2
masthead
5. ledna 1908.
4
title
Nedělní zábavná a poučná příloha ,Národních Listů“ k č.b.
5
article
Pověst o vysvobozeném policajtu.
Pověst o vysvobozeném policajtu.
Bylo kolem vánoc roku 2007.
A tou dobou právě nastalo jakési znepoko
jení ve velikém, tak zvaném čtyřpatrovém domě
o půlšestu poschodí proti budově hlavního po-
štovního ředitelství.
Průčeli domu toho bylo vyzdobeno všeli-
kými nápisy. Hotel — Grand-restaurant — Ka
várna — Chambré separées a ještě několik
jiných.
Starožitníky a horlitele za starou Prahu
zajímal nejvíce nápis: Vystavěno roku
1907—08.
Stál tedy dům ten bez maloučka práv ě stc
let a pomaloučku přicházel do pěkných let. Po-
maloučku. Neboť dům, jak známo, je v nejlep-
ším věku, když je aspoň tři sta let stár. Ale
poněvadž dům ten pocházel z doby, kdy byla
Praha horečně přestavována a nastavována, ná-
ležel skoro k nejstarším a »Stará Praha« hll-
dala ho jako oko v hlavě. S počátku pořádala
vycházky do něho a prohlídky jeho prostor
každé neděle a pan architekt Herajn se zaníce-
ním přednášel o jeho pamětihodnostech a zají-
mavostech. Později byly vycházky dvakrát v
témdni. Přednášky bývaly tu kratší. Potom při-
cházeli etitelé starých památek ob den a to již
nebyli sami horlitelé za starou Prahu. Konečne
býval památný dům naplněn denně, nebyl tu
ani jediný člen »Staré Prahy« a nebylo žád-
ných přednášek taky.
Bylo tu však nesmírně výborné plzeňské
pivo. Nejstarší pamětníci, které pro sešlost vě-
kem nosili již na nosítkách anebo vozili v ma-
lých automobilech, rozpomínali se za vzácných
jasových okamžiků, že taková plzenina bývala
kdysi, před mnoha, mnoha desitietími toliko
Šnellů na Menším městě pražském, u Pinkasů
ve stínu Františkánského kláštera a kostela,
Ježíška na Spálené a ještě v několika plzen
ských pivnicích.
Herajn
Konečne
Pinkas
Ježíšek
Praha
Grandrestaurant
Ka
6
article
Klidně plynula léta, lidé (artasili pokaždé
na Sylvestra jako blázni, řvali si navzájem gra-
tulace do nového roku, opíjeli se a mnozí v tu
noc dávali přednost policejním pryčnám před
lůžkem domácím.
Schyloval se tedy rok 2007, a tu stalo se
v řečeném velikém domě, klerý se kdysi v dávno-
věku nazýval »u Rajiknechtů«, — povídám, tu
se v domě tom stalo cosi podivného.
Přišel sklepař k tehdejšímu držiteli hotelu
toho, Vendelinu Dobropánovi, — a byl to práve
sklepař z oddělení »plzeňského« — a povídá:
»Pane principále, proslm o knížku. Já tu
nebudu.«
Vendelín Dobropán vyvalil oči. Povídá:
»Matýsku, co do vás vjelo? Přemáhá vás
práce ?
»Práce mne nemrzí,« Matýsek na to.
»Což se dost nenapijete ve svém podsvětí?
»Napiju. Bodejť bych nepíl, když je jako
křen-
»Proč pak tedy ?e
Ale nikdo to z Matýska nevytáhl, a M -
týsek šel.
Pak byl sklepařem Josífek, ale Josífek t
nevydržel ani čtrnáct dní — a šel taky
Pak nastoupil sklepař Jakoubek, ale z
týden požádal za knížku.
Teď toho měl Vendelín Dobropán právě
dost a vzal Jakoubka do prádla. Zavedl ho
k sobě do kabinetu a podrobil ho výslechu
nejen křížovému, ale na dranc, až se Jakoubek
polil. A když byl vyslýchůn plné tři hodiny
padl před šéfem na kolena a zastenal:
»Milost, pane otče!« Už nevím, co mluvím,
a co bych ještě řekl. Tak tedy vězte — ve
sklepích straší«
Stakramente, toho by se Vendelín Dobropán
do smrti byl nenadál. Tou dobou totiž dávno
byla všechna strašidla zrušena, živnost straši.
delná vůbec byla vymazána z rejstřiku živnosti
dovolených a povolených, nikomu již nedávána
koncese na strašení, a když nakrásně kdysi kdes
nějaké opozdilé strašidlo chytili, dali je do sana
toria. Za tejden uteklo tam odtud každé stra
šidlo a do smrti se neukázalo.
