ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 c05ca4b0-71f7-11dc-885a-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 28 celkem · entity: person 58, place 22, org 1
1 masthead
20. listopadu 1904.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu SZ1.
3 masthead
Strana 9.
4 article Soud.
Soud. (Z povídek paní Angeliny Knedlhansové, bývalé kvartýrské.) Paní Knedlhansová byla rozšafná dáma o tem není pochyby. A zkušená byla! Věcí vě děla, starých i nových událostí pamatovala, ale více starých! Kdyby jí byl Bůh vnukl nápad, aby sedla a sepsala, co vše věděla, byla by dobyla neskonalé zásluhy o celou tu čtvrt, v níž po několik desítiletí obývala. Byl by to býva hezký kus kulturní historie. Ale paní Knedl- hansová neměla té ctižádosti a myslím, že hlavně neměla trpělivosti. Psát — ne. Arci, pokud mí- vala pány na pokoji, napsala se dost. Prázdné listy v kalendářích byly plny poznámek a zá- znamů o povinnostech „pánů“, co který snědl, vypil, kdy mu bylo zatopeno a kolik má zaplati za uhlí. Z této své hlavní knihy „vytahovala“ za měsíc oučty na čtvrtky papíru, a kdykolij připadalo, že se tenhle měsíc nějak nápadně liší od minulého, že „pán“ má nějak menší útratu, zaokrouhlovala číslice, aby se dodělala přiměřeného „průměru“. Málokdy souhlasily záznamy kalendáře s účty, jež svým podnájem- níkům podávala. Účty bývaly pravidlem větší Na štěstí nebyl nad pani Knedlhansovou zřízen žádný revisor účtů, a jejího kalendáře nikdo se nedopídil. Byl bozpečně uschován. Svědomí její bylo vždy klidno. Když sedávala nad kalen dářem a „vytahovala“ pro podnájemníka pořád nost, a když součet vypadl nad očekávání malý říkávala paní Knedlhansová: „Zalracená pamět, zase jsem na něco za pomnělal“ Paní Knedlhansová své paměti křivdila Málokdo měl tak výbornou.
Angelino Knedlhans Knedlhansová bůh Knedl Knedlhansův
5 article
Krom toho psávala pro kuchtu i seznamy prádla. A tím byla její písařská činnost vyčer- pána. Soustavné nějaké psaní bylo jí praci úmornou. Snad jen dvakrát nebo třikrát za rok psala nějaký list — ale toho pak užila! Tahávala se s nim obyčejně od rána do večera a vysmej- čila s papirem a kalamářem všechny kouty svého bytu. Tu bylo světla málo, tu ho bylo zas mnoho, tu ji tlačil stůl. Pravidlem začínala svůj list v kuchyni, pokračovala v ložnici, ale zá- věrek býval dokonán v saloně. Kuchyňský kuf jí byl vysoký, židlička v ložnici nízka, na „fodel“ v saloně přidávala pod sebe podušky, až pak seděla konečně nad stolem jako kočí na kozlíku. A když list skončila, vždycky se musila převléci, jak byla spocena. „Neřádi!“ horlívala tu vždycky. „Tom pak říkají pravobarevné! A já, než napíšu psaní, mám všechnu barvu z blůzy na košili!“ Taková zabarvená košile v prádle bývala skutečně neomylným znamením, že paní Knedl- hansová psala. Ale za to její tradice! V té byla silna, atu jí taky pamět její nikdy neopustila. Vím to bez- počně. Slyšel jsem od ní některou historku po druhé, po třetí, někdy i po desáté, ale vždy bývala na vlas a do slova stejna, jakoby měla paní Knedlhansová v hlavě stereotypový od- litek. Tehdáž paní Knedlhansová sotva tušila — a taky žádný z jejích posluchačů — že je ja- kýmsi předchůdcem fonografu. Dotknouti se slovem nějaké události, vzpomenouti nějake osoby — to bylo, jakoby se dotkl knoflíku neb péra, jímž se spouští stroj. Paní Knedlhansová, byla-li právě v náladě, otevřela ústa, a jak věc vyprávěla loni nebo předloním, tak se jí od- víjela se rtů dnes, ani slabiky nechybělo.
