Ročník XXXXIX.

o llrer nt

V Praze, ve středu 12. května 1909.

bst šMle

Číslo 130

Ha rannl a večerní listy předplácí se V Praze v administrneií na měslo. . . . . . 2 K na čtvrt leta . . . . 6 K —b s dvoji donáškon; na vrijeta “ . . . 7 K o2h ve fliálkách na měsíe. . . . . . 2 K 30h Poštou: na měsíe. na čtvrt ieta : . . . 9 K e0 s dvojí zásilkoe Ba měsle

Ba vrieta: . : kSi

Ve čtvrtek ve Vídni. Na své zpáteční cestě z výletu na ostrov Korfu přibudou němečtí císařští manžele zejtra do Vídně, kamž dnes večer příbude i stařičký panovník, aby po celotýdenním, do vyčerpání sil namahavěm pobytu v uher ském hlavním městě, za něhož vyslechl zá stupce všech významnějších politických směrů v Uhrách o tom, jak by se dala řešiti propuklá, vážná krise tamní vlády uvítal a přijal německého spojence a jeho choť. Uváží-li se, jak únavné bylo pro pa- novníka při velice pokročilém věku jeho každodenní, po několik hodin trvající slyšení maďarských politiků, nemůže býti nejmenší pochybnosti o tom, že únava značná, již pociťoval panovník již v Budíně, vyžadoval by přirozeně delšího oddechu, ale místo něho ihned po návratu svém bude ještě vydatněji zaneprázdněn vysilující pozorností ku při jíždějícím hostem. Ani sídelní město Vídeň, jež jest vším zavázáno vynikající přízni stařičkého panov- níka, nepomyslilo na to, že jest třeba šetřit co nejpozorněji sil jeho a obmeziti na nej menší míru účast hlučné a hlomozné veřej nosti davů, naopak, Vídeň si chce za téte příležitosti zahráti na vůdčího činitele, za pomínajíc, že v mnohonárodním Rakousku nezaujímá a nikdy nemůže zaujati postaven Paříže ve Francii anebo Berlína v Prusku Vše, co se o přípravách Vídně k uvítán císaře Víléma dělo a děje, nasvědčuje tomu že známé německé proudy chtějí této pří ležitosti použiti, aby jednostranné němectví sehrálo tu vůdčí a representační úkol z celé soustátí, ba vylíhly se tam jak v kruzích obecního zastupiteistva, tak v kruzích ně- meckých členů parlamentu nejpodivnější návrby, svědčící o tom, že všeněmeckému nadšení nedostává se již nižádné brzdya že by nejraději beze všeho ostychu věc Rakouska obětovalo prvenství Hohenzollerů ..

Záminku pro toto své velkoněmecké nadšení vybrali si pohlaváři jeho nepřilis daleko, jest jím spojenecká věrnost Německa za doby nedávných konfliktů na Balkáně. Nepřihlížeje k tomu, že kapitola záleži tostí balkůnských ještě stále není ukončena. že annekční episoda její vyžádala si již obrov- ských finančních obětí, že další ještě náklad- nější připravy jsou v toku, jest přece všemu světu známo, že to byl nekdejší německý kaneléř Bismark, jenž Hakousko Uhersko na tuto povážlivou dráhu uvedl — v zájmu říše německé, a že toto soustatí vlastně tím pře- vzalo na sebe úlohu předvoje německého pudu na Východ, či jak tyto dny prohlásií předseda ministerstva bar. Bienerth, že tam neseme západní kulturu a civilisaci, ač do- stáváme se tím do osudného soupeřství s ce- lým, nejen balkánským Východem. Spojeneckou věrností posloužilo tedy Německo především samo sobě, jak správně nedávno vyložil slovinský poslanec Šusteršič a splatilo takto nanejvýše svůj dlub za »skvěle sekundantství« v otázce marocké, kdy i spo- jenecká ftalie nechala osamocené Německ na holičkách. Záležitost annekční nad to vnesla do poměru obou polovin soustatí velmi jitřivý živel, jak patrno ze sporu, kterýž vznikl pro uherskou bosenskou banku agrární, což jes

