ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 c6513090-710f-11dc-ae0b-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 27 celkem · entity: person 63, place 33, org 3, work 3
1 masthead
6. března 1904.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha
3 masthead
„Národních Listů“ k čislu 66.
4 masthead
Strana 9.
5 title
Plavec Viktora.
Viktor
6 article Napsala Popelka Bilian ová.
Napsala Popelka Bilian ová. Plavec Viktora byl pravý Podskalák „pravý, povídám, vyšehradský — rozumíme? — Tuhle je skála, na skále Vyšehrad a pod skalou Podskalí — tak to jest a vždycky bylo — a „Podskali“ z Vyšehradu plavalo za Botič — hm, panáčku. Pod Emausy jest a byl skaika — víme: skal—ka, a nynější Pod- skalí se přiživilo na Vyšehradě.““ — Plavec Viktora žil pro Vyšehrad „tělen i duší“ — a po smrti že bude spát tam nahoř u kostela — „rozumíme — na Vyšehradě. „I kuš — voda tě pohltí a budeš spát někde pod jezem,“ škádlívali druzi Viktoru. „Na Vyšehradě budu spát a čerta po jezem — nás Vltava vydá — to si pamatujte! A když mne „panna“ (Vltava) shltne, jako jehla (zaberanéná kláda ve vodních stavbách), půjdu pod vodou. A stalo se tak opravdu a plavec Viktora spí už dobrých třicet let na starém (za presbyteř kostela) hřbitové vyšehradském. — Plavec Viktora byl pravý „vyšehradský ještě — žil v době, kdy Vyšehrad nenáležel ku Praze. Statný valibuk a hrompas, „starodávný“ po ctivoc a ryzí křesťan — to byl Viktora. Vltavu znal jako „slepý okoun“; věděl, kde proud „vyhazuje“ a kde „polyká“, věděl, kde se točí a kde staví, věděl, kde a kdy voda „tá- hne“ nebo „trhá“ — znal zkrátka povahu vody „podskalské“ i „výš a dolů“ jako svoji dlaň. A proto také tolik lidí vysvobodil z náruče smrti a tolik nebožtíků vytahal „pro patalogii“ Stalo-li se neštěstí a někdo zápasil s vlnami Viktora „okoukl vodu“ a potom „nadkrojil“ s v proudu a nebožák byl jistojistě zachráněn. A řekl-li Viktora: „Už je amen — je pro „patalogii“ a dost“ — nikdo nešťastníku již po- moci nemohl.
Bilian ová Viktor Podskalák Plavec Vyšehrad Podskalí Botič Vltava Praha
7 article
Viktora věděl, kde a jak dlouho nešťastníl „ve vodě vydrží“, než pomoc přijíti mohla, vě- děl i na vteřírku rozměr času, než tam doraziti bylo možno. A Viktora uměl „vodu loupat v čns potřeby: mocným rozmachem silných paž „nesl loďku nad vodou jako plák“, a když byl nejhůř — šmyk boty s nohou a kazajku dolů žblunk do vody, třeba prostřed zimy. Pokud šlo v neštěstí o život lidský, nejhůře byly u Viktory zapsány vory a led. A „shýbne-li“ voda člověka pod vor, je amen, neumí-li si rozumec pomoci „na jasnou stranu“, totiž „do volné vody“. A „na jasnou stranu“ z pod voru neuměl si pomoci ani vlastn Viktorův synek: šel pro mléko a chtěl hrníčel opláknouti ve Vltavě. Vlezl na vor a — Vltav si ho „podala“ Zahynul pod vorem na neskonalou lítos otcovu. — Ještě horší je to s ledem. Voda „mačká se pod led a „vsoukne“ tam nešťastníka, neumí-l se ledu „chytit“ A chytat se ledu, je šlakovitá věc — Viktora sám toho zkusil a věděl co a jak. „Lokte na led!“ — řvával už z daleka n Vliavu, když někdo „sklo prorazil“ — totiž pro- bořil se na ledě. „Lokte na led“ — a štěstí pro nešťastník „chytil-li ho led za rukáv“ — totiž přimrzal- vodou nasáklý rukáv za velkého mrazu k ledu. „Ty štíře — máš štěstí: „matka“ (Vltava) tě držela,“ říkával zachráněnému, jenž řídil se jeho povely. S „havětí“ to ještě prošlo při zachraňován z probořeného ledu. Viktora ho chňap' jako krá líka — nejraději za límec — a už se ježdík házel na ledě. Hiůř bylo s dorostlými. Ten táhne jako pytel bahna. Nebylo-li prkno po ruce nebo provaz, Viktora nemařil času — pásek dolů a nůž z kapsy „pře- čmárnul“ Vltavu až k místu neštěstí a už leže na břiše a tonoucímu hodil pásek.
