V Praze, v úterý dne 18. září.

K císlu 258. Čisle v Praze za 29 a na venkově za 3h

Na »Národní Listye ranní a odpolední předplácí se v Praze v administraci na mněsíc 2 K —h ve filiálkách

NARUDNÍ na měsíc 2 K 30b Poštou: na měsíc 3 K 20h s dvojí zásilkou

Předplacení a inseráty přijímá administrace v Marianské ulici, číslo 3. Tam je též redakce a expedice.

LSII.

Telefonické zprávy „Nár. Listů“. Německé souručenství. Z Vídně, 18. září. Dnes o 10. hodině dopolední sejdou se bývalí předse- dové levice ke společné poradě, jak by se dalo spoluručenství německých stran za- chovati nadále a na venek projeviti. Jde o společný projev v ten rozum, že má »Gemeinbürgschaft« přetrvati přes volby a tolikéž společný program svato- dušní. »Neue Freie Presse« dodává ke své zprávě: »Volební kompromis je samozřejmě z rozpravy vyloučen.« Oba orgány strany antisemitské vyslo vují se také proti němu co nejroz hodněji. »Jde o věci mnohem důležitější- — praví »Deutsche Zeitung« — »než o to. bude-li v některém okrese zvolen příslušník té neb oné strany. Ostatně byla již alliance německých stran porušena německý- mi nacionály, kteří v severním Štyrsku vyhlásili svého vlastního kandidáta proti do- savadnímu poslanci křesťansko-sociálnímu.« (Je tu patrně míněn posl. Schois wo hl. Kompromis německých stran ve příčině vzájemného zaručení državy mandátů měl by podle jmenovaného listu výhody pouze pro německé nacionály a něme- cké pokrokovce; pro antisemity byl by obětí. Tito si dvakráte rozmyslí hlaso- vati ve všech volbách nebo na ohrožených místech pro německé nacionály, jsou-li vydáni nebezpečí, že se tito spojí s jinými frákcemi proti antisemitům.

Tolikéž píše protí kompromisu voleb- nímu »Deutsches Volksblatt«. Nebyla by prý vyloučena možnost, že, kdyby pohla- váři dohodu nějakou ve Vídn učinili, voličstvo by ji nepotvr- dilo. Vše co může dnešní konference uči- niti, je obnova přísahy z a setrvání na společném programu svatoduš- ním, zejmena pak na požadavku státn němčiny. Tento není prý žádným proje- vem panovačných choutek Němců, kteří jsou pořád ještě ochotni, poctivě s Čechy se vy- rovnati, bude-li státní němčina na- před zavedena. Její předchozí stano- vení je prý státní nezbytností v pravém slova smyslu. Dr. Ebenhoch o českém volebním provolání. Z Vídně, 18. září. Dr. Ebenhoch o volebním provolání k českému voličstvu píše: Vždy více Čechové odpuzují své dosa- vadní spojence, kteří s nimi poctivě smý- šleli a dosud smýšlejí! Nikdy přece ani ka- tolická strana lidová nezůstavovala Čechy v pochybách o tom, že není pro česke státní právo. Čechové musejí tudíž, vy- hlašujíce je, věděti, že se osamocují. Už nyní hrozí opětnou obstrukcí. Z Vídně, 18. září. Vůdcové německo- lidové strany moravské na schůzi v neděli v Olomouci konané se usnesli vysloviti vládě největší nelibost pro úmysl, zříditi na Moravě českou universitu. Vysloveno zároveň očekávání že všichni noví poslanci němečtí odpověděli by na provedení tohoto úmyslu vládního ne- prodlenou o bstru k cí. Osobní. Z Vídně, 18. září. Čestný převor řádu milosrdných bratří v Brně, Basil Druže- cký, obdržel zlatý záslužný kříž s korunou.

