ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 d91dba50-75a5-11dc-a83b-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 28 celkem · entity: person 61, place 8, org 2
1 masthead
26. července 1908,
2 masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha ,Národních Listů“ k č. 204.
3 masthead
Strana9.
4 article
Nebylo to poupě v prvém rozpuku jara. nebylo to poupě uzavřeně, z něhož ještě nelze háduti, v jaký určitý tvar se otevře zítřejšího jitra a jakou barvou zaboří ve svém rozvilí Jsouť poupata, jejichž tajemství rozvoje zná jen pečlivý pěstitel, ale která klamou pozoro- vatele náhodou mimojdoucího. Okraje něžných lu pěnků jejich zardívají se ještě dnes, že očekáváte kterak zítra z rána zaplane před vámi růže na- cbová. Ale na podiv! Jediná noc jakoby vypila to rubinové zabarvení okrajů a za časného rána prvním políbením slunce vzbudí se v plne nádheře na svěžím, šťavnatém stvolu růže sněho- Nebyla Julie Cardova poupětem v prvém rozpuku, ale byla již růží zplna rozkvetlou, růží, jejíž smetanová pleť zahořivala hlubokým ru- měncem aksamítového nádechu. A chvěje-li se za časného jitra na růži té noci rozkvetlé krů- pěj rosy jeko nejčistší briliant, dokud ií žhavé paprsky slunečné nevypijí — takovým vzáeným vlhkým leskem třpytily se zraky Juliiny. Ale tento zázračný vlhký lesk nevysychal ani v nej- palčivějším slunei, neboť jej chránily dlouhé, hedvábné řasy. A pod těmito řasami dívaly se do světa dvě krásné, temné oči, jako z nejhlubši hloubi vážné, ale zároveň tázavé duše. Jakoby se ptaly: Co chystá život pro mne?
Cardův Juliin
5 article
Bylo skoro záhadou, kterak mohla tato roz- košná bytost vykvésti v hlučném, velikém městě skoro nepozerována a zjeviti se zrakům zvěda- vých až v plném vyzrání ženské krásy. Nebyl ji vídati ani na plesích, ani v divadle, ani v ba- zarech, ani na hromadných výletech. Mládí jejt neotřelo se na hlučném, vřeskném tržišti života, pel celého jejího zjevu nebyl svát opeslým ob- divem zahálčivých hejsků, sluch její nemohl otrnouti bezduchým lichocením. Vyrostla a vy- spěla v rodině své jako květina v domácí za- hrádce. Tak se stalo, že ve čtyřiadvacátém roee svém zjevila se jako bytost s nebe spadlá, všem nová a neodívaná. Ale sama ani netušila, jak vábí zraky mimojdoucích, kolik pohledů se z ní obraci. Kráčela v před, nehledíe na nikoho, neohližejíc se za nikým. V jejím srdci bylo ticho, klidno. Jejim celým světem byl útulný příbytek v domě se zahradou, v tiché, ústrann ulici, a vším, co posuc milovala, byla její malka, lak náhle, rychle stárnoucí. Ac vždyt přitrhly veliké, těžké rány na ubohou tu paní. V jediném roce odešel ji manžel a jediný syn. Zbyla jen dcera Julie. A teď krá- čela stará paní Prahou, opírajíe se o plné, pevné rámě dceřino. Její zraky byly ponořeny jako ve vlastní nitrc, a bylo-li pro ni ještě kde ži- vola — tu se řinul z teplého ramené deeřina.