Viktor Viktorův Hiůř Vltava Loket Vliav
8 article
„Chytej!“ řval jak o soudném dni, neb „utopencům zaléhá v uších“. Tonoucí se ovšem chytil, ale nemít Viktor opory v noži, do ledu zaseknutém, byl by jistě „sjel do škopíku bez dna“ za tonoucím; byli by se utopili oba. „Lokte na led!“ řval znova Viktora na to noucího. „Chlape — mrskni sebou“ — velel zase Viktora, ale nešťastník málokdy poslechl nebo poslechnout mohl. Ale tolik mohl Viktora říci o sobě, „že mu voda nikdy „utopence“ z ruky nevzala“ — totiž že mu nikdy oběť — ať živá, at mrtvá — z rukou neunikla. Zle ovšem bylo, dostal-li se nešťastníkdo Vltavy, když „ledy šly“ Tu si nešťastníka kry „podaly“ a „roz- fackovaly“ ho na otřepek. „No — buď mu, bože, milostiv — ať má smrť počítanou za očistec,“ říkával v takovém případě a zbožně čepici smekl. Ani velké vody Viktora se nebál. Znal ji — „nařvanou“ už podle „štěkotu“, věděl, kdy kter přijde a co přinese; Berounka celiny, Vltava padrť a „červená“ (Sázava) oboje — podle toho jaká ta velká voda bývá a jak z daleka je, což mu opět povědělo z jara teplo a v létě mračna Viktora plavec měl však také svůj „pod- skalácký cit a čest“. Jednou v zimě bylí někteří z vyšehradských „mokříšů“ v Podole na pivě a Viktora byl s nimi. Chodilo se po ledě a Viktora měl s sebou sáňky. Viktora — duše prostá a měkká — milova hudbu a v Podole byl zároveň s nimi vyšehrad ský harfeník. „Karlíčku, hraj: „Už mou milou do kostel vedou!“ — dožadoval se Viktora přes tu chvíl od harfeníka své písničky oblíbené. Ale Karlíček, ošemetník, nehrál Viktorovi ale pánům, kteří víc mu platili. — Počkej, ty smekbidlo! — Hosté dlouho do noci se zdrželi, ale po sléz přece bylo jim „stříhat vodu“, totiž jíti p ledě domů. A Viktora aby je po saňkách svezl. Ano — Viktora sveze, ale z úcty k hudb jenom muzikanta. Harfeníku zazářily oči a už seděl v san kách.
Viktor bůh Viktor plavec Karlíček Loket Vltava Berounka Sázava Podol
9 article
A pánové jen at jdou napřed — však jieh Viktora s muzikantem na saňkách snadno do- Nějak dlouho meškal Viktora s harfeníken při podolském břehu, ale potom — hahoj Viktora luskl prsty a již sáňky letěly po umrzl hladině. Ale nastojte — ne pod skálu vyšehradskou ale do prostřed řeky. A k výseku, kde černala se hluboká voda. „Karlíčku, hraj — „Už mou milou —“ — nebo tě shodím do vody —“ a sáňky s nebohým šumařem stály nad vodou. Harfeník hrůzou oněměl, ale za minutku hlas se mu vrátil, a on počal křičet o pomoc. „Karlíčku — hraj — povídám ti! Nic t není platno křičet — než sem někdo přiběhne dávno budeš andělíčky lokat. — Já tě naučím, hrát jenom pánům! Tady budeš hrát — mně —- a Viktora držel sáňky na botě nad vodou. Nebohý harfeník sáhl chtěj nechtěj do strun a spustil oblíbenou píseň Viktorovu. Viktora stáhl sáňky na led a poslouchal. Za chvíli prosil zimou zkřehlý harfeník, aby ho Viktora již pustil. „Karlíčku, hraj! Teď budeš hrát tak dlouho. dokud já budu chtít — rozuměl's? A sáňky zase šmyk vodě blíž. Ubožák harfeník hrál á hrál, a Viktora zcela vhroužil se v kouzlo hry. A vzácně řídký byl to věru požitek: zamrzlá řeka, kraj kolem do kola zasněžený ve mdlém přísvitu luny, pozad skála vyšehradská v dumavé ztrnulosti své a na dálném obzoru světla dříma- jící Prahy. A tu nad výsekem ledu v řece zimou a stra- chem se tetelící šumař a nad ním katan jeho mstitel, uražený Viktora.
