Románová příloha

„Národních Listů“ k číslu 13. ze dne 13. ledna 1903.

Různé zprávy. = O boji proti novoročnímu zpropitnému uveřej ňuje ve svých »Vzpomínkách vaudevillisty« Ernest Blum: »Před několika lety — vypravuje — odhod lal jsem se z důvodů sociálních a finančních, že již nikomu nedám novoročního zpropitného. Rozhod- nutí to mělo ovšem v zapětí tuhý zápas. Můj do movník byl, jako každoročně, od 15. prosince ne obyčejně roztomilý. O štědrý večer dokonce donesl mi došlé dopisy do bytu, čehož nikdy nečiníval Ráno dne 1. ledna přišel, aby přál k Novému roku poděkoval jsem mu srdečně a stiskl mu ruku Podíval se na svou dlaň a shledal ke svému nema- lému překvapení, že jest prázdná. — »Ach«, pravil. »milostpán snad nemá drobných, počkám.« — Mičel jsem; minul den, rovněž jako dny následující. Ne šťastník dosud nechápal; mohl mě očima probod- nout, když jsem přichazel neb odcházel, až konečně jednoho dne si dodal odvahy a když jsem si šel pro svoje dopisy, otázal se mne: »Milostpán bezpochyby zapomněl, jaký máme čas?« — »Jaký pak máme čas?« — »Nu, počátek roku — a Nový rok byl již před osmi dny.« — »Ne, milý příteli, na to jsem ne- zapomněl,« A řka to, nechal jsem jej stát. Když viděl, jaký je můj úmysl, nastalo pro mne hotové peklo. Ptal-li se někdo po mne, dostal od domov- níka z pravidla odpověď, že jsem již po čtrnácle dnů nebyl doma, což mi ovšem nemálo škodilo v očích mých přátel a ředitelů. Moje dopisy nechával celý

týden ležet ve své zásuvce. Moji dodavatelé přichá- zeli dlouhým tahem do mého bytu a nalehali, abych zaplatil, poněvadž jim domovník svěřil, že si soudní vykonavatelé u mne podávají kliky a že moje svršky bývají co chvíli někým zabavovány. Tu byla moje trpělivost u konce. Odebral jsem se k majiteli domu a vylíčil mu všecony ty infamie. Vyslech! mne zdvořile a klidně a pravil: »Budu bezpochyby nucen, dát vám výpověď.« — »Dát mi výpověď? Ale proč pak?« — »Zdá se, že jest na vás povážlivé udání u soudu a že v noci kutite tajemné věcí; jest do- mněnka, že jste penezokazem.« — »Kdo vám to pově- děl?« — »Můj domovník, k němuž mám největší důvěru, jenž mne nikdy neobelhal a jenž sdílí moje politické názory.« — Byl jsem poražen. Až dosud dával jsem domovníkovi na Nový rok padesát franků — slušné to zpropitné pro chudého au- tora veseloher, jehož šprýmy se mnohdy neod- měňují dle své hodnoty. Vrátil jsem se domů, vešel do lože svéno nepřítele a dal mu stovku, řka: »Zde máte Nového roku, hodný muži; považte jen, kterak jsem roztržitý. Myslil jsem, že jsem vám to dal již v poslední den minulého roku. Promiňte, a vyřiďte moje nejuctivější pozdravy své ctěné paní choti a své vážené rodině.« —— Není třeb připomínat, že jsem od této chvíle byl opět nej cinostnějším člověkem pod sluncem; moje tahanice se soudními vykonavateli zmizely se světa a také od podezření z padělání peněz byl jsem očistěn. Mů úmysl, nedávat Nového roku, špatně se mí vyplatil.

— Znal jsem kdysi člověka, jenž jako já byl roz- horlen na vydírání v den 1. ledna. Byl to naivnía velmi lakomý náčelník klaky. Umínili jsme si, žesi z něho stropíme švandu. Namluvili jsme nešťastníku, že dle nedávného usnesení sněmoven jest nejen od- straněno novoroční zpropitné, nýbrž že mimo to všichni ti, kdož dosud dostávali Nového roku, jsou od nynějška povinni obdarovati svoje klienty. — »Konečně jednou spravedlivý zákon!« zvolal náčel- ník klaky, »ale je to také pravda?« — »Však uvi- díte,«odpověděli jsme. A zaranžovali jsme následující komédii: Ráno o Novém roce přišel listonoš s ka- lendáříkem a pravil: »Dovolte, pane, abych vám přa šťastný a veselý Nový rok a zároveň podal vám tento pětifrank.« — Pak přišel domovník, jenž jej objal a podal mu deset franků, omlouvaje se zároveň. že nemůže dát více. A tak přichazeli jeden po dru- hém, divadelní sluhové, strojnící a každý přinášel svůj obol. Náčelník klaky bral vše to vážně, ale po- něvadž jsme neměli v umyslu, dát se od něho obírat o peníze — rozumí se, že jsme všechen ten náklad hradili sami — vypůjčilí jsme se od něho jeden po druhém přiměřené částky. To byl nejveselejší Nový rok, jaký jsem kdy zažil . ..«

