1
masthead
18. února 1900.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k číslu 48.
5
article
O panu Papouškovi.
(Líc a rub jeho rodinného stěstr)
Ženitbou páně Papouškovou změnil se způsoh
jeho života. Bylo zcela počhopitelno, že přestaly
jeho pravidelné návštěvy zahrádky u Doušů. C
bylo nutnou potřebou starému mládenči, pře-
stalo býti potřebou mladému manželu. Nemusíl
již choditi na večeře do hostince, nyní starala
se oň vlastní domácnost, a jistě pečlivěji a lépe.
Polkával jsem ho někdy večer, když zavře
krámek zavěsil si mladou choť na ruku a vážně
s ní kráčel ulicí. Šli procházkou. Činil to patrně
ženě k vůli, sám neznával před tím pročházek.
Všechnyjeho posavadní pochodý Práhou bývaly
obchodními pochůzkami. Běhával vždy, neohli-
žeje se v pravo v levo, a každý jeho krok měl
určitý cil. Nemělčasu, aby chodili pro zábavu,
jak říkal, a dosti příkře se vyjadřoval o lidech.
které vidal »trandati«, aby jen tak čas ubili.
Neboť že procházka je také něčím pro zdraví,
kusem oddechu, trochou nutného pohybu, tomu
pan Papoušek nevěřil.
»Kdyby tak musili celý den pracovati, jak
našinec, tančiti pro každý krejcar kolem pultu,
měli by procházky dost a rádli by si veče
dřepli . ..«
oněvsgsonoq kee
Papouškův
Douša
6
article
Ale nn panička požadovala svoji pro-
cházku a pan Papoušek tedye chodil. A myslím,
že chodil rád. Snad sev chtěl i svým domácím
štěstím trochu pochlubiti. Již nehleděl stáledo
země, jako druhdy. Za svobodna pranic ne-
dbal — a snad rani nepozoroval — že se po-
stava jeho značně ku předu schyluje, hrbí.
Bylo to od věčného naklánění nad pultem
nad psacím stolem, i konečně od jeho rychlého
pobihání, kdy nohy sotva stačily hlavě a trupu.
Zdávalo se, že spěchá, aby podchytil nachylu
jíeí se svršek těla, a shýbal se v před, ab
rychleji běžel,
Ale pol svatbě se postava jeho narovná-
vala, ba i prsa vypínal, chůze nabyla odměře-
nosti. A zraky jeho mnohem více si všímaly
okolí, než druhdy. V Nechtěl snad propásti
žádný pozdrav mimojdoucích, a zajisté mu
lahodilo, když mu zaznívalo vstříe:? Moj
úcta ! Rukulibám, milostpaní i
Neboť to byla jeho milostpaní ! A hlavou
jeho snad letělo v takových okamžicich: »Nu,
vidíte, vždyť jsem ještě nezamrzl !e.
Hodinu se procházeli ulicemi a pak vážně
se vraceli a zapadali ve kterýs obstárlý dům
v Pasířské ulici. Tam se byl přestěhoval pan
Papoušek, ježto mládenecký jeho byt nebyl by
stačil dvěma, a chtěl být i co nejblíže svému
závodu. A v domě tom trávil všechny hodiny,
zbývající po zaměstnání obchodním.-
Přece však nechtěl tak zcela přerušiti
všechen styk se světem ostatním. Po starém
pražském zvyku a po vzoru jiných stanovil
den v témdni, kdy vyhledával“ někdlejší svoji
společnost. Pan Papoušek říkal tomu »bürger-
tag« a zvolil si čtvrtek. Tu jséní ho zase vídal
v útulné zahrádce u- Doušů. Schylovalo se sic
k podzimu, ale byly krásné, vlahé večery
Moja
Papoušek
Douša
pasířský ulice
7
article
Taky v tento svůj »bürgertag« večeřívl
pan Papoušek doma, ale k deváté pravidelně se
objevoval. Přicházel s doutníkem v ústech, jejž
byl zažehl doma, ale sotva dosedl, vyňal svoi
»doutněrku«, jak říkal, vložil tam šetrně načatý
doutnik sprý zas na zíířek« — a pokynu
sklepníkovi, který mu podal starou dýmku sá-
drovku s dlouhým troubelem
»To je mi přebě nejmilejší, pane söusede,
říkával. »Doma nesmím, totiž nechci, stěžovala
by si manželka, že jí tuze čadím — a doutník
jí vypadá noblejší. Můj Bože, náš tatík doma
kouřival do usnutí, i v posteli, a když se v noei
vzbudil a nemohl spát, sáhl jen do koüta pro
dýmku, zapálil a bafal, až zase usnul. A matc
ani nepřipadlo, že by jí to překéželo. Arci, u nás
nebylo co začadit, mý měli e všechno náramn
jednoduché...
inDíval jsem se na pana Papouška sel zálibou,
vypadal velmi spokojeně. A čistě. Jeho někdejší
košile, u nichž mnohá dirka byla již hodně na-
tržena a jejichž náprsenky na okrajích bývaly
roztřepeny, patrně dány na odpočinek. Pan
Papoušek skvěl se novým, bezvadným prádlem.
