Ročník XXXXVII.

V Praze, v sobotu 30. března 1907.

Číslo 88.

Sa ranní a odpol. listy přodplácí aa Praze v stnlsi nnat ioia s drojí vensnk. k l a a. 2 K o droji sísni ei

Pro věc společnou. Nadešla opět doba obrozující se pří ndy, doba vymanění jejího z pout zimy, jež u národů křesťanských jest spolu oslavou památky vzkříšení spasitele lidstva, jako v Starém zákoně byla vzpomínkou na osvobo tení ze jha egspiského. Jest to pro veškeré lidstvo doba pro- bouzejících se nadějí, podnět a počátek no a horlivé práce na rodné půdě. Národu našemu jest letos zároveň př chodem k obnovenému postupu za cíli ná- rodními na změněné půdě zákonodárné po- sobnosti, dané prvními volbami za platnosti všeobecného práva hlasovacího. Předvolební zápas rozproudil se již n ršech stranách a dlouhá poměrně doba jeho trrání sotva přispěje k jednotnosti výsledků jeho. Chvílemi podobá se, jakoby ve voleb- ních vlnách měly utonouti všecky nás spo jející myšlenky národní pospolitosti a ustou pti před zvířenými zájmy zdánlivě si odpo rojících snah třídních a vrstevních. Malá jen útěcha spočívá v tom pro nás. že není jinak ani v táboře německém, nebo tíž je národně zabezpečný a sytý, nepokládá se v našich zemích za větev osamocenou jsa v těsné kulturní jednotě se všemi ostat ními svými soukmenovci. U nás však naopak, čím dále tím zna- telněji lze pozorovati úsilí, podvázati nepevná ještě pojítka, jež v nás udržují souvislost s velikou rodinou slovanskou. Vůči národní jednotnosti německé sami na mnoze se sta víme na půdu národně osamocující, zapomí najíce, že naše vlastní národní obrození vzkříšení vyrostlo hlavně z kořenů vzájem nosti slovanské. Třeba nyní svět slovanský kráčel ce- stou velikých utrpení a zmatků, i jemu vrát se doba opětného vzkříšení a platí tu slova básníkova, že nikdy slunce nezapadlo, aby opět nevyšlo.

Časové nesnáze, jež v souvislosti dě jinné tvoří namnoze pouhé chvíle v celko vém historickém žití, postihují a postihovaly veškeré národy, ale odstraněny a zažehnány byly všude tam, kde zvýšené úsilí a zdvo- jená horlivost připravovaly příští jasnějš budoucnosti. Ne z oka mutného ale z ruky pilné naděje kvitne! Proto náš národ český právě nyní jes povolán, aby vlastními silami, zvýšeným při- činěním hájil zde své postavení na nejzápad nější výspě slovanské. Třeba současnost slovanská byla nepří znivá, my ve své práci národní neustávejme pochybnostem se nepodávejme, obavami se spoutati nedopouštějme u vědomí, že úsil naše prospívá nejen nám samým, ale veškere rodině slovanské. Za jakých podmínek jsme vyrůstali v nově mohutnící národní celek, za týchž podmínek budeme prospívati i síliti i na dále, setrvá- vajíce na oživující půdě, z níž naši první křísitelé čerpali důvéru v okamžicích nejtrud- nějších Nezapomínejme, že jsme za těchto za- hřívajících a osvěžujících podmínek urazil v minulém století řádný kus úspěšné dráhy. že dnes mezi ostatními národy v tomto sou- státí zaujímáme velmi významné a závažn postavení a že nejen sobě a své veliké a slavné minulosti jsme povinni s nastřádanými vlast- ními silami hospodařiti jako hospodář pečlivý kerýž pracuje nejen pro sebe, ale pro budou- cnost celé své rodiny a pro tuto především. Třeba při novotě nynějšího volebního řádu jest zjevem přirozeným, že na bojište volební se dostavuje pestrota praporců sbor velmi nestejných, nesených nadějemi, že je- jich na mnoze jednostranné zájmy připoutají k nim vítězství, nelze pochybovati o tom, že národ jakožto celek, voličstvo jakožto povo- laný jeho representant nemůže sám sebe opu- stiti, nemůze zadati své dalši budoucnosti.

