Ročník XXXX.

V Praze, ve středu dne 20. června 1900.

Číslo 168.

Na ranní a odpol. list předpláníi ne v Praze v adalnásl rt.. : = s dvojí donáškoe n.: : : : 1 K P ve slislkác na měste . sK o roštoni na Bvrt i eta ke s dvoji skalino r na i

Střízlivý hlas. Poplašné zprávy z Číny zatlačily dnes do pozadí zájem o všecky otázky ostatní, nevyjímaje ani naše vnitřní, ano přední orgán antisemitů vídeňských se dokonce utkal velmi ostře s »N. Fr. Presse« o to, kdo má v Číně obnoviti pořádek. Jest to zvláště vý- znamno pro vídeňskou žurnalistiku a tamní veřejné mínění, že bouře ve státu na dálném Východě, jemuž prodáme ročně sotva asi za million korun zboží, kde tudíž náš zájem jest poměrně velmi nepatrný, ba nicotný, dovede obratem ruky, takřka přes noc, strh- nouti k sobě všecku jejich pozornost, jakoby ne- bylo nijakých bližších starostí a zájmů. Jest to takřka pokyn pro vídeňskou vládu, jak nejlépe by se zbavila ve Vídni všech nepří- jemných hlasů a výkladů Čestnou výjimku v dnešním choru ví deňských časopisů, jež trnou všecky děsem pro hrůznou událost (domnělé zabití něme- ckého vyslance v Pekingu, jež však »stále ještě« se nepotvrzuje) činí jediný orgán soci- ální demokracie »Arb.-Ztg.«, kterýž i tento- kráte zachoval si vlastní názor jak o událo- stech v Číně, tak o sporných záležitostech vnitřních. Ve článku, na nějž již včerejší náš od- poledník upozornil, vrací se k německému požadavku prostředkovacího jazyka t.j. němčiny jakožto jazyka státního a způsobem velice bystrým charakterisuje nedůslednost stanoviska německých pohlavárů.

Jak známo, vůdcové německých stran chtějí dle programu svatodušního, či jak trefně tyto dny napsal »Vaterland«, ze strachu před Schönererovci území v Čechách, kdež mají převahu, očistiti od všech českých úřad- níků a dáti mu vnější úřadní ráz výhradně německý, kdežto naopak na území převahou českém chtějí uhájiti platnost a tím i pře- vahu němčiny jakožto jazyka prostředko vacího čili státního. Jinými slovy: Něm těmito svými pozadavky chtějí založiti svou nadvládu a pryen- ství němčiny v zemích českých. Mimo země české a slovinské nikde v Rakousku se Němci s podobnými bez- ohlednými požadavky nyní neodvažují na veřejnost, ani proti Italům, ani Polákům haličským, ač bývaly doby, kdy své ger- manisační choutky rozprostírali i na druhou polovinu říše. Dnes již jenom my Čechové a Slovinci samojediní ze všech národů ra- kousko-uherských jsme nuceni zápasiti o právo svého jazyka s německým nacionalismem, kterýž se svými požadavky ve všech ostatních zemích utrpěl na dobro porážku. Vytrváme v zápase a postaráme se o to, aby nesnáše- livost a nadutost ona pohořela konečně i v zemích českých a slovinských ! Orgán sociální demokracie zvláštěsi obral nejnovější dvě kvítka německých poli- tiků, kteří nechtějí dopustiti ani jmenování úřadníků pro území »uzavřené«, kteří by hověli jazykovým potřebám českých menšin, za to ale jmenem ústřední správy říše čádají větší obor pro němčinu v krajích českých, a doličuje na nich, jaké odpory v sobě dosud chová německý program ná- rodní. Z důvodů národnostních vzpírají s »vetřelství« českých úřadníků do krajů ně- meckých, ale »ústupky«, jež stát chce uči- niti Čechům na území českém, zavrhují z dů- vodů státních Netřeba zvláště připominati orgánu sociál

