V Praze, v úterý dne 9. července.

K číslu 187. Čislo v Praze, za 2h a na venkově za 4h

Na »Národní Listye ranní a odpolední předplácí se v Praze v administraci na měsíc 2 K —h ve filiálkách na měsíc 2 K 30h Poštou na měsíc 3 K 20h s dvojí zásilkou na měsíc 3 K 80 h

NARUDNÍ

Felefonické zprávy „Nár. Listů.“ Z parlamentu. Z Vídně, 9. července. Za všeobecné roz mrzelosti vslupuje poslanecká sněmovna do čtvrtého týdne své existence, by skoncovala roz- pravu o návrhu poslance Němce a soudruhů, vyzývajícím vládu, by předložila sněmům zem- ským osnovy zákona zavádějícího všeobecné, rovné, přímé a tajné právo hlasovací. Promluví ještě starosta lublaňský Hribar, generální řečník Seliger a snad navrhovatel sám. Sami bychom se vydávali v nebezpečí, že tvrzení naše bude vyvráceno, nebo že se na nás vrhne sociálně-demokratický tisk, ale přece konstatujeme, že v sociálně-demokratickém tá- boře, pokud se nalezá ve sněmovně poslanecké, jest veliká sklíčenost. Způsobena jest dosavadní taktikou a dosavadními výkony, které neměly ani nejmenšího úspěchu morálního v ten rozum, aby zjednaly straně sociálně-demokratické váž- nost a váhu, jak straně, čítající 87 lidí a hrdo- pyšně volající: My jsme národ, náleží. Jest nesporné faktum a rozmyslní členové sociálně-demokratického svazu doznávají to ne- jen in camera caritatis, nýbrž také v rozmlu- vách s poslanci jiných stran, že od onoho dne, kdy několik sociálně-demokratických poslanců šlo na dvorní hrad, aby vyrvali nepřátelům strany zbraň výčitek a žalob, že jsou stranou neloyální a protimonarchistickou, hromaděna byla chyba na chybu nejen v parlamentě, ale také mimo parlament.

Chování se německých sociálních demo- kratů v obecní radě v Brně působilo na české sociální demokraty, třeba to tisíekrát zapírali jako ledová sprcha. Tolik slušnosti mohli čekati čeští sociální demokraté od německých sociál- ních demokratů, že v otázce kulturní, jakou jest zřízení české university v Brně, nebudou dělati pomáhače Rohrerovi za mrzkou cenu mandátů v městské radě. Čeští a také druzí neněmečti sociální de- mokraté čekali právem, že sociální demokraté vedle svých hlučných a zvučných programů podporovati budou snahy českých sociálních demokratů po zřízení české university a snahy poslanců českých bez rozdílu po rovnopráv- nosti jazyka českého v protokolování sněmov- ním. Trapně přímo účinkovalo, když každý český sociální demokrat, čině nějaký dotaz po- vahy jazykové, musil prohlásiti, že mluví toliko jménem neněmeckých sociálních demokratů. Zkrátka byli a jsou zklamáni co nejdůkladněji všichni nejen na straně sociálně demokratické. nýbrž také mimo ni, kdož očeká- vali odněmeckých sociálních de- mokratů alespoň špetku sprave- dlnosti, kdy jedná se o požadavky nejoprávněnější. Poslanecká sněmovna počne dnes zasedati čtvrtý týden a ještě ani jediným slovém »Arb.

Ztg.«, která se zve »Ústředním orgánem« ra- kouské sociální demokracie, tudíž také orgánem neněmecké sociální demokracie, ani jediným slůvkem nepronesla se na prospěch kteréhokoli požadavku svých stoupenců neněmeckých. Dnes poprve tento list píše o protokolování neněme- ckých projevů, ovšem ve chvíli, kdy věc jest skoro již rozhodnuta — rozhodnuta jedině za- kročením poslanců českých. Dokud bylo nalé- háno na vládu a presidium, dokud bylo bojo- váno, »Arb. Zig.« byla němou a zařezanou. Také co dnes praví, jest na jednom místě stu- dené, na druhém místě horké. „Čechové.“ píše, „o jejichž požadavky se jedná, nemohou spustiti s mysli, že každá změ- na, která se nyní stane a kdyby také byla ne- valnou, přece bude zlepšením dosavadního stavu na jrospěch jejich, a Němci zase n přehlédnou, že požadavek neněmeckých národů spočívá na silném základě jejich potřeb a práva. Ukáže se již nyní, že národní otázky v parlamentě vše- obecného práva hlasovacího spočívati mohou na slušném rozechvění zcela jinak. Rozřišen ovšem nebude nikomu k rozkoši, ale přece bude lze považovati je kompromisem mezi oběma ne- zhytnostmi: potřebou neněmeckých národů, kteří také svým jazykem mluviti chtějí, a potřebou Předplacení a inseráty přijímá administrace v Marianské ulici, číslo 3. am je též redakce a expedice.

