Ročnik XXXXIII.

V Praze, v sobotu dne 28. února 1903.

Číslo 58.

Na rauní a odpol. Histy přsdelácí ne v Prare v adminisírani na zořste čtrrt lta . . . . 6 K — s dvojí don áikon na nětí na čtett leta . . . . 7 K. 50 h ve sllatvžeht 2 K 80n sa měníc . Piečtowe a mi kol na čtrit leie s drejí z lslllou sa něe naatvrt lla . . t K o

Dnešní číslo pro Prahu le o 10 stranách.

Vyřízení branné předlohy v této polovině soustátí. Panská sněmovna nenapravila chybu ukva- peného vyřízení branné předlohy ve vídeňské sněmovně poslanců; záležitost tato vyvíjí se až překvapujícím způsobem tak, jak jsme na tomto místě, ještě než počalo jednání o branné před- loze, již dne 24. ledna t. r. vyložili, dospěvše k následujícímu konečnému výsledku: »Všecky přípravy v Uhrách činěné nemají jiného účelu, než poskytnouti říšské radě příležitost, aby se vyznamenala odhodlaným započetím porado branné předloze, však oni se potom Maďaři v čas srazí, aby si zabezpečili nové úspěchy i ve vojsku a své různé požadavky uvedli v náležitý sou- lad s potřebami armády s rázovi- tější formou dualistickou. Říšská rada má přednost a zahájí vytahování horkých kaštanů.« Panská sněmovna počínala si při jednání o branné předloze s takovým spěchem, že dne 25. t. m. ji vyřidila ve druhém a třetím člení ve schůzi, jež byla zahájena odpoledne o 1. hod. 35 m. a skončena o 3. hodině 10 m., trvala tedy i se všemi formaliemi půl druhé ho- diny a při tom ještě podán byl dotaz o »Če- ské spořitelně« a ihned zodpověděn předsedou ministerstva drem. Körbrem; věnovala tedy panská sněmovna rozpravě o branné předloze nanejvýše jednu hodinu Této hodině připíšou asi dějiny osudný vý znam, neboť v ní vypuštěn v této polo- vině soustátí z rukou posledn ústavní prostředek, kterýmž se dalo zabrániti novým úspěchům dualismu.

Na tomto postupu neměla aspoň pravice a střední strana ve sněmovně panské nijakého zájmu, a přihlížíme-li k tomu, že jsou vtělením loyalismu a konservatismu zejmena ve věcech vojenských, nenalezáme nijakého vysvětlení, proč stanoviska svá hájily pouhými slovya neodhodlaly se též ke skutku, jenž by byl mohl se státi třeba jen pouhým — vyčkáváním, jak skonči rokování v uherské sněmovně posla- necké . .. Na zdatnost armády by to nebylo měleni jakého nepříznivého účinku, protože letosn kontingent nováčků sám o sobě takového vý znamu nemá a míti nemůže. Mimo to odhlaso váním branné předlohy v obou sněmovnách této poloviny říše tak jako tak se nepredesto odročení odvodu v Uhrách, a hlubšímu nahléd- nutí ciziny do vnitřních poměrů v rakousko uherském soustátí; a neprospělo tedy ury- chlené schválení branné předlohy ani v tomto směrui Časopisy vládní a vládě blízké ovšem jsou nadšeny obsahem řečí v panské sněmovně pro- nešených, prolože prý znamenají protes proti snahám uherským, uvolniti jednotu armádní, že prý jsou poplašným výkřikem říšské myšlenky, historického říšského vě- domí a projevem hluboké starosti o jednotu vojska! Ale ani »Fremdenblatt« se neobešel bez poznámky k řeči ministra zemské obrany ve příčině jednoíně armády, že »snad Evropa se bude diviti, že je třeba takových prohlášení«, činž se jen potvrzuje to, co jsme o hlubším nahlédnuti ciziny do ústrojí soustátí pravili. Niiak však nemůžeme sdíleti názor, že by usnesení a rokování panské sněmovny působilo jako mohutný, eruplivní projev, profože tento projev nevzmohl se na nijaké opa- tření, jež by zabezpečilo i jeho praktické účinky. Pravda i hrabě Bedřich Schönbora, i hrabě Harrach i kníže Sehönburg i svobodný pán