ních demokratů, že nám ani dle historického vývoje, ani dle platného zákona, a zejmena i ústavy nynější stát nečiní nijaký ch »ústupků«, uznávaje a prováděje rovno- právnost jazyka českého. S touto výhradou poslyšme další výklad »Arb.-Ztgu.«: Němci nemohou popříti exi stenci značných namnoze menšin českých, a stát nemůže se vymknouti po- vinnosti, aby jazykové potřeb těchto menšin nějak opatřii A tomu vzpírají se Němci z důvodů na- rodnostních, chtějí zachovati své území »ryzé«. A když stát na českém území určité míře chce Čechům vyhověti, jest zřejmo, že toto urovnání poměru mezi státem a Čechy ohledně území, kde Němci nebydl. vlastně pranic se netýká Němcu, na jejichž národní zájmy absolutně se tu ne- sáhá — tu titíž lidé, kteří zájmy státu na německém území neuznávaj a zamítají (a vyhověti jazykové potřeb menšiny jest zájem státu), vyv y šují svůj národnostní zájem nad zá- jem státní! Jinými slovy: Němci od- pírají splnění národních zájmů českých — a vynášejí proti nim domnělý zájem státu na prostředkujícím jazycel Jak vůbec hodlají zajistiti si Němci státní němčinu? Buď ji uvrhnou na ostatní národy jako jho, anebo by tito národové sami ji musili uzákoniti. Pouhý číselný poměr ná- rodů rakouských zodpoví dostatečně tyto otázky. Jakkoliv neujasněná jest politika ně- mecká, o tom Němci nemohou se klamati, že ani tak silni nejsou, ani nebudou, aby vlastní silou provedli státní němčinu.

Kdo jim má tudíz ji splniti? Snadnos řekne: vláda! Tato politika jest velmi dě- rava. Němci zapomínají, že dnes každý národ má právo naprostého veta proti jaké- koliv jednostranné úpravě jazykových zále- žitostí, totiž: obstrukci! Jako se nesmí uči- niti nijaké opatření proti Němcům, ne- může se učiniti ani proti Čechům I Němci mohou svých národních práv dosíci je zabezpečiti jedině v souhlasu s ostatními národy. Nedosáhne-li se dorozumění, může to sice způsobiti poškození všech, ale po- krok pro všechny může zajistiti jen smírné dohodnutí o sporných záležitostech. Zdá se však, že všecky zkušenosti byly marny; a přes fiasko, jež utrpěla » ústavo- věrná« politika, podobá se, že jest stále ještě vůdčí polilikou Němců. Pro sebe jsou smýšlení nacionál ního — pro ostatní národy »rakouského« Chtějí-li Němci, co jim patři, musí i ostatním dáti, co těmto náleží List konečně dospívá k náhledu,z Němci, chtějí-li vládnouti, mohou tak pouze v dorozumění a dohodě s Čechy Jako jsme z předu se ohradili proti sta- novisku »ústupků«, tak i v této příčině mu- síme připomenouti: že žádný jednostranný smír, jenž by měl za účel majorisovati ostatní národy v říši, není a nebude nikdy touhou národa českého. Nemůže-li Rakousko splnit svůj úkol: býti útulkem a ochranou všech svých národů, a pouštějí-li Němci kus po kuse, jen aby si zajistili nadyládu nad námi a částí jižních Slovanů, potom historické po- stavení našeho národa samo sebou octnes v popředí, a přepjaté požadavky menšiny německé v zemích českých setkají se s prá- vem našeho prvenstvíl

DNÍLIs

Politické zprávy domácí. V Praze, 19. června. (Německé m morandum o jazvkových osnovách) bylo zvláštní deputací německých pohlavárů ode vzdáno dru. Körbrovi a ministru spravedlnosti Spens-Bodenovi. Pondělní »Pester Lloydk, po dávaje známý už stručný obsah memoranda, praví, že podrobněji bude možno memorandum to posouditi, až bude znám celý jeho obsah »Ale jednu poznámku — píše dále — dovoln jeme si už nyní. Německé strany žádají za uzá konění němčiny jako jazyka zprostředkovacího- Každý, kdo zná parlamentní poměry v Rakousku vi, ze takový požadavek nedá se ab solutně provésti na říšské radě Sbor německých pohlavárů vi to právě tak dobře, ne-li lépe, než lidé stojící mimo ně. Jestliže však německé strany činí přes to takový požadavek k vládě, nemůže se mu rozuměi jinak, než že je to nepřímé v y z ván- vlády, aby jazy kový zákon oktroy o vallas. Z Pešti, 18. června. (Uhry a absolu- tismus v Rakomsku.) Uherská sněmovn byla dnes královským reskriptem odročena až do 8. října. »Budap. Tagbl. « podotýká, že tak dlouhými prázdninami uherské sněmovny jsou vinny neuspořádané poměry v Rakousku. Prl by si, aby aspoň do podzíma nastalo doroz- umění mezi Čechy a Němci a tím se umožnil parlamentní projednání kvoty a všech dosu ústavně nevyřízených otázek vyrovnacích. »Ovšem — praví dále — není nedostatku škarohlídů jak v Uhrách, tak v Rakousku, kteří dosud věří v absolutistický experiment v R- kousku, přes to, že uherská vláda zřejmě pro- jevila, že stojí pevně na základě vyrovnacíc zákonů z roku 1867 a nesvolí k žádné změne v těchto zákonech. . . Vláda Szellova nedovol tyto zákony měniti, ani obcházeti, nýbrž bude žádati, aby se dodržely do posledního bodu. dokud to vůbec bude možnl oe.