Sylvestr
Dobropán
Matýsek
Josífek
Jakoubek
7
article
A teď tohlel
Pan Dobropán zdvihl Jakoubka a zeptalse
otcovsky:
»Jakoubku, kolik pak jste dnes už vypil ?«
„Pane otče,“ naříkal Jakoubek, „vždyťjá
strachem ani nemohu! Myslil jsem si právě, že
by to mohlo být od pití, byl jsem tuhle ondy
na přednášco pana doktora Kabrhela, leju do
sebe jen sodovku nebo běloveskou. „Jdu“
nic naplat, jak uhodí dvanáctá, strašidlo je
„Kdo pak je to?“ plal se prineipál dobro
myslně.
„Polieajt, pane otče! Policajt!“
Ale teď toho měl pan Vendelín právě dost.
Ještě aby taky policajti strašili, když zákon
strašení stíhá... Ale vzpomněl si, že policie
a zákon není tak docela totéž.
I přemýšlí chvíli a pak povídá;
„Jakoubku, nepustím vás. Musíle u nás
zůstat. Kam by to vedlo, každý týden jiný
sklepař! Bezloho si již hosté stýskají, že se to
u nás nějak bryndá. Bodejť by no. Každý z vás
natáčí jinak, každý má jinou methodu. -
Pneska tedy, Jakoubku, půjdu s vámi do sklepa,
podívám se na to strašidlo. Jste spokojen?“
Váhal sice Jakoubek, ale konečně povoli.
Když s ním bude starý, snad se mu nic nestane.
S takovým zkušeným hotelierem nejsou žádné
žerty.
Přepadla sice Jakoubka zimnice, když od
bila jedenáctá noční a když táhlo na dvanáctou.
Ale tu se ozvaly kroky, byl tu sám pan Dobro
Dobře se navečeřel, pokuřoval si víržink
a hned si natočil z prostředního sudu. V pro-
středním je totiž vždy nejlepšl.
Bijou hodiny — dvanáctá. Pokud bily
trval nějaký podivný průvan, jakoby se cosi bli-
žilo. Ale jak dobily, ztichlo to — a najednou
se před oběma zjevil policajt. Nikdo nevěděl
zde!“
pán.
Dobropán
Jakoubek
Kabrhel
Vendelín
Váhal
Bija
8
article
z které chodby přišel. A bylo tu dole chodel
jako v labyrintě.
Jeho první slova byla:
„Ve jménu zákona!“
To mu zbylo ještě z časů služebníeh
K dodal:
„Já jsem policajt.“
„To vidím,“ rekl Vendelín Dobropán
trochu zaražen. Neboť strašidlo bylo v munduru,
arci již poněkud sešlém a také staré módy.
Mělo i píšťalu, i revolver s číslem 1938, mělo
taky pobočnici, ale rzi trochu sežranou.
Nejžalostnější však byl chochol. Tak schlíplý
a nějak jako vlhký, a taky na něm byly patrny
stopy molů nebo jaké havěti.
„To vidím,“ opakoval Dobropán. „Ale co
zde pohledávají?“
Když pan Dobropán mluvil s policajtem
vždycky onikal. Věděl ze „Starých pověstí a le-
gend pražských“, že není radno policajtům vy-
kati.
„Straším,“ odpovídal smutně policajt. „Úž
sto let — chybí jen několik dnů. A nebudu-li do
té doby vysvobozen, musím stakhle chodít dal
ších sto let.
V panu Dobropánovi vzbudila se zvědavost
Sto let, pane, to není maličkost, ani pro policajta
I povídá podivnému hostit
„No, posaďte se u nás, tuhle na lavici
sem do sklepa nedávám fodely. Ale jen když je
na čem sedět.
Policajt usedl, a zaznělo to, jakoby palička
mi uhodil. Masa na něm už mnoho nebylo. Ale
jeho tvář se o poznání vyjasnila.
Dobropán
9
article
Pan Dobropán, zcela bezděky, tak po
chvalném zvyku šenkýřském, sám se chopií
sklenice a sám natočil z „prostředního“, odfoukl
pěnu, dotočil a podal policajtovi.
„Napijou se,“ pobízel, „právě bylo na-
raženo, a je jako křen. Sám z jiného nepiju.“
Policajt sáhl vyzáblou rukou, tenkými prsty
po sklenici, a tvář jeho zas o poznání se roz-
jasnila.
Omočil rty, mlaskl jazykem, odtrhl však
pohár a praví:
„Samec pivo, jen co pravda. Ale tak sousto
něčeho teplého kdyby bylo. Jsem jako vy-
kuchán ..
