Periodikum ALTO Viewer

1

17. února 1900

2

Příloha „Národnich Listu

3

k číslu 40.

4

Strana 9.

5 title

Z literatury.

6 article

Literatura na středních školách. 2. Především prosím všechny naše pány flology, aby mi prominuli, nebude-li se jim libit těchto několik řádek, věnovaných vlivu filologie na naše střední školství a nepřímo na naše studium literatury. Nemám naprosto v úmyslu dolýkati se nějak vážné vědeck práce našich filologů, ani pochybovati o vědecké ceně filologie, jež přinešla naší literatuře tak mnohé vzácné dílo odborně, a jistě dále ješt bude pěstována ve zvýšené míře v její prospěch. To, co mi na mysli tane, týká se ne tak stránky vědecké, jako methodické a vzbuzeno je trpkými vzpomínkami na doby, ztrávené v gymnasijních lavicích. S tísnivým pocitem vzpomínám na těch několik let, zvlášť z nižšíeh tříd, v nichž jsme provozovali úmorné cviky se skloňováním a časováním v řecké i latinské grammatice, trápeni ůzkostí, na koho dojde řada, trousíce se den za dnem do tmavé, kle- nuté místnosti, vyhřáté rozpraskanými kamnya špatně osvícené plápolavými plynovými plaménky Den za dnem hromadila se v našich dětských duších větší a větší spousta bezpočetných, ne- chápaných pravidel, nekonečných výjimek a polo- nesrozumitelných frásí, až konečně tři čtvrtiny nás vzdalo se marného úsili, vniknout dokonale do tajemných končin grammatiky a se smutnou resignací oddávalo se pak hodinu jako hodinu těžkým starostem, vnikne-li professor do slabin našich grammatických vědomostí, objeví li ne- dostatky a vyvodí z toho důsledky.

7 article

A nebyla to jen latina a řečtina, jež způ sobovala nám opravdovou duševní trýzeň ra- finovaně vybranými českými větami, v nichž hemžilo se to nastraženými výjimkami při pře- kládání a rozvláčným gramatickým výkladem různě upravených autorů, z nichž místo nádher ného obsahu zbyly nám v paměti nejspíše ještě závidění hodné gramatické i stylistické odehylkv jež si staří klassikové dovolovali od pravidelné pro nás závazné gramatiky. V poždějších tři- dách právě tak čeština i němčina nedovedl nás rozehřáti, jsoue zeela jen ve vleku mluv- nických pravidel a mechanických úmorných překladů. Nemá tim býti řečeno, že studium gramatiky do střední školy nepatří — dovedu naopak dobře oeeniti její značný vliv paedago- gieký, nejde mi však na mysl, proč. právě literární studium středoškolské má státi v po- druží filologie, proč vyučování jazykům má se díti na úkor poznávání duševního obsahu lite- ratur evropských a proč myšlenky, obrazy. umění stadovaných autorů má býti nahražo- váno jich gramatickým rozborem. Dala by se řici ještě mnohá kapitola o methodé, kterou dnes se gramatika pěstí na našich ústavecha dalo by se uvažovati o tom, proč soukromá škola mnohem rychleji a lépe naučí své žáky moderním řečem, než školy siřední, nám všal jde jen o literaturu, která dnes v učebním pro- gramu je popelkou. Mimo dosti problematický přehled literatury českě, kořeněný ne právě chutně vybranými ukázkami, nedozví se naše mládež o světov literatuře věků minulých, o všech těch nádher- ných květech lidské duše, vyrostlých v románech, epopejích, novellách, viděních atd., o mnoho více, než několik suchých dat, vtroušených do systému pouček o různých formách poesiea prosy, několik životopisů a ještě méně ukázek, málo způsobilých vzbuditi v mladé duši zájem pro opravdové literární studium.

8 article

Při řečech klassických hlavní vada tkv v přílišném lpění na originálech, v marných po- kusech spojiti studium gramatické se studiem literárním. Pokud ostatních literatur se týče, tu již základní nedostatek hodin, speciálně litera- tuře věnovaných, stačí, aby vysvětlil, proč naše mládež tak nepatrně málo ví o literární práci věků minulých. Za těchto okolností tím měně možno očekávati, že by se mohla poučiti též o moderním literárním hnutí a jeho duševníeh proudech. Nenapadá mi, kritisovati a rozbírati sou- stavně nynější osnovu učební, tolik však přec třeba je žádati, aby studium literatury na na- šich středních školách bylo osamostatněno, od- loučeno od filologie a pěstěno na základech moderního studia látek, idel a produktů lite- rárních. Není tomu ještě příliš dávno, co při- rodní vědy na gymnasilch byly v podobném podruží. Dnes již věnována je jim vétší péče, jsou postaveny na roveň ostatním, a pěstují se soustavně, moderní methodou. Literatura na ústavech nalezá se dnes v témž stavu, jako botanika, zoologie, chemie v dobách předešlých. Na našich reformátorech moderního školství, kteří rok za rokem hojněji píší o změně pro- gramu učebného, osnovy i melhody spočívá úloha, aby v rámci přištího středoškolského studia vykázali studiu literatury místo rovno- cenné vědám ostatním, jaké jí po právu náleží.

9 article

České spisy- * Josef K. Šlejhar: V zášeří krbu. Tř rodinně povídky. V Praze, tiskem Edv. Beauforta. Nákladem vlastním. 1899. Cena 1 zl. 80 kr. Všecky tři povidky jsou napsány prosou. Přes to nelze Slejhara pokládati za jiného, než za bá- sníka. Je básníkem stínů lidského života. Stiny ty obestírají jeho mysl, obraznost i srdce. Je mu teskno zoufale teskno v těch stínech, ale tam je přece jen doma. On už se jako Poe ze stinu svého zádumči- vého shavrana« nikdy nedostane. Jsou stíny hluboce poetické, ale jsou i hrozné stíny beze vší poesie, příliš málo duševní povahy. příliš hmotného původu a neodvislé od lidské vůle. Duše, které těmto stínům podlehly, jsou nepříčetny. Děje jimi povstalé jsou děje bez příčinnosti, a vše cko neštěstí jimi působené je beze vší tragičnostia tklivosti. Básníka to neštěstí jímá, ale čím více se drží realní pravdy, tím více se vzdaluje od tklivosti a tragičnosti, totiž od forem, jimiž jedině se neštěstí může státi předmětem, látkou umění schopnou. To se týká povídky první, nejdelší, nazvané po- divně »Z výletního setkáni«, což prý jest vypravo- vání »o hodných ženách«. Vypravuje se tu, kterak si muž z lásky vzal za ženu dívku hysterickou.

