ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 d3b6cf20-668c-11dc-9937-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 29 celkem · entity: person 41, place 15, org 3
1 masthead
18. února 1900.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k číslu 48.
3 masthead
Strana 9.
4 masthead
eri
5 article
O panu Papouškovi. (Líc a rub jeho rodinného stěstr) Ženitbou páně Papouškovou změnil se způsoh jeho života. Bylo zcela počhopitelno, že přestaly jeho pravidelné návštěvy zahrádky u Doušů. C bylo nutnou potřebou starému mládenči, pře- stalo býti potřebou mladému manželu. Nemusíl již choditi na večeře do hostince, nyní starala se oň vlastní domácnost, a jistě pečlivěji a lépe. Polkával jsem ho někdy večer, když zavře krámek zavěsil si mladou choť na ruku a vážně s ní kráčel ulicí. Šli procházkou. Činil to patrně ženě k vůli, sám neznával před tím pročházek. Všechnyjeho posavadní pochodý Práhou bývaly obchodními pochůzkami. Běhával vždy, neohli- žeje se v pravo v levo, a každý jeho krok měl určitý cil. Nemělčasu, aby chodili pro zábavu, jak říkal, a dosti příkře se vyjadřoval o lidech. které vidal »trandati«, aby jen tak čas ubili. Neboť že procházka je také něčím pro zdraví, kusem oddechu, trochou nutného pohybu, tomu pan Papoušek nevěřil. »Kdyby tak musili celý den pracovati, jak našinec, tančiti pro každý krejcar kolem pultu, měli by procházky dost a rádli by si veče dřepli . ..« oněvsgsonoq kee
Papouškův Douša
6 article
Ale nn panička požadovala svoji pro- cházku a pan Papoušek tedye chodil. A myslím, že chodil rád. Snad sev chtěl i svým domácím štěstím trochu pochlubiti. Již nehleděl stáledo země, jako druhdy. Za svobodna pranic ne- dbal — a snad rani nepozoroval — že se po- stava jeho značně ku předu schyluje, hrbí. Bylo to od věčného naklánění nad pultem nad psacím stolem, i konečně od jeho rychlého pobihání, kdy nohy sotva stačily hlavě a trupu. Zdávalo se, že spěchá, aby podchytil nachylu jíeí se svršek těla, a shýbal se v před, ab rychleji běžel, Ale pol svatbě se postava jeho narovná- vala, ba i prsa vypínal, chůze nabyla odměře- nosti. A zraky jeho mnohem více si všímaly okolí, než druhdy. V Nechtěl snad propásti žádný pozdrav mimojdoucích, a zajisté mu lahodilo, když mu zaznívalo vstříe:? Moj úcta ! Rukulibám, milostpaní i Neboť to byla jeho milostpaní ! A hlavou jeho snad letělo v takových okamžicich: »Nu, vidíte, vždyť jsem ještě nezamrzl !e. Hodinu se procházeli ulicemi a pak vážně se vraceli a zapadali ve kterýs obstárlý dům v Pasířské ulici. Tam se byl přestěhoval pan Papoušek, ježto mládenecký jeho byt nebyl by stačil dvěma, a chtěl být i co nejblíže svému závodu. A v domě tom trávil všechny hodiny, zbývající po zaměstnání obchodním.- Přece však nechtěl tak zcela přerušiti všechen styk se světem ostatním. Po starém pražském zvyku a po vzoru jiných stanovil den v témdni, kdy vyhledával“ někdlejší svoji společnost. Pan Papoušek říkal tomu »bürger- tag« a zvolil si čtvrtek. Tu jséní ho zase vídal v útulné zahrádce u- Doušů. Schylovalo se sic k podzimu, ale byly krásné, vlahé večery
Moja Papoušek Douša pasířský ulice
7 article