Tom Knedl Knedlhansová
6 article
Zkrátka, byla to panička ústního podán vzácně přesného, věrného, byla zkušena a do- vedla poraditi, kdykoli ji kdo jen požádal. Někdy radila i bez požádání, což jí časem vyneslo ne milou mrzutost, chudáku. Vždyť osvědčovala jen dobrou , vůli! Tehda, když se to stalo s panem Kratinou a paní Kratinovou, měla věru mnoho starosti dokonce jí šlo o život, ač jestliže poněkud ne- přepínala. Neboť „šlak prý ji mohl ze všeho trefit“, ujišťovala ještě dlouho potom. Rád byeh byl viděl šlaka, který by si byl troufal na pan Knedlhansovou. Tak se to událo: Do domu, v němž pan Knedlhansová byla již nejstarší nájemnicí, ná- sledkem čehož domnívala se miti zvláštní práva, především jaksi právo smírčího soudce, přistěho- vali se před časem manželé Kratinovi. Sluší poznamenati, že paní Knedlhansová, když si párek dobře prohlédla — a paní Knedl- hansová měla zrak! — hnedle tehdáž pronesl se: „Tohle, myslím, nebude dělat dobrotu!“ — Nikdo nevěděl, jak to myslí, ale události daly ji málem za pravdu. Pan Kratina totiž byl už nějak v lelech, jeho panička pak něco přes dvacet, snad už pětadvacet. Soudím tak z jisté břitké poznámky paní Knedlhansové, která jednoho dne řeklat „Zasloužil by jinejch pětadvacet, ne tako- vou mladou ženu!“ Medle, čeho se to mohlo týkati než věku paní Kratinové? „Taková nerovnost!“ dodávala panička se zlověstným výrazem. „To může vést k pěkným koncům. Ale přes to brzy přiklonila svoje sympatie k paní Kratinové. Příčina byla přirozena. Jed- noho dne Kratina své choti velmi ublížil — paní Knedlhansová nemohla vidět bezpráví, jak ujišfovala.
Kratina Kratinův Knedlhansův Knedlhansová Knedl Knedlhans
7 article
Nějaká neshoda tam vznikla, a ač to bylo přes celou chodbu, paní Knedlhansová všechno vyslochla. Došla si prostě k těm nejzadnějším dvetim a přitiskla na ně ucho. Všemu rozuměla, všemu, jen jedno slovo pak padlo na konec, to, aě dobře nepochytila, naplnilo ji hrůzou. Aspoň se na to později dušovala. Celou noc jí leželo v hlavě, povídala; rána se nemohla dočkat. Ráno jí byla sítuace jasna. Vyčkala tak dlouho, až vrzly dvéře u Kratinů, a pak ve svém salupu vyhrkla taky ona na chodbu, do trhu. Na sehodech střetla se s paní Kratinovou. Pozdravila eo nejpřívětivěji, jakoby se ne- chumelilo, a dodala, jako by syrobu ukápěla: „I to půjdem spolu, mladá paníl“ Polom však se na ni podívala, zastavila se a řekla nanejvýš soucitně: „Co pak je jim, mladá paní? Oni plakali?“ Možno, že by se paní Kratinová nikdya nikomu ani slovem nebyla zmínila o půtce s manželem, ale bolest byla příliš čerstvá, a když na ni paní Knedlhansová tak soucitně ude- řila, neodolala a svěřila se. Ano, stalo se, pla- kala. Večeře nebyla včera Kratinovi dosti tepla, stuchal se a peskoval ji. No, jsou někdy mrzu- tosti a neobejde se člověk bez nich, taky by si to dala všechno libit, snad byl muž z práce nějak rozmrzelý a snad byla večeře málo ohřáta. Alo konečně jí nadal. „Nadal!“ zvolala paní Knedlhansová. „Nadal! Řekl mi: ty jsi takové fem ninum!“ „Ježíš Marjá!“ vykřikla paní Knedlhansová A hned potom odplivla. Toto odplivnutí paní Kratinové dodalo Jestliže posud by si byla mohla a chtěla na- mluvit, že to není tak zlé — odplivnutí paí Knedlhansové ji přesvědčilo, že se jí stala hrozná urážka. Proud čerstvých slz vyhrklj z očí.