Poslední svou podmínkou připouští tedy i »Bud. Tagbl.« takové okolnosti, kdy nebude možno dodržeti vyrovnací zákony z r. 1867 tím se srovnává s nedávnou stati »Pester Lloydu« který také připouštěl krátké absolutistické inter- regnum v Rakousku. V Praze, 19. června. (Z listů pol- ských.) Polské listy zabývají se kritikou re- soluce polského kola, kterou vydalo před svým odjezdem z Vídně, a hádají, jak se asi utvár další politické poměry v Rakousku. »Gaz. Na- rodowa« bere v ochranu polskou resoluci, v ní se hlásá »politika volně ruky« (ve spolku s ně- meckou levicí? Pozn. red.) a vyžaduje se změn jednacího řádu sněmovního, k čemuž prý Po- láky dohnala česká obstrukce. Ale táž »Gaz Nar.« ve vídeňském dopise odsuzuje lstivý útok, jenž byl v poslední schůzi říšské rady podniknut na českou delegaci, která na něj o- pověděla svou »muzíkou«. »Možno vytknouti dru. Körbrovi — píše »G. N.« — že dalse na chvíli omámiti možností většiny, opírající s nikoliv o zásady a přesvědčení, nýbrž jen o okamžité dopomožení parlamentu k dělnosti. K tomu dalo se však svésti i polské kolo a vy- tvořená takým způsobem »většina stran, ochot- ných ku práci« netrvala ani dvanáct. hodin Bezprostřední příčinou byla muzikální česká ob- strukce, ale kdyby ani jí nebylo, pracovní vět- šina nebyla na dlouho schopna života«. »Dzien. Polski« nesvádí už vinu za rozbi pravice na delegaci českou. Tím, že se pánové Javorský a Dziedušický, aby osvědčili ochotu polského kola ku práci, odhodlali ke spolku

s německou levicí, dopustilí se jednostrannéh kroku a proto přestala trvati pravice. » Bohu- žel — píše dále »D. P.« — krok ten bvi nejen jednostranný, nýbrž i strannický, poněvadz místo aby vedl ku svazku umírněného centra. vyvolal vyloučením jiných umírněných stran pravice podezření, že jeho cílem jest přosunut většiny na stranu německého souručenství, což by znamenalo ustálení obstrukce ve strane české«. Ostřeji vyjadřoje podobnou myšlénku kr- kovský »Glos Narodu«. V polemice s » Czasem . jenž hájí p. Javorského, pravi, že »eílem dvora. vlády i Němců, cílem nijak netajeným a na všechny způsoby zkoušeným; bylo rozbití pra- vice, A k tomu cili dal se použíti p. Javorský a sice z dobrým vědomím toho, co čtní. B měl tak na kvap s onim rozbijením pravice, že ho jiné strany musily zdržovati. Svalovati nyní vinu na Čechy je tolik, jako svalují-li Angli- čané na Bury, že ti zavinili válku. Ani česká šlechta, ani Jihoslované se nestotožňovali s če- skou taktikou; polské kolo stálo na témž sta- novisku, jako ony dva kluby. To však, co učini p. Javorský, znamená nejen zpřetrhání svazk s Čechy, kteří dělali obstrukci, nýbrž i se všemi ostatními Slovany v Rakousku, kteří obstrukce nočinili. Učinil snad i to p. Javorský jen proto. aby zachoval parlament? Vzdyť tomu neuvěn ani dítě !«