Byla tu zjevna ženská ruka, pečlivá hospodyn
»Stal se z vás parádník,« poznamenal jsen
kdysi žertem.
»Prosim vás,« odvětil pan Papoušek a za-
bafal »Pro koho pak jsem to měl dříve dě-
Pomlčel chvili, naklonil se ke mně a pro
nesl tlumeným hlasem:
»Pane sousede, jen co pravda, je to hezk
věc, oženit se. Ale —
Jatle
8
article
Teď přimhouřil pan Papoušek oči, dival s
na mne chvilinku upřeně, vztyčil ukazovák pra
vice až nad hlavu a dodal:
— ale kouslo mě to ! Zatraceně kouslo
Víte, moje manželka mnoho neměla — abych
tak řekl venkoncem skoro nic — všechno jsem
musil koupit já. Měl. jsem z domova lédacos
— pro Boha vás prosím, samý starý mébl
mně to stačilo. Ale Tónynka nedala jinak) mu-
silo skoro všechno prvč. Nábytek jsem koupi
— jen za dvě postele jsem dal padesátku —
divan, židle, trymó, šatníky — no, do dvou
pokojů. Věřil byste, že jsem se na pět stovek
nepodíval? A taky hned: starouši, musíš mí
hové prádlo. Padesátka!. A Tónynku jsem taky
oblíkl. A teď máme holku, služku. Povídám
vám, hezké je to, ale kousne to člověka. ! Na-
jednou jsme tři!«
»Ale za to máte domácnost, pořádek, svů
kout, mladou chot, pohodli . ..e
»Arci, arci,« přisvědčoval pan Papoušek.
»Jednou k tomu dojít musilo. Ale rozdíl, rozd
náramný, pane sousede. CDřív já sám, teď jím
tři. No, dá Pánbůh, že se to vydělá. Tónynk
je k obchodu, je to její jako mé, přičiníme s
Ale teď, pane sousede, nevím, kdy se tam odtu
hnu. Musím s tím počkat — nové stěhování
nové zařizování by mě zpropadeně zadrhl
A tak jsem se těšíval, že juž brzy z té dí
uteču.
To se týkalo »ideálu« páně Papouškova,
jeho přestěhování do lepší, větší místnosti, n
»Všechno má dvě stránky,« řekl ještě
pan Papoušek, skoro víco k sobě, a zamnul
si lalůček pravého ucha. »Musíme se hodně
Tónynka
Papouškův
9
article
ráně.
—hodně natáhnout. A přibudelli nás, pane
sousede — ——
Mávlrukou, jakoby cosi zaháněl. A přece
se mi zdálo, že i při. těch slovech kmitl se
v očich páně Papouškových zásvit nadějea
radosti.
Od sňatku páně Papouškova dosti dlouho
jsem nebyl v jeho krámě. Zdálo se mi, že b
to mohlo být vykládáno za zvědavost. Ani
jsem se neostýchal pana Papouška, jakoo spíše
jeho chot.
Konečně přece jsem k němu vstoupii.
lz do Paní Papoušková — někdejší slečna Tóny
nestála již za pultem jako dřive, připraven
k obsloužení kupců. Sedělä předá pultem,
v kouté, kam pronikalo z venčí světlo výkladn
skříně, a obírala se nějakou ruční prací. Nad-
chážela zima, panička byla upjata v těsném
aksamítovém kabátci s kožešinovým limcem
Všechny, její tvary za těch několik měsíců man-
želství nabyly větší plnosti, oblosti; jak byl
skloněna nad praci, kroužil se jí pod bradou l-
lůček. Kotníky prstů utápěly se v hlubokých
důleích, Celý její zjev svědčil o plném blak -
n Vidouc starého známého, povstala — a tu
mi připadalo, že o půl hlavy vyrostla. Její
někdejší zdánlivá nesouměrnost nadobro zmi-
zela. Ramena, kdysi ostře zakončená, rýsovala
se ladnou linif, úzké druhdy boky byly se ro-
zestoupily a nabyly neobyčejné pružnosti.