Julie ústrann ulice Praha
6 article
Julie, Julie! — bylo její jedinou myšlenkou, a stará paní zachvívala se úzkostí, kdykoli za šera večerního jí kmitlo hlavou, že taky o dceru přijde jednoho dne, že jí odejde, aby šla za mu- žem, klerého jí osud přivede. Neboť to jes přece souzeno každé mladé žoně, přemitala star paní, zvlásť když je krásna, jako její dcera, když jest jedinou dědičkou jmění. Byly to smutně, smutné večery, jež trávily nyní samy, tak opuštěny. Hlo, tu vedle ni, ma- minky dobré, sedával milý chot Carda, tu na- proti syn Jaromír. Paní Cardová vídala co den jejich tváře, ještě slyšela hovor obou, zadívávala se ke dveřím, brzy-li se v nich drahé ty postavy objeví, neboť nemohla posud uvěřiti, že oba a na vždy odešli, ač je tolik milovala. Ale dvéře se neotvíraly, přeludy otce i syna zmizely jí náhle, hovor jejich oněmě! — a tu sedí sama, s Julií — — Leda že čnsem přichá- zela tela Justyna, sestra její, aby ztichlou tu domácnost oživila. Tím smutněji však bývalo, když se o desáté večerní zdvihla, sestru vdovu i sirotu neteř políbila a odešla. Za takových nocí slýchala pak Julie Hlumený pláč s lůžk matčina, pláč dusený poduškou, pollačovaný po- kryvkou. A srdcem deeřiným vanul neskonalý
Julie Carda Jaromír Cardová Julie Hlumený
8 article
smutek. Neměly známostí, nehledaly jich, a přece jednoho dne stárnoueí matka vidéla skoro s hrůzou, kterak se blíží splnění jejich obav. Sama si nemohla připamatovati, kterak se s ním seznámily, s inženýrem Rozvorou. S hez- kým, urostlým mužem. Bylo-li to kdesi ve voze tramvaje? Na procházce? V obchodě nějakém? — Nevzpomněla. Bylo ku podivu, jak často s s ním pojednou setkávaly, jak často je i dopro- vázel, až náhle jednoho dne se oetl i v bytě. Marně, marně vzpominala, kterak se vše to stalo. Ale folik věděla jistě, že se Rozvora dceři zalíbil A konce všeho tušila. Rozvora odvede jednoho dne Julii — a pak tu zbude sama, se svým smutkem. A její pouť životní omezí se již jenom na ty těžké, zármutku plné chůze ke dvě ma rovům na hřbitově olšanském. Ale přes všechnu bolest z budoucího roz- loučení neprojevila se dceři ani slovem. Až jednoho dne, když se sehylovalo již k zasnou- boní Julie s Rozvorou, pronesla matka nepro- zřetelně: „Teď tedy mně odejdeš taky tyl Julie vzhlédla, a více z pohledu matčine než ze slov uhodia, co se zdvihá v duši staré paní. A její srdce stiskla náhlá, veliká bolest.
Julie Olšanský
9 article
Ach, na to nepomyslíla! „Ne, maminko, ne! Zůstanu při tobě, d smrti, neodojdu od tebe!“ A její ruce objaly matku a svíraly a tiskly jako v obavě, že príšera jakási ehce obě roz trhinouli, rozloučiti. Ale byla tu ještě třeli osoba, tela Justyma jež posuzovala vše střízlivěji. Vyčkala, až se matka vyvinula z objeli dceřina, až se obě vy plakaly, a řekla pak: „Julinko, jaký by v tom byl rozum? Jina to ve světě již nechodí, nežli že jako tatínek. jednoho dne odejdo i matku tvá. A pak bys tu zbyla sama, a sestárla bys ve smutném pou- stevnictví. Noboť taky já odejdu, my všichni staří. Ale ty máš Rozvoru ráda, on tebe, a ted bys ho měla zapudit? — A což je psáno, že musíte potom od sebe? Což nemůže být matka s vámi až do smrti nejdelší? Pro ni by nebylo u vás místa? Nepřineseš muži tolik, aby si ne- vážil a k smrti nedochoval taky naatku tvoru? Rychleji než jindy oschly Julii slzy. Teta v čas promluvila. Taky paní Cardová vzhlédla veseleji. Ano, ano, tota Justyna pravdu má.
Jin Julie slza Cardová Justyna
10 title
Prsten
11 article
Byl večer dne zásnubního. V komnatě se- děly tři ty dobré ženštiny a v hlubokém křesle ženich Rozvora. Hned bylo mnohem veseleji, že mezi nimi sedí muž, že tu zas jednou blaholí zvučný mužný hlas. Nu, hlaholil s počátku trochu jako spou- laný. Neboť na dně jeho duše pořád ještě klo- vala jistá pochybnost, zdali pravda vše, co slyšel o rodině Cardových, zvlášť jsou-li správny jeh informace o poměrech majetkových. A kdykol se mněl býti nepozorován, tu zraky jeho těkaly vůkol, zkoumajíce pravost i cenu obrazů na stě- nách, odhadujíce těžké, bronzové hodiny, ko- berce, nábytek, všechno zařízení. Ne, neklame se; tu není nic předstíráno tu jest vše pravé, dobré, spolehlivé. Zprávy jeho jsou neomylny — spojení jeho s Julií bude ne pocbybným základem bezpečné, dobré exi stence. A pak, bezpečen, že v ničem není omylu, odhodlal se k opětnému, obřadnému požádání za ruku slečny Julie, a když paní Cardová chvě- jícím se hlasem svolila, Julii k němu přivedla ruku její do jeho pravice vložila, a když na spojené ruce snoubenců skanuly borké její slzy. tu sklonil Rozvora hlavu nízko, nízko, a zlíbal staré paní ruku.