»Nová Reforma« nevěří, že Němcům v ny- nějších sporech jde o jazykový zákon. »Jl e to zápas o svstem — praví — od něho závisi netoliko národní byt Čechů, nýbr i byt a rozvoj slovanských národů rakouskýeh vůbec... Snahy německých stran jsou směly drzý útok na ideu národní autonomie slovan- ských národů a vlastně všech neněmeckýe národů, obývajících Rakousko. O to se vede boj. Čeští vůdcové, jichž obzor sáhá dále než od vídeňské Panské ulice k císařskému hradu. a kteří výborně znají netajenou nadutost Němeů z blízkého obcování s nimi, ihned pochopil pravý účel zápasu a proto se odhodlali dáti s s nimi do boje na život a na smrt Že se toho boje podjali Čechové, náro silný a vytrvalý, s intelligentními a odvážným vůdci v čele, a nikoli Poláci s věčně diplomati- sujícími vládními stvůrami, pokládáme za štěs pro sebe i pro všechny slabší neněmecké ná- rody v Rakousku. Pan Javorský byl svou poli- tikou už dávno železnou kulí na nohou radikál- nějších živlů v českém klubu. Potíral stále ob- strukci, ale nepotíral současně neslýchanou na- dutost a nadvládu německých stran, které, a byly ve sněmovně v menšině, vnucovaly vlád i většině svou vůli. Zminivši se dále o různých pověstech o tom. co vláda zamýšli podniknouti, konči: »T všechno nás nezmate. Pro nás vše,“ co se sběhl od Clarova zrušení jazykových nařízení až d poslední české obstrukce, a vše, co ještě na- stane, bylo, jest a zůstane bojem o s y s t ém. Vnitrní politické poměry ustálí se teprv tehdy až i naši polšti vůdcové přestanou ten zápas pokládati za spor jazykový a přestanou namá hati svůj rozum jen proto, aby zažehnali pouze onen spor.«

Politické zprávy zahraničné. V Praze, 19. června. Rusko a Čína. »IIerepóypria Bí«, orgán knížete E. E. Uchtomského, jsou na slovo brány pro své zprávy z Asie. Ony píšou o událostech čí ských:

Události potvrzují, že čínská vláda úplně sympatisuje s hnutím proti cízincům. Položení věci v Číně je docela jasno. Mocná konserva- tivná strana, jíž v čele stojí císařovna vdova. zdráhá se násilně zakročiti proti »Velké pěsti«. jež jest něčím novým Evropě, nikoli však Číně. Boxeři začali beztrestně projevovati své nepřá- telství Evropanům již loni. Po velkých povod- ních na Žluté řece a po neúrodných letech při- daly se k »Velké pěsti« massy chudého lidu, nemajicího výdělku. Celá severní Čína hlásí s nyní k »Velké pěstí«, jojfehž bo jo v ní ku bude na milliony, dojde-li na to. Jedinou snahou jejich jest vyhnání cizinců z Číny a podpora panující dynastie.

»CsT« praví, že úkolem Ruska naproti činským událostem je, zachováni přá- telské neutrality, pokud by ji sama Cína neporušila a nevynutila si ruské nepřá- telstve » Boc« píšou: Pomoei Mauserových děl a pušek tvropané pronikli v nedostupnou jim Čínu, ale barbary Čině zů- stávají nyní právě tak, jako před desiti, sty nebo tisici lety. Od r. 1895 Číňané bez repotu ustu- povali »barbarům« provincii za provineif; Němci, Franconzi, Angličané zabírali vše, co zabrat bylo možno. Za nimi táhli Italové, Američané, Belgové, ano i Rakousko pocitilo apetýt n ohromný čínský koláč. Avšak Rvropané spol s provinciemi musejí bráti také jejich obyva- telstvo, jež je smrtelně nenávidí. Přes to, ž o této nenávisti věděli, Evropané zabírali a za- bírali a konečně dospěli do těch konců, ze proti nim stojí přízrak půl milli ardy nepřátel, naučivších se od nich vésti vojnu a lidi vyhlazovati. Se zbraní v rukou Evropané přitrhli do Číny, se zbraní v rukou musejí nyní hájiti, co zachvátili. V položení zcela jiném naproti Číně nalezá se Rusko. Politika uchva- üitelská a zachvatitelská vždycky byla Rusku cizl. Podle toho řidilo se také ve svých stycích s Čínou. Port Arihur a Dálný obsazeny jsou od Rusů ne právem silnějšího, nýbrž po vzájem né přátelské dohodě, výhodné především samé Číně.