= Noviny na lodích. »Daily Telegraph« přináší zajímavou zprávu, že koncem ledna anglický poštovní parník, jenž vypluje z Liverpoolu, bude opatřen pří- strojem Marconiovým a úplnou redakcí. Telegramy, docházející denně ze stanic Marconiových, budou cestujícím oznamovány časopisem. »Daily Telegraph« zajisté má pravdu, tvrdí-li, že zpráva, že nyní také uprostřed oceanu bude lze dostati noviny, bude při- jata se smíšenými pocity. Nevinná, nepoliticka zá- bava klidného života na lodích nyní pomine. Denní události budou vrhat svoje stíny též na společnost na lodi a budou rušit plný požitek klidu. Tak mnohý, jenž se uchýlil na moře, aby na delší nebo kratší dobu unikl vřavě života, bude příště nadarmo hle dati tento klid na poštovních parnících. Rozumí se, že cestující naopak nebude chtít vzdáti se výhody, aby též na moři byl ve stálých stycích s domovem a nezbude než přijati faktum, že za nynějších časů skutečný klid nikde nelze nalézt. — Jmeno lodi, jež hodlá podniknouti tento první pokus námořské žur- nalistiky, nechtěl ředitel společnosti Marconiovy ještě prozradit, ale potvrdil, že přípravné práce vskutku již jsou provedeny. Není prý nejmenších překážek, zasílati lodi mezi Poldhu a Novým Skotskem jaké- koli zprávy. Každá loď, jež se nalezá v obvodu 3000 mil stanice od Poldhu anebo od mysu Breton a má s sebou přístroj Marconiův, může současně s jinými dostávati zprávy. Mimo to se podařilo učinit opa- tření, aby zprávy nebyly zachycovány nepovolanými Zabrání se tomu tím, že přístroje jsou navzajem zladěny. Na nezladěný přístroj elektrická vlna ne- účinkuje.

Zemřeli v Praze-

Dne 7. ledna 1903: Šetelík Jan, syn kočího 11/2 roku, 336—II. Linková Barbora, vdova po nad- strážníku, 81 rok, 234—III. Jan Volejník, syn slévače, 2 dní, 169—IV. Kubec Josef, syn zámečníka, 21/4 roku, 129—VII. Hodanová Jana, vdova po krejčím, 75 roků, 275—II. Fouskova Ludmila, dcera obchodníka, 1 rok, 593—VII. Matička František, syn mlékaře, 3 měsíce, 26—VIII. Kocum Antonín, syn dělníka, 1 r., 109—VIII Petrásek Otomar, syn sluhy, 1 rok, 192—VIII. — Ve všeobecné nemocnici: Havelka Jaroslav, číš- ník, 30 roků. Chlapcová Josefa, dělnice, 41 rok. Lang- paulova Marie, služka, 19 roků. Šplíchal Josef, kupec 29 roků. Dne 8. ledna 1903: Pejslerová Marie, posluho- vačka, 51 rok, 810—I. Hornová Anna, vdova po inka- sistovl, 64 rokv, 229—II. Zlábkova Karolina, dcera

rukavičkáře, 1/2 roku, 38—IV. Táborský Miroslav, syn rukavičkáře, 1 rok, 118—IV. Mannová Anna, manželka klempíře, 21 rok, 642—VII. Jirkovský Karel, holič, 24 roky, 118—VIII. Rosenberg Antonín, obchodník, 61 rok, 324—I. Bělíková Anna, vdova po dělníku, 83 roky, 484—III. Zvolských Františka, dcera kotláře, 8 měsíců, 484—III. Smolíkova Božena, dcera obuv- níka, 4 neděle, 546—VIII. — Ve všeobecné ne- mocnici: Lacková Anastazie, dělnice, 30 roků. — U milosrdných sester: Heran Josef, krejčí, 24 roky.

Král. české zem. divadlo v Praze.

Národní divadlo.

90. hra v předpl 2. čtvrtka.

V úterý 13. ledna. Pod jabloní. Legenda o 6 obrazech. Napsal Julius Zeyer. Hudbu složil Josef Suk. Dirigent František Picka. Režisen Robert Polák. OSOBY: Hospodin, P. Řada. Anděl Raguil, J. Seifert. Jiný anděl, L. Dostalova. Třetí anděl, J. Rélink. Car Vatroslav, F. Steinsberg Danica, jeho dcera, H. Kva- pilová. Ljuba, její družka, L. Matějovská. Svetozar, Dragan, carové, R. Inneman, E. Focht. Svetimír, Kru- noslav, Živan, bratří, K. Želenský, F. Matějovský, J. Vávra. Sluha Svetimírův, J. Havelský. Sluha Kruno- slavův, K. Mušek. — Andělé, archandělé, sbory blažených. Po třetím obraze přestávka. Konec o 3/410. hod.