Cardův Julie Cardová
12 article
Potom sáhl v záprsí, vyňal pouzdérko z pouzdérka jiskřivý prsten a navlékl jej Juli na něžný prst. „Připoutávám vás k sobě poutem věčnéh spojení, nekonečné lásky, Julie . .. A na prstě Juliině skvěl se zářivý briliant V té chvíli přepadl Julii pocit jakési ne volnosti. Bylo jí příliš té nádhery, zarazila ji. A skoro zahanbila. Neboť prsten, jejž navzá jem navlékla ona jemu, byl mnohem prostší, s drob ným rubinkem. „Rudolfe, ostýchám se. Očekávala jsen prostý zlatý kroužek — — „Vždyť je to koužek,“ usmíval se Rozvoda a v tom úsměvu spočíval skoro výraz vítězný „Ale s briliantem tak drahýml „Pro vás, drahá Julie, nic mi není drahým A kdybych vládl poklady světa, všechny byel vám složil k nohám . ..
Juli Julie Juliin Rudolf Rozvoda
13 article
Drahnou chvíli již byly tři ty ženštiny zase samy, Rozvoda byl odešel. V sebe zadumána seděla Julie, jakoby hle děla do budouenosti. Ruka její opírala se o stůl na prstě zářil Rozvorův briliant Paprsky jasného kamene stále přitahovaly zraky tetiny. Konečně vztáhla ruku a řekla „Smekni ten prsten, Julinko, ať se taky po dívám Skoro vzpíravě, jako nerada, stáhla Julie zásnubný prsten a podala jej tetě. Pozorně je prohlížela stará paní, otáčelu jím ve světle lampy, zkoumala oheň paprsků z něho sršících. „Drahocenný prsten, Julinko, váží si tě Nejmíň za dvě stovky — nehádám-li málo!“ „Takové dary se neodhadují, tetičko,““ pro- nesla Julie. „Ale odhadují, dítě, odhadují,“ hovořil teta. „To není nic zlého. A člověk tak mimo- volně, hledě na krásnou věc, zvláště však na šperk, řekne si: co asi stál? — Ovšem, pro tebe nemá cenu zlatnického zboží, nýbrž mno- hem, mnohem většíi“ Teď sáhla po prsteně taky matka. Sáhla, otáčela, a pak zcela bezděky, po tichu prohodila „Je-li to kámen pravý?“ „Ale miaminkol Znělo to jako výčitka, skoro trpce. A zraky její se zachmuřily. Je-li pravý! Kterak se přec jen každý okamžik, i tak vážný, jako dnes tu zašuměl, pomísí s všedností života! „Inu, dítě, myslím, kde by takový mladý muž mohl vynaložiti tolik peněz. „Kdyby nemohl, maminko, nebyl by tak učinil. A byla by to lež. Vždyť jsi slyšela, co m odpověděl, když jsem nu vytkla nádheru prstene. Kdyby tvé podezření bylo důvodné, byl by se přiznal. Neboť k čemu předstírat —- „Vždyť nepodezřívám, milé dítě. Jen tak mne to napadlo. — A když je pravý, pak mne mrzí, že jsme taky nekoupili drahocennější.“ Ale toť mrzelo i slečnu Julii. „A je-li pravý, dcero, pak musíme tva dárek ještě něčím doplnit. Sluší se to, Julinko. Již neodpověděla slečna Julie, když zas prsten zásnubný navlěkala.
Rozvoda Julie Julinka
14 article
Staré paní přece nedalo. Nemluvila již o prsteně, ale když druhý den s dcerou vyšla, zamiřila jako maně do třídy Jungmannovy a tu náhle stanula před závodem klenotníka Rummla. „Pojď, deeruško, koupím ti něco. A co jí klenotník předkládal rozmanit šperky a jak se v nich přebírala, položila náhle vše a obrátila se k dceřiá „Okaž ten prsten. Julinko“ bin Váhavě podala Julie ruku. vsle „Smekni jej. Ale již sama stáhla dceři prsten, podala je klenotníkovi a řekla: „Pane, hledáme cosi v stejné ceně. Zač stojí tento kámen? Zkušený klenotník podíval se na kámen podíval se pátravě i na dámy. Zkoušejí skutečně cenu prstene nebo zkoušejí jej, rozumi-li tomu? Opětně se podíval na prsten, na kámen, řekl chladně; „Prsten ve zlatě a fasoně stojí za dvace zlatých — kámen sám asi za zlatku. Je to na podobenina, sklo, franeouzský tovar.“ Julie zbledla. Hlas staré paní se chvěl, když odpovídaln „Děkují vám — tedy jsme se mýlily . .. Koupila drahou jehlici pro dceru, a když odcházely, nesáhla již Julie po prsteně. Matka vložila jej do tobolky. reai A když vystoupily z krámu, pohlédla pan na dívku — v očích Juliiných byla záplava slz „Dceruško!“ zvolala maika uleknuta, „Pojď!“ zaštkala dívka. „Pojď, maminko pryč, pryč —. Stará paní nenadála se účinku svého zkou- mán, klenotníkova odhalení. A nenadála se, že u nich Rozvora byl včera posledně. Neboťp návratu domů vyžádala si Julie prsten, který j byl včera darován, a uchýlila se do svého po koje. Rozvora strojil se právě na návštěvu k Ca dovům, když mu byl poslem doručen malinký balíček. R zevřev jej, nalezl včerejší svůj prsten v pouzdérku a listek: „Véžený panel Nechtíc dožiti se zklamání větších, ostáván na prvém, včerejším, hořkém, netušeném. Budte zdráví Julie C.