Viktor Karlíček Viktorův Praha
10 article
Ale Viktora nebyl „tygr ani vlk““ Posléze vypadla nebohému harfeníkovi harfa z promrzlých rukou a poroučela se do temné hlubiny — Viktora ještě v čas ji zachytil, naložil ji do saněk k promrzlému šumaři a již jako šipka letěly sáňky k vyšehradskému přívozu. Šumař do smrti nezapomněl na výplatu Viktorovu a často vyprávěl o hrůze tenkrát zažité. Plavec Viktora byl jinak veselá kopaa „mokříš od vody“: miloval korbílek. Ale ani když mu „kudrnatá cestu spletla“, Viktora se nezapřel. — Na místě nynější radnice vyšehradské stá- vala dříve budovička staré radnice, nízká a dlouhá, po patro. U staré této radnice stával kříž (jako do nedávna výše ve Vratislavově třídě „U Šlemínů“), který náležel od pradávna v na- dání vyšehradské rodiny Pohanů; v nohou kříže býval starý obraz, představující sv. rodinu. Rodička boží měla modrý plášť a sv. Josef široký klobouk; pod obrazem vždycky hořelo světýlko. Tudy chodíval plavec Viktora obyčejně domů, ať již s „kudrnatou“ nebo bez ní. A ne opomenul nikdy v noci pokleknouti u kříže často lidé okolní slyšeli hlasitou jeho modlitbu Ale běda, nehořelo-li z jakékoli příčíny pod křížem světýlko! „Pane Ježíši Kriste — já tě vidím — máš vysoké boty, modrý plášť a široký klobouk (jakož dříve plavci nosívali) a rmoutíš se, že nemáš svě týlko“ — vykládal si ve splynulé představě Viktora zašlý obraz. A skokem letěl na protější stranu ulice k Pohanovům (dům stojí dosud) pod okna. „Vy Pohani — roto pohanské — Pán Kristus nemá světýlko!“ řinčel Viktora hol v noci na okna v prvém patře.
Viktor Viktorův Pohan Josef Krist Kristus Vratislavův třída U Šlemín
12 article Tak vysoky bývaly všecky domy na Vyše
Tak vysoky bývaly všecky domy na Vyše hradě. Ale Viktora byl také hazard rytíř dvorný Zahrada s vinicí vyšehradskou — nynějš „Najmonka“ — má rozkošnou polohu nad sa minkou Vltavou. (Teď ovšem úpatím jejím vedo nová silnice k tunelu.) A jednou při větší vodě stála na terase v za hradě krásná paní doktorová — choť majetník zahrady — ve společnosti několika svých hosti A plavec Viktora nějakým divným řízením by tu také. „Nu, co — Viktoro — přeploval byst. Vltavu teď?“ tázala se krásná paní s úsměvem dotýkajíc se tím známě odvážlivosti směléh plavce. „Pro vás — krásná milostpaní — hned“ Viktora — můž činu — seskočil s terasy n břeh, shodil boty a už byl ve vodě. A v řece šla ještě sem a tam tříštl Marné bylo volání překvapených hostí i do mluvy sličné paní — Viktora rytířsky dostá slovu: přeploval Vltavu. A jak ho žena potom doma přivítala, Viktor neřekl. Naházela prý mu na hlavu kde jaký hrnec — hlavně prý proto, že Viktora při tom rytířském kousku svém nějak přišel o — zánovní boty své A hazard Viktora byl a hazard svůj zaplati — životem.