Papouškův
Papoušková
Tón
10
article
Zkrátka, přede mnou stála imposantní žena.
ol S tváře její zaplašen byl výraz někdejsí
poddanosti — nyní rozlévalo se na ní plne
sebevědomi paní, majetnice, společnice ob
chodu. Zraky moje svezly se teď na pána
Papouška, stojícího jako vždy u vysokého psaciho
pultiku, vrátily se kse jeho choti, a tunsími
kmitlo hlavou, že tato paní vypadá vlastně
jako jediná a samostatná majetnice závodu a
pan Papoušek jako její zřízenec — jako obchod-
vedoucí. Neměl jsem v tom okamžiku žádného
jiného důvodu pro tuto představu, než ten oká-
zalý, mohutný zjev mladé ženy, a přece mne toto
přirovnání provázelo ještě daleko, kdy jsem
krám páně Papouškův měl dávno za zády.
Snad byl ve mně dojem ten vzbuzen pomyšle-
ním na jíné ženy, na vdovy, vedoucí po smrti
manželů svých dále živnost s nejstaršími chas-
níky a pomocníky svých nebožtiků. Znal jsem
počet takových vdov. Hle, paní Papoušková vy-
padá právě tak.
Co jsem věděl o manželství páně. Papou
škově, o jeho štěstí rodinném, věděl jsem jen
z jeho úst, z nemnohých poznámek, jež dosti
skoupě pronášel. A v zrcadle těchto stručných
zmínek vypadal pan Papoušek jako zcela spo-
kojený manžel, třeba že starosti plný. Byl jsem
tomu ze srdce rád. Zdálo se mi, že toho plnou
měrou zasluhuje. Věděl jsem o něm, že je do-
brýmesynem, osvědčil se také dobrým bratrem.
V tom zapadlém krámě popelilv se pol celý život
a činil na mne dojem starého, šedivého, hospo-
dárného vrabce. Kéž je mu hodně teplo v tom
hnízdě.
Papouškův
Papoušková
Papa
11
article
Zdálo se mi síce někdy, že tím krámkem
vane jakýs chlad, když paní Papoušková pro
mluvila. On byl samá úslužnost, ochota, a tak
měkce vyslovoval její jméno: »Dobře, Tónynk
udělej, jak rozumíš, Tónynko — nu ano
Tónynko —« Ale její odpověď někdy tak sy
chravě zafičela: »Ale to udělám bez ptaní —
do toho se nepleť — vždyť já vím — «
Bylo mi z toho teskno, a tím teskněji
ježto se zdálo, že pan Papoušek nikterak neci
šlehy té sychravosti.
nAle pak jednoho dne zavanulok to zcel
ostře, jako kousavý vítr, a pojednou se před
mnou rozevřela opona, za níž krylo se stěst
páně Papouškovo.
Vstoupil jsem do krámu — a tváře obou
manželů neklamně svěděily, že právě byl ukon-
čen nějaký rozhovor — a rozhovor neutěšený.
Pan Papoušek právě se oblékal,u aby se
za obchodem, a jen ještě vytáhl zásuvku svého
pultiku, vyňal desítku a pětku, položil na širo
kou desku pultu a řell
»No tak dobře, Tónynko, ať je po tvém
Až sem kustos přijde, dej mu — ať mne z
píšou.
A vyšel z krámu bez pozdravu.
Papoušková
Tónynko
Papouškův
12
article
Paní Papoušková shrábla bankovky, vlo-
žila je do své tobolky, a jakoby mne tu nebylo.
zlostně pronášela
»To je řečí pro patnáct zlatých ! A je
tohle život ? Z domova do krámu a z krám
domů? Nechce mít člověk taky trochu zábavy
Škemrám od léta, aby se dál zapsat do Měsťa
ské besedy, aby bylo v zimě kam jít — S l-
vestr za dveřmi a pak masopust — a co s děd
kem jinak užiju...?« oreib anadě lanan
vslselávagob vlasříc
Tönynka
uzarnle
Dědekl
Slova paní Papouškové vyfičela — byl
mi, jakoby se mi sypal do očí ostrý zmrzlý
sníh. Usedla vzdorně k nějaké započaté ručn
práci, ale náhle otočila ke mně hlavu a zvolala
»Řekněte sám, nemám pravdu ? Což pak
jsem do smrti krámská?
Ach, ubohý pan Papoušek! Ubohý ten
starý, šedivý vrabec 1 Ubohý »dědeke t Slov
paní Papouškové osvětlila mi křiklavě rub jeho
rodinného štěsti.
Ypsilon
Papoušková
15
article
Labutí zpěv.
Vzpomínka. Napsal J a n H a v l a sa
Labutí zpěv.
Vzpomínka. Napsal J a n H a v l a sa
Po parném, letním dnu nastal vlahý pod-
večer. Rudé paprsky slunce, jež po celý den
neunavné pražilo, jako by se z toho radovalo.