Jungmannův Rumml Julinka Julie Koupil Juliin Julie prsten Ca
15 article Porozuměl a zaskřípěl zuby.
Porozuměl a zaskřípěl zuby. Stářím schýlená matička Cardová opírá se o rámě slečny Julie, kráčejíc vratkými kreky zbytkem života svého. Na lících slečny Julie vy- hasl ruměnec a první nelítostné vrásky zbrázdily je. Fpsilon,
Cardová Julie
16 article Ivka.
Ivka. Napsala Adela Milěinoviéová. Přel. Zenko Bylo jí šestnácte let, když poprvé zasedla k napjatému plátnu. S jakou radostí, nedočkavostí i s mnobou naději očekávala ten den — svých šestnáctýel narozenin. — Jak potom bude, co se stane? — ne ustále jí tkvělo v mysli. Tolikráte již slyšela když zemřela některá mladá dívka „v květu mladosti“, „na prahu života“, „v nejkrásnějš době“ šestnácte roků! Tolikráte již četla, že potom pláčkové libezněji zpívají, že nastane svět lepší, čarovnější a vše že bude jinaké. „Její ústa jsou jak krvavé poupě a líce jako růže červené.“ „Nadra její dýchají vůní květů v oku zrendlí se blankytné nebe“ . .. V očekávání a blahém tušení nadešel před večer jejích šestnáctých narozenin. Bylo jí. jako by se nacházela někde na prahu tohoto světa a zejtra, až ráno procitne, že se ocitne ve světě zcela novém, pobádkovém a dosud ne známém. Ve sladkých myšlenkách usnula. Jakmile ráno otevřola oči, skočila před zreadlo, aby pohlédla na výraz svého obličeje. Nic. Zdálo se jí, že se od včerejšího dn nijak nezměnila. Bylo jí to líto. Jako kdyby j byla nějaká krásná naděje zklamala. Přes to se brzy utišila. Snad přijde ono veliké, nové a krásné do večera, zejtra, za týden, ale přijde každým způsobem, o tom nepochybovala. Veselá a v růžové náladě přistoupil k malce pro svůj dar. Ve druhé komnatě očekávala jí matka se slavnostní tváří: „Ty jsi toď odrostla,“ promlu vila k ní, „třoba, abys se zaměstnávala užiteč nými myšlenkami a užitečnou prací. Třeba my sliti na budonenost. Zde vezmi kus plátna, mu dar, a zejtra si počneš říditi prádlo.
Adel Milěinoviéová Zenko
17 article
Paní Nakičová byla přesvědčena, že nemus svojí deerušce „na prahu života“ ničeho více povědéti. Dítky i tak dosti záhy seznají, čehe jim netřeba věděti . . Iyka mlčela. Jenom srdce jí prudee bilo Ile, to je něco z onoho očekávaného. Přišlo To je počátek. Až do večora zabývala se v myšlenkácl svoji výbavou. Když nadešel soumrak, vzpama tovala se a sešla do zahrady, aby slyšela, zda-l zpívají pláci krásněji než dosud. Byla teplá měsíční noc. Všude ticho. Jenom růže opojně voněly. Stanula uprostřed zahrady a plaše se ohlédla. Pod střechou stáje zašveholily mladé vla- štovičky. S větve sletěl vrabec k s koruny ořechu se ozval slavik dlouhým, cituplným hlasem. Ivce se stísnilo srdee a po líci kanuly slza za slzou . . Tak skončil první den jejího tak očekáva ného „nového života“ Druhého dne seděla u okna a vyšívala. Tal proseděla každodenně několik hodin při šití. A jak se na vyšívání spojovala nit s nití, tak so v jeji hlavičec družila myšlenka k myšlence. Chvílemi spustila ruce do klína a zamyslil se Pak se zase chopila vyšívání. Všechny jej myšlonky se točily kolem „něho“ — Výbava se chystá, tedy i „on“ brzo přijde. Kde je teď „on“, jak vypadá a jak bude až přijde pro ni? — — Po osm dní byla zamilována do Ivana Kne ževiča z „Kletby nevěry“. A když pročella po tají Šenoinovu „Klolbu“, plála vším žárem p Belizara a on zaměstnával celou její duši.