Začátek o 7. hod

Lidové divadlo „Urania“ v VII. části Prahy V zahradě I. pražského měšť. pivovaru. Začátek o 7. hod V úterý 13. ledna. Pohostinská hra sl. Julie Drtinovy. II. hra v předplacení. Poprvé: Jiřikovo vidění. Kouzelná báchorka se zpěvy o 5 dějstvích. Napsal Jos. Kajetán Tyl. Režiser Boh. Kovář. Konec o 1/210. hodině.

Švandovo divadlo na Smíchově. Začátek o 7. hod 35. hra v předplacení (úterní). Novinka: Libánky. Fraška o 3 jednáních od A. Pserhofra. Přeložil M. Horský. Režiser J. Kubík.

V úterý 13. ledna.

Pištěkovo lidové divadlo vretratan na Král. Začátek o 7. hod. V úterý 13. ledna. 1203 Po 51.: Krásná Lída. Velká burleskní fraška se zpěvy a tanci o 5 jedn. Napsal Otto Faster. Zejtra je lidové představení za poloviční ceny. Griselda.

»Musíte to dokázati. V každém případě však nemohu vás nyní propustiti.« Dal znamení policistům. Odvedli nás do vnitřního dvora a přes něj do jakési maličké uličky, úplně pusté, kde bylo jiné policejní komisařství, při němž nacházelo se také vězení. Policista odevzdal mne do rukou jednoho ža- lářníka a účetního — druhému. Zalářník dal mně znamení, abych ho následoval. Vstoupili jsme do široké chodby, vylité asfaltema s vysokými stěnami, natřenými temně červenou olejovou barvou. Tento komidor byl osvětlen dvěma naproti sobě se nalézajícími okny, jež podobala se těm, ktera nalézají se v našich nemocnicích. Po obou stranách byly dvě řady dveři, vlastně ne dveří, ale mříži s tlustými železnými pruty, skrze něž bylo možno prostrčiti ruku. Naproti každým takovým dveřím nalézalo se v protější sténé malé okénko. V komůrce nebylo zhola ničeho. Byla zde rovněž taková asfaltovaná podlaha a rovněž takové červené stěny jako v chodbě. V některých komůrkách, jak jsem pozo- roval, byli lidé. Žalářník otevřel klíčem jednu mříž, propustil mne a pravil: »Na shledanou, seňore.« Když kroky jeho v chodbě ztichly, začal jsem se rozhlížeti. Bylo mrtvé ticho. Chvílemi bylo přerušováno zdlouhavými kroky uvězněných, jež zdály se býti neoby- čejně hlučnými. Překvapil mne naprostý nedostatek ná- bytku. Kdyby zde byl aspoň nějaký stůl, stolička a ko- nečně pryčna, třeba aspoň jen otýpka slámy v koutě! Než nebylo zde zhola ničeho... Již jsem chtěl lehnouti si přímo na zem, když najednou v chodbě cosi zasyčelo a skrze

bylo na náš účet uděláno několik vtipů, z nichž každý byl doprovázen pochvalou. Zvláštní však jásot vyvolal vtip mladého, hrubého mladíka, s vypasenou, hloupou tváří. Postavil se nám do cesty a vyseknuv Petrovu hlu- bokou poklonu, zařval, co měl síly, namáhaje se pósou i hlasem projeviti největší úctu, což skutečně dopadlo ve- lice komicky ; »Como lo va, seňor gringo (jak se máte, pane gringo) ?« Pospíšili jsme si, abychom zmizeli. »Vidíte, jaký to ničemný lid!« začal spílati Petrov, jakmile octli jsme se ve svém pokojíku. »Taškáři, zloději, ničemové! Proklatá země! Stále říkám: pořádky jsou zde výborné, ale lidé jsou ničemní Bylo by záhodno, povolati sem prapor ruských vojáčků, sehnati tuto holotu na náměstí a postříleti ji!« »Zdá se, že ještě nedávno byl jste proti »ruským vojáčkům?« pravil jsem, nemoha se udržeti. »Ach, vy ničemu nerozumíte! Jsem proti regimu, ale ruského vojína si vážím a ruský národ jest hoden hlu- boké úcty. Miluji ho a vždy řeknu, že jest nejlepším ná- rodem na světě.« Hned druhého dne začal jsem choditi do služby. Nebyla nikterak snadnou. Kromě toho, že po celý den byl jsem nucen běhati po městě se spoustou obchodních blanketů naší firmy a se skleněnou skříní, v níž nalezaly se vzorky květin a listů, měl jsem ještě za povinnost, dá- vati do novin všelijaké zprávy, objednávati dělníky, doroz- umívati se s nimi a věsti knížky dělníků. Byl jsem za- městnán od rána do pozdní noci. „Zápieky emigranta.-