ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 cdd15a10-738b-11dc-8fa3-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 23 celkem · entity: person 48, place 8, org 3, work 3
1 masthead
nnbol
2 masthead
5. ledna 1908.
3 masthead
Strana 9.
4 title
Nedělní zábavná a poučná příloha ,Národních Listů“ k č.b.
5 article Pověst o vysvobozeném policajtu.
Pověst o vysvobozeném policajtu. Bylo kolem vánoc roku 2007. A tou dobou právě nastalo jakési znepoko jení ve velikém, tak zvaném čtyřpatrovém domě o půlšestu poschodí proti budově hlavního po- štovního ředitelství. Průčeli domu toho bylo vyzdobeno všeli- kými nápisy. Hotel — Grand-restaurant — Ka várna — Chambré separées a ještě několik jiných. Starožitníky a horlitele za starou Prahu zajímal nejvíce nápis: Vystavěno roku 1907—08. Stál tedy dům ten bez maloučka práv ě stc let a pomaloučku přicházel do pěkných let. Po- maloučku. Neboť dům, jak známo, je v nejlep- ším věku, když je aspoň tři sta let stár. Ale poněvadž dům ten pocházel z doby, kdy byla Praha horečně přestavována a nastavována, ná- ležel skoro k nejstarším a »Stará Praha« hll- dala ho jako oko v hlavě. S počátku pořádala vycházky do něho a prohlídky jeho prostor každé neděle a pan architekt Herajn se zaníce- ním přednášel o jeho pamětihodnostech a zají- mavostech. Později byly vycházky dvakrát v témdni. Přednášky bývaly tu kratší. Potom při- cházeli etitelé starých památek ob den a to již nebyli sami horlitelé za starou Prahu. Konečne býval památný dům naplněn denně, nebyl tu ani jediný člen »Staré Prahy« a nebylo žád- ných přednášek taky. Bylo tu však nesmírně výborné plzeňské pivo. Nejstarší pamětníci, které pro sešlost vě- kem nosili již na nosítkách anebo vozili v ma- lých automobilech, rozpomínali se za vzácných jasových okamžiků, že taková plzenina bývala kdysi, před mnoha, mnoha desitietími toliko Šnellů na Menším městě pražském, u Pinkasů ve stínu Františkánského kláštera a kostela, Ježíška na Spálené a ještě v několika plzen ských pivnicích.
Herajn Konečne Pinkas Ježíšek Praha Grandrestaurant Ka
6 article
Klidně plynula léta, lidé (artasili pokaždé na Sylvestra jako blázni, řvali si navzájem gra- tulace do nového roku, opíjeli se a mnozí v tu noc dávali přednost policejním pryčnám před lůžkem domácím. Schyloval se tedy rok 2007, a tu stalo se v řečeném velikém domě, klerý se kdysi v dávno- věku nazýval »u Rajiknechtů«, — povídám, tu se v domě tom stalo cosi podivného. Přišel sklepař k tehdejšímu držiteli hotelu toho, Vendelinu Dobropánovi, — a byl to práve sklepař z oddělení »plzeňského« — a povídá: »Pane principále, proslm o knížku. Já tu nebudu.« Vendelín Dobropán vyvalil oči. Povídá: »Matýsku, co do vás vjelo? Přemáhá vás práce ? »Práce mne nemrzí,« Matýsek na to. »Což se dost nenapijete ve svém podsvětí? »Napiju. Bodejť bych nepíl, když je jako křen- »Proč pak tedy ?e Ale nikdo to z Matýska nevytáhl, a M - týsek šel. Pak byl sklepařem Josífek, ale Josífek t nevydržel ani čtrnáct dní — a šel taky Pak nastoupil sklepař Jakoubek, ale z týden požádal za knížku. Teď toho měl Vendelín Dobropán právě dost a vzal Jakoubka do prádla. Zavedl ho k sobě do kabinetu a podrobil ho výslechu nejen křížovému, ale na dranc, až se Jakoubek polil. A když byl vyslýchůn plné tři hodiny padl před šéfem na kolena a zastenal: »Milost, pane otče!« Už nevím, co mluvím, a co bych ještě řekl. Tak tedy vězte — ve sklepích straší« Stakramente, toho by se Vendelín Dobropán do smrti byl nenadál. Tou dobou totiž dávno byla všechna strašidla zrušena, živnost straši. delná vůbec byla vymazána z rejstřiku živnosti dovolených a povolených, nikomu již nedávána koncese na strašení, a když nakrásně kdysi kdes nějaké opozdilé strašidlo chytili, dali je do sana toria. Za tejden uteklo tam odtud každé stra šidlo a do smrti se neukázalo.