Taky v tento svůj »bürgertag« večeřívl pan Papoušek doma, ale k deváté pravidelně se objevoval. Přicházel s doutníkem v ústech, jejž byl zažehl doma, ale sotva dosedl, vyňal svoi »doutněrku«, jak říkal, vložil tam šetrně načatý doutnik sprý zas na zíířek« — a pokynu sklepníkovi, který mu podal starou dýmku sá- drovku s dlouhým troubelem »To je mi přebě nejmilejší, pane söusede, říkával. »Doma nesmím, totiž nechci, stěžovala by si manželka, že jí tuze čadím — a doutník jí vypadá noblejší. Můj Bože, náš tatík doma kouřival do usnutí, i v posteli, a když se v noei vzbudil a nemohl spát, sáhl jen do koüta pro dýmku, zapálil a bafal, až zase usnul. A matc ani nepřipadlo, že by jí to překéželo. Arci, u nás nebylo co začadit, mý měli e všechno náramn jednoduché... inDíval jsem se na pana Papouška sel zálibou, vypadal velmi spokojeně. A čistě. Jeho někdejší košile, u nichž mnohá dirka byla již hodně na- tržena a jejichž náprsenky na okrajích bývaly roztřepeny, patrně dány na odpočinek. Pan Papoušek skvěl se novým, bezvadným prádlem. Byla tu zjevna ženská ruka, pečlivá hospodyn »Stal se z vás parádník,« poznamenal jsen kdysi žertem. »Prosim vás,« odvětil pan Papoušek a za- bafal »Pro koho pak jsem to měl dříve dě- Pomlčel chvili, naklonil se ke mně a pro nesl tlumeným hlasem: »Pane sousede, jen co pravda, je to hezk věc, oženit se. Ale — Jatle
8 article
Teď přimhouřil pan Papoušek oči, dival s na mne chvilinku upřeně, vztyčil ukazovák pra vice až nad hlavu a dodal: — ale kouslo mě to ! Zatraceně kouslo Víte, moje manželka mnoho neměla — abych tak řekl venkoncem skoro nic — všechno jsem musil koupit já. Měl. jsem z domova lédacos — pro Boha vás prosím, samý starý mébl mně to stačilo. Ale Tónynka nedala jinak) mu- silo skoro všechno prvč. Nábytek jsem koupi — jen za dvě postele jsem dal padesátku — divan, židle, trymó, šatníky — no, do dvou pokojů. Věřil byste, že jsem se na pět stovek nepodíval? A taky hned: starouši, musíš mí hové prádlo. Padesátka!. A Tónynku jsem taky oblíkl. A teď máme holku, služku. Povídám vám, hezké je to, ale kousne to člověka. ! Na- jednou jsme tři!« »Ale za to máte domácnost, pořádek, svů kout, mladou chot, pohodli . ..e »Arci, arci,« přisvědčoval pan Papoušek. »Jednou k tomu dojít musilo. Ale rozdíl, rozd náramný, pane sousede. CDřív já sám, teď jím tři. No, dá Pánbůh, že se to vydělá. Tónynk je k obchodu, je to její jako mé, přičiníme s Ale teď, pane sousede, nevím, kdy se tam odtu hnu. Musím s tím počkat — nové stěhování nové zařizování by mě zpropadeně zadrhl A tak jsem se těšíval, že juž brzy z té dí uteču. To se týkalo »ideálu« páně Papouškova, jeho přestěhování do lepší, větší místnosti, n »Všechno má dvě stránky,« řekl ještě pan Papoušek, skoro víco k sobě, a zamnul si lalůček pravého ucha. »Musíme se hodně
Tónynka Papouškův
9 article
ráně. —hodně natáhnout. A přibudelli nás, pane sousede — —— Mávlrukou, jakoby cosi zaháněl. A přece se mi zdálo, že i při. těch slovech kmitl se v očich páně Papouškových zásvit nadějea radosti. Od sňatku páně Papouškova dosti dlouho jsem nebyl v jeho krámě. Zdálo se mi, že b to mohlo být vykládáno za zvědavost. Ani jsem se neostýchal pana Papouška, jakoo spíše jeho chot. Konečně přece jsem k němu vstoupii. lz do Paní Papoušková — někdejší slečna Tóny nestála již za pultem jako dřive, připraven k obsloužení kupců. Sedělä předá pultem, v kouté, kam pronikalo z venčí světlo výkladn skříně, a obírala se nějakou ruční prací. Nad- chážela zima, panička byla upjata v těsném aksamítovém kabátci s kožešinovým limcem Všechny, její tvary za těch několik měsíců man- želství nabyly větší plnosti, oblosti; jak byl skloněna nad praci, kroužil se jí pod bradou l- lůček. Kotníky prstů utápěly se v hlubokých důleích, Celý její zjev svědčil o plném blak - n Vidouc starého známého, povstala — a tu mi připadalo, že o půl hlavy vyrostla. Její někdejší zdánlivá nesouměrnost nadobro zmi- zela. Ramena, kdysi ostře zakončená, rýsovala se ladnou linif, úzké druhdy boky byly se ro- zestoupily a nabyly neobyčejné pružnosti.
