Ročník XXXXV.

V Praze, v úterý dne 28. února 1905.

Číslo 59.

Na ranní a odpol. Histy pjedplácí see v Praze v administraai na neěsíe na čtvrt leta . . . . B K — s dvojí donáškon na měsíe iKnoi na čtvit leta va slisch: 2 K 30 h na maěsíc . . Teštost na měsie m etvt lela . . . . 9 K eo s drojí sisilkos za něst načtvrí leka . . . 1 K ei L. Z Petrohradu, 27. února o 8. hod 29 m. več. (Zvl. telgm. »N. L.«) K loďstvu Rožestvenského připojilo se několik nových lodí, z nichž dvě slují »Ru slan« a »Alexander Blagoslavenyl.« Z Jachetanu, 27. února. (C.-B.) Petro- hradská telegrafní agentura sděluje Japonci vytrhli dnes ve třech kolo- nách proti průsmyku gulalinskému, kdež vede se právě tvrdo- šijný boj. Japonci mají značnou moc k disposici. Ve středu a na le- vém křídle jest klid. Počasí jest pro Japonce nepříznivé. Oddíl, kterýž včera ráno nstoupil na svá postavení v Sanlinjungu, zabírá nyní s před- vojem svým posice v průsmycích pře postavením svým. Věera večer při- blížily se přední oddíly japonské ku průsmykům, aniž ale k boji přešly.

Dnes ráno počala kanonáda na blízku průsmyku gulu- linského. Ve středu jest slyšeti palbu z děl. Z Londýna, 27. února. (C.-B.) »Daily Telegraph« sděluje ze Sinmintinu Jak se oznsmuje, přibylo 40.00 japonských vojáků do Saku- menu. Tito byli se vybrali cestami přes pahorkovatinu podél mongolské hranice. Domnělé čety chunchuzův, jež byly zapředeny do šarvátky u Li- chiaou, byli v pravdě japonský mi vojáky v čínském oděvn. V so- botu ráno táhlo 6000 japonských vo- jáků s dělostřelectvem územím mezi Sinmintinem a řekou Lino k Saku- menu. Správce ruské banky v Muk- denu obdržel pokyn, aby vykonal pří- pravy k uzavření banky. Ve městě jest veliký nepok oj. Pamětní spis Jermolova pro ústav- nost. Z Petrohradu, 27. února. (C-B.) Mi- niste orby a státních panství Jermo- lov podal dne 24. února caru na jeho rozkaz vypracovaný pamětní spi o celé vnitřní situaci ruské a opatře- ních, žádoucích k zjednání normál- ních poměrův. Ministr dospěl ve spise tom k závěrku, že normální ch poměrů a upokojení myslí 1ze se nadíti jen zavedení m ústavy a svoláním shromá- ždění zástupcův lidovýeh. Car radil se s ministrem zevrubně o pamětním spise a uložil mu, a by načrtl příslušný reskript Pro ministra vnitra, res manifest příslušný. 25. února konala se u ministra Jermolova dů- věrná porada příslušných osobností za účelem provedení earské vůle.

Král uherský nevzpírá prý se rozluce. Do tajů rozhodujících vyjednávání, vede- ných té doby pilně mezi králem uherským a po- velávanými k němu státníky maďarskými, padlo něco světla! Hrabě Julius Andrássy, vraceje se po pátém svém slyšení u krále z Vídně do Terebeše, konečně pověděl jistému maďar- skému žurnalistovi dosti zřetelně, pokud v čem by panovník byl té doby ochoten Maďarům povolit a v čem ne. „Nesrovnává se s pravdou“ — ujistil prý hr. Andrássy tazatele, „že by král na- prosto se vzpíral horpodářské roz- luce Uher od Rakouska a že by poža- doval na Uhřích, aby s Rakouskem pospolitě dodržely novou obchodní smlouvu s Německem až do r. 1917. Nikoliv, tvrdil hr. Andrássy: panovník neodepřel svého svo- lení ke zřízení celních šraňků mezi Uhry a Rakouskem, nýbrž poža doval pouze, aby se obě vlády (uher- ská a rakouská) o vzájemném poměru mez Uhrami a Rakouskem, jakož i o poměru k Ně mecku spolu dohodly.“ —