Viktor Vltava
13 article
Někde v místech nynějšího mostu Palackéh podnikl sázku: při vodě obyčejné přepluje Vltavu na jednu zápřež tam a zpět. A ploval. Ale když ploval zpět a byl někde v půli řece, začal nějak divně ve vodě křičet prováděl kejkle všelijaké. Na břehu stojící smáli se a smáli, ale smícl je pojednou na ráz přešel: Viktora zmizel pod vodou. Hned naskákali plavci do loděk a mířili le tem v ta místa, kde Viktora jim zmizel s očí po vodu. Illedali a pátrali ve vodě, a — nenalezl ho živého. S Viktorou bylo amen! Pozdě vypátrali utopeného Viktoru poblíž jezu. Neplaval ve vodě jako břevno — stál ve vodě opravdu jako „jehla“ A kolem jeho nohy byla zaklesnuta ruk jiného utopence, kterýž Viktoru do hlubiny stáhl — Sudba osudu. — Tak to bylo prve prostřed řeky: Viktor plovaje zachytil se nějak nohou ve křečovitě vze přené paži utopence náhodou ve vodě plovoucího a nemohl nohu vyprostiti — odtud ty divné jeho „kejkle“ i křik o pomoc, jemuž na břehu stojíe nerozuměli. Tolik jich od utopení zachránil a sám o utopence utopen jest! Veliký byl poplach na Vyšehradě i v Po skalí, když rozhlásilo se, že Viktora se utopil. Přivezli ho na vory a hnedle tu byly ouřady „s ambulanci“ pro Viktoru — do „patalogie“ Ale ne a ne — druhové nedají Viktoru do „patalogie““ — Viktora přijde na Vyšehradl
Viktor Vltava Vyšehrad
14 article
A nedali ho. Kde jaká loďka v Podskalí — malé i velk všecko „šlo na vodu“ a co bylo podskalského. všecko bylo v loďkách. A na Vltavě rozvinul se průvod nevídaný neslýchaný: „národ“ podskalský po vodě pro vázel nešťastně zahynulého plavce domů na Vy šehrad. A teď spí plavec Viktora tam nahoře za ko- stelem vyšehradským a větry hudou mu tam staré písně a za tichých noci doléhá k němu tajemný hukot Vltavy jeho zmitené. — — Už dávno zmizela rázovitá osobnos plavce Viktory z podhradí vyšehradského a pa- měť o něm žije už jen u starších pamětníků. Vlny nové doby smývají bývalou svéráznos vltavského podhradí a pod staroslavným Vyše hradem a teď, kdy Vyšehrad s městem spojer bude novou tepnou, pel vlastní osobitosti rychlej a rychleji mízí a zmízí snad jednou docela.
Viktor Vltava Vyšehrad Vyš hrad
15 article Moře, moře
Moře, moře Tatranská skizza. Napsal Jan Havla sa. Kdesi opodál zakřičela sojka, trhaně a drsn zakřičela, jakoby se byla něčím postrašila. Starý Malata, jenž právě si na chvíli od- počíval a zamyslil se, vzpřímil hlavu i rozhlédl se po okolí, ale sojky už nezahlédl. Hejno křivo- nosek přehnalo se mu skořo nad hlavou s proni- kavým vřeskem a celý mrak trskotů vynořil se na okamžik nad les, oddělující Uhlisko od Pod- banska. I sýkorky bylo slyšet, a odkudsi z křo- vin občas dolehlo sem smutné pískání hýlovo.
Havel Hejna
16 article
— Ako na jar — povzdechl si Malata — len čo ten sniah o dva, o tri dni skape — — A podíval se k dopolednímu slunci. Veliké zářivé, rozlévalo z modrého nebe moře tepla po horách, od týdne vysoko zavátých sněhem Všechno se od něho zlatilo, vrcholky Krátké Ostré za Kriváněm v dálce jen hořely jeho od leskem. Bylo cítit, jak sníh povoluje a že za ně kolik dní nebude po zimě zas už ani památky Sněhem vysoko zapadlé a přetížené větve pla- kaly nepřetržitým proudem slz a pomalu se vznášely výš a výše. Bílé, uhlazené plochy sněhu po zemi vrásčily se, dírkovatěly, prolamovaly se a zprohýbaly, a pod stromy už na polovie slezly anebo se proměnily v louže, do nichž co oka- mžik plesklo několik slz. Jen štíty na obzoru do- sud ještě měly ten vzhled, který včera za mrazi- vého větru, ač záře sluneční, s nimi si pohráva jící, zdála se sesměšňovati jich přísnou, velebnou tvářnost. Kamenistá byla jako z cukru a bylo ostatně pravděpodobno, že sníh na ní přetrvá i oblevu. Vyhlížejíc z nitra pásma, Kamenistá první se vždy zasněží, často už v srpnu zadívá se do podhoři s ošedivělou hlavou, a nejdéle ona sníh na sobě vždy zachovává. Ale i Hliná byla ještě jako z bílého papíru vystřižena, Križné po- dobalo se ohromným závějím a na Hrubém i na Kriváni drželo se ještě bílá pěna i na nejstrměj ších srázech. Avšak na vlnách lesů bylo už ně kde poznat, že teplá noc poslední nebyla jen na- hodilostí, leč předehrou změny času. Černé skvrny už povážlivě se prodíraly z bílé jedno tvárnosti obzorů. Nad Zakamenistou jich bylo několik, Surový Hrádok už skoro celý sčernal a Trsteníku za ním už mnoho do toho nechybělo.
