Londýnem? Nebyl-liž tento muž rozeným tvůrcem a vůdcem velké, jednotné socialistické strany an- glické? Nepotlačila jsem ni jedné z otázek, jež se mi draly na jazyk. Vím, že sociální demokraté, a to zvláště ně- mečtí, mne považují za zrádce, pravil, ale neroz- umějí situaci. V Německu bych nejednal jinak než Bebel a Liebknecht, ale zde... a rychlým pohybem odsunul čajový koflík a nakreslil prstem na bílé mra- morové ploše stolu bod a vedl kolem něho kruh. Hleďte, pokračoval, tento bod, to je socialis- mus, a kolem toho kruhu se všech stran stojí něme- cká vláda, vaše vojsko, vaše policie, a ty ženou při- rozenou silou všecky svobodně smýšlející živly ku předu, s nímž se pak ony následkem vnějšího tlaku pevně spojují. U nás je jen střed, ale ten kruh chybí, a tak vyzařují paprsky socialistického slunce bez překážky všemi směry. Usmála jsem se trochu nedůvěřivě. — Podám vám důkaz toho, co jsem řekl, dodal rychle. Půjdete zítra se mnou — nepopřál mi času k námitkám, nýbrž označil hned místo a hodinu schůzky Od té chvíle jsme se scházeli častěji jak v parla- mentě, tak v londýnské radě hrabství. Viděla jsem udivena, s jakým respektem hledí členové všech stran na muže, jenž ještě před několika lety kladl plynová vedení v podzemním Londýně; ale ještě více jsem se divila radostné jeho pýše, s níž prohlašoval městská zařízení za »paprsky socialistického slunce«, kdežto já jsem v nich neviděla nic jiného než mě- (Dokonč.) šťácké sociální reformy.

Sluh bylo v domě množství. Již u otce byl dohlíži- telem při skladu pláten Jakubův otec, Zahrádka, a staří měli ho rádi pro jeho poctivost. Jakuba držel starý pán na rukou co kmotr. Za času starého pána vystavěl si Zahrádka chaloupku nad úvozní cestou, nedaleko za domem zbořeným. Tenkráte to byl sklad, a to místo patřilo starému pánu, i to, na němž stavěl Zahrádka. Starý pán mu ho daro- val. Mladý nechal Zahrádku ve službě; vědělťo jeho potřebnosti a poctivosti, a ten sloužil mla- dému jako starému, s touže poctivostí a věrností. On měl i mladého rád, poněvadž ho viděl rosta mnohdykrát na kolenou ho vyhoupal. Také říkal že nemá pán špatné srdce, ale že ho zkazil svět a žena. Často se též osmělil napomínati pána; on viděl dobře, kam to vše povede; ale musil posléze nechati tak, vida, že se mu ukázalo, co jest, a že se nesmí rovnati k pánu, aby ho směl napomínat. Jakuba nedal tatík na řemeslo tkadlcovské, dal ho učiti tesařem; a říkal, že nedá žádného na tkadl- covství, aby z nich nebyli žebráci. Měl ještě dva chlapce, mladší než Jakub. Andula se jim pozdě narodila; bylyť jí asi tři roky, když Jakuba odvedli na vojnu. Nemuselo se to snad stát. Ale Martoň chtěl ho mít k své ruce za lokaje. Že mu ho ale starý nechtěl dát, dal jej odvést, tak alespoň můj otec řikal; k otci do krámu to všecko z domu cho- dilo a leccos se propovědělo. To starého tuze trá- pilo a už ho nic v tom domě netěšilo. To ale pán čul a dal mu na srozuměnou, kdyby odešel, žeje

ním městě žijící nehrubě všimnou. Proto jsem se ptala, co to tedy s tím domem a jeho pánem bylo. Můj dobrý domácí mi všecko vypověděl. »To víte, milá paní,« začal, »že zde u nás již a tím více v horách větší díl lidu se živí od přádla a tkaní. Dokud plátna rukodělné samopřízné pla- tily, bylo nám všem dobře. Nebývalo bídy a hladu mezi lidem, leč při velkých neúrodách. Ale co na- staly plátna strojné, bavlnou míchané, jsme zabiti. Čím dále, tím bude hůře, jestli se nesmiluje Bůha jinou cestu k výdělku lidu neukáže. Neboť co se nyní dělá, to je stín jen toho, co bývalo dříve. U nás, jak sama víte, není klesání to ještě ani tak patrné ve všem, ani tak zhoubné, jako kdy se přijde dále do hor, kde je srdce obchodu plátenického, odkudž se po celém říkaje světě plátno rozváželo. Ale i tehdáž, kdy dobře bylo, mohlo být lépe chudším tkadlcům a přádelníkům, než bylo, kdyby je byli kupci nedřeli. Ti plátna za laciný peníz od nich ku- povali, ještě i na míře je šidili a sami pak bohatli. Jak měl který hezkých pár tisíc, tu ovšem rostlo to skokem; on mohl se pouštět do velkých špeku- lací, a už vedle něho ten menší neobstál, který ne- mohl do velkých měst a cizích zemí zboží rozesí- lat. Dost vzdychali ubozí tkadlci a přádelníci, kteří při té bramboře, mléku a špatném chlebě celý rok u stavu a kolovratu seděli, že mají ublíženo, aby se jim přidalo, že nemají nižádného výdělku při kopě; ale kupec nedal více, tkadlec potřeboval peníze, musel dát, byť i s pláčem. Kupec byl jeho pán, od