Sylvestr Dobropán Matýsek Josífek Jakoubek
7 article
A teď tohlel Pan Dobropán zdvihl Jakoubka a zeptalse otcovsky: »Jakoubku, kolik pak jste dnes už vypil ?« „Pane otče,“ naříkal Jakoubek, „vždyťjá strachem ani nemohu! Myslil jsem si právě, že by to mohlo být od pití, byl jsem tuhle ondy na přednášco pana doktora Kabrhela, leju do sebe jen sodovku nebo běloveskou. „Jdu“ nic naplat, jak uhodí dvanáctá, strašidlo je „Kdo pak je to?“ plal se prineipál dobro myslně. „Polieajt, pane otče! Policajt!“ Ale teď toho měl pan Vendelín právě dost. Ještě aby taky policajti strašili, když zákon strašení stíhá... Ale vzpomněl si, že policie a zákon není tak docela totéž. I přemýšlí chvíli a pak povídá; „Jakoubku, nepustím vás. Musíle u nás zůstat. Kam by to vedlo, každý týden jiný sklepař! Bezloho si již hosté stýskají, že se to u nás nějak bryndá. Bodejť by no. Každý z vás natáčí jinak, každý má jinou methodu. - Pneska tedy, Jakoubku, půjdu s vámi do sklepa, podívám se na to strašidlo. Jste spokojen?“ Váhal sice Jakoubek, ale konečně povoli. Když s ním bude starý, snad se mu nic nestane. S takovým zkušeným hotelierem nejsou žádné žerty. Přepadla sice Jakoubka zimnice, když od bila jedenáctá noční a když táhlo na dvanáctou. Ale tu se ozvaly kroky, byl tu sám pan Dobro Dobře se navečeřel, pokuřoval si víržink a hned si natočil z prostředního sudu. V pro- středním je totiž vždy nejlepšl. Bijou hodiny — dvanáctá. Pokud bily trval nějaký podivný průvan, jakoby se cosi bli- žilo. Ale jak dobily, ztichlo to — a najednou se před oběma zjevil policajt. Nikdo nevěděl zde!“ pán.
Dobropán Jakoubek Kabrhel Vendelín Váhal Bija
8 article
z které chodby přišel. A bylo tu dole chodel jako v labyrintě. Jeho první slova byla: „Ve jménu zákona!“ To mu zbylo ještě z časů služebníeh K dodal: „Já jsem policajt.“ „To vidím,“ rekl Vendelín Dobropán trochu zaražen. Neboť strašidlo bylo v munduru, arci již poněkud sešlém a také staré módy. Mělo i píšťalu, i revolver s číslem 1938, mělo taky pobočnici, ale rzi trochu sežranou. Nejžalostnější však byl chochol. Tak schlíplý a nějak jako vlhký, a taky na něm byly patrny stopy molů nebo jaké havěti. „To vidím,“ opakoval Dobropán. „Ale co zde pohledávají?“ Když pan Dobropán mluvil s policajtem vždycky onikal. Věděl ze „Starých pověstí a le- gend pražských“, že není radno policajtům vy- kati. „Straším,“ odpovídal smutně policajt. „Úž sto let — chybí jen několik dnů. A nebudu-li do té doby vysvobozen, musím stakhle chodít dal ších sto let. V panu Dobropánovi vzbudila se zvědavost Sto let, pane, to není maličkost, ani pro policajta I povídá podivnému hostit „No, posaďte se u nás, tuhle na lavici sem do sklepa nedávám fodely. Ale jen když je na čem sedět. Policajt usedl, a zaznělo to, jakoby palička mi uhodil. Masa na něm už mnoho nebylo. Ale jeho tvář se o poznání vyjasnila.
