V Praze, v úterý dne 13. leana.

K číslu 13

NARUDN

Na »Národní Listy« ranní a odpolední předplácí se v Praze v administraci na měsíc 2 K —h ve filiálkách na měsíc 2 K 30h Poštou: na měsíc 3 K 20h s dvojí zásilkou: na měsíc 3 K 80 h

Telefonické zprávy „Nár. Listů.“ K situaci. Z Vídně, 13. ledna. Listy zabývají se skoro všechny nedělní schůzí výkonného vý- boru národní strany svobodomyslné a jeho rozhodnutím, jak positivním, tak i negativ ním. Spatřuje se v něm jakési, byť i malé polepšení vnitřní politické situace. »Fremdenblatt« v úvodní stati vykládá, že kdyby někdy v Čechách došlo k míru, smlouva, na základě které se tak stane, nebude se podstatně lišit od díla Körbrova, které prý nejlépe vyhovuje pomě- rům. Na adresu Čechů potom uzavírá svou stať vládní orgán těmito slovy: »Nikoliv ob- strukce, nýbrž rozum a péče o vlastní zájmy jsou nejmocnější zbraní lidu. Ob strukce zabila by říšskou radu a připravila by Čechy o postavení, ve kterém jsou ná rodním vymoženostem bližší.« »Deutsche Zeitung« pokračujev bramarbasmu, který včera zahájila. Vyzývá německé strany a všechny činitele k násil proti českému odporu, proti kterému přestává prý všechen ohled a všechna šetrnost. »Neue Freie Presse« pojednáva o votu výkonného výboru na dvou místech. Píše, že toto jest lepší, než se čekalo. Ni- koli v tom, co bylo usneseno, nýbrž v tom, co nebylo usneseno, spočívá důvod pro takové posuzování. Dvou věcí bylo se třeba obávat vedle projevů českého tisku. Jednak že bude usneseno, vystoupiti z dorozumíva cích konferencí, jednak že český klub bude zavázán, aby pokračovalvobstrukci Nic z obojího se nestalo.

Ovšem, přiznáváme, pojitkou pro život říšské rady usnesení pražské není a jest pravda, že klub může plné moci, sobě dané, užiti stejně, jak pro obstrukci, tak proti ní Avšak mnoho by již bylo získáno, kdyby nebyla nit dorozumívacích konferencí pře- rvána. Neboť ochoty k tomu bylo na straně české nepochybně dost. Rozbití konference té bylo by zarazilo dveře, kterými Čechové z obstrukce mohou přejíti do parlamentní opposice. Bylo by mělo dále v zápětí stup- ňování rozhorčení Němců a zvětšení oppo- sice u Čechů a tím také přivodilo konec říšské rady. Toto nebezpečí je snad odvráceno. Klubu říšskému, jenž není vázán žádnou direktivou, jest ražena cesta, která vede na- zpět k parlamentní činnosti a není vyloučeno, že se touto cestou jednoho dne dá. Jinak nebyl by se klub tolik snažil, aby si tuto volnost zachoval. Na bouřlivé dny, na pokusy, vládu zastrašit a vykoupit zasta- vení obstrukce pokud možno draho, jest třeba ovšem býti připravenu dále. Že však v kli- katé politice Čechů jest opětně na obzoru křivka, jež očividně uhýbá se od obstrukce, četné příznaky nasvědčují. Z Vídně, 13. ledna. Sdělili jsme již krátce, co němečtí delegáti na vy- rovnacích konferencích včera prohlásili dru. Körbrovi a kterak zbujněli ve své troufa- losti do té míry, že diktují vládě, j aká má býti vnitřní čeština v obvodech ryze českých.