Papouškův Papoušková Tón
10 article
Zkrátka, přede mnou stála imposantní žena. ol S tváře její zaplašen byl výraz někdejsí poddanosti — nyní rozlévalo se na ní plne sebevědomi paní, majetnice, společnice ob chodu. Zraky moje svezly se teď na pána Papouška, stojícího jako vždy u vysokého psaciho pultiku, vrátily se kse jeho choti, a tunsími kmitlo hlavou, že tato paní vypadá vlastně jako jediná a samostatná majetnice závodu a pan Papoušek jako její zřízenec — jako obchod- vedoucí. Neměl jsem v tom okamžiku žádného jiného důvodu pro tuto představu, než ten oká- zalý, mohutný zjev mladé ženy, a přece mne toto přirovnání provázelo ještě daleko, kdy jsem krám páně Papouškův měl dávno za zády. Snad byl ve mně dojem ten vzbuzen pomyšle- ním na jíné ženy, na vdovy, vedoucí po smrti manželů svých dále živnost s nejstaršími chas- níky a pomocníky svých nebožtiků. Znal jsem počet takových vdov. Hle, paní Papoušková vy- padá právě tak. Co jsem věděl o manželství páně. Papou škově, o jeho štěstí rodinném, věděl jsem jen z jeho úst, z nemnohých poznámek, jež dosti skoupě pronášel. A v zrcadle těchto stručných zmínek vypadal pan Papoušek jako zcela spo- kojený manžel, třeba že starosti plný. Byl jsem tomu ze srdce rád. Zdálo se mi, že toho plnou měrou zasluhuje. Věděl jsem o něm, že je do- brýmesynem, osvědčil se také dobrým bratrem. V tom zapadlém krámě popelilv se pol celý život a činil na mne dojem starého, šedivého, hospo- dárného vrabce. Kéž je mu hodně teplo v tom hnízdě.
Papouškův Papoušková Papa
11 article
Zdálo se mi síce někdy, že tím krámkem vane jakýs chlad, když paní Papoušková pro mluvila. On byl samá úslužnost, ochota, a tak měkce vyslovoval její jméno: »Dobře, Tónynk udělej, jak rozumíš, Tónynko — nu ano Tónynko —« Ale její odpověď někdy tak sy chravě zafičela: »Ale to udělám bez ptaní — do toho se nepleť — vždyť já vím — « Bylo mi z toho teskno, a tím teskněji ježto se zdálo, že pan Papoušek nikterak neci šlehy té sychravosti. nAle pak jednoho dne zavanulok to zcel ostře, jako kousavý vítr, a pojednou se před mnou rozevřela opona, za níž krylo se stěst páně Papouškovo. Vstoupil jsem do krámu — a tváře obou manželů neklamně svěděily, že právě byl ukon- čen nějaký rozhovor — a rozhovor neutěšený. Pan Papoušek právě se oblékal,u aby se za obchodem, a jen ještě vytáhl zásuvku svého pultiku, vyňal desítku a pětku, položil na širo kou desku pultu a řell »No tak dobře, Tónynko, ať je po tvém Až sem kustos přijde, dej mu — ať mne z píšou. A vyšel z krámu bez pozdravu.
Papoušková Tónynko Papouškův
12 article
Paní Papoušková shrábla bankovky, vlo- žila je do své tobolky, a jakoby mne tu nebylo. zlostně pronášela »To je řečí pro patnáct zlatých ! A je tohle život ? Z domova do krámu a z krám domů? Nechce mít člověk taky trochu zábavy Škemrám od léta, aby se dál zapsat do Měsťa ské besedy, aby bylo v zimě kam jít — S l- vestr za dveřmi a pak masopust — a co s děd kem jinak užiju...?« oreib anadě lanan vslselávagob vlasříc Tönynka uzarnle Dědekl Slova paní Papouškové vyfičela — byl mi, jakoby se mi sypal do očí ostrý zmrzlý sníh. Usedla vzdorně k nějaké započaté ručn práci, ale náhle otočila ke mně hlavu a zvolala »Řekněte sám, nemám pravdu ? Což pak jsem do smrti krámská? Ach, ubohý pan Papoušek! Ubohý ten starý, šedivý vrabec 1 Ubohý »dědeke t Slov paní Papouškové osvětlila mi křiklavě rub jeho rodinného štěsti. Ypsilon
Papoušková
13 article
bytu, s vo
15 article Labutí zpěv. Vzpomínka. Napsal J a n H a v l a sa