Dobropán
9 article
Pan Dobropán, zcela bezděky, tak po chvalném zvyku šenkýřském, sám se chopií sklenice a sám natočil z „prostředního“, odfoukl pěnu, dotočil a podal policajtovi. „Napijou se,“ pobízel, „právě bylo na- raženo, a je jako křen. Sám z jiného nepiju.“ Policajt sáhl vyzáblou rukou, tenkými prsty po sklenici, a tvář jeho zas o poznání se roz- jasnila. Omočil rty, mlaskl jazykem, odtrhl však pohár a praví: „Samec pivo, jen co pravda. Ale tak sousto něčeho teplého kdyby bylo. Jsem jako vy- kuchán .. „Jakoubku, skočte nahoru k paní, ať vám dá papriku. Ale velkou, a žádné šláchoty d toho — že je pro mne.o Za clivíli tu byl Jakoubek s paprikou a ko- šíkem starých rohlíků, večerních. Roku 2007 pekaři zas už pekli. Jak ten jedl, pan Dobropán ještě nikdy n v n e viděl! Inu, straší-li někdo sto let, vytráví mu. A když dojedl, přiložil policajt sklenici ke rtům. Ale to byl doušek! Něco takového Dobro- pán taky ještě jakživ neviděl. Sklenice zůstala prázdna. Jenom na svislých knírech strašidla visela hustá pěna jak bavlnka. Beze slova Dobropán natočil podruhé a po stavil sklenici vedle hostě. „Ale pro boha jich prosím,“ řekl při tom „povědí mně teď, jak oni k téhle kondici přišli?
Dobropán Samec Jakoubek Dobropán
10 article
Policajt podíval se vpadlýma očima na ho teliera a řekl: „Viržínku bych nemoh' dostat? Nehněva se . .. Hotelier podal milému strašidlu z vlastn zásoby, škrtl sirkou, zapálil mu, sobě taky, do- točil si a sedl. Teď tedy to zví. „Jo,“ vzdychl si policajt, „člověk tak při- jde k něčemu, ani neví jak. Jako já na příklad To bylo právě před sto lety, byla tady v Praze taková lupičská banda odněkud z Poloka nebo z Ruska. Bydleli na Žižkově, pravým karakterem hlášeni nebyli, a jedli samou huspeninu. Chtěli v Praze loupit a krást, a nikdo z nás by na ně nebyl přišel, jen jeden domovník je vyplašil. A když je chytali, utekl jeden z nich semhle. do toho domu. Ten se tehda teprv stavěl. Pa Buldra ho stavěl, dej mu Pánbůh lehké odpo- činutí, ten vůbec nastavěl po Praze domů. A ten lupič — a byl to raubrhautman té roty, nějaký Vašinský — utekl semhle, do té novostavby. Tma zde bylo, nohy by tu byl polámal. kdo pak za ním poleze. Nechali ho jako tu, ale postavili přod dům stráž. Tři dni tu hlídala, ni- koho nenapadlo, že by tu nebyl, zatím on už dávno byl v Poleku, jel tam druhou třídou. — A čtvrtý den postavili sem na stráž mě. — A ted si považte, páni, nějak na mne zapomněli! Já tu stojím v těch syrových cihlách, leze mi to do všech kostí, čekám na oblézunk, nikdo nejde.
Buldra Praha Rusko Žižkov Polok
11 article
Za tejden jsem z toho byl jak dřevěný. A poma- loučku jihlo, začala práce, přišli zedníci, nějak si mne nevšimli, nějaké prkno utrhli, já se ně- kam propad, nade mnou to zasypali betonem — zkrátka, zůstal jsem v tom. — No, nějak mu- síme všichni že světa. Konečně ať. Je po seka- tuře. — No ano. Ale já neměl pokoj. Příšla ko- laudační komise, kouká, prohlíží, a pak že prý se tenhle trakt musí vybourat a udělat jinak. Dobrá. Já už byl dávno v limbu. Zedníci to roz- házeli, mě odstrčili stranou, zaházeli, zakle- nuli — ležel jsem dál. — Pak se přišlo na to, že nejsou kanály podle plánů, komise poručila zas kus domu rozházet, zas mne odšoupli, a ted už jsem nebyl v domě, pod střochou, ale dostal jsem se pod chodník! — Ani tam nebylo tak zle, ale pak přerejpávali chodník a mne strčili dál do ulice, pod jízdní drábu. — A Je- žíši Kriste, teď to začalo. Teď jsem zkusil, co to je, když nemá tělo a duše pokoj. Konečně duše, na tu se u nás tak nehledí, ale tělo chtělo mít pokoj. Byl jsem všecek omlácen, taky do mne asi třikrát zakopli krumpáčem. Ale na tom nebylo dost. Kladli nový vodovod, ztejrali mě, hodili dál. Pak přišli na to, že dřív měla být stoka. Vytrhali vodovod, stavěli stoku. Pak zas vodovod. Pak vytrhali všechno a kladli plyno- vod. Ale pak přišli z elektrárny, vytrhali plyno- vod, položili kabol. Při tom zapomněli, že vyndali kabel telefonový, zas to rozházeli. —
žíš Krist
12 article
Vašnosti, vypovědět se to nedá! Tohle bylo rok od roku — sto let, vašnosti, považte si, sto let mě vykopávali, zakopávali, přehazovali s místa na místo, až jsem se zas při jedné regulaci do- stal pod základy tohohle domu. A bylo mně sou- zeno, že mám být za sto let vysvobozen — totiž eventuálně, jak jsem povídal. Když ne. tedy zas budu ležet sto let. A teď na sklonku tedy mně bylo dovoleno, abych strašil, nebo jinak by o mně nikdo nevěděl a nebyl bych vy- svobozen. — Nehněvaj se, vašnosti, ale je- tam ještě trochu té plzeniny — —. Pan Dobropán ochotně natočil. A když mu sklenici podával a když policajo přihnul, aby pil, najednou tu u svatého Jindřicha bijí číyři čtvrti a pak jedna — jen jedna, hodine s půlnoci! Teď — myslil si Dobropán — strašidl- zmizí!