že se mu tam dole prahuť tak daří, jako po-
slední zvěst zašlého dne dohořívaly kdesi na
západě, až i nejmensr stopy červánků úplně
zmizelys obzoru, a po celém nebi se rozložil
ponenáhlu jako závoj šedavý soumrak, jenž zle-
hounka houstl a klesal k zemi, jež byla ještě
tak vyhřáta, že se ani rosa spustiti nemohla.
Býl příjemný podvečer, tak příjemný
krásný, že vše zdálo se býti vykouzleno, či spíše
začarováno.
Vykradl jsem se, tehdy hoch asi dvanácti-
létý, ze stavení, a proběhnuv stišenou vsí, za-
měřil jsem na své zamilované místo v malé a
tichě březině, jež lemována byla několika, roz-
ložitými olšemi, chýlicími se nad hladkým, lesk-
lým tokem Sázavy.
Jako prine ve své tajemné království veše
jsem do šerých hlubin lesa, v nichž mihaly se
již večerní stíny. Jako stříbrně sloupky proza-
řovaly houstnoucim temnem bilé, útlé kmeny
břiz, jimiž hbitě, bez strachu jsem se propléta
k cíli.020 lstalpčese
Konečně ocitl jsem se u mírného svahu
nepatrněho doliku, jenž jako tiché, nehybné je-
zírko lesní vůně ve stínů štihlýcho korum stromů
se skrýval, a unaven sklesl jsem na hebký
mech, dýchaje zápach libovonného vřešu, jenž
byl mi poduškou a oddal jsem se snění.
Sázava
16
article
Ach, jak milovával jsem ta místa samoty,
kde nerušeně mohl jsemjše obíráti svými my-
šlenkami, přemitati o všem, co každého dne
jsem zažil a tvořiti si smělé plány do budoucna.
plody to dětské fantasie, tichem velobným roz-
rušené.
A stíny lesa se množily, na bělomodré bez-
obláčné obloze zářívalo již nesčetně hvězdiček
u Sázavy kdesi v olšinách hlasně Uloukl sla-
víček, když zvedával jsem se k odehodu
Tak i tehdy probíral jsem se v myšlen-
kách vřesem, a opojen rozkošnou jeho vůlní.
zíral, jsem k nebesům a naslouchal vzdálenému
zpěvu ptačímu. Bylo mi, jako bych navždy
mohl býti vzdálen všeho světa, al fam, v tiehiém,
čarovném lese tráviti živoť v snění a dumání.
Pojednou však jako blesk a hrom zařízl
se do ticha nočního čistý a jasný tón, k němuž
přidal se tón druhý, třetí v. a krajemá ste-
mnělým, stišeným rozezvučela se tklivá písen.
Jako blesk projely první její zvuky těžkým
ovzduším temnot a ztratily se kdesi v lůně sá-
zavských lesův. A jako drobný jarní dešťíček
řinula se tiše dále, tak dojemně a bolně, a pak
zas jako prudkéletní přivaly se nesla nad vo-
dami lesklé Sázavy a bouřila nad tišinami les-
ními jako rachotivý, zlobný hrom.
Tak mne upoutala píseň neknámého, že
jsem polovztýčen zůstal seděti. Všechnu zvěda-
vost ve mně přemohla a zapudila, jen city mě
gpanovala a začárovala úplně, takže dlouhou
chvíli u vytržení naslouchal jsem jt jako hlasu
nebeskému. Připadala mi jeko zalný, úpěnlivý
a bolestný žalozpěv, jako výkřiky prostého člo-
věka, jenž nespokojen jest s životem, ale mi-
luje přírodu, avšak jako výkriky, splývající
ladnou a krásnou harmonii, jež jímala srdce.
Sázava
lesklý Sázava
17
article
Pozorně jsem naslouchal zpěvu, ani nedý-
chaje. Zdálo se mi, že by mudila píseň při nej-
menším pohybu stichnouti, zmlknouti. Maně za-
lévaly mi teplé slzy oči, beztoho upřeným zírá-
ním v jas oblohy a temnoty lesa již znavené.
a dětská má faniasie horečně pracovala, vše-
možným způsobom si vytvářejíe představu toho
jenž tak horoucně a srdcejemně pěl.
A píseň zněla dále, tu jako tiché lkání.
tu jako úpěnlivý pláč, pak zase jako prudká
zloba a opět jako tklivá ptseň odevzdání č
vášnivé zoufalosti a zdálo se mi, že v jemných
jejích odstinech odlétá k nebesům duše, osudem
zhrzenů, ochablá a skličená.
A pojednou jsem sé vzehopil a vnitřní ja-
kousi touhou hnán, učinil jsem několik skoko
do hloubi lesa v ten směr, odkud zaznívala
písen.