Jinak ovšem, co se týká požadavku maďar- ské strany neodvislosti v příčině rozděleni ar mády na rakouskou a uherskou: Tu prý ne chce dát císař žádnému dalšímu rozdělení armády dopustit a ne- může se spříznit s myšlenkou, že by jednot německé řeči vellcí měla býti oběto vána.“ — Tato relace státníka, vyznamenaného dů- věrou koruny a učiněná bezprostředně pod svě- žím dojmem poslední jeho rozmluvy s krá- lem, způsobila ovšem nemalý rozruch, ba po- plach v oněch starorakouských kruzích vídeň- ských, kteří domnívají se osvědčovati svou loyalitu a svou věrnost k trůnu, horují-li zvuč- nými slovy stále pro jednotu a velmocenské po- stavení Rakouska, po němž prý by bylo veta kdyby praskl celní a obchodní svazek mezi oběma polovinami říše a zdvíženy byly mezi nimi na Litavě celní šraňky. Po rozluce hospo- dářské následovala by dle nich nezbytně v krátce rozluka státoprávní, pád dualismu, personální unie a — dále nemohou pro hrůzu ani do- myslit.

Nuže a nyní poví všem těm strážcům jed- nety říše — maďarský státník a ka- valír na slovo vzatý, určitě a hlasitě: „že král svoluje ke zřízení celních šraňkův, že nehrozí se hospodářské rozluky a nepožaduje na Maďarech, aby s ní po- sečkali ještě dvanácte let, až vyprší nová ob- ehodní smlouva s Německem, nýbrž chce to- liko, aby se obě vlády o všechno to spolu pokojně dohodly. — — Kdyby blesk z čista jasna před nimi byl udeřil, sotva by byli méně zdřevěněli. Proto také na ručest — následuje „se strany infor- mované“ ve zdejší „Bohemii“ dementi: Re- lace hraběte Andássye prý spočívá najisto na — jakéms nedorozumění. Koruna se v ten smysl a způsob nevyjádřila, nýbrž to- liko hr. Andrássyovi řekla, že jest věcí obou vlád, aby se dohodly ohledně poměru hospodář ského. Koruna sama nijakým způsobem ne- praejudikovala a nic neopravňuje k domněnce že by císař byl udělil svůj souhlas k hospodář- ské rozluce. Za slyšení hraběte Andrássye jed- nalo se hlavně o vojenské ústupky; tu pak císař rozhodně odmítl povoliti ještě dále nad koncesse již udělené. Poslání hr. Andrássye ztroskotalo se a nyní budou k císaři pozváni Wekerle a Szell.“ Toto „dementi“, poslané z Vídně do „Bohemie“, nepochází však nežli od nejme- novaného prý bývalého diplomata a vůdce strany „poslanecké sněmovny“, který však v nedělní „Neue Freie Presse“ sám připouští, že nemá žádných úplných informací