Dobropán svatý Jindřich
13 article
Nezmízelo. Pilo klidně dál, zažehlo si vy haslou viržinku a vypadalo toď skoro vesele. „No, co pak to?“ divil se pan Vendelín „Což mají přes čas? Hodina odbila. Nevrátě se v podzemi?“ „Vašnosti, nevrátím,“ odpověděl polienjt vesele a spokojeně. „Aby vám to Pánbůh za- platil, vy jste mne vysvobodil! Že jste mě po- bíd', abych sed', že jste mně nalil — tím jste mě vysvobodil. — Na tři ty sklepáky jsem při- šel, každý se zděsil, švihl sebou, pak utekl — nikoho ani nenapadlo, aby řek!: Zavdaj' si! — Až onij A to je moje vysvobození, tak to bylo v temnotách dole ustanoveno. Teď půjdu na di- rekci, abych se odmeldoval, a hnod si zadám do pense. Jestli mi do služby započítají taky těch sto let, nevím, jak tu pensi utratím. — No. budu chodit k ním, vašnosti, pivko tu je nobl. Až teď vypiju ještě jednu, mají tu ve sklepě ode mne pokoj. Pan Dobropán rád natočil a dokonce poli- cajtovi přiťukl. Mél historii pro hosty, jako žádný restauratér v Praze. l A Jakoubek svou výpověď odvolal, to se ví Nehoť nebožtík policajt nechodil pak už do sklepa, ale nahoru do výčepu. Ve výčepu byl „plzeň““ o krejear lacině jší. Fpailon. čne
Vendelín Dobropán Nehoť Praha
14 article Marta
Marta lor e Napsala Růžena Čechov ě. — Milostpaní Lopuchová žádá za roz mluvu! hlásí děvče kolem patnácti let, s nůžka- mi a látkou v ruce, slečně Boženě Vrchové, ho tovitelce damských oděvů. (Přijímací salonek slečnin jest efektně za- řízen, ponejvíce ručními skvosty, vyšívkami malbami, fantasiemi květů atd. Velká zreadla jsou broušená a lichotivá. Božena v černém ba- vlněném šatě vyjímala by se zde chudě, kdyby její obličej a oči nebyly nejkrásnější umění Kreslí z hlavy na půdu persianového plyšu ovál představovaného si rukávníku ku podzimní plá- štěnce. Opovězená návštěva přerušuje okamžite její pilnou studii.) — Nechť vstoupí milostivá laskavě — ve- leno k vyřízení divčině. Slečna a Božena po- pochází salonkem vstřic návštěvnici, (Paní profesorova Ema Lopuchová - skvostně upravená do promenádních, šťavnatě zelených šatů s černými korálovými arabeskami, v kloboučku, jehož hlavním bodem jest chvost bažantího zralého peří, linoucího se od dýnka po střeše, délkou, kterou nutně ustanovuje si nejposlednější móda — noří se elegantně do dveří, otevřených uetivě malou přijímatelkou. Úsměv kolem rtů zdá se býti též podřízen předpisu, diktovanému dámě patrně ze zreadl při důvěrnější, chvilkové prohlídce. Malá průvod- kyně mizí v předpokoji, určeném za učebnua pracevnu.) — Máte na spěch, slečno, či dovolíte, abyeh vložila do vašeho programu kousek či lépe te čeno kus mě starosti? — Prosím, jen račte diktovati svá přání jsem vždy ochotná služebnice. — Ráda bych cestovní praktický, niemén roztomilý obleček. V úradě s mužem shodli jsme se na anglické kostkované látce, ovšem na kostc jemně vyzírající.