vlastně pouhým počátkem rodícího se vý voje v otázce o postavení annektovaných zemí. Ještě méně příčin ke vděčnosti až do sebeponížování se deroucí zavdává hlavní účinek spojenectví trojspolkového, jenž vehnal všecky státy na dráhu nekonečného zbro- jení a rozmnožování vojsk pozemních i vá- lečného loďstva, takže i finanční ministr říše tak bohaté jako jest Anglie, nucen byl tyto dny prohlásiti, že všichni kulturní národové ociťují se pod tlakem vojenských příprava jsou nuceni vyhledávati nové a nové zdroje berní . Hle, co vše nevidí všeněmečtí nadšenci ve Vídni při svých oslavných záchvatech ku příjezdu německého císaře. Jednotlivé časopisy vídeňské přímo sto tožňují trojspolkový poměr s osobou císaře Viléma, hlásajíce, že »kdekoliv císař německý mešká, tam že nachází se i svědo m trojspolku a na novo působí moudrost, jez jej vytvořila jakožto spojenectví míru«, zapo- mínajíce břemen nesnesitelných a stále ro stoucích, jež ukládá všemu kulturnímu lid- stvu ozbrojeným mírem. Ve Vídni vyskytl se i návrh, aby spoje- necká věrnost Německa zvěčněna byla po mníkem na Okružní třídě tamní, ba němečt poslanci chtěli způsobiti, aby i lidový parla- ment svým předsednictvem holdoval cí- sařským hostům To jsou přepjatosti a nechutenství, jež nezná ani míry ani mezí a jež nutno se stanoviska obrovské většiny neněmeckého obyvalelstva tohoto soustatí co nejrozhodněji odmítnouti. Ba Vídeň, ač průmyslově a obchodně jest především odkázána na východní země zvláště balkánské, zapomíná, že spojenecká věrnost zatím skoro všecky tamní trhy to- muto soustatí odebrala a sotva že byl uklizen konflikt se Srbskem, svému novému vyslane v Bělehradě uložila, aby pečoval především o hmotné zájmy říše německé bez zřetele na tytéž zájmy spojence rakousko uherského.

Jak daleko již pokročilo nadšení vše- německých Vídeňáků, o tom podává neza- střené svědectví i provolání »Südmarky« k »německé Vídni«, v němž se praví: »Pa- novník z rodu Hohenzollerů, kterýž zachoval takovou šlechetnou věrnost nibelungskou, když nepřátelé kolkolem ohrožovali říši habs- burskou, přibude na krátkou návštěvu do Vídně. Tu se zajisté sluší pozdraviti císaře německé říše zvláště srdečně. A tento po- zdrav ať přinesou ulice v ozdobě praporové a slavnostně shromážděnými davy ! Necht ukáže německá Vídeň, že dovede býti vděčna za nezištnou věrnost. Proto sem s bar- vami německé říše. Proto sem i s bar- vami černo-červeno-zlatou, jež jsou společn všem Němcům.« Tito všeněmečtí nadšenci zapomínají, že německá Vídeň bez neněmeckého obyvatelstva soustátí záhy by klesla na úroveň hlavního města kteréhokoliv malého německého stá- tečku, že by živořila jako vybledlý stín veli kosti Berlína ! Upozornili jsme již z předu na vysilu jící napřažení sil, jemuž jest v posledních dnech vydán stařičký panovník, a k tomu dlužno dodati, že krise uherská není v téte chvíli jedinou vnitřní nesnázl, že současn kupí se nedorozumění i mezi touto a druhou polovinou a že mimo to poměry ve vídeň ském parlamentu daleky jsou uspokojivého vzezření, zvláště když parlament se ociťuje před řadou hotových událostí, za nimiž se táhne zvýšení státních nákladů jako ohon vlasatice a když nalezá se v nuceném po- stavení mezi vyprázdněnou státní pokladnou. lačnící po nových daních a tíži berní s nej větším napjetím již nyní nesoucím poplat- nictvem. Chvíle takové vyžadují na sídelním městě na Dunaji zcela jiné projevy, než jsou ty kteréž tam ruch všeněmecký chystá a je svou přepjatostí musí se znechutiti všem lidem rozvážným, ať už náležejí ke kterému koliv táboru národnímu!