Labutí zpěv. Vzpomínka. Napsal J a n H a v l a sa Po parném, letním dnu nastal vlahý pod- večer. Rudé paprsky slunce, jež po celý den neunavné pražilo, jako by se z toho radovalo. že se mu tam dole prahuť tak daří, jako po- slední zvěst zašlého dne dohořívaly kdesi na západě, až i nejmensr stopy červánků úplně zmizelys obzoru, a po celém nebi se rozložil ponenáhlu jako závoj šedavý soumrak, jenž zle- hounka houstl a klesal k zemi, jež byla ještě tak vyhřáta, že se ani rosa spustiti nemohla. Býl příjemný podvečer, tak příjemný krásný, že vše zdálo se býti vykouzleno, či spíše začarováno. Vykradl jsem se, tehdy hoch asi dvanácti- létý, ze stavení, a proběhnuv stišenou vsí, za- měřil jsem na své zamilované místo v malé a tichě březině, jež lemována byla několika, roz- ložitými olšemi, chýlicími se nad hladkým, lesk- lým tokem Sázavy. Jako prine ve své tajemné království veše jsem do šerých hlubin lesa, v nichž mihaly se již večerní stíny. Jako stříbrně sloupky proza- řovaly houstnoucim temnem bilé, útlé kmeny břiz, jimiž hbitě, bez strachu jsem se propléta k cíli.020 lstalpčese Konečně ocitl jsem se u mírného svahu nepatrněho doliku, jenž jako tiché, nehybné je- zírko lesní vůně ve stínů štihlýcho korum stromů se skrýval, a unaven sklesl jsem na hebký mech, dýchaje zápach libovonného vřešu, jenž byl mi poduškou a oddal jsem se snění.
Sázava
16 article
Ach, jak milovával jsem ta místa samoty, kde nerušeně mohl jsemjše obíráti svými my- šlenkami, přemitati o všem, co každého dne jsem zažil a tvořiti si smělé plány do budoucna. plody to dětské fantasie, tichem velobným roz- rušené. A stíny lesa se množily, na bělomodré bez- obláčné obloze zářívalo již nesčetně hvězdiček u Sázavy kdesi v olšinách hlasně Uloukl sla- víček, když zvedával jsem se k odehodu Tak i tehdy probíral jsem se v myšlen- kách vřesem, a opojen rozkošnou jeho vůlní. zíral, jsem k nebesům a naslouchal vzdálenému zpěvu ptačímu. Bylo mi, jako bych navždy mohl býti vzdálen všeho světa, al fam, v tiehiém, čarovném lese tráviti živoť v snění a dumání. Pojednou však jako blesk a hrom zařízl se do ticha nočního čistý a jasný tón, k němuž přidal se tón druhý, třetí v. a krajemá ste- mnělým, stišeným rozezvučela se tklivá písen. Jako blesk projely první její zvuky těžkým ovzduším temnot a ztratily se kdesi v lůně sá- zavských lesův. A jako drobný jarní dešťíček řinula se tiše dále, tak dojemně a bolně, a pak zas jako prudkéletní přivaly se nesla nad vo- dami lesklé Sázavy a bouřila nad tišinami les- ními jako rachotivý, zlobný hrom. Tak mne upoutala píseň neknámého, že jsem polovztýčen zůstal seděti. Všechnu zvěda- vost ve mně přemohla a zapudila, jen city mě gpanovala a začárovala úplně, takže dlouhou chvíli u vytržení naslouchal jsem jt jako hlasu nebeskému. Připadala mi jeko zalný, úpěnlivý a bolestný žalozpěv, jako výkřiky prostého člo- věka, jenž nespokojen jest s životem, ale mi- luje přírodu, avšak jako výkriky, splývající ladnou a krásnou harmonii, jež jímala srdce.
Sázava lesklý Sázava
17 article
Pozorně jsem naslouchal zpěvu, ani nedý- chaje. Zdálo se mi, že by mudila píseň při nej- menším pohybu stichnouti, zmlknouti. Maně za- lévaly mi teplé slzy oči, beztoho upřeným zírá- ním v jas oblohy a temnoty lesa již znavené. a dětská má faniasie horečně pracovala, vše- možným způsobom si vytvářejíe představu toho jenž tak horoucně a srdcejemně pěl. A píseň zněla dále, tu jako tiché lkání. tu jako úpěnlivý pláč, pak zase jako prudká zloba a opět jako tklivá ptseň odevzdání č vášnivé zoufalosti a zdálo se mi, že v jemných jejích odstinech odlétá k nebesům duše, osudem zhrzenů, ochablá a skličená. A pojednou jsem sé vzehopil a vnitřní ja- kousi touhou hnán, učinil jsem několik skoko do hloubi lesa v ten směr, odkud zaznívala písen. Na chyfli jsem istanul, naslouchaje upjat zpěvu, jenž stále nerušeně zněl ovzduším, pak tiše, se strachem i zvědavostí plížil jsem se k Sázavě. Již mi probleskovaláO rovná zdánlivě nehybná jejt hladina mezi větvemi ols nad tok její se sklánějících, a zpěv stále zre telněji mi v uši zalehal. . Zastavil ojsem se l- měr už u břehu, a sklesnuv na kolena, vytre štěným zrakem zíral jsem z pod větví k mírnámu návrší za řekou, jež bylo osvětleno mihotavým světlem měsíce. nbk Na sváhu, klonfefm se k řece, seděph ja kýsi muž, nepokrytou a rozeuch ánou hlayu maje opřenu o ruku, spočívajíei na kolenou, zraky vytřeštěny vzhůru k obloze.i Seděho ne hýbně a zdálo se, že veškéren jeho život, c oze všechny jeho cily a vášně soustředěny jsou jeho zpěvu, jenž neunavně a se slejnou laho- dou rozrýval noční ticho.