NARO Až děj volební bude dokonán, až zvolení zástupci octnou se v novém parlamentě tváří tvář vůči národním odpůrcům našim, samy sebou vstoupí do popředí i naše všečeské a všenárodní zájmy a stanou se opět tmelem jednotícím a spojujícím. Žádná naše delegace na cizí půdě parla mentu vídeňského nedovede se zhostiti vše národních potřeb, všenárodních úkolů, proto že hlas krve, hlas přirozené pospolitosti ozve se v ní plnou sílou národního a historického svědomí jejího. Již nyní mohou dle postupu našich ná rodních odpůrců seznati jednotlivé třídy a vrstvy naší národní společnosti, ať dělnické ať zemědělské, ať průmyslové, ať obchodní ať inteligence všech odvětví, že jejich cílem jest pouze povznesení vlastních soukmenoveů. kdežto nás snaží se zatlačiti v všech obore ch. Jakákoliv součinnost s nimi zvrhá s ihned ve podrývání našich posic — toho důkazem jsou nejen zkušenosti našeho děl nictva, to pociťují již i naše školy, to svírá nás nejen ve smíšených obcích, ale již i v všech úřadech státních — zvláště soudnictví — při poštovnictví i železnicích. Kde,v kterém oboru dopřávají nerušené existenc lidem českým?

Kdyby tedy při budoucích volbách jed- notlivé vrstvy našeho národa daly se oblou- diti vyhlídkou, že odehýlením se od vše- národního, společného programu, jehož no- sitelem jest a byla národní strana svobodo myslná, mohou prospěti svým užším třídním zájmům, záhy by se přesvědčily, že se daly cestou, na jejíž počátku stojí nápis z Dan- tova pekla: Vzdejte se veškerých nadějí kdož sem kráčítel A na čem vlastně se zakládájí výpočty. že budoucí parlament ve Vídni stane se zá- zračným proutkem, jenž přinese ukojení všech třídních potřeb, jen když se vyzují z souboru zájmů národních? Měl opravdu někdy v této polovici soustátí některý sbon zákonodárný takovou pronikavou sílu, aby se byl stal skutečným ředitelem státního stroje? Nebude-liž i budoucí parlament po- staven před osvědčenou nezbytnost potřeb státních, kteréž doposud vždy obrátily v nive sebe skromnější pokusy a podněty jiné? Neohlašuje li se již nyní, jaké veliké nároky činěny budou správou vojenskou Nepociťujeliž kde kdo, že mizí čím dále tim citerlejí hospodářský vliv státu na země vy- chodní? Nebude li nejbližší období nové sněmovny cele zaujato doposud nevyřízeným poměrem hospodářským ke druhé polovin soustátí? Nechceme dále sledovati poměry tímto směrem až ke všeobecné nejasnosti mezinárodních styků, vždyť hlásí se samy téměř každého dne novými a novými zjevy znepokojujícími a poplašnými, ale tážeme se Dá se mysliti, že by národ český za tako výchto okolností chtěl vydati sám sebe, že by chtěl dostaviti se na zápasiště příštího parlamentu s delegací pro svou rozdrobenost malomocnou, neschopnou hájiti — ani zájmy třídní, ani zájmy všenárodní? Nevolá-li nás naopak probouzející s příroda k nové, pečlivé práci společné, prác osvobozující Positivní politika. Píše dr. Bohomil Bara Zásadní hledisko.

Nás veřejný život český přes veškeru bo- hatost myšlenek a více méně snadnou možnos výměny názorů trpí jednou vadou, kterou prá- vem bychom mohli nazvati specificky českou právě v kardinálních otázkách českého života v zásadních hlediskách české politiky panuje u nás největší neujasněnost, kterou nemohlo od- straniti ani půl stoleti politických i národníeh bojů, ani nesčetná sklamání a nesčetné pohromy.