„Jakoubku, skočte nahoru k paní, ať vám
dá papriku. Ale velkou, a žádné šláchoty d
toho — že je pro mne.o
Za clivíli tu byl Jakoubek s paprikou a ko-
šíkem starých rohlíků, večerních. Roku 2007
pekaři zas už pekli.
Jak ten jedl, pan Dobropán ještě nikdy n
v n e
viděl!
Inu, straší-li někdo sto let, vytráví mu.
A když dojedl, přiložil policajt sklenici ke
rtům. Ale to byl doušek! Něco takového Dobro-
pán taky ještě jakživ neviděl. Sklenice zůstala
prázdna. Jenom na svislých knírech strašidla
visela hustá pěna jak bavlnka.
Beze slova Dobropán natočil podruhé a po
stavil sklenici vedle hostě.
„Ale pro boha jich prosím,“ řekl při tom
„povědí mně teď, jak oni k téhle kondici přišli?
Dobropán
Samec
Jakoubek
Dobropán
10
article
Policajt podíval se vpadlýma očima na ho
teliera a řekl:
„Viržínku bych nemoh' dostat? Nehněva
se . ..
Hotelier podal milému strašidlu z vlastn
zásoby, škrtl sirkou, zapálil mu, sobě taky, do-
točil si a sedl. Teď tedy to zví.
„Jo,“ vzdychl si policajt, „člověk tak při-
jde k něčemu, ani neví jak. Jako já na příklad
To bylo právě před sto lety, byla tady v Praze
taková lupičská banda odněkud z Poloka nebo
z Ruska. Bydleli na Žižkově, pravým karakterem
hlášeni nebyli, a jedli samou huspeninu. Chtěli
v Praze loupit a krást, a nikdo z nás by na ně
nebyl přišel, jen jeden domovník je vyplašil.
A když je chytali, utekl jeden z nich semhle.
do toho domu. Ten se tehda teprv stavěl. Pa
Buldra ho stavěl, dej mu Pánbůh lehké odpo-
činutí, ten vůbec nastavěl po Praze domů. A ten
lupič — a byl to raubrhautman té roty, nějaký
Vašinský — utekl semhle, do té novostavby.
Tma zde bylo, nohy by tu byl polámal.
kdo pak za ním poleze. Nechali ho jako tu, ale
postavili přod dům stráž. Tři dni tu hlídala, ni-
koho nenapadlo, že by tu nebyl, zatím on už
dávno byl v Poleku, jel tam druhou třídou. —
A čtvrtý den postavili sem na stráž mě. — A ted
si považte, páni, nějak na mne zapomněli! Já
tu stojím v těch syrových cihlách, leze mi to do
všech kostí, čekám na oblézunk, nikdo nejde.
Buldra
Praha
Rusko
Žižkov
Polok
11
article
Za tejden jsem z toho byl jak dřevěný. A poma-
loučku jihlo, začala práce, přišli zedníci, nějak
si mne nevšimli, nějaké prkno utrhli, já se ně-
kam propad, nade mnou to zasypali betonem —
zkrátka, zůstal jsem v tom. — No, nějak mu-
síme všichni že světa. Konečně ať. Je po seka-
tuře. — No ano. Ale já neměl pokoj. Příšla ko-
laudační komise, kouká, prohlíží, a pak že prý
se tenhle trakt musí vybourat a udělat jinak.
Dobrá. Já už byl dávno v limbu. Zedníci to roz-
házeli, mě odstrčili stranou, zaházeli, zakle-
nuli — ležel jsem dál. — Pak se přišlo na to,
že nejsou kanály podle plánů, komise poručila
zas kus domu rozházet, zas mne odšoupli, a ted
už jsem nebyl v domě, pod střochou, ale dostal
jsem se pod chodník! — Ani tam nebylo
tak zle, ale pak přerejpávali chodník a mne
strčili dál do ulice, pod jízdní drábu. — A Je-
žíši Kriste, teď to začalo. Teď jsem zkusil, co
to je, když nemá tělo a duše pokoj. Konečně
duše, na tu se u nás tak nehledí, ale tělo chtělo
mít pokoj. Byl jsem všecek omlácen, taky do
mne asi třikrát zakopli krumpáčem. Ale na tom
nebylo dost. Kladli nový vodovod, ztejrali mě,
hodili dál. Pak přišli na to, že dřív měla být
stoka. Vytrhali vodovod, stavěli stoku. Pak zas
vodovod. Pak vytrhali všechno a kladli plyno-
vod. Ale pak přišli z elektrárny, vytrhali plyno-
vod, položili kabol. Při tom zapomněli, že
vyndali kabel telefonový, zas to rozházeli. —
žíš Krist
12
article
Vašnosti, vypovědět se to nedá! Tohle bylo rok
od roku — sto let, vašnosti, považte si, sto let
mě vykopávali, zakopávali, přehazovali s místa
na místo, až jsem se zas při jedné regulaci do-
stal pod základy tohohle domu. A bylo mně sou-
zeno, že mám být za sto let vysvobozen — totiž
eventuálně, jak jsem povídal. Když ne.