Knedlhansová Kratina Kratinův Kratinová Nadal Marjá
8 article
„Tohle si nemůžou dát líbit, mladá paní!“ Za hovoru došly do průjezdu, a tu metla domovnice. Pozdravila, vzhlédla k paní Krati nové, a ten pohled chytila paní Knedlhansová. „No, dívaj se, dívaj, paní domovnice. Chudák, mladá paní! Femininum jí nadal její pán!“ Paní Kratinová sice nestála o to, aby se její příkoři tak rozhlašovalo, ale již to bylo venku a již domovnice utřela dlaní hubu a řekla: „No, to jim to brzy začíná! Jo, starš pán — Zkrátka a dobře, do večera věděl celý dům jak byla mladá paní pohaněna. A jestliže někdy někdo přiléval kapky oleje do ohně, tu ho by celý sud. Vědomí, že pohana její jest už ve řejná, podněcovalo paní Kratinovou a dráždilo vždy víc, paní Knedlhansová přičinila svým dílem, seč byla — a paní Kratinová rozhodla se, že zadá o rozvod. „Nic jiného nemůžou udělat,“ schvaloval paní Knedlhansová, „a jestli budou potřebovnt svědka, já to dosvědčím. V tom okamžiku svěřila se paní Kratince že „náhodou“ byla za dveřmi, že všechno vy- slechla, a „takhle prý se jí osrdí v těle“ při ton třepalo. „Tohle kdyby mně byl řek' můj nebožtík Můj Bože — co bych mu byla udělala! Ale mů. nebožíík pán si nikdy nic takového nedovolil — ten si jinak ženy vážil!“ Neznali jsme nebožtíka pána, ale jistě měla dáma pravdu. Paní Knedlhansová jistě vzbuzo vala úctu a její nebožtík sotva kdy se odváži oposice. Šlo-li skutečně o rozvod, nevím, ale soud byl; zdé se, že soud pro urážku na cti. Nebot jednoho dne dostala paní Knedlhansová obsílku.
Kratés Knedlhansová Kratinová Kratinův
9 article
„Tenkráte — ujišťovala — myslela jsem, že mě šlak trefí. Jakživa jsem u soudu nebyla — už mě to mrzelo, že jsem v tom. Ale musela jsem jit. Vždyť stálo na obsílce, že by mě před- vedli, kdybych dobrovolně nepřišla. Kriste pane, snad aby pro mě byl přišel policajt! Paní Knedlhansová tody šla svědčit. „Kolena pode mnou hrkaly, židli mně dát musili. A pak to začalo. Kratinka přišla jak umu- čení, její muž se smál jako pes.“ Paní Knedlhansová při té vzpomínce za odplivla. „Vzali to zkrátka,“ končila paní Knedl- hansová. „Kratina byl dočista osvobozen — totiž, k tomu to ani nedošlo. Soudee řekl ke Kratince: Paničko, víte co je femininum? — Já si zakryla oči, abych to ani neslyšela. Horko mě polejvalo, košile se mi lípla na tělo. —A soudce povídal ke Kratinovi: Měl jste v úmyslu svou paní urazit? — Neměl, řekl ten holomek. — Soudce povídá ke Kratince: Taky to nen žádná urážka, paničko. Femininum, to je, jako by vám řekl: ženská! Je to latinské slovo. No, a ženská jste. Podejte si ruce. — Myslela jsem, že se propadnu. Vstanu a povídám: Já nebudu vyslejchaná? — Ne, řekl soudce. Pan Kratina nepopírá, že to řekl. Ale urážkato není.“ „Jako by mě ve žluči máchal, když jsem šla tam odtud. Tak ona husa žalovala, co žádná urážka nebyla. Jestli pak by to komu napadlo — A když jsme přišli k domu, obrátil se ke mně Kratina a povídal mi tak jedovatě — ale tak jedovatě, jakoby mě žhavým drátem propaloval; Paničko, vy jste taky hezké femininum! —A pak si vedl ženu domů a ta sůva se mi ani nepoděkovala. — Odležela jsem to, tenkráde my sleli, že mě odnesou na Volšana. Zaplať Pánbůh. vylezla jsem z toho. — Za půl roku se Kratinovi vystěhovali. Ale to jsem po nich vykouřila Ypeilon. dům!“
Knedlhansová Knedl Kratina Horka
10 article Fragmenty.