K Šlejhar Beaufort Stin Poe Praha

10 article

Nevěděl, že je hysterická, nerozuměl její povaze ani za svobodna ani v manželství. Ona tropila stále hůr a hůře. Byl tedy svrchovaně nešťasten. Líčení hroz- ného toho trápení zaujímá 200 stran. Při autoru, jako je Šlejhar, možno se pláti: Co s tím? Načje ta povídka? Šlejhar se totiž vyslovuje několikráte proti umění absolutnímu. Látkou je tu tedy hrozný dojem nešťastného manželství. Příčina neštěstí? Choroba nevyléčitelná. Aspoň potud, pokud nikdo neudělal diagnosu hyste- rie a nenařídil methodu proti chorobě. Je choroba schopna umění? Záleží na tom, jaká je to choroba. Sofokles ukázal Filoktétem, že i tělesné utrpení že býti tragické. Ale zde vychází dojem od samé

Šlejhar Sofokles Filoktétes

11 article

té osoby, která chorobou trpí. Ale v povídce Šlejha rově je chorobou hysterie stížená osoba toliko pří- činou neštěstí osoby jiné. Soucil básníkův se ne vznáší nad chorobnou ženou, nýbrž nad mužen jejím. Zcela jako ve skutečnosti. Škutečnost prosto- národní každou ženu hysterickou odsuzuje, odsuzuje ji k trestu i tělesnému. Toho se jí sice v povídce nedostane, ale bez soucilu je zde přece. Ona jest básníkově ironti terčem, ona jest »hodná žena«, totiž zlice, a slouží mu za výstražný příkla mužstvu ženitby chtivému. Povídka má tendene křivě namířenou. Praví se jí: »Vybírej, jak vybírej nebude li ti šťastná náhoda přáti, vybereš špatně. Pravá povaha se vyklube teprve po svatbě«. To je pessimismus mrzoutský, nespravedlivý a velice ne- užitečný.

Šlejh

12 article

Hysterie není pravidlem u žen, jest případem chorobným. ovšem že procento choroby dle poměro vzrůstá. Hysterie je ovoce nepřirozeného života hyper- kulturního a je kletbou mužů, jichž volba se nedála řádem přirozeným. Voliti napřed výhody a k nim teprve nádavkem ženu, znamená dostati ženu a sn nádavkem nemoc, kterou jest dědičně obdařena. Nebo třeba volil »ideálně«, ale pošetile, nezrale a zasle- peně. Uvalí na sebe neštěstí. Kdo ted za ně může Koho obžalovat? Ti dva sami nejso u vinni. A zvláště není vinna ona. Ona za sebe nemůže, nemůže ai za otrovu ani matčinu krev, ani za své vychování Může za to rodina, která tu nevěstu dala, a může za to ta kultura, klerá takové rodiny vypěstovala Taková neštěstí manželská jsou tedy žalobnů dokumenty zvrhlé kultury. Psychopathologická no- vellistika z toho vzniká, žádná poesie, Hysterick osoba je nepříčetná, a nepříčelnost nepatří pře soudní tribunal. Posadí-li se pak za ten tribuna básník, básník zjitřeného soucitu, a odsuzuje tu ne. příčetnou, co se to děje? Jako by otec odsuzoval dítě, jako svůdník ubohou svedenou, jako bratr sestra.

13 article

Je to příkré, »cause célěbre«, ale bez poesie. Proč dopadla výslednice povídky tak na křivo Protože samo cítění básníkovo probíhá povidkou tou na křivo. Už úvodový rámec je tak pin idio- synkratických výbuchů nervosního, samotářského intelligenta proti nevinné společnosti všedních lidí že to nezvěstuje nic dobrého. Básník by nejraděi všecky ty protivné ženské a ze všech nejprolivnějš »uzenáře« odsoudil k věčnému žaláří ve zdech praz ských, aby mu nekazili dojmů lesního zátiší a vý letů tam. Povídka takového obsahu, aby byla básnická musí směřovati k soucitu nejvyššímu, nestrannému spravedlivému, protože vinnikem zde je člověk vů bec, lidská podstata, musí tedy vyznívati u věčnou elegii lidské bídy. Šlejhar zná tuto velikou elegii, ale někdy upadne v jednostrannost, jako zde. Něco zcela jiného je povídka druhá a třetí. T už je poesie pravého citu, třeba prýštila z říše my stíckých stínů lidské duše. To tím líp. V říši té je aulor obrazností svou a citem povznesen nad svůj vlastní jednostranný zájem a osvětluje dobře tajemně nezbádané děje duchového světa. V povídce »Skvrna« líčí přiběh prajednoduchý, skoro žádný příběh, a c v něm vše obsaženo! Jak tu umění vítězí nad látkou tenkou jako pavučina. Hrubší péro, a nezbylo by z celku ničeho. Zámožný venkovan čeká doma radostnou událost. Má právě, jak bývá, mnoho co kupovati a říditi vždyť to bude prvorozenec, a jede tudíž do Prahy.