Sázava
18 article
Cizí slova, jež jsem v nesouvislosti obča z písně letmo zachytil, a sedraný, pestrý jeho oděv způsobily, že jsem ho měl za cikána. A neznámá jakási bázeň mne zachvátila, před vyjevenýma očima se mi mihaly hrůzné přízraky, hlava mi prudce třeštila, a údy, jakoby mi byly zdřevěněly, byly téměř studeny a nehybny. Vzchopil jsem se, chtěje se dáti na útěk. leč opět jsem sklesl únavou nazpět do ky prého trávníku, a dále jsem naslouchal va polobezvě domi zpěvu, jenž mi v roztřesenémi mozku znel jako divá bouře, a přivřeným zrakem, jsem po- zoroval neznámého pěvce. Náhle sklonil muž hlavu, otočil se a upřel oči kamsi do dalekých a neproniknutel- ných temnot. A pojednou se vztýčil, hlas jeho v divém rozbouření ss zachvěl a pak zmlkl, a on prudee se vymrštil a v nejbližším okamžiku několik skoky ocitl se u břehu Sázavy A v téže chvíli ukázala se na vyšší pahorku za oním svahem,n kde dřive tajemn pěvec seděl, poštava četníkova. V mihavém svitu měsíčním příšerně lesklo se peří na jeho klobouku, mírným vánkem poletující, v nejbližším okamžiku zablesklo se z pušky. již byl rychle namířil v ona místa, kde muž dříve zpíval, a výstřel ostře rozrazil nočn tišinu, jež po zmlknutí pěvcově se byla náhle krajem rozložila.
Cikán Sázava
19 article
Pak seběhl četník hbitě s pahorku do doliny, chtěje ještě zastihnouti - cikána, a tak zmizel mi na chvíli z dohledu. Výstřel četníkův minul se s cílem. Jakési blaho rozlilo se mým nitrem a úzkost o ci- kána, jenž malou chvíli jako socha nehybně stál nad hladkými vodami Sázavy, mi sví- rala prsa. »Utee, utec!e vyrazil jsem úzkostlivým hlasem, ale více jsem ze sebe nevypravil. Slova odumírala mi na rtech a celé mé tělo chvělo se bázní o stíhaného ubožáka. Po mém výkřiku vrhl se cikán bez roz- mýšlení do vod Sázavy. Tělo jeho se ihned ponořilo a silnější proud, jenž tekl kolem dru- hého břehu, je uchvátil.
Cikán Sázava
21 article
Ještě jednou se vynořilo tělo na povreh a pak se navždy pohroužilo ve vody. Jen ruka okamžik ještě vyčnívala z vody, jakobyc hledal záchrany a pomocné ruky toho, jenž ho byl dřive varoval. A za chvíli zmizela i ona a jen rozčeřená hladina označovala, kde tělo se bylo do vod potopilo. Tehdy právě objevil se četnik na, svahu. seběhl rychle k řece a tam stanul, váh aje, v kterou stranu má se dáti. Mésíc na okamžik zašel ža šedá mračna a tak matná jeho záře na chvili pohasla. Jen temná postava, podél protějšího břehu se ubí- rající, vyníkala z temnot, jež zahalily kraj, a bodák pušky, čelníkovy slabě se leskí mihotavým odleskem hvězd.