Aka Malata Hrubý
17 article
Les nad Pichou, v jehož lůně zeje veliké vyrů- banisko, černal se jako ohromná podkova, pásme pod štítem Kriváně sestrakatělo. Ptactvo, jímž dnes všude se jen hemžilo, bylo nejpádnějším svědectvím, k čemu se chystá. — Ako na jar — opakoval Malata, silněj zadýmal ze zapekačky, pak vyklepal z ni popel zastrčil ji do kapsy, plivl do dlaní, a právě, kdy zazněl povel, sehnul se i on ke kmeni a za tlačil. — Ej, hup — — Ale kmen zapadl do povolujícího sněhu Na okamžení zastali. — Eh, zle sa to tiahá, keď sniah kape — poznamenal kdosi a Malata přikývl — Vera zle sa to tiahá! A napadlo mu: Nemusil by on už se tak namáhat, nemusi by dřevo tahat ve vyrúbaniskách a připravovat je k odvážení. Dost se napracoval ve svém ži- votě. Ale co robit? Doma teď práce není, všichn jsou na dřevě — a kdyby jen on zůstal, zle nedobře by naň bylo po celé dědině. I syn by se po něm divně díval a jeho žena by mu t osladila při každé příležitosti, třeba že si vy- jednal při odstupu gazdovstva svůj podíl a ne- bylo by mu třeba honit se za penězi „po pan- ském- Zhořklo mu v ústech.
Picha Aka Malata Verus
18 article
Tak je to tady se starými všude. Podívejme se na starou Bartekovou. Jediného syna měla, tak ráda ho viděla, že byla by mu modré s nebe snesla. I on prý měl ji dříve rád, slova zléhoj nepověděl. Ten by mi nikdy nedovedl ublížit. myslila si stará a dala mu všechny svoje peníze. všechen svůj majetek. Syn se oženil, matka za- čala mu překážet, ať se utahovala do toho nej- peslednějšího kouta — a konec? Vyhnali matku na cestu, žebrat musila, a sotva si střechu našla. pod kterou může přespat. Nyní zametá už několik let na horní dědině. Ale Bartekovi nebylo po- žehnáno, co dostal od matky a zač se jí tak od- měnil. Se ženou zle žili a vždy se vadili, na dělech neměl mnoho radostí, a tak rok za rokem častěji hledal útěchy v pálence. Až jednou stará Barteková tři dny za sebou neviděla syna. Užj to nedalo i zastavila jeho dcerku na dědině „Děuča moje, čo že je s tvým otcom?“ — „Nuž. čož že by bolo?“ — „Veď som ho už tri dni ne- zazrela.“ — „Nuž, vera nezazrela! Veď lež v posteli.“ — „A čo že sa mu stalo — há?“ — „Či já viem? Prišli z hory ustalý, vypili si pá- lenky a mamo zle sa s ním vadily. Na druhý der si láhli, ale ani slova od tej chvile nepovedali ani jesť nechců, ani piť. Kto vie, čo im je?““ — A čtvrtého dne Bartek zemřel. Ještě chvála bohu, že s ním, s Malatou, se tak nestalo. A kdo ví, zda i jej nebyli by vyhnali kdyby neměl svůj podíl pojištěný od úřadu. Nelze dnes věřit nikomu a ničemu. — Hore, hore — křičel na ně faktor — ponáhlajte sal — Ej, hup — A zase tedy tlačili a tlačili. Pokřik rozléhal se po Uhlisku, sevřeném se všech stran lesy, a ozvěnou zapadal kamsi k Za- kamenisté a na Pod Brezinovů.
