V Praze, ve středu une 15. března.

K číslu 74.

Na »Národní Listy« ranní a odpolední předplácí se v Praze v administraci na měsíc 2 K — h ve filiálkách

NAk na měsíc 2 K 30h Poštou: na měsíc 3 K 20h s dvojí zásilkou na měsíc 3 K 80h

Válka. Ruská mobilisace. Z Londýna, 15. března. »Timesu« tele- grafují z Petrohradu: Válečná rada se usnesla mobilisovati granátnický sbor a dva armádní jiné sbory (Sdělili jsme již v ranním čísle.) Granátnický sbor záleží ze tří pěších divisí, které se nale- zají po většině v Moskvě, z divise jízdecké dvou brigád záložní pěchoty. Nové armádě bude nejspíše veleti generál Grippenberg. Není ještě rozhodnuto, kdo se stane nástupcem Kuro- patkina jako vrchního velitele. Port Artur. Z Londýna, 14. března. (C.-B.) »Evening News« sdělují z Čifu: Dle spolehlivých zpráv z Port Arturu rozvíjí se jen nepatrná čin- nost za účelem opevnění. Posádka čítá nyní pouze 4000 mužů. Všechno způsobilé mužstvo odesláno k frontě. Z Port Arturu navrátivší se osoby poukazují na pozoru- hodnou změnu, jež nastala od zimničního prý kvapu při přípravách k opětnému opevnění až k nynější nečinnosti. Ponořené lodi lež dosud nedotčeny. Odborníci vojenští o bitvě mukdenské. Gen.-lieut. šl. Boguslawski praví v berlínské »Tägl. Rundschau«, že Němci, uči- telé Japonců, je obdivují, ale příliš že Japonci jim neimponují. Doby Bedři- chovy a nynější jsou zcela jiné. Ale věčné mo- menty válečného umění zůstávají: duch, od- vaha. Jako jednotné umělecké dílo stoji výše bitvy Bedřichovy, Napoleonovy a Viléma I.

UNl

Hrabě Pfeil v mnichovských »Neueste Nachr.« označuje za velikou vadu v ru- ské armádě stále střídání vyšších vojenských důstojníků. Ač má Rusko na 1400 generálů, takže se mu žádná evropská armáda ve směru tom poměrně ani nepřibližuje, scházejí mu pro důležitá místa před nepřítelem schopné osobnosti a pokud jsou, stále odpa- dávají. Odborník berlínské »Deutsche Ztg.« chválí zdatnost ruskéh vojáka a podvůdců a dovozuje z prů- běhu dosavadní války, že pěchota zůsta- ne i na dále rozhodujícím činite- lem, »královnou zbraní«. Ale neodů- vodněn jest názor, že by války evropské mohly trvati intensivně léta a bitvy v nich několik neděl. Nynější polní tažení — při vzdálenosti 8000 km.! — stojí bez příkladu ve válečnictví proto pochybena jsou veškera přirovnání s dří- vějšími válkami. Z Londýna, 15. března. Z Nučvanu sdělují: Důstojníci, vrátivší se od fronty, vypra- vují, že ruské kapitulace dějí se neustále. Velké oddíly vojska vzdávají se vítězům japonským na milost a nemilost. Vyhladovělí, polozmrzlía zranění vojíni kapitulují stále. Země zbavena je potravin. Sběhové mají jen volbu: smrt anebo kapitulaci. (Třeba míti na mysli pramen zprávy!) Z Tokia, 14. března. (C.-B.) Japonský hlavní stan válečný uveřejňuje obšírnou zprávu o operacích pra- vého japonského křídla u Fušunu od 19. února. Zpráva, začínající bítvou u Cin- čenčenu, končí: Když Japonci na svém pochodu k útoku na Fušun 10. března dorazili k Hunu, shledali, že led uprostřed řeky roz-

Čislo v Praze za 2h a na venkově za 3h Předplacení a inseráty přijímá administrace v Marianské ulici, číslo 3. Tam je též redakce a expedice.