Z řeči a k řeči posl. dra. Škardy v Jičině. Předsoda výkonného výboru národní strany svo bodomyslně pronesl v nedělní schůzi místní orga nisce v Jičíně řeč, která se obírala politickou situne a poměrem vedení strany k „Nár. Listům“, které mají takto dvojí podnět, zabývati se nejnovějším pro nunciamentem presidia strany. Co do politické stránk řeči stačí letmo dolknouti se některých jejích tvrzeni vyvrácených samou skutečností. Tvrdí- li se na př. že pádem Beckovy vlády vytvářily se poměry pr nás nepříznivější než dříve, je to úsudek přespřih subjektivní, neboť zrušení plalnosti jazykových na řízení Stremayrových via facti nebylo překonáno do- sud žádným jiným nepřátelským činem vídeňské vlá dy proti nám za posledních třicet let. Tomu nevy- rovná se ani stanné právo Bienerthovo, ani jeho prot- boykotový, jednostranně prováděný výnos, ani ko- nečně Matai, ani skutek vlády v poštovnictví, kark- torisovaný drem. Kramářem na říšské radě jak „gaunérství a darebáctví“ a pokud se týče fakta přen- ložení jazykové a také národně rozdělovac předlohy Bienorthovy, nic neodčiní okolnost,ž předložení stalo se s nepřímým souhlasem vládníci stran českých, kteréž vyslaly do vlády dva dobré na- šince ke spolupracovnictvi na těchto předlohách. Vy dala-li strana hned druhého dne po vládních předlo hách prohlášení, že jsou nepřijatelny, stalo se pozdě svaz měl zabrániti jich předložení včasným odvola- ním našinců z kabinelu, podle úsudku samého dr

Škardy mělo dojíti ke konsekvencím náročního klu bu z chování Beckova kabinelu o celý rok dříve. TRtel dra. Škardy ze dne 10. ledna t. r.) Kdyby se to byle stalo v čas, jak „Nár. Listy“ v čas radily, nebyla by se česká delegace oclla v sifuiáci, ve které nachází s vůči vyrovnacím předlohám nyní. Slyšíme-li pakza dnešního slavu věcí z úst dra. Škardy ujištění, z všichni poslanci nasadl vše, aby se předlohy nestaly zákonem, tedy to sluš zaznamenali s povděkem, ale dne. by nebylo třebr těto sázky všeho, kdyby se bylo včasnými konsekven- comi taktickými zabránilo přodložení vládních osnov vyrovnacích.

Velmi vítaným jest nám pak nedělní výrok pos dra. Škardy, podfe kleréhož na věci nic nemění, kdy jeví se jistý rozpor mezi míněním, které v př čině taktiky hájil dr. Škarda a mezi míněním pos Moštálky, poněvadž nezvratně stojíme všichni n tom, že jazykové předlohy tak, jak jsou, zákonen státi se nesmějí. Rozpor tento nebyl tudíž jenon domnělý, jak dovozoval dr. Škarda ve zvláštním člán ku proli „N. L.“, ncexistoval tudíž jenom v naší fan tasii, jak tvrdil jeho orzán.., !. A stojí-li všichni p slanci na tom, že se jazykové předlo hy ta k, ja jsou, zákonem sláti nesmějí, pak se nelíší codo všeohecného úsudku české stanovisko v ničem od ně- meckého, rozdil je jenom v úmyslech, změniti j Češí hodlají tak ve svůj. Němci v německý prospčeh Resultovala by však z toho okolnost k jich projed návání na říšské radě, ačkoli podle posl. Maštálky nolze dosíci v jaz. výboru nijakých positivních usne- sení. (fteč ze dne 8. dubna t. r)