Šlejhar Skvrna Praha

14 article

Všední, sprosté ovzáuší ho přiláká do prostitučníh domu. Orgie tam tropené najednou váznou čímsi ne viditelným. Otec venkován sám počítí jakoby ta jemnou ránu. Zde těm prostopášníkům vylévajícim proudy života ničemně na zmar padá na rozkoša vnady hrůzný stín smrti vrhaný z dalky z dvorce v uěmž toužebně očekávaný prvorozenec umírá. Dítko opustilo otce, jenž ho šel čekat mezi orgiemi pojem rodiny rozvracejícími, šlo mezi anděly, a jemu na stole pozůstavilo památkou — skvrnu. Psychologicky i poeticky poutavá je také povídk třetí »Mhy březnové.« Muž je děsně nešťasten zlou ženou. Tak ne- šťasten, že pozbývá z toho zdraví duše. V noci ho trápí hrůza. Najednou se mu zdá, že se té hrůzy nutno zbavit. Že musí jít a usmrtit ji. Jde a usmrii ji, v číré tmě noční. Nikdo ničeho neviděl. Ráno pláč, vytí, hřmot. Přijdou ho budit. On tvrdě spí, neví o ničem. Ale víc a více tuší pravdu. Nezabilji sám rukou svou, ale živé přání ženiny smrti a před- stava smeti byla současná s přirozenou smrti ženinou. Jako by ji byl pouhou vůlí usmrtil Jásal by Ale je tu děcko. Pláč jeho poučí ho o jiném, než aby se znovu oženil: Matka pravá je děcku ne nahraditelna. A práva dítěte jsou silnější, než jeho sobecká vášeň. Pocítil bol dítěte a umfnil si, že po- tlačí své touhy, »mhy březnové« a věnuje se jemu Ihned pocítil míru a blaha, blaha odpuštění — Vý jevy v přírodě provázejí děje lidské symbolickou scenerií. Obě povídky jsou silny originální Šlejbarovskou poesií tajuplných záhad lidského živola.

15 article

Ale co si počíti s povídkou první, na níž autoru. jak se zdá, nemálo zaleželo? Vyšla do světa po ce stách rozhorleně moralisujících, jako To stojova »Kreulzerova sonata«, které se příkrým, nesmířitel ným, ale i nezdravým stanov sken dosti podobá Ani slohem se ta povídka nerovná druhým. Trpí ča- stými germanismy a líčením na mnohých stránkách velice banálním a nevkusným. (Str. 11. 12. 29.) Co je určením osudu, není určením Iatali- stickým, nýbrž jen fatálním. »Bez každé bouře citově« m. beze vší bouře. »Namáhate se i k něja- kému roznícenf« (1?). »Vyslechla vás s očima dolů spuštěnýma« 11?). »Pro toho kluka platila má paní za moc dobrou« m. Ten kluk si asi myslil, jak příliš dobrá je má paní a pod. »Pro mě bylo hlavní okolností« m. Mně bylo atd »Byly pro m nenesitelny« m. Byly mi atd. »Žena respektovati bude tajemství vaše, pakli byste jich chtě míti« (I). »Ale byly jiné věci. »Ty začaly sah a již do života, jak se říká, šly k tělu.« (! St 16., 28, 38., 40., 43., 45., 49. atd.) Vbk. * Viktor K. Jeřábek: Doma. Řada obrazů. Moravska knihovna pro mládež. Ročník X. čís. 13. a 14. Velké Meziříčí 1899. V řadě nových knih určených mládeži vyjímá se tato neveliká knížka velice pěkně, a možno n ni poukázati jako na důkaz, že může býti zábavný spis pro mládež i knihou literárně cennou, že ne- musí čpěti zdaleka tendencí paedagogickou a odpu- zovati čtenářstvo dospělé. Němcové »Babička« ne- byla napsána mládeži a je přece v literatuře její na předním místě.

K Jeřábek Němcová Moravsko Velká Meziříčí

16 article

Autor obrázků »Doma« jistě také si neřekl: »Ted napíšu něco pro mládež!« Ale pocítil v duší tlaku vzpomínek na zažitou skutečnost a povolání, aby její obraz na památku zachytil. »Doma« je literární splátka vděčného syna milovanému rodišti. Tak vzniká belletrie pravá. Z počátku líčí po kapitolách úryvkovitě pouze figurky z mládí svého v Litomyšli známé. Kresba je nějak nesmělá a málo uměla, jako by z denníku prostě vypsaná, ale když pak přijede z Charvatska paní babička, vzroste život dějem i po- drobnostmi, a čtenář je už zaujat. Babička má mnohé zkušenosti i moudrosti, a vzpomínkami jejími a osob kol ní soustředěných se vybaví ze zapomenutí mnohá zajímavá zpráva o roce 1848, tolik všude pamnátném. a osobách a lidech našeho světa českého, na něž by bylo škoda úplně zapomenouti. Místo císaře Jo sefa a bláznivé Viktorky má Jeřábek Havlíčka, jak sháněl v Litomyšli tiskárnu, a šíleného mlynáře. Látka zvolena šťastně, jen ještě silnější formu. formu, více charakteristických zevrubností a živé ná- zornosti věcí. Vbk.

sef Jeřábek Havlíček Litomyšl

17 article

* Gustav Píleger-Moravský. Paní fabrl- kantova. Román. Třetí vydání. Nakladatel J. O tto- Vedle sociálního románu »Z malého světa« a politi- ckého »Ztracený život« jest »Paní fabrikantova« romá- nem ženského srdce. Sociální pozadí tvoří tu toliko folii ku konfliktu mezi láskou a povinností, láskou vzniknuvší poznenáhlu, takřka nepozorovaně a změ- nivší se v prudkou náruživost a vědomím povinnosti. vděčností k muži, jemuž je hrdinka povinna vším. Konflikt končí tragicky, smrtí hrdinky. Román tento jest nejromantičtějším dílem autorovým, jenž zcela zde povolil své letoře. Také poměr zaměstnavatel k dělníkům líčen způsobem romantickým, svého času oblíbeným. * K. Flammarion, Koprník a soustava světová. Se svolením spisovatelovým přeložil Čeněk Ibl. Světová knihovna, redaktor J. Kvapil, č. 138 až 140. Nakladatel J. Otto. Jest vůbec známo, kterak