o tom, co císař hr. Andrássyovi řekl, ale že prý sobě troufají němečtí po- slanci „dosti jistě“ znáti stanovisko, jaké asi zaujal císař za svého vyjednávání s madar- skými státníky (Košutem a Andrássyem) e zř- zení uherského ministerstva koaličního. Kteréžto císařské stanovisko vykládá pak dotčený ano- nymus „co možná všeobecně“ takto: „Císař soudí, že zákony z r. 1867 před- pisují periodickou revisi hospodářského poměru mezi Rakouskem a Uhrami.“ (Článek 59. uher- ského vyrovnacího zákona ze dne 28. července 1867, podepsaného ve Vídni císařem Fran- tiškem Josefem I. a hr. Juliem Andrássyem, sta- noví doslovně: „Ježto však mezi Uhrami a ostat- ními zeměmi Jeho Veličenstva jsou vespolné hojně a důležité styky zájmův, prohlašuje s býti uherský říšský sněm ochot- ným k tomu, aby ohledně obchodních zájmů uherské koruny s jedné strany a ostat- ních zemí Jeho Veličenstva s druhé strany byl čas od času uzavírán celní a ob chodní svazek. — Čl. 60.: Tímto spol kem ustanoví se vše to, co se vztahuje k ob- chodu i to, jak jest se v příčině veškerých ob- chodních záležitostí zachovati. — Čl. 61.: Spo lek takový buď uzavřen smlouvou oba- polnou tím způsobem, jak se podobné úmluvy dějí mezi dvěma, od sebe dle práva nezávislými zeměmi. Odpo- vědná ministerstva obou stran vzdělají s po- lečnou dohodou podrobný návrh svazku, podají jej příslušným sněmům říšským a usne- sení obou sněmův předloží se pak Jeho Veli- čenstvu ke schválení.“ Dříve v šak, než do- jde způsobem tím k uzavření celního a obchod- ního spolku mezi oběma polovinami říše, mus býti dle § 62. ustanovena obapolná kvota, jakou se uvoli přispívat na záležitosti společné.) „Císař tedy soudí,“ vykládá anonymusv

„N. Fr. Presse“ dále — „že jednota celního územi závisí na dohodě a na občasné revisi a že byly již v zákoně z r. 1867 předvídány obě možnosti: buď dohoda a pak potrvání ny- vějšího poměru, anebo ztroskotání dohody a pak celní rozluka. Císař žádá tedy jen důsledně pouze tolik, aby se obě vlády hleděly dříve o podrobnostech příštího, celně- obchodního poměru dohodnout, míní, že se teprv v těchto vyjednává- ních ukáže, za jakých podmíneka v které době by celní rozluka miěla nastat, kdyby Uhři i po tomto vyjednávání ve jménu své neodvislosti na n trvali. Poukázav pak k tomu, že i v ujednáníeh mezi Szellem a Körbrem předvídána možnost hospodářské rozluky, ježto pro případ, že do konce r. 1907, nedojde k obnovení celního spolku, pohasne privilej rakousko- uherské banky a Uhry mohou si zříditi před rozlukou colní svou banku vlastní, hledí informátor „N. Fr. Pr.“ zjistit veliký roz- díl mozi svým sdělením o mínění císařověa mezi tím, co tvrdil o něm hr. Andrássy. Důle- žitost rozdílu spočívá prý v tom, že podle hr- Andrássye byl by jaksi císař již dal před- chozí svou sankei k rozluce i cel- ním šraňkům, usnese-li se o nich sněm uherský, kdežto prý v pravdě císař kladi váhu na předchozí dohodnutí se obou vlád o této záležitosti. — Nuže, my tu žádného tak podstatného velkého rozdílu nevidíme! Nebot v Uhrách dle ústavy jest toliko parlamen- ní, z většiny sněmu vyšlá a sněma odpovědná vláda možná. Jakmile tedy sněmuherskýneschválí celní sva- zek, jejž ona ujednala s vládou cislajtán- skou, jest po celní jednotě vetaa rozluka prostě nadejde sama se- bou! Ani vláda, ani král uherský nemohou tomu zabránitil Nemajíť v Uhrách žádného — § 14.

