1
masthead
6. března 1904.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha
3
masthead
„Národních Listů“ k čislu 66.
5
title
Plavec Viktora.
Viktor
6
article
Napsala Popelka Bilian ová.
Napsala Popelka Bilian ová.
Plavec Viktora byl pravý Podskalák
„pravý, povídám, vyšehradský — rozumíme? —
Tuhle je skála, na skále Vyšehrad a pod skalou
Podskalí — tak to jest a vždycky bylo —
a „Podskali“ z Vyšehradu plavalo za Botič
— hm, panáčku. Pod Emausy jest a byl
skaika — víme: skal—ka, a nynější Pod-
skalí se přiživilo na Vyšehradě.““ —
Plavec Viktora žil pro Vyšehrad „tělen
i duší“ — a po smrti že bude spát tam nahoř
u kostela — „rozumíme — na Vyšehradě.
„I kuš — voda tě pohltí a budeš spát někde
pod jezem,“ škádlívali druzi Viktoru.
„Na Vyšehradě budu spát a čerta po
jezem — nás Vltava vydá — to si pamatujte!
A když mne „panna“ (Vltava) shltne, jako jehla
(zaberanéná kláda ve vodních stavbách), půjdu
pod vodou.
A stalo se tak opravdu a plavec Viktora
spí už dobrých třicet let na starém (za presbyteř
kostela) hřbitové vyšehradském.
— Plavec Viktora byl pravý „vyšehradský
ještě — žil v době, kdy Vyšehrad nenáležel ku
Praze.
Statný valibuk a hrompas, „starodávný“ po
ctivoc a ryzí křesťan — to byl Viktora.
Vltavu znal jako „slepý okoun“; věděl, kde
proud „vyhazuje“ a kde „polyká“, věděl, kde
se točí a kde staví, věděl, kde a kdy voda „tá-
hne“ nebo „trhá“ — znal zkrátka povahu vody
„podskalské“ i „výš a dolů“ jako svoji dlaň.
A proto také tolik lidí vysvobodil z náruče
smrti a tolik nebožtíků vytahal „pro patalogii“
Stalo-li se neštěstí a někdo zápasil s vlnami
Viktora „okoukl vodu“ a potom „nadkrojil“ s
v proudu a nebožák byl jistojistě zachráněn.
A řekl-li Viktora: „Už je amen — je pro
„patalogii“ a dost“ — nikdo nešťastníku již po-
moci nemohl.
Bilian ová
Viktor
Podskalák
Plavec
Vyšehrad
Podskalí
Botič
Vltava
Praha
7
article
Viktora věděl, kde a jak dlouho nešťastníl
„ve vodě vydrží“, než pomoc přijíti mohla, vě-
děl i na vteřírku rozměr času, než tam doraziti
bylo možno. A Viktora uměl „vodu loupat
v čns potřeby: mocným rozmachem silných paž
„nesl loďku nad vodou jako plák“, a když byl
nejhůř — šmyk boty s nohou a kazajku dolů
žblunk do vody, třeba prostřed zimy.
Pokud šlo v neštěstí o život lidský, nejhůře
byly u Viktory zapsány vory a led.
A „shýbne-li“ voda člověka pod vor, je
amen, neumí-li si rozumec pomoci „na jasnou
stranu“, totiž „do volné vody“. A „na jasnou
stranu“ z pod voru neuměl si pomoci ani vlastn
Viktorův synek: šel pro mléko a chtěl hrníčel
opláknouti ve Vltavě. Vlezl na vor a — Vltav
si ho „podala“
Zahynul pod vorem na neskonalou lítos
otcovu. —
Ještě horší je to s ledem. Voda „mačká se
pod led a „vsoukne“ tam nešťastníka, neumí-l
se ledu „chytit“
A chytat se ledu, je šlakovitá věc —
Viktora sám toho zkusil a věděl co a jak.
„Lokte na led!“ — řvával už z daleka n
Vliavu, když někdo „sklo prorazil“ — totiž pro-
bořil se na ledě.
„Lokte na led“ — a štěstí pro nešťastník
„chytil-li ho led za rukáv“ — totiž přimrzal-
vodou nasáklý rukáv za velkého mrazu k ledu.
„Ty štíře — máš štěstí: „matka“ (Vltava)
tě držela,“ říkával zachráněnému, jenž řídil se
jeho povely.
S „havětí“ to ještě prošlo při zachraňován
z probořeného ledu. Viktora ho chňap' jako krá
líka — nejraději za límec — a už se ježdík
házel na ledě. Hiůř bylo s dorostlými. Ten táhne
jako pytel bahna.