Chlumecký, každý za svou skupinu, prohlásili se pro to, aby posavadní jednota armády se zachovala, odmítali od sebe domněnku, jako by projevovali nechuť ke druhě polovině soustátí ale nikdo z nich nepochopoval jednotu armády jinak, než jako jednotu, prostou organisace ná- rodního ducha, ač v naší pokročilé době právě tento národní duch jest největší mravní sílou každého vojska. Hrabě Harrach sice vyslovi přání, aby vojenská správa přísně toho dbala aby každý vojin v armádě se cítil jako doma aby se nedávala přednost jednomu před dru- hým v ohledě národnostním, ale tisíceré případy ve sněmovně poslanců od let uváděné jsou toho dokladem, že skutečnost se oddaluje čím dál tím znatelněji od slov jeho. Za to nedovedl s svobodný pán Chlumecký odepříti, aby neza- táhl do debaty i věčné národnostní spory, a — on prý nechce, aby vnikly i do armády Nejlepším prostředkem proti národnostním sporům bylo by spravedlivé provádění práv ná- rodních a jazykových a dokud toho nebude, nikdo nedovede toho, aby armáda, zobrazující pestrost národů rakouských, nebrala podílu na strastech a potřebách svých soukmenovců. Německý nátěr armádní není podstatou jednoty armády tak, jako jim nebyl, dokud Rakousko celé mělo stejný nátěr. Ostatně, jak již včera bylo na to ukázáno, není ani této formální jednoty, vždyť součásti armády, uheršti honvědi a chorvatská domobrana, již dávno tohoto nátěru pozbyly.

Projev všech řečníků v panské sněmovně o jednoté armády má však i jiné slabé stránky; v něm se jednak přehlíží, že ani armáda na dlouho se nedá udržovati mimo vývoj všech poměrů, stále pokračující, že tudíž německý armádní jazyk bude v ní udržován na újmu její odborné zdatnosti Válka jihoafrická silně otřásla důvěrou v názor, že rozhodujícími budou v příštích válkáeh massy na jedno brdo cepované, a naopak do- kázala, že převaha spočívati bude ve vojsku, jež individuálním schopnostem po skytne největší možnost rozvoje Toho však nikdy nelze docíliti pouhou němči- nou ve vojště, jež se skládá většinou z mužů jazyka toho neznalých. Další slabou stránkou vývodů panské sně movny jest nedostatek — názorů konstitučních Všickni řečníci takřka skládali s beder svých počin a podnět, a vložili konečné rozhodnutí ruce panovníkovy, odvolávajíce se na nedotknu- telná práva koruny ve věcech jednotného vedení a organisace armády — nuže, zda-liž uherští honvědí a domobrana cborvatská nejsou části jednotné armády a jednotné orga- nisace její? A majíce tuto skulečnost před očima, ne- můžeme neviděti jednostrannost názorů panské sněmovny, jež se tváři, jakoby o ní ani neměla tušení, a jakoby jednota armády — a něměinn byly jedno a totéž! Tak se stal projev jej spíše osvědčením pro němectv než pro armádu.