DNí jichž národ náš ve svém vývoji od počátku kon- stitučního života až na naše doby doznal. Zdá se vskutku na první pohled, jakoby v určitých případech scházela zde politická vyspělost, která dovede počitati se skutečnými poměry a dovede na daných základech budovati stavbu toho, co v přítomném čase jest možného a uskutečnitel- ného, aby pak tato stavba byla v době příšt mohutným podkladem pro uskutečnění větších (a konečných) našich snah. Hlavní přičinu této neujasněnosti a, řekl bych také, nepropracovanosti kardinálních otázek českého života sluší hledati v dvojakosti našeho myšlení a cítění, v onom dualismu právníh přesvědčení a smyslu pro potřeby českého ná- roda, pro potřeby »denní praktické politikye (dr. Josef Fořt, »Ven z přítmí«, str. 20, 21). kterýžto dualismus velmi často svedl nás k tomu. že v dobách nad jiné příhodných přílišným skepticismem, neodhodlaností a v obavě, aby chom nezadali snad právnímu přesvědčení svému, promeškali jsme mnoho, co dosáhnouti byl tehdy snadno a pozdějí již nesmírně těžko, b dokonce i nemožno. Tento dualismus právního vědomí a poli ckého smyslu a plynouci z něho nedostatečne pochopení dané situace způsobily, že velmí částo propásli jsme okamžiky pro nás příhodňie, byly přičinou mnohých neúspěchů v našemr po- litickém a národním zápasu.

Avšak nikoli jen v tom sluší hledati při činu této neujásněnosti; níkoli snad jen v na- šem nepřiznivém postavení, tedy v důvodu mimo nás ležícím, nýbrž i v důvodu, který leží uvnit nás samých. Jest to také nedostatečná odvah uvědomili si celé toto dvojaké postavení, řícis to navzájem sobě tváří v Ivář, doznatit i v samém středu našem. Nemůžeme si, douřám, stěžovati, že by naše literatura nebyla dosli bo- hata; naopak dnes snad všechny obory jsou zastoupeny měrou více než dostatečnou; avěak právě v politickém oboru rázu výše uvedeného máme pramálo prací, které by kritickým duchem dovedly se dotknouti těchto choulostivých bodů našeho zápasu, které by nebojácně poukázaly právě k tomuto osudnému pro nás dualismua které by se neostýchaly vyvodlti z něho náležité důsledky a ukázati na jedinou správnou cestu. jakou po smutných zkušenostech dob minulýeh politika naše bráti se musí. Máme v tomto směru práce vynikajících francouzských spiso- vatelů, E. Denisa (»La Bohéme depuis la Mon- tagne Blanche« I., II., Paris 1903, přeloženo do češtiny profesorem drem. J. Vančurou) L Eisénmanna (»Le eonpromis sustro-longrois«.

Paris 1904, vyjde v nejbližší době v překladu profesora dra. J. Glüeklicha), v nichž obou — u Denisa s hlediska spíše historického, u Eisen- manna však spíše politického — probrán jes důkladně celý náš ústavní zápas od vetoupení českého národa na politické kolbiště až na naše doby a podroben náležité, nikoli pro nás vždy příznivé kritice. V obou pracích jest bez obalu pověděn mnohá pro nás perná pravda, a zejména naše státoprávní tužby posuzovány ne právě příznivě (srov. o tom můj článek: Franeouzští spiso vatelé a česká otázka, II.: E. Denis a L.. Eisen- mann; Nová Česká Revue, září 1905); a pře- četše to, snesli jeme to klidně, ba mnohémuz toho jsme v duchu také přisvědčili, ač zdálo se nám, že psáti tak nepokrytě a nepředpojste smí si dovoliti pouze cizozemec; pro spisovatel domácího by právě ty nejchoulostivější body byly nepřekonatelnou překážkou.

Dnes ovšem i v domácí literatuře pokro- čili jsme ku předu; jest k tomu sice velké od- vahy a velkého sebezapření třeba, odhalovati posuzovati vnitřní rozkoly našeho cítění a na- šeho jednání, ale čím větší odvahy k tomu nutno, aby se vlastním lidem pověděla náležiá pravda, tím záslužnější jest práce. Jest to vedle praci Kramářových znamenitý spis, který, eož jest opravdu dosti s podivením, nedošel náleži- tého ocenění, bývalého poslance, nyní ministra dra. Josefa Fořta »Ven z přitmi« (Prahu 1905). tento spis právě v poslední kapitole (VIII.) da- kladně obírá se thematem, kteréž tvoří nadpis i tohoto článku, »positivní politikae. V čem vlastně záleží tato positivní poli- tika? Positivní politikou nazýváme všeohecně politiku, která se zřetelem na konečně své clle a snahy zařizuje činným způsobem jednání sně na základě daného stavu a faktických poměrů. Nemůže tudiž býti řeči o positivní politice tam, kde přehlížejí se dané poměry, a kde o politické činnosti rozhoduje určité zásadní právní hledisko. Stanovisko právní a stanovisko politické se totiž často diametrálně rozcházejí: co jest práv- nicky správné, nemusí býti také již i politicky dobré, a právě tak, jako ve veřejném životě ne- rozhoduje ani tak dobré právo, jako spíše fak- tická moc, tak i politickou činnost určují měně právnické úvahy, nýbrž spiše důvody prospěš- nosti a účelnosti; k tomu přistupuje konečně i ta závažná okolnost, že politický život neza- řizuje se dle abstraktních právních formuli, nýbra dle skutečných potřeb a na základě oboustran- ných mocenských faktorů.