společného parlamentu, který nemůže postrádati společného jazyka dorozumívacího. „Čechově,“ pokračuje list, „jsou právě v Rakousku velikým národem, mají tudíž větší vědomí a větší nároky, než ostatní národové ne- němečtí, kteří jsou ochotni vyhověti naléhavé potřebě společného parlamentu. Ale na konec obrací zase „Arbztg.“ a volá: „Parlament může existovat, žít a působit jen tehdá, neodepře-li se mu oběť uznání německé- ho jazyka sprostředkovacího. Více nežli výjim- kou ze všeobecného pravidla neněmecké řeči býti nemohou, nemá-li parlament zhynout. K tomu prostě dodáváme: Němčina není žádným všeobecným pravidlem ve vídeňské sně- movně, a my toto pravidlo nikde a nikdy ne- uznáváme! Zatímní rozpočet. Z Vídně, 9. července. Kolo polské se dů- věrně usneslo ve schůzi, promluviti k zatímnímu rozpočtu teprve v druhém jeho čtení. Jazyková otázka v parlamentě. Z Vídně, 9. července. Dnes odpoledne hodlá ministerský předseda bar. Beck ozná- miti českým důvěrníkům své disposice v příčině úpravy jazykové ve sněmov- ním protokole. Nejspíše dnes ještě svolán bude svaz poslanců českých, aby ku proposicím vlád- ním zaujal své stanovisko. Odjezd dalmatských poslanců. Ze Záhřeba, 9. července. Rozloučení hlav- ního města s obéma chorvatskými poslanci Iva- niševičem a Bjeladinovičem bylo velmi srdečné. K poslancům odjíždějícím bylo promluveno několik řečí. Spisovatelka Jurči- čová dala oběma po kytici. Ivanišev ič pravil v odpovědi své, že dalmatšlí poslanci budou usilovati o spojení Dalmacie s Chorvat- skem. »Třeba nás děli paragrafy,« pravil řečník, »srdce naše nedovede odděliti nikdo. Chorvatsko, Bosna a Dalmacie budou vždy jedním tě- lem a jednou duší.« Poslanec Bjeladinovič prohlásil, že jednota srbsko-chorvatská nebude nikdy již ni- čím rozbita.

FEUILLETON. Upomínky

na válečný rok 186 Píše K. J. Majr.

Tady však byla těžká rada — panáčka ne- bylo tak snadno opatřiti, jako kyselo. Farář Do- halický byl uprchl, jsa toho náhledu, že se ne- srovnává s vlasteneckými city, aby konal služby Prušákům, a opustil úplně svoje ovečky. Když však ubohý Slovák tak toužebně si panáčka přál, a konec jeho dle výroku lékařova se blížil, po spíšil jsem k řediteli, abych se s ním poradil co činit. Ředitel odhodlal se provést jakous „zpověď z nouze“ po způsobu „křtu z nouze“ aby zbožný Slováček byl upokojen. Obličej jeho zazářil radostí, když ředitel. velmi důstojného vzezření se svým dlouhým plnovousem přisedl k jeho loži, a oznámiv mu že jej — chce-li — vyzpovídá, učinil znamen kříže. Po udělení rozhřešení se s ním a se mnou pak pomodlil. S blaženou tváří dočkal se chu- das pak ještě touženého kysela, a když mu po- dáno, jednu lžíci vskutku požil, při druhé vy- padla mu lžíce z ruky, klesl na zad na své lože, a vypustil ducha. Asi v polovici srpna začala v krajině naší zuřiti cholera, která stále se vzmáhala a obyva- telstvu tím nebezpečnější se stávala, poněvadž okresní a zároveň tovární lékař také statečně uprchl a tím obce jemu přidělené ponechal je- jich osudu. Přes to byl po odtáhnutí Prušáků otcovskou péčí tehdejšího okresního hejtmana z K. doporučen k vyznamenání a skutečně také Uekorován! Velmi zaslouženěl