tedy zas budu ležet sto let. A teď na sklonku
tedy mně bylo dovoleno, abych strašil, nebo
jinak by o mně nikdo nevěděl a nebyl bych vy-
svobozen. — Nehněvaj se, vašnosti, ale je-
tam ještě trochu té plzeniny — —.
Pan Dobropán ochotně natočil.
A když mu sklenici podával a když policajo
přihnul, aby pil, najednou tu u svatého Jindřicha
bijí číyři čtvrti a pak jedna — jen jedna, hodine
s půlnoci!
Teď — myslil si Dobropán — strašidl-
zmizí!
Dobropán
svatý Jindřich
13
article
Nezmízelo. Pilo klidně dál, zažehlo si vy
haslou viržinku a vypadalo toď skoro vesele.
„No, co pak to?“ divil se pan Vendelín
„Což mají přes čas? Hodina odbila. Nevrátě
se v podzemi?“
„Vašnosti, nevrátím,“ odpověděl polienjt
vesele a spokojeně. „Aby vám to Pánbůh za-
platil, vy jste mne vysvobodil! Že jste mě po-
bíd', abych sed', že jste mně nalil — tím jste
mě vysvobodil. — Na tři ty sklepáky jsem při-
šel, každý se zděsil, švihl sebou, pak utekl —
nikoho ani nenapadlo, aby řek!: Zavdaj' si! —
Až onij A to je moje vysvobození, tak to bylo
v temnotách dole ustanoveno. Teď půjdu na di-
rekci, abych se odmeldoval, a hnod si zadám
do pense. Jestli mi do služby započítají taky
těch sto let, nevím, jak tu pensi utratím. — No.
budu chodit k ním, vašnosti, pivko tu je nobl.
Až teď vypiju ještě jednu, mají tu ve sklepě ode
mne pokoj.
Pan Dobropán rád natočil a dokonce poli-
cajtovi přiťukl. Mél historii pro hosty, jako žádný
restauratér v Praze. l
A Jakoubek svou výpověď odvolal, to se ví
Nehoť nebožtík policajt nechodil pak už do
sklepa, ale nahoru do výčepu. Ve výčepu byl
„plzeň““ o krejear lacině jší.
Fpailon.
čne
Vendelín
Dobropán
Nehoť
Praha
14
article
Marta
Marta
lor e
Napsala Růžena Čechov ě.
— Milostpaní Lopuchová žádá za roz
mluvu! hlásí děvče kolem patnácti let, s nůžka-
mi a látkou v ruce, slečně Boženě Vrchové, ho
tovitelce damských oděvů.
(Přijímací salonek slečnin jest efektně za-
řízen, ponejvíce ručními skvosty, vyšívkami
malbami, fantasiemi květů atd. Velká zreadla
jsou broušená a lichotivá. Božena v černém ba-
vlněném šatě vyjímala by se zde chudě, kdyby
její obličej a oči nebyly nejkrásnější umění
Kreslí z hlavy na půdu persianového plyšu ovál
představovaného si rukávníku ku podzimní plá-
štěnce. Opovězená návštěva přerušuje okamžite
její pilnou studii.)
— Nechť vstoupí milostivá laskavě — ve-
leno k vyřízení divčině. Slečna a Božena po-
pochází salonkem vstřic návštěvnici,
(Paní profesorova Ema Lopuchová -
skvostně upravená do promenádních, šťavnatě
zelených šatů s černými korálovými arabeskami,
v kloboučku, jehož hlavním bodem jest chvost
bažantího zralého peří, linoucího se od dýnka
po střeše, délkou, kterou nutně ustanovuje si
nejposlednější móda — noří se elegantně do
dveří, otevřených uetivě malou přijímatelkou.
Úsměv kolem rtů zdá se býti též podřízen
předpisu, diktovanému dámě patrně ze zreadl
při důvěrnější, chvilkové prohlídce. Malá průvod-
kyně mizí v předpokoji, určeném za učebnua
pracevnu.)
— Máte na spěch, slečno, či dovolíte, abyeh
vložila do vašeho programu kousek či lépe te
čeno kus mě starosti?
— Prosím, jen račte diktovati svá přání
jsem vždy ochotná služebnice.