Z toho plyne tudiž, jak již výše uvedeno. že hledisko právní dostává se velmi často s hle- diskem. politickým do kolise; přesvědčení právnl, Mtědomi totiž našich nezadatelných práv, vyža- Huje, ba přimo diktuje určitý zásadní radikální pöstup, kdežto přesvědčení politické, smysl pro skutečně potřeby národa, nyní tento postup ne- přijímá, nýbrž dokonce od něho zráži: přesvěd- čení státoprávní vyvrcholilo a důsledně také vy- vrcholiti musilo v zásadní abstinenci, negaci (tak zv. pasivní oposici), přesvědčení politické nutn vedlo k požadavku praktické, činné, positivní politiky. V tomto bodu tedy, pokud postupu če- ského národa v letech předešlých se týče(a události ty — tak zv. státoprávní radikalismus, neobeslání říšské rady a sněmu království če- ského, konečně vstoupení do říšské rady v roce 1879 atd. — jsou tak dobře známy, že netřeba vlastně zbytečno jest je opakovati), rozeházel se a rozcházejí se dosud tato dvě hlediska, hle- disko čístého práva a hledisko praktické politiky. nadobro tak, že provozovati politickou činnosl současně dle obou hledisek jest nemožno; pokusy toho vedou zbytečně jen k programatické neujasněnosti, k onomu dualismu, o němž výše se mluví a k vnitřnímu rozkolu, o který, jak zcela správné jest řečeno (Ven z přítmí str. 21.) rozbila se strana staročeská a který stane se osudným každě jiné straně, jestliže v čas z této programatické neurčitosti nevybředne a nepro- pracuje se k nějakému positivnímu bodu pro- gramovému.

Provozovati českou politiku současně s obou výše nvedených hledisek jest tedy nemožno avšak nebezpečno jest provozovati ji výhradné s jednoho hlediska. Česká politika s hlediska čistého práva, tedy ryzí státoprávní politika, jest překonané již stanovisko pasivního odporu, jehož následky citíme dodnes; historické státní právo zajisté nemůže býti předmětem promlčení a národ na provedení jeho zůstává stále stejně oprávněným. Opomijení politického hlediska při- náší však nutně s sebou, že zamešká se mnohdy vhodná příležitost ku provedení určitého nároku státoprávního, a politické promeškání jest zajisté totožné, ne-li dokonce i horší než promlčení právní. Není tudíž z těchto spletitých a složitých poměrů jiné východisko možné, není jiné cesty, než politika positivní; to však není »politik velikého risika a veliké zodpovědnosti, jež může rázem a v malém poměrně zápase prohráti vše«, jak domnívá se »Hlas Národa« (čís. 73 ze dne 14. března 1907), touto politikou »nemůže býti« — a to zcela správně — »ve vývoji věci přištích ni v nejmenším praejudikováno a v se- znání nezměnitelné na ten čas , skutečnosti ne- leži tedy ani svinování praporu státoprávního, ani jakékoli prohřešení se na právním stano- visku národa vůbec.« (»Ven z přítmí« str. 166 Politická cesta nemůže býti nikdy sama sobě účelem, nýbrž pouze prostředkem k dosažení určitých budoucích (a konečných) cílů; a ne- chceme provozovati positivní politiku snad proto, že by dosažení určitých, pro přitomný čas do- V drobném prodeji rann číslo o sobě . . . 2k odpolední . .- Ve úlialkách na vonkov ranní čuslo. . .. Pepnle lnlo 1nserat lati se hotově rapřed Předplaconí a daeavty přijtmá ndmini- rkce v Marlanke slici e. s. T nakánjí v taa redn ko tiskárak p ezpedice . Národnich Listu Rakoplsy so novzacei

