1
masthead
26. července 1908,
2
masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha ,Národních Listů“ k č. 204.
4
article
Nebylo to poupě v prvém rozpuku jara.
nebylo to poupě uzavřeně, z něhož ještě nelze
háduti, v jaký určitý tvar se otevře zítřejšího
jitra a jakou barvou zaboří ve svém rozvilí
Jsouť poupata, jejichž tajemství rozvoje zná
jen pečlivý pěstitel, ale která klamou pozoro-
vatele náhodou mimojdoucího. Okraje něžných lu
pěnků jejich zardívají se ještě dnes, že očekáváte
kterak zítra z rána zaplane před vámi růže na-
cbová. Ale na podiv! Jediná noc jakoby vypila
to rubinové zabarvení okrajů a za časného rána
prvním políbením slunce vzbudí se v plne
nádheře na svěžím, šťavnatém stvolu růže sněho-
Nebyla Julie Cardova poupětem v prvém
rozpuku, ale byla již růží zplna rozkvetlou, růží,
jejíž smetanová pleť zahořivala hlubokým ru-
měncem aksamítového nádechu. A chvěje-li se
za časného jitra na růži té noci rozkvetlé krů-
pěj rosy jeko nejčistší briliant, dokud ií žhavé
paprsky slunečné nevypijí — takovým vzáeným
vlhkým leskem třpytily se zraky Juliiny. Ale
tento zázračný vlhký lesk nevysychal ani v nej-
palčivějším slunei, neboť jej chránily dlouhé,
hedvábné řasy. A pod těmito řasami dívaly se
do světa dvě krásné, temné oči, jako z nejhlubši
hloubi vážné, ale zároveň tázavé duše. Jakoby
se ptaly: Co chystá život pro mne?
Cardův
Juliin
5
article
Bylo skoro záhadou, kterak mohla tato roz-
košná bytost vykvésti v hlučném, velikém městě
skoro nepozerována a zjeviti se zrakům zvěda-
vých až v plném vyzrání ženské krásy. Nebyl
ji vídati ani na plesích, ani v divadle, ani v ba-
zarech, ani na hromadných výletech. Mládí jejt
neotřelo se na hlučném, vřeskném tržišti života,
pel celého jejího zjevu nebyl svát opeslým ob-
divem zahálčivých hejsků, sluch její nemohl
otrnouti bezduchým lichocením. Vyrostla a vy-
spěla v rodině své jako květina v domácí za-
hrádce.
Tak se stalo, že ve čtyřiadvacátém roee
svém zjevila se jako bytost s nebe spadlá, všem
nová a neodívaná. Ale sama ani netušila, jak
vábí zraky mimojdoucích, kolik pohledů se z
ní obraci. Kráčela v před, nehledíe na nikoho,
neohližejíc se za nikým. V jejím srdci bylo
ticho, klidno. Jejim celým světem byl útulný
příbytek v domě se zahradou, v tiché, ústrann
ulici, a vším, co posuc milovala, byla její
malka, lak náhle, rychle stárnoucí.
Ac vždyt přitrhly veliké, těžké rány na
ubohou tu paní. V jediném roce odešel ji manžel
a jediný syn. Zbyla jen dcera Julie. A teď krá-
čela stará paní Prahou, opírajíe se o plné, pevné
rámě dceřino. Její zraky byly ponořeny jako
ve vlastní nitrc, a bylo-li pro ni ještě kde ži-
vola — tu se řinul z teplého ramené deeřina.
Julie
ústrann ulice
Praha
6
article
Julie, Julie! — bylo její jedinou myšlenkou,
a stará paní zachvívala se úzkostí, kdykoli za
šera večerního jí kmitlo hlavou, že taky o dceru
přijde jednoho dne, že jí odejde, aby šla za mu-
žem, klerého jí osud přivede. Neboť to jes
přece souzeno každé mladé žoně, přemitala star
paní, zvlásť když je krásna, jako její dcera,
když jest jedinou dědičkou jmění.
Byly to smutně, smutné večery, jež trávily
nyní samy, tak opuštěny. Hlo, tu vedle ni, ma-
minky dobré, sedával milý chot Carda, tu na-
proti syn Jaromír. Paní Cardová vídala co den
jejich tváře, ještě slyšela hovor obou, zadívávala
se ke dveřím, brzy-li se v nich drahé ty postavy
objeví, neboť nemohla posud uvěřiti, že oba
a na vždy odešli, ač je tolik milovala.
Ale dvéře se neotvíraly, přeludy otce i syna
zmizely jí náhle, hovor jejich oněmě! — a tu
sedí sama, s Julií — — Leda že čnsem přichá-
zela tela Justyna, sestra její, aby ztichlou tu
domácnost oživila. Tím smutněji však bývalo,
když se o desáté večerní zdvihla, sestru vdovu
i sirotu neteř políbila a odešla. Za takových
nocí slýchala pak Julie Hlumený pláč s lůžk
matčina, pláč dusený poduškou, pollačovaný po-
kryvkou. A srdcem deeřiným vanul neskonalý
Julie
Carda
Jaromír
Cardová
Julie Hlumený
8
article
smutek.