— Ráda bych cestovní praktický, niemén
roztomilý obleček. V úradě s mužem shodli jsme
se na anglické kostkované látce, ovšem na kostc
jemně vyzírající.
Mars
Čechov
Vrcha
Božena
15
article
— Rozumím, milostpaní, a mohu ve vzor
cích předložit. Jsou zde nejčerstvější ukázky.
— Tato plavě hnědá mne silně svádí, cor
káte o ní, slečno?
— Pochlebuji vašemu výběru.
— Nezdá se vám býti její tón trochu
smutný?
— Nikoli, pouze elegantní.
— Volím ji a prosím o nejdokonalejš-
střih, laskavá umělkyně.
— Delší či kratší svrchníček, sukničku n
spony bez vlečky?
— Všechno dle vaší krásné myšlenky. Spo
lehnu se.
— Dovolím si obnovit míru
— Aj, přec? jsem za měsíc nevyrostla!
— Zdáte se mi boubelatější, milostpaní.
— Vy, dalekozraká, budiž — — —
(Slečnin bedlivý úkol s cenlimetrem jes
přerušován Eminými nalehavými poznámkami.
— Jedeme k mužovým rodičům do vsin
vánoce.
— Venkovské Ježíšky jsou věčně mladé.
— Já na ně nedržím. Mně jest jen v
městě teplo.
— To je asi tím, že jste zde zrozena.
— Vy pocházíte ze vsi?
— Ze vzdálené vsi.
— Co vás vedlo do města
— Obrana proti bídě.
— Vy máte o bídě zkušenosti, chudinko
— Na sirolka přihrnuly se poje všech jmén
bída, nemoc, láska...
— Ale boje jsou již přežity?
— Na kousek: za předčasný bílý vlas.
— Ale jděte, nevidím, že jste šedivá. (Pan
Ema směje se nosíčkově.)
— Zakrývá to hojnost mého vlasu, ale je
tomu tak.
— Sněhy na jaře, to je zajímavé. Je hlou
post, že odešla móda rokokových sněžných
účesů.
— Ach, módy, milostivá paní, jsou kolotoč
žádná z nich není ztracena. Vrátí se snad zase
i bílý panský cůpek.
— A život, není-liž také kolotočem, ne
němž lítají ekypáže Štěstěny a zoufalství?
— Snad.
— Jste dnes proslulá zde v Praze. Můžete
si gratulovat.
Aj
Emin
Ema
Praha
16
article
— Bytosti mé je to stále málo...
— Kam se vznášíte, pláčku?
— Naděje moje pnou se za údělem doko
nalého umění, pevnějšího, silnějšího a krásněj
šího, než docílily dosud moje pokusy.
— Nechápu! (Milostpanin obličej zreadl
opravdový údiv.)
— Moji rodíče bývali tkalci v baráku krk
nošském. Vždy starali se o to, dovede-li po nich
práci jejich mladá holka. Usadily mne s bázn
za stav, kde dávno vše měla jsem obhlédnut
tak, že ruce vnořily se za první již zkoušky do
mácky do otcova a matéina díla. Strach rodičí
byl slavně překonán. Zaradovali se pláčem z me
neučené pokročilosti. A tento starý teplý šťastný
pláč celým mým žitím vznčeuje mne, abych po
kračovala a vyvreholila v divy své výrobky.
— Prstíčky vaše zasloužily by si štěte
neb dláto, padaná včeličko! (Profesorka ponořila
se s laskominou do lenošky.) — Nechce se m
od vás. Chci vás přečistí na všech stránkách,
poutavá duše, dovolite? (Švadlena usedá poko
ně s přisvědčením vstříe své vážené zákazníce.
— Proč jste se se svým vtipem nověno vnla
vyššímu umění?
— Chudoba vedla mne zapřaženou nejpev
tou pernou brázdou námahy rodičovské a po-
zději brázdou, uhlídanou zrakem touhy v zlate
se chvějící a lákající. Šiji od patnáctého roku
od patnáctého roku snažím se šlépějí dopíditi se
vrcholku krásy!
— Máte silnou vůli. A jsou vaše příjmy vý
tečné?
— Pokrok od jídelního stolu v krkonošské
chýši ke dnešnímu mému stolu je báječný.
Jídám i nákypy a tehdy krmil mne celé roky
ovesný chleba.
— Nepochopitelno, kterak jste dospěla př
ubohé té stravě!
17
article
— O vezla jsem si z hor křepkou tělesnou
sílu, byla jsem jako malý pevný vojáček od
chleba, mléka a vzduchu. Ale zde v úzkých uli-
cích a pokojíc) při velmni široké pánovitě my-
šlence, žádající si mne s kořenem síly, umidlela
moje statečnosl.