Na chyfli jsem istanul, naslouchaje upjat
zpěvu, jenž stále nerušeně zněl ovzduším,
pak tiše, se strachem i zvědavostí plížil jsem
se k Sázavě. Již mi probleskovaláO rovná
zdánlivě nehybná jejt hladina mezi větvemi ols
nad tok její se sklánějících, a zpěv stále zre
telněji mi v uši zalehal. . Zastavil ojsem se l-
měr už u břehu, a sklesnuv na kolena, vytre
štěným zrakem zíral jsem z pod větví k mírnámu
návrší za řekou, jež bylo osvětleno mihotavým
světlem měsíce.
nbk
Na sváhu, klonfefm se k řece, seděph ja
kýsi muž, nepokrytou a rozeuch ánou hlayu
maje opřenu o ruku, spočívajíei na kolenou,
zraky vytřeštěny vzhůru k obloze.i Seděho ne
hýbně a zdálo se, že veškéren jeho život, c oze
všechny jeho cily a vášně soustředěny jsou
jeho zpěvu, jenž neunavně a se slejnou laho-
dou rozrýval noční ticho.
Sázava
18
article
Cizí slova, jež jsem v nesouvislosti obča
z písně letmo zachytil, a sedraný, pestrý jeho
oděv způsobily, že jsem ho měl za cikána.
A neznámá jakási bázeň mne zachvátila,
před vyjevenýma očima se mi mihaly hrůzné
přízraky, hlava mi prudce třeštila, a údy,
jakoby mi byly zdřevěněly, byly téměř studeny
a nehybny.
Vzchopil jsem se, chtěje se dáti na útěk.
leč opět jsem sklesl únavou nazpět do ky prého
trávníku, a dále jsem naslouchal va polobezvě
domi zpěvu, jenž mi v roztřesenémi mozku znel
jako divá bouře, a přivřeným zrakem, jsem po-
zoroval neznámého pěvce.
Náhle sklonil muž hlavu, otočil se a
upřel oči kamsi do dalekých a neproniknutel-
ných temnot.
A pojednou se vztýčil, hlas jeho v divém
rozbouření ss zachvěl a pak zmlkl, a on prudee
se vymrštil a v nejbližším okamžiku několik
skoky ocitl se u břehu Sázavy
A v téže chvíli ukázala se na vyšší
pahorku za oním svahem,n kde dřive tajemn
pěvec seděl, poštava četníkova. V mihavém
svitu měsíčním příšerně lesklo se peří na
jeho klobouku, mírným vánkem poletující,
v nejbližším okamžiku zablesklo se z pušky.
již byl rychle namířil v ona místa, kde muž
dříve zpíval, a výstřel ostře rozrazil nočn
tišinu, jež po zmlknutí pěvcově se byla náhle
krajem rozložila.
Cikán
Sázava
19
article
Pak seběhl četník hbitě s pahorku do
doliny, chtěje ještě zastihnouti - cikána, a tak
zmizel mi na chvíli z dohledu.
Výstřel četníkův minul se s cílem. Jakési
blaho rozlilo se mým nitrem a úzkost o ci-
kána, jenž malou chvíli jako socha nehybně
stál nad hladkými vodami Sázavy, mi sví-
rala prsa.
»Utee, utec!e vyrazil jsem úzkostlivým
hlasem, ale více jsem ze sebe nevypravil. Slova
odumírala mi na rtech a celé mé tělo chvělo
se bázní o stíhaného ubožáka.
Po mém výkřiku vrhl se cikán bez roz-
mýšlení do vod Sázavy. Tělo jeho se ihned
ponořilo a silnější proud, jenž tekl kolem dru-
hého břehu, je uchvátil.
Cikán
Sázava
21
article
Ještě jednou se vynořilo tělo na povreh
a pak se navždy pohroužilo ve vody. Jen ruka
okamžik ještě vyčnívala z vody, jakobyc hledal
záchrany a pomocné ruky toho, jenž ho byl
dřive varoval.
A za chvíli zmizela i ona a jen rozčeřená
hladina označovala, kde tělo se bylo do vod
potopilo.
Tehdy právě objevil se četnik na, svahu.
seběhl rychle k řece a tam stanul, váh aje,
v kterou stranu má se dáti.
Mésíc na okamžik zašel ža šedá mračna
a tak matná jeho záře na chvili pohasla. Jen
temná postava, podél protějšího břehu se ubí-
rající, vyníkala z temnot, jež zahalily kraj, a
bodák pušky, čelníkovy slabě se leskí mihotavým
odleskem hvězd.
22
article
Tiše, sotva dýchaje, pozoroval jsem, co se
bude díti. Zvědavosti puzen, pozvedl jsem po-
nákud větev olše, jež mi vadila ve výhledu a
podlezl jsem témět až k vodě.
