3
masthead
29 listopadu 1908.
5
title
Nedělní zábavná a poučná příloha , Národních Listů k č. 329.
6
article
Podobizna Karla Hynka Máchyí
Podobizna Karla Hynka Máchyí
Poznovu vynořila se v nedávných dnech
otázka, zdali konečně objevena pravá, věrná
podubizna nesmrtelného pěvce „Máje“.
Stalo se tak v prvém čísle nového ročníku
belletristického týdenníku Máje ze dne 2. října
t. r. Redakci řečeného týdenníku byla panem
Aloisem Pelcem, majetníkem pražské kavárny
„Louvre“, zapůjčena stará litografie, pocháze-
jící z někdejšího závodu Fr. Šíra, akad. malíře
a litografa v Praze. V článečku Máje (v rubriee
Z českélo života) uvedeno, že Šír narodi
se koncem osmnáctého století a zemřel roku
1864, byl tedy současníkem Karla Hynk
Máchy. Roku 1844 zařidil si kamenotiskárnu
a vydal litografované podobizny králů a vynika
jicích mužů českých, zejména Purkyňovu.
Presslovu a Šafaříkovu.
Domnělá podobizna Máchova, kterou pan
Pele získál koupí od neznámého muže (veteš-
níka nějakého?) a jejíž reprodukci. týdennik
Máj přinesl, nebyln — jak se zdá. — hined pů-
vodně a tiskem opatřena jménem K. H
Máchy. Teprv později kdosi tužkou připsa
dole na okraji Mácha.
Dle jistých znaků, zejména kroje (zobra-
zený mladý muž jest oděn jakousi blůzou, ha-
lenou, v pasu řemenem spjatou), dle širokého
přes blůzu ohrnutého límce košile (tak zvanéh
byronovského), zvláště však dle jemného, panen
skélo plnovousu soudí pisutel čiánku, že je to
asi podobizna Máchova. Mácha prý totiž nikdy
se neholil a vous na portrétu jest nepochybně
prvotní, břitvou nikdy pedotčený.
Karel
Hynk
Máchye
Pelc
Šír
Hynk Mácha
Purkyňův
Presslův
Šafaříkův
Máchův
Pele
K H Mácha
Mácha
Louvre
Francie
Praha
7
article
Avšak Máj zmiňuje se taky o jiné do
mnělé podobizně Karla HIynka Máchy. Je zná-
mo, že dlouho byl za podobiznu Máchovu po-
kládán obraz sv. Jana Křtitele v kapli na hradé
Valdstýně, k němuž básník „Máje“ prý byl m
delem. Ale když „podobizny“ Máchovy dle
zmíněného Jana Krtitele zhotovené byly uká-
zány Máchově milence Lori (Eleonoře Šopírko
vé), prohlásila tato, že v nich neshledá vá
žádné podoby Máchovy. A k svému
prasynovci řekla prý kdysi: „Máchu dobr
namaleval jenom Qua st.“.
Tento výrok milenky Máchovy jest velm
důležitý. Vysvitá z něho, že Mácha byl tedy
skutečně a nejspíše ještě za života svého por-
tretován. Kde však byla malba Quastova? Jisté
ji Eleonora viděla kdysi dávno, snad hned po-
tom, když byla zhotovena, nespatřila jí však už
později a nemohla snad ani naznačiti, kam s
poděka.
Vzhledem k důležitostí věci budiž mi do
voleno, abych podal, nepatrný a přece snad do
jisté míry zajímavý přispěvek k otázce podo-
bizny Máchovy.
O výroku Eleonory Šojrkové, kteráž po-
přela totožnost obrazu Jana Křiitele na Vald-
štýně s podobou Karla Hynka Máchy, dočet
jsem se v Máji poprvé. Nedostalo se mi do ru
kou vše, co bylo kdy o portrétě Máchově na
psáno. Avšak že obraz Jana Křtitele není po-
dobotí Máchovou, věděl jsem již dávno. Pr
mně vyvrátila demněnku tuto moje mntkaí jit
někdy před čtvrtstoletím, snad i dávněji.
Karel
HIynka
Mácha
Máchův
Křtitel
Krtitele
Lori
Eleonora Šopírko
Qu
Quastův
Eleonora
Šojrková
Křiitele
Hynk
Vald
8
article
Malka moje (zomřelá roku 1899 u věku
83 let) dobře znala Kurla Hynka Máchu. Kdyz
můj děd, Jan Ilostivít Pospíšil v Hradci Krá-
lové, po velikých překážkách získal roku 1826
i pražskou tiskárnu Veroniky Šollové v Řetězové
ulici, svěřil její vedení nejstaršímu synu svému
Janu (Jaroslavu), pozdějšímu samostatnému
majetníku. tiskárny té a nakladateli, kterýž p
rozhodnutí otce svého nusil přerušiti další
studie a odebrati se do Prahy. Při tiskárně te
zřízeno bylo i malé knihkupectví. Aby se mla-
dému Janu v Praze příliš nestýskalo, aby mu
kdosi blízký spravoval domácnost a taky v knih-
kupectví časem vypomohl, aspoň přítomnost
svojí, vysílal Jan Hostivít do Prahy střídavě
dcery své, zejména Kateřinu (později matku
moji) a Antonii. Tyto sestry mladého Jana Po
spíšila za pobytu svého v Praze meškávaly
často i v knihkupectví, kam přicházeli mnoz
tehdejší vlastenci nejen aby knihy kupoval.
nebo o vydání svých vyjednávali, ale i „na
táčky“. Podívat se, co nového se na trhu knih-
kupeckém objevilo, prohlédnout časopisy atd.