— Chápu obtiž vašeho úřadu úplně. A což
odpočinkem nemohla byste svou ochablou sílu
zotavit?
— Neumím odpočívat s rozvířenou obrazc
tvonností. Skládám i ve snách střihy a ozdoby.
— Báječná umělkyně... Tedy jste i lásk
probojovala, nejmilejší? Směla bych se dezvě
děti, zda s dobré či zlé stránky?
(Slečna překvapeně vzhlédá ve tvář nena
sytného hosta. Na obrubě čela, nezaeloněného
štědrou zlatou kadeří, prozrazuje se růměnee
ostychu.)
— Zdráháte se? Nenutíml
— Nikoli. Odlehčím si snad důvěrnou zpo-
věď ženě s vaší hodnotou a šetrností. Moje láska
vzácná paní, bylo jaro s nerozvitými květy, s ne
začatou plačí písní. Byl to pouhý úvod k lásee
silně a vládnoucí, která se u mne nikdy ne
splnila.
— Ach, to rozkošně pobaví takovou zimnie
románovou, jako jsem já, mílá slečinko.
— Musím obrátit v knize životní mnoh
listů zpět. To jsou již plná čtyři léta, co jsme
se rozdělili bez vyrozumění. Byla jsem sedm-
náctiletá, když jsem jej seznala. Měla jsem ve
zvycích ještě všechno venkovské ...
18
article
(Profesorka naslouchá ústky pootevřený mi.
k nimž nějaký lepý vrtuch vykreslil si vlasovou
vrásku. Chřípí její čití zpověď začínající jako
silné luční kvítí. Hlavou krasavice putuje vzpo-
mínka na mužovy škádlivky o nějaké mílenee
Martě, švadleně! Čelo posluchaččino nevědomky
skládá se ve dva starostlivé záhyby.)
— Povšiml si mne na ulici v mé všední
úpravě, s uzlem nového šatu na ruce, s hlavi-
čkou bez klobouku. Uvedlo mne do nejvyšších
rozpaků, že do průvodu lidnatou ulicí nabízl
se mi pán. Na souhlas i na odpor byla jsem
hloupinkou. První moje rozmluva s ním byly rů-
měnce a bázlivá hra očí. Nalezl mne v každý
den bez vyřknutých schůzek. Zvykala jsem mu
a důvěřovala. Žádal za adresu mého bytu. Pro-
řekla jsem ji nevinně. Nenapadlo mi vzpome
nouti na okolí, jehož zraky střežily samojedinou
mladou bytost ze IV. poschodí. Nic mi nenazna
čilo nebezpečí mého jednání. Byla jsem šťastná
když host zavital a prohlédl mozoly mé a po
hladil je a vytkl mi vážně mou neodměřenou
horlivost. Líbilo se mi, když pochválil můj vy-
myšlený střih neb okrasu, když podivil se me
letící ruce, kreslící volnou arabesku na nejdraho-
cennější látku. A vlastně „on“ to byl, ten tvůrce
mé šťastné práce. City k němu množící se a hlá-
sící a živlcí mě srdce mé smysly, oči, prsty —
vytepávaly ze všední krejčové bravurní mistryni.
Platili jsme si ze vděčnosti vzájemné. Rostla
jsem známostí netoliko na jméně švadleny, ný-
brž i na jméně ženy. Uhladila jsem se formou
města, Příkopu a salónů. Zasmál se mé ješitnost
a zamračil se na ni. Vysvětlila jsem mu v rozpa-
cích, že k vůli němu jsou mé nové sametky
jehlice. Odpověděl mi polibkem na oči, kter
zalichocením vyvýšil nade šporky všeho druhu.
Martha
Cita
Příkop
19
article
(Paní Ema pohladila vzrušeně plochu svo
zářivé st kně, jakoby oživla v svaly a nervy jej
osnova.)
— Nikdy mne nenazýval než biblickou
skromnou Martou.
— Martou?! (Výkřik profesorčin přísně vy
šlehl.)
— Snad urážím vás svými důvěrnými zprá
vami. Odpusťte . ..
— Přece nerozpůlíte svůj krásný román
elečno, když jsem nejdychtivější. Pokračujte
prosím. (Emin hlas přezdíval velkou laskavost.
Kterak on slul, ten váš démon?
— Ota.
— IIm... (Profesorčina žíznivá ruka po
hladila sukni opět tempem útrpným.)