Nakičová Ile Kne Tal
18 article
Tak míjel čas dosti diouho. Kdykoli pro čella některou knihu, vynašla si nového „etite le“, který byl pro ni jako živý a s kterým ona ve své fantasii hovořila. Nadešel čns, že ji takovito clitelé už n postačovali. Vzpomněla si, že by takoví měl býti v životě. Pozorovala mladé lidi, studonty kteří chodívali kol jejího domu a pak se s ne kterým z nich v mysli obimla. V tom se začali hlásiti ženichové. Když přišel první, Iyka se podivena tázala: má-li t býti její „ideál“, její budoucnost? Drobný čer venovlasý holič, o němž se řikalo, že má v hlavi o jedno kolečko více. Potom řemeslník, opile a rváč... Od srdce se nasmála. I jakýsi starší úřadník začal se procházet před jejím domem, Často se zahleděl do jejíhe okna, počal zdraviti a jednoho dne zaměřil přl- mo k domu. Přodstavil se paní, že by rád k nim docházel, „aby slečnu lépe poznal“ . Paní Nakičová zběžně spočílala jeho pří jmy, ocenila ho a zdál se ji příhodný, S jeh platem bude moci dobře žiti a i to je dobře, že již není tak mlád. „Bude usedlejší,“ po- myslila si. Tak dostala Ivka nového „otitele“ s „váž nými úmysly“. Jaknnile měl chvili času, přišel k jejímu oknu a vyprávěl jí různé události příběhy z doby, kdy byl strážmistrem. Byly to pravé vojensko-strážmistrovské anekdoty, sršie junactvím a vítězstvím „venisvidi-vici“, a jesně z nich bylo viděti, jak velikou mimo to hrá úlohu mezi svými druhy i mezi civilními pány Jodnou jí dokonce řekl, že se musí cíliti šťast nou, když ji on „miluje“, poněvadž se jín stane „volikou paní“.
Nakičová Ivka
19 article
Ivka by byla nejraději každou chvíli pro- pukla ve smích a jakmile se vzdálil, dala se do srdečného smíchu. Ani minutu nepomýšlela na to, že by se mehla státi jeho ženou. Ten „Číňan“, jakž jej pojmenovala, ježt měl oči trochu šikmo položeny, nemohl býti tím kterého ona čeká a o kterém už tolik snila. Mimo to počínal býti svojí žárlivostí přímo nesnesi- telným. Když ji někdo jenom pozdravil nebo šel kolem jejího domu, vytýkal ji to a oboval se vůbec tak, jakoby již byl jejím mužem neb pánem, takže i paní Nakičová uznala, že to není muž pro její Ivku. Později se hlásil ještě jeden ženich a pak přestali. Netruchlila po nich. Byla přesvědčen o tom, že moudřejší je nevdávati se vůbec, nežli bez rozmyšlení si vziti toho, kdo by o ni požá- dal. Poněvadž třeba že nebyli všichni jako onen „Čiňan“, byli to přece jenom většinou řeme- slníci (obchodník nebo nějaký „lepší“ člověl o ni vůboc se neucházel, ježto věděl, že nemá jmění), u kterých by musila těžce pracovati A její tělo bylo dosti slábo. Přes to však ne- zříkala se těžší práce, kdyby u někobo našia aspoň něco, co by jí bylo náhradou za to, ee ona dávala.