K těmto častějším navštěvovatelům pražského
závodu Pospišilova náleželi Mácha. Přichá
zel, probirni se novinkami, pohovořil. A takto
poznala natka moje Máchu a celý jeho zjev
dobře a navždy si zapamatovaln.
Malka
Hynk Mácha
Jan
Ilostivít
Pospíšil
Šollová
Jaroslav
Hostivít
Kateřina
Antonius
Pospišilův
Mácha
Hradec
řetězový ulice
Praha
9
article
Když asi kolem let osmdesátých vyšla jist
publikace (tuším z Turnova), která přinášela
obraz Jana Křtitele na Valdštýně jakožto du-
mnělou podobiznu Máchovu, předložil jsem
obraz ten i podobiznu Máchovu dle něho zhoto-
venou matce své s olázkou, je-li to skutečna
věrné zobrazení Máchy. Matka jen bystře n
obrazy pohlédla a bez váhání, zeela určitě o
pověděla: „Ani pomyšlení! Tak Mácha naprosto
nevypadal.
A hledie ještě na obraz jako v zamyšlení
zvolala náble: „Víš, kdo z našich známých vel
mi se podobá Máchori?. Podle koho bys
obraz Máchův skoro mohl malovat? To je Jaro
slav B.“
Jaroslav B. (nyní již zemřelý) byl velm
vzdálený příbuzný, mladý muž věku asi Má
ohova. Měl vysoké čelo, tmavé kaštanové
vlasy i plnovous, modré oči, rovný, protáhly
nos. Byl velmi živé letory a povahy poněku
výstřední. Taky v tom podobal prý se do jisté
míry Máchovi. Mácha prý nosíval plášť (nebo
kabát) s červenou podšivkou, jezdecké boty
s ostruhami a jezdecký bičík, ač prý nikdy na
koni nejezdil. Hrdě prý kráčival a bičíkem na
holeně si pošvihával, čimž vzbuzoval pozornost
mimojdoucích. Zvláštní jezdecký úbor Máchův
byl prý příčinou, že jině osoby, v knihkupectv
Pospíšilově meškající, za jeho přítomnosti stra-
nou na sebe pohlédly, ironicky se pousmívaly
a nejednou prý po jeho odchodu padlo slovo
že je „überspanní“, jak se tehdy mluvilo.
To bylo v prvé polovině třicátých let minu
lého století, a jest pcehopitelno, že za tehdej
šich sevřehých poměrů, v celém tom tichošlap
ném životě byl odlišný, bolatýrský zjev Máchů-
něčím neobyčejným.
Vracím se nyní k výroku Máckovy milenky
v týdenníku „Májř“ uvedeném, že „Máchu
dobře namaloval jenom Quast.
Kam se poděl tento obraz Quastův, nikdo ne-
vřlěl A do výroku řečené paní snad vůbec
o něm nikdo nevěděl, a kdo jej tohida měl. ne
Křtitel
Máchův
Mácha
Máchori
Jara
Pospíšilův
Máckův
Quastův
Turnov
Valdštýn
10
article
vědél snad zase, jakou vzácnou podobiznu
chová. Sluší litovati, že výrok milenky Máchovy
hned potom, kdy jej učinila (Máj neuvádí, kdy
se tak stulo), nebyl co nejvíce rozšířen, všemi
českými listy a netoliko jednou, nýbrž opětovně
aby se konečně dostal k sluchu tehdejšího ma-
jetníka práce Quastovy. Tehda, před smrtí ře-
čené dámy (1891), kdyby se jí podobizna byla
dostala na oči, byla by s určitostí nezvratnou
mohla prohlásiti, je-li to ona podobizna Má-
chova. A kdyby se byl obraz vyskytl do roku
1899, byla by určitě mohla prohlásiti moje
matka, zdali to podobizna Máchova. Avšnk
obraz byl zapadlý kdesi v soukromi a teprv as
přede dvěma lety získal ředitel umělecko- prů-
myslového musea pan A. Borovský zajímavý
akvarel, opatřený podpisem svého tvůn
„Johann Ouast“. Obraz přešel v jeho ma-
jetek snad z několikátě již ruky, i nebylo lze
dopátrati se, odkud pochází, kdo býval jeho pů-
vodním majetníkem, kterýžto majetník by pak
taky byl mohl podati zprávu, koho obraz před-
stavuje nebo jaká tradice je s ním spojena. Arei
taky možno, že někdejší informovaný majetník
obrazu spí dávno již věčný sen.