— Podivite se asi, milostpaní, že dodne
neznám jeho příjmení. Pouze „Marta a Oto“ žil
v něžné pohádce. On snad z mě navštívenky n
dveřích přečetl i mé otecké jméno. To nevím
Nedráždilo mne jíti do bludiště minulosti a pří
tomnosti mého lidského krále. Byla jsem spoko
jená znáti jeho dvě oči a rty — —
— O, ty vás asi prudce líbaly, slečinko?
(Profesorka násilně mítila hlas do rámce lehkéh
žertu.)
— Byli pobertové nejvyšší noblesy! Výtis
jeho rtů na mých nevzbouřil ženství mé do žád
né nebezpečné míry. Okamžik, zkoušející našt
vášeň, vždy přísvojily si čisté kouzelné po
hádky.
— Nouvěřitelno. (Emin zrak připjal se na
rty Bože niny jako vyzvědač.)
— Venkov, vštipený ve mne a jiné ještě
důvody diktovaly mi toto jednání. Jeden jediný
zmatek v záplavě mého štěstí postrašil mne a na
svědomi brutálně klepl. To bylo v den plné moc-
né venkovské něhy dubnové. Moje okno divalo
se v proud Vllavin a ve výš petřínskou. Všemu
na vyhlídce dávali jsme jméno: zlatý, zlatá, zla-
té. V ten den nezapomenutelný měla jsem pilno
nejvíce. Pro netrpělivou dámu došivala jsem
k večírku skvělý plesový šat. Každý steh žádal
mého svědomí, každý koral mé zodpovědnosti,
každá vložka mé ohledy. Se skloněnou hlavou
u mé sledoval Oto mou spěšnou zábavu. Chytal
Ema
Marta
Emin
Ota
Podivite
Mars
20
article
v zastávce prsty mé, aby je obdaroval uznáním
a polibky.
(Paní Ema netrpělivě přesedá v lenošce
špičkou střevíčku tepe do koberce.)
— Sílil mne a inspiroval jeho soucit a zá-
jem tak okázale, že šaty tyto zvu v celé své krej-
čovské paměti nejvýtečnějšími. Když doplnila
jsem výrcbek posledním stehem a nadcházela mi
povinnost, šat zavinout a doručit, neboť tehdy
jsem neměla ještě k posluze děvčátka, Oto vlast-
noručně oblekl mne šálem a mou hrstku, dříve
než ujala se šatu, založil ohromným penízem.
„Za to, co v tobě krásného pučí a mne okouzluje,
nehněvej se“, přišeptal. Nevím, co se tehdy se
mmou dělo a v hrůze si to připamatuji podnes.
Studil mne stud jako železné kroupy, padající
hustě v polích v listopadu!! Zamhouřila jsem
pevně oči jako ke smrti a v tomto stavu, více
nežijícím, než žijíeím, dohmatala jsem se ruky
dáreovy, v ni tisknouc zpět zoufale to něco, co
bylo peníz, a co bylo pro moje tlukoucí srdce
studeným, hanebným nepřílelem. — Vráceno —
otevřela jsem oči plné slzí do jeho bílé a jako
zkamenělě tváře. Mluvil, odprošoval, vysvětloval.
Klesla jsem před ním na kolena, abych s ním
odprosila hodnou naši velikou lásku za tento
ošklivý osten zkoušky. Od té doby svěřovala
jsem mu každý vyžískaný, pro popelku mého
rázu přebohatý honorář a jásala jsem v duchu,
když pro mne v budouenosti za jedinou mzdu
vyvolil čisté přátelství s malým podezřením vel-
ké lásky.
— A proč, slečno, takovou partii, domnl-
vám se, že pán měl zvučný titul, oželela jste bez
svatebního konce? (Emin hlas, vedený příkazem
lhostejnosti, zjevně zabočoval v neklid.)
— Není divu, mílostivá paní, že zdravého,
krásného muže vyvábily sny na pole skutečnější,
štědřejší lásky.
Ema
Ota
Emin
21
article
— No, vaší lásce přece se mohl přisvojiti
trůn! Neboť o něm nevypravujete. Ale zpíváte,
básníte . ..
— Ano, je to uzavřená píseň a báseň, moje
drahá, vzácná paní... Vybídla jste mne, a já
představila se vám, nevím ani, kde se ve mně
k tomu nabralo odhodlanosti. Vězte i to druhé,
to podzimní a zimní, co vetřelo se v mé jaro. Není
pouze tento prst rozpíchán jehlou, jehla dravě
zabodla se hlouběji k jádru mého zdraví. Jsem
mladá souchotinářka a cítím v sobě stručný vý-
počet budouenosti.
— Co, vy? Kdo vám o tom řekl, kdy jste se
to dověděla? — —
(Profesorka vzpříčuje se energicky, s ví-
razem v obličeji dravým, zostřeným.)