Fragmenty. Z knihy „Zlatá nil napsal V. Mrštík. Betlém. Dělo se u nás něco slavného . . Tatínek pro své 35-, 33-, 31-, 29leté dět budoval Betlém ... A tak se do něho zabral, že se nedal od volat. Od bratra z Brna došel stočený jakýsi ba- líček, a jen ho rozvinul, hned jak kočce zajiskřily mu oči, rázem s duše setřel všech dvacet pět let a víc, než kolik jej od těch dob dělilo, kdy nám ještě maličkým budoval svůj nezapomenutelný Betlém. A odpoledne už jej každý vidět moh v práci. Rozložil před sebou pomalované archy s pastýři, beránky, jesličkami, osly, nůžky vza do rukou a stříhal a stříhal, ani zdřímnouts nešel po obědě, jak dělával, k židli jakoby je přilepil a od nůžek jen litaly: stromky, keříčky králové, mouřenín, Ježíšek, služka .. Když nastříhal, zamíchal si ševcovský maz rozložil na stůl starou korrespondenci, vybra lístky, tuhé navštívenky, pozvání k tanci, oltáři na hon a nastalo lepení. Na lístku, kde nám Berta oznamoval,že potřebuje 5 zl. do týdne, skvěl se bílý anděl, na lístku, kde nás „kdosi“ upomínal o zplacení dluhu, na který se nikdo už „nepamatoval“, byl beránek řvoucí, na kartičce, kde nás dr. Drbal na koroptve zval, pestřil se orientálský král na kartonu, kde nám zapadlý jakýsi kamarád oznamoval veliký den svého snoubení, ležel psíček střepatý s ušima zdviženýma a umou- něnou tlamou... Osla přílepili jsme na lite- rární oznámení, že kterýsi přítel náš slaví čtyři- cetileté svoje „abrahamoviny“. Slon napnul se na loňský kalendář firmy Krátký a spol., s blaho- přáním k Novému roku .. Přišla hospodyně a s rukama od mouky taky se dívala.
V Mrštík Ježíšek Bert Drbal Betlém Brno Oslo Krátká a společenský
11 article
„Co je to zač — to hrbatý zvíře? „To je dromedár. „Dromedár? A líídi! To je to hrbatý.“ Mohli jsme také říci, že je to velbloud, nle co by Hrdličková měla z velblouda? Řekli jsme tedy, že je to dromedár. A bylo vidět na ní, že je jí dromedár nepoměrně milejší než velbloud. A tak s Beduinem přilípnul ho tatínek zas n Františkův listek, že už je v Osoblaze a kra- jina že nestojí za nie. Pro všechny už nalepené figurky měl při- pravenou papírovou tašku od mouky a tam t všechno bohatství své skládal. Ale ne dřive, až když ,to bylo, jak se patří, suchý“. Napředs na anděla sed' a teprv, až uschnul, putoval mezi nalepená už zvířata, ptáky, k Marii Panně pastýřům, králům ... tam to všechno spaloa čekalo jen, až přijde čas, kdy je všechny tatko přilepí, vystříhá a vystříhané přilepí zas na malé hůlčičky ... Ty potom .. To jsme ale ještě nevěděli, co bude ,po- A dnos už jen tolik se pamatuji, že ,město s byzantskými věžemi a pokřivenými hradbami vystavěno bylo na skále do kopečka vzhůru ta skála že byla z lepenky, postřibřené jakýmsi blýštícím se pískem. Jak to pokřivil, jak zpře- lámal, zformoval, aby to byla skála a ne kus po mačkaného papíru — je pro nás do dnes nepro niknutelným tajemstvím.
Hrdličková Františkův Marie Osoblaha
12 article
Bratr přijde ze školy a vidí tatínka sedět Pod ním i před ním bylo od ústřižků červeno. modro, žluto — zelenaly se stromy, modraly královské hávy — od samých barev přecháze zrak ... Tatínek jakoby nic. Nůžkami vystřihova jakousi holubičku s červenýma nožkama a hned na to do práce vzal Peršanku s turbanem. „Pro boha, do čeho jste se to dal? Žďuchl jsem joj pod stolom... Usmál se. A byl také rád. A že ještě sám bude psá Bertovi, má-li takových panáčků víc, sám že koupí nějakou tu hvězdu a anděla s „Gloriain excelsis deo — Ale taťkovi chyběly nejen hvězdy, ale i měsíc, koberce, guirlandy a veliké jesle. Ty, co měl, byly malé a nijak nestačily k rozměrům jeho koncepce. Mělo-li to být, jak on si to myslil, musí mí veliké jesle a pod skálou... Na ty budou svíčky svítit a osel bude dýchat ... „Nevím, nevím, jak mu to všechno po- řídíme,“ pravil bratr — „a potom“ — —
Peršanka Bert
14 article
Ale ani to nevím už dnes, co mínil tenkrát svým ,potom' a také to proto nepíšu. — —-- Ale bože! — — — Jak jsme při tom všeci byli malí . .. Mně bylo zas pět a půl, bratrovi o něco víc a tatínkovi, tomu už dokonce byly tři jenom léta a tu chvíli jakoby seděl na zemi s námi hrál si na Betlém. —
Betlém
15 article Pepka.