Správné stanovisko. Veřejnosti neušlo, že řeč, jež promluvena byla ve vídeňském parlamentě v debatě o re- krutech vynikajícím českým řečníkem, na lavi- cích českých na mnohých místech souhlasem provázena nebyla. A že klub stanovisko řečník toho úplně nesdilí, bylo patrno též z offieialního projevu, jenž připojen byl ke zprávě o klubov ním jednání stran návrhu Dersehattova . . Není také příčiny odehylovati se od linie, kte rouž v akkutní otázce zaujal na základě usne- sení svého, jež stalo se téměř jednohlasně, po- slanecký klub, neboť vývoj událostí v Uhrách čím dál tím více tomu nasvědčuje, že my Če- chové nedobře bychom se potázali, kdybychom. majíce na zřeteli výhradně snad jen zájmy hospodářské a hmotné, nedbali politických a národních prospěchů svých a pojednou pro nie za nic stali se obhájci státoprávního svazku a oněch neblahých poměrů, jež právem pokládati musíme za zdroj veškery bídy, kterou jsme průběhem sedmatřiceti minulých let pro- dělali, kdybychom pojednou zaujali stanovisko — cislajtanismu Sám řečník zmíněný na to si stěžoval,ž dnes vídeňský tisk šmahem stavi se po bok spíše

Maďarům, aniž by dbal zájmů poloviny této říše. A máme my snad namáhati se, abychom při dobrém zdraví udrželi státoprávní nestvůru cislajtánskou? Máme my snad příčinu, pojednou angažovati se, aby na dále trvalo, co nás ná- rodně tak dlouho dusilo a ubíjelo ? Snad k vůli tomu, abychom se zalibili rozhodujícím kruhům a z milosti jejich přijali v odměnu nějaký ten drobeček neb nepatrný ústupeček? Či opravdu již jsme tak klesli, že v zápasu našem jest nám nařízená vodní komise, neb vyzvání z ví- deňské centrály, aby místodržitelstvo koupilo v Praze blok v asanačním obvodu pro stavbu té či oné universitní budovy, již velikou vymo- ženosti? A kdybychom aspoň vděk ten měli za- jištěný, neboť nejsme tak nerozumnými, abychom podceňovali přízeň či nepřízeň činitelů vysokých a nejvyšších. Však, co přihodilo se nám nejed- nou již a co s pravděpodobností stane se as opělně? Rozhodující instance na konec s Maďaryse smíří, povolí a my to odnesem. Právé proto, že přesvědčeni jsme o tom, že Maďaři se svých konečných cílů přece jen sleví a že přes všechny obtíže, jež nyní v cestu se staví smírnému odklizení krise, trvati musíme na tom, že by bylo na nejvýš nemoudré, kdy- bychom svými hlasy sesílili chórus černo- žlutých, kteří ode vždy byli nepřáteli kaž- dého národního i státoprávního hnut po samostatnosti fantomem jednoty státn spontaných národů, kdybychom podali ruce těm, kteří v roce 1867 propustili z centralistického sevření Maďary jen proto, aby tím energičtěji vrhli se na nás.

Neboť o tom nemůže býti pochybnosti, že ať již skončí krise uherská tak nebo onak, dualismu v době nedaleké učiněn bude konec. Čemu se nejvyšší kruhy dnes vzpírají, odvrátiti se nedá. Tolik síly ni kdy nedovede zubožená Cislajtanie vyvinouti, aby odvrátila, co jest n snad ideálem, ale velmi reálným programem všech lidí bez výjim ky v Uhrách. Neboť o věc boj se mezi stra- nami za Litavou nevede, nýbrž pouze o dobu, kdy má býti program ten uskulečněn. A máme my snad pomáhati k tomu, aby du alismus trval dále a máme sami vázat uzliky n dutky, jimiž jsme byli po vice než 30 let bičováni Což jiného je dualismus než německé panstv v této polovině řiše, což jiného než národní utrpení, než ničení národního našeho rozvoje mařeni našich práv. A v okamžiku, kdy možno setřásti toto jho, máme se k vůli domnělým ekonomickým V drobném prodeji: aní čísla o s0b5 . . . ra sb pdpoladní naz Ve dllalkách na venkove ranní čílo, . . . . . . . 10h odpoludní . . . . . . . . 8h Inserát plati se hotově napřel. Předplacení a inserty přljímá sčmini- strace v Marianské alici č.z. Tam nachárejí se těš redake tiskárna n expečice „Národnich Lirti“ Rukopisy se nevraceji.