— V jedné tupé mé mdlobě, ale s otevře-
ným sluchem, povědělo se to v okolí měm úcty-
bodným lékařem.
— Ach, lékařský zrak zvětšuje. A kdyt
bylo, tehdy ještě, když on býval u vás?
— Ano, tehdy, ale on se o tom nikdy ne-
dověděl. Nemoc svěžeji mne obarvuje, než zdra-
vého jeho zdraví. Z té příčiny, že mé ubohé rty
byly červivé, nepřivíjela jsem se k němu s tou
oddaností, kterou si žena může nakloniti muže
pro vzdálenější, šťastné cíle. Vydávala jsem
před ním — jak řekla jste — svou lásku hás-
němi a písněmi, ale to není zde na zemi uplat-
ňující. Pokládal nesejmuté dětství z let mých
panenských za důvod mé zdráhavosti. Vidíte,
milostivá paní, že jsem poměr svůj s Otou při-
měřeně nazvala pohádkou předjarní — —
— Cež vám nikdy nedopsal, nikdy o sobě
vám nedal nejmenší zprávy? (Eminy žárlivé do-
tazy utahuje nezdařile diktovaný klid.)
— Nikdy. Zakončení padlo jako blesk, jenž
spálí k smrti.
Ota
Emin
22
article
(Paní profesorka oddechla si a přivolala.
rysům osvobozenou elegantní úpravu.)
— Jste navzdor nemoci svěží a pěkná
— Myšlenky rojící se rozkošné jsou moji
škůdci i lékaři.
— Měla byste oddechnout v práci. (RRady
Eminy sálají laskavostí.)
— Běda, kdybych o nůžky a jehlu přišla!!
Ta znaménka růžová v kapesniku jsou vysoko
předarována rozkoší a radostí z mého milova-
ného krejčovského umění. Zdává se mi, že po-
slední můj steh vypůjčí si celou mou bytost, aby
byla vzorkem na atlasové látce. — Vidite, jaká
jsem neůstupná švadlena a jak drahý mi ten za-
pamatovaný starý plač z chaty krkonošské!
— Však vaše zákaznice pyšní se vámi.
— Ráčíte dostaviti se, milostivá, na zkou
šku, či mám se osměliti přijíti k vám?
— Ne, ne, dokonce ne. Určete den.
— V úterý.
— Správně. Můžeme se bez účtu příšté vy-
rovnávati z ručky do ručky.
— Prosím.
— Mužové nevítají právě rádi anděličky
s novou toiletou a to mi poradilo, posýlati si
k vám od nynějška služku pro stvořené róby.
— Jak si přejete.
— Jen prosím, slečno, z nadané hlavinky
něco ok uzlujícího. A buďte zdráva! (Profesorka
podává konečky prstů blahosklonně na rozlou-
čenou.)
— Souchotinářka! (Rozmluva myšlenek bě-
hem cesty.) Ale ničím není odstrašující. Šeříko-
vým očím spíše sluší ohně nemocné — — Mo-
hla by být mužům i dnes nebezpečnou — —-
Vydlužme si z malíčku pro pana manžela
překvapující zvěst o Boženě Vrchové (ó, zná on
dozajista dobře z navštívenky to jméno), že jest
šťastně provdána, že má zásobu dětí — — a že
rozhodně vzdala se básnířského sportu s jehlou
a nůžkami!! (Jiskra chytrého úsměvu zažehla
kročej profesorčin k elegantnímu spěchu.)
RRady
Vrcha
Jiskra
23
article
Různé zprávy.
Různé zprávy.
= Méně svělla! V Banátkách vzplanul boja
měsíční světlo. Umělci a jiní ctitelé měsla lagun spo-
jili se, aby protesloval proti nařízení měslské správy.
jež chce zločinně zničiti měsíční světio, dřímající tak
sladce na vodách Canale Grande. Nic jiného nemá
totiž za účel nové nařízení o osvětlení, které přika
zuje osvětlování kanálů moderním žárovým světlem.
Posavadní osvěllení bylo sice velmi nedoslalečné
ubohé, ale za to ponechávalo volné pole tajemnému
kouzlu noci a podivným světelným elektům, jež
uchvacovaly všechny návštěvníky Benátek. Nyní má
ostré žárové světlo zničiti romántické kouzlo, jež tak
magicky vábně hraje kolem starých paláců Pro
testní hnutí zaujalo již štroké kruhy a městské
správě podána petice, v níž se žádá o změnu no-
vého nařízení. Podepsali ji čelní umělci, básnícia
esthetikové.
Benátky
Canale Grand