Telegrafické zprávy. Z Vídně, 18. září. (C.-B.) »Wiener Zeitung« oznamuje: Ministerský předseda jakožto správce ministerstva vnitra udělil Živnostenské bance pro Čechy a Moravu ve spolku s pány Janem Ottou, nakladatelem v Praze, Janem Topinkou, soukromníkem v Karlíně, Benediktem Ba- rochem, stavitelem v Praze a Prokopem Sedlákem, velkoobchodníkem v Praze, dovolení ku zřízení akciové společnosti pod

firmou: »Česká akciová svíčkárna a voskárna« se sídlem v Praze. Z Vídně, 18. září. (C.-B.) Úřadní list oznamuje: Císař přijel včera v pondělí dne 17. září ráno z Jasla do Schönbrunnu. Vydal následující nejvyšší armádní rozka z: »Armádní rozkaz. S plně odůvodněným dobrým očekáváním hleděl jsem vstříc ma- névrům, jichž se zúčastnily voje 1., 6., 10. a 11. sboru, jakož i větší sbory obojí země- brany. Velice značné tyto oddíly branné moci, postavené v armádní sbory a pod osvědčené vůdce, projevily nejen Mne velice uspokojující válečnou zdatnost, nýbrž daly na jevo také, že se ochotně podřizují vyšší cíle sledujícímu společnému příslušenství. Opětné seznání výtečného ducha a smýšlení Mně tak nezdolně věrného vojska a obou zeměbran stupňovalo se v pravou srdečnou radost, když dnes jich jménem jeho c. a k. výsost pan polní zbrojmistr arcivévoda Railner pronesl slovy dojemnými hluboce procítěné přání a žehnání k Mým nedávno dovršeným 70. narozeninám. Skutečně sym- bolicky následoval tento projev po ostatních předcházejících Mně tak cenných, jako by označoval brannou moc za společný štít vlasť chránící. Jsem Si jist, že se Mnou souhlasí veškerá branná moc pozemní, vzpo- mínám li z pole manevrů s plným uznáním našeho statečného námořnictva,, jež nese vždy a právě nyní za zcela zvlášt- ních a obtížných okolností v dálné Východní Asii tak slavně rakousko - uherskou vlajku. Hluboce pohnut děkuji co nejvřeleji ve- škeré Mé branné moci za její neochvějnou věrnost a oddanost k jejímu vznešenému povolání a k Mé osobě a přeji si vroucně, aby všemohoucnost boží žehnala našim pra- porům a vlajkám ke zdaru milované vlasti a Mého domu, jehož štěstí a pýcha spočívá ve snaze, udržeti to, co věky sloučily. V Jasle, dne 16. září 1900. František Josef m. p. Mému říšskému ministru války.«

FEUILLETON. Svatba. Povídka z Korutan. Napsala Pavla Renanová Byla zima. Silný mráz proměnil sněhovou pokrývku v hladké kluziště, tak že špatná jindy cesta. která ze vsi vedla k jezeru, byla způsobilou k jízdě. Jan, jediný syn Vraného — »za vrcheme bydlícího sedláka, odjel již časně ráno do města se zbytkem obilí, aby nakoupil ještě něco potřeh k nastávající svatbě. Za čtyři dny měl slaviti svatbu s jedinou dcerou sedláka Koženého, bydlícího na druhém břehu jezera. Již jako malé děti měli se rádi. Letos přišel Jan z vojny a svatba měla se stát skutečností. Po celý den sněžilo. Tichým večerem p daly veliké vločky rychle k zemi, zatemňujíce předčasně slabé denní světlo. Ve velké jižbě, která byla osvětlena rudou září ohně plápolajícího v krbu, přecházel starý Vraný. Očekával syna. Kde tak dlouho mešká? — Stará služka, která po úmrtí jeho ženy vedla hospodářství, měla již dávno uvařenou večerní polévku a seděla tiše u kamen, bez účasti hledíc do blikajícího ohně březového dříví. Ticho. — Starý sedlák běžel přes dvůr k cestě. — Po Janovi nikde ani stopy. Však teď! Není to zvonění saní? Jistě! Vycvi- čené ucho hospodářovo dobře cinkot zvonků poznalo. — Vždy zřetelněji! Teď musel za- hnouti. — Však co to? — Cinkot se vzda- loval. Proč? Přijel to přece Jan? — Ah! Starý sedlák pochopil. Usmál se. Príliš zdlouhavá byla cesta kolem jezerní zátoky. Jeník jel k nevěstě přes led. Pln úzkosti běžel k jezeru. Slyšel jasně ono třesknutí — —