Mars Čechov Vrcha Božena
15 article
— Rozumím, milostpaní, a mohu ve vzor cích předložit. Jsou zde nejčerstvější ukázky. — Tato plavě hnědá mne silně svádí, cor káte o ní, slečno? — Pochlebuji vašemu výběru. — Nezdá se vám býti její tón trochu smutný? — Nikoli, pouze elegantní. — Volím ji a prosím o nejdokonalejš- střih, laskavá umělkyně. — Delší či kratší svrchníček, sukničku n spony bez vlečky? — Všechno dle vaší krásné myšlenky. Spo lehnu se. — Dovolím si obnovit míru — Aj, přec? jsem za měsíc nevyrostla! — Zdáte se mi boubelatější, milostpaní. — Vy, dalekozraká, budiž — — — (Slečnin bedlivý úkol s cenlimetrem jes přerušován Eminými nalehavými poznámkami. — Jedeme k mužovým rodičům do vsin vánoce. — Venkovské Ježíšky jsou věčně mladé. — Já na ně nedržím. Mně jest jen v městě teplo. — To je asi tím, že jste zde zrozena. — Vy pocházíte ze vsi? — Ze vzdálené vsi. — Co vás vedlo do města — Obrana proti bídě. — Vy máte o bídě zkušenosti, chudinko — Na sirolka přihrnuly se poje všech jmén bída, nemoc, láska... — Ale boje jsou již přežity? — Na kousek: za předčasný bílý vlas. — Ale jděte, nevidím, že jste šedivá. (Pan Ema směje se nosíčkově.) — Zakrývá to hojnost mého vlasu, ale je tomu tak. — Sněhy na jaře, to je zajímavé. Je hlou post, že odešla móda rokokových sněžných účesů. — Ach, módy, milostivá paní, jsou kolotoč žádná z nich není ztracena. Vrátí se snad zase i bílý panský cůpek. — A život, není-liž také kolotočem, ne němž lítají ekypáže Štěstěny a zoufalství? — Snad. — Jste dnes proslulá zde v Praze. Můžete si gratulovat.
Aj Emin Ema Praha
16 article
— Bytosti mé je to stále málo... — Kam se vznášíte, pláčku? — Naděje moje pnou se za údělem doko nalého umění, pevnějšího, silnějšího a krásněj šího, než docílily dosud moje pokusy. — Nechápu! (Milostpanin obličej zreadl opravdový údiv.) — Moji rodíče bývali tkalci v baráku krk nošském. Vždy starali se o to, dovede-li po nich práci jejich mladá holka. Usadily mne s bázn za stav, kde dávno vše měla jsem obhlédnut tak, že ruce vnořily se za první již zkoušky do mácky do otcova a matéina díla. Strach rodičí byl slavně překonán. Zaradovali se pláčem z me neučené pokročilosti. A tento starý teplý šťastný pláč celým mým žitím vznčeuje mne, abych po kračovala a vyvreholila v divy své výrobky. — Prstíčky vaše zasloužily by si štěte neb dláto, padaná včeličko! (Profesorka ponořila se s laskominou do lenošky.) — Nechce se m od vás. Chci vás přečistí na všech stránkách, poutavá duše, dovolite? (Švadlena usedá poko ně s přisvědčením vstříe své vážené zákazníce. — Proč jste se se svým vtipem nověno vnla vyššímu umění? — Chudoba vedla mne zapřaženou nejpev tou pernou brázdou námahy rodičovské a po- zději brázdou, uhlídanou zrakem touhy v zlate se chvějící a lákající. Šiji od patnáctého roku od patnáctého roku snažím se šlépějí dopíditi se vrcholku krásy! — Máte silnou vůli. A jsou vaše příjmy vý tečné? — Pokrok od jídelního stolu v krkonošské chýši ke dnešnímu mému stolu je báječný. Jídám i nákypy a tehdy krmil mne celé roky ovesný chleba. — Nepochopitelno, kterak jste dospěla př ubohé té stravě!