tál. To rušilo a zdrželo útok. Posléze byl pře- chod při překonání velkých obtíží proveden- načež Japonci zahnali Rusy z opevnění na se- verních návrších. Po ztrátě Talinu zapálili Ru- sové na svém ústupu všechny vesnice, aby zba- vili Japonce každého přístřeší za těžké zimy. Z Petrohradu, 15. března. »Slovu Ru- skému« sdělují: Na jedné stanici vnikli vo- jíni různých oddilů do zdravotních vlaků, k od- jezdu připravených. Vylezli na střechy a sedli si na osy kol, tak že vlak nemohl se hnouti. Všechny rozkazy a napomínání byly marny. Na štěstí přijel první sibířský pluk. Generál Gern- gros rozkázal hlasitě, aby opuštěny byly va- gony. Teprve tohoto rozkazu bylo uposlechnuto. Z Londýna, 14. března. (C.-B.) Zpravodj »Reuterovy kanceláře« v táboře Kurokia sděluje ze dne 13. t. m.: Větší díl ruské armády, jak se za to má, dorazil do Tělinu. Zadní hlídka měla s postupujícími Ja- ponci četné srážky. Mají-li Rusové úmysl ustou- piti do Charbina, musí své zásoby z Tělina dále na sever dopraviti, neboť mezi Tělinem a Char- binem nemají žádných zásob (9). Z Berlína, 15. března. »Localanzeigru« sdělují: Dle petrohradských úřadních a soukro- mých zpráv bitva mukdenská vyžádala si třetinu ruské armády v oběť (Bylo již včera námi sděleno, pozn. red.), ztráta to, která může býti ještě zvětšena každý den Japonci, Rusy pronásledujícími. Tito dlouho nebudou moci pomýšlet na odpor s úspěchem. Vojsko ruské musí být napřed doplněno, čeho třeba, musí být dopraveno na vzdálenost 10.000 verst. Japonci učiní seč budou, aby zahradili Rusům ústup do Charbinu. Od nějakého boje u Tělina možno se nadíti jen pokračování smutné po- rážky mukdenské. Ozývají se hlasy, žádající

FEUILLETON. Idiot.

Říkali mu Franta z pošty. Byl to hubený, vytáhlý stařík s ohnutými zády a vpadlýma prsoma. Jeho kostnatá tvář, po- tažená hnědou, sevrklou kůží, z níž nikdy ne- mizel onen karakteristický úsměv blbce, kolem bezzubých, oholených rtů, po léta zůstávala ne- změněna, a z těch ztvrdlých rysů nebylo možno nikterak určiti jeho věk. Mohlo mu býti tak dobře padesát, jako osmdesát let. On sám nedovedl říci, jak je stár, jen tolik se pamatoval, že s kovářem Klabzubou jako děti si hrávali; a kováři bylo už hezky přes sedm- desát! Franta byl blbcem od narození. Byla to jedna z těch nešťastných obětí alko- holu, s nimiž se často setkáváme v našich po- horských vsích a městečkách. Lakotný a brutální poštmistr ujal se ho již jako hocha, přijav jej do služby jen proto, aby využitkoval jeho neobyčejné, fysické síly. Bylo mu konati nejtěžší práce při hospodářství. Nosil uhlí, vodu, nakládal hnůj, čistil stáje a kolny, myl kočáry. Od čtvrté hodiny ranní do jedenácté večer dřel bez oddechu, bez zastávky. A za vše dostalo se mu trochy odpadků, které by panským psům byly tuze špatnými a ani těch nenajedl se nikdy do syta. Zvykl tomu však do té míry, že slušné stravy bál se dotknouti. „Je toho pro mne škoda,“ říkával rozpačitě když mu někdo z útrpnosti podal nějaký zbytek od oběda a nepřijal ho. Za to ze smetí vybíral uschlé kůrky a slupky z bramborů, a zaháněl jimi svůj nedostatek. V zimě v létě spával v kolně na kočáry, ne- maje pod sebou než věchet shnilé slámy a z pokrývku starý, děravý pytel. Při tom však byl Franta spokojen, nikdy s nikomu nestěžoval a za sklenku kořalky udělal co jer mohl. Byla zima, mráz jen chrastil, a od hor svištěl ostrý severák. Dvůr zavát byl sněhem na stopu vysoko. Od časného ráne pracoval Eranta