22 article
Tiše, sotva dýchaje, pozoroval jsem, co se bude díti. Zvědavosti puzen, pozvedl jsem po- nákud větev olše, jež mi vadila ve výhledu a podlezl jsem témět až k vodě. V té chvíli prohlesklo opět stříbrné světlo měsíční v zářivé a lesklé hladině Sázavy a za- vál prudký vítr, jenž pohnul též poněkud onou větví, za níž jsem se skrýval, a tak objevi mne na okamžik četníkovi, jenž právě v onu stranu zrak upíral Předtuchou püzen, vymrštil jšem se nazpět a učinil jsem zoufalý skok do březiny. Zároven zablesklo se z pušky čelníkový, rána zahřměla, a opakovala se ozvěnou kdesi v lůně dálných Hrozná bázeň mne opanovala. Jako př- zraky hnán, dal jsem se v šílený běh. Jediná představa slehala mi rozbouřenou hlavou a jí unikal jsem, nevšímaje si žádných překážek. Větve šlehaly mi v tvář, kobrtal jsem kořeny stromů, vrážel jsem do kmenů a ko- nečně uštván a uřícen sklesl jsem na pokraji březiny Kdýž probral jsem se z hezvědomí, znovu dal jsem se v hěh a brzy dorazil jsem domů. kdež již o mne obavou trnuli. Úlehl jsem, a v hořečce, jež se brzy do- stavila, strávil jsem na lůžku několik dnů, jež byly pro mne trpkým útrpením. Mimo bolesti v noze a v rukách i v obličeji pronásledovaly mne stále přízraky, a hrůza i nebezpečenství jež nedávno jsem zažil, soužily mne dnem lesů noe.
23 article
žla. o2 . Když jsem se uzdravil, bylo mou prvou stárostí, dověděti se nenápadně oi tom, kdo p l onen pronásledovaný cikán. seb A dověděl jsem se snadno- Byl to cikán, jenž sloužil dříve v blízk vsi Č. ve dvoře jistého hospodáře. Do služby se dostal tak, že kdysi jako malého chlap jej rota cikánská ve vsi zanechala, takže dbei pak připadla povinnost, aby nějak s ditětem naložila, aby nezemřelo hladem. A dali ho do slůžby jistému sedlákovi,u něhož pak cikání zůstal až do té dobyj kdy zalibila se mu cikánkav družině, již osud za- válotéž do vsio na její bludné poutin světem. A opustil proto bez jakéhokolivó rozloučen službua zároveň s rotou se ztratil do světn Leč po letech se opět ve vsi objevil. Sna že se mu pohodlnější život čeledinůvo lépe líbi. či snad z nějaké jiné příčiniy,mlov iavona Sedlák však, u něhož dříve sloužil, již ho nazpět dovatatkue nepřijal, a ostatníc v dědin rovněž o něj nestáli. A takui cikán zůstal bez přáce avobživy,mal dole Nějaký týden se potloukal po okoll, kral a jinak se živil, a konečně za jedněo noci do- padli hoan chýstal sel pod páliti střechu onomu hospodáři, jenž ho kdysi jako chlapce byl k sobě doslužby přijal. 5abre Unikl jim u četníci pak polněm bez pře- stáhí pídili, ažá skonečné ho dopadlin u Sázavy v níž se utopil, chtěje opět uniknouti. si b Našli druhého dne tělo jeho nedalek místa,p kde se bylu do vody vrhl. Zachytilo s u břebu o kořenyvrb a vyplulo z poloviny nad povrehhladíny Sázavy. Oblíčej byla znetvo řen a ruka stále napřažena, jakoby hledali pomoci. bre
Cikán povrehhladína Sázava u Sázava
24 article
Brána sta starosti. Napsal Rudy ard Kiplíng. z anpil. přeloki Jos. Bartoš. nboio í Proč byste mi závíděli, mohu-l tovre dosáhnouti Nebes za grošík? ols zo n it Přísloví kuřáků opia. To neni mým dilem. Můj přítel, Gabra Misquitta, míšenec, mluvil to všechno mezi zápa dem měsíce a ránem, šest. týdnů před svou smrti a já bral mu to od úst, jak odpovídal na mě olázký Nachází se mezí Koflářskou uličkou a čivr prodavačů troubelů asi sto yardů od mešity Wazíra Khana: Nedbám o to, abyéh to někomu pověděl, ale myslím, že nenajde. Bránu, by se i domníval, že zná Město, Můzelé jíti touže samou uličkou stokrát a nebudete moudřejší Říkali jsme té ulici »Ulice Černého Dýmu«, ale její rodné jněno jest zcela jině. Mézek s ná- kladem by skrze ni neprošel a na jednom místě, zrovna u Brány, vystupuje průčelí jednoho domu do ulice tak, že musíte se protáhnouti bokem. V pravdě není to ani brána. Je to dům.