O tom, že takováto domnělá podobizna Má
chova existuje, dověděl jsom se teprve z Máje
Ihned jsem si umiňoval, že navštivím pana ře-
ditele Borovského a vyprosím si, aby mi obraz
ukázal — měl jsem stále na paměti slova matky
své o podobnosti přítele našeho Jaroslava B.
s Máchou.
Ale než se mi nasskytla chvile, abych pana
A. Borovského mohl navstívit, událo se mi zcela
nahodile, že při návštěvě reprodukčního ústavu.
objednávaje nějaké práce pro sebe, zcela ne-
připraven a nenadále spatřil jsem obisk na
zkoušku jistého portretu, připravený k zásile
objednateli
r v d
Máchův
Ouast
Mácha
A Borovski
11
article
Zcela letmo pohlédl jsem na reprodukcia
hlavou se mi kmitlo pomyšlení: „Toť vypadá
asi jako hlava nebožtika Jaroslava B. — —
ale již vytanulo pomyšlení jiné a já vyhirk
olázku: „Čí to jest podobizna?
„To prý jest podobizna Ma
cho va.
„A majelníkem jejímí jest pan ředite! B
rovský, pravda-li?
„Ano
Spěchal jsem k panu řediteli Borovskému
pověděl jsem mu o svém dojmu, sdělil jsen
s ním výrok matky své a poprosil jsem, aby m
pověděl, za jakých okolností získal obraz. Po
věděl mi, co svrchu uvedeno a co snad bud
doplněno kýmsi, až se reprodukce domnělé po
dobizny Máchovy dostane na veřejnost. Nebot
p. řed. Borovský chystá vydání této zajímavé
a důležité malby Quastovy s literárním průvo-
dem, jímž bude uvedeno vše, co nasvědčuj-
tomu, že práce Quastova by mohla býti nebo
jest věrnou podobiznou Máchovou,
Co tuto povědéno o portretu Quastorě, ne
vylučuje nikterak, že taky litografie Šírova, již
chová p-Alois Pelc a jejíž reprodukci přinesl týden
ník Máj, je snad podobiznou Máchovou. Je-i
pocházi arci nepochybně z ruky jiného tvůrce
originál její snad byl zhotoven v jině době než
(uastův, přenášením na kámen pozměněn sna
byl výraz tváře, který tu jest jiný než na akva
relu Quastevě, i kroj Máchův snad byl „pře
básněn atd.
Je nepochybno, že v této věci volmi na
váhu padá minění znalců. Znalců doby Máchovy
jeho života atd. Ale kdyby se ještě nyní vyskrt
pamětník Máchův, jeho současník.
kterýž jej osobně znal, s ním se stýkal, bylo b
jeho svědectví velmi důležité a snad rozhodu
jící. A není vyloučeno, že žije ještě kdosi, jenž
si podobu Máchovu v živé paměti zachoval.
Borovski
Máchův
Šírův
Pelc
12
article
Pravda, od smrti Máchovy uplynulo již
plných dvaasedmdesát roků. Současník
a pamětník Máchův, žije-li posud, byl by na-
nejmíň u věku 86—88 let, a tak stár by as
musil býti, aby na jeho pamět bylo lze spo-
lehnouti
Zdali nežije posud staříčký sazeč některý
který byl v letech třieátých učněm v tiskárně
do níž Mácha docházel nebo kterýž Máchovi do-
nášel „kartáče“ sazby ke korehtuře? Zdali ne-
žije stařičký nějaký kněz nebo učitel, který by
za časů Máchových studentíkem, kterýž sledo
val zjevy litorární a dychtě poznati významiaé
tehdejší osobnosti, pozlal z blízka taky Machu.
podržel v paměti podobu jeho a uvida nyni
portrét Quastův mohl by určitě proněsti: Ano.
to jest onl
Zdali kdosi ze čtenářů těchto řádků neza-
slechl kdysi od některého stařičkého pána zmín-
ku, že znal a pamatuje Máchu, a zdali nežije
pesud onen starý pamětník?
Slabounká naděje upiná se k tomuto vy
zvání. Sám sebou je vzácný věk devadesáti lee
a nemnoha smrtelníkům je ho dopřáno. Ještě
vzácnější náhodou by bylo, aby mezi žijícimi
posud devadesátníky vyskytl se pamětník Má-
chův, muž, který nesmrtelného básníka osobně
znal a jeho obraz by zjistiti mohl. Avšak tato
možnost přece není naprosto vyloučena. Kde
by tu mohl o podobizně Máchově pronésti slov
rozhodné, určité, nezvratné, prokázal by památ
ce Máchově službu velikou a vděčně by ho byl-
vzpomínáno všemi ctiteli Máchovými.