»Jene! Jeníku!« hlasitě volaje, utíkal ku předu. Přišel už pozdě. Dobře věděl, že saně musily jeti kolem prohlubně, jejíž led je ne- mohl unésti. O bože! Hrůzou strnulý zůstal státi — dále nemohl. Jenom naslouchal. Teď! — Neustálé zvonění, jakoby koně se obrátili a házeli sebou. — Utíkal zpátky k domovu. Světlo! Rychle k jezeru! Lid uslyšev křik, při- běhl s lucernami a háky. — K prohlubni! — V slabé záři luceren bylo viděti unavené koně pracovati, aby dostali se na povrch. Tenký led ustavičně povoloval. »Prkno!« ozval se něčí hlas. Po delší námaze podařilo se saně vytáhnout na pevný led a koně zachrániti. Jana nenašli. Hledali dlouho — marně Nevěsta Janova běhala kolem jezera, hla sitě bědujíc. Starý sedlák stál všecek strnulý že ani rukou nemohl pohnouti. Minula noc. Druhého dne rozsekali sekeram led kolem místa neštěstí. Konečně zavadi hákem o něco. Byl to Jan. Za dva dny, v den, kdy měla se slavit svatba, konán byl pohřeb. Celá vesnice krá čela za rakví. A poslední vlekl se z chrámu otec, šedivou bouřím vzdorující hlavu maje skloněnu. Ne slzel, ale z černého oka zírala pomsta — — Nešťastný otec — — A Karla — — Modrý dým ležel v hustě naplněné, ne- dávno vybílené jizbě. Nad uměle vyrobeným svícnem z jedlové větve táhly se tmavé páry dýmu, splývajíce s blikavým čoudem voskovie. Nejstarší z rodiny modlil se Otčenáš. Ženy utíraly si kapky potu s čela a slzy z očí. S přísným pohledem a sepjatýma rukama stáli mužové. Karla se vdávala. Konečně zavznělo amen. Všecko spěchalo k vozům, aby odjeli do kostela. Tlampač s pe- strými fábory na čepici vsedl na koně. Z práskání bičů a veselého křiku »Ejchuchu! Juch!« dal se průvod na cestu. Již zmizel. Jen z dáli zazníval bujný smích a veselý jásot.

Statek byl opuštěn. Jenom v kuchyni bylo živo. Kolem plotu plížila se postava. Ostychavě a nejistě kráčela kolem. Co chtěl tam, ten ubohý stařec, který naříkal na Karlu, že ulou- pila mu jediné štěstí, syna Jana — — U vrat se zastavil a naslouchal. Všude byl klid. Spokojený úsměv přelétl mu přes prsty. Pojednou se rozeběhl do dvora a vrazil přímo do kuchyně. Byla prázdna. Z krbu vzal hořící třísku a běžel s ní po schodech na půdu. Po příkrém žebřiku octnul se až pod střechou. Tam nahoře mezi slamou chyběly dva došky. Tam vloží hořící třísku. Jak pěkně to bude hořet! Zacukal sebou a hlasitě zavýskl. Třesoucí rukou vložil třísku do slaměné střechy. — Vesele zapraskl oheň, který pomalu počal hořet. Jen kdyby mohl s třískou dále. Ještě dva, tři kroky, ale dál. — — V tom ozval se výkřik. Svatebčané se vraceli. Rychle! Šlápl nazpět, padl — — S rachotem řítil se žebřík za ním. Krví zbrocený ležel sedlák na podlaze a v ruce držel uhasínající třísku. Do statku vjížděl vůz s muzikanty, za ním druhý, třetí — — Již započal taneční rej — — Náhle zavzněl výkřik. Karla skácela se vedle mrtvoly sedlákovy k zemi. Ze střechy vyrazil rozvzteklený plamen. Pomsta slavila své vítězství.