17 article
— O vezla jsem si z hor křepkou tělesnou sílu, byla jsem jako malý pevný vojáček od chleba, mléka a vzduchu. Ale zde v úzkých uli- cích a pokojíc) při velmni široké pánovitě my- šlence, žádající si mne s kořenem síly, umidlela moje statečnosl. — Chápu obtiž vašeho úřadu úplně. A což odpočinkem nemohla byste svou ochablou sílu zotavit? — Neumím odpočívat s rozvířenou obrazc tvonností. Skládám i ve snách střihy a ozdoby. — Báječná umělkyně... Tedy jste i lásk probojovala, nejmilejší? Směla bych se dezvě děti, zda s dobré či zlé stránky? (Slečna překvapeně vzhlédá ve tvář nena sytného hosta. Na obrubě čela, nezaeloněného štědrou zlatou kadeří, prozrazuje se růměnee ostychu.) — Zdráháte se? Nenutíml — Nikoli. Odlehčím si snad důvěrnou zpo- věď ženě s vaší hodnotou a šetrností. Moje láska vzácná paní, bylo jaro s nerozvitými květy, s ne začatou plačí písní. Byl to pouhý úvod k lásee silně a vládnoucí, která se u mne nikdy ne splnila. — Ach, to rozkošně pobaví takovou zimnie románovou, jako jsem já, mílá slečinko. — Musím obrátit v knize životní mnoh listů zpět. To jsou již plná čtyři léta, co jsme se rozdělili bez vyrozumění. Byla jsem sedm- náctiletá, když jsem jej seznala. Měla jsem ve zvycích ještě všechno venkovské ...
18 article
(Profesorka naslouchá ústky pootevřený mi. k nimž nějaký lepý vrtuch vykreslil si vlasovou vrásku. Chřípí její čití zpověď začínající jako silné luční kvítí. Hlavou krasavice putuje vzpo- mínka na mužovy škádlivky o nějaké mílenee Martě, švadleně! Čelo posluchaččino nevědomky skládá se ve dva starostlivé záhyby.) — Povšiml si mne na ulici v mé všední úpravě, s uzlem nového šatu na ruce, s hlavi- čkou bez klobouku. Uvedlo mne do nejvyšších rozpaků, že do průvodu lidnatou ulicí nabízl se mi pán. Na souhlas i na odpor byla jsem hloupinkou. První moje rozmluva s ním byly rů- měnce a bázlivá hra očí. Nalezl mne v každý den bez vyřknutých schůzek. Zvykala jsem mu a důvěřovala. Žádal za adresu mého bytu. Pro- řekla jsem ji nevinně. Nenapadlo mi vzpome nouti na okolí, jehož zraky střežily samojedinou mladou bytost ze IV. poschodí. Nic mi nenazna čilo nebezpečí mého jednání. Byla jsem šťastná když host zavital a prohlédl mozoly mé a po hladil je a vytkl mi vážně mou neodměřenou horlivost. Líbilo se mi, když pochválil můj vy- myšlený střih neb okrasu, když podivil se me letící ruce, kreslící volnou arabesku na nejdraho- cennější látku. A vlastně „on“ to byl, ten tvůrce mé šťastné práce. City k němu množící se a hlá- sící a živlcí mě srdce mé smysly, oči, prsty — vytepávaly ze všední krejčové bravurní mistryni. Platili jsme si ze vděčnosti vzájemné. Rostla jsem známostí netoliko na jméně švadleny, ný- brž i na jméně ženy. Uhladila jsem se formou města, Příkopu a salónů. Zasmál se mé ješitnost a zamračil se na ni. Vysvětlila jsem mu v rozpa- cích, že k vůli němu jsou mé nové sametky jehlice. Odpověděl mi polibkem na oči, kter zalichocením vyvýšil nade šporky všeho druhu.