Píleger K Flammarion Ibl J Kvapil Otta Koprník

18 article

autor dovede znamenitě popularisovali nanky hvězdář ské a meleorologieké. Slohem plýnným, způsobem každému pochopitelným a zajímavým dověde vyložie věci nejabstraktnější. Kniha o slavném polském hvě- zdáři a nesmrtelném jebo díle o pohybu těles nebe- ských bude tím zajímavější českému čtenáři, jehol poulají ke Koprnfkovi takřka svazky krajanské. Auton líči tu populárně a zajímavě nejen vznik a postup nauky Koprntkovy, al podavá ve stručném přehledu i hlavní jeji zásady. * Jenio. Sirolski (Eug. Kumičič). Ve zbraní. Povídka. Z chorvatštiny přeložil J. J. Koch. »Příte Domoviny« r. XV. svazek 12. Nakladatel Edv. Beau- fort. Autor těšící se značné oblibě též ujřeského čtenářstva, liči v této povídce příhody chorvatského jednoročního dobrovolnika na výpravě do Bosny. Vy pravuje zajímavě, ličí ostrými rysy jednotlivé figurky ze středu bosenského lidu i různé dobrodružné při hody z doby výpravy. Mluví o bosenském obyvatel- stvu s upřímpou sympatií a vyslovuje ro hodně svoje slovanské smýšlení i nenávist k nepřátelům národa chorvatského. * Karel Herloš. Černohorci. Historický román. Nově spravoval dle dra. J. B. Pichla F. F—k »Přítel Domoviny« r. XVI. svazek 4. Nakladatel Edv Beaulort. Herloš zamiloval se nejprve do heroi ckých postav české historie a pak i do hrdin jiho slovanských. Způsob jeho tvoření odpovídal škole ně meckých roiztiků, jimž šlo spíše o efektní dekla maci než o hisloekou vě-nost. Ae volha lálky upřímné nadšení s nímž líčil svěje brliny a vronrci vlastenecké nadšení zajistily pracím jeho ohromnou popularitu. Také jeho román »Černohorci« vyzna menává se nadšeným obdivem jiho slovanských hrdii a možno pčekávat, že jeho tomantické ličení bojů z svobodu Černé Hory i nyhí setká se s živým účasten- stvím širokých kruhů čtenařstva.

Koprntkův Eug Kumičič Koch domovina Edv Herloš Pichl Edv Beaulort Černohorec Beau Bosna A volha Sirolski

19 article Z českých Hslů.

Z českých Hslů. *»ČeskáRevue« přináší ukázkuz dokončeného překladu, jednoho z rozkošných květů poesie vý chodní, označeného pro latka nesrozumitelným na zvem: Omar Chajjáru: Hubá liját. Poesie národi východních je pro českého čtenáře, až na spor ukázky, švanělskou vesnicí, jednou z hlavních příčin tohoto nedostatku byl asi nedostatek zualců vý- chodních řečí. Dnes, kdy našim orientalistům, Dvo řákovi, Zubatému, dorůstají zdární žáci, můžemese naditi, že naše překladová literatura záby bude do- plněna i po této stránce. Ukázka J. Boreckého, který spojuje básnický talent se znalostí jazyků orientál ních, je toho živým příkladem. Přáli bychom si jen aby i v ukázkách, provázel plynně verše svého pře kladu úvodními studiemi o svých autorech a o pro- středí, v kterém žili. Znalost našeho členářstva, jež nemá příručných knih o vzdáleném tom duševním životě Východu, nesahá tak daleko, aby mohlo plně chulnat krásy východní poesie, neseznámí-li se zaro- veň s prostředím, z něhož ty ohnivé květy nadše ných duší Orientu vznikly Zajímavou statistiku školní z nevelkého ruského města-Pskova podává »Komenský«. Na třicet tisío obyvatelů připadá tři tisíce — tedy celá desetina — žáků kteří chodí do sedmatřiceti škol; deset z nich je od borných více jak s dvěma tisícižáky obojího pohlaví »Musíme přiznati«, dokládá »Komenský:, že ml měst jest v Evropě, kde při tak malém počtu oby vatelů je tolik žaciva.

Omar J Borecký Komenský východ Pskov Evropa

20 article

Máme sice veliké množstkí krilik časových, jež objeví se pravidelně po vydání nového svazku české prosy i poesie, rozeberou novinku do nejmenších detailů a posuzují ji z rozmanitých hledisk, za to však tím měně máme studií soustavných, věnova- ných našim antorům moderním. A přece moderní proudy české literatury, tak kypivé a tak silně odl- šené od staršího hnuti, přímo vybízejí k srovnavacimu studiu a k pracím všenbecnějším, obsáhlejším, neslo jícím pod vlivem okamžitých dojmů, jež vyvolává l či ona právě vyšlá kniha a pod působením různýci vnějších okolností, jimé se kritika, běžná, současná s literární produkci, stěží ubrání. Dosavadní sludie o moderní literatuře české, jsou spíše jen zárodlky přiští soustavnější práce, a vyskytují se dosud jen zcela sporadicky. K něsolika staršim druží se price Arne Nováka v posledním sešitě »Obzoru literárního uměleckého«, věnovaná Karlu V. Ratsovi. Vítám ji rád nepřihližeje při tom k stanovisku autorovu, ani k jeho methodě; vítám ji jako symptom, že naši mladst smoderní filologové«, jak zní zastaralý litul těch, kde věnují se na filosofické fakultě studiím literárnhin pochopují, jaká propast zeje mezi filologií a litéra turou, učí se ne gramaticky, ale po psychologické čistě literární stránce dívati se na naši literaturu tím připravují, ve shodě se svými učiteli, u nás půdu k opravdu modernímu literárnímu studiu.

Novák V Rats

21 article

* V »Zlaté Praze« J. Voral referuje o »soci alisaci umění« a shrnuje v přehledném svěm článk interessantní názory různých kritiků i učenců o této otázce, tak akutní právě v poslední době. Vyjímán ukázkou jeden citát: »Hlavním úkolem umění sociál ního jest, aby umělec nezapominal, že jsou na světe neštěstí a bída, ať již hmotná, duchovní nebo mravuí a že třeba, aby zredukovány byly na míru nejmnenst Umční má býti také prostředkem emancipace lidslva nikoliv ovšem lím způsobem, že by se vrhilo na hrubé pole agilátorské, nýbrž aby budilo to lidské v člověku, . . . Buzení tohoto lidského bude vždycky předmětem a úkolem umění — ansolutní dokonalost nedosáhne člověk nikdy. * Z »Hlídky«: drobnost o lidových knihovnácl německých: Pruský ministr kultu a vyučování dop ručil zůčastněným kruhům provincie brandenburské zřizování a podporu lidových knihoven a slíbil pro ně slátní subvenci. Spolu dal ve výnosu několik po kynů, kterak knihovny od úřadů podporované, mají býti řízeny. Spole nost pro vzdělání lidu v Německu roku 1898 založila 207 knihoven s 18.512 svazkya doplnila 96 knihoven 3093 svazky. Knih v tom roce dostala 22.769 od 316 dárců. Do polovice prosince rozdala 13.198 knih. Čienář.