Vývoj názorů však došel dhes tak daleko, ž posl. Maštálka na schůzi v Kopidlně prohlásil, že je- nom projednáním těchto předloh lze zabránili mož- nosti jich oktroje, čímž možnost anebo ko- nečně i případná nevyhnutelnost ok- troje octla se nanovo na tapetě, nčkoli naši poslanci odešli nanovo do Vídně s ujištěním, že o oktroji nemůže býti ani řeči, po případě že mu bu- de zabráněno všemi prostředky. Uklidňující zmínk o tom zivě pohřešujeme v nedělní řeči posl. dra Škardyl Přicházíme k vývodům jeho o poměru listu na šeho k vedení strany Slanovisko, podle kterého se každý v určité k on poraci musí podrobiti většině, je velmi úctyhodné třeba na náš poměr se nehodí — avšak praví-li d Škarda, že ve straně nesmí rozhodovati direkto- rium nějakého časopisu a míní-li tout na rážkou časopis náš, nic nám nezabrán v samozřejmém prohlášení, že ani našemu časopisu ani jeho direkloriu nenapadlo, chtiti rozhodova a také, jak ze všech skutků strany, zvláště od koalic vysvítá, nerozhoduje o skutcích vedení. Ale nik nemůže překážeti žádnému časopisu a také ani „Nár

Listům“, aby nevykonávaly svého práva volného pro- jevu podle svého nejpoclivějšího přesvědčení. Věcse má skutečně tak, že my nic jiného nečiníme, lečž se vynasnažujeme psáti v nejlepším provpěchu ná roda a že si tuto výhradu nedáme vzíti ani tenkráte máme-li kritisovati zásadní, programová a tak tická usnesení většiny poslaneckých sborů aji ných korporaci, je-li prospěšno celku národnímu aneh není. Rozhodovati náleží poslancům a ti také roz- hodují, my k rozhodování ani nutné moci nemá me, o dmítáme tudiž každou, ať přímou anel nopřímou narážku na to, že by chtěl náš časo pis anebo jeho nějaké direktorium roz hodovati, velmi rozhodně. „Nár. Listy“ vyhražuj si právo kritiky, jež vykonávají rovnoprávně jako ka ždý jiný list v národě již půl století. Nezřídka učini národ výslodek kritiky „Nár. Listů“ svým přesvědče ním; v té příčině dlužno odkázati ku politickýmdě jinám českým, zejména posledních třiceti let. Ton stalo se však proto, že by „Nár. Listy“ byly pstll vždy promínění vělšiny, nýbrž z toho důvodu, že psaly pro poznaný prospěch národa a řada událost dala „Nár. Listům“ za pravdu. Uvidí se také v pří padě přílomném. Až dosud všechny politické příběhy kriso, zápletky a jich vyřešení, sběhší se za éry p litiky, noprávem zvaně posilivní, přisvědčily názorům hájeným „Nár. Listy“

Nepopíratelné faktum jest, že positivní politika dospěla dnes k elapě, kdy jest na ní, aby z abrá nila největší katastrofě, která od Bnre Hory národ ohrožovala, aby zabránila zničení historické jednoty a nedílno- sti vlasti národa, aby uhájila aspoi onen právní jazykový majetek národ- ní, který ještě zastihla positivní poli- tika, když zahájila politiku vládní koa- lice. Tento majelek má vlastně teprve nazpět do bývati, neboť jej ztratila. Podaří-li se to a podaří-l se zabrániti katastrofě uskulečnění nejen Bienertha- vých jazykových a trhacích předloh, nýbrž i pou- V drobném prodejit ranní číslo o sobě . . večerni . . . . . . . za 4 h Ve fitiálkách na venkově ranní čislo . . . . . večerní . . . . . . . . čh Inserátv platí se hotově nepřel Předplneeni a insorty přijímá administrnce v Marianské ul., B. Tam nacházejí se též redakce, tiskárna a expedlce „Národních Listů“ Rukopisy se nevraceji