Pepka. Z hovorů samoláře. Venku jíní, v oknech mráz — ani vstávat se mi nechtělo . .. Hověl jsem si jako kníže pán — jen jsem rozkazoval: „Pepka, snídaní! Vodu! Chleba! Sirky Med! — Pepka, nedala's mně lžičku! Pro Krista, kdy už jednou zatopíš... zapaluješ už půl hodiny . .. „Dříví je mokrý . .. „Máš si ho dát usušit. Mám já je sušit? Jednou je dříví mokré, po druhé vítr sráží kouř. po třetí nemáš papír — kdy pak se toho do- čkám? Dyť je to k pláči s tebou, jdi už a top.“ Byla to přiblblá děvčice, chodila ještě do školy, ale už tak byla vycvičena věčně týmiž hovory o tomtéž, že se bylo co divit, jak si jen přece do hlavy vpraviti dala seznam domácích potřeb a náležitostí. Už také netopila půl hodiny. ale hned měla plamínek; jen co by jiskru roz- křísnul, dva, tři kousky uhli na to a bylo teplo v mé světničee jako v lázni. Sotva zatopila, vedle v tatínkově světničee cídila boty. „Pepka!“ „Co chcó? „Kde mám střevíce? Dyť nemám střevíe — kde jsou? Pepka hledá střevíce a najde je konečně u mé postele. „Tadyk só... Tutkaj je majó po kůžó . ..“ „Kdo to jakživ slyšel, střevice pod kůžó l.. Kdo je tam dal?“ „Já novím.- „A já to mám vědět?“ A Pepka lítala, snášela, topila a topila, a z lůžka hrabat se začal i její pán. „Pepka, jdi ven, já se budu oblékat . .. Pepka mrskla po mně okem, je-lite možná .. „Neslyšíš? „Já huž du. „Boty mám v pořádku?“ „Majo! „Tak včil zavolej Cvrčka, ať sem jde. Brl beztak ještě spí.“ „Spí — „A kdo pak mně vzal zas tady svíčkus stolu? Svícnů mám šest a svíčku ani jedinou.
Pepek Chlebo Med Krist Bota Cvrček Maja
16 article
Já potom abych pečetil prstem! ... „Pantáta ju vzali, pré do lucerny — „Tož už jdi. Já budu vstávat. „Já huž du do školy. „Tak jdi.“ Pepka už ve dveřích, ze dveří v síni Sbírá na zemi ležící „tabulku“ a s tabulkou knížky. — „Pepka „Co cheó?“ — Tabulku a knížky choval už v náručí. — „Kdy pak mně přijdeš zamést? Včera's ne- zametala. Podívej se, jak tu bydlím. Myši sem lezou, drobty máme po zemi, po stole, v posteli jak pak by nelezly? Víš, kolik jich už tatínek chytl? Třináct! Já sám tři. To mě sežerou, ne budeš-li zametat. „Já chcela včera zametat a voni psale — „Tak, já jsem psal. Tož přijď, až nebudu psát — „No šak.“ „A už jdi, ať nezmeškáš — Bylo, pravda, hřích, tak se na děvčeti pást, ale to bývá už tak, když venku leží jínía v oknech desetistupňový mráz . .. A zima byla, zima, hned jsem se schoval zas do peřin, přikryl hlavu a tak setrval až do deseti hodin .. Když přišla Pepka zamést — já zase psal
Pepek
17 article
Voda. Měl jsem v Orlických Horách dávného přítele. Ve Velké Řetové, nedaleko Ústí nad Tichou Orlicí. Zval mě jednou tolik, že jsem se vydal za ním na několik dní. Ne, k němu jsem se ne- stěhoval, ale k dobrému jeho známému, Pláčkovi. vdovci a rolníku na větší usedlosti. Měl statel o samotě stojící v jabloňové zahradě a byl pod- zim už. Světničku v rohu obrácenou měl jsem k lesům a vidět z ní bylo i do jabloňové zahrady Únavou po práci málo jsem tenkrát spal, ale šťastný jsem byl a dlouho už před tím, ba an potom, nezažil jsem tak dokonalého ticha, tal velké němoty přírody jako tenkrát tu. Až na denní, krátké styky s přítelem ne- musil jsem mluviti s nikým. I domácí byli takov šetrní a jediné, čím mě statkář pobavit hleděl. bylo, že mě přehnal všemi svými lesy. A že jemu bylo Ptáček, i lesům přezděli Ptáčkových Hor.. Měl velké, černé a vyvedl mě až na nejvyšší vreh. Tam odlud že je vidět Sněžku. Hrby Krkono opravdu rýsovaly se tam v zadu v mrákavou mizivou dál. Byla zima už na horách a z dalek dívala se až k nám ... Pak na kraj lesa mě vyvedl, kde synek jeho krásný černooký hoch pásl těžké kusy dobytka měl oheň a pekl zemáky. Ilned přisednul jsen k němu a přikládal. Ruce mi voněly dýmem Davno před tím a dávno zas potom nebyl jsen tak po zvířecku na tom světě rád, jako s tín černookým Jankem, na kterého dosud vzpomínán jak na krásné nějaké děvčátko. Divný to tam kraj.