Neměly známostí, nehledaly jich, a přece
jednoho dne stárnoueí matka vidéla skoro
s hrůzou, kterak se blíží splnění jejich obav.
Sama si nemohla připamatovati, kterak se
s ním seznámily, s inženýrem Rozvorou. S hez-
kým, urostlým mužem. Bylo-li to kdesi ve voze
tramvaje? Na procházce? V obchodě nějakém?
— Nevzpomněla. Bylo ku podivu, jak často s
s ním pojednou setkávaly, jak často je i dopro-
vázel, až náhle jednoho dne se oetl i v bytě.
Marně, marně vzpominala, kterak se vše to
stalo. Ale folik věděla jistě, že se Rozvora dceři
zalíbil A konce všeho tušila. Rozvora odvede
jednoho dne Julii — a pak tu zbude sama, se
svým smutkem. A její pouť životní omezí se již
jenom na ty těžké, zármutku plné chůze ke dvě
ma rovům na hřbitově olšanském.
Ale přes všechnu bolest z budoucího roz-
loučení neprojevila se dceři ani slovem. Až
jednoho dne, když se sehylovalo již k zasnou-
boní Julie s Rozvorou, pronesla matka nepro-
zřetelně:
„Teď tedy mně odejdeš taky tyl
Julie vzhlédla, a více z pohledu matčine
než ze slov uhodia, co se zdvihá v duši staré
paní. A její srdce stiskla náhlá, veliká bolest.
Julie
Olšanský
9
article
Ach, na to nepomyslíla!
„Ne, maminko, ne! Zůstanu při tobě, d
smrti, neodojdu od tebe!“
A její ruce objaly matku a svíraly a tiskly
jako v obavě, že príšera jakási ehce obě roz
trhinouli, rozloučiti.
Ale byla tu ještě třeli osoba, tela Justyma
jež posuzovala vše střízlivěji. Vyčkala, až se
matka vyvinula z objeli dceřina, až se obě vy
plakaly, a řekla pak:
„Julinko, jaký by v tom byl rozum? Jina
to ve světě již nechodí, nežli že jako tatínek.
jednoho dne odejdo i matku tvá. A pak bys tu
zbyla sama, a sestárla bys ve smutném pou-
stevnictví. Noboť taky já odejdu, my všichni
staří. Ale ty máš Rozvoru ráda, on tebe, a ted
bys ho měla zapudit? — A což je psáno, že
musíte potom od sebe? Což nemůže být matka
s vámi až do smrti nejdelší? Pro ni by nebylo
u vás místa? Nepřineseš muži tolik, aby si ne-
vážil a k smrti nedochoval taky naatku
tvoru?
Rychleji než jindy oschly Julii slzy. Teta
v čas promluvila. Taky paní Cardová vzhlédla
veseleji. Ano, ano, tota Justyna pravdu má.
Jin
Julie slza
Cardová
Justyna
11
article
Byl večer dne zásnubního. V komnatě se-
děly tři ty dobré ženštiny a v hlubokém křesle
ženich Rozvora. Hned bylo mnohem veseleji, že
mezi nimi sedí muž, že tu zas jednou blaholí
zvučný mužný hlas.
Nu, hlaholil s počátku trochu jako spou-
laný. Neboť na dně jeho duše pořád ještě klo-
vala jistá pochybnost, zdali pravda vše, co slyšel
o rodině Cardových, zvlášť jsou-li správny jeh
informace o poměrech majetkových. A kdykol
se mněl býti nepozorován, tu zraky jeho těkaly
vůkol, zkoumajíce pravost i cenu obrazů na stě-
nách, odhadujíce těžké, bronzové hodiny, ko-
berce, nábytek, všechno zařízení.
Ne, neklame se; tu není nic předstíráno
tu jest vše pravé, dobré, spolehlivé. Zprávy jeho
jsou neomylny — spojení jeho s Julií bude ne
pocbybným základem bezpečné, dobré exi
stence.
A pak, bezpečen, že v ničem není omylu,
odhodlal se k opětnému, obřadnému požádání
za ruku slečny Julie, a když paní Cardová chvě-
jícím se hlasem svolila, Julii k němu přivedla
ruku její do jeho pravice vložila, a když na
spojené ruce snoubenců skanuly borké její slzy.
tu sklonil Rozvora hlavu nízko, nízko, a zlíbal
staré paní ruku.
Cardův
Julie
Cardová
12
article
Potom sáhl v záprsí, vyňal pouzdérko
z pouzdérka jiskřivý prsten a navlékl jej Juli
na něžný prst.