Fpsilon.
Máchův
Mácha
Mach
13
article
Mimo nadání.
Mimo nadání.
elstie Napsal Václav Jisk ra ehs e
„Opravdu, jsem velmi slušný člověk. Ovšem
nemaji všichni lidé stejného vkusu, ale já své-
mu vkusu vyhovuji velice, a myslím, myslím
(toto druhé myslím bylo z radosti o jeden to
vyšší, než první), že i jejímu, Jejímu! Ona, Lo-
rinka, mnou milovaná Lórinka! Loórinkaa!“ Po
slední Lórinka v samomluvě pana Karla To-
pinky už dojímala třesoucí se hospeninou.
Pan Topinka čítal se k uchovaným mužům
„nejlepšího věku“, ktoří stejně neradi mluv
o svých letech, jako uchované dámy. Právě
v této chvíli se prohližel v zreadle, hovoře sán
s sebou.
„Jsem z oněch nenápadných brunetů, ktet
nejvíce dovedou zaujmouti. Mám zvláštní po
hled. Již kolikráte jsem postihl na samolné
Lórince, jak je zmatena, když se na ni podívám
což pak jiné ženy! Jen kdyby té Leokádie ne
bylo v domě! Ale je to nemoudrá malka —
všecky prostřední dcery provdá a jen nejmlads
a hlavně nejstarší si nechá. Jaký div, že pak
Jisk
Karel
Topinka
Loórinkao
Lo
14
article
chce každému věnovati Leokádii. Já a Leoká-
die! Já, člověk v nejlepších letech, v dobrém
postavení a k tomu mílující osmnáietiletou
krásku — Lórinku, Ločrinku!“ zatřásla se zas
huspenina.
„Pořád mi vnucutí, že jsem rozvážný jia
člověk, který má větroplašná léta za sebou, kte
rý žen moudrostí a rozvahou se dává voditi —
t. j. kterého ta moudrost povede k Leokádii. Ř-
kají mi, že jsem usedlý, se starým pánem mne
nechávají hráti karty, dámu a šachy, stará paní
zase mi vykládá patience a Leokádii jsem po-
držel už 175přaden bavlny — každoho dne
jedno — ona plete pro chudé děti punčochy.
Čekám jen, kdy mi dají také dráty a klubko.
A brániti se nemohu, jsem přece jako kus
rodiny od té doby, co jsme se dohodli, že paše
kráva se napila z jejich louže, či, abych to řekl
postičtěji, co slavík z naší zahrady si vzal za
manželku slečnu slavíkovou z jejich zahrady.
a konkrelně řečeno co jsme se dobodli, že naše
pranrtky bydlily dvaeet let vedle sebe v jednom
domě.
Tuhle mi radila stará pani, abych si nemy
často hlavů, že by mi brzy sbělely vlasy, že
jsem beztoho dost světlokaštanový Pak mi ra-
dívá rozliéná přodběžná evičení proti rheuma-
tismu v nohou a pro dobré trávení. A to všecko
aby odvrátili mé myšlení od smavé Lórinky
přivábili je k bavlnu vinoucí a punčcehy ple
toucí Leokádii.“
Za té řeči pan Topinka svraštil čelo a za
šilhal do zreadla — mihl se mu na spánku kraj
ně světlekaštanový vlas, a když se po něm pidi.
přisel ještě na několik stejně světlekaštanových.
Topinka
Ločrinka
15
article
Protože se pokládal za rozhodného bruneja, vy-
trhal všecky světlé odpallíky, nic nedbaje jejiei
odporu.
„Kdo by to byl řekl,“ povídal si dále, „lak
brzy! Ale to je přílišnou duševní námahou
pak někde je to v rodině. Tamhle Vojtéch Le
gátů, dvacetiletý hoch, má hlavu jako mlék
a jedna známá paní nebožky matky přišla už tak
vůbec na svět. Také se stává, že se člověku
vlasy mění, z bruneta se stává blondýn a na-
opak, rozmanité jsou hry přírody, může býti,
že se teď změním v blondýma. Ostatně i jaks
blondýn bych vypadal dobře. Ale raději budu
hleděti zůstati brünetem, jcem už tomu zvyklým
a ona — ona by mne snad ani jiným miti n
chtěln. L.ibím se ji právě takovým, jakým jsem.
miluje mne právě takovým, jakým —
Pan Tapinka přestal mluviti, zakopnuv
o slovo „miluje“, jehož se takřka ulekl, ale ra-
dostně ulekl a zastavil se v myšlení, aby si n
něm pochiutnal. all
Miluje ho... Lórinka, sladká, mla ďoučká.
dovádivá... Miluje ho? Není pochyby; je tal
zajimavý brunet s tak zvláštním pohledem
v nejlepších letech, a velmi dobrém postavení
baždá žena, již potká a na n.iž se podivá, je jin
zmatena a klesla by mu v náruč, kdyby chitěi
A tody i Lórinka. Je ovšem mladá, Iibezní; aie
to jinak ani nemůže býti, to tak má býti. Ona
taková, on takový. A tedy ona ho miluje.