hých jichi zásad, může se národ pokládali za šťaslne a to by v tomto nejpříznivějším případě bylo talé všechno štěstí, jež positivní politika národu přinesla. Prozatím víme, že naši poslanci vše učiní, co v je- jich silách, aby se zahrániti podařilo, víme však také, že poslanci nejsou dnes sjednoceni v tom, kte- rak to učiní . ..I To jest naše odvela posl. dru Škardovi na jeho řeč v místní organisaci jičínské. Moment historický. o který běží, je tak veliký, že všechny podružné otázky našeho rozchodu s vedením strany mizí ve- dle něho, stačí, když konstatoval dr. Škarda, že 1 oz- hodný rozchod-udál se v okamžiku srou- bení vládní koalice za českého přispění. Vše chny citové okolnosti sporu jsou malichernůstkami vůči velikosti otázky a máme-li reagovati na Škar- dovu námitku našeho chování ke Klofáčovi v poměru ke Kramářovi, stačí poukázati k tomu, že dnes českou politiku nevede Klofáč, který nemůže se honositi na- ším souhlasem, nýbrž Kramář. Jest vůbec jedním z nejosudnějších symptomů nynější situace strany. že dr Škarda stále staví Klofáče vedle Kramáře jako soky a toť právě obsah celého nešlěstí, vyplývajl- cího z vedení strany, že se tak neděje — bezdů- vodněl O dhodlavše se k télo odvelě, nebudeme reagovat na žádně projevy oficiálního tisku strany v této za- ležitosti. K tomuto prohlášení máme právo naprosté. neboť v odbytých právě polemických kampaních byl prokázána dokonalá a všem lidem vkusu trapná ne- schopnost nedobrovolného tisku ku politické diskusi. za to však jeho neslušnost, ano surovost v insultech. jdoucích až na osoby protivníků

Na konec jen několik poznámek a oprav k ne- správnostem věcným, jež ve schůzi jičínské byly proneseny. Typograf pan Hylský, nyní redaktor Návesníkova »Krakonoše«, dal podněl k rozpravě o rozporu meli stranou (reorganisovaných Mlado- čechů) a »Národními Listy- Účastníci důvěrné schůze očekávali, že sna dříve majilel »Krakonoše«, druhdy zarytý konserva. tivec objasnf, jakými vlivy se stalo, že věnoval sv j časopis, změniv obratem politické smýšlení, službám positivní politiky negativních výsledků. Páni účastníci důvěrné schůze, mezi nimiž byl nejeden bývalý Staročech a také Mladočeši, kteří psali a do Prahy přijížděli s výtkami, proč »Národní Listy« nevystupují rozhodně proti postupu mlado- české delegace ve Vídni, byli by se dověděli, že k obratu v politickém smýšlenť tohoto pána dosta- čila jedna zcela králká jízda v automobilu s posl Maštálkou. Pan dr. Škarda měl prý velikou bolest u srdce, když došlo k rozporu mezi stranou a »Národními Listy«. Soudíme, že nebyla tak veliká. »Nár. Listy« objasnily nejednou, proč nemohlr. ba věrny programu národní strany svobodomyslné. ani nesměly schvalovati postup mladočeských po- slanců ve Vídni, který vedl od porážky k porážne i musili bychom opakovati celou litanií, kdybychom chtěli znovu připomina i chyby, jež se staly a mezi nimi i takové, že s nimi ani dr. Škarda sám nemohl projeviti souhlas, ba zřejmě je odsoudil. Pan dr. Škarda měl po pravdě připomenout, ž »Národní Listy« i za dob politické činnosti dra. Julia Grégra sloužily straně dobrovolně, že nikdy nebyly k ní v poměru otrockém, že nepřistoupily k názorům vůdčich politiků, když tito dokazovali, že každý postup poselstva má býti tiskem strany úsilovně hájen.