„Připoutávám vás k sobě poutem věčnéh
spojení, nekonečné lásky, Julie . ..
A na prstě Juliině skvěl se zářivý briliant
V té chvíli přepadl Julii pocit jakési ne
volnosti. Bylo jí příliš té nádhery, zarazila ji.
A skoro zahanbila. Neboť prsten, jejž navzá jem
navlékla ona jemu, byl mnohem prostší, s drob
ným rubinkem.
„Rudolfe, ostýchám se. Očekávala jsen
prostý zlatý kroužek — —
„Vždyť je to koužek,“ usmíval se Rozvoda
a v tom úsměvu spočíval skoro výraz vítězný
„Ale s briliantem tak drahýml
„Pro vás, drahá Julie, nic mi není drahým
A kdybych vládl poklady světa, všechny byel
vám složil k nohám . ..
Juli
Julie
Juliin
Rudolf
Rozvoda
13
article
Drahnou chvíli již byly tři ty ženštiny zase
samy, Rozvoda byl odešel.
V sebe zadumána seděla Julie, jakoby hle
děla do budouenosti. Ruka její opírala se o stůl
na prstě zářil Rozvorův briliant
Paprsky jasného kamene stále přitahovaly
zraky tetiny. Konečně vztáhla ruku a řekla
„Smekni ten prsten, Julinko, ať se taky po
dívám
Skoro vzpíravě, jako nerada, stáhla Julie
zásnubný prsten a podala jej tetě. Pozorně je
prohlížela stará paní, otáčelu jím ve světle
lampy, zkoumala oheň paprsků z něho sršících.
„Drahocenný prsten, Julinko, váží si tě
Nejmíň za dvě stovky — nehádám-li málo!“
„Takové dary se neodhadují, tetičko,““ pro-
nesla Julie.
„Ale odhadují, dítě, odhadují,“ hovořil
teta. „To není nic zlého. A člověk tak mimo-
volně, hledě na krásnou věc, zvláště však na
šperk, řekne si: co asi stál? — Ovšem, pro
tebe nemá cenu zlatnického zboží, nýbrž mno-
hem, mnohem většíi“
Teď sáhla po prsteně taky matka.
Sáhla, otáčela, a pak zcela bezděky, po
tichu prohodila
„Je-li to kámen pravý?“
„Ale miaminkol
Znělo to jako výčitka, skoro trpce. A zraky
její se zachmuřily. Je-li pravý! Kterak se přec
jen každý okamžik, i tak vážný, jako dnes tu
zašuměl, pomísí s všedností života!
„Inu, dítě, myslím, kde by takový mladý
muž mohl vynaložiti tolik peněz.
„Kdyby nemohl, maminko, nebyl by tak
učinil. A byla by to lež. Vždyť jsi slyšela, co m
odpověděl, když jsem nu vytkla nádheru
prstene. Kdyby tvé podezření bylo důvodné, byl
by se přiznal. Neboť k čemu předstírat —-
„Vždyť nepodezřívám, milé dítě. Jen tak
mne to napadlo. — A když je pravý, pak mne
mrzí, že jsme taky nekoupili drahocennější.“
Ale toť mrzelo i slečnu Julii.
„A je-li pravý, dcero, pak musíme tva
dárek ještě něčím doplnit. Sluší se to, Julinko.
Již neodpověděla slečna Julie, když zas
prsten zásnubný navlěkala.
Rozvoda
Julie
Julinka
14
article
Staré paní přece nedalo. Nemluvila již
o prsteně, ale když druhý den s dcerou vyšla,
zamiřila jako maně do třídy Jungmannovy a tu
náhle stanula před závodem klenotníka Rummla.
„Pojď, deeruško, koupím ti něco.
A co jí klenotník předkládal rozmanit
šperky a jak se v nich přebírala, položila náhle
vše a obrátila se k dceřiá
„Okaž ten prsten. Julinko“
bin
Váhavě podala Julie ruku.
vsle
„Smekni jej.
Ale již sama stáhla dceři prsten, podala je
klenotníkovi a řekla:
„Pane, hledáme cosi v stejné ceně. Zač
stojí tento kámen?
Zkušený klenotník podíval se na kámen
podíval se pátravě i na dámy. Zkoušejí skutečně
cenu prstene nebo zkoušejí jej, rozumi-li tomu?
Opětně se podíval na prsten, na kámen,
řekl chladně;
„Prsten ve zlatě a fasoně stojí za dvace
zlatých — kámen sám asi za zlatku. Je to na
podobenina, sklo, franeouzský tovar.“
Julie zbledla.
Hlas staré paní se chvěl, když odpovídaln
„Děkují vám — tedy jsme se mýlily . ..
Koupila drahou jehlici pro dceru, a když
odcházely, nesáhla již Julie po prsteně. Matka
vložila jej do tobolky.
reai
A když vystoupily z krámu, pohlédla pan
na dívku — v očích Juliiných byla záplava slz
„Dceruško!“ zvolala maika uleknuta,
„Pojď!“ zaštkala dívka. „Pojď, maminko
pryč, pryč —.