V té chvíli prohlesklo opět stříbrné světlo
měsíční v zářivé a lesklé hladině Sázavy a za-
vál prudký vítr, jenž pohnul též poněkud onou
větví, za níž jsem se skrýval, a tak objevi
mne na okamžik četníkovi, jenž právě v onu
stranu zrak upíral
Předtuchou püzen, vymrštil jšem se nazpět
a učinil jsem zoufalý skok do březiny. Zároven
zablesklo se z pušky čelníkový, rána zahřměla,
a opakovala se ozvěnou kdesi v lůně dálných
Hrozná bázeň mne opanovala. Jako př-
zraky hnán, dal jsem se v šílený běh. Jediná
představa slehala mi rozbouřenou hlavou a jí
unikal jsem, nevšímaje si žádných překážek.
Větve šlehaly mi v tvář, kobrtal jsem
kořeny stromů, vrážel jsem do kmenů a ko-
nečně uštván a uřícen sklesl jsem na pokraji
březiny
Kdýž probral jsem se z hezvědomí, znovu
dal jsem se v hěh a brzy dorazil jsem domů.
kdež již o mne obavou trnuli.
Úlehl jsem, a v hořečce, jež se brzy do-
stavila, strávil jsem na lůžku několik dnů, jež
byly pro mne trpkým útrpením. Mimo bolesti
v noze a v rukách i v obličeji pronásledovaly
mne stále přízraky, a hrůza i nebezpečenství
jež nedávno jsem zažil, soužily mne dnem
lesů
noe.
23
article
žla. o2 .
Když jsem se uzdravil, bylo mou prvou
stárostí, dověděti se nenápadně oi tom, kdo p l
onen pronásledovaný cikán.
seb
A dověděl jsem se snadno-
Byl to cikán, jenž sloužil dříve v blízk
vsi Č. ve dvoře jistého hospodáře. Do služby
se dostal tak, že kdysi jako malého chlap
jej rota cikánská ve vsi zanechala, takže dbei
pak připadla povinnost, aby nějak s ditětem
naložila, aby nezemřelo hladem.
A dali ho do slůžby jistému sedlákovi,u
něhož pak cikání zůstal až do té dobyj kdy
zalibila se mu cikánkav družině, již osud za-
válotéž do vsio na její bludné poutin světem.
A opustil proto bez jakéhokolivó rozloučen
službua zároveň s rotou se ztratil do světn
Leč po letech se opět ve vsi objevil. Sna
že se mu pohodlnější život čeledinůvo lépe líbi.
či snad z nějaké jiné příčiniy,mlov iavona
Sedlák však, u něhož dříve sloužil, již ho
nazpět dovatatkue nepřijal, a ostatníc v dědin
rovněž o něj nestáli. A takui cikán zůstal bez
přáce avobživy,mal dole
Nějaký týden se potloukal po okoll, kral
a jinak se živil, a konečně za jedněo noci do-
padli hoan chýstal sel pod páliti střechu onomu
hospodáři, jenž ho kdysi jako chlapce byl
k sobě doslužby přijal. 5abre
Unikl jim u četníci pak polněm bez pře-
stáhí pídili, ažá skonečné ho dopadlin u Sázavy
v níž se utopil, chtěje opět uniknouti. si
b Našli druhého dne tělo jeho nedalek
místa,p kde se bylu do vody vrhl. Zachytilo s
u břebu o kořenyvrb a vyplulo z poloviny
nad povrehhladíny Sázavy. Oblíčej byla znetvo
řen a ruka stále napřažena, jakoby hledali
pomoci.
bre
Cikán
povrehhladína Sázava
u Sázava
24
article
Brána sta starosti.
Napsal Rudy ard Kiplíng. z anpil. přeloki
Jos. Bartoš.
nboio í Proč byste mi závíděli, mohu-l
tovre
dosáhnouti Nebes za grošík?
ols zo n it
Přísloví kuřáků opia.
To neni mým dilem. Můj přítel, Gabra
Misquitta, míšenec, mluvil to všechno mezi zápa
dem měsíce a ránem, šest. týdnů před svou
smrti a já bral mu to od úst, jak odpovídal
na mě olázký
Nachází se mezí Koflářskou uličkou a čivr
prodavačů troubelů asi sto yardů od mešity
Wazíra Khana: Nedbám o to, abyéh to někomu
pověděl, ale myslím, že nenajde. Bránu, by
se i domníval, že zná Město, Můzelé jíti touže
samou uličkou stokrát a nebudete moudřejší
Říkali jsme té ulici »Ulice Černého Dýmu«, ale
její rodné jněno jest zcela jině. Mézek s ná-
kladem by skrze ni neprošel a na jednom místě,
zrovna u Brány, vystupuje průčelí jednoho
domu do ulice tak, že musíte se protáhnouti
bokem.
V pravdě není to ani brána. Je to dům.