Proto Čína v nynějším nebezpečí ještě splše může počítati na ru- skou pomoc a podporu, než teh d, když poražena od Japonska, po- třebovala, kdo by ji zprostředko- val čestný mír a našla k tomu ochotné Rusko. Našim západním souse- dům nastává nyní povinnost, zavésti v Číně ten pořádek, jakého potřebují, aby klidně mohli uží- vati toho, co zachvátili. Ale úloha Ruska je mnohem širší. Ono musí pomýšleti nejen jak upokojiti »Velkou pěst«, nýbrž také, jak ochrániti celistvost a nedotknu- telnost Číny na všem ohromném prostranství, kterým se dotýká území říše ruské. Majíce zření k tomu, že naše dráha do Port Arthuru přes Mandžurii ještě není dove- dena dokonce, můžeme směle tvrditi, že p ev- nota položení našeho v Číně zá- visí od energie, s jakou nyní do- vedeme ohraditi Čínu od rozpou- taných laskomin jiných států. Mi- žeme dopustiti, aby evropské velmoci sjednotily se na potlačení hnutí boxerů za účelem obno- vení pořádku a ochrany životů a statků Evro- panů, ale nemohli bychom dopusti ti, kdyby evropské státy chtěly s vrhnouti na celý 500 milliono v národ proto, že chce zachovati s svou víru a civilis aci V tomtéž listě známý spisovatel a publ

FEUILLETON.

Z úst lidu. Jako doplněk k uctění stých narozenin Čelakovského přišla ještě letos pozoruhodná kniha, vydaná Vlasteneckým museem v Olo- mouci: »Lidské dokumenty a jiné národopisné poznámky«, jež z 10 jihomoravských obci v okresích hustopečském, břeclavském a hodon- ském sebrala pl. Augusta Šebestovlá Knih je věnována památce Fr. Lad. Čelakovského, otce slovanského národopisu. *) Je to pečlivá i roztomilá snůška bohatéh materiálu národopisného. Sběratelka — samoučk — zrozená v Kobylí, jedné z oněch 10 obcí. vyrostla v lidu a podnes s lidem žije. Záznamy po dlouhá léta zanášené neupravovala autorka slohově, zanášela beze změny věrně tak, jak to z úst lidu slyšela. Nářečí, fraseologie, skladba — to všechno věrně zachováno. Ukázky ty malují lid po všech stránkách. Začínají kolébkou, končí hrobem. Holový román deseti obeí! Co v něm mudrosloví lidového na každé stránce! Jako v kaleidoskopu míhají se věci rozmarné, veselé, smutné, moudré i ne- moudré, pěkué i nepěkné — jak je podává skutečný život. To víte, že »kútnica« (šestinedělka), dokud nebyla na úvodě, nemá se v poledne z domu ani hnouti — sie divé ženy ji dítě seberou položí místo něho podvržence. Staly se již pří- pady »Naši maminka vyvádívali, že jedna žena taky byla v kůtě a byla sama doma. Just to bylo tak v žňovej čas, nikeho nikde, všecí n poli, a ji se zachcelo vody. Vynde si ke studní. bylo to v pravý poledně, a než se vrátila, už bylo ditě iný, no podvrženec. Lazívalo prejto po zemi, nemluvilo, a dyž temu dala mlíka na tu zem, tož prej slyšela, že to mluví. Divá se kliční důrků, a ono vám se k temu slízali hadi. A to ditě že povidalo hadom: »Papej aji kůpy, *) Čítá 289 stran velkého formátu v hezk úpravé: titulní obraz »Hody v Kobylí«. Pro členy musea za K 2.40, pro nečleny K 3.—.