Nebylo-li prkno po ruce nebo provaz, Viktora
nemařil času — pásek dolů a nůž z kapsy „pře-
čmárnul“ Vltavu až k místu neštěstí a už leže
na břiše a tonoucímu hodil pásek.
Viktor
Viktorův
Hiůř
Vltava
Loket
Vliav
8
article
„Chytej!“ řval jak o soudném dni, neb
„utopencům zaléhá v uších“.
Tonoucí se ovšem chytil, ale nemít Viktor
opory v noži, do ledu zaseknutém, byl by jistě
„sjel do škopíku bez dna“ za tonoucím; byli by
se utopili oba.
„Lokte na led!“ řval znova Viktora na to
noucího.
„Chlape — mrskni sebou“ — velel zase
Viktora, ale nešťastník málokdy poslechl nebo
poslechnout mohl.
Ale tolik mohl Viktora říci o sobě, „že mu
voda nikdy „utopence“ z ruky nevzala“ — totiž
že mu nikdy oběť — ať živá, at mrtvá — z rukou
neunikla.
Zle ovšem bylo, dostal-li se nešťastníkdo
Vltavy, když „ledy šly“
Tu si nešťastníka kry „podaly“ a „roz-
fackovaly“ ho na otřepek.
„No — buď mu, bože, milostiv — ať má
smrť počítanou za očistec,“ říkával v takovém
případě a zbožně čepici smekl.
Ani velké vody Viktora se nebál. Znal ji —
„nařvanou“ už podle „štěkotu“, věděl, kdy kter
přijde a co přinese; Berounka celiny, Vltava
padrť a „červená“ (Sázava) oboje — podle toho
jaká ta velká voda bývá a jak z daleka je, což
mu opět povědělo z jara teplo a v létě mračna
Viktora plavec měl však také svůj „pod-
skalácký cit a čest“.
Jednou v zimě bylí někteří z vyšehradských
„mokříšů“ v Podole na pivě a Viktora byl
s nimi.
Chodilo se po ledě a Viktora měl s sebou
sáňky.
Viktora — duše prostá a měkká — milova
hudbu a v Podole byl zároveň s nimi vyšehrad
ský harfeník.
„Karlíčku, hraj: „Už mou milou do kostel
vedou!“ — dožadoval se Viktora přes tu chvíl
od harfeníka své písničky oblíbené.
Ale Karlíček, ošemetník, nehrál Viktorovi
ale pánům, kteří víc mu platili.
— Počkej, ty smekbidlo! —
Hosté dlouho do noci se zdrželi, ale po
sléz přece bylo jim „stříhat vodu“, totiž jíti p
ledě domů.
A Viktora aby je po saňkách svezl.
Ano — Viktora sveze, ale z úcty k hudb
jenom muzikanta.
Harfeníku zazářily oči a už seděl v san
kách.
Viktor
bůh
Viktor plavec
Karlíček
Loket
Vltava
Berounka
Sázava
Podol
9
article
A pánové jen at jdou napřed — však jieh
Viktora s muzikantem na saňkách snadno do-
Nějak dlouho meškal Viktora s harfeníken
při podolském břehu, ale potom — hahoj
Viktora luskl prsty a již sáňky letěly po umrzl
hladině.
Ale nastojte — ne pod skálu vyšehradskou
ale do prostřed řeky.
A k výseku, kde černala se hluboká voda.
„Karlíčku, hraj — „Už mou milou —“ —
nebo tě shodím do vody —“ a sáňky s nebohým
šumařem stály nad vodou.
Harfeník hrůzou oněměl, ale za minutku
hlas se mu vrátil, a on počal křičet o pomoc.
„Karlíčku — hraj — povídám ti! Nic t
není platno křičet — než sem někdo přiběhne
dávno budeš andělíčky lokat. — Já tě naučím,
hrát jenom pánům! Tady budeš hrát — mně —-
a Viktora držel sáňky na botě nad vodou.
Nebohý harfeník sáhl chtěj nechtěj do strun
a spustil oblíbenou píseň Viktorovu. Viktora stáhl
sáňky na led a poslouchal. Za chvíli prosil zimou
zkřehlý harfeník, aby ho Viktora již pustil.
„Karlíčku, hraj! Teď budeš hrát tak dlouho.
dokud já budu chtít — rozuměl's?
A sáňky zase šmyk vodě blíž.
Ubožák harfeník hrál á hrál, a Viktora zcela
vhroužil se v kouzlo hry.
A vzácně řídký byl to věru požitek: zamrzlá
řeka, kraj kolem do kola zasněžený ve mdlém
přísvitu luny, pozad skála vyšehradská v dumavé
ztrnulosti své a na dálném obzoru světla dříma-
jící Prahy.