Tapinka
16
article
Jak jsom tuhle hrál v sachy se „starým
pánem“ razpomimal se pon Topinka na důkaz.
„stála u vkna mozí záclonami mně naproti, a a
žerlem, přece vyzeala mí lásku, Pala ruku na
srdoe, oči zvedla ke stropa a pek, pak mi po-
slala lubičků, malinkou, uličmekeu l.ubičku,
pak se zasmála na celé kolo a utekla a už se
neukázala ten večer. Styděla se. A jak se ko-
ketně tvčřila, člověk by to v takové žabce ant
nchledal; měl jsem tisíc chuti převrhnouti ša-
ehovnici i se starým pánem a skočit k ni, ale
vedle seděla Leokádie a ta tři nuly z toho tisice
ubrala. Zůstal jsem tedy při jedné chuti sedé
a doprohrál jsem svou pairtii.
Ta Leokádie ale je opraydu protivná. Vi
děla, co Lórinka tropí, a smála se, až se kou-
sala do pysků. Co ta se má čemu smál a míchat
se mezi mne a Lórinka! Ta přece už ze škádlen
lásky vyrostla. A je to poněhad velké sebe
vědomí zůstati klidnou, když vidí, že ten, n
kterého lící, tone v obdivu a lásce k líbeznému
šotkovi. Ta má nějakou rybí krev — upletlaz
ten večer celé chodidličko a ještě svinula jedn
přadeno, které jsem ovšem je držel. — Ale at
všecko ať; loď jde o jinou věe. Co dám Lórince
k Ježísku? Co bych jí tak dal, aby v tom bylo
všecko obsaženo? Klenoty ne, nic hmotného
teprv až bude mojí nevěstou, dostane prsten
prozatím něco vzdušného.
Chvili pan Topinka přemítal a za chvíli ra-
dostně vyskočil; našel vzdušný dárek.
„Dám ji skvostně v samém zlatě vázanou
kucharku a učiním v ten večer nabídnuti! Toje
nsmírně jemné a vybrané. To učiním! Něco
musím dáti také těm duhým: rodíčům koupín
nové sachy, karty a stolek a Leolildij, té dán
sviják bavlny, takový otáčivý, že jí pikdo ne
bude musiti bavlnu držoti. Sic bych jinak sno
dostal do výbavy s nevěstou též držení bavlny
s Leokádií.
Topinka
Leokádie
Lórinka
Lórince
Ježísko
17
article
„Ale já jsem velký idenlista,“ zjistil náhle
pan Topinka, jako by sám byl překvapen tím
objevem. „Faktum je, že jsou na mé strano
všecky přednosti. A co činím? Chci si vzí
děvče bez peněz, z pouhé lásky. Vidn, to je
dnes řídký případ — to by měli všichni tam
mlti na mysli, a ne ztěžovati mě ideální snah
a jednání dosti odmítevým, hrdým chováním
plným sebevědomé zdrželivosti. A to i s Leok
dií se tak vysoce drží, což je už teprve zbyte
nou nevhodnestí.
Jinak se chovají velmi srdečně a přátelsky
ale jakmile se eítím býti milujícím mužem
místo k šachům chci sedati k Lórince, tu n-
jednou se mnou dělají jako s pinčlíkem, který
už není k ničemu, ale k němuž se v rodině
hezky chovají pro jeho starou rodinnou přísluš-
To mne dráždí, to mne rozpaluje — nle
já se nesmím zlobit, nedělá mi to dobře pro ža-
ludek — a co bych se zlobil; je přírozenou
věcí, že by matka chtěla provdati dřive Leokádii.
než to kotě, a že jsou nevrli, když vidí, ka
cílím já. Proto přece so na konec budou musiti
smířiti s mým chtěním, které je — jistě — tak
chtěním jejím. Protuže to je vlastně lak: ona
je mladá, nevi, co je láska a milovati bude toho,
komu bude jakožto manželka láskou povinu
a to budu já. Ostatně se v tom mohu i mýliti
třeba mne již teď miluje více než tuším. Vím
že několikrát utekla, docela jistě přede mnou
utekla, a tohle dělávají dívky, které milují,
Leokádie sice neutíká, ale to je zase used
nost.