Martha Cita Příkop
19 article
(Paní Ema pohladila vzrušeně plochu svo zářivé st kně, jakoby oživla v svaly a nervy jej osnova.) — Nikdy mne nenazýval než biblickou skromnou Martou. — Martou?! (Výkřik profesorčin přísně vy šlehl.) — Snad urážím vás svými důvěrnými zprá vami. Odpusťte . .. — Přece nerozpůlíte svůj krásný román elečno, když jsem nejdychtivější. Pokračujte prosím. (Emin hlas přezdíval velkou laskavost. Kterak on slul, ten váš démon? — Ota. — IIm... (Profesorčina žíznivá ruka po hladila sukni opět tempem útrpným.) — Podivite se asi, milostpaní, že dodne neznám jeho příjmení. Pouze „Marta a Oto“ žil v něžné pohádce. On snad z mě navštívenky n dveřích přečetl i mé otecké jméno. To nevím Nedráždilo mne jíti do bludiště minulosti a pří tomnosti mého lidského krále. Byla jsem spoko jená znáti jeho dvě oči a rty — — — O, ty vás asi prudce líbaly, slečinko? (Profesorka násilně mítila hlas do rámce lehkéh žertu.) — Byli pobertové nejvyšší noblesy! Výtis jeho rtů na mých nevzbouřil ženství mé do žád né nebezpečné míry. Okamžik, zkoušející našt vášeň, vždy přísvojily si čisté kouzelné po hádky. — Nouvěřitelno. (Emin zrak připjal se na rty Bože niny jako vyzvědač.) — Venkov, vštipený ve mne a jiné ještě důvody diktovaly mi toto jednání. Jeden jediný zmatek v záplavě mého štěstí postrašil mne a na svědomi brutálně klepl. To bylo v den plné moc- né venkovské něhy dubnové. Moje okno divalo se v proud Vllavin a ve výš petřínskou. Všemu na vyhlídce dávali jsme jméno: zlatý, zlatá, zla- té. V ten den nezapomenutelný měla jsem pilno nejvíce. Pro netrpělivou dámu došivala jsem k večírku skvělý plesový šat. Každý steh žádal mého svědomí, každý koral mé zodpovědnosti, každá vložka mé ohledy. Se skloněnou hlavou u mé sledoval Oto mou spěšnou zábavu. Chytal
Ema Marta Emin Ota Podivite Mars
20 article
v zastávce prsty mé, aby je obdaroval uznáním a polibky. (Paní Ema netrpělivě přesedá v lenošce špičkou střevíčku tepe do koberce.) — Sílil mne a inspiroval jeho soucit a zá- jem tak okázale, že šaty tyto zvu v celé své krej- čovské paměti nejvýtečnějšími. Když doplnila jsem výrcbek posledním stehem a nadcházela mi povinnost, šat zavinout a doručit, neboť tehdy jsem neměla ještě k posluze děvčátka, Oto vlast- noručně oblekl mne šálem a mou hrstku, dříve než ujala se šatu, založil ohromným penízem. „Za to, co v tobě krásného pučí a mne okouzluje, nehněvej se“, přišeptal. Nevím, co se tehdy se mmou dělo a v hrůze si to připamatuji podnes. Studil mne stud jako železné kroupy, padající hustě v polích v listopadu!! Zamhouřila jsem pevně oči jako ke smrti a v tomto stavu, více nežijícím, než žijíeím, dohmatala jsem se ruky dáreovy, v ni tisknouc zpět zoufale to něco, co bylo peníz, a co bylo pro moje tlukoucí srdce studeným, hanebným nepřílelem. — Vráceno — otevřela jsem oči plné slzí do jeho bílé a jako zkamenělě tváře. Mluvil, odprošoval, vysvětloval. Klesla jsem před ním na kolena, abych s ním odprosila hodnou naši velikou lásku za tento ošklivý osten zkoušky. Od té doby svěřovala jsem mu každý vyžískaný, pro popelku mého rázu přebohatý honorář a jásala jsem v duchu, když pro mne v budouenosti za jedinou mzdu vyvolil čisté přátelství s malým podezřením vel- ké lásky. — A proč, slečno, takovou partii, domnl- vám se, že pán měl zvučný titul, oželela jste bez svatebního konce? (Emin hlas, vedený příkazem lhostejnosti, zjevně zabočoval v neklid.) — Není divu, mílostivá paní, že zdravého, krásného muže vyvábily sny na pole skutečnější, štědřejší lásky.