A tu nad výsekem ledu v řece zimou a stra-
chem se tetelící šumař a nad ním katan jeho
mstitel, uražený Viktora.
Viktor
Karlíček
Viktorův
Praha
10
article
Ale Viktora nebyl „tygr ani vlk““
Posléze vypadla nebohému harfeníkovi harfa
z promrzlých rukou a poroučela se do temné
hlubiny — Viktora ještě v čas ji zachytil, naložil
ji do saněk k promrzlému šumaři a již jako
šipka letěly sáňky k vyšehradskému přívozu.
Šumař do smrti nezapomněl na výplatu
Viktorovu a často vyprávěl o hrůze tenkrát zažité.
Plavec Viktora byl jinak veselá kopaa
„mokříš od vody“: miloval korbílek. Ale ani
když mu „kudrnatá cestu spletla“, Viktora se
nezapřel. —
Na místě nynější radnice vyšehradské stá-
vala dříve budovička staré radnice, nízká a
dlouhá, po patro. U staré této radnice stával kříž
(jako do nedávna výše ve Vratislavově třídě
„U Šlemínů“), který náležel od pradávna v na-
dání vyšehradské rodiny Pohanů; v nohou kříže
býval starý obraz, představující sv. rodinu.
Rodička boží měla modrý plášť a sv. Josef široký
klobouk; pod obrazem vždycky hořelo světýlko.
Tudy chodíval plavec Viktora obyčejně
domů, ať již s „kudrnatou“ nebo bez ní. A ne
opomenul nikdy v noci pokleknouti u kříže
často lidé okolní slyšeli hlasitou jeho modlitbu
Ale běda, nehořelo-li z jakékoli příčíny pod
křížem světýlko!
„Pane Ježíši Kriste — já tě vidím — máš
vysoké boty, modrý plášť a široký klobouk (jakož
dříve plavci nosívali) a rmoutíš se, že nemáš svě
týlko“ — vykládal si ve splynulé představě
Viktora zašlý obraz.
A skokem letěl na protější stranu ulice
k Pohanovům (dům stojí dosud) pod okna.
„Vy Pohani — roto pohanské — Pán
Kristus nemá světýlko!“ řinčel Viktora hol
v noci na okna v prvém patře.
Viktor
Viktorův
Pohan
Josef
Krist
Kristus
Vratislavův třída
U Šlemín
12
article
Tak vysoky bývaly všecky domy na Vyše
Tak vysoky bývaly všecky domy na Vyše
hradě.
Ale Viktora byl také hazard rytíř dvorný
Zahrada s vinicí vyšehradskou — nynějš
„Najmonka“ — má rozkošnou polohu nad sa
minkou Vltavou. (Teď ovšem úpatím jejím vedo
nová silnice k tunelu.)
A jednou při větší vodě stála na terase v za
hradě krásná paní doktorová — choť majetník
zahrady — ve společnosti několika svých hosti
A plavec Viktora nějakým divným řízením by
tu také.
„Nu, co — Viktoro — přeploval byst.
Vltavu teď?“ tázala se krásná paní s úsměvem
dotýkajíc se tím známě odvážlivosti směléh
plavce.
„Pro vás — krásná milostpaní — hned“
Viktora — můž činu — seskočil s terasy n
břeh, shodil boty a už byl ve vodě.
A v řece šla ještě sem a tam tříštl
Marné bylo volání překvapených hostí i do
mluvy sličné paní — Viktora rytířsky dostá
slovu: přeploval Vltavu.
A jak ho žena potom doma přivítala, Viktor
neřekl.
Naházela prý mu na hlavu kde jaký hrnec
— hlavně prý proto, že Viktora při tom rytířském
kousku svém nějak přišel o — zánovní boty své
A hazard Viktora byl a hazard svůj zaplati
— životem.
Viktor
Vltava
13
article
Někde v místech nynějšího mostu Palackéh
podnikl sázku: při vodě obyčejné přepluje Vltavu
na jednu zápřež tam a zpět.
A ploval. Ale když ploval zpět a byl někde
v půli řece, začal nějak divně ve vodě křičet
prováděl kejkle všelijaké.
Na břehu stojící smáli se a smáli, ale smícl
je pojednou na ráz přešel: Viktora zmizel pod
vodou.
Hned naskákali plavci do loděk a mířili le
tem v ta místa, kde Viktora jim zmizel s očí po
vodu. Illedali a pátrali ve vodě, a — nenalezl
ho živého.
S Viktorou bylo amen!