lopatou a shrabovačkou na odklizení sněhu, kte- rého stále přibývalo. Byl chatrně oblečen a mráz pronikal mu až do kostí. Přešlapoval z jedné nohy na druhou, dýchaje přes tu chvíli na omrzlé ruce. Kdosi, jda kolem, a jat útrpností, daroval mu pětník. Frantovi zaleskly se bezvýrazné oči. Opatrně se rozhlédl kolem, není-li pozoro- ván, a pak, zabořiv lopatou do sněhu, vyklouzl ze dvora a houpavým svým krokem zamířil lov- nou za roh k židovi, kořalečníkovi. Jak pěkně hřála mu v žaludku sklenička „žitné“! Franta byl šťasten. Přikradl se opět šťastně do dvora, aniž byl zpozorován, a pustil se znovu de práce. Teď mu bylo lépe, už ho tak silně nemrazilo, a Franta jal se svým chraplavým hlasem prozpěvovati ja- kýsi falešný nápěv. Bylo mu veselo. Ozvalo se ostré zahvízdnutí a blížící se kroky, ale Franta nedbaje toho, zpíval dále. Ve vratech domu objevila se sedmnáctiletá postava mladého pána, zahalená dlouhým ko- žichem s bobrovým límcem, ve vysokých bo- tách, podšitých kožešinou. Na hlavě měl bobro- vou čapku a v ruce, oděné teplou rukavicí, třímal bičík na psa. Nové zahvízdnutí, a ze vrat vyřítil se veliký novofoundlanďan. Franta, maje vrchem naloženou putnu sněhu na shrbených zádech, uhnul se trochu stranou, aby mladý pán mohl projíti, a sundavaje s hlavy svoji opelichanou čapku na pozdrav, nepřestával bručeti svoji písničku. „Táhni k čertu, starý blázne!“ osopil se mladík na starce a zaklel. Byl dnes ve špatné míře, nepohodl se s otcem ohledně jisté sumy, kterou „nutně“ po- třeboval k ukojení nějaké libůstky, a právě od- cházel z domova mezut a roztrpčen. Již chtěl starce minouti, ale v tom utkvěl jeho pronikavý zrak na tváři idiota a na jeho zpěvu. Náhlá zloba přelétla mu tvář. „Ty chlape nestoudná, ty už jseš zas opilý, vid? Cože — mluz — už jsi zas chl . . .2 zíš,

co jsem ti slíbil za to, budeš-li ještě jednou ... co — mluv...“ vyrážel, zajíkaje se zlobou,a ruka s bičíker. hrozivě se pozvedla. Franta, jemuž s obličeje nezmizel přiblblý úsměv, instinktivně couval před zdviženým bi- číkem, ale těžký náklad strhl jej k zemi a po- valil do sněhu. Mladík, domnívaje se, že je Franta zpit, rozzuřen, vrhl se na něho a bičíkem. sešviha! mu ramena i obličej, nedbaje nářku a sténání ubo- hého idiota. „Já ti vyženu kořalku, lotře m..., jako psa tě zbiju,“ a nová nadávka, ostřejší předešlé, letěla mu se rtů. Křikem přivábena, sbíhala se čeleď a smála se hrubě, pasouc se se zálibou lidí nízkých na surovém divadle. Byla zvyklá podobným scé- nám, opakovaly se dosti často. Mladý pán se vyzuřil a odcházel s povzne- šeným pocitem soudce, trestajícího nepravostia Franta odbelhal se do své kolny, e ponížeností otroka, uvyklého ranám. Za čtvrt hodiny nevěděl o ničem. Jeho tvář usmívala se opět svým věčně stejným úsměvem blbců, bezvýrazné oči hle- děly tupě v před, a bezzubé rty dále bzučely svůj falešný popěvek. Inu, idiot! Takový byl živo“ Franty z pošty. Jen jednou zachvěla se jeho tvář podivným výrazem, oči se pohnuly a Franta se hlasitě roz- plakal. Vyběhl ze své kolny jako štván, a s nářkem vyrazil na náměstí. Po hnědých, zapadlých lících tekly mu slzy, snad první v jeho životě, a ubohá, propadlá prsa třásla se vzlykotem. „Co je ti, Františku?“ ptali se ho soucitní, „což jsi byl zase bit?“ Stařec se zastavil, zoufale rozhlédl se po přítomných a trhaně, po slabikách vyrážel ze sebe: „Ne — ne — já — nebyl — bit — al« — děvečka — mi — řekla — že — jsem — už — starej — a — že — musím — brzo — umřít . ..“ A znovu se lítostně rozplakal.