FEUILLETON. K pámátnému dni. vn (12. května 1884.) Truchlivá památka víže se k dnešnímu dni. Právě před dvaeiti pěti lety zesnul mi str Bedřich Smetana) Ztráta stihla ne snad jen hudební obec če- skou, nýbrž celý národ. Ztratilť v něm jednoho z největších synů svých, který významem národ- ním rovná se buditelům našim, poněvadž jako oni rozvázali a vrátili jazyk národu, on probudi a k samostatnému životu vyvolal českou hudbu Jako umělec-tvůrce stojí v Panlheonu světového umění po boku geniům nejvyšším. Smrt byla mu vykoupením z útrap. Ale ne- zemřel nepoznán, nepochopen. Přes všechny zá- pasy a zneuznání a překážky, jichž neposlední příčinou byla malost poměrů našich, měl kolen sebe ne hlouček, ale řady oddaných duší a cti- telů, ktoří od prvního počátku plně chápali jeho význam a velikost. Měl své obecenstvo, jež ne- dalo se másti falošnými hlasy jedné části kritiky. jak svědčí úspěchy jeho premiér a láska přiná- šená jeho dílu. I „Dalibor“, kterému z děl Sme- tanových nejdéle bylo čekati na rehabilitaci, při vítán byl o premiéře obecenstvem nadšeně. Váž ná kritika krásně o něm psala — stačí vzpome- nouti výstižné recense Procházkovy v našem listě, od počátku třímajíeím prapor Smetanův Odstavení díla dlužno hledati ve vnitřních vli- vech, ve spodních proudech, které u nás někdy přicházejí i se svršku. v Dnes, kdy od uzavření životní dráhy mistro- vy uplynulo čtvrt stoleti, kdy dobojovány ne snad jen u nás, ale v celém světě hudebním spo- zy o nové idey, zápasy o pokrok v hudbě, kdy Smetana, podobně jako Wagner, stojí před námi jako klasik, v jehož díle nic nám není temného. nepochopitelného, cizího, nastává pravý oka- mžik, abychom se ohlédli, co pro velký odkar mistrův bylo již vykonáno a co zbývá ještě vy- konati.

Rozhlédneme-li se po poměrech Prozatím ního divadla, musíme shledati přirozeným, že pravý rozkvět a ovoce vykonané práce Smela novy mohl se dostaviti teprve v divadle novém přinášejícím všecky podmínky volného rozvoje Požehnáním divadla Prozatímního byla jeho umělecká družina. Rašíci míza národního obro- zení, prostoupivší celý organismus národní, tla- čila se všude k rozpuku, a jakoby přes noc do- hnati chtěla zimní spánek, ve všech oborech ro- dila talenty výjimečné. Tak i k divadlu českému pudila silné individuality, umělce, jež miti dnes v poměrech mpohem urovnanějších, mohli by chom si pokládati za chloubu a jichž většin měli jsme štěstí v zenitu sil zříti zakládat prvý soubor Národního divadla. Ale jinak byly v Pro zatímním poměry těžké. Stálé finanční nesnáze, obecenstva neustálený ještě kmen pro pravidelný život divadelní, následkem čehož kusy za ně- kolikrát byly obehrány, a již aby se sludovaly nové. Vždyť ještě i nyní, aspoň v činohře, často není lépe. K tomu vedení divadla plulo v sta- rých, pohodlných proudech, v nichž spatřovnt“ se domnivale i hmotný prospěch ústavu. Italská opera s virtuositou svého zpěvu, francouzská velká a německá kapelnická stály tehdy na vrcholu své slávy a obliby, k nim přissál se p- rasyt jejich, opereta, také právě tohdy vítězně táhnoucí světem. Nejpokrokovější operou, jež z ciziny se k nám dostala, byl v této periodě tuším — Gounodův „Faust“. Tím řečen všechno.

Toprve v Národním divadle začalo se dohá- něti. Přišla Verdiova „Aida“, třeba ještě jen ne- přímo a vzdálčně vlivem nového umění zasn- žená, znovu na štít zvednut Gluckův „Orfeus“ konečně, téměř rok po smrti Smelanově, vešel k nám triumfálně sámWagner s „Lohengrinem“ Ale zatím také již domácí tvorba bořila ledy. Smetanova „Libuše“, ač širokými vrstvami dotud hudebně neproniknuta, jímala mysli svým du chovým majestátem, rozněcujíc vlastenecký zá pal. Fibichova „Nevěsta messinská“ necelé dva měsíce před úmrtím Smetanovým pustila se nej- záze na svou dobu posunutým pokrokovým sla- noviskem v nerovný zápas s poměry. Je radostno sledovati, jak probudilá kritik této a předeházející doby připravovala novému hnutí půdu. Vedle prof. Hostinského, jemuž n všechny časy náleží čestné přízví hlavního prů- kopníka snah Smetanových a pokrokových ide české hudby, byli to hlavně Em, Chvála a V. J Novotný, kteří u nás pérem právě v nejrozhod- nějších dobách na přechodu z Prozatímního do Národního divadla šířili v obecenstvu pochopení pro Smetanu. A jejich zásluhou jest. že činili