Pozdě vypátrali utopeného Viktoru poblíž
jezu. Neplaval ve vodě jako břevno — stál ve
vodě opravdu jako „jehla“
A kolem jeho nohy byla zaklesnuta ruk
jiného utopence, kterýž Viktoru do hlubiny stáhl
— Sudba osudu. —
Tak to bylo prve prostřed řeky: Viktor
plovaje zachytil se nějak nohou ve křečovitě vze
přené paži utopence náhodou ve vodě plovoucího
a nemohl nohu vyprostiti — odtud ty divné jeho
„kejkle“ i křik o pomoc, jemuž na břehu stojíe
nerozuměli.
Tolik jich od utopení zachránil a sám o
utopence utopen jest!
Veliký byl poplach na Vyšehradě i v Po
skalí, když rozhlásilo se, že Viktora se utopil.
Přivezli ho na vory a hnedle tu byly ouřady
„s ambulanci“ pro Viktoru — do „patalogie“
Ale ne a ne — druhové nedají Viktoru do
„patalogie““ — Viktora přijde na Vyšehradl
Viktor
Vltava
Vyšehrad
14
article
A nedali ho.
Kde jaká loďka v Podskalí — malé i velk
všecko „šlo na vodu“ a co bylo podskalského.
všecko bylo v loďkách.
A na Vltavě rozvinul se průvod nevídaný
neslýchaný: „národ“ podskalský po vodě pro
vázel nešťastně zahynulého plavce domů na Vy
šehrad.
A teď spí plavec Viktora tam nahoře za ko-
stelem vyšehradským a větry hudou mu tam staré
písně a za tichých noci doléhá k němu tajemný
hukot Vltavy jeho zmitené. —
— Už dávno zmizela rázovitá osobnos
plavce Viktory z podhradí vyšehradského a pa-
měť o něm žije už jen u starších pamětníků.
Vlny nové doby smývají bývalou svéráznos
vltavského podhradí a pod staroslavným Vyše
hradem a teď, kdy Vyšehrad s městem spojer
bude novou tepnou, pel vlastní osobitosti rychlej
a rychleji mízí a zmízí snad jednou docela.
Viktor
Vltava
Vyšehrad
Vyš hrad
15
article
Moře, moře
Moře, moře
Tatranská skizza. Napsal Jan Havla sa.
Kdesi opodál zakřičela sojka, trhaně a drsn
zakřičela, jakoby se byla něčím postrašila.
Starý Malata, jenž právě si na chvíli od-
počíval a zamyslil se, vzpřímil hlavu i rozhlédl
se po okolí, ale sojky už nezahlédl. Hejno křivo-
nosek přehnalo se mu skořo nad hlavou s proni-
kavým vřeskem a celý mrak trskotů vynořil se
na okamžik nad les, oddělující Uhlisko od Pod-
banska. I sýkorky bylo slyšet, a odkudsi z křo-
vin občas dolehlo sem smutné pískání hýlovo.
Havel
Hejna
16
article
— Ako na jar — povzdechl si Malata —
len čo ten sniah o dva, o tri dni skape — —
A podíval se k dopolednímu slunci. Veliké
zářivé, rozlévalo z modrého nebe moře tepla
po horách, od týdne vysoko zavátých sněhem
Všechno se od něho zlatilo, vrcholky Krátké
Ostré za Kriváněm v dálce jen hořely jeho od
leskem. Bylo cítit, jak sníh povoluje a že za ně
kolik dní nebude po zimě zas už ani památky
Sněhem vysoko zapadlé a přetížené větve pla-
kaly nepřetržitým proudem slz a pomalu se
vznášely výš a výše. Bílé, uhlazené plochy sněhu
po zemi vrásčily se, dírkovatěly, prolamovaly se
a zprohýbaly, a pod stromy už na polovie slezly
anebo se proměnily v louže, do nichž co oka-
mžik plesklo několik slz. Jen štíty na obzoru do-
sud ještě měly ten vzhled, který včera za mrazi-
vého větru, ač záře sluneční, s nimi si pohráva
jící, zdála se sesměšňovati jich přísnou, velebnou
tvářnost. Kamenistá byla jako z cukru a bylo
ostatně pravděpodobno, že sníh na ní přetrvá
i oblevu. Vyhlížejíc z nitra pásma, Kamenistá
první se vždy zasněží, často už v srpnu zadívá
se do podhoři s ošedivělou hlavou, a nejdéle ona
sníh na sobě vždy zachovává. Ale i Hliná byla
ještě jako z bílého papíru vystřižena, Križné po-
dobalo se ohromným závějím a na Hrubém i na
Kriváni drželo se ještě bílá pěna i na nejstrměj
ších srázech. Avšak na vlnách lesů bylo už ně
kde poznat, že teplá noc poslední nebyla jen na-
hodilostí, leč předehrou změny času. Černé
skvrny už povážlivě se prodíraly z bílé jedno
tvárnosti obzorů. Nad Zakamenistou jich bylo
několik, Surový Hrádok už skoro celý sčernal
a Trsteníku za ním už mnoho do toho nechybělo.