Není pochybnosti, že tímto způsobem po skytla panská sněmovna uherské opposici jen nového materiálu k dalšimu vedení posavadního zápasu, a že sama o národy rakouské, kteři vlastně nesou hlavní tihu daně z krve a ná kladů na vojsko, si nezískala nijakých zá sluh. Pohlížejíc jen vzhůru, panská sněmovna pro svobody občanské při této příležitosti nic ne Rovněž pochybujeme, že v Uhrách bude někdo přesvědčen výkladem řečníků panské sně- movny, jak se má rozuměti příslušným ustano- vením uherské ústavy, jež mluví o uber- ském vojsku jako části společné a rmády Na další osud branné předlohy v uherské sněmovně nebude miti rokování a usnesení pan ské sněmovny ve Vídni nejen nijakého účinku učinila

praktického, ale postavení tamní opposice spíše ještě sesili. Dnes jest stav takový, že zákonodárn sborové této poloviny říše vůbec na upraven záležitostí vojenských v Uhrách nebudou míti nijakého vlivu a že otázka ta se vyřídí mezi tamními zákonodár- nými sbory, vládou a panovníkem jakožto králem uherským. Sněmovny této poloviny říše, jak jsme ji dřive prohlásili, kvapem svým posadily Maďary na koně i ve věcech armádních. Obratně stylisované prohlášení ministra zem- ské obrany hr. Welseráheima ostatně nevylučuje vyřízení branné předlohy v Uhrách ve smyslu přání maďarských; hrabě Welsersheim potvrdi řečníkům panské sněmovny, že »vláda jest vědoma své povinnosti, trvati na zákonné zá sadě, že všecka nařízení co do správy, veden a vnitřní organisace společné armády nálež výhradně císaři, a že jest nejvyšší vůlí, aby vojsko nejen co do formy a nákladů na ně, ale i v podstatě své zůstalo naskrze spo lečný m.

„Česká spořitelna“. Na bojovné pláni objevil se včera ze za mlklých hlubin námi tak těžce postrádaný „Pr Tagblatt“. Leč, v jaké podobě a vzezření! Když se z největších hloubek mořských vytáhne na palubu některá z oněch podivuhodných nestvůr jichž tělesný útvar drží pohromadě jenom poo obrovským tlakem nejspodnějších vodních v stev, vyhřeznou ji všechny útroby z ústního otvoru. Něco podobného přihodilo se včerejšímu večernímu „Tagblattu“, jemuž jeho nejšlechet nější nitro vstoupilo do úst. To už není spílání to už není nadávání, to je prostě chrlení — likvidace a to nikoli tichá! Je toho jen malý sloupeček, co nám povídá ale v napjaté zvědavosti obracíme věčerníček „Tasblattu“, neohlašuje-li v denních zprávách, zdali a kterého člena její redakce při plněn — — plivátka v čele „Pr. Tagblattu“ ranil mrtvice! Jisto jest, že když dopsal, stačilo říe jenom slovíčko: „Zerspring!“ a že by byl oka- mžitě vyhověl.

Nuže, prskofem nebyl ještě nikdo omráčen a zcela mimořádné, všechny dosavadní případy zběsilosti německého tisku překonávající paro xysmus protičeského sprosťáctví v listech ně- meckého kasina dokazuje dokázanou pravdu, že českými milliony, kvapně z „České spořitelny“ odnášenými, ubíhá vlastně drahocenná krevze žil pražského Němectval „Prager Tagblati“ opakuje starou píseň, ž je jenom prospěchem „České spořitelny“, když si čeští vkladatelé z ní své peníze odnášejí Nyní prý se aspoň může skutečně státi německým ústavem, a vyhovují intencím svých německých vkladatelů, věno vati svůj čistý výnos výhradně ně- meckýmůčelům. To se rozumí, že něme- ckým buršákům v Praze koupen byl „Grand- Hotel“ v intencích — českých vkladatelů, stejně jako se kupují na Král. Vinohradech domy pro „Frauenheim“ v zájmu těchto českých vkla- dalelů a jako se příkladně v Třebenicích v inte- cích českých vkladatelů platí Tillova práce ger- germanisační a financují všechny německé ger- manisační bundy a vereiny! Vždyť my také nic jiého nechceme, než co chce „Prager Tag- biatt“, k čemu se tedy obrací na ruby a k čemu znečišťuje své okolí bezmeznými sprostotami!?