J Voral Německo zlatý Praga

22 article

Slovanské spisy-

23 article

* Dr. Gojmír Krek: Anton Aškerc. Studie mit Uibersetzungsproben. Laibach. Verlag L. Schwendt ner 1900. Letos oslavují bratři Slovinci památku svého předního národního pěvce Prešerna. Pieseren byi vrstevníkem našich Čelakovských a Kollárů. Z dneš- ních přední místo na slovinském Parnasse zaujímá Aškerc, pěvec »Balád a romancí« (1890) a »Poe- zií lyrických a epických« (1896). Antonín Aškerc, povoláním kněz, je dnes čtyřicátník (nar. 1856 a převahou silného svého tafeniu epikem, »pořádný chlapík, jenž vedle svých vělších prací neobtěžuje svěl svojí lyrikou leda mimochodem«. Trodné okol- nosti národa, z něhož vyšel, již poesii jeho před- chůdců Prešerna, Levstika, Jenka, Strítara, Gregorčiče vtiskly společný ráz jisté ponurosli; také u něho nezůstaly beze vlivu. První jeho pokusy jsou rovněž těžkomyslné. Ale silný duch záhy razil si průcho ze chmur a mračen. V mohutné básni »Vichrů vo- láníe (Glas vetrov) vidí se básník na hranici své vlasti, na vysokém vrchu; větry tu skučí, uhánějíce přes květnaté luhy cizích panství. Poznává v nic duchy svých krajanů, kteří v cizí zemi leží a pro- mlouvá k nim Vy hlasy větrů, vážné, velké, vy do nás perte třeskem hromů, nás probouzejte, chodit učte, nás uéte vrahu statně čelit, hrdě státi . . .. Tak vyzněl zatím na neurčito výraz odhodlané nálady mladého pěvce, neujasněného ještě ve svých cílech. V mladé slovinské literatuře, kde do té doby nebylo slýchati než pláč a lkání, byl to nový zvuk. V zápasech života nalezl mladý poeta znenáhla sama sebe a v sobě heslo národní spásy, jež zní: práce.

doktor Gojmír Krek Aškerc Laibach Slovinec Čelakovský Kollár Poe Levstik Jenk Strítar Gregorčič Vichr Glas Balád Verlag L

24 article

Práce je povšechný lék všem žalům a strastem. Ušle- chtilá činnost je jediné, co život poskytuje kladné radosti. Prospěješ lidu, vlasti a to je účelem je- dince, něčemu žíti, někomu, nějakému celku. Mohutností svého životního názoru vyrazil Aškere daleko z myšlenkového okruhu svých předchůdců vzorů z dob mládí. Oni žili ještě namnoze svým snům, svým tužbám a fantasiím, neschopni účinné předmětnosti. Aškerc rychle se obrací ven ze sebe. do víru a varu skutečného života. Stal se taku Slovinců prvním poetou realnosti. A není divu, že se octl ve sporu s panujícími zatím názory. Jako příslušník stavu i jako pěvec svého národa zkusil mnohou nespravedlnost a mnohý osten od- nesl, který jej do krve ranil. Leč snášel vše s kli- dem mudrce, beroucího přesvědčení své pravdy konečně její vítězství v odměnu za snášená příkoří Netřeba dokládati, že »roalisme poaly stihaněho kletbon olicielní, píslneukářské mravonky je nejne- vinnějšího rázu, nikde ani o vlásek nepřekročuje míru cítění i smýšlení nejušlechtilejšíha. Proskribované básně Aškercovy (tak »Slovenska legenda«, »Ballada o potresu« (zemělřesení), »Greš- nik« (hříšník), »Celjska romanča«, »Lisť i z kronike Zajčke« (2 kroniky zajěskéhe kláštera) a pod.) mají sice látku místy chouloslivon, leč »provedeny jsou s diskrélnosti a jemnocitem, jakému ne tak hned se nalezns rovných a svědči o síle přímo elementárního umění, vyvolávali ve čtenáři prčité nálady«. Auton studie přirovnává lu sílu s hlubokomyslností maleb- ných nálad Boecklinových. Z hojných ukázek tě hotného obsahem veršování Aškorcova, jež knížka podává, uveďme, ovšem jen zběžným neforemným převodem básničku »Kosae

Aškerc Slovinec Aškercův Greš Boecklinový Slovensko

25 article

Slyš, tu někde ve sousedství někdo sobě kosu tepe; ve večerním šeru ostře každý tep projíždí sluchem Zejtra ostřím kosy za své vezme na palonku kyprá tráva s travou mnohý kvitek rosný skloní hlavu podefatou. Slouchaje těm tepům kujce tuším něco, bůh sám ví co už se někde brousí kosa, jež podseče moje byll. Bezolledné útoky, jimž básník byl vystaven přiměly jej k úplné uzavřenosti osobul. V básničce »Věčné světlo« (Večna luč) líčí kapličku v prostém kraji, kde ve dne v noci mihoce zlaté světělko; byi venku vichřice vály a déšť do oken tloukl, klidne světlo nevyhasne. A v tom kostelíčku osamoceném kde v bouři a vichru neshasíná lampa věčného světla, vidí pěvec obraz svého vlastního osamoce ného života. Co do methody umělecké je Aškerc sice reali stou, ale nejspíše ve smyslu ruských realistů, ne- maje nic společného s výstřednictvem známého škarohtidstva v umění. Hledá pravdu, připouštěje živel škareda jen pokud ho nezbytně třeba k dolí- čení uměleckého cíle. Malhou hnusného detailu. jakož všemi umělůstkami modelářskými se nebaví Veliká, volná, krásná myšlenka prochvívá předmět- nou podstať každé z jeho prací. Duchem a smýšle- ním je pravověrným, svého pána a mistra chválicin učenníkem Kristovým. Ovšem nikoli ve smyslu mo derního humanismu chtějícího objímati celý svět. Všecky milovat a všecky stejně může jen bůh.