prospěchům postaviti v řadu obhájců dualismu a pomáhati těm, kteří dualismus stvořili, z něho národně s nejvělší bezohledností a nesvědomi- tostí kořistili? Učinili tak Němci, když v roce 1867 za- prodali sebe i nás a všechnu tuto polovici monarchie Maďarům a když obětovali blahobyt státu jen z té příčiny, aby uchvátili národní panství? A kdyby ještě na tom něco bylo, že nám z eventuální rozluky kyne nějaká škoda. Vždyt sám řečník, o němž jsme se zmínili, dokázal, že rozlukou by hospodářsky poškozeni byli vlastně jen Maďaři, nikoli národové na této straně pohraničné říčky. Proč tedy rozluce se vzpírati? Nemají-liž pravdu listy uherských osmačiyřicátníků, žádajíce cislajtánské odpůrce, aby si, pro bůh, nelámali jejich hlavy? A máme snad vrhnouti se na Maďary k vůli tomu, že žádají svou uherskou armádu, když sami do- maháme se toho, co jejich cílem, pokud vojska se týče? Je pravda: Nebylo by ani moudré opatrné, ani národa našeho důstojné, abychom snad maďarským vítězům nadbíhali a snili o ně- jakých alliancích s nimi. Však nerozumně, ne- politicky bychom jednali, kdybychom se dali svésti a popálili si praty taháním kaštanů pro ty, kteří by se nám na konec za dobrou službu tu odměnili, jako vždy, jen — výsměchem ..

Říšská rada. Panská sněmovna. Z Vídně, 27. února. (Původní a zvláštní zpráva »Nár. Listů«.) Chef generálního štábu bar. Beck je také paírem a jako takový členem strany střední. Do- stavuje do sněmovny lordů jen za uherský měslc a mluvil tam pouze jednou o věcech vojenských. Pamatujeme se, že naposledy měl tam řeč r. 1889 o novém zákoně branném, ve které zaujal přikré stanovisko proti neněmeckým ře- čem a národům v armádě a proti jednoročním dobrovolníkům. Dnes objevil se mezi senátery zase, ale do zasedací síně jejich nevkročil, ač na jednacím pořadě schůze sněmovny panské byl zákon o rekrutech na rok 1905. Měl zvláštní poslání: přimět strany tohoto zákonodárného sboru, aby neučinily žádného osvědčení při vzpo- menuté předloze. Protože tento vojenský hod- nosta je důvěrníkem panovníkovým, má větší moc a co jest hlavní věcí, stálejší a trvalejší, než ministr vojenství a spatřována jest v jeho přá- ních vůle rozhodujícího činitele.

Po dvouhodinné poradě se strany usnesly nepodati k osnově o nováčcích na letošek vy- jádření žádného a vůbec žádné demonstrace ne- způsobiti. K usnesení tomu dospěly po bedlivé úvaze nynějšího stavu věcí mezi korunou a vl- těznou opposicí maďarskou, mezi Vídní a Peští, mezi nejvyšším velitelem armády a parlamentem uherským. Obě strany uznaly, že jakoukoli de- klarací, podobnou oněm, kterými se smutně pro- slavily všechny tři strany panské sněmovny před 2 roky, uherská krise po stránce vojenské by se ještě zostřila a prodloužila. S dobrou se tento- kráte obě ty strany potázaly. Neboť je patrno, že positivní prospěch z odporu panské sněmovny a celého parlamentu cislajtanského proti poža- davkům maďarským nekyne pražádný a že vze- jíti mohou z něho jen rozpaky a svizele krajní na strané jedné, podrážděnost a stupňovaná ne- ústupnost Maďarů na straně druhé. Bylo nám praveno, že čelný vůdce cherské strany neodvis- losti, když mu byla sděleno, že panská sně- movna chystá na dnešek demonstraci proti Uhrám, zvolal: „Jen houšť, pane bože! U staroústavácké levice vůbec a jejího velitele kn. Karla Auersrerga domluvy bar. Becka byly marny; ba, bez úspěchu zůstaly také výstrahy a rezklady, činěné jím oběma druhým stranám. Syn Adolfa Auersperga, sy- novec Carlose, obou neblahé paměti, měl při-