»Neue Freie Presse« sdělujeo rozhovoru německých poslanců s předsedou ministerstva, že tak činili naproti oné části elaborátu, jež se týká úřadování vnější- ho. Nemohou prý však dopustiti, aby Če- chům dala se vnitřní čeština tak široká, ba ještě širší, než Čechové sami žádali a nemohou připustit, aby úřadové v jednojazyčném území, tudíž také českém, obcovali se zeměpanskými úřady svým úřad- ním jazykem. Praktické potřeby po této stránce prý není, jelikož kerrespondence není v zájmu stran, zároveň prý však popírá se potřeba státu. Všechny tyto námitky jsou důkazem jen věci jedné: nestoudné rozpína- vosti německé třetiny v králov ství českém, které není dosti, když se jí dává t. zv. německé území, které není dosti, že v t. zv. smíšených okresech nežádá se pro všechny úřady obligátní znalost obou jazyků, která však roztahovati se může do okresů těch bez znalosti druhého jazyka jen proto, aby Němci, kteří nemají žádné znalosti češtiny, mohli přijíti do českého území. Ještě jiné prý výtky činili Němci návrhům v příčině vnitřní češtiny, které, však se ne- praví. Pokud se týká povinného přijímán podání v obou jazycích v celé oblasti království českého, pro- hlásili prý rozhodně, že trvají na svém ela- borátu. Konečně naléhali, aby zřízena byla také krajská zastupitelstva samo- správná, což ministerský předseda při- slíbil.

Telegrafické zprávy. Z Haagu, 12. ledna (C.-B.) Z Batavie oznamuje se úřadně, že se nápadník na sultánský stolec v Ačínu bez podmínky po- drobil. Žejtra přibude prý do Kota Radže. Veneznela a velmoci. Z Londýna, 12. ledna. (C.-B.) »Reu- terova kancelář« dovídá se, že anglická vláda již obdržela Castrovu nótu, jež obsahuje odpověď na nótu vel- mocí. Odpověď je tak sepsána, že činí

Čislo v Praze za 2h a na venkově za 3 h Předplaceni a inseráty přijímá administrace v Marianské ulici, číslo 3. Tam je též redakce a expedice.

možným, aby diplomatičtí zástupcové zúčast něných mocí společně o věci pojednali dříve než sporná záležitost rozhodčímu souduv Haagu bude přikázána. Praví se, že blokáda dříve nebude zrušena, než všechny moci dospějí k přesvědčení, že by zrušení blokády jejich zájmům neuškodilo.

Roztržka mezi manželi Lonyayovými. Vídeňská »Neue Freie Presse« prohlašuje všechny v novinách kolující zprávy o roztržce mezi hrabětem Elemerem Lonyayem a jeho chotí, bývalou korunní princeznou Stefanií, za smy- šlenky. Činí tak na základě ujištění, kterých se jí na učiněné dotazy dostalo z Král. Vinohradů z villy Gröbovy a z Pešti od rodiny hrab. Lo- nyaye. Také dostala prý »Neue Freie Presse« z Cap Martinu telegram od majitele jednoho z tamějších hotelů, který oznamuje, že včera ještě hraběnku Lonyayovou i hraběte viděl a že manželé Lonyayovi včera ještě v hotelu Kaa- nově obědvali. Jest prý tedy smyšlenkou zvěst, že hrabě Lonyay Kap Martin opustil. V »Neue Freie Presse« popírají tedy súča- stněné nejbližší příbuzenské kruhy, co vídeňský tisk právě zase na veřejnost vrhl a dementi s těchto stran nemůže arci překvapiti, jako ne- musí nikoho mýlit. Jiné časopisy německé při- nášejí o afféře zprávy tak obšírné, podrobnéa určité, že o skutečné roztržce mezi manželi Lo- nyayovými sotva lze pochybovat, byť i snad ne- bylo pravdou, že hrabě Elemer Lonyay Kap Martin opustil.

Ježto věc každým způsobem širší kruhy zajímá, neváháme tuto uvésti — dle rakouských německých časopisů — některé další podrob- nosti ze života a poměrů hraběte Elemera Lo- nyaye a hraběnky Stefanie Lonyayové. Počát- kem prosince meškali manželé Lonyayovi spo- lečně ve Vídni; jako obyčejné bydleli v hotelu »Imperial«, kde již nejedenkráte za svého po- bytu trávili, majíce pro sebe reservováno něko- lik pokojů. Asi 5. prosince hrabě Lonyay odejel z Vídně a den po něm opustila hotel i hra- běnka, aby odejela do Prahy. Úmyslem jejím prý bylo, zakoupiti v okolí praž- ském nějakou villu, aby mohla zde meškati v blízkosti své dcery. Známo, že 6. prosince skutečně v Praze byla, že navštívila asi na hodinu provdanou svoji dceru Alžbětu a že u příležitosti té podí- vala se i do síní královského hradu, kde dlela s prvým svým chotém, korunním princem Ru- dolfem po dobu dvou let. Vzpomínky, jež uchvátily ji při návštěvě místností, jež před dvaceti lety opustila, vyvolaly v ní mocné vzrušení; a možná, že bylo to tušení brzké roztržky, jež vyvolala jí na rty slova: »Možná, že se sem brzy vrátím . . «