Kristův

26 article

Člověk je obmezené síly. Láska je pouze výmineč- ným stavem jeho duše. Milujeme sice všecky své bližní, ale ne každého zvlášť A Aškerc miluje slabe a potlačované a nenávidí tyrany. Miluje svůj opu- štěný, uhnětený lid. A v tom je jeho modernism. Jeví se ve smyslu sporu vůle s povinností. Ašker jako pravá modernistická duše je tragickým hrdinou svého duševního stavu. Studie pana Gojmíra Kreka obsahuje vedl pěkné analyse předníětu i řadu překladových ukázek jež podobíznu znamenitého stovanského básník trefně doličují. Ze slovanských listů. * Puškinův dům pro sestárlé spisevatele žurnališty, založený při jubileu velikého pěvce v Odásse, blíží se ke svému zevnímu dokončení. Vy- stavěn jest dle plánů architekta S. A. Landesmana a překvapuje svojí rozsáhlostí, neboť fasáda má 32 sáhy dělky. Město poskytlo ke stavbě bezplatně po- zemek ve výměře 760 čtver. sáhů a věnovalo spo- lečnosti roční subvenci po 500 rublech. Soukrom dary překročily částku 20.000 rublů. Nyní se jedná ještě o vnitřní zařizení. Při »Úločišti« tomto buda též národní škola, lidová číťárna a síň pro lidové před- nášky. Úsolem žijících zde literátů bude říditi tyto vzdělavaci ústavy, aby poskytnuté jim výhody ne- měly ráz pouhé dobročinnosti. Pro nemocné spiso vatele bude zařízeno zvláštní nemocniční oddělení. * Několik případných úvah o politickém tisku ivovském uveřejňuje petrohradský » Kraj«.

Gojmír Puškinův Landesman

27 article

Lvov není městem ani příliš bohatým, ani lidnatým, ani osvětovým, ale má sedm velikých denníků, ze- presentujících Evropu, řešících světové spory, udě- lujících rady ministerským kabinetům a registrujících na první stránce události z dalekých končin. Roz- šíření jejich není však velké. Když »Slowo Polskie« pu třech letech dosáhlo 11.000 stálých odběratelů, byla to událost, jež vzrušila novinářský svět lvov- ský. Očekával se krach několika jiných listů. Nedo- stavil se sice, ale rěkteré denníky živoří jen s 100 stálých odběratelů. Hlavní stravou váech téchto den- níků jest běžná politika. Od haličského novináře žádá se pouze, aby znal německy. Ostatní jazyky jseu pro něho zbytečné. Setkati se v haličské re- dakci s listem francouzským jest velikou zvláštnost po anglickém není ani památky. Lépe jest tomu s listy ruskými, ač i ty pokládají se za zbytečné. Umění pro haličské denníky neexistuje vůbec s vý- jikou jediného »Czasu«. Rubriky, věnované litera- tuře a umění, vypadají spíše jako nemístný žert Umělcům a literálům otvírají se sloupce haličských denníků pouze při jubileích, kdežto každý hrdina trestního procesu nalezá zde hojně místa a velmi úslužné péro. Slovem, sensace a velké polilické vody zaplavily úplně novinářské dílny haličské. * Professor Rajko Porušek rozepsal se v »Nov Iskře« o divadelních poměrech slovin- ských. Jest zajisté zvláštností, že Slovinci nemají ani jediné cestující společnosti. Okolnost vysvětluje se neutěšenými poměry národními. Větší města mimo Luhinů mají buď německou nebo italskou správu.

Porušek Lvov Evropa Iskra Slowo Polskie

28 article

Vedle toho v Korutanech, ve Štyrsku i v Přímoří Slovinci dosud jsou živlem potlačeným. I v obcích čisté slovinských nalezá se falanga italských neb německých úřadníků a obchodníků, kteří podporuji společnosti německé a činili by vydatnou konkur- renci hercům slovinským. Jedna cestující společnost slovinská snad by se udržela, ale jenom v zimě, po- něvadž by musila působiti výhradně mezi venkov- ským lidem. Za takových poměrů pěstují se nejvíce divadla ochotnická, sledující výhradně zábavný cíl Ale ani poměry jediného slovinského divadla — lu- blaňského — nejsou utěšené. Lublaň má pětinu oby vatelstva německého, v zemském divadle Němci však dominují. Po šest zimních měsíců hraje se zde tři krát týdně slovinsky. Vícekrát se ani nemůže, poně vadž Slovinci, majíce ve správé města většinu, ne mají náležité společnosti herců, nemají s dostatek divadelního obecenstva, nemají domácí divadelní lite- ratury a dosti prostředků. V těchto poměrech slovin- ské divadlo se dusí a bude potřebí velikého úsili obětí, aby stalo se mocným činitelem v kulturním vývoji Slovinců. Z nových dramatických prací slo- vinských dopisovatel uvádí známou Puntkovu hru »Pro dítě«, drama »Syn« od Engelberta Gangla, dra- matisovaný Jurčičův román »Rovňači« (název haj ducké čety) od Gonekara a Stritarovo drama »Loga- rjevi«, které nemělo úspěchu. Nové práce zadali prý Slavjani n.