sažitelných, prospěchů bylo konečnou metou na- šich tužeb a snah, nýbrž proto, že vymožení těchto prospěchů, národních, politických, ho- spodářských a kulturních a na základě jich dosažení větší politické váhy a moci jest nám pouze stupném a průchodním stadiem pro dalál naše cíle. Každý cil potřébuje určitée fosmule, určité činnosti k svému uskurečněnis eáne-li se na- prosto jistým, že dosavadnr fořmule, dosavadní činnost jest k tomu nadobro nezpůsobilá, jest přirozeno a nutno hledati forem nových. Tak jest to i s politickým a národním vývojem ná- roda českého, s jeho nárokem na provedení jeho práv. Začali jsme cestou, formuli čistého práva, a státoprávním radikalismem důsledně jsme dospěli k pasivní oposici — k mrtvému bodu. Státní právo české nemůže však nám býti mrtvým bodem, o který by se tříštil ve- škeren náš vývoj, ono nám nemůže býti přece. barriérou našeho národního, politického, hospo- dářského a kulturního pokroku, naopak, ono musl býti hybnou silou, jež veškery složky na- šeho českého života přivádí v utišivou činnost.

Musila býti tudíž přírozeně hledána nová formule a politické práci nemohl býti dán jiný obsah, než určitý obsah positivní. »A positivním tímto. obsahem za daných poměrů nemůže býti než postupná, soustavná práce, směřující v konečných cílech svých k řešení otázky české v souvislosti s řešením ústavní otázky rakouské k tomu konci a tím způsobem uskutečněnému, aby pro- středkem a na základě pronikavě decentralisace zákonodárství a správy a při zabezpečení na- prostě rovnoprávnosti jazykové národ český ve- vlastní své domovině těšiti se mohl co největší dosažitelné svéprávnosti, zároveň však aby mu ve skladbě celého státu taková míra vlivua platnosti politické byla vyhražena, na jakou svým intelektem, početní silou a zdatností hospo- dářskou v zájmu své i celého Rakouska bu- doucnosti nejen může, nýbrž i musí činiti nárok.« (Ven z pritmí str. 168.)

Politické zprávy domáci. V Praze; 27. března. (Z volebního ruchu.) V Haliči stal se opětně pokus o vo- lební kompromis mezi oběma hlavními politi- ckými stranami ruskými, ukrajinskoua stareruskou. Dne 18. t. m. zástupci obou siran měli společnou poradu v místnostech spolku Kačkevského; zdá se však, že jednání nevedlo k cíli. Ukrajinci nabízeli straně staroruské tre- nu ruských mandátů, kdežto strana starorusk činila prý nárok na celou polovinu (14) mandátů a mimo to žádala, aby „národní výbor“ strany ukrajinské nepřijímal mezi své kandidáty kraj- ních radikálů a socialistů Vityka, Budzynov- ského, Trylovského, Petryckého a Eug. Levi- ckého. Strana ukrajinská nepřistoupila na žá- dost Starorusů a provádí nyní volební agitaci na vlastní vrub.

Mezi pokrokovými Slovinci vo- lební oprava způsobila rozkol. Dlouheletý spor mezi klerikálnými a pokrokovými Slovinci pře- nesl se i do řišské rady, kdež klerikálové byl horlivými zastanci opravy a vymohli si jak ve volebním výboru, tak i ve sněmovně značné úspěchy, kdežto pokrokovci svým odporem ve- sněmovně se osamotnili a mimo to vzbudili proti sobě i odpor slovinského lidu. Proto mladší gene- race pokroková, aby zachránila, co se dá ješte zachrániti, vyzula se z poslušnosti dosavadního vůdce liberálních Slovinců, dra. Tavčara a zor- ganisovala se jako samostatná pokrokově-hospo- dárská strana, jež pracuje zvláště mezi obyva- telstvem městským. Nehrubě četné pokrokové živly po vesnicích zřizují si mimo to svou vlast- ní organisaci agrární, která chce pracovati také proti klerikálnímu vlivu mezi selským li- dem slovinským. Kdežto klerikálové půjdou do- nastávajícího volebního zápasu pevně sešikováni po celé zemi, pokrokovei jsou roztříštěni a kro- mě společného odporu proti klerikálům nemají společného programu. Proto také neni dosud pevně stanovených liberálných kandidatur slo-