Číňan Nakičová
20 article
Výbava Ivky je již dávno skončena, ale ona ještě stále šije. Dospělé děvče nesmí seděti s skříženýma rukama. Z počátku vyšívala svým dobrým přítelky ním nějský šátek nebo límeček a později zn čínala bráti do práce různé věci — za peníze Těšilo ji, když si mohula svýma, rukama vy dělati na klobouk nebo na šaty. Nacházela to v vlastních očích doec!- čestným. A teď od ně- jaké doby přijímá i celé výbavy pro deery ob chodníků. Slýchalo se, že hezky šije a všichn k ní rádi přicházejí. A ona se z té práce raduje Zamýšlí se do té doby, kdy si počala říditi vý bavu a zdá se jí, že i teď šije pro sebe, že je jí šestnácte roků a celý živol před ní otevřen. Když pak je práce skončena a ona před oliářem vidí šťastné novomanžele (a toho nikdy ne- opomonula), sesmutní. Ale jenom na okamžik Když se vrátí domů a spatří hromádku nových objednávek, zcela ji zaujme radost, kdy to vše- chno skončí, hned sedá k oknu a znovu v my- šlenkách proživá svoje mladá léta. Tak jí míjely dni i léta. Přišlo jaro, roz kvetl se hloh, vrátily se vlaštovky, odešly a zase se vrátily a Iyka z toho všeho viděla málo nebo nic. Sedí u okna a šije. Teď již ne pro zábavu a již ne jenom proto, aby sobě vydělala na klo- bouk nebo na šaty. Živobytí se zdražilo, potřeby se zvětšily ona sedí při svém plátně od rána do večera. Ve- selá nálada je dávno již opustila. Zrak jí vůči hledě slábnc. Mnohdy musí pozdvihnouti oči od vyšívání, ježto ji začne před očima mžikati kmätnti a ona nevidí před očima ani písmeny ani jehly. Stává se to sice zřídka, ale činí jí to starost. Co by ei počula, kdyby ji zrak opustil kdyby více nemohla?
Iyk Ivka
21 article
Omrzela ji práce a dokud sedí na svém sta- rém místě u okna, jesť jí, jako kdyby se ne- ustále nad jeji hlavou vznášela sekyra nebo ně jaká těžká kláda a pomalu, pomalu se spouštěla aby jí roztříštila lebku. Často jí přichází, aby všechno to plátno roztrhala, aby rozedrala nío i vše, vše zúplna v prach. Slzy jí vstoupí do očí a prsty se jí chvějí, ona však vyšívá dále a ni kdo by netušil, co se v její slabé duši děje. A proč, proč to vše? Pro těch několik hadrů, co má na sobě, pro ten trošek potravy, co za don sní? Zdali pro to vše ta námaha ta práce? Co jí bude odškodněním za veškeru tu námahu, jež ji olupuje o životní sílu. Pro koho, proč se tak namáhá? Často se v ní ozvala tajná touha, ke které se však nikdy nechtěln příznati, touha po dítěti. Pak by to vše mělo aspoň nějaký účel a ona náhradu za svoji ná- mahu. A takto se vše ztrácí v niveč. Ta touha po dítěti ji tak ovládala, že j srdce počalo prudce tlouci, kdykoli spatřila male Vzpománka na něho zcela se jí vytratila z mysli. Když si někdy odpočívala, zavřela oči a naklonila se na kraj stolku, aby si trochu na- rovnala údy, vstoupil jí před oči obraz, který se jí v tuto dobu často zjevoval — Ona je žena — čí, nevi (en je učitel soukromník, úřadník — cokoli) — a mají do mek na vesnici. Před domem je zahrádka plná květin, sama je zasadila, sama ošešřovala. N dvoře kdákají slepice, dveřmi od stáje vykuko- vala „jalovička“, z chléva ozývalo se jehněa kolem ní ve světnici tísnilo se několik jejicl sokolíků; dva, tři, čtyři — jeden druhému k ra- moni. Všechny pojmenovala jménem, volá je. hraje si s nimi ...
22 article
„Jak jsem pošelilá,“ zašepce, přejede s rukou čelo a oči a za chvíli není slyšeti ničeho jiného, než zvuk jehly, která se provláčí napja tým plátnem. Tak míjí den za dnem. Léto, podzim, zima Opět nastala nová zima. Krátké chladně dni. Nahromadíly se celé kupy vyšívání. Vánoee se plíží, každý chce něco svého darovati. Ivka již skoro ani neodpočívá, jen aby všechny uspo kojila. Je štědrý den. Venku poletuje sníh. Na stává soumrak. Ve vedlejší svčtnici zdobí paní Nakičová vánoční stromek. Jaký by to byl štědrý večer bez vánočního stromku! Naproti již roz- žali světlo. Je vidět, jak přecházejí z jedn světnice do druhé. Prostírají stůl. Někdo přines plný košík slámy; vysypal ho pod stůl a dva mali hošíci vrhnou se na ní a válejí se. Iyka ustala na okamžik, vždyť bude již ho teva — má jen ještě jeden květ. Zahleděla se před sebe. Je jí příjenmě, teplo — odpočinek jest jí milý. Ile obrazl Je štědrý den. Ona se otáčí po kuchyni za ní malá drobotina. Kam ona, tam i oni. Pod- kusala si rukávy a ponořila ruce do těsta a vedle ní malá Iykica mísí svůj vánoční koláč. Za je- jími zády dělají dva malí bošíci kotrmelce. Smějí se a dovádějí. Ona se obrátí, aby je po kárala, ohlédne se — a proti ní zeje tma a pří šerné ticho — Vše zmízelo. Zakašlala suše. Ve dveřích stála paní Naki čová se světlem v ruce a volala ji opatrně nějak bázlivě: ditě.