Bartek bůh
19 article
Slunce pražilo jim v obličeje, nohy sklouzaly po jihnoucím sněhu a pot zaléval jim tváře. Z vlačuh, jež jindy jezdily pro haluzinu, přijely jen jediné a ty se náhlily domů. Do od- poledne prý ze sněhu nebude nic a nedostaly b se prý už do Kokavy. S vozem že dnes nemožno, s korbou nemožno, a vlačuhy jen tak ještě že se dnes vrátí domů. Na Machách a pod Hláji že bude do zejtřka zas už celé moře — — V poledne byl úpal takový, že nad tím všichni hlavami kroutili. Větve smrků byly už téměř v přirozené své poloze. Podkova nad Tichou zmizela: celý ten les už se černal a i n vyrůbanisku pod ním slunce sežíralo sníh, o krajů i z prostředka. Hukot Belé, zaléhajíní z dola na Úhlisko, zdál se být jaksi veselejším. Vrány tiše přeletěly od Brahlí ne druhou stranu Belé. Hýl už mlčel, ale křivonosky skřečely vždy rozpustileji. Malata seděl u ohně v kolibě, sroubené z ně kolika kmenů a přikryté korou — seděl a pře- mýšlel. O té zimě, jaké bylo leto, jaké asi bude jaro, že do něho ještě daleko, jaké asi budou tohoto roku hody, zda pod sněhem či v blátě. o těch ptácích, kteří venku vítali slunce a teplo- trochu o staré Bartekově a o osudu stáří — o všem a o ničem. A na Machách že bude zas moře.
Mach Vrána Bartekův Kokava Tichá Belá
20 article
Hm, moře. Bratr Malatův jel kdysi do Ame riky a psal mu odtamtud. Zvláště o moři. Jen voda, samá voda, nikde kouska země, jen voda nebe. Musí to být hrozně divné. Malata si toho nedovede představit. A chtěl by to vidět. Ovšem; neuvidí — — Vzpomněl si na malého Miša. Ten vždycky chce, aby mu vypravoval o moři. Zaslechl něco vyprávět, pětiletá jeho dušička se tím vzrušila,a teď by chtěl stále jen o moři slyšet, o mořia zas o moři. A Malata často vezme si ho na kolena povídá mu tedy o moři. Co četl i jak sám sito představuje. Malý Mišo poslouchá, tváře se mu jen červenají od nadšení, a na konec vždy si po- vzdechne: „A či byste šli so mnou cez more. až budem velký — há?“ — A on dá se do smíchu, pohladí Miška po hlavičce, a přisvědčí; „A prečo nie? Pojdem. Sadnem si na vůz, z priahnem nášho Ryšu, Mišo bude poháňat, a až dojdem k mori, predáme voz i vola, sadnems na loď a už budeme na mori. A za morem si zase kůpíme vůz i vola, zase si sadnem. — a už pojedem, kde nás oči ponesů.
Malatův Miška Ryša Mišo
21 article
— Ten Miško — povzdechl si Malata — ešte že toho mám. Však už nikdo jiný ma rád nevidí, len to dieťa. A až doroste, kto vie, či ne bude ešte horší, než jeho otec — — Přišlo smutno Malatovi z toho života, velm smutno. Připomenul si, že syn mu nedávno nadhodil. jak jeho podíl tíži gazdovstvo, že snacha co chví mu ohřeje, jak on z nich se má nejlépe — tesknota ho přepadle za vším, co už dávno mi nulo. — Len ten Miško, a kto vie, aký bude, a vyraste — — A tu sklonil starý Malata šedivou hlavu hlu boko na prsa i v duchu prosil boha, aby mu nedal dožít onoho dne, kdy by mu i ten Mišo řekl první nedobré slovo — — Pokřik pracujících v nepravidelných pře stávkách rozléhal se po Uhlisku. Malata vláčel, tiskl, občas zasekl tu a tam svou sekyrkou — ale mlčel, ani jednou neza- křikl, a snad ani onoho pokřiku neslyšel. Záře sluneční už trochu vyhasínala, ale tepl bylo dosud příliš veliké, než aby někdo byl mohl si připustit myšlenku, že ještě se čas obrálí tét noci nebo v těchto dnech. — Skape sniah, za cestou do Kokavy bude bláta a vody, ani more — — Malata zatřásl hlavou nad těmito myšlen kami — Boh vie, ako sa na nedelu dostanen domou. A dnes je už čtvrtok — — Otočil se k nejbližšímu a opakoval, co práv prolétlo mu myslí: Zlá že bude cesta, kdyby ra ději zamrzlo. Kudy by šli, všude bude vody celé moře. A jít přece nutno.