Stará paní nenadála se účinku svého zkou-
mán, klenotníkova odhalení. A nenadála se, že
u nich Rozvora byl včera posledně. Neboťp
návratu domů vyžádala si Julie prsten, který j
byl včera darován, a uchýlila se do svého po
koje.
Rozvora strojil se právě na návštěvu k Ca
dovům, když mu byl poslem doručen malinký
balíček. R zevřev jej, nalezl včerejší svůj prsten
v pouzdérku a listek:
„Véžený panel
Nechtíc dožiti se zklamání větších, ostáván
na prvém, včerejším, hořkém, netušeném. Budte
zdráví
Julie C.
Jungmannův
Rumml
Julinka
Julie
Koupil
Juliin
Julie prsten
Ca
15
article
Porozuměl a zaskřípěl zuby.
Porozuměl a zaskřípěl zuby.
Stářím schýlená matička Cardová opírá se
o rámě slečny Julie, kráčejíc vratkými kreky
zbytkem života svého. Na lících slečny Julie vy-
hasl ruměnec a první nelítostné vrásky
zbrázdily je.
Fpsilon,
Cardová
Julie
16
article
Ivka.
Ivka.
Napsala Adela Milěinoviéová. Přel. Zenko
Bylo jí šestnácte let, když poprvé zasedla
k napjatému plátnu.
S jakou radostí, nedočkavostí i s mnobou
naději očekávala ten den — svých šestnáctýel
narozenin.
— Jak potom bude, co se stane? — ne
ustále jí tkvělo v mysli. Tolikráte již slyšela
když zemřela některá mladá dívka „v květu
mladosti“, „na prahu života“, „v nejkrásnějš
době“ šestnácte roků! Tolikráte již četla, že
potom pláčkové libezněji zpívají, že nastane
svět lepší, čarovnější a vše že bude jinaké. „Její
ústa jsou jak krvavé poupě a líce jako růže
červené.“ „Nadra její dýchají vůní květů
v oku zrendlí se blankytné nebe“ . ..
V očekávání a blahém tušení nadešel před
večer jejích šestnáctých narozenin. Bylo jí.
jako by se nacházela někde na prahu tohoto
světa a zejtra, až ráno procitne, že se ocitne
ve světě zcela novém, pobádkovém a dosud ne
známém.
Ve sladkých myšlenkách usnula.
Jakmile ráno otevřola oči, skočila před
zreadlo, aby pohlédla na výraz svého obličeje.
Nic. Zdálo se jí, že se od včerejšího dn
nijak nezměnila. Bylo jí to líto. Jako kdyby j
byla nějaká krásná naděje zklamala. Přes to
se brzy utišila. Snad přijde ono veliké, nové
a krásné do večera, zejtra, za týden, ale přijde
každým způsobem, o tom nepochybovala.
Veselá a v růžové náladě přistoupil
k malce pro svůj dar.
Ve druhé komnatě očekávala jí matka se
slavnostní tváří: „Ty jsi toď odrostla,“ promlu
vila k ní, „třoba, abys se zaměstnávala užiteč
nými myšlenkami a užitečnou prací. Třeba my
sliti na budonenost. Zde vezmi kus plátna, mu
dar, a zejtra si počneš říditi prádlo.
Adel Milěinoviéová
Zenko
17
article
Paní Nakičová byla přesvědčena, že nemus
svojí deerušce „na prahu života“ ničeho více
povědéti. Dítky i tak dosti záhy seznají, čehe
jim netřeba věděti . .
Iyka mlčela. Jenom srdce jí prudee bilo
Ile, to je něco z onoho očekávaného. Přišlo
To je počátek.
Až do večora zabývala se v myšlenkácl
svoji výbavou. Když nadešel soumrak, vzpama
tovala se a sešla do zahrady, aby slyšela, zda-l
zpívají pláci krásněji než dosud.
Byla teplá měsíční noc. Všude ticho. Jenom
růže opojně voněly.
Stanula uprostřed zahrady a plaše se
ohlédla.
Pod střechou stáje zašveholily mladé vla-
štovičky. S větve sletěl vrabec k s koruny ořechu
se ozval slavik dlouhým, cituplným hlasem.
Ivce se stísnilo srdee a po líci kanuly slza
za slzou . .
Tak skončil první den jejího tak očekáva
ného „nového života“
Druhého dne seděla u okna a vyšívala. Tal
proseděla každodenně několik hodin při šití.
A jak se na vyšívání spojovala nit s nití, tak
so v jeji hlavičec družila myšlenka k myšlence.