FEUILLETON. Rozhodnutý spor o hranice panství strážnické ho. Slovenská legenda. Na hranicích jihovýchodní Moravy a Uher táhnou se Karpaty, jejichž stráně jsou porostlé rozsáblými lesy. Velká část těchto lesů patří pan- ství strážnického. Území to sousedí s kotárem skalickým. Toš počujte, co sa vám nestalo! Je to už dávno, já to nepamatuju, náš tatíček také ne. Ale starší ludé to vypravujů. Strážnická vrchnost a Skaličané sa dostali ráz do hádky o kus lesa. Nijak sa nemohli dohodnút. Tož co myslíte, že udělali? Šli k advokátovi? To tak! Víte, já ne- vím, lesti byli tenkrát advokáti lebo ne. Možná, že byli. Ale vrchnosť a Skaličané sa myslím báli, že by jich advokát ocigánil. Rozhodli sa jináč. Skaličané navrhli toto. Každý strana vyšle po jednom silákovi. Ti sa budů pasovat. Kerý zví- tězí, teho straně připadne ten kus lesa. Domlúvili sa tedy, v kerý deň a kerú hodinu sa majú pa- sovat. Mělo to byt za tři týdně. Kerá strana by sa dostavila neskoro, ta prohraje, lebo dyby sa ani nedostavila. Skaličané si trúfali, že mosá vyhrát. Obhlédli si už siláka před tým, než to navrhli. Ale přeca sa jim to potom nevyplatilo.

Strážničtí páni byli v úzkých už. Smlúvený čas uteče jak nic a oni pořád nevěděli, koho poslat. Už scházelo do ustanoveného dňa enom deset dní. Páni ve Strážnici sa dověděli, že strýc Martinek zPetrova by sa k temu pasování hodili. Byli už starý, ale ešče sa tak hned nelekli. Toš zkázal strýcovi, lesti by sa nešli pasovat. Strýc sa nedali dvakrát pobízat. Enom že aby sa jim dali pár dní jak se patří najezt a napit. Páni jim poslali pár plécek masa uděného a vědro vína. Strýc užívali spokojeně a čekali beze strachu ustanovený den Ten sa přiblížil. Pro strýca dojél panský kočár. Oni sa v něm uvelebili a dali sa zavézt na to místo, kde sa měli pasovat. Dyž tam dojéli, byli tam už Skaličané aj se svým silákem. Byl to chlapík urostlý jak jedla, mladý ešče. Mohlo mu byt ale dvacet roků. Dojél na šimle bilučkéj jak sněh. Měla v ocasi aj v hřivě samé pantličky.

Aj on byl vyšňořený jak panenka. Dyž sa přiblížila ustanovená hodina, slézl šuhaj s koňa a strýc také sa vyhrabali z kočára. Pomalučku kráčali, pod- pírali sa čaganem. Víte, byli už starý, šak jím bylo ale sedmdesát. Postavili sa proti sobě. „Za- čnite,“ povídá ten skalický strýcovi. „Ste starší.“ „Enom začni ty,“ strýc na to. Dyž teda nechtěli začínat, povídá: „Škoda vás, starý, mohli ste ešče pár roků žít.“ A pustil sa do něch. Ale strýc sa ani nepohnúli. Casnoval sa s něma podarebně, až sa celý zadýchal. „Toš včil já,“ povídajů strýc. Potom pokývali útrpně hlavů a pravjá: „Škoda ta, juhás, škoda, že tu mosíš svůj mladý věk složit.“ Chytili ho a enom ráz s ním uderili. Hned mu vyskočila z nosa krév a za chvílku bylo po něm. Potom šli strýc k téj kobyle. Rapli ju za ocas a praščili s ňů o zem, že ani sa víckrát nepohnůla. Dyž to tak dobře pánom dopadlo, bylo moc slávy. Strýca zavézli dom s muziků a odměnili sa jím. Postarali sa, aby měli vína a masa až do smrti. —

Jos. Soukup.