FEUILLETON. V zádech hlavniho voje. Opatření sibiřské dráhy. Ať se o válce soudí, jakkoliv, jisto je, pod- stoupit válku je obrovitý výkon všeho orga- nismu národního. A vedení války, jako soujem práce a energie velikého tělesa, obrácené za daným cílem, je veliké umění. Boj sám nedá ještě všecku válku. Nestači jen měřiti zbraně, síly, závoditi nutnými pohyby takti- ckými, všemi přikazy techniky a cthiky zápa- sové! Dílo má tisíe složek. Jednu z mnohých naznačil Napoleon známým výrokem: „l'art de vainere c'est l'art de subsister“ čili zví- těziti, že jest tolik, jako v rozhodné chvíli při sile se udržeti. A to značí, že stejně dů- ležitou otázkou v podniku válečném že ovšem vedle postupu vojska, je 1 starost o jeho vý- živu. A jinou stránku věci naznačuje známá bitevní zásada téhož mistra vojování: „porůznu pochodovat, ale společně — porážet“, což zase ukazuje k jiné důležitosti z nesčetných složek válečné akce: otázce dopravy. Dílo je zkrátka nesmírně složito a vyžaduje, aby mistr jeho měl všecky složky obrovitého úkolu v pa- měti, všecky v rozpočtu. A nejen své vlastní, ale i stejně v rozpočtu i všecky složky a mo- menty apparátu — protějšího. A když je vše pěkně promyšleno a připraveno, teprv nezapomí nati výhod i nebezpečí, které může přivésti — vhodný či nešťastný — okamžik. A je-li veliké umění vésti válku vůbec jak teprve válku na velikou vzdálenost! V tom směru zápol rusko-japonský zůstane v dějinách válečných dojista unikem. Potřeba dopravy vojska a všech potřeb a zabezpe- čeni dopravy po kolejích na 10.000 verst dálky! Jaký úkol obrovitý! První částí etapové čáry mandžurské je dráha z Moskvy do Irkutska. Délka obnáš

5100 verst, z čehož 1100 verst připadá na trat moskevsko-samarskou. Ta první čásť trati vede středními a východními guberniemi Ruska. Pro případ nutnosti bylo tu ovšem možno počítati i s některými tratěmi pobočnými. Nebyla tedy velká starost o to, aby tato čásť trati byla zvlášť opatřována. První důležitý bod, kde mohlo hroziti nebezpečí přeruchy spojení s Mandžurskem, byl veliký železničný most přes Volhu u Batraki. Most má délky 1400 metrů.

Zbořiti celý most nebylo by arci snadno, sta- čilo by však, kdyby porouchán byl jediný pilíř. aby doprava byla na týdny zdržena. Na vojně rozhodne často rozmar okamžiku! Několik týdnů zdržené dopravy mohlo by tu znamenati — snadno i katastrofu. Nástup ruských vojsk okol- nostmi beztoho nesmírně ztížený, by takovou nástrahou nesmírně utrpěl. Dejme tomu, že by se čiperným Japencům bylo podařilo, ať už pod- placením zrádců nebo jinak, spojku dráhy na důležitém místě přerušiti! Za pohody teplé bylo by vojsko nuceno převáželi se pomocí člunů a prámů. Na tom místě bylo by těžko pionýrům stavěti most. V zimě, za silného ledu, dalo by se přejíti pěšky. Leč vystupovati z vlaku na jednom břehu, přeprava přes vodu a nově vse- dati do vlaku na druhém břehu, znamenalo by v každém případě nesmírnou ztrátu času. U Batraki začínala tudíž nalehavá potřeb přísně střežiti trat. U velkého mostu postaven první vojenský chod (post). Stojí při vstupu s nasazeným bo- dákem. Choda střídají podle okolností počaso vých. Za velkého mrazu častěji, než za pohody mírné. Zvláště často v noci. Mužstvo stráže od- počívá v baráku u paty vysoké železničné hráze. Čím dále po trati, přibývá opatření bezpeč- nostních, až do Čeljabinska. Dále rozestaveni chodové už při všech mostech. Kde dráha běží po vysoké hrázi a skýtá možnost snadného po- škození, střežena je i hráz. Chodové jsou vý hradně záložníci. Viděti pod huňiatou