Aka
Malata
Hrubý
17
article
Les nad Pichou, v jehož lůně zeje veliké vyrů-
banisko, černal se jako ohromná podkova, pásme
pod štítem Kriváně sestrakatělo. Ptactvo, jímž
dnes všude se jen hemžilo, bylo nejpádnějším
svědectvím, k čemu se chystá.
— Ako na jar — opakoval Malata, silněj
zadýmal ze zapekačky, pak vyklepal z ni popel
zastrčil ji do kapsy, plivl do dlaní, a právě, kdy
zazněl povel, sehnul se i on ke kmeni a za
tlačil.
— Ej, hup — —
Ale kmen zapadl do povolujícího sněhu
Na okamžení zastali.
— Eh, zle sa to tiahá, keď sniah kape —
poznamenal kdosi a Malata přikývl
— Vera zle sa to tiahá!
A napadlo mu:
Nemusil by on už se tak namáhat, nemusi
by dřevo tahat ve vyrúbaniskách a připravovat
je k odvážení. Dost se napracoval ve svém ži-
votě. Ale co robit? Doma teď práce není, všichn
jsou na dřevě — a kdyby jen on zůstal, zle
nedobře by naň bylo po celé dědině. I syn by
se po něm divně díval a jeho žena by mu t
osladila při každé příležitosti, třeba že si vy-
jednal při odstupu gazdovstva svůj podíl a ne-
bylo by mu třeba honit se za penězi „po pan-
ském-
Zhořklo mu v ústech.
Picha
Aka
Malata
Verus
18
article
Tak je to tady se starými všude. Podívejme
se na starou Bartekovou. Jediného syna měla,
tak ráda ho viděla, že byla by mu modré s nebe
snesla. I on prý měl ji dříve rád, slova zléhoj
nepověděl. Ten by mi nikdy nedovedl ublížit.
myslila si stará a dala mu všechny svoje peníze.
všechen svůj majetek. Syn se oženil, matka za-
čala mu překážet, ať se utahovala do toho nej-
peslednějšího kouta — a konec? Vyhnali matku
na cestu, žebrat musila, a sotva si střechu našla.
pod kterou může přespat. Nyní zametá už několik
let na horní dědině. Ale Bartekovi nebylo po-
žehnáno, co dostal od matky a zač se jí tak od-
měnil. Se ženou zle žili a vždy se vadili, na
dělech neměl mnoho radostí, a tak rok za rokem
častěji hledal útěchy v pálence. Až jednou stará
Barteková tři dny za sebou neviděla syna. Užj
to nedalo i zastavila jeho dcerku na dědině
„Děuča moje, čo že je s tvým otcom?“ — „Nuž.
čož že by bolo?“ — „Veď som ho už tri dni ne-
zazrela.“ — „Nuž, vera nezazrela! Veď lež
v posteli.“ — „A čo že sa mu stalo — há?“ —
„Či já viem? Prišli z hory ustalý, vypili si pá-
lenky a mamo zle sa s ním vadily. Na druhý der
si láhli, ale ani slova od tej chvile nepovedali
ani jesť nechců, ani piť. Kto vie, čo im je?““ —
A čtvrtého dne Bartek zemřel.
Ještě chvála bohu, že s ním, s Malatou, se
tak nestalo. A kdo ví, zda i jej nebyli by vyhnali
kdyby neměl svůj podíl pojištěný od úřadu. Nelze
dnes věřit nikomu a ničemu.
— Hore, hore — křičel na ně faktor —
ponáhlajte sal
— Ej, hup —
A zase tedy tlačili a tlačili.
Pokřik rozléhal se po Uhlisku, sevřeném se
všech stran lesy, a ozvěnou zapadal kamsi k Za-
kamenisté a na Pod Brezinovů.
Bartek
bůh
19
article
Slunce pražilo jim v obličeje, nohy sklouzaly
po jihnoucím sněhu a pot zaléval jim tváře.