Bartoš
Misquitt
Khan
Jos
Černý Dýma
25
article
Patřil nejprvé starému Fung-Čingovi před pěti
lety. Ten býval ševcem v Kalkuttě. Povídá se,
že zavraždil svou ženu, když byl opilý. Prot
nechal rumu a chytil se Černého Dýmu. Po-
zdějí odešel na sever a otevřel Bránu jako
dům, vněmž si můžeto zakouřiti v tichu
pokoji. Nezapomeňte, že to byl pukka, ctihodn
opiový dům a ne jeden z těch dusných, smrdu-
tých chandoo-khanas, jež najdete po celám
městě. Nikoli, ten starý muž znal důkladně
svůj obchod a na Číňana byl velice čistý. Byl
jednooký, malý mužík a scházely mu oba pro-
střední prsty, ale přes to dovedl velice zručné
smotávati černé pilulky. Nezdálo se, že by n
něj Dým působil, ač jeho spotřeba ve dne
a v noci byla nesmírná. Já tam byl po pst
let a mohu se s každým měřiti, co se týče
Dýmu, ale byl jsem dítětem proti Fung Čingovi
v tom ohledu. Při tom byl starý muž opatrným
na své peníze, velice opatrným a tomu nemohu
rozuměti. Slyšel jsem, že ušetřil hezkou su-
mičku než zemřel, ale to vše dostal nyní jeho
synovec a starý muž odebral se zpátky do Číny.
aby tam byl pochován.
Dýma
Číňan
Fung
Čína
26
article
Hořejší, veliký pokoj, kde se jeho nejlepš
zákazníci scházívali, měl v čistotě jako nový
špondlík. V jednom koutě stál Fung- Čingáv
Joss 4) — skorem tak ošklivý jako Fung Čing
sám a pod jeho nosem doutnala vždy opiová
tyčinka, ale nebylo ji cítiti, když dýmky býlyv
plné práci. Naproti Jossovi byla Fung Čin gova
rakev. Vydal na ni velkou část svých úspor, a
když přišel nějaký nový host do Brány, bei
k ní vždy uveden. Byla černě lakovaná, s čer-
veným a zlatým písmem a slyšel jsem, že si ji
Fung-Čing objednal až z Číny. Nevím, zdalije
to pravda nebo ne, ale vím, že když jsem přiše
večer první, rozložil jsem si vždy svou rohožku
u jejích nohou. Byl to tichý koutek. Občas za-
vanul sem oknem větřik z uličky. Kromě roho-
žek nebylo v jizbě jiného nábytku —— jen rakev
a starý Joss, celý zelený a modrý a purpurový
věkem a lakem.
Fung.Čing neřekl nám nikdy, proč nazval
to místo »Brána sta starostí«. (Bvl jediným
Číňanem, jejž jsem znal, který užíval oškliva
znějicích, fantastických jmen. Většina jich bývá
květnatá, jak uvidíte v - Kalküté.) Hleděli jsmo
si to sami vynajíti. Nic na vás tak nepůsobí,
jste-li bělochem, jako Černý Dým. U žlutélo
muže jest tomu jinak. Opium nemá na něho
skorem vlivu, ale běloch i černoch jím velice
trpl. Jsou ovšem někteří lidé, na něž nemá ze
začátku Černý Dým většího účinku nežli tabák.
Hořejší
Čing
Fung
Číňan
Čína
Čingáv Joss 4
27
article
Trochu si zdřimnou a ráno jsou skorem schopni
práce. Já byl také takovým, když jsem začal.
ale když jsem to provozovalstále po pět let,
jest tomu nyní jinak. Měl jsem starou tetu,
dole na agrajské silníci, a ta mi odkázala něco
peněz po své smrti. Asi šedpsát rupif (70 zl.) mě-
sičního důchodu. Šedešát není mnoho. Vzpomínám
si na dobu, zdá se to býtí už sta a sta let, kdy
jsém si výdělával měsíčné tři sta i vícev
Kalkutě.
Nevydržel jsem to ale dlouho, Černý Dým
nedovoluje mnoho jiné práce a ačkoliv jsem
jim jen málo schvácen, nemohl bychi pracovat
ani den, abych uchránil svůj život. Konečně,
šedesát rupil mi dostačí. Když byl Fůng. Čin
živ, vyzvedoval pro mne ty peníze, dával m
polovici na živobytí Gím velmi málo) a ostatek
si ponechal. Měl jsem volný přístup do Brány
ve dne v noci a mohl jsem kouřiti a spáti,
jak jsem jen chtěl, tak mi to bylo lhostejno.
Vím, že měl z toho starý muž dobrý užitek,
ale na tom nezáleží. Teď mi na ničem nezá-
leží a ostatně peníze přicházejí znovu a znovu
každého měsice.