Bartoš Misquitt Khan Jos Černý Dýma
25 article
Patřil nejprvé starému Fung-Čingovi před pěti lety. Ten býval ševcem v Kalkuttě. Povídá se, že zavraždil svou ženu, když byl opilý. Prot nechal rumu a chytil se Černého Dýmu. Po- zdějí odešel na sever a otevřel Bránu jako dům, vněmž si můžeto zakouřiti v tichu pokoji. Nezapomeňte, že to byl pukka, ctihodn opiový dům a ne jeden z těch dusných, smrdu- tých chandoo-khanas, jež najdete po celám městě. Nikoli, ten starý muž znal důkladně svůj obchod a na Číňana byl velice čistý. Byl jednooký, malý mužík a scházely mu oba pro- střední prsty, ale přes to dovedl velice zručné smotávati černé pilulky. Nezdálo se, že by n něj Dým působil, ač jeho spotřeba ve dne a v noci byla nesmírná. Já tam byl po pst let a mohu se s každým měřiti, co se týče Dýmu, ale byl jsem dítětem proti Fung Čingovi v tom ohledu. Při tom byl starý muž opatrným na své peníze, velice opatrným a tomu nemohu rozuměti. Slyšel jsem, že ušetřil hezkou su- mičku než zemřel, ale to vše dostal nyní jeho synovec a starý muž odebral se zpátky do Číny. aby tam byl pochován.
Dýma Číňan Fung Čína
26 article
Hořejší, veliký pokoj, kde se jeho nejlepš zákazníci scházívali, měl v čistotě jako nový špondlík. V jednom koutě stál Fung- Čingáv Joss 4) — skorem tak ošklivý jako Fung Čing sám a pod jeho nosem doutnala vždy opiová tyčinka, ale nebylo ji cítiti, když dýmky býlyv plné práci. Naproti Jossovi byla Fung Čin gova rakev. Vydal na ni velkou část svých úspor, a když přišel nějaký nový host do Brány, bei k ní vždy uveden. Byla černě lakovaná, s čer- veným a zlatým písmem a slyšel jsem, že si ji Fung-Čing objednal až z Číny. Nevím, zdalije to pravda nebo ne, ale vím, že když jsem přiše večer první, rozložil jsem si vždy svou rohožku u jejích nohou. Byl to tichý koutek. Občas za- vanul sem oknem větřik z uličky. Kromě roho- žek nebylo v jizbě jiného nábytku —— jen rakev a starý Joss, celý zelený a modrý a purpurový věkem a lakem. Fung.Čing neřekl nám nikdy, proč nazval to místo »Brána sta starostí«. (Bvl jediným Číňanem, jejž jsem znal, který užíval oškliva znějicích, fantastických jmen. Většina jich bývá květnatá, jak uvidíte v - Kalküté.) Hleděli jsmo si to sami vynajíti. Nic na vás tak nepůsobí, jste-li bělochem, jako Černý Dým. U žlutélo muže jest tomu jinak. Opium nemá na něho skorem vlivu, ale běloch i černoch jím velice trpl. Jsou ovšem někteří lidé, na něž nemá ze začátku Černý Dým většího účinku nežli tabák.