FEUILLETON. V Praze, 28. března 1907. H. (Žurnalisté.) Veliký Chateaubrian miláček mus a mnoha žen, cestovatel a diplo- mat, ministr a vyslanec, byl vyslýchán před soudem. »Vaše jméno ?e »Francois August, vicomte de Chateau briand.« »Vase zaměstnání?« »Žurnalista Urozený básník s hrdostí se hlásil k titule novináře. Bojoval pérem za věc své strany svých idel, jež vyjadřoval slavně a vzletně, s no- blessou a harmonií, jež zachovaly jeho prose kouzlo nevadnoucí svěžestí. Autor Atally« »Pamětí ze záhrobí«, nepatři mezi klasiky, jim se uctivě klaníme z povzdálí, neodvažujíce se sáhnout k jejich zaprášeným svazkům. Rádi se vracime k větám rozkvetlým, zářivým a melodi- ckým velkého mistra francouzského jazy ka. Tentýz Chateaubriand, dlíci ve »skvěle osamělosti« na březích bretoňských, v starém sídle svých předků, sestárlý a melancholický, plšící své memoiry po životě, jenž splnil nej- smělejší jeho ctižádosti literární, politické i spo- lečenské, ale nestačil mu, ani v době, kdy zasaho- val do osudů Evropy jako ministr zahraničních záležitostí, ani kdy byl přitelem čarovné paní Recamiérové, aby vypudil z jeho básnické duše nudu a spleen, tentýž grandscigneur napsaltř leta po s artí demokratického žurnalisty Armand Carrela: »Carrele, kdo si vzpomíná na vás? Ne- kteří prostřední a zbabělci, jež vaše smrt zba- vila vaší superiority, naplňující je postrachem já, který nesdílel vaše názory. Blahopřeji vám, že jste jedním krokem zakončil cestu, jeji prodloužené putování stává se tak odporný m pustým«.

Chateaubriand s ušlechtilým kavalírstvím muže povýšeného vzpomínal na republikánskéh svého odpůrce. Mýlil se však. Carrel není za- pomenut. Jeho tragická smrt byla ovšem uvl něním pro lidi prostřední a nestatečné nejen mezi jeho nepřáteli, ale snad i na jeho vlastní straně. Ale kolik lidí u nás si oddechlo, když Havlíček zemřel? Duchové samostatní a neod- vislí, povahy tak poctivé, jako byli ti dva novi- náři Carrel a Havlíček, kteři měli mnoho po- dobného i ve svém nepřátelství ke lži, komedil zastaralým předsudkům, nebývají vždy pohodlní svému okoli. Armand Carrel žije ve vzpomínkách a lásc francouzského národa. »Nejpoctivější muž 19. století byl žurna lista,« píše kritik »Tempsu« Gaston Deschamps citující stránky, jež věnoval Henry Roujon Ar mandu Carrelovi ve své nové knize »Au millieu des hommes«. A my můžeme též říci: »Nejpoctivější Čech byl žurnalista !« Nikd nestál výše ryzosti a krásou povahy nad Hav- lička, jako nikdo nemohl závoditi s bystrost jeho úsudku a s břitkostí, svérázností jeh vtipu.

Armand Carrel byl tupen podlým způsobem. ani jeho osobní cti a jeho jména neušetřili roz- vášnění soupeři a proti nejodvážnějšímu z ních. dobrodružnému a energiekému condotierovi žur- nalistickému Emilu de Girardinovi, který dáva se do služeb všech stran a pronajímal své pére i svou duši, musil vystoupiti na soubojišté Havlíček nebyl též ušetřen úskočných po- mluv. Ale kam zmizely ty odporné, intrikánsk záštiplné útoky reakcionářů, jimž byl Havlíčel revolucionářem a kam zapadly ty invektivy sočení ziřeštěnců a nedozralců, jimz byl HHavličel málo radikálním Stav novinářský je přílis často špiněn zlo- vůlí neb naivnosti lidí, kterým diktuje předpo- jatost lži, neb kteří nemají dosti soudnosti vzdělání a prostomyslně sevšeobecňují své sym- patie i antipatie. Na českém sněmu byl nedávno žurnalistou poslancem rázně a určitě odmítnut a vyvrácen podobný výpad zfanatisovaného po- šetilce, jemuž vypáleno na vždy do čela zna- mení lháře.

Padl.