Nakičová Iyk Naki
23 article
„Ivko, zde přišla se jedna poplati — jsi-li již hotova? Jen ještě toto a pak budeš po tři dni odpočívati.“ „Ano, ano, hned jsem hotova,“ a přistou- pivší ke světlu, chápe se jehly Když druhý den povstala s lůžka, bylo jí zcela nezvyklé, že nemusila zasednouti ku práci. Přejde několikráte světnicí a nohy její jako by byly zapomněly choditi. Do hlavy jí vstoupila horkost a ve všech žilách jí něco poskakovalo. Celé tělo se jí zachvělo, tak že se musila při- držeti skříně a takto počkati, než to přešlo. „To je krev,“ pomyslí sobě, „krev, která tam u onoho okna zemřela, vystydla v mých žilách a nyní opět oživla.“ Zcela dobře pocítila, jak jí krev tělem probíhá. Několik dní později ulehla na lůžko. Kašel ji shroutil. Ležela několik týdnů; déle nevy- držela. Ona hromada vyšívání, která se zatím rozmnožila, objednávky zákazníků, kteří jí hro- zili, že ji opustí, nedokončí-li do jisté lhůty práci, vyhnaly jí z lůžka Odvlékla se, sosláblá a churavá usedla opě na své staré místo vedle okna. Ruka se jí chvěla. když se chopila jehly a dlouho nemohla zabod- nouti do plátna Nějak se docela proměnila ve své nemoci Ani již nepřemýšli o ničem, nezabývá se žád- nými ilusemi. Vše to pominulo. Nastal pouze nějaký spěch a ona s kvapnou rychlostí provlék jehlu, jakoby měla něco zmeškati. Již jí nezbývá času ani k jídlu a když se jí zamží před očim a bylo by potřebí, aby přestala, píchá na slep jchlou a tělem jí prochází zima i horko bázní. že několik minut marně spětřebovala, že ně- kolikeré bodnutí jehly je ztracono.
24 article
Každého dne v určitou hodinu přestává n chvili pracovati. Její dům nachází se blízko ná- draží a dvakráte denně ubírají se cestující kolem jejtho okna. Bezděčně cití, kdy asi půjdou ko- lem. Zapíchne jehlu do plátna, složí ruce do klina a zahledí se na úlici. Její ruce jsou stu- dené a průhledné; v celém těle v žilách nehýbe se ani kapka krve. Zdá se jí, že má nohy z ledu, že se ulomily a zakopaly hluboko do země, jako kořeny staletého stromu. „Umřela jsem,“ po- mysli sobě, „umřela jsem a nyní budu pohlížeti na to, jak ubíhá život. Hle!“ Vlak se přihnal. Přicházejí cestující. Muži, ženy, děti se z- vazadly i bez nich. Všichni, všichni nějak spě- chají. Jdou, pohybují se. Tak ubíhá život. A ona je mrtva a pohlíží. jak vše míjí kolem ní. Vidí ten život denně a snad ho bude dlouho viděti . .. Když zmizí i poslední cestující jejím zra- kům, vzdychne, pohne sebou a zakašle. Živnt zašel. A opět není ničeho jiného sly- šeti, než zvuk jehly, která se protahuje napja- tým plátnem.
25 article Různé zprávy.
Různé zprávy. = Zkála paměti na jevišti. Trapný případ h - rečky Delvairově, jež v Hugově „Marion Delormeí ve čtvrtém jednání náhle pozbyla paměti, není ni- klerak ojedinělý. Ztrata paměli u herce a náhlá ztráta hlasu u zpěváka nastává častěji, než by s soudilo a mnozi umělci musili již v takových přípa- dech uprostřed přodstávení opustiti jeviště. Thiro z Comédie, jak vypravuje spolupracovník „Gaulois hrál jednoho večera rozkošnou veselohru „L. Ete de la Saint-Martin“ od Meilhaca a Ilalévya. Náhie uvázl uprostřed věty. Jeho neklidný zrak hledal na- povědu a opokoval mechanicky slova, jež mu na- šeplavač říkal; najednou však vypověděl mu službu i hlas a zanechav marně námahy, odešel rychle s jeviště. Thinon měl tehdy mnoho nepřátel a ti rozšířili zprávu, že byl onoho večera opilý. Nebylo na lom ani slova pravdy. Thiron pil jen vodu a opí- jel-li se, opíjel se jen vlastními slovy, neboť mluvil mnoho a často s bodavým vlipem. Naproti tomu byl Fréděric Lemaltre nenapravitelným pijákem. V každé divadelní přestávce vypil jednu nebo dvě láhve bor- deauxského, takže mu v posledních jednáních čast přeskočil hlas a nohy jeho se povážlivě kolisaly.