Hořejší Čing Fung Číňan Čína Čingáv Joss 4
27 article
Trochu si zdřimnou a ráno jsou skorem schopni práce. Já byl také takovým, když jsem začal. ale když jsem to provozovalstále po pět let, jest tomu nyní jinak. Měl jsem starou tetu, dole na agrajské silníci, a ta mi odkázala něco peněz po své smrti. Asi šedpsát rupif (70 zl.) mě- sičního důchodu. Šedešát není mnoho. Vzpomínám si na dobu, zdá se to býtí už sta a sta let, kdy jsém si výdělával měsíčné tři sta i vícev Kalkutě. Nevydržel jsem to ale dlouho, Černý Dým nedovoluje mnoho jiné práce a ačkoliv jsem jim jen málo schvácen, nemohl bychi pracovat ani den, abych uchránil svůj život. Konečně, šedesát rupil mi dostačí. Když byl Fůng. Čin živ, vyzvedoval pro mne ty peníze, dával m polovici na živobytí Gím velmi málo) a ostatek si ponechal. Měl jsem volný přístup do Brány ve dne v noci a mohl jsem kouřiti a spáti, jak jsem jen chtěl, tak mi to bylo lhostejno. Vím, že měl z toho starý muž dobrý užitek, ale na tom nezáleží. Teď mi na ničem nezá- leží a ostatně peníze přicházejí znovu a znovu každého měsice. Scházívalo se nás deset v Bráně, když to místo bylo poprvé otevřeno. Já a dva babůověv*) z vládního úřadu, ale ti dostali výpověď a ne- mohli platiti, jeden Číňan, jenž byl Fung. Čingo- vým synovcem, jedna bazarová žena, jež na- byla nějakým způsobem hrůzu peněz, jeden an- glieký pobuda — Mac Někdo, myslím, ale za- pomnet jsem to — jenž silně kouřil a nezdál se nikdy platiti (povídalo se, že zachránil Fung- Čingovi život při jistém přelíčení v Kalkutě, když byl ještě advokátem), jeden míšenec jako já odněkud z Madrasu, jedna Eurasianka“*4)a dvojice mužů, o nichž se říkalo, že pocházeji ze Severu pbr
Fůng Číňan Mac Severa Kalkuta Madras
28 article
Míyslímy že to byli - Peršané nebo Afghánci, nebo něco takového. Teď. je náse na živu již jen pět, ale my přicházíme pravidelně. Nevím, co se stalo babůům, ale bazarová žena zemřela po šesti měsících a myslím, že si Fung-Čing ponechal její náramky a nosní kroužek pro sebe. Ale nejsem tíma jíst. Angličan pil tolik jako kou- řil a zemřel. Jednoho z Peršanů zabili v noci ve rvačce u veliké studně před mešitou již před dávnou dobou.—Policie otevřela studnu, poně- vadž se říkalo, že jest plna slinilého vzduchu. Na jejím dně našli Peršana mrtvého. Tak vi- díte, že už jsme jen já, Číňan, Eurasianka, jíž říkáme memsuhib (žila s Fung-Čingem), ten druhý míšenec a jeden z Peršanů, Memsahib vypadá deď velice staře. Myslím, že byla mladou ženou, když byla Brána otevřena, ale tím sestárli jsme všichni. Jsme sta a sta let staří. Jest velice těžko, počitati čas v Bráně a ostatně na času mi nezáleží. Beru svých šedesát rupií každi- čkého měsíce. Dávno, velice dávno před tím, když brával jsem přes tři sta padesát rupií v Kalkutě, míval jsem ženu. Ale ta je již mrtva. Lidé říkají, že jsem ji zabil, oddav se Černému Dýmu. Snad ano, ale je tomu již tak dávno, že na tom nezáleží. Když jsem na začátku při- cházíval do Brány, bývalo mi toho líto, ale už je to dávno pryč a odbyto a já beru svých šedesáti rupií každého měsíce a jsem zcel šťasten. Ne h rozně šťasten, víte, ale vždy klidný, pokojný a spokojený.
Peršan Afghánec Čing Angličan Číňan Dýma Kalkuta
29 article
Jak jsem se tomu oddál?. Počalo to v Kalkutě. Zkoušel jsem to doma, ve vlastním domě, abych věděl, co na tom je. Nešel jsem přiliš daleko, ale myslím, že mi tenkráte žena zemřela. Pak jsem se dostal sem a poznal jsem Fung Činga. Nevím již dobře, jak se to stalo, alé on mi pověděl o Bráně a já tam začal cho- dit a již jsem nepřestal Nesmile zapomenouti, že Brána byla ct hodným místem v dobách Fung Čingových, kde jste měl všechno pohodlí. Nepodobala se ani dost málo chandoo-khanám, kam chodl niggrové. Nikoli, byla čistá a tichá a ne přeplněná. Ovšem bývali zde i jiní mimo nás deset, ale my měli vždy zvláštní rohožku s vyepanou vlněnou podhlavničkou, zdobenou černými a ru- dými draky jako ta rakev v koutě. Po třetí dýmce počinávali se draci pohy- bovati a spolu zápasiti. Pozoroval jsem je po mnohou a mnohou noc. Řídíval jsem dle toho své kouření a nyní potřebuji tucet dýmek než se počnou hýbati. Ostatně jsou teď už roztrhaní a špinaví jako ty rohožky a starý Fung Čing jest mrtev. Zemřel před několika lety a dal mi dýmku, jíž nyní vždy užívám — stříbrnou s po- divnými zvířaty, lezoucími sem a tam po svod- níku pod hlavičkou. Před tím myslím, užival jsem dlouhého bambusového troubele s mědě- nou hlavičkou, velice malou, a se zelenou jas- pisovou špičkou. Byla trochu silnější než oby- *) Čínský bůžek. *) dozorci. **4) Dcera anglického vojáka a domorodky.
Čingový Kalkuta