Ubozí opuštění obraceli se ve své tísni k lé- kařům vojenského lazaretu pruského, a byl to zvláště dr. Sauerhäring, jehož jsem jako jeho tlu močník zhusta provázel, jelikože nemohl se s lidem ve vsích dorozuměti. Žijí snad posud mnozí, kteří jej pro šlechetné jeho jednání u vděčné paměti chovají. Zatím navrátila se z Moravy rodina ředite- lova a choť jeho ihned převzala vládu v kuchyni, což bylo velmi vděčně přijato všemi pány, kteři posud v důstojnické menáži se stravovali, zvláště když předkládala se jim jídla posud neznámá která je seznamovala s českou kuchyní co nej- skvěleji. Z hlavního lazaretu v Sádové byli rekon- valescenti znenáhla transportováni do lehčích la- zaretů, pozůstalí pak co nejpečlivěji ošetřováni. Celkem 65 jich podlehlo svým ranám, byli po- chováni do společného hrobu jižně od továrny Odpočívají tam nyní i se svým hrobníkem Bed- nářem, který dle výslovného svého přání jako 66tý později k nim byl uložen. Tento Bednář býval za svého mládí panským kuchařem; ne- šťastnými okolnostmi, dílem zaviněnými, dílem nezaviněnými, znenáhla tak poklesl, že stal se na stará kolenalapačem krtků na panství a ko- nečně z milosrdenství byl přijat ředitelem do to- várny za metaře. Bednářovi připadl úkol vyvá- žeti na trakaři mrtvoly z iazaretu a pochovávati je do společného hrobu. Aniž by o tom věděl, sle- dovával jsem častěji z dálky tuto expedici, abych se přesvědčil, jak se při tom chová a jakým způ- sobem ukládá ubohé bojovníky k poslednímu odpočinku. Často sjem spozoroval, jak sí vede nad mrtvými tuto samomluvu: „Počkej, počkej, Františku“ (jmenoval totiž každého, Rakušana i Prušáka, Františkem), „eo pak to máš tady v té taštice pod košilí?“ (Většina Prušáků ve- spod v košili na prsou měla všitou kapsičku,

v níž cennější věci uschovávali.) „Aj, aj, podl- vejme se, ty tady máš tolar, ty ho už nebudeš potřebovat, a mně bude dobrý. Za to ti připravím pěkné lůžko.“ Tímto způsobem pochoval, pro- hledávaje s více méně příznivým výsledkem kapsy nebožtíků, 65 mužů a vida, že v lazaretu není už žádného kandidáta smrti, vyhradil jedno místo v hrobě prázdné pro sebe s prosbou, aby tam byl jednou jako šestašedesátý pochován. Jeho žádosti vyhověno dříve, než se sám nadál: cholera učinila v několika nedělích životu jeho kenec. Jako na ostatní hroby na bojišti, dal ředitel i na tento postaviti dřevěný kříž. Já sám pak napsal jsem naň červenou barvou lakovou jména všech tu odpočívajících, pokud jsme je zjistili. Když pak i jejich hrobař k nim přibyl, dal ře- ditel Pfleger pod všecka ta jména napsati ná- sledující verše: „Šedesátý šestý v tomto hrobě, hrobník věrný ve válečné době, v Pánu odpočívá ze Mžan Bednář Jan V mládí v Čechách, v Uhrách. chutná jídla strojil, v stáří svěm se chudou stravou uspokojil, po smrti byl s udatnými pochován. Když později korunní prine pruský navštívil Sádovou, dal si nápis ten vysvětliti a v obou ja- zácích opsati, ježto se mu velmi zalíbil proto, že obsahoval stručný životopis tohoto zvláštního hrobaře. Hromadné hroby byly vůbec obyvatelstvem pečlivě hleděny a v dobrém stavu, udržovány, zvláště děti ředitelovy to byly, které hroby kvě- tinami zdobívaly. Mezi nimi nejpilněji synáček Oldřich, aniž kdo tušil, že i on jednou v řadách obránců vlasti zaujímati bude čestné místo. Je to nedávno náhle zemřelý major a velitel ba- tailonu zákopníků v Essenu.