Ema Ota Emin
21 article
— No, vaší lásce přece se mohl přisvojiti trůn! Neboť o něm nevypravujete. Ale zpíváte, básníte . .. — Ano, je to uzavřená píseň a báseň, moje drahá, vzácná paní... Vybídla jste mne, a já představila se vám, nevím ani, kde se ve mně k tomu nabralo odhodlanosti. Vězte i to druhé, to podzimní a zimní, co vetřelo se v mé jaro. Není pouze tento prst rozpíchán jehlou, jehla dravě zabodla se hlouběji k jádru mého zdraví. Jsem mladá souchotinářka a cítím v sobě stručný vý- počet budouenosti. — Co, vy? Kdo vám o tom řekl, kdy jste se to dověděla? — — (Profesorka vzpříčuje se energicky, s ví- razem v obličeji dravým, zostřeným.) — V jedné tupé mé mdlobě, ale s otevře- ným sluchem, povědělo se to v okolí měm úcty- bodným lékařem. — Ach, lékařský zrak zvětšuje. A kdyt bylo, tehdy ještě, když on býval u vás? — Ano, tehdy, ale on se o tom nikdy ne- dověděl. Nemoc svěžeji mne obarvuje, než zdra- vého jeho zdraví. Z té příčiny, že mé ubohé rty byly červivé, nepřivíjela jsem se k němu s tou oddaností, kterou si žena může nakloniti muže pro vzdálenější, šťastné cíle. Vydávala jsem před ním — jak řekla jste — svou lásku hás- němi a písněmi, ale to není zde na zemi uplat- ňující. Pokládal nesejmuté dětství z let mých panenských za důvod mé zdráhavosti. Vidíte, milostivá paní, že jsem poměr svůj s Otou při- měřeně nazvala pohádkou předjarní — — — Cež vám nikdy nedopsal, nikdy o sobě vám nedal nejmenší zprávy? (Eminy žárlivé do- tazy utahuje nezdařile diktovaný klid.) — Nikdy. Zakončení padlo jako blesk, jenž spálí k smrti.
Ota Emin
22 article
(Paní profesorka oddechla si a přivolala. rysům osvobozenou elegantní úpravu.) — Jste navzdor nemoci svěží a pěkná — Myšlenky rojící se rozkošné jsou moji škůdci i lékaři. — Měla byste oddechnout v práci. (RRady Eminy sálají laskavostí.) — Běda, kdybych o nůžky a jehlu přišla!! Ta znaménka růžová v kapesniku jsou vysoko předarována rozkoší a radostí z mého milova- ného krejčovského umění. Zdává se mi, že po- slední můj steh vypůjčí si celou mou bytost, aby byla vzorkem na atlasové látce. — Vidite, jaká jsem neůstupná švadlena a jak drahý mi ten za- pamatovaný starý plač z chaty krkonošské! — Však vaše zákaznice pyšní se vámi. — Ráčíte dostaviti se, milostivá, na zkou šku, či mám se osměliti přijíti k vám? — Ne, ne, dokonce ne. Určete den. — V úterý. — Správně. Můžeme se bez účtu příšté vy- rovnávati z ručky do ručky. — Prosím. — Mužové nevítají právě rádi anděličky s novou toiletou a to mi poradilo, posýlati si k vám od nynějška služku pro stvořené róby. — Jak si přejete. — Jen prosím, slečno, z nadané hlavinky něco ok uzlujícího. A buďte zdráva! (Profesorka podává konečky prstů blahosklonně na rozlou- čenou.) — Souchotinářka! (Rozmluva myšlenek bě- hem cesty.) Ale ničím není odstrašující. Šeříko- vým očím spíše sluší ohně nemocné — — Mo- hla by být mužům i dnes nebezpečnou — —- Vydlužme si z malíčku pro pana manžela překvapující zvěst o Boženě Vrchové (ó, zná on dozajista dobře z navštívenky to jméno), že jest šťastně provdána, že má zásobu dětí — — a že rozhodně vzdala se básnířského sportu s jehlou a nůžkami!! (Jiskra chytrého úsměvu zažehla kročej profesorčin k elegantnímu spěchu.)
RRady Vrcha Jiskra
23 article Různé zprávy.
Různé zprávy. = Méně svělla! V Banátkách vzplanul boja měsíční světlo. Umělci a jiní ctitelé měsla lagun spo- jili se, aby protesloval proti nařízení měslské správy. jež chce zločinně zničiti měsíční světio, dřímající tak sladce na vodách Canale Grande. Nic jiného nemá totiž za účel nové nařízení o osvětlení, které přika zuje osvětlování kanálů moderním žárovým světlem. Posavadní osvěllení bylo sice velmi nedoslalečné ubohé, ale za to ponechávalo volné pole tajemnému kouzlu noci a podivným světelným elektům, jež uchvacovaly všechny návštěvníky Benátek. Nyní má ostré žárové světlo zničiti romántické kouzlo, jež tak magicky vábně hraje kolem starých paláců Pro testní hnutí zaujalo již štroké kruhy a městské správě podána petice, v níž se žádá o změnu no- vého nařízení. Podepsali ji čelní umělci, básnícia esthetikové.
Benátky Canale Grand