Scházívalo se nás deset v Bráně, když to
místo bylo poprvé otevřeno. Já a dva babůověv*)
z vládního úřadu, ale ti dostali výpověď a ne-
mohli platiti, jeden Číňan, jenž byl Fung. Čingo-
vým synovcem, jedna bazarová žena, jež na-
byla nějakým způsobem hrůzu peněz, jeden an-
glieký pobuda — Mac Někdo, myslím, ale za-
pomnet jsem to — jenž silně kouřil a nezdál
se nikdy platiti (povídalo se, že zachránil Fung-
Čingovi život při jistém přelíčení v Kalkutě,
když byl ještě advokátem), jeden míšenec jako
já odněkud z Madrasu, jedna Eurasianka“*4)a
dvojice mužů, o nichž se říkalo, že pocházeji
ze Severu
pbr
Fůng
Číňan
Mac
Severa
Kalkuta
Madras
28
article
Míyslímy že to byli - Peršané nebo Afghánci,
nebo něco takového. Teď. je náse na živu již
jen pět, ale my přicházíme pravidelně. Nevím,
co se stalo babůům, ale bazarová žena zemřela
po šesti měsících a myslím, že si Fung-Čing
ponechal její náramky a nosní kroužek pro sebe.
Ale nejsem tíma jíst. Angličan pil tolik jako kou-
řil a zemřel. Jednoho z Peršanů zabili v noci
ve rvačce u veliké studně před mešitou již před
dávnou dobou.—Policie otevřela studnu, poně-
vadž se říkalo, že jest plna slinilého vzduchu.
Na jejím dně našli Peršana mrtvého. Tak vi-
díte, že už jsme jen já, Číňan, Eurasianka, jíž
říkáme memsuhib (žila s Fung-Čingem), ten druhý
míšenec a jeden z Peršanů, Memsahib vypadá
deď velice staře. Myslím, že byla mladou ženou,
když byla Brána otevřena, ale tím sestárli jsme
všichni. Jsme sta a sta let staří. Jest velice
těžko, počitati čas v Bráně a ostatně na času
mi nezáleží. Beru svých šedesát rupií každi-
čkého měsíce. Dávno, velice dávno před tím,
když brával jsem přes tři sta padesát rupií v
Kalkutě, míval jsem ženu. Ale ta je již mrtva.
Lidé říkají, že jsem ji zabil, oddav se Černému
Dýmu. Snad ano, ale je tomu již tak dávno,
že na tom nezáleží. Když jsem na začátku při-
cházíval do Brány, bývalo mi toho líto, ale už
je to dávno pryč a odbyto a já beru svých
šedesáti rupií každého měsíce a jsem zcel
šťasten. Ne h rozně šťasten, víte, ale vždy
klidný, pokojný a spokojený.
Peršan
Afghánec
Čing
Angličan
Číňan
Dýma
Kalkuta
29
article
Jak jsem se tomu oddál?. Počalo to v
Kalkutě. Zkoušel jsem to doma, ve vlastním
domě, abych věděl, co na tom je. Nešel jsem
přiliš daleko, ale myslím, že mi tenkráte žena
zemřela. Pak jsem se dostal sem a poznal jsem
Fung Činga. Nevím již dobře, jak se to stalo,
alé on mi pověděl o Bráně a já tam začal cho-
dit a již jsem nepřestal
Nesmile zapomenouti, že Brána byla ct
hodným místem v dobách Fung Čingových, kde
jste měl všechno pohodlí. Nepodobala se ani
dost málo chandoo-khanám, kam chodl niggrové.
Nikoli, byla čistá a tichá a ne přeplněná.
Ovšem bývali zde i jiní mimo nás deset, ale
my měli vždy zvláštní rohožku s vyepanou
vlněnou podhlavničkou, zdobenou černými a ru-
dými draky jako ta rakev v koutě.
Po třetí dýmce počinávali se draci pohy-
bovati a spolu zápasiti. Pozoroval jsem je po
mnohou a mnohou noc. Řídíval jsem dle toho
své kouření a nyní potřebuji tucet dýmek než
se počnou hýbati. Ostatně jsou teď už roztrhaní
a špinaví jako ty rohožky a starý Fung Čing
jest mrtev. Zemřel před několika lety a dal mi
dýmku, jíž nyní vždy užívám — stříbrnou s po-
divnými zvířaty, lezoucími sem a tam po svod-
níku pod hlavičkou. Před tím myslím, užival
jsem dlouhého bambusového troubele s mědě-
nou hlavičkou, velice malou, a se zelenou jas-
pisovou špičkou. Byla trochu silnější než oby-
*) Čínský bůžek.
*) dozorci.
**4) Dcera anglického vojáka a domorodky.
Čingový
Kalkuta