Z vlačuh, jež jindy jezdily pro haluzinu,
přijely jen jediné a ty se náhlily domů. Do od-
poledne prý ze sněhu nebude nic a nedostaly b
se prý už do Kokavy. S vozem že dnes nemožno,
s korbou nemožno, a vlačuhy jen tak ještě že
se dnes vrátí domů. Na Machách a pod Hláji že
bude do zejtřka zas už celé moře — —
V poledne byl úpal takový, že nad tím
všichni hlavami kroutili. Větve smrků byly už
téměř v přirozené své poloze. Podkova nad
Tichou zmizela: celý ten les už se černal a i n
vyrůbanisku pod ním slunce sežíralo sníh, o
krajů i z prostředka. Hukot Belé, zaléhajíní
z dola na Úhlisko, zdál se být jaksi veselejším.
Vrány tiše přeletěly od Brahlí ne druhou stranu
Belé. Hýl už mlčel, ale křivonosky skřečely vždy
rozpustileji.
Malata seděl u ohně v kolibě, sroubené z ně
kolika kmenů a přikryté korou — seděl a pře-
mýšlel. O té zimě, jaké bylo leto, jaké asi bude
jaro, že do něho ještě daleko, jaké asi budou
tohoto roku hody, zda pod sněhem či v blátě.
o těch ptácích, kteří venku vítali slunce a teplo-
trochu o staré Bartekově a o osudu stáří —
o všem a o ničem.
A na Machách že bude zas moře.
Mach
Vrána
Bartekův
Kokava
Tichá
Belá
20
article
Hm, moře. Bratr Malatův jel kdysi do Ame
riky a psal mu odtamtud. Zvláště o moři. Jen
voda, samá voda, nikde kouska země, jen voda
nebe. Musí to být hrozně divné. Malata si toho
nedovede představit. A chtěl by to vidět. Ovšem;
neuvidí — —
Vzpomněl si na malého Miša. Ten vždycky
chce, aby mu vypravoval o moři. Zaslechl něco
vyprávět, pětiletá jeho dušička se tím vzrušila,a
teď by chtěl stále jen o moři slyšet, o mořia
zas o moři.
A Malata často vezme si ho na kolena
povídá mu tedy o moři. Co četl i jak sám sito
představuje. Malý Mišo poslouchá, tváře se mu
jen červenají od nadšení, a na konec vždy si po-
vzdechne: „A či byste šli so mnou cez more.
až budem velký — há?“ — A on dá se do
smíchu, pohladí Miška po hlavičce, a přisvědčí;
„A prečo nie? Pojdem. Sadnem si na vůz, z
priahnem nášho Ryšu, Mišo bude poháňat, a až
dojdem k mori, predáme voz i vola, sadnems
na loď a už budeme na mori. A za morem si
zase kůpíme vůz i vola, zase si sadnem. — a už
pojedem, kde nás oči ponesů.
Malatův
Miška
Ryša
Mišo
21
article
— Ten Miško — povzdechl si Malata —
ešte že toho mám. Však už nikdo jiný ma rád
nevidí, len to dieťa. A až doroste, kto vie, či ne
bude ešte horší, než jeho otec — —
Přišlo smutno Malatovi z toho života, velm
smutno.
Připomenul si, že syn mu nedávno nadhodil.
jak jeho podíl tíži gazdovstvo, že snacha co chví
mu ohřeje, jak on z nich se má nejlépe —
tesknota ho přepadle za vším, co už dávno mi
nulo.
— Len ten Miško, a kto vie, aký bude, a
vyraste — —
A tu sklonil starý Malata šedivou hlavu hlu
boko na prsa i v duchu prosil boha, aby mu
nedal dožít onoho dne, kdy by mu i ten Mišo
řekl první nedobré slovo — —
Pokřik pracujících v nepravidelných pře
stávkách rozléhal se po Uhlisku.
Malata vláčel, tiskl, občas zasekl tu a tam
svou sekyrkou — ale mlčel, ani jednou neza-
křikl, a snad ani onoho pokřiku neslyšel.
Záře sluneční už trochu vyhasínala, ale tepl
bylo dosud příliš veliké, než aby někdo byl mohl
si připustit myšlenku, že ještě se čas obrálí tét
noci nebo v těchto dnech.
— Skape sniah, za cestou do Kokavy bude
bláta a vody, ani more — —
Malata zatřásl hlavou nad těmito myšlen
kami
— Boh vie, ako sa na nedelu dostanen
domou. A dnes je už čtvrtok — —
Otočil se k nejbližšímu a opakoval, co práv
prolétlo mu myslí: Zlá že bude cesta, kdyby ra
ději zamrzlo. Kudy by šli, všude bude vody celé
moře. A jít přece nutno.
Miška
Malata
Malat
Len
Mišo
Kokava
22
article
— Eh, do nedele vera dielako. Kto vie,
dožijem — zasmál se oslovený.
Ale Malata už zase myslil na něco jiného
— Čo asi Miško teraz robí doma? Či vide
mu na um starý otecko? Či nechybuje mu, že
nemá nikoho, kto by mu rozprával o mori?