Pláček Orlický hora Velká Řetová Ústí nad Tichá Orlice
18 article
Snivý, milý, důvěrný, útulný, český a hlou- bavý jako ty lesy. Ženy Manesovsky vzácných linii, charaktery rovné největším postavám Něm cové, Světlé... Po Českých Bratřích zbyla tam už jenom památka: kalich a skryté jejich skrýše . .. Ale, nač nejživěji vzpomínám, je — tam ter kraj že jednou zas v životě uhasil mou věčně živou touhu po vodě ... Na řece zrozen, horskou vláhou křtěn, ko lébku svou v chaloupce jsem míval, která na skalce stojí a trojí voda teče kolem ní. A celý rok jsem trnul vždy touhou, kdy že nadejdou zas letní měsíce a jaký to bude život zas u naší říčky ... Pravda, rádi jsme chytali ryby, kmotříček celý rok nám udice schovával, abychom, až zase přijedem', hned je omočiti mohli pod jeho cha- loupkou — — ale ty toulky po březích, voda, voda, kolébající se v slunci s bílými beránky mráčků plujíeích po nebi, hmyz přenášející se nad řekou, šeplání vlnek, šplouchání vrb a di- voká rozkoš, když tak nad vodu sebou hodil těžký kus ryby a za chvíli zas — — voda, voda byla mým živlem, po té stonal jsem celý svůj věk .. V Řetové řeky ovšem nebylo, ale za to: kudy cesta vedla, tudy stružka bublala, nitkami jejich protkán byl celý kraj. A když večer dě- dinka stichla a byl jsem sám, vodou, vodou za- burácelo to se všech stran, byl bych ji poslou- chal tak do rána .. Tam jsem se konečně nasytil, napil za kouzelných zvuků milované vody, okny jsem ji slýchal, když u stolku do noci jsem vysedala ledva ráno víčka jsem potrhnul, nachýlil sluchu — první zas, co zažvatlalo okýnkem, byla zase ta čišťounká, chladivá voda, stékající v úpatí pramenicí tam někde v temenech Pláčkových Hor . ..
Pláčkův Německo cová
20 article
Vítr byl pojednou jediným pánem nad námi. Se strachem jsme lehali, jak bude ráno, se stra- chem jsme vstávali, jak skončí den. Dle něho řídilo se i celodenní naše myšlení: jak se obrát a kam šlehne daleký jeho bič. To zas bud mrazem lehne, co hlavu bylo pozvedlo už k jaru, neb pod teplým jeho závanem oživne všechno jako v den z mrtvých vzkříšení .. Jak trest na lidi přihnal se teď zlý ... A přísný jak sama půlnoc, odkud bouřil už třetí den. To za všechny milé úsměvy, ranní záhřevy jara v první polovici března. Nevěřiš už ani, že bylo kdy krásně. Nevěříš ani, že krásně bude zas. Tak ustálená zdá se jeho moc. Včely slezly se zas v chumáče jak za nej- prudčí zimy, skřivánci oněměli. Trpělky nastě- hovaly se do dědiny a po střechách teskně ozývá se jejich tikání jako za nejsmutnějších zimních A jen ten oheň u kamen dosud tak příjemný a černá hodinka sladká na lenůšku v zákampí. když sporák po světnici vyšlehuje ohnivými křídly, je, čím si tolik na venkově zlatí smutné chvíle samotář. A lidé zas do děr zalezli jak hmyz.