My nemáme opravdu vřelejšího přání, než aby německé kuratorium a directorium t. zv. „Česke spořitelny“ zůstalo úplně se svými německými dlužniky o samotě, neboť těch německých vkladatelů zbude v „České spoři- telně“ po čertech málo! Nic by ne- mohlo býti hospodářskému obrození českého lidu vítanější, než oddělení českých peněz od něme- ckých, jemuž Němci, jak výborně včera pravi v poslanecké sněmovně posl. Fiedler, stále ne- chtějí rozuměti a kdyby všichni češt vkladatelé z „České spořitelny své milliony odnesli a u českých ústavů je uložili, českou podnika vost jimi zúrodnili, potom by s mohlomluviti o počáteích druhého a to hospodářského znovuvzkříše ní národa českého, o jeho úplném vy- manění z německého područí.

Nemají-li Němci a jich tisk co proti tomu namítati, k čemu ty zoufalé pokusy a prostředky přesvědčiti ty nenáviděné české vkladatele o do mnělé pošetilosti jich počinání, k čemu to vy- chvalování toho obrovského štěstí, jaké může potkati ty milé české penizky jenom v lůně „Če ské spořitelny K čemu ta strašná místodržitelská a mini sterská reklama soukromému peněžnímu ústavu v německé správě?! K čemu to koprnění strachem, které zrovne řve mezi sprosťáckými řádky německého tisku? K čemu to svolávání všech dobrovolných nedobrovolných hasičů požáru v „České spořitel- ně“, k čemu ten poplach v obou sněmovnácl říše, ve všem politickém a odborném, finančni ckém tisku německém? Děje se to opravdu proto, ab tisíce českých „zpozdilců“ byl zachráněno před svým vlastním zdravým pudem zachováním sebe a svých mozolných úspor národni- mu jmění? Komu pak to, drzá chaso, chcete namluvit, že vídeňským „Tagblattům“, „Neue Fr. Pr.“, „Bohemii“, „Prager Tagblattu“ a úste- ckému obecnímu výboru běží o hospodářské blaho českého lidu ?!

Dosud asi deset tisíc českých vkladatel vybralo k 16 millionům K vkladů, a se strany „České spořitelny“ ujišťuje se, že mimo to nej výše jen 100 německých vkladatelů se příhlá silo. „Česká spořitelna“, její tisk, místodržitel ministerský předseda a kde kdo na německ straně má pod nosem otvor anebo pérem vládne nestačí ujišťovati, že prostředky „České spoři- telny“ jsou nevyčerpatelné, že jí žádné množstv vybraných vkladů neuvede v rozpaky, a s to nen ublížiti jí, natož o život připraviti. A přece tolik rozpaků, takový řev, jako smrtelně zraněného zvířete, tolik podpor se všech stran neochvějné nerozborné budově, postavené na skále, ze všech skal nejskalopevnějšíl Nám, ani nikomu z českých vkladatel Spořitelny nenapadá, chtít jít „České spořitelně po jejím životě, jak povídá vídeňský „Treso ve své včerejší obraně její.

To by strach měl přece jenom velké oči Českým vkladatelům nejedná se o nic jiného, než zabezpečiti své peníze a zůstaviti německou „Če skou spořitelnu“ jejím Němcům, aby společnos byla pohromadě a špatně zná ctěné Němectve přislovečnou dobromyslnost české povahy, pakli že si mysli, že se bude český lid mrzet, vydrží-l i tak „Česká spořitelna“ pohromadě. Oddechne si ten český lid zbožně a řekne: „Zaplať pánbůh že jsme jí neubližili a že jsme — sebe zachrá- nili!“ Vždyťten českýlidnechce nie jiného než aby mu na jeho věčně věků od Němců odíraném těle konečn narostlataké jednoucelákůže, kte rou by mohl považovat definitiv ně abezbázně, že onipřijde, za svůj ma jetekl Důvěru k „České spořitelně“ nemá, nikdo mu jí už nedá! Nejméně cestou rámusovi- tých a násilenských prostředků a zejmena když vídí, že se celá říše ve svých základech chvěje pod dupotem německých korybantů. I nejprostš mysl musí tu nahlédnouti, že — nejchoulosti- vější místo celé afféry jest nejslabší. Jedním z takových beznadějných prostředků upevnění rozviklané české důvěry o — „Českou spořitelnu“ — jest včerejší manifestace místo V srobném prodejit rnnní číslo o sobě na 2h oapelelni Ve filialkcich na venkova ranní č0lo. . . . . . . . . . 8h sá pelední Inserát platí se hetové nepře Fle vlteení a josrty pljiea edmlsi- strsce v ikrjanské ulicii č. a. rn radinlí se tes vo dale tskárne z ekpvulce Nicodnich Laista lkopiny as navzaoi