Kritik »Tempsu« reklamuje titul žurnalisty pro mnohé spisovatele, historiky a učence. Za- městnání žurnalistické bylo vždy ve velké váž- nosti ve Francii, kde od stolků redakčních byl často voláni schopní a pracovití muži k nejdu- ležitějším hodnostem a často i v čelo vlády. Nynější předseda ministersíva Clémenceau je starý novinář. Jako žurnalista zahájil svou dráhu, byl obávaným polemistou jako byl stra- chovaným řečníkem v parlamentu a když jej povaliti jeho nepřátelé za aféry panamské zd lo se, že je mrtvým mužem, tu Clémencesu

zbankrotělý, zostuzený, připravený o mandát i svůj žurnál »La Justice«, s úžasnou horlivostí a temperamentností chopil se péra, sám skoro vyplňoval politický týdenník »Bloe« a opět, ze svě redakční pracovny, dobýval ztraceného vlivu. Jeho vitézný návrat do politiky je výsledkem jeho mocné činnosti žurnalistické. »Žurnalismus vede ke všemu,« říká se v Francii, ovšem se dokládá: »za tou podmínkou, když jej opustíte.e Žurnalismus otevírá znamenitým svým př- slušníkům parlament, paláce ministerské ano i brány paláce nesmrtelných na nábřeží Conti. Žurnalisté Hervé a Meziěres a jiní byli zvolen do Akademie. A celá řada ctihodných akade- miků píše pravidelně články, pojednání i kronik do novin. Vicomte de Vogůé, jenž zpopulari soval ve Francii ruský román, historikové Emi Gebhart, Albert Vandal, Costa de Beauregaro i Henry Houssave jsou žurnalisty, podobně jako beletristi a kritikové Jules Lemaltre, Barrés, Anatole France. Mnozí z nich vrhají se udatně do bojů politických a ideových, jsou mezi nim bojovní paladiní tradice i udatní dobyvatelé n- vých směrů a vývojů. Do historie francouzské žurnalistiky jsou vepsána nejslavnější jména. Mužové, kteří před- stavují výkvět francouzského vědění a myšlení používali tisku k šíření svých idel a snah. Byl to politikové a historikové jako Guizot, Thier Albert Sorel, Taine, učenci Ampěre, Renan Marcelin Berthelot, Gaston Paris, Nisard, Saint Beuve, kteři prostřednictvím žurnálů dorozumí- vali se s obecenstvem, neboť ani profesorská kathedra ani sněmovní tribuna nestačila jejieh rozpínavosti a intensivní pracovitosti.

Pravý duch a ráz francouzské žurnalistiky, celá její jiskřivost a jasnost, duchaplnost a ohnivost, lehkost a kousavost zrači se nejlépe v revolucionář- ském pamfletistovi a posměváčkovi Jules Vallésovi, v divokém, paradoxálním, rvavém Rochefortovi, v elegantním a těkavém Aboutovi a ve výmluv- ném, skvělém stylistovi klerikálu Veuillotovi. Vítěz nad Carrelem, ovšem jen materiální vítěz, jejž zvali též vrahem, Emil de Girardin, byl jaksi předchůdcem moderního, zamerikanisova- ného tisku. Byl virtuosem reklamy a eskamo- térem humbugu. Jeho žurnál byl bastardem bursy a parlamentu. Tento muž, který si upra- voval masku Napoleonovu a honosil se, že »má každý den novou myšlenku«, je po všem po- prasku a efektu, který působil ve světě, ted zapomenut. Ale statečný, počeslný žurnalista Armand Carrel, jím zabitý v souboji, žije dosud. Jeho jméno se vyslovuje s láskou a nadšením. Henry Roujon v uvedené knize píše o Carrelovi: »Hledáte-li hrdinu péra, nenajdete lepšiho v žádném táboře. Ani nevíme již, k jaké straně patřil. Jeho památka vznáší se nad zápasr, v nichž našel slávu i smrt. Víme jenom, že nikdy nelhal. Říkal pravdu vždy a přese všechno, svým nepřátelům jako přátelům, těm zejménal Měl odvahu mysliti a mluviti proti vlastní straněl Nesmrtelné naučení hrdosti je obsaženo v dílech Carrelových. Pospěšme převézti ho do Pan- thěonu !e Nemůže být větší oslavy pro občana fran- couzského nad pohřbení v Panthéonu. A ne- může být větší chvály žurnalisty nad slova: »nikdy nelhal !«