21 article
Náves, tak rušná vždy a hlaholivá z jara, mlčí jako hrob. Země ztvrdla na kosť a na nebi srpeček mě- síce jak nachýlený pohár zlatě svítí do mrazivé V polích, kde za soumraku volaly už ko- roptve, za dne naříkaly čejky, ani hlásku už ti tam byli i první pláčci z jara — konopky. P dvoře smutno, po střechách ještě smutněji, psy vyhánět jsme musili, nechtělo se jim do bouř Cvrčka vzali do naruče a odnášeli jej na dvůr. Ohlížel se jako děcko v naruči matky po teplé světnici. Brokovi dali skývu chleba a za tou že půjde. S hlavou svěšenou, ocasem schlíple zoufalým, beznadějným krokem rozkejklaného stařečka potácel se, potácel, ale šel... A doma všichni mlčí. Otec, bratr i já. Všichni s knihou v ruce, dočkati jsme se nemohli chvíle, až na lůžko lehneme a přespíme novou zimu, provázenou metelicí a vichřicí roz vzteklené bouře severní . .. dob. noci. tmy.
Cvrček Brok
22 article
Kapucínek. Kdysi darem dostali jsme kapucínka... Poustevnu měl: to byl celý chrám s dvěma vížkama a mezi nimi kříž. Dole pod poustevnou měl i zahrádku malou a v té taky kříž. Bylo-li krásně, vyšel kapucínek z poustevny, aby u kříže se pomodlil. Měl bílý vous, ruce slo- ženy před sebou a nahnut Ku předu, vypadal opravdu, jakoby se modlil. Hrozil-li špatný čas, kapucínek, obrácen stále ke kříži, pole- hounku ustupoval, až ustoupil docela a poustevna se zavřela. To kapucínek spal. Vynadívat jsme se dost nemohli na bílého svého stařečka s huňatou kapucí na zádecha všichni mu prorokovali velkou důležitost v rodině. A tu také měl... Stalo se, že pršelo, z oblak jen se lilo celý den. A kapucínek přece jen se tlačil do dveří ze dveří na boží den .. My na něj: „Co blázníš?“ Ale, jako bychom nekřičeli. Hlavičku už pro- vlékl skrz a smál se, jak jen kapucínek smát se může, když tak ruce dobrácky složeny má na prsou, hlavu zbožně nachýlenou k zemi, v bílých, jak ze sněhu slitých vousech jen se usmívá a na vzdory všemu přece jen se tlačí do světla ... Nedbal nás a na druhý den — bylo Všech Svatých — klaněl se už černému kříži a venku tak bylo krásně a teplo, venku bylo modro jak za nejvzácnější pohody máje... A kapucínek jakoby oživl v náhlé té radosti vzkříšeného světla, klaněl se a děkoval Bohu za to, že sluníčko tak rozkošně mu hřeje do týla ...
Hlavička
23 article
Po Čechách.
Čechy
24 article
Řada vzpomínek táhla přede mnou a tolik jsem zatoužil, shlédnout zas mista, kde jsem už jednou a rád byl .. Ale ze všeho přece jen nejtklivěji působily na mě toulky po Čechách, které mi po všem sjíždění světem připadaly jako rodná zahrádka ... Jak parkem prochází se jimi člověk a je v nich něco, čeho nikde není a nač s toužebností srdce vzpomíná právě v tu chvíli, kdy duši nej- mocněji drtí ohromná, ale přece cizí, kamenná, ale studená krása švýcarských velehor. Musil bych se na nich narodit, abych je měl rád... A tak k srdci mi přirostly jenom naše hory, jenom naše kraje a mezi nejslavnější svoje cesty čítám utěšenou procházku po Svratce a po bře- zích Sázavy až k Vltavě a do Prahy... Po řece Svratce vzhůru plazil jsem se tenkrát až k jejímu prameni na Žákové hoře, kde na opáčné straně vyvírala sestra její Sázava. „Střibrná studánka jmenuje se zřídlo Svratky, „Bažinami“ jmenují pramen Sázavy. A po Sázavě stále po březích jsem spěchal až k samé Vltavě. Parníkem z Davle přijížděl jsem do Prahy. Byl to úchvatný tenkrát vjezd! Nebe bylo takové divné: z růžova do zlata hrálo, ze zlata do krve zas, město hořelo v té výhni a topoly na Císařské louce přec celou řeku kladly svoje nekonečné stíny. I voda tekla krvavá, vzduch byl plný zářivého prachu a tak v zlatě, ohni a krvi vjížděl jsem do Prahy.