Hugův Marion Delormeum Gaulois L Ete Martin Thinon
26 article
Když jednoho večera v opilosti pozbyl paměli, obe- censtvo jej vypískalo. Fréděric přistoupil vrávorav k okraji jeviště a zvolal pevným hlasem do sálu; „Jste pitomci!“ Na to spokojeně odešel. Obecenstvo však bouřilo a žádalo, aby urážlivá slova odvolal K tomu prohlásil se Frédéric ocholen, když mu ředilei de Chilly v dobrotě domluvil. Majestátně přikročil k rampě, uklonil se třikrále a pravil: „Pánové, právě jsem tvrdil, že jsle hlupáci: to je pravda; prosím vás tedy za odpušlění; nemám pravdu.“ A obecen- stvo, jež nerozumělo kousavé ironii těchto slov při- jalo svého miláčka s divokým jásolem. Proslulý Monrose musil odejiti z Comědie Francaise násled- kem šflenství. Když pobyl několik let v ústavu choro- myslných, prohlásili lékaři, že jesí vyléčen a může se bez nebezpečí opět objeviti na jevišti. Vystoupil také skulečně a sice jako Figaro v „Barbier de Se- ville“. Divadlo bylo do posledního místa obsazeno a každý se téšil, že spalří nedostižného umělce opět v jeho nejlepší úloze. Solva přišel Monrose na jeviště, počal se jeho zrak i hlas najednou zaslírati. Zapomně) celou svoji úlohu a nemohl promluvili ani jediného slova. Lékaři, kteří myslili, že je vyléčen, se kla mali.
Frédéric Chilly Monros Figaro Barbier jít se Comědie Francaise násled
27 article
Druhého dne musil býti opět dopraven do léčebného ústavu, kterého již neopuslil. V říši zpěvu je znám zejména případ obdivuhodné zpěvačky Falco, ktereu Meyerbcer prohlásil za největší umělkyní minulosti i budoucnosti, Vytvořila Valentinu v „Hugenotech“ a zpívala tuto partii nejméně třicetkrát, když jed- nobo večera při svě velké arii ve čtvrtém jednání náhle ztralila hlas. Několik okamžiků snažila se proti tomulo ochromení hlasu bojovati, nevypravila však ze sebe ani jediného tonu a hlasitě vzlykajíc odběhla za kulisy. Falco, již nebylo ještě třicet let, ztratila hlas navždy a nikdy se již neobjevila na jevišti. V pa- měti jest posud případ slečny van Zenollovy, klerá v Paříži při představení „Lazebníka sevillského uprostřed velké arie musila odejíti s jeviště. Říkalo se tehdy o znamenilé umělkyni, že byla opilá a když několik měsíců na to měla opěl vysloupiti v Opéra Comique v „Lakmé“, nechtělo ji rozezlené obecen- stvo slyšeti. Byla přijata sykotem a pískáním a ne- mohla dále zpívati; její umělecká dráha byla náhle zakončena.
Falco Valentinos Zenollův Paříž
28 article
= Proli bílému letnímu oděvu. Renomě bílého oděvu jako nejlepší ochrany proti účinkům letního vedra jest povážlivě otřeseno úsudkem anglických lé- kařů, jenž se uvádí v „Chambers Journalu“. Pokusy byly konány nanejvýš bedlivě v různých tropických krajinách a měly výsledek, že nejlopší ochranou prol slunci není bílá, nýbrž červená barva! Aby se zame- zily aktinické účinky slunečních paprsků, jež často způsobují nervové choraby a nevolnost, musí se vo- liti látka, zbarvená tak, že ji svělelné paprsky nepro- nikají. U černochů a temně zbarvených rac pečuje o to sama příroda, neboť kůže obsahuje pigment, jenž tuto funkci zaslává. Pokusy anglických bachhuatelů bylo pak nadevší pochyhnast zjištěno, že červeně odční Evropané trpi účinkem slunečního žáru nepo- měrně méně než ti, kteří dávaji přednost trádicionel- nímu bílému oděvu tropickému. Z tohoto objevu vy- vodily se hned praktické důsledky. V Anglií hotoví již jedna továrna látky, jež se na povrchu nijak ne- liší ed obvyklých, mají však velkanou červenou spod- ní vrstvu. Tak se neuráží osobní vkus, zároveň však se skýtá ochrana proti slunci Colonial Olfice po- užíva již této lálky pro své úřadník
Chambers Evropan Anglie