Chvílemi spustila ruce do klína a zamyslil
se Pak se zase chopila vyšívání. Všechny jej
myšlonky se točily kolem „něho“
— Výbava se chystá, tedy i „on“ brzo
přijde. Kde je teď „on“, jak vypadá a jak bude
až přijde pro ni? — —
Po osm dní byla zamilována do Ivana Kne
ževiča z „Kletby nevěry“. A když pročella po
tají Šenoinovu „Klolbu“, plála vším žárem p
Belizara a on zaměstnával celou její duši.
Nakičová
Ile
Kne
Tal
18
article
Tak míjel čas dosti diouho. Kdykoli pro
čella některou knihu, vynašla si nového „etite
le“, který byl pro ni jako živý a s kterým ona
ve své fantasii hovořila.
Nadešel čns, že ji takovito clitelé už n
postačovali. Vzpomněla si, že by takoví měl
býti v životě. Pozorovala mladé lidi, studonty
kteří chodívali kol jejího domu a pak se s ne
kterým z nich v mysli obimla.
V tom se začali hlásiti ženichové. Když
přišel první, Iyka se podivena tázala: má-li t
býti její „ideál“, její budoucnost? Drobný čer
venovlasý holič, o němž se řikalo, že má v hlavi
o jedno kolečko více. Potom řemeslník, opile
a rváč... Od srdce se nasmála.
I jakýsi starší úřadník začal se procházet
před jejím domem, Často se zahleděl do jejíhe
okna, počal zdraviti a jednoho dne zaměřil přl-
mo k domu. Přodstavil se paní, že by rád k nim
docházel, „aby slečnu lépe poznal“ .
Paní Nakičová zběžně spočílala jeho pří
jmy, ocenila ho a zdál se ji příhodný, S jeh
platem bude moci dobře žiti a i to je dobře,
že již není tak mlád. „Bude usedlejší,“ po-
myslila si.
Tak dostala Ivka nového „otitele“ s „váž
nými úmysly“. Jaknnile měl chvili času, přišel
k jejímu oknu a vyprávěl jí různé události
příběhy z doby, kdy byl strážmistrem. Byly to
pravé vojensko-strážmistrovské anekdoty, sršie
junactvím a vítězstvím „venisvidi-vici“, a jesně
z nich bylo viděti, jak velikou mimo to hrá
úlohu mezi svými druhy i mezi civilními pány
Jodnou jí dokonce řekl, že se musí cíliti šťast
nou, když ji on „miluje“, poněvadž se jín
stane „volikou paní“.
Nakičová
Ivka
19
article
Ivka by byla nejraději každou chvíli pro-
pukla ve smích a jakmile se vzdálil, dala se do
srdečného smíchu.
Ani minutu nepomýšlela na to, že by se
mehla státi jeho ženou.
Ten „Číňan“, jakž jej pojmenovala, ježt
měl oči trochu šikmo položeny, nemohl býti tím
kterého ona čeká a o kterém už tolik snila. Mimo
to počínal býti svojí žárlivostí přímo nesnesi-
telným. Když ji někdo jenom pozdravil nebo
šel kolem jejího domu, vytýkal ji to a oboval
se vůbec tak, jakoby již byl jejím mužem neb
pánem, takže i paní Nakičová uznala, že to
není muž pro její Ivku.
Později se hlásil ještě jeden ženich a pak
přestali.
Netruchlila po nich. Byla přesvědčen
o tom, že moudřejší je nevdávati se vůbec, nežli
bez rozmyšlení si vziti toho, kdo by o ni požá-
dal. Poněvadž třeba že nebyli všichni jako onen
„Čiňan“, byli to přece jenom většinou řeme-
slníci (obchodník nebo nějaký „lepší“ člověl
o ni vůboc se neucházel, ježto věděl, že nemá
jmění), u kterých by musila těžce pracovati
A její tělo bylo dosti slábo. Přes to však ne-
zříkala se těžší práce, kdyby u někobo našia
aspoň něco, co by jí bylo náhradou za to, ee
ona dávala.
Číňan
Nakičová
20
article
Výbava Ivky je již dávno skončena, ale ona
ještě stále šije. Dospělé děvče nesmí seděti s
skříženýma rukama.
Z počátku vyšívala svým dobrým přítelky
ním nějský šátek nebo límeček a později zn
čínala bráti do práce různé věci — za peníze
Těšilo ji, když si mohula svýma, rukama vy
dělati na klobouk nebo na šaty. Nacházela to v
vlastních očích doec!- čestným. A teď od ně-
jaké doby přijímá i celé výbavy pro deery ob
chodníků. Slýchalo se, že hezky šije a všichn
k ní rádi přicházejí. A ona se z té práce raduje
Zamýšlí se do té doby, kdy si počala říditi vý
bavu a zdá se jí, že i teď šije pro sebe, že je
jí šestnácte roků a celý živol před ní otevřen.