Miška Malata Malat Len Mišo Kokava
22 article
— Eh, do nedele vera dielako. Kto vie, dožijem — zasmál se oslovený. Ale Malata už zase myslil na něco jiného — Čo asi Miško teraz robí doma? Či vide mu na um starý otecko? Či nechybuje mu, že nemá nikoho, kto by mu rozprával o mori? A tu zamyslil se- — More, more! Ako že asi vyzerá to more Kte oko zazre, len vody, vody a vody, veliké vlny, hukot a šumot — to je more. A nad morem neba. To dole může ubfť, ale to hore zachránit. Usmál se: jak lehko řekne se „moře“, ale kdo dovede si představit, co všechno se skrývá pod tím slovem? Cestou do Kokavy že bude už zejtra celé moře — řekli dnes ráno lidé — ale jak směšně to zni, řekne-li se při takové hlou- posti: moře — — V Kokavě neni právě nikoho, kdo byl by už viděl moře. On, Malata, rád by je viděl, ale je po něm — chraň bůh nebeský! A snad i navždy opustiti drahé své hory? Oh, to vi on dobře: toho by nedovedl urobit! Tak by ho to táhlo domů že by do roka se jistě vrátil. Vyrostl zde a nechtě by jinde ani kosti složit, tím méně dokonee někde jinde žit. Obrátil se s láskou ve starých svých očích ke Kriváni, Križnému a celému tomu krásnému pásmu hor, a zdály se mu v tom okamžení tako vými, jako dosud nikdy. Ah, nikde on necítil by se doma v celém širém světě — nikde nenaše by náhrady za svoje hory. Narodil se pod nimi, vyrostl s pohledem na ně, prožil tolik desítiletí v jich zátiší a v nich chce i zemřít — —
Čo Miška Aka Kokava Kriváň bůh nebeský
23 article
Snad se dočká ještě i Miška, až doroste v šuhaje. A potom už lépe by bylo, kdyby opusti tento svět. Beztoho všem zdá se už být pří těží — — — Hl'a, dakto ide — zvolal kdosi vedle něho. Malata sebou trhl: — Duro Vrbičan — odřekl, neboť oči jeh byly dosavad bystré. — A čo že chce — tázal se někdo jiný. Malata pokrčil rameny — Kto že vie. Ale tak sa mi vidí, že dač nese na chorbte. Vrbičan musil jíti nedaleko nich, šel-li de Podbanska, a má-li co vyřídit mezi nimi, přijde až k nim. Nikdo sebou tedy ani nehnul. Ne- chali jej dojít na tolik, co by hlas, klidně pro- nesený, doletěl. — Kde že ideš? — křikl naň kterýsi z pra- cujících. Vrbičan se na okamžik zastavil: — Nuž, dačo od Singerou nesem Pod- bansků. — Čo takvo? — tázal se kdosi zvědavý. — Či já viem — odřekl Vrbičan a bez- pochyby náhodou otázku zamluvil: A vám ako že ide dnes? Tepla máte vera dost a dost. Hadám aj primnohol — A cesta — Vera pridobrá neni, a bude, nazdám sa, na večer a zajtra ešte plauší. Pod Machami, lu- dia, ako keby sa more bolo rozlialo, tolko vody blata. Už dohovořilo se a Vrbičan chystal se jí dále, když tu náhle Malata se rozpomnělá — A na dedine: nového nič? — tázal se spíše jen mimochodem. — Vera nič — odpověděl Vrbičan, ale hned v příštím okamžiku poklepal si prstem na čelo a chvatně dodal: — Ej, bou by sem už zabudou: Ako by niel Malého chlapečke od Malatou našli utopeného v Belej. — Ako že až tam sa dostau? — pochy- boval kdosi. Ale Malata nemyslil na to, kde se to stalo, jen to, že by se byl Miško utopil, zaujalo celou jeho duši.