držitelského poloúřadníčka „Prager Abendblattu“ „O státním dozoru při „České spořitelně“ v Pra- ze“. Dnes, po návalu vkladatelů, celý týden trvajícím, kdy neminulo dne, kde bychom ne- byli dokazovali, že kontrolu a revisi v „České spořitelně“ neprovozuje žádný orgán mim tuto Spořitelnu stojící, přichází páně místodržite- lův lístek s ohromou úvahou o existenci státního dozoru při „České spořitelně“, kterýmžto vý vodům myslí „Bohemie“ dodati váhy obzvlášt tučným tiskem. Sama však odhaduje nepatrnou cenu těchto vývodů suchou poznámkou, že tento výklad místodržitelského orgánu by byl působíl před několika dny vysvětlenim. Ji- nými, upřímnými slovy řečeno, kdyby tento místodržitelský výklad měl skutečný nějaký vý- znam, byl by s ním „Prager Abendblatť“ vy- rukoval již před několika dny. To, co se v něm praví, můžeme odbýti velice stručně. Tvrdíť se v něm, že úkol zeměpanského komi- saře, u „České spořitelny“ bezrro- střední dozor vykonávajícího, na- leží c. k. místodržiteli v království českém. Toť právě slabina celého tohoto po- stavení, že pan místodržitel není ani fysicky, ani jakkoli jinak schopen, vykonávati tento bezpro- střední dozor a také jej nevykonává. Nic na tom nemění další tvrzení téhož „Abendblattu“, že místodržitel „vykonávání těchto práv může přenésti na zástupce anebo při- padně i na zeměpanského komi- saře“ (jímž NB. prý sám jest!). „Nechápe- a nerozumí-li“ „Prag. Abendbl.“, „jak při tomto zařízení dozoru může býti řečeno, že skýtá veřej- nosti nepatrnější záruku pro bezpečnost a správ- né hospodaření, než jest u jiných spořitelen, pak ovšem nahližíme my, jak správně jsme jed- nali, když jsme nad chápacími a rozuměcími mo- hutnostmi „Prager Abendblattu“ již dávno udě- lali křížek.

Co konečně „P. A.“ povídá o tak zrané kontrole místodržitelskými odbornými orgány, nikterak neposiluje slabiny důkazného jeho ma- toriálu. Při revisi, jak ji žádá vkladatelstvo, nejedná se přece o sčítací a odčítací umění, provozované na kolumách číslic bilance „České spořitelny“, kuratoriem předložené, nýbrž o re- visi, která číslice bilance srovnává se skuteč- ným stavem tresoru a portefeuillu Spořitelnya která zkoumá, shledává aneb také ne- shledává obchody „České spoři- telny“ v souhlase s jejím statute m. Atakovourevisi akontrolunevyko- nává ani vrehní kurátor, ani jeho náměstek, ani kterýkoli jiný od- borný orgán — místodržitelstvt. Tolik k obsahu místodržitelského článku, který jsme si schovali na památku, jakožto jediný do- kument, který nám byl dodán pro- střednictvím c. k. korrespondenčni kancelářečesky. To je jediný zázrak, na kterým žasneme v průběhu těchto dnů. Jinak učinil na nás týž dojem jako odpověd pana ministerského předsedy na říšské radě Včerejší „Bohemia“ mluvila cosi o Bilea- mově oslu, který stříhá ušima nad Bileamem, jímž míněn šl. Körber, žehnajícím a nikoli spíla- jícím. Ačkoli se nám zdá spíše to druhé pravdou, nemůžeme se odvděčiti „Bohemii“ (docela beze všeho úžasu), než poznámkou, že ona působt na nás dojmem osla — Buridanova, s tím to- liko rozdílem, že „Bohemia“ před sebou má to- liko jednu otýpku, z jejíhož požitku byla tak ne- lidsky vyrušena. Včera vybráno 2,700.000 Kr Velectěná redakcel Ve včerejším večerníku »Hlasu Národae četl jsem v článku nadepsaném »Česká spoři- telna« mezi jiným, že »kdo jakživ jen zlatku do Pražské městské spořitelny složil, ví, že z ní stojí hlavní město této země, jako stálá ne-