na enon míčí (mléko), a tož tá matka že si vzala to ditě do putny na záda a nesla ho do Žarošic k panence Marii (marianské poutní místo). A tu prej kdesik z vody u palaší za- volalo neco: »Voher dy putn?« — »Auf dy Žarošic«. — A tož slyša to tá matka, putnu důle a povidá: »Tož ták, tady umíš mluvit doma ne?« — a hrk s tým do vody, a onity divý zeny pustily to pravý jeji ditě ven. Takove ženě nepatří byt v pravý poledně venku, poton má . . « Děti na venkově rostou jako vrby u vody. není kdy mazlit se s nimi, ani peněz na to. »A co si myslijů, že títok lidi včil se s tým možů extrátovat? Kde by na to nastačili, tole mlika kupovat? Dyž tak máme to dítě při prsu, a nestačí mlíka, dá se mu, co je : herteplovica, fazulovica, kminová polívka alebo na sádlen řídko usmažený vajíčk Dité se navalí a běhá to do třech štvr roku jak stupan. Vijů, to je všecko na zvyku - Lebo lukše (nudle) omaščený, to je neco ob zvláštního pro ditě při prsu . . . Nekerá panička by se zbřídila, dyby ji chcel ditě tak nakrmi.

Cumle už věil přestávajů, ale ešče dyž to n- majů kdy chovat, tož temu uvážů cumel, a on to leží. Co sů tak ty možnější, kůpijů cucek (gumový cucák), mlika majů od kráv lebo o kozí dosť, tož to děti taky rádi. A ji moc dávajů kafé s rohlíčkem alebo na talířek mlíka a rohl ček do teho, požvýchajů, a to je dobrý proty maličký . . .« Však matičky v Kobyli také se dovedou pomazlit se svými dětmi, třeba neměly mnoh času nazbyt. Po práci už se najde chvilka v neděli na to celý den. »Moja baruško zlatá,« to je nejčastější, ná potom: »Můj anděličku, můj vtáčku čananej můj beránku, můj holůbku sivej, moje kuřátko. ty si moja celá radostinka z celýho svéta největší. Nastrojený ditě bez tak na to ček aby to člověk pochválil a tož to řikáme: »ín to je čananá dívenka, to je čananej pašoličel tě tě tě — — »To je dívenka natrčená, ta je nastrojená ino!« A to ty děcka enom se učučujů radosťů. A hrají si s dětmi rozmanitě, třeba:

»Pac pac pacušky, šly děvčátka na hrušky chlapčátka šli za něma, trhali jim do klína Když dítě zaslouží, také se mu nedaruje Ale má se trestati s rozumeml »Dyž se ditě po hubě liská, je tuze soplivý Do zádů se taky nemá bit, to se zajiká. P hlavě — to može ohluchnůt. Chlapi, ti odpásu řemoň, lebo pás, a téma přaskama bijú hlava nehlava, a matky zastávajů, protože beztak nerádi vidijů, dyž chlap děti bije — no vít . chlapská ruka l My ženský bijeme tak větší děcka hadr lebo vařejů, a to ty děcka hned sů pod lůžkem. A to nekerý umijů prosit: „Pro boha vás pro- sím, pro všecky svatý, pro panenku Mariu, ma- minečko zlatá, nebite mě !“ Ale sotva vyleze mladý hřišník zpod lůžk už zase špekuluje, jak by se mohl proslaviti Však znáte venkovské kluky, tak s desitkou jar, jací to hrdinové. Nejvíce polehtá jejich hrdinnost nějaký vrstevníček z jiné obce — ter píchne do vosího hnízda ! V Kobylí a Bořeticí nejinak: »Henkaj ide Bořečák malej, podmen něho !« »Čí si, knote ?e »Čičuj«. — Nebojí se. S respektem: »No, řekni, čí si, my ti ni neuděláme.« »Svobodůj.« »A jak je ti?« (roz. křestní jméno). »Jak malýmu kotěti. — Je mně Roman. »Ano, tak se žádnej nemenuje.« »Dyž nechcete věřit, optejte se našich« — Také psaní umí pěkně »složit« dvanácti letý Janek své sestře jmenem rodičů:

Milá Haničko Skazujem tě mnohokráte pozdravovat až sme všecí zdraví a Tekla je taky od noviho roku doma a tetička Kača zkazujů tě pozdravo vat, že mysleli, že dondeš na nás podívat ostatky a taky tě zkázala pozdravovat súsedova Franeka a vdala se na půl kola, taky tě zka zujů tatíček pozdravovat, aby ses tak nevdala, aby ti neutekl jak France. A Maryša se vdala a má ševca, a Sefka je taky vdaná a má haj- nýho žes mohla slůžit aji tady. A máme velků škodu. Tak sme si napásl krávu, až ji drštka pukla a že sme za ňu dlužn židovi. Pši karetku, esli dondeš na novej rok na vagací, půjdeme ti s Teklů naproti. Leť psa- níčko leť, ať si u našej Haničky hned. Jan Havlik č. 104. Sotva horší obžalobu alkoholismu možn si mysliti než z úst zanedbaných, hladovýci dětí otce kořalečníka: »Čí ste děti ? »A tam důle Hlavičkových.e »A proč nejste ve škole ?e »Protože naši nevařili.« »A proč nevařili ?