Když pak je práce skončena a ona před oliářem
vidí šťastné novomanžele (a toho nikdy ne-
opomonula), sesmutní. Ale jenom na okamžik
Když se vrátí domů a spatří hromádku nových
objednávek, zcela ji zaujme radost, kdy to vše-
chno skončí, hned sedá k oknu a znovu v my-
šlenkách proživá svoje mladá léta.
Tak jí míjely dni i léta. Přišlo jaro, roz
kvetl se hloh, vrátily se vlaštovky, odešly a zase
se vrátily a Iyka z toho všeho viděla málo nebo
nic. Sedí u okna a šije. Teď již ne pro zábavu
a již ne jenom proto, aby sobě vydělala na klo-
bouk nebo na šaty.
Živobytí se zdražilo, potřeby se zvětšily
ona sedí při svém plátně od rána do večera. Ve-
selá nálada je dávno již opustila. Zrak jí vůči
hledě slábnc. Mnohdy musí pozdvihnouti oči od
vyšívání, ježto ji začne před očima mžikati
kmätnti a ona nevidí před očima ani písmeny
ani jehly. Stává se to sice zřídka, ale činí jí to
starost. Co by ei počula, kdyby ji zrak opustil
kdyby více nemohla?
Iyk
Ivka
21
article
Omrzela ji práce a dokud sedí na svém sta-
rém místě u okna, jesť jí, jako kdyby se ne-
ustále nad jeji hlavou vznášela sekyra nebo ně
jaká těžká kláda a pomalu, pomalu se spouštěla
aby jí roztříštila lebku. Často jí přichází, aby
všechno to plátno roztrhala, aby rozedrala nío
i vše, vše zúplna v prach. Slzy jí vstoupí do očí
a prsty se jí chvějí, ona však vyšívá dále a ni
kdo by netušil, co se v její slabé duši děje.
A proč, proč to vše? Pro těch několik
hadrů, co má na sobě, pro ten trošek potravy,
co za don sní? Zdali pro to vše ta námaha
ta práce? Co jí bude odškodněním za veškeru
tu námahu, jež ji olupuje o životní sílu. Pro
koho, proč se tak namáhá? Často se v ní ozvala
tajná touha, ke které se však nikdy nechtěln
příznati, touha po dítěti. Pak by to vše mělo
aspoň nějaký účel a ona náhradu za svoji ná-
mahu. A takto se vše ztrácí v niveč.
Ta touha po dítěti ji tak ovládala, že j
srdce počalo prudce tlouci, kdykoli spatřila male
Vzpománka na něho zcela se jí vytratila
z mysli. Když si někdy odpočívala, zavřela oči
a naklonila se na kraj stolku, aby si trochu na-
rovnala údy, vstoupil jí před oči obraz, který se
jí v tuto dobu často zjevoval
— Ona je žena — čí, nevi (en je učitel
soukromník, úřadník — cokoli) — a mají do
mek na vesnici. Před domem je zahrádka plná
květin, sama je zasadila, sama ošešřovala. N
dvoře kdákají slepice, dveřmi od stáje vykuko-
vala „jalovička“, z chléva ozývalo se jehněa
kolem ní ve světnici tísnilo se několik jejicl
sokolíků; dva, tři, čtyři — jeden druhému k ra-
moni. Všechny pojmenovala jménem, volá je.
hraje si s nimi ...
22
article
„Jak jsem pošelilá,“ zašepce, přejede s
rukou čelo a oči a za chvíli není slyšeti ničeho
jiného, než zvuk jehly, která se provláčí napja
tým plátnem.
Tak míjí den za dnem. Léto, podzim, zima
Opět nastala nová zima. Krátké chladně
dni. Nahromadíly se celé kupy vyšívání. Vánoee
se plíží, každý chce něco svého darovati. Ivka
již skoro ani neodpočívá, jen aby všechny uspo
kojila. Je štědrý den. Venku poletuje sníh. Na
stává soumrak. Ve vedlejší svčtnici zdobí paní
Nakičová vánoční stromek. Jaký by to byl štědrý
večer bez vánočního stromku! Naproti již roz-
žali světlo. Je vidět, jak přecházejí z jedn
světnice do druhé. Prostírají stůl. Někdo přines
plný košík slámy; vysypal ho pod stůl a dva
mali hošíci vrhnou se na ní a válejí se.
Iyka ustala na okamžik, vždyť bude již ho
teva — má jen ještě jeden květ. Zahleděla se
před sebe. Je jí příjenmě, teplo — odpočinek
jest jí milý.
Ile obrazl
Je štědrý den. Ona se otáčí po kuchyni
za ní malá drobotina. Kam ona, tam i oni. Pod-
kusala si rukávy a ponořila ruce do těsta a vedle
ní malá Iykica mísí svůj vánoční koláč. Za je-
jími zády dělají dva malí bošíci kotrmelce.
Smějí se a dovádějí. Ona se obrátí, aby je po
kárala, ohlédne se — a proti ní zeje tma a pří
šerné ticho —
Vše zmízelo.