čepicí většinou obličeje vousaté. Na stanovištích zřízeny budky, od nichž vzhůru na hráz vedou schody obradlené. Chodové stojí buď k noze zbraň, anebo s puškou na rameni. Zvlášť hustý je řetěz stráží u Petropavlovska. Tu každých 300—400 kroků od sebe je budka. Nedůvěřuje se kočovným Kirgizům. Za dobrý peníz dal by se leekterý snadno získat pro nějakou čertovinu. namířenou proti železnici. Pro zálohu stráže zřízeny tu sruby vedle trati i pod mosty anebo upraveny pozemní boudy do tělesa hráze. Zde odpočívá mužstvo, určené střídati chody anebo patrulovati ve dne i v noci podél trati. Soudě dle velkosti skrýší, odhaduje cestující po dráze (zpravodaj petrohradského listu), že určeny jsou pro 10—30 mužů. Sruby i pozemní boudy leži teď hluboko do sněhu zahrabány. Za dne lze je dost těžce rozeznati, za noci pak jen podle osviceného v samotě okna, jež klidně, jako bdělé oko vyzírá do zasněžené stepi anebo do tmavého smrkového lesa. Patruly mají podél železniční trati vyšlapánu nebo proházenu pě- šinu. Často ovšem zavěje vítr cestu. Za velikých vánic bývají patruly o 6 mužích nuceny postu- povati mezi kolejnicemi. Věc není pak prosta nebezpečí. Při dráze jednokolejné není nikdy jisto, se které strany vlak přijede. V noci nebo v době vánic a mlh má strojvodič povinnost, po krátkých mezerách dávati znamení pískotem pro výstrahu patruly.

Zevnějšek srubů a jich okolí nasvědčuje že jsou jich obyvatelé na delší pobyt zařízeni Tu tam zřízena kolem srubu ohrada, nanoseny zásoby dříví za palivo. Tu tam viděti napjate šňůry s vyvěšeným prádlem. U některých srubů drží se i psi, jež konají as službu nočních hlí- dačů. Vzdálenější od stanic sruby opatřeny jsou i potravinami. Na větších místech a odpočincích zřízeny jsou větší zálohy stráží pod vedením důstojníků. Střídání děje se však v delších přestávkách, aby mužstvo s okolím a poměry bylo dokonale obe- známeno a mohlo spolehlivě konati službu. Tal je i možno, aby o mužstvo bylo lépe postaráno Tvoří tedy stráže o sobě oddíly dost samo- statné. Arci je třeba pečovati zároveň o to, aby mužstvo, jakmile delším pobylem na místě při- vyklo službě, nepodlehlo druhénru nebezpečí a znenáhla nepovolilo u bdělosti. Otupena stálým napjetím smyslů pozornost snadno poleví a na- uči se podceňovati hrozící nebezpečí. I ve sboru nejlépe vycepovaném třeba počítati s při- rozenou slabostí přírody lidské, čemuž třeba předejíti občasným vystřídáním tidí. Průský plukovník v. Wíddern ve své knize „O válec v zadních spojkách“ (Krieg an den rückwärtigen Verbindungslinien) uvádí řadu příkladů, jak je důležito, aby vojska na čarách etapových byla uržována při stálé čipernosti a hotovosti. Jak snadno se stane, že strážné voje po delším konání služby, pozbyvše vědomí zod- povědnosti, ve chvíli rozhodující byli odpůrcem přepadeny. Přímého ohrožení dráhy nepřítelem mezi Samarou a Irkutskem netřeba se sice obá- vati, však opatrnosti nikdy nezbývá, obzvláště vůči kočovným kmenům stepi. Za Irkutskem je zabezpečení dráhy úkol ovšem ještě oblížnější Zde třeba už počitati se zákeřnictvím.