FEUILLETON. Za myšlenkou slovanskou. Josefu Holečkovi. (1853—1903.) Samo svorné sdružení obou pojmů, my šlenky „slovanské“ a „české“, jeho možnost a platný smysl, znamená kus dějin našich v novo- věku. Myslenka česká byla zplozena myšlenkou slovanskou. Myšlenka slovanská se zrodila z filo- sofického myšlení koncem století 18. a stanula při obrozujícím se národě českém jako vůdč hvězda, ideál a zdroj naději posilujících. Poněvadž rostla v duších slovanských ze se- mene filosofování německého, bylo v ní lecos už z počátku, co povaze slovanské dobře nehovělo- Byla příliš abstraktní, vytheoretisovaná, a dů sledky té theorie se ve skutečnosti neshodovaly s pravdou, jak ji chápala a cítila slovanská duše Ale bylo mnoho uchvacujícího, krásného silou velkolepostí představy, v té myšlence velikéh Slovanstva, jak přichází po národech ostatních po všech jejich nedokončených pokusech, aby provedlo a dokonalo vtělení lidství, a tak splnil vznešené své poslání všelidské. Byla více v ci tech a obraznosti slovanské, než v rozumu a vůl jasné. Ale její mystická hloubka a apoštolský vzle její měly znamenitou probouzecí schopnost a ne jen že si našly důrazné, nadšené hlasatele Kollára a Kirějevského, ale i víru a ohlas v náro dech slovanských. Tu byla slovanská myšlenka buditelská ve stadiu prvém. Brzo se ukázaly jej vady. Na jedná straně se jí rozumělo tak, jakoby měli malí Slované zmizet v jediném velkém. národností i jazykem, na druhé se jevila jen blouznivá odevzdanost v zázračnou moc sam té myšlenky a z toho na konec povrchnost. Z toho vznikla silná reakce, kterou provedl Havličel Vystoupil proti myšlence slovanské jednotvár- nosti, vyložil slovanskou vzájemnost přirozeně prakticky a spravedlivě jako spolek rovnocen

ných národů, ve všem snášelivých, ohroženou svobodu svých individualit vespolek si podporu- jících. A v dopise k Zapovi (Quis, Úplná korresp Havl. str. 146) vyznává, že vystoupí a bude bou řit proti celé Kollárově idei slovanské, a i prot rusofilství a polonifilství. Tak byla z myšlenky slovanské vyloupnute nebo vysvobozena myšlenka česká, v ní se du- síci, ale nepostavena vedle ní, nýbrž právě lo- giekým důsledkem vývoje, proti ní. Ale v této posici nemohla přece zůstati. Bylo v tom zase lecos nepřirozeného a nepraktického. Myšlenka zrála dále. Konečně ukázal Danilevský že sama basis starší myšlenky byla nedobrá. zermánská, proti duchu slovanskému, když se zakládala na idei jediné vždy civilisace, jejíž hlavním zastancem je ob věk vždy jediný lidský rod, nebo národní typ, jenž všechny ostatní du chem svým pronikati musí, aby úlohu svou „vše- lidskou“ plnil. Místo jednotvárné civilisace všelidské po- stavena idea rovnoprávných civilisaci různých ná rodních typů, z nichž se každý o sobě zvlášť po- kroku a vývoje domáhá ve jmenu spravedlnost a snášelivosti. Návrh ten v dalším provedení by všelijak obměňován, upravován dle daných po měrů (M. M. Filipov), ale vítězná myšlénka hlavní, na filosofii dějin v duchu slovanském založená, je pevná a nezvratná, trvalý zákla delší práce, jejíž obor jest ovšem ohromný. A pracovníků, zvláště výdatných, je málo.