Topinka
Leok
18
article
lostí. A konečně pro mne a za mne, Leokádie.
když chce, ať utíká a když nechce, nemusí. Ale
ten sviják ji koupím. Beztoho jsem tuze utrpěl
že jsem jí bavlnu držel — není to dosti mužní
posice; a ještě si navyknou na mne hleděti jako
na sviják, za dobrotu a ochotu. Ale — však
ony se věci změníl“
Několik dnů byla odráživá skelná plocha
velkého zrcadla v klidu. Bez bnutí vracela všen
židlím, závěsům a ostatním věcem v pokoji je
jich nohybný obraz, až zase jednou se oživila
zachycujíe hbitě všeclma ustavičně se měníc
gesta a obraty před ní stojícího pana Topinky
„To jsem já,“ odsloupil krok do zadu
vzlýčil hlavu, „já, muž v nejlepších lelech, v
výborném postavení, plný přednosti duševníel
i tělesných. Já, jenž jsem tak dobrý a milý, tak
elegantní a zdvořilý, čeho jsem já musil zavžíti !J
to přímo neuvěřitelné, ta Leokádie, sviják jsem
jí koupil, abych se jí zbavil, a ona“ — pan To
pinka se zajíkal a podle potřeby rozličně šermo
val rukama — „a ona, ne, a on — ne, přece
ona, ona se — ne, on si ji — někdo vezme —
a ona, ano tady přijde ona — ona na mne tedy
opravdu jako na pinčla — ano, dávala mi drže-
bavlnu, ne, já se zalknu — a ta žížala malá —
ta se mi vysmí... Ještěrka, žába zkažená, on
s ním chodí už tři roky a já ničeho nevím
já — jednu jsem chtěl o druhé jsem nechtěl a z-
tím ony obě měly mne jako piněla: „Pojď hrá
šachy, podrž bavlnu““ — —
Topinka
Leokádie
19
article
Udýchoný klesl teď pan Topinka na židl
před zreadlem. Za chvíli žaloval zrcadlu tišeji
„Kuchařku jsem koupil, šachy, stolek
sviják — všecko jak jsem chtěl, krásně jsemt
zabalil do hedvábných papírů a před večeř
ještě — měli velkou společnost — jsem učinil
nabídnutí. Ach, ti mne polali! Nějaké dva vylähli
ze společnosti — a to že jsou ženiši. Leokádi
bude míti svatbu v masopustě, Lórinka za rok.
Stromeček se mi obrátil se všemi světýlky
vzhůru nohama v tu chvíli.
Tekhle že tu budu seděti — toho jsem ne
tušil. Ne, Leokádie! — a ten sviják, jak byl
drahý a než jsem ho dostal! A Lórinka — Loo-
rinka — Loobrinka“ — — — zašikal pan To-
pinka.
Udýchoný
Topinka
Leokádie
20
article
Děti.
Děti.
Napsal A. P. Čechov. Přeložil Ant. K urz.
Otec, matko a tela Nada nejsou doma. Od-
jeli na kříiny ke starému důstojntkui, který jezdí
k nim na malém šedém koni. Očekávajíce jejíeh
návralu, Griša, Aňa, Aleša, Soňa a kuchařein
syn Ondřej sedí v jídolně za stolem, u něhož
se obědvává, a hrají v loto, Měly by vlastně jit
dávno jiti spat, ale jak mužno usnout a nedozvě-
děti se o matky, jak hezké bylo na křtinácl
dětátko a co bylo k večeři! Stůl, osvětlený visa:
lampou, pestři se číslicemi, ořechovými skoře-
pinami, papírky a sklíčky. Před každým z hráčů
leží dvě karty a hromádka sklíček ku pokrýván
čísel. V prostřed stolu leží mistička s pětikopej-
kami. Vedle mističky nedojeděné jablko, nůžky
a taliř, do kterého mají se dávati ořechové skoře
piny. Děti hrají o peníze. Sází se kopejka. Pra
vidlo: bude-li kdo přistižen, že klame, bud
okomžitě vyloučen ze hry. V jídelně není mimo
hrajíel nikoho. Chůva, Agafja Ivanovna, sed
dole v kuchyní a učí tam kuclmařku krájet
starší bratr, Vasja, žák V. třídy, leží v salon
na divaně a nudí se.
Irají se zápalem. Největší rozčilení zračí
se ve tváři Grišově. To je maličký, devítiletý
hošík, s ostříhanou do kola hlavou, s tlustýmti
tvšřemi a odulými rty, jako u černocha. On
chodí již do přípravky a bude brzy velkým
učeným. On hraje výhradně pro peníze. Kdyby
nebylo na mističce kopejek, dávno by již spal.
Čechov
Antonín
Aňa
Aleša
Soňa
Ondřej
Agafja Ivanovna
21
article
Jeho hnědů očka nepokojně a řevnivě kontroluji
karty spoluhráčů. Strach, že by mohl nevyhrát.
závist a finanění přomýšloní, naplňující jeho
ostříhanou hlavu, nednji mu klidně posedět,
soustřediti se. Vrtí se stále, jako na jehlách.