»Ja dyť neměli co, dyť my nigdá neveče řáváme ani nesnídáváme, Enom dyž neco máme tož jíme.« »Ale obědváte ? »Ano, enom negdy ne.s »Co obědváte ? »No pečený herteple s fazulů, lebo samý negdy polivku. A vedli nás co bývajů, vařival samů řepu k večeři, potom měli henkaj ty je jich děcka takový veličajzný břušiska z t řepy . . .« Zahrádky »před naším« zdobí idylicky ješte tak mnohou naši dědinu. A jsou-li tam, lidé s nimi tak srostou, že bez nich by si nedo- vedli představit nedělní odpůldne a májový večer. Aspoň ne ženský svět a zamilovan mládež. Ptáte-li se, nač si dělají mnozí ty z hrádky před domem, když v nich nic nemají řeknou vám: »No dyž jich má jeden, chce jich mět aji druhej, bylo by to jaksik hlůpý bez nich. Na tak v tů nedělu si člověk rád sedne na lavečku mezi zahrádky. Boz zahrádky by seděl jak n vystrkově.« A děvčata šeptají, klepají, řinčí smichem mezi zahrádkama. »S tů Francků Lineckých to bude přece nejaký.« »Ale di, doopravdy ?e »No! Pane, včera idem s ňú z pola a modrýho kříža uvidíme Královo zelí, to pcha- vlavý. Tekla — to je takovej vidrmoch — mrkne na mě a povidá: »Děvčata, kteráje

poctivá, alo! Vykúsnůt prostředek ze zeliho. Všecky sme ho paňe vykůsly a Francka si ne trúfala. e »Dyž něni poctivá, bez tak ho nevykúsne, protože by ju popchalo. Láska — jak láska, ale horší bývají někdy konce »Ženský byly za ním jak posedlý. Ale po tom, jak se oženil, Marjá ! To byl zlobivee Hned byl bledej jak stěna, hneď zelenej jal žaba, a koně mlátil, div nepadli! Řikávali, dy ho viděli jet: »Ehe, henkaj jede koňiská smrtl Tá jeho žena je prám z teho rodu, co říkajů že by celej svět zglgali, dělá jak kůň, grejea štyrykrát obrálí, než ho dá z hrstí, a ono si hovado hovadský ešče řekne, dyby prej umřel že by si vzál bohatší. »Šak ji chudeře totkaj posvítil, byla ai potom ve špitáli leparírovaná — — Ve službě děvčatům jistěji u sodláka než »u pánů«. Nie po tom nelní »Vy ste děvčata hlápý. Co nendete slůži do Břeclavy, tam majů deset aji dvanást rýn- skýeh a nic se tam nenadělajů. Naša Franck a Králka co si tam vyslůzdy!« »Ale živej koláč taky si donesly, ty babo jedna !« povidala si dovéata pro sebe.

»Já bych nešla slážit do měsla ani za nic. Potom takovej ináč neřeknů jak „šiksla“. Naší maminka povídali, že si Damin nesmí vzít ta- kovů, co slúžila u pánů lebo u žida. Taková je potom fajnová, enom se před zreadlem uli- zovat, lebo se doma čuchtat, pořad obločuje a pořad drhne. Ja milej brachu, my si taky po- klidime, ale mosíme v poli všecko samy, z teho poklizení bychme nemohli byt živi ! . . « Ani o literární kritku nebývá u lidu nouze. A často je velmi připadná, charakteristická. Stařenka chalupnice 69letá: »Di Haničko, zanes kmocháčkom tů knížku, a nech nám pů- čijů zas nejaků.« »A jaký knihy majú u kmocháčků ? »No podívajů se, toť takovů třeba, ta je od Němcovej. Já nevím, jak kdo, ale já nejrači čtu od Němcovej a od Štránskej. O jej! O Něm- covej vím všecko, o jejím životě, no tů a Štránskú mám nejrači.«