A tu zamyslil se-
— More, more! Ako že asi vyzerá to more
Kte oko zazre, len vody, vody a vody, veliké
vlny, hukot a šumot — to je more. A nad morem
neba. To dole může ubfť, ale to hore zachránit.
Usmál se: jak lehko řekne se „moře“, ale
kdo dovede si představit, co všechno se skrývá
pod tím slovem? Cestou do Kokavy že bude už
zejtra celé moře — řekli dnes ráno lidé — ale
jak směšně to zni, řekne-li se při takové hlou-
posti: moře — —
V Kokavě neni právě nikoho, kdo byl by už
viděl moře. On, Malata, rád by je viděl, ale je
po něm — chraň bůh nebeský! A snad i navždy
opustiti drahé své hory? Oh, to vi on dobře: toho
by nedovedl urobit! Tak by ho to táhlo domů
že by do roka se jistě vrátil. Vyrostl zde a nechtě
by jinde ani kosti složit, tím méně dokonee
někde jinde žit.
Obrátil se s láskou ve starých svých očích
ke Kriváni, Križnému a celému tomu krásnému
pásmu hor, a zdály se mu v tom okamžení tako
vými, jako dosud nikdy. Ah, nikde on necítil by
se doma v celém širém světě — nikde nenaše
by náhrady za svoje hory.
Narodil se pod nimi, vyrostl s pohledem
na ně, prožil tolik desítiletí v jich zátiší a v nich
chce i zemřít — —
Čo
Miška
Aka
Kokava
Kriváň
bůh nebeský
23
article
Snad se dočká ještě i Miška, až doroste
v šuhaje.
A potom už lépe by bylo, kdyby opusti
tento svět. Beztoho všem zdá se už být pří
těží — —
— Hl'a, dakto ide — zvolal kdosi vedle
něho.
Malata sebou trhl:
— Duro Vrbičan — odřekl, neboť oči jeh
byly dosavad bystré.
— A čo že chce — tázal se někdo jiný.
Malata pokrčil rameny
— Kto že vie. Ale tak sa mi vidí, že dač
nese na chorbte.
Vrbičan musil jíti nedaleko nich, šel-li de
Podbanska, a má-li co vyřídit mezi nimi, přijde
až k nim. Nikdo sebou tedy ani nehnul. Ne-
chali jej dojít na tolik, co by hlas, klidně pro-
nesený, doletěl.
— Kde že ideš? — křikl naň kterýsi z pra-
cujících.
Vrbičan se na okamžik zastavil:
— Nuž, dačo od Singerou nesem Pod-
bansků.
— Čo takvo? — tázal se kdosi zvědavý.
— Či já viem — odřekl Vrbičan a bez-
pochyby náhodou otázku zamluvil: A vám ako že
ide dnes? Tepla máte vera dost a dost. Hadám
aj primnohol
— A cesta
— Vera pridobrá neni, a bude, nazdám sa,
na večer a zajtra ešte plauší. Pod Machami, lu-
dia, ako keby sa more bolo rozlialo, tolko vody
blata.
Už dohovořilo se a Vrbičan chystal se jí
dále, když tu náhle Malata se rozpomnělá
— A na dedine: nového nič? — tázal se
spíše jen mimochodem.
— Vera nič — odpověděl Vrbičan, ale hned
v příštím okamžiku poklepal si prstem na čelo
a chvatně dodal:
— Ej, bou by sem už zabudou: Ako by niel
Malého chlapečke od Malatou našli utopeného
v Belej.
— Ako že až tam sa dostau? — pochy-
boval kdosi.
Ale Malata nemyslil na to, kde se to stalo,
jen to, že by se byl Miško utopil, zaujalo celou
jeho duši.
Miška
Podbanska
Čo
Tepl
Aka
Malata
Vrbičany
Vera
Dura Vrbičany
24
article
— Čože povedáš? — vykřikl zoufale
Vrbičan opakoval.
— A ktorých že Malatou? — zasípěl Ma-
— Nuž, ktorých? Hádám nie od dolních
kde majů dvacaťročního.
— A mrtvo už je to dieta? — zakvíle
stařee.
— Vera hej — mrzutě odřekl Vrbičan
měl se k další chůzi. — Už je mrtvo to dieta.
Nazdám sa, že by boli vám dačo odkázali, kdy
boli vedeli, že idem hore.
— Miško?
— Hej, Miškol
— A kde že ho našli, há?
Leč Vrbičan už se neotočil. Pískal si cosia
kráčel volným krokem od nich. Za chvíli zmízel
v lese.