tak v listech tehdy vládnoucí strany staročeské přos překážky, jež bylo jim odstranovati. V prvních dobách Národního divadla šl vše arci ještě volným tempem. Dru. Zelenému přísluší čest, že přikládal ostruhy, pobízel harangoval, Adolfu Čechovi, že udržel tradiei řediteli Šubertovi, že energickým, přes odpo jdoucím a obratně zosnovaným provedením vý pravy vídeňské r. 1892 rozhodl konečně vítěz ství Smelanovo v cizině — i doma. Tam i zde předcházela sice průprava. Tro ba jen v prvnějším směru připomenouti si po sily, již Smetanovi v začátcích dostalo se uzná ním a pokyny Lisztovými, úspěchů jeho ve Švěd sku, později ještě v Hamburku. Ale Vídeň zn menala dobyti tvrze, po němž ostatní měslu vzdávají se bez útoku. Nepochybuji, že by i bez Vídně byla nadošla doba vítězství. Umělecké dílo tak velké, jako jest Smetnnovo, nemohlo zůstati světem nepovšimnuto, odstrčeno, Cizina byla by si pro ně dříve nebo později přišl sama, poněvadž bez něho scházel by ji v světo- vém jejím koncortu důležitý rejstřik, osobil barva, zastupující celou rasu. Tím spiše doma přirozeným postupem organického vývoje, jak všeobecně, v sílícím národním vzrůstu, tak spe- ciálně, v pronikání moderních ideí budebních. musila přijiti, neodvratně přijíti chvíle vzkříšení.

Toť spravedlností dějin umění, loť lateníní mo každého ryzího, v pravdě velkého uměleckého díla. Vídeňskému vítězství vděčime, že slavn chvíle ta byla uspíšena, že poznání rychlej vniklo i do nejširších, uměni ne-li lhostejných, aspoň vzdálených mass. Ale líčiti věc, jakol cizina teprve byla rozžehla světlo, smí snad básník k dosažení zamýšlené příložitostní pointy (Machar v básni „Bedřich Smetana“), nebylo by však historiekým faktem. Světlo bylo spíše vne- seno edlud tam. Domů padal jen reflex. V jeho záři dochází ku prvému cyklu Sme tanovu. Současně České kvarteto dobývá světn pod korouhví jednoho z nejoriginálnějších děl mistrových, tragické autobiografie jeho v tónech „Z mého života“. Za nedlouho na to Nodbal o- haluje žasnoucím zrakům Německa, Francie Ruska a Italie neskonalé krásy symfonických básní „Má vlast“ a zdomácňuje z nich zvláště „Vyšehrad“ a „Vltavu“ na koncertních pořadech. Roku 1889 Fibich jako dramaturg uskutečňuje druhý eyklus, význačný tím, že vráceno se tu

pokud možno, k původnímu znění oper, zvláště co se týče „Dvou vdov“ Zatím nastala doma, v Národním divadle druhá porioda v jevištním životě zpěvoher Sme lanových. Čitá-li prvá za nejsvětlejší bod reha- bilitaci „Dalibora“ v prosinci r. 1886, druhá začíná v srpnu 1900 jeho skvělým novým na- studováním a scenováním. Je to nera Kovařovi- cova, jenž do hudebního studia v první řadě oper Smotanových vnesl vyšší umělecké posvě- cení. Delikátní, do nejmenších podrobností jdou- ci studium a s největší akribií prováděné retuše své Kovařovie postupem věnuje všem opernám výtvorům Smetanovým, dochází k Smetanovu týdnu, k cyklu třetímu, čtvrtému*) a nyní právě započatému pátěmu; ba Kovařovic šťastnou ru- kou dotýká se i nejposlednějšího díla místrova jež pokládáno bylo za propadlé svému osudu,a vrací „Pražský karneva!“ životu. Jaké úkoly zbývají dále?