Musil Čechy Svratka Vltava Praha Žák hoře Sázava Davle
26 article
V Brně koncert. Sál natřískán. Přede mnou seděla paní Povolná. Klobouk měla lemovaný zelenou jakousi bordurou a kdykoli jsem se na ni podíval, ne- dovedl jsem se ubrániti představě, že vypadá jako postillion. Při produkci velice pochvalně po- kyvovala kloboukem nějak na pravou stranu, pak ale nachýlila se k sousedce a mžiknuvši okem po dirrigentovi, právě, když taktovkou se vzpínal ruce do výše roztahoval jako pták, poznamenala, že pan R. má krátkou vestu a nějak naškrobenou košili. V posledních létech navykla si každé k pro- vázeti ještě jakýmsi přídechem h. Vymyslil jsem a vypravoval z rozpustilosti na sebe něco, co mi nevydávalo nejlepší svědectví. „No, to je s vámi khonec!“ řekla a to s takovým výrazem v obličeji, že jsem se divil, jak se ty tlusté rysy vůbec pohnouti daly k tako- vému výrazu. Od té doby ziloustla ještě víc a to tak, že do výrazu jejích tváří dnes nedostal by už nikdo nie.
Povolná Brno
27 article Strašidla.
Strašidla. Obrázek ze Slovácka.*) Napsal František Novák. Společnost, dlící v prostorné šenkovně topo- lanské obecní hospody, byla rozjařena a pantáta Zviebelkorb nestačil nalévati. Pan radní Hnilica měl jeden z pověstných svých dnů. A byly to, panečku, dny onoho pana radního! Povzpomínal na kde kterého kamaráda z vojny a celá hospoda nesměla ani muknouti, ani slovem odporovati, neřku-li, aby se někdo slůvkem odvážil pochybovati, že skutečně tak váženou osobnosti byl pan rada u vojenských! Ale za to byl pan rada uznalým. Kdo byl, mohl na jeho účet pít; a těch cigárek, co pan rada vykouřil a za jiné zaplatil. Kolikráte celý druhý den ani velebníček, ani pan učitel nedostal až do večera ani krátkou, jak bylo všecko v trafice Zigmunda Zviebelkorba, který byl trafikantem i hostinským topolanským, vyprázdněno. Jak praveno, pantáta Zviebelkorh nestači ani nalévati. Dým kouře válel se kolem ušpiněných stěn obecního hostince, a vřava vzrostla až téměř k hádce, když pan rada ukončil jednu ze svých vojenských příhod.
Novák Hnilica rada Zigmund Zviebelkorba Zviebelkorh Slovácko
28 article
— A ještě nalít! Všem dokola! A lepšího vina, rozumite, pane Zigmund! rozkazoval za- rudlý pitím a hádkou pan rada, uhodiv masitou rukou na těžký dubový stůl, v němž křížily se kruhovité otisky dna plecháčů, kterými bývalo zdo za obzvláště slavných pitek, anebo při mu- zikách třískáno. Pantáta Zigmund Zviebelkorb vzal kamenný džbán a rozsvítiv svíčku v lucerně, odebral se do sklepa natočit vína. Sklep ležel naproti obecnímu hostinci, přes silnici, ve břehu, kolem něhož táhla se směrem potoka ves, v podobě jediné, dlouhé ulice. Bylo dlouho na noc; tma spočívala nad do- líkem, v němž se Topolany tísní, a osyky a vrby smutně a tiše šuměly v jednotvárný hlas po- tůčka, skákajícího přes dřevěné hráze rybníčků v něm nadělané a zurčícího mezi obnaženými kořeny stromů. Klid vládl kolkolem a jenom hlasy z hostince, sem se deroucí, splývaly v šu- mění stromů a vody v neurčitou směs zvuků, k srdci melancholicky se snášejících. Bílá zídka hřbitova probělávala se opodál na malém svahu *) Z knihy: Ivaňské zátiší a jiné črty.
Zigmund rada Zigmund Zviebelkorb Topolany