Strana 4.

ZENSKÝ LIST.

Číslo 51.

duševní, jako tuberkulosou, padoucnicí, jež po něko- lika generacích se objevují opět a opět. Kolik jest mladých mužů, kteří o boji životním nemají ani pravé představy a přece do světa přivá- dějí děti se ženou svobodnou, třeba plodí děti po- každé s jinou, a nemají citu zodpovědnosti, že jsou otci několika dětí s manželským závazkem k něko- lika ženám. Svobodná matka! Jaké v tom slově skrývá se moře utrpení, proti níž se bouří celá společnost! Doba těhotenství, doba slehnutí jest pro svobodnou ženu dobou starostí a duševní trýzně. Až muž-otec a žena-matka budou prodchnuti ci- tem zodpovědnosti, přivésti nového člověka na svět, pok bude jinak pohlíženo na svobodnou matku a celé mateřství. Až hospodářské poměry budou tak upraveny, že mladý muž a žena budou si moci bez bázně založiti milou, útulnou domácnost, a když i ethicky mocí svého vzdělání bude mohutnět duševně i citově, zů- stane muž uchráněn před špínou prostituce a bude v ženě viděti více než předmět k ukojení svých ná- klonností pohlavních. Pravé vzdělání jest závorou před nízkým nazí- ráním na ženu, před sobectvím, z takového man- želství vyrůstá čistá láska, radost ze života pro obě pohlaví. (Pokračování.)

Kdo jednou zkusil „BU VOVK U nekoupí jiné přísady ku kávě. Lily Braunová- Sociální obrázky z Anglie. Z knihy „Memoiren einer Sozialistin. Kampfjahre (Pokračování.) Vaše předsedkyně velebila mne jako první ně- meckou ženu, která ve veřejné schůzi žádala hlaso- vací právo pro své pohlaví. Tuto chválu jsem nucena odmítnouti. Po léta již nesou německé dělnice od mí- sta k místu prapor politické rovnoprávnosti a v čele dělnické strany, sociální demokracie, stojí muž, je- muž jsou ženy celého světa zavázány k díkům: August Bebel. Ustala jsem bezděčně, očekávajíc hluk nevole. místo toho se však pozvedly ruce všech k jednomysl- nému potlesku. I dámy v předsednictvu, mezi nimiž se nalézaly nejvznešenější ženy Anglie, přívětivě se na mne usmívaly. Při východu ze sálu šla mi starší, kostnatá žena vstříc. Dle stisku její tvrdé, rukavičkou nezahalené ruky poznala jsem dělnici. — Jsem sociální demo- kratka, pravila, a ráda bych vás pozdravila jako soudružku. Cestou domů mne provázela a já jsem projevo- vala údiv a radost nad tím, co jsem právě zažila. Usmála se pohrdlivě. — Co chcete? Jsme v Anglii! Je-li nějaký princ anarchistou a nějaká aristokratka socialistkou, považuje se to za něco velmi interesant- ního. Dejte jen pozor: o vás se budou trhati. Pro naši věc to však nemá pražádného významu. Řekla mi své jméno — Amie Hicks — a svůj byt. daleko na nejzazším severu Londýna. — Navštivte mne někdy; zavedu vás do dělnických kruhů. Ve víru nejbližších dnů nebylo na to pomy šlení

Sjezd zabral všecky moje síly. Chyběla jsem na něm arci často; nejen proto, abych se vyhnula ranním a večerním pobožnostem, jimiž schůze bývaly pra- vidělně zahajovány a končeny, ale také, abych zí- skala času ke psaní. Pozváními jsme byly přímo zahrnovány: počí- naje lord-mayorem, jenž nás přijal s celou pompou své nevystižitelně důstojné hodnosti, závodilo všecko v bezmezném téměř pohostinství. — Zvláštní vlaky vezly nás na venkov — na onen anglický venkov. plný měkké, jímavé krásy, se zelenými, lehce zvlně- nými pahorky, temnými skupinami buků a tichým domy, obrostlými růžemi. Téměř nepozorovatelně pro zrak a mysl přechází tu volná příroda v květ- nou zahradu nebo zámecký park, ne jako u nás, kde kultura, jí všemi prostředky pracně vnucená, působí často tak urážlivě jako procovské bohatství vedle vyprahlé chudoby. I do domů londýnských byly jsme zvány, které, tak jako lidé staré kultury, nesou zvenčí jednotvár- nou, často nudně působící masku dobrého vychová- ní, a teprve hostu, jemuž se otevrou, ukazují vše- cko své bohatství individuelního života. Byly jsme uváděny do dobročinných a vzdělavacích ústavů všeho druhu, a tak, jako ve zdejším ženském hnutí, inponovala mi i zde jednota jejich organisace, jejíž mohutná kolesa zapadala do sebe tak samozřejmě jako u oněch parních turbin, při pohledu na něž ne- víme, máme-li se více podivovati praktickému u- mění jejich tvůrčí či podivně nové kráse jejich stavby.

Sjezd sám byl pouhou parádou jako všecky sjez- dy. Řeči, které tu byly pronášeny, referáty, jež by- ly podávány, byly zasvěceným známy svým obsa- hem již z knih a brožur. Výměna názorů, která mě- la býti tím nejdůležitějším, byla posunuta na druhé místo, neboť byla by mohla na konec snad zaka- liti lesk přehlídky. A tak by zůstal ze všeho jako jediný zisk v navázání osobních styků, ale i ten byl při bližším přihlédnutí pro mne jen skrovný: tyto ženy neměly, co by mi nového řekly. Jejich alfa a omega, hlasovací právo pro ženy, bylo pro mne vy- řízeno tím okamžikem, kdy jsem seznala samozřej- most tohoto požadavku. Při vnitřní jedné schůzi delegátek byla jsem zvo- lena předsedkyní pro ženské hlasovací právo v Ně- mecku. Když jsem tuto volbu odmítla, bylo to s vše- obecným údivem vykládáno tak, jako bych se vzda- la samotného principu. V domě mých hostitelů točil se všechen zájem výlučně kol politických otázek. Čím jest jiným že- nám ve společnosti flirt, umění, toaleta, divadlo: drá- ždidlo pro nervovou soustavu — tím byla mrs. De- wové politika. Téměř denně byla jsem s ní v par- lamentě; buď již že jsme byly přítomny poradán komise o novém továrním zákoně — obecenstvo mělo beze všeho přístup — anebo jsme na chodbách a na terase u Temže při čaji a zmrzlině s poslanci debatovaly. A podivno: brali nás vážně; marně jsem hledala na tvářích mužů onen blahosklonně soucitný úsměv, s nímž moji krajané mají ve zvyku hledět na politisující ženu. Jistá zdrželivost vůči mně ne- vyplývala ani tak z toho, že jsem žena, jako spíše z toho, že jsem Němkyně, která patrně žije v před- stavách Angličanů jen jako »dobrá hospodyně«. Již bylo dusno jako před bouří ve slavnostně vy- sokých síních parlamentu, při každé příležitosti hro- zil blesk sklátit ministerstvo, a ovzduší, elektřinou

Besídka.