Slovinec Němec Puntkův Engelbert Gangl Jurčičův Rovňač Gonekar Stritarův Korutany Štyrsko Lublaň

29 article

Aškerc a Govekar. Z cizích spisů. * W. HI. Abraham: »Úvahy socialisti okého faráře.« Z anglického jazyka přel. Jan Váňa. Řekne-li se »vysoká cirkev anglikánská«, každý a myslí na veliká beneficia dnchovních hodnostů. na hádky o náboženské zevnější formy a na zkostna- tělou kastu nedělních kazatelů, kteří spokojeně jsou živi, málo znamenají a o ostatní svět se příliš ne- starají. Duchovním anglikánské církve jest též W. . Abraham, kazatel v Hullu, ale jaký jest to angli- kánský duchovní! Duch Ruskinův a Tolstojův v něm hárá, náboženství křesťanské není mu mrtvou literou, hnutí socialní nezatracuje, nýbrž naopak Krista a učení jeho staví za cíl všech snah i státu i sou- kromníků, má soustrastné srdce s duševní a tělesnou bídou lidu a jako přísný kazatel nápravy a návratu k ideálům křesťanským se svatým zápalem staro- zá vního proroka vystupuje proti moderní společ- nosti, a vytýká jí její chyby. W. H. Abraham neni nikterak postním kazatelem, aniž mluví jen ex cathedra Sám přiložil ruku k dílu a jest známý učitel a orga- nisator dělnictva v Hullu, zná kultuzní a sociální dějiny a jest hluboký filosoí a srdečný lidumil. Ve svých »Úvahách socialistického faráře« probírá se stanoviska moderního křesťana úlohu a cíle státu píše nadšenou kapitolu o národní apravedlnosti hloubá o pravé ceně života, rozvinuje veliký obran křesťanského socialismu. Jest to nový kvas, klerý vkládá do lidu, panovníků, kněží, přátelských jedno a družstev a končí sbírku svých úvah velikou apo

Aškerc Govekar Abraham Váňa Hull Ruskinův Tolstojův Krist

30 article

theosou boha živého, který jest, jehož zákony pla a platiti mají ve skutečném životě. W. H. Abraham žádá rennissanci společnosti, návrat ke Kristu dobro- volný, dříve nežli sociální demokracie nás donutí. Kapitalismus, sobectví, lidu odumřelá církev, doktri- nářská učení státníků probírá a ostře tepe. A přece ze všech jeho kritik vane veliká láska ku společnosti lidské a pravý svohodomyslný křesťanský duch. Čtenáři, kteří požívají vážnější duchovní stravya takoví, kteří se chtějí informovati o důležitých proudech časových, čísti budou »Úvahy socialisti- ckého faráře« se zálibou a užitkem. J. Váňovi, který překlady svými již tolik oken do cizích světů my- šlénkových u nás otevřel, náleží zásluha, že »Úvahy socialistického faráře« v době, kdy prospěti mohou, v krásném českém rouše k nám uvedl. Z cizich revui. * V poslední době množí se hlasy profi vy- učování řečtiny na gymnasiích a hlasy ty docházejí po většině příznivého ohlasu, ale též i odporu. Na obranu řečtiny vystoupil v Deutsche Revue J. Kaibel v článku »Die neue Bildung«, v němž do- kazuje, že Řekové jsou duševně daleko víc otci Němců nežli staří Germáné. Bez znalosti řecké kulturya literatury byl by Němcům obzvláště Goethe nesroz- umitelný. Němci od Řeků naučili se pojmu, před- stavě a výrazu krásna. Princip utility na gymnasiích — vymýtění řečliny a nahražení jí studiem moder- ních řečí — žene prý mládež německou v náruě banálnosti.

Abraham J Váňa J Kaibel Řek Němec Goethe Deutsche revue

31 article

Zle vyjel si v revui Die Gesellschaít Kunt Hamsun na Walt Whitmana. Neříká mu jinak než divoch. »Jeho sloh není anglický: je to sloh Indiánů. Whitman je poslední oxemplář moderního člověka, jenž se narodil divochem. Lidovým básníkem Whitman rovněž není« k tomu schází mu prostota a jednoduchost. Ve všem jen panuje divoký karneval slov a katalogisující vypočítávání věcí. Co chce vlastně Whitman? Chce vymýlit otrokářství africké, nebo chce zakázat nositi hole na procházku? Chce vystavěti novou školu ve Wyamingu, nebo doporou- četi Jaegrovo normální prádlo? To nikdo neví, V umění mnoho mluviti a nic neříci, Whitman nemá sobě rovna . . .« * Půlstoletou památku svého trvání oslavila ně- mecká revue »Literanisches Centralblatt«. Vydavatel E. Zarneke napsal k té příležitosti krátkou historii listu. K hlavním přispívatelům náleželi bratři Grimmové, Simmrock, Mommsen, Freytag. Lotze, Fechner. Dle časopisu toho prý založena byla ve Francii Révne critique a v Anglii The Academy. Za té příležitosti promlouvá Zarneke o tom, zda má býti kritika anonymní či podepsána, a vyslovuje se pro kritiku anonymní. Nepodepsané referáty odpovídají prý lépe celkovému rázu listu. V tom dovolává se Zarncke svědectví Goethova a Jak. Grimma. * Na tyto dny připadá 200letá památka narození Goltschedova a příležitosti té chápe se v Das neue Jahrhundert E. Reichel, aby ukázal, jak jsou Němci nevděčni. »Jest věru stydno, volá autor, že nejen prostřední duchové mohou se posmívati tomuto největšímu vlastenci, ale že i sám Goethe (jenž by bez přípravné práce Gottschedovy nebyl ničím, ba, jenž v tvořivosti nedosáhl ani jeho výše!) se snížil k historce, ve které Golischeda vystavil posměchu celého národa.« Pomník Gottschedovi ! tím vyzváním Mr. Penn. končí autor.