Miška Podbanska Čo Tepl Aka Malata Vrbičany Vera Dura Vrbičany
24 article
— Čože povedáš? — vykřikl zoufale Vrbičan opakoval. — A ktorých že Malatou? — zasípěl Ma- — Nuž, ktorých? Hádám nie od dolních kde majů dvacaťročního. — A mrtvo už je to dieta? — zakvíle stařee. — Vera hej — mrzutě odřekl Vrbičan měl se k další chůzi. — Už je mrtvo to dieta. Nazdám sa, že by boli vám dačo odkázali, kdy boli vedeli, že idem hore. — Miško? — Hej, Miškol — A kde že ho našli, há? Leč Vrbičan už se neotočil. Pískal si cosia kráčel volným krokem od nich. Za chvíli zmízel v lese. Malata skleněným zrakem dival se za ním. — Miško sa utopiu — šeptal si a stále ne- mohl tomu uvěřit. Kdosi mluvil k němu něco, ale on neslyšel — Miško můj teda už je mrtev! — opa- koval si a prázdnota rozestírala se v jeho hlavě, v jeho srdci, kolem něho. — Utopiu sa, chúda, utopiu — — Slzy náhle vyskočily mu z očí na svraskalé, popelavé tváře. Ale přemohl se. Dotáhl s ostatními kmen na kupu, kam právě skácené stromy ukládali, zapekl si ve faječce a potom zlomeným, sípavým hlasem řekl faktorovi, že musí domů. Vnouče se utopilo — — — Šak mohou byste ist až zajtra. Dnes už je neskoro. — Veď za to — odřekl polohlasně Malata a šel. — A že byste prišeu zajtra! — volal za ním faktor. Avšak Malata se už nezastavil ani neobrátil. Neslyšel ničeho, jen bolest velikou cítil v prsou a takovou divnou prázdnotu. — Miško umreu — opakoval si co chvíli, zdálo se mu to být neuvěřitelným Neboť co zbylo by tu na světě potom jemu, starci nad hrobem schýlenému?
Malata Miška Ma Vera Vrbičany
26 article
Jde starý Malata, těžko jde po jihnoucím sněhu a hlavu hluboko na prsa svěšenu, celý ku předu shrbený, přemýšlí o mnohých věcech, nejvíce o smutných. Chýlí se k šesté hodině, takové truchlivé šero zaplavuje kraj, ticho jest už všude kolem, jen hukot Belé je slyšet z dálky a občas za- šelestí větérek, teplý větérek. A potom ještě leda povolování sněhu lze uznamenat, ale na to třeba mit vycvičený sluch. Starý Malata však nyní na- uvědomuje si ani onoho hukotu ani toho šele- stění, tím méně jihnutí. Stromy už nepláčou. Téměř všechno s nich za dne skapalo, a co zbylo, kape už v dlouhých přestávkách, tak že nemožno o tom nějak zvláště hovořit. Lesy se černají na obzoru, hory bělají. Ale vzduchem vznáší se něco, co odstraňuje všechny protivy, v čem černá i bílá barva splývají v jedno. Soumrak. Tichý a teskný soumrak. Kdyby aspoň nějaký ten ptáček zaštěbetal. Ale takto nikde neozve se ani hlásek. Pusto. On tou pustinou kráčí sám a sám A věru, už na celém světě zůstal sám a sám.
Belá
27 article
Mišo zemřel. Utopil se. Jeho tělíčko zmo- dralo, nabubřelo. Ani ku poznání nebude. A za- hrabou je do země. Mišo odejde na věky. Snad setkají se tam nahoře. Leč zde, na tomto světě, on, stařec vetchý, jest už opuštěn, už nikdy ne- bude si hrát s malým Miškem, už nikdy nebude ho houpat na kolenou a vyprávět jemu moři — — — More, more — zahučel Malata, a náhle hrozná myšlenka mu bleskla hlavou: Snad právě ta dětinská touha po moři to byla, jež Miška zahubila. Měl on rád vodu, hukot její a šumot, její vlny. Lákalo jej to k Belé a tam, bůh ví, jakou zlou náhodou padl do jejího proudu. Vlny chytily drobné jeho tílko, zatočily jím a udusily v něm život. A on, Malata, má na té jeho smrti vinu, velikou vinu. On v něm rozněcoval tu touhu po moři, tak často mu o něm vypravoval, a ještě takové pošetilosti mu říkal, že zapřáhnou Ryšu, sednou si na vůz, a hýbaj k moři — — Starý Malata potřásal hlavou a těžce vzdychal. — Boh buď mi milostivý — opakoval polo- hlasně co chvíli a tak se mu zdálo, že ty stromy kolem něho, ty hory v dálce, že všechno ví o jeho hříchu. Přešel Brezinovou i Hrdovo, míjel veliké. opuštěné Košiary na Sekanisku. Šero houstlo v tmu. Nebylo měsíce, ani hvězd, jež byly by mu ulehčily cestu. Tma před ním, tma za nim. Jen tak že rozeznal po pravici údolí Belé a Surový Hrádok nad ním. Ale po- zději nemohl už rozeznat ani toho.
Mišo Malata Miška Brezinův Hrdův Belá Ryšo bůh vědět