Zakašlala suše. Ve dveřích stála paní Naki
čová se světlem v ruce a volala ji opatrně
nějak bázlivě:
ditě.
Nakičová
Iyk
Naki
23
article
„Ivko, zde přišla se jedna poplati — jsi-li
již hotova? Jen ještě toto a pak budeš po tři
dni odpočívati.“
„Ano, ano, hned jsem hotova,“ a přistou-
pivší ke světlu, chápe se jehly
Když druhý den povstala s lůžka, bylo jí
zcela nezvyklé, že nemusila zasednouti ku práci.
Přejde několikráte světnicí a nohy její jako by
byly zapomněly choditi. Do hlavy jí vstoupila
horkost a ve všech žilách jí něco poskakovalo.
Celé tělo se jí zachvělo, tak že se musila při-
držeti skříně a takto počkati, než to přešlo.
„To je krev,“ pomyslí sobě, „krev, která
tam u onoho okna zemřela, vystydla v mých
žilách a nyní opět oživla.“ Zcela dobře pocítila,
jak jí krev tělem probíhá.
Několik dní později ulehla na lůžko. Kašel
ji shroutil. Ležela několik týdnů; déle nevy-
držela. Ona hromada vyšívání, která se zatím
rozmnožila, objednávky zákazníků, kteří jí hro-
zili, že ji opustí, nedokončí-li do jisté lhůty
práci, vyhnaly jí z lůžka
Odvlékla se, sosláblá a churavá usedla opě
na své staré místo vedle okna. Ruka se jí chvěla.
když se chopila jehly a dlouho nemohla zabod-
nouti do plátna
Nějak se docela proměnila ve své nemoci
Ani již nepřemýšli o ničem, nezabývá se žád-
nými ilusemi. Vše to pominulo. Nastal pouze
nějaký spěch a ona s kvapnou rychlostí provlék
jehlu, jakoby měla něco zmeškati. Již jí nezbývá
času ani k jídlu a když se jí zamží před očim
a bylo by potřebí, aby přestala, píchá na slep
jchlou a tělem jí prochází zima i horko bázní.
že několik minut marně spětřebovala, že ně-
kolikeré bodnutí jehly je ztracono.
24
article
Každého dne v určitou hodinu přestává n
chvili pracovati. Její dům nachází se blízko ná-
draží a dvakráte denně ubírají se cestující kolem
jejtho okna. Bezděčně cití, kdy asi půjdou ko-
lem. Zapíchne jehlu do plátna, složí ruce do
klina a zahledí se na úlici. Její ruce jsou stu-
dené a průhledné; v celém těle v žilách nehýbe
se ani kapka krve. Zdá se jí, že má nohy z ledu,
že se ulomily a zakopaly hluboko do země, jako
kořeny staletého stromu. „Umřela jsem,“ po-
mysli sobě, „umřela jsem a nyní budu pohlížeti
na to, jak ubíhá život. Hle!“ Vlak se přihnal.
Přicházejí cestující. Muži, ženy, děti se z-
vazadly i bez nich. Všichni, všichni nějak spě-
chají. Jdou, pohybují se.
Tak ubíhá život. A ona je mrtva a pohlíží.
jak vše míjí kolem ní. Vidí ten život denně a
snad ho bude dlouho viděti . ..
Když zmizí i poslední cestující jejím zra-
kům, vzdychne, pohne sebou a zakašle.
Živnt zašel. A opět není ničeho jiného sly-
šeti, než zvuk jehly, která se protahuje napja-
tým plátnem.
25
article
Různé zprávy.
Různé zprávy.
= Zkála paměti na jevišti. Trapný případ h -
rečky Delvairově, jež v Hugově „Marion Delormeí
ve čtvrtém jednání náhle pozbyla paměti, není ni-
klerak ojedinělý. Ztrata paměli u herce a náhlá
ztráta hlasu u zpěváka nastává častěji, než by s
soudilo a mnozi umělci musili již v takových přípa-
dech uprostřed přodstávení opustiti jeviště. Thiro
z Comédie, jak vypravuje spolupracovník „Gaulois
hrál jednoho večera rozkošnou veselohru „L. Ete
de la Saint-Martin“ od Meilhaca a Ilalévya. Náhie
uvázl uprostřed věty. Jeho neklidný zrak hledal na-
povědu a opokoval mechanicky slova, jež mu na-
šeplavač říkal; najednou však vypověděl mu službu
i hlas a zanechav marně námahy, odešel rychle
s jeviště. Thinon měl tehdy mnoho nepřátel a ti
rozšířili zprávu, že byl onoho večera opilý. Nebylo
na lom ani slova pravdy. Thiron pil jen vodu a opí-
jel-li se, opíjel se jen vlastními slovy, neboť mluvil
mnoho a často s bodavým vlipem. Naproti tomu byl
Fréděric Lemaltre nenapravitelným pijákem. V každé
divadelní přestávce vypil jednu nebo dvě láhve bor-
deauxského, takže mu v posledních jednáních čast
přeskočil hlas a nohy jeho se povážlivě kolisaly.