Když vyhrál, žádostivě bere peníze a hned je
vsune do kapsy. Sestra jeho Aňa, osmileté děv-
čátko, s důkladným lalouškem a bystrýma, lesk
noucima se očima, rovněž se bojí, aby nikdo
jiný nevyhrál. Červená se, bledne a ujaté hled
na spoluhráče. Kopejky ji nezajímají. U ní jest
štěstí ve hře olůzkou samolibosti. Druhá sestra,
Soňa, holčička šestiletá, s kudrnatou hlavičkou
a červenými tvářičkami, jaké vidíváme tolik
u velmi zdravých dělí, drahých loutek a n
bumbonierácli, hraje v loto k vůli hre samé. N
lici jejím jest znáti radostné vzrušení. Vyhraje-
někdo, směje se a tleská rukama. Aleša buclatý.
zavalitý zákrsek, sípe, chrká a vyvaluje oči n
karty. On nemá ani samolibosti, ani touhy p
výhře. Nehoní jej od stolu, neposílají spat —
a to mu dostačuje. Na pohled jest flegma, ale
ve skutečnosti pořádný uličník. On přisedl s
ne tak k vůli lotu, ale spíše k vůli nedoroz-
umění, bez nichž se žádná hra neobejde. Jemu
jest nesmírně příjemno, jestli někdo někoho
uhodí neb se s někým pohádá. Měl by již dávno
někam odskočit, ale neodejde ani na minutku
od stolu, boje se, aby v jeho nepřitomnosti ne-
vzali mu jeho sklíček nebo kopejek. On ta
jako tak zná jenom jednotky a ona čísla, je
končí nulou, a za něho přikrývá je Aňa. Pátý
partner, kuchařčin syn Ondřej, churavý chlape
s temněhnědou pletí a měděným křížkem n
hrudi, stojí nepohnutě a záduměivě hledí n
cifry. K výhře i k cizím úspěehům jeví lhostej-
nost, poněvadž jest cele pohroužen v arithme-
tiku hry, v její prostou filosofii: co jest na tom
světě různých číslic a jak se pletou!
Soňa
buclatý
Ondřej
22
article
Čísla vyvolávají všichni po pořádku, kromě
Soňi a Aleši. Jednotvárným na pohled číslům
praxe přiložila mnoho terminův a směšnýci
názvů. Tak sedma u hráčů zove se pohrabáčem
na popel, jedenáctka — paličkami, sedmdesá
sedm — Semenem Semeničem, devadesát —
dědoškem atd. Hraje se velmi živě.
— Třicel dva! — křičí Griša, vylahuje
z otcovy čepice žlutě válečky. — Sedmdesál!
Pohrabáč! Dvacet osm — seno kosím!
Aňa vidi, že Ondřej přehlédl 28. Jindy b
ho na to byla upozornála, nyní však, když n
mističce společně s kopejkou palézá se jejt
samolibost, se z toho raduje.
— Dvacet třil pokračuje Griša. — Semen
Semenič! Devět!
— Rus, rus! — křičí Soňa, ukazujíe ne
rusa, běžícího po stole. — Ail
Soňe
Aleš
Sedmdesál
Aňa
Ondřej
Semenič
Soňa
Rus
23
article
— Nezabíjej ho — hovoří basem Aleša.
— Možná, že má děti . ..
Soňa provází očima rusa a přemýšlí o jeho
dětech: jaká to musí být malinká rusáčata!
— Čtyřicet tři! Jeden! — pokračuje Grisa,
rmoutě se v mysli, že Aňa má již dvě řádky. —
Šestl
— Partie! Já mám partii! — Křičí Soňa
točíe koketně oči a smějíc se.
Parinerům se prodlužují obličeje.
— Zjistit! — volá Griša, hledě s nenávist
na Soňu.
Právem většího a celkem rozumnějšího
přivlastnil si Griša rozhodující slovo. Co chce,
to se i dělá. Dlouho a bedsvě kontrolují Sonu
a k velikému žalu její spoluhráčů objevuje se,
4e lirála správně. Počíná se následující partie.
— Ale co jsem já včera viděla! — hovoři
Aňa jakoby pro sebe. — Filip Filipič obrátil ně-
jak víčka, že oči jeho byly červené a strašk é
jako u nějakého nečistého ducha.
— Já jsem to také viděl — povídá Grisa
— Osm! A náš učedník umí stříhat ušima. Dya
cet sedm!
Ondřej pozvedne oči, pohlédne na Grišu
zamyslí se a povídá:
— Já také umím stříhat ušima ...
A tedy zastříhejl
Ondřej pohybuje cčima, rty i prsty a jemu
se zdá, že jeho uši se počínají hýbati. Všeobee-
ný smích.
— To je divný člověk tenhle Filip Filípič
— vzdychá Soňa. — Včera vejde do našeho
dětského pokoje a jenom v košili... A mně to
bylo tak nepříjemné.
— Partie! — vykřikne na to Griša, rychle
bera z mističky peníze. Mám partii! Přesvědčte
se, chcete-li!
Kuchařčin syn pozvédá oči a bledne.
— Já nemohu již hrát — šepce.
— Proč?
— Protože... protože nemám více peněz.
— Bez peněz, to nejde! — na to Griša
Ondřej pro všecko přece ještě jednou
hrabe se v kapsách. Když nenašel v nich ničeho
kremě kůrek a okousané tužky, křiví rty a po-
činá smutně mžikat očima. Ve chvíli bude
plakat ...