Jest potřebi splnění řady zvláštních příznivých podmínek, aby byl vychován platný pracovník tom oboru. Nejtěžší podmínky při tom jsou ony, které ukládají, aby sama individualita hlasa- telova byla taková, aby se duševními disposi- cemi, ryze slovanskými kořeny vyživeným ci- tem, mohla státi pevným základem velikéa těžké stavby názoru o slovanském světě. Jest to hlavní význam Josefa Holečka, že jest takovou individualitou, takovým pracov- níkem, a na tak pevném a širém názoru pracu- jicím hlasatelem myšlénky slovanské a české. Pokud pracuje v oboru slovanském, je význam jeho pošinut hranicemi daleko za obzor vlasti. Ba práce jeho na tom poli jest pozorněji sledo- vána na jihu a východě slovanském, než doma. Individualita jeho má základy mohutné. Silný, zdravý rod selský v jihozápadním koutě Čech mu ji obdařil výdalnou silou stránky fysické i duševní. Byl povolán jakoby za bojov- níka a pěstitele české síly, zdraví a přirozenost v životě českoslovanském. Za prostředek k tomu si zvolil, to už je forma novověké zbraně české. knihu, literaturu. Už v šestnácti létech, dospi- vající student, pocítil v sobě takovou sílu pro- buzené, uvědomělé chápavosti a vnímavosti, své- rázné výtečnosti českého člověka, že naň jak néhlou silou mravní zodpovědnosti udeřila touha. státi se spisovatelem, aby ten vzácný typ člověk svého a českého literárně vyobrazil. Ale tk hned zpříma to nešlo. Dobývati se ke kořenům české duše a tím ke smyslu živola českého. k smyslu české otázky, zkrátka, dobývati se k české myšlénce, to byla úloha tak veliká, znamenitá, ale nesnadná, že se musil na- před odebrati do světa na zkušenou.

Postihnouti a pochopiti kořeny české duše žádalo opatřiti si vzorec a měřítko. Neboť po- mocí fantasie konstruovati Holeček už nechtěl. Chtěl dál a hloub, chtěl realitu, skutečnou. makavou pravdu. Dobral se k ni pomocí ana- logie, což jest z nejrozšířenějších, právě mo- derních prostředků badatelských vůbec. Nalezi cestu k ní snad takto: předně pomocí národn poesie jihoslovanské, již si byl už záhy oblíbil. pomocí kultu staronárodních poesií vůbec, a pak pomocí jistého stavu duševního, jemuž sám vynalezl jméno „prahnutí“, jenž jej roznítil při zprávách o hnutí slovansko-tureckém touhou, aby duši své opatřil, po čem žíznila, totiž sebe- vědomí sehopnosti skutečného se obětování z myšlénku, schopnosti a síly podstoupiti strádán a nesnáze v českých poměrech, jinde nepřístupné a nemožné, sebevědomí existence české síly ju nácké a onoho velikého klidu, jenž nastává když tíseň, pohodlím novodobé kultury v člověku vznikající, tíseň strachu smrti, bezohledným se ji přibližováním, rozmachem rozkoše v účasten- ství junáckého cítění se překonává. Vydal se na Černou Horu, když se chystale k boji. To sice nebylo jeho jedině nápadem Dobrodružná touha i něco jiných Čechů tan přivedla, a i vážné povolání, hudba, malířství služba vojenská, avšak jeho předností při tom je že tam šel za reální myšlénkou slovanskou. Po- znávat! bylo tu heslem. Cena provedení toho hesla nebyla malá, nebyla to žádná obyčejní trristika. Bylo třeba zdatné síly fysické, aby všecky útrapy tělo vydrželo, a vědomě cílů duše. aby všecko podniknuté strádání nevyšlo n zmar a neproměnilo se v hrstku zajímavých hi storek.