Především udržovati všechny zpěvohry Smetanovy stejnoměrně na repertoiru a udržo- vati je v provedent, neklesajícím s výše Kovařo- vicem dosažené v momentoch slavnostních. V obsazení úloh lze ještě mnohé zlepšení dosíc, ač uznávám, že je to stránka při každém divadl nejlabilnější a v průběhu let nejvíce podléhajíní změnám a vrtkavé náhodě. Co upevniti však lze. jest tradice orchestru a sboru, a ta již v repro- dukci zpěvoher Smetanových skutečně trvá Nyní by se stejná pěče, jako kdysi „Daliboru“ měla věnovati scénické výpravě i všech ostat- ních děl. Rád konstatuji, že i v tom směru za poslední aery vykonáno mnoho. Jakože však zvláště u některých je to těžký ořišek, jmenuji jen „Branibory“, „Tajemství“, „Čertovu stěnu“ poněvadž ta věc leži zároveň v dramaturgické stavbě, práce daleko ještě není ukončena. Ž otázka hýbe myslemi, viděti z četných návrhů na opravy a úpravy, jež se poslední dobou vy- rojily O Smetanově díle začíná se vůbec stále více a podrobněji uvažovati. Essayí i soubornýeh spisů přibývá. Brzy autoři obírají se jednotli- vým dílem, brzy jednollivou fazí života mistrova. a vždy více světla vnáší se do tvorby jeho i je jích okolností a příčin, publikují se nové dopisy * Poněvadž byl pouhým opakováním třelího, ně kteří nedávají mu řadového čísla, a v tom smyslu nazývají nynější cyklus, který přinese opět nově po pudy v sludiu. čivriým.

čerpá se ze zápisníků, pořádají se hotové zá- vody v objevech. Zvláště dnešní memorial vy- volal čilost v literatuře smetanovské, jež musí naplniti radosti. Nejvýše svou vědeckou metho- dou a zápalem pro věc v pravdě apoštolským stojí stále práce Hostinského a Nejedlého. Opo- minouti nelze v této souvislosti také velezásluž- ného podnikání Umělecké besedy, jež krok za krokem uskutečňuje tichou, ale nejtrvalejší prácí pro Smetanu: soustavné vydávání všech jeho do- sud nepublikovaných skladeb. Jedno zůstává při tolika prohlubování otáz- ky smetanovské podivno: nejednota názoru na Smelanův sloh. Vyskytují se tu názory zeela protichůdné, ba možno říci, že od té doby, co i cizina se svého stanoviska vykládá si Smelanu a bez bližší znalosti českého hudebního vývoje snaží se jej zařaditi ve vývoj svůj, panuje tu zmatek. Z domácích názorů stojí proti sobě zvlá- ště dva. Stěžejný historický Hostinského, jenž, opíraje se o autopsii, po případě i spolupráci na hudebním vývoji let sedmdesátých a osm- desátých, dále o intimné poznání snah a názorů mistrových, jeho výroků a projevů, pojímá dílo jeho jako vědomé, krok za krokem dle poměrů postupující a vytrvalé provádění zásad wagneri- ánských, ustavičné blížení se a uskutečňování — přes prostředkující ústupky — ideálu hudeb- ního dramatu. Tedy pojímání Smetany především jako dramatika a wagne- riána. Na druhé straně jest aesthetisující, hlavně z lyriky Smelanova díla čerpaný názor

F. V. Krejčího, určující Smetanu jako idyl- lika a usilující „vymaniti jej z čarovného Wa- gneruva kruhu“. Mothoda je tu spíše literárně- kritická. „Vyložíme-li si Smetanu psychologi- cky,“ praví Krejčí, „pak nestojí vedle bayreuth- ského genia jako pouhý jeho odlesk a jako pou- há jeho česká variace. Stojí ne jako epigon ve- dle něho, ale jako pendant proti němu. Jako jeho stoupenec nanejvýš jen v theoretických re- formačních prineipech hudebně-dramatické for- my — a to ještě ne ve všech — ale v praktické realisaci jako samostatná hlava umělecká, jiného rodu a typu, jiné rasy myšlenek a cítění, ba v mnohém ohledu jako silně vyvinutý protipol vůči tvůrci Tristana a Parsifala.“ Na samo- statnost Smetanovu kladl ovšem i Hostinský vždy plný důraz: šlo vždy o principy, nikoli o nápodobu. Takové „wagnerovství“, jaké na př. v Německu vyvolalo epigony, nebylo u nás nikdr