Kunt Hamsun Whitman Indián E Zarneke Grimm Simmrock Mommsen Freytag Lotz Fechner Zarneke Goethův E Reichel Němec Goethe Gottschedův Gottsched Francie Anglie Literanisches Centralblatt the Academa

32 article

Z cizích divadel. *V »Berlínském divadle« provedena originální hra »Das dentsche Jahrhundert«. Jest ta vlastně pět aktovek různých autorů, nespojených ni- čím vnilřním, nýbrž jen časovou posloupností, ale je to velmi zdařilá retrospektivní přehlídka XIX. sto- letí. První aktovku »Weimare napsal Ernst Wichert, líčí zlatou dobu weimarskou za živobytí Goethova, jenž v kuse stává se středem pozornosti. Druhý obrázek je vojenský »Vorwärtse, v němž velebí se generál Blücher u Waterico a je od oblíbence císaře Viléma, majora Laufla. Následuje aktovka Sturmglocken« z bouřlivého roku 1848 od G. Engela. Venku zuří bouře březnové a v domácnosti odehrává se drama v rodině fanatického ševce. Kdežto první polovině století věnovány tři hry, od- byta druhá polovička pouze dvěma obrázky: válku německo francouzskou zvěčnil G. von Ompteda hrou »Wörth«. Zdá se, že obraz ten jest nejdojemnější. Středem jeho je pruský generál, přísný v službě, ale měkkého srdce mimo službu. Je po vítězství a ge- nerál projíždí bojištěm za jásotu vojska. V tom ne- sou kolem mrtvé a mezi nimi i vlastního syna jeho. Rána těžká zdrtí starocha, ale proto přece bolest nad ztrátou vlastního syna ustupuje starosti o raněná podřízené. Až pak, kdy bude sám, mimo službu, pak bude míti právo k žalu nad ztrátou syna. A konečně naši dobu líčí Jakobowski hrou »Arbeit«. Je to krásný sen, jak představuje si autor poměry sociální na rozhraní dvou století. Dělníci, tísnění nouzí, již dávno připravují stávku. Popud k ní vyjde na Syl- vestra 1899 tím, že pojednou stroje se zastaví a pří- činu nelze vypátrati. Dělníci rázem zastaví pí kci.

Weimar Ernst Wichert Goethův Blücher Waterico Vilém Laufl Sturmglocken G Engel G Ompteda Jakobowský Wörth Vorwärts Arbeit

33 article

Mladý nový ředitel nejprvé v záchvatu rozhortení obviňuje dělníky, že sami zkazili stroje, ale z jejich přímého, neličeného odporu sezná, že jim křivdila tvrzení své odvolá. Tím už nastává jakási vzájemná sympatie, která se tím více slupňuje, když inženýři zjisti, že odstranění příčiny zastavení strojů mohlo by míti smrt v zápětí a když mladý ředitel sám se odhodlá nebezpečné odstranéní to provést. V tom bije dvanáct hodin a nové století — z nařízení ci- saře Viléma II. — počíná. Stroje znova pracujía ředitel odstraní stávku tím, že z dělníků v novém století stávají se podilníci! A touto perspektivou v úkoly nového století zajímavá pětiaktovka končí. * Zbídačilost šlechty a zhoubný vliv její na měšťanstvo je letos nad míru oblíbeným thematem ruských a polských dramatiků. Totéž thema obral si právé B. J. Ronikier ke kusu »Karyerae, odměněném na konkurse Paderewského a hraném právě teď na varšavském divadle. Dobrou měšťanskou rodinu Przyborskích rozrušuje zhýralý kníže, oženiv se s vdovou a mladšího druha — nevyléčitelného idiota — oženiv s nevlastní svou dcerou. Tou dvojí svatbou na rodinu hrnou se ne- štěstí a celý kus končí tragicky. Zhýralá aristokracie rozežírá dobré mravy měšťanské rodiny a ničí ji do kořen. Kus vyzval celou bouři odporu, a není divu: ve Varšavě je mnoho takových aristokratů, kteří jen pro peníze berou si měšťanky a těm ovšem přidržené zrcadlo není po chuti. * Prozatímní výsledek letošní petrohradské sezony je podivný. Vrchol má hra »Car Fedor«, jež dávána byla 77krát, pak přepracování románu »Zločina trest« Dostojevského, jež hráno 30krát. »lzmail« měl 27 večerů, »Zaza« 22 več. a »Potopený zvon« Mr. Penn. 18 večerů.

Vilém II Ronikier Paderewský Fedora Dostojevský Zaza Penn Varšava

34 article

Bibliografie. * Stará Praha, sto akvarelů Václava J an sy popisuje Jan Herain. Sešit 6. Nakl. Bedřich Kočí. »Karmelitská ulice u staré Újezdské brány«, »Klášter blahosl. Anežky na Františku«, »Maltézské náměstí na Malé straně« a »Helmovy mlýny«. V textu výpis památek staropražských. * Kapesní slovník Česko-polský. Se- stavil prof. F. A. Hora. Pomocí České Akademie. Nákladem vlastním. V Praze 1900. Seš. 1. Konečně dochází na vydání česko-polského slov- níku, jež stalo se už neodkladným dnes, kdy spole- čenských styků mezi námi a Poláky den za dnem přibývá a čím dále přibývati bude. Díl polsko český slovničku nedá na sebe jistě dlouho čekat. A tato pomůcka stačí, aby každý vzdělanec český bez obtíže a dalších přípravných studil mohl se pustiti do čtení jakéhokoliv literárního díla polského. * Z básnické observatoře. Básně Josefa Kouřimského. V Táboře. Nákladem vlastním. * Lunety z II. a III. sjezdu všesokol- ského. Reprodukce maleb Fr. Ženíška a J. Preislera. Nákladem »Sokola« pražského. Pro- vedla firma A. Neuberta na Smíchově. Malby zo- brazují přítomnost a budoucnost Sokolstva, jádra národa a tedy přítomnost i budoucnost národa. Z té příčiny odhodlal se »Sokol« pražský rozšířiti obě práce reprodukcl. Účastníci obou sletů naleznou v nich milou vzpomínku. Vydání je ve prospěch stavby tělocvičny »Sokola« v Duchcově. Souborné vydání básnických spisů Jarosl. Vrchlického. Sešit 118. »Twardowski«, Nákladem J. Otty v Praze, Karlovo nám. 34. * Josef Merhaut. Andělská sonata.

Herain Kočí Anežka František Helmův F A Hora Polák Josef kouřimský Ženíšek J Preisler A Neubert Vrchlický Twardowský J Ott Merhaut Praha karmelitský ulice maltézský náměstí Tábor Francie Smíchov Duchcov Karlův já Český akademie Sokol

35 title

Seš. 4. a 5. V Brně 1900. Nákladem A. Píšy.

A Píša Brno