Malata skleněným zrakem dival se za ním.
— Miško sa utopiu — šeptal si a stále ne-
mohl tomu uvěřit.
Kdosi mluvil k němu něco, ale on neslyšel
— Miško můj teda už je mrtev! — opa-
koval si a prázdnota rozestírala se v jeho hlavě,
v jeho srdci, kolem něho. — Utopiu sa, chúda,
utopiu — —
Slzy náhle vyskočily mu z očí na svraskalé,
popelavé tváře.
Ale přemohl se.
Dotáhl s ostatními kmen na kupu, kam
právě skácené stromy ukládali, zapekl si ve
faječce a potom zlomeným, sípavým hlasem řekl
faktorovi, že musí domů. Vnouče se utopilo — —
— Šak mohou byste ist až zajtra. Dnes už
je neskoro.
— Veď za to — odřekl polohlasně Malata
a šel.
— A že byste prišeu zajtra! — volal za ním
faktor.
Avšak Malata se už nezastavil ani neobrátil.
Neslyšel ničeho, jen bolest velikou cítil v prsou
a takovou divnou prázdnotu.
— Miško umreu — opakoval si co chvíli,
zdálo se mu to být neuvěřitelným
Neboť co zbylo by tu na světě potom jemu,
starci nad hrobem schýlenému?
Malata
Miška
Ma
Vera
Vrbičany
26
article
Jde starý Malata, těžko jde po jihnoucím
sněhu a hlavu hluboko na prsa svěšenu, celý
ku předu shrbený, přemýšlí o mnohých věcech,
nejvíce o smutných.
Chýlí se k šesté hodině, takové truchlivé
šero zaplavuje kraj, ticho jest už všude kolem,
jen hukot Belé je slyšet z dálky a občas za-
šelestí větérek, teplý větérek. A potom ještě leda
povolování sněhu lze uznamenat, ale na to třeba
mit vycvičený sluch. Starý Malata však nyní na-
uvědomuje si ani onoho hukotu ani toho šele-
stění, tím méně jihnutí.
Stromy už nepláčou. Téměř všechno s nich
za dne skapalo, a co zbylo, kape už v dlouhých
přestávkách, tak že nemožno o tom nějak zvláště
hovořit.
Lesy se černají na obzoru, hory bělají. Ale
vzduchem vznáší se něco, co odstraňuje všechny
protivy, v čem černá i bílá barva splývají v jedno.
Soumrak. Tichý a teskný soumrak.
Kdyby aspoň nějaký ten ptáček zaštěbetal.
Ale takto nikde neozve se ani hlásek. Pusto.
On tou pustinou kráčí sám a sám
A věru, už na celém světě zůstal sám a sám.
Belá
27
article
Mišo zemřel. Utopil se. Jeho tělíčko zmo-
dralo, nabubřelo. Ani ku poznání nebude. A za-
hrabou je do země. Mišo odejde na věky. Snad
setkají se tam nahoře. Leč zde, na tomto světě,
on, stařec vetchý, jest už opuštěn, už nikdy ne-
bude si hrát s malým Miškem, už nikdy nebude
ho houpat na kolenou a vyprávět jemu
moři — —
— More, more — zahučel Malata, a náhle
hrozná myšlenka mu bleskla hlavou:
Snad právě ta dětinská touha po moři to
byla, jež Miška zahubila. Měl on rád vodu,
hukot její a šumot, její vlny. Lákalo jej to k Belé
a tam, bůh ví, jakou zlou náhodou padl do jejího
proudu. Vlny chytily drobné jeho tílko, zatočily
jím a udusily v něm život.
A on, Malata, má na té jeho smrti vinu,
velikou vinu. On v něm rozněcoval tu touhu po
moři, tak často mu o něm vypravoval, a ještě
takové pošetilosti mu říkal, že zapřáhnou Ryšu,
sednou si na vůz, a hýbaj k moři — —
Starý Malata potřásal hlavou a těžce
vzdychal.
— Boh buď mi milostivý — opakoval polo-
hlasně co chvíli a tak se mu zdálo, že ty stromy
kolem něho, ty hory v dálce, že všechno ví o jeho
hříchu.
Přešel Brezinovou i Hrdovo, míjel veliké.
opuštěné Košiary na Sekanisku.
Šero houstlo v tmu. Nebylo měsíce, ani
hvězd, jež byly by mu ulehčily cestu. Tma před
ním, tma za nim. Jen tak že rozeznal po pravici
údolí Belé a Surový Hrádok nad ním. Ale po-
zději nemohl už rozeznat ani toho.
Mišo
Malata
Miška
Brezinův
Hrdův
Belá
Ryšo
bůh vědět