„Svatá věc slovanská mě vyvábila na jih,“ praví v knize Za svobodu, „táž svatá věc mě obrnila silou na cestách.“ Ale nebylo pohnute jen tak všeobecně nadšených. Byly pohnutky zcela určité, a byla i náležitá příprava. Literárně začal už r. 1870, a sice příspěvky do Světozora s nímž setrvali si už pak navždy v přátelském poměru. Prvotiny byly různé drobnější básně arabesky a překlady z jihoslovanské poesie. Pak přispíval i do Lumira (1873, 1874). Záhy se cvičil v cestování nejen otužovacím, ale i ba- datelském. Pralesní příroda šumavská v něm budila reflexe o zákonech zdravého vývoje lid- ství, vzniku kultury přirozené a statné, a dala mu pocítiti rozkoše volnosti čisté a naprosté duchu civilisací spoutanému tak vzácné, ba ne známé. Pak cestoval na Slovensko. Zakládal v duchu svém myšlénku českou na půdě myšlénky slovanské. Vždy a kdekoli i když se zdá, že pro nadšení jihoslovanské na vlast a její vady chce zanevříti, zůstává mu

hlavní vůdčí ideou „obrod národa Žižkova“ (Za svobodu I.). Kde nalezl prostředky a pomůcku, tam platil vroucím díkem lásky a literární své činnosti. Na Černé Hoře nalezl národ, jenz (zvláště v oněch létech, kdy tam přišel po prvé a po druhé 1875, 1882) mu svým životem, po- vahou, řády, a názorem na svět poskytl živý a radostný obraz stavu starých Slovanů, po němž tak toužil, ježto ho byl tolik potřeben. Tu kráčel po odhalené ještě půdě ryze slovanské, novou kulturou nezanesené. Zde nalezl živé ideály své, výtečného reka Marka Miljanova, značné stopy patriarchálního života, výborný materiál pro budoucí lepší kulturu slovansko- evropskou. Jeho kresby (Junácké kresby, Za svobodu, Černá Hora v míru, povídky atd.) jsou holdem i díkem Černohorcům za takový vzorec a obsah života, jejž prostředkem populární bel- letrie umělecko-publicistické snadno bylo pro- měniti v budiče staré, ryzí duše české.

Hloubku takových povah, jako byl Marko Miljanov, pochopiti a i takovou povahu přivábiti, aby se přiblížila, otevřela a pochopiti dala, ne- bylo lze obyčejnými prostředky; to zde mnoho působila síla duše Bartoňovské (Naši II.), přimá, ryzí, prahnoucí, a síla autorova vědomí o dů- ležitém svém poslání. Po romantice už před ce- stou nebylo stopy. Heslem Holečkových věcí je pravda skutečnosti a positivní, užitečný cíl. Př- roda nefalšovaná, cit přirozený, to má dle něho býti základem kultury. Proto nenávidí sentimentálního kulturträgra Němce, nejhoršího to „lacmana“ na slovanském Jihu. Ale nemiluje ani Francouze, zvláště de- kadentního, a nemiluje doma v Čechách nic z toho, co tuto západní sentimentalitu germano- románskou přenáší a štěpuje. Opovrhuje světo- bolstvím a vším, co se chce vznášeti mimo pev- nou zemi a její sytou pravdu; nedošel u něho uznání asi ani byronism sám, ani jeho přetvary novější. A je rozhodný a rigorosní v tom svém jen reálně-ideálním smýšlení, že máme co dělat,