Služba záložných oddílů, jež určeny k ochraně železniěné trati, je tichá, ale na- máhavá i nebezpečná. Nikde na veřejnosti ne- mluví se o svízelech a smrtelných trampotách. s jakými co den, ba co chvili zápasiti jest sta- tečnému záložníku. Žádné bulletiny a zprávy telegrafické nedonášejí denně k vědomosti zvě- davého čtenářstva zvěsti o „výkonech váleč- ných“, jež tak jsou vzdáleny dějiště vlastní — války. Zde hrdinům dne se nerozdávají žádné křížky „svatojirské“ a přece tu stateční synové vlasti konají svou povinnost s nasazením vlast- ního bytí ve prospěch celku. Tak i řemeslo vá- lečné má své úkoly „vděčnější“ a — mén vděčné. Úskočný nepřítel, žádného záludu se nele- kající, jistě už pomýšlel, objeviti slabinu ru- ských posic i po této stránce a zastihnouti sílu ruskou na místě nejslabším — v její spojkách. Všecky úkladné pokusy, dosud v tom sméru pod- niknuté, nezdařily se, zásluhou statečných zá- ložníků, kteří v bouři a vichru neochvějně ko- nají svou povinnost. Pod mohutným mostem jenisejským na ledě řeky stojí chod. Kol něho údolím řečiště vyje vzteklá bouře, rozmelávajíc“ vůkol oblaka sněhu. Nežli muže na stanoviště dovedli, vštípil mu poddůstojník: dnes třeba obzvláště zbystřiti po- zornost! Po několik dnů bylo už v okolí drály pozorovati podezřelé postavy Baškirců. Těm dnešní nepohoda mohla by přijíti právě vhod.

Zahaler do pláště, černou huňatku hluboko přes oči staženu, napíná chod zraky, snaže sev temnotách metelice rozeznati zdání a hnutí. Teď, slyš, jakoby ne mostě něco bylo zacinklo? Chod postupuje k místu opatrně. Uprostřed je řeka ještě prosta ledu. Červená lucerna na mostě neurčitě blikajíc v dáli, naznačovala mu směr. Náhle světlo zmizelo. Muž tápe ku předu. Co se stane, jestli rychlík na mostě výjede z kolejí? Muž pátrá a pátrá, ale téžko dohléd- nouti na pět kroků před sebe. Pot mu vyvstává na čele. Co chvíli může nastati hrozné neštěstí. Sníh se mu již tolik nalepil na plstěné bůty! Jen stěží zvedá nohy. Unaven, se posadil. Je- nom ne usnout! Byl by ztracen! Nezmrzne-li, postaví jej pak před vojenský soud a tam. nenl žertu. — Bralit! .. Vskutku, je to on! Černý pes stráže běží ntu v ústrety. A teď rozeznává i obrysy čty? postav. Patrula s přehozenými puškami. — Kde pak se tu bereš, Vasile? — Klepalo něco na mostě, chtěl jsem do- hlédnout — Na mostě? Ten je přece dvě verst odtud po řece!.. A může to dopadnout i hůře! Druhého dne ráno vytáhnou soudruhové zpod vysoké závěje —ov. ztuhlou mrtvolu — zmrzlého choda.