Soňa
Griša
Filipič
Ondřej
Kuchařčin
Aňa
Sono
24
article
— Já vsadím za těbe! — povídá Sona,
nemohouc snésti jeho smutného pohledu. —
Jen hleď, abys mi to později vrátil.
Sázejí se peníze a ve hře se pokračuje.
— Zdá se, že někde zvoní — ozve se
Aňa, vyvalujíe oči.
Všichni přestávají hrát a mlčky hledí na
temné okno. V temnotě viděti odraz lampy
— To se ti jen zdálo
— V noci zvoní toliko na hřbitově . . .-
tvrdí Ondrej.
— A proč tam zvonl?
— Aby lupiči se nevloupali do kostela
Zvonění se bojí.
— A proč se lupičové dobývají do kostel t
— táže se Sona.
— Známo proč: aby pobili stráže.
Minuta ubíhá v mlčení. Všichni se ohlížejí
lřesou se a pak ve hře pokračují. V tom vy
hrává Ondřej-
— On šulil — žaluje z ničeho nic Aleša.
— Lžeš, já jsem nešulill
Ondřej bledne, křiví ret a bác, dá Alešov
pollavek! Aleša hněvivě svraští obočí, vyskočí,
klekne jedním kolenem na stůl a udeří navzá-
jem Ondřeje do tváře! Oba dají si ještě po po-
ilnvku a počnou se rvát. Soňa, nemohouc sněsti
podobného rozčilení, počíná také plakat a jídel-
na otřásá se různohlasým řevem. Ale nemyslete
si, že se hra proto skončila. Neprošlo ještě ani
nět minut a děti se opět smějí a smírně bese-
dují. V obličeji celé uplakané, ale to jim nevadí,
aby se nesmály. Aleša jest také šťasten: nedn-
rozumění bylo!
Do jídelny vejde Vasja, žák V. třídy. Jest
celý ospalý a nevrlý.
„To je nápad! — myslí si, hledě, jak
Griša ohmatává kapsu, v níž einkají kopejky.
Jak jen možno dávat dětem peníze? A jak
možno jim dovoliti hrát rozčilující hry? Pěkná
pedagogie a nic se říci nesmí. To je hezký po-
řádek!“
Ale děti hrají tak pěkně, že jemu samot-
nému se zachce, přisednouti si k nim a zkusiti
štěsti.
— Dovolte, abych si též přisedl a zahrál -
zahovoří.
Aňa
Ondrej
Soňa
Sono
25
article
— Vsaď kopejku!
— Hned — vece, sáhaje do kapsy. Já ko-
pejky nemám, ale zde jest rubl. Já vsadím rubl
— Ne, ne, ne... vsaď kopejku.
— Vy hlupáci. Vždyť rubl jest rozhodně
více, než kopojka — objasňuje gymnasista. —
Kdo vyhraje, ten mi prostě dodá.
— Ne, buď tak dobrý a odejdil
Žák V. třídy pokrčí rameny a jde do ku-
chyně, aby si proměnil od služky. V kuchyni
nemají ani kopejky.
— Když je to takové, rozmičň mí — vráliv
se z kuchyně žádá Grišu. — Dám tí odměn
za proměnění. Nechceš? Nu, dej mi za růbi
deset kopejek.
Griša dívá se úkosem podezřele na Vasju-
není-li v tom nějaký podvod, nebo šprým?
— Nechci — odpovidá, drže si kapsu
Vasja počíná se rozčilovat, nadávat, nazý-
vaje je blbci s přitvrdlými mozky.
— Vasjo, já za tebe vsadím! — dí mu
Soňa. — Přisední sil
Gymnasista se usazuje a klade před sebe
dvě karty. Aňa počíná čísti čísla.
— Kopejka mi upadla! — ohlašuje v tom
Griša rozplakaným hlasem. — Počkojte!
Snímají lampu a lezou pod stůl hledat ko-
pejku. Lapují rukama slupky, ořechově skoře-
piny, šťouchají se hlavami, ale kopejky nena-
lézají. Počínají hledat znova a hledají tak
dlouho, až Vasja vytrhl Crišovi z ruky lampu
a dal ji na dřívější místo. Griša Mledá dále
po tmě.
Hle, konečně se kopejka našla. Hráči use-
dají za stůl a chtějí pokračovati ve hře. Sona
spi — oznamuje Alesa.
v ne
Soňa, položivši si kudrnatou hlavu na ruce.
sladce spí, tiše a povně, slovem spí již hodné
dlouho. Usnula nepochybně, když ostatní hle
dali kopejku.
— Pojď, lehneš si na matčinu postel! di
jí Aňa, vedouc ji z jídelny. — Pojd!
Všichni jdou s ní a za nějakých pět minut
skytá matčina postel rozkošnou podivanou.
Vasja
Soňa
Počkojte
Criš
Aňa
Pojd
Sono