Hugův
Marion Delormeum
Gaulois
L Ete
Martin
Thinon
26
article
Když jednoho večera v opilosti pozbyl paměli, obe-
censtvo jej vypískalo. Fréděric přistoupil vrávorav
k okraji jeviště a zvolal pevným hlasem do sálu;
„Jste pitomci!“ Na to spokojeně odešel. Obecenstvo
však bouřilo a žádalo, aby urážlivá slova odvolal
K tomu prohlásil se Frédéric ocholen, když mu ředilei
de Chilly v dobrotě domluvil. Majestátně přikročil
k rampě, uklonil se třikrále a pravil: „Pánové, právě
jsem tvrdil, že jsle hlupáci: to je pravda; prosím
vás tedy za odpušlění; nemám pravdu.“ A obecen-
stvo, jež nerozumělo kousavé ironii těchto slov při-
jalo svého miláčka s divokým jásolem. Proslulý
Monrose musil odejiti z Comědie Francaise násled-
kem šflenství. Když pobyl několik let v ústavu choro-
myslných, prohlásili lékaři, že jesí vyléčen a může
se bez nebezpečí opět objeviti na jevišti. Vystoupil
také skulečně a sice jako Figaro v „Barbier de Se-
ville“. Divadlo bylo do posledního místa obsazeno
a každý se téšil, že spalří nedostižného umělce opět
v jeho nejlepší úloze. Solva přišel Monrose na jeviště,
počal se jeho zrak i hlas najednou zaslírati. Zapomně)
celou svoji úlohu a nemohl promluvili ani jediného
slova. Lékaři, kteří myslili, že je vyléčen, se kla mali.
Frédéric
Chilly
Monros
Figaro
Barbier jít se
Comědie Francaise násled
27
article
Druhého dne musil býti opět dopraven do léčebného
ústavu, kterého již neopuslil. V říši zpěvu je znám
zejména případ obdivuhodné zpěvačky Falco, ktereu
Meyerbcer prohlásil za největší umělkyní minulosti
i budoucnosti, Vytvořila Valentinu v „Hugenotech“
a zpívala tuto partii nejméně třicetkrát, když jed-
nobo večera při svě velké arii ve čtvrtém jednání
náhle ztralila hlas. Několik okamžiků snažila se proti
tomulo ochromení hlasu bojovati, nevypravila však
ze sebe ani jediného tonu a hlasitě vzlykajíc odběhla
za kulisy. Falco, již nebylo ještě třicet let, ztratila
hlas navždy a nikdy se již neobjevila na jevišti. V pa-
měti jest posud případ slečny van Zenollovy, klerá
v Paříži při představení „Lazebníka sevillského
uprostřed velké arie musila odejíti s jeviště. Říkalo
se tehdy o znamenilé umělkyni, že byla opilá a když
několik měsíců na to měla opěl vysloupiti v Opéra
Comique v „Lakmé“, nechtělo ji rozezlené obecen-
stvo slyšeti. Byla přijata sykotem a pískáním a ne-
mohla dále zpívati; její umělecká dráha byla náhle
zakončena.
Falco
Valentinos
Zenollův
Paříž
28
article
= Proli bílému letnímu oděvu. Renomě bílého
oděvu jako nejlepší ochrany proti účinkům letního
vedra jest povážlivě otřeseno úsudkem anglických lé-
kařů, jenž se uvádí v „Chambers Journalu“. Pokusy
byly konány nanejvýš bedlivě v různých tropických
krajinách a měly výsledek, že nejlopší ochranou prol
slunci není bílá, nýbrž červená barva! Aby se zame-
zily aktinické účinky slunečních paprsků, jež často
způsobují nervové choraby a nevolnost, musí se vo-
liti látka, zbarvená tak, že ji svělelné paprsky nepro-
nikají. U černochů a temně zbarvených rac pečuje
o to sama příroda, neboť kůže obsahuje pigment,
jenž tuto funkci zaslává. Pokusy anglických bachhuatelů
bylo pak nadevší pochyhnast zjištěno, že červeně
odční Evropané trpi účinkem slunečního žáru nepo-
měrně méně než ti, kteří dávaji přednost trádicionel-
nímu bílému oděvu tropickému. Z tohoto objevu vy-
vodily se hned praktické důsledky. V Anglií hotoví
již jedna továrna látky, jež se na povrchu nijak ne-
liší ed obvyklých, mají však velkanou červenou spod-
ní vrstvu. Tak se neuráží osobní vkus, zároveň však
se skýtá ochrana proti slunci Colonial Olfice po-
užíva již této lálky pro své úřadník
Chambers
Evropan
Anglie