Ročník XXXX

V Praze, ve středu dne 8 srpna 1900.

Číslo 217.

Na ranní a odpol. list, předpláeí soi v Praze v sdmninistrnel na měst nn čtvrt leta . . . . 6 K — s dvojí čonélko na měsí sa atnt leta . . . . 7 K 50 ve slialkáchs za něe . . . . . . 2 K 30 Poštou: na měsíe na čivrt leta . . . . 9 k oo s dvojí sisilken na měsí na čtvrt leta . . . . HI K e Dojdou „spojenci“ do Pekina? Poslední zprávy z Číny, zvláště pokud se týče postupu »spojenců« na Pekin, ne- znějí valně příznivě, a povážíme-li, že bouře v Číně trvají již dva měsíce, aniž by se spojeneckým vojskům bylo podařilo po vzeti Tjencina vykázati se značnějšími úspěchy seznáváme, že zjednání jakéhos takéhos ob novení pořádku v Číně nedá se očekávati ve lhůtě krátké. Podobá se, že v Tjencině a jeho okoli udály se věci, jež samy o sobě by stačily ku vysvětlení, proč spojenci tak dlouho otá- leli s pochodem na Pekin, i kdyby nevzrů staly mezi nimi různosti názorů, jež neob- mezují se pouze na otázku, kdo má se státi vrchním velitelem spojeneckých vojsk. V An- glii sice stále tvrdí, že přejí si urychlení po- chodu, ale již to, že anglický admirál Sey mour, vysvobozený Rusy ze sevření čínského, se odebral na jih do Šanchaje, dokazuje, že »perfidní Albion« hledí své zájmy v Číně opatřiti jinak, než společnou akcí, třeba byl státní tajemník Brodrick prohlásil v parla- mentu, že »jest lépe, dojde-li Anglie s ostat ními velmocemi půl cesty, než aby vykonala celou sama.«

Z hlavního střediska akce spojenecké, z Tjencina, oznamuje se »Daily Expressu«, že veřejnosti se nedostává pů- vodního znění dochá zejících zpráv, ale že zprávy ony se po drobují censuře, takže není vy loučeno, že mnohá nepříjemna pravda se zatajuje. Americký velitel v Číně, generál Chaffee pak podal své vládě o různících mezi spojenci tak ostrou zprávu, že »nesnese světla veřejnosti«, a dale vy- chází na jevo, že spojenecká vojska byla Číňany v samém Tjencinu dne 1. srpna na- padena, a že po tuhém boji »spojenci uhá- jili v Tjencině silná postavení«, t. j. jinými slovy, že celý Tjencin vůbec do svých ru- kou nedostali, jak se za to dle prvních zpráv o dobytí Tjencina míti musilo. Dle toho stávají se srozumitelnými zprávy ze dne 4. t. m. »Morning Postem« uveřejněné, že se nepodařil pokus zmocniti se pontono- vého mostu přes Lutaj, že však učiněna byla jiná opatření, jak se zmocniti čínské části Tjencinu; další zpráva oznámila, že se uchylili Číňané do pevností uvnitř čínského města, a že zaujali některá posta- vení, z nichž spojenecká vojska ve čtvrti cizinecké a u stanice železniční těžce zne- pokojují, a že vojska spojenecká postupují oklikou na severo- západ města. Nevíme, týká-li se nejno- vější zpráva toho, že spojenci vydali se na po- chod dne 4. t. m., ale rozhodně s těmito operacemi a boji souvisí zpráva včera tele- grafovaná, že dne 5. t. m. na severo- západě bojováno bylo u Pejcanu od tří hodin ráno až do půl jedenácté hodiny,a že spojenci počtem asi 16.000 mužů utrpěvše velmi těžké ztráty — prý 1200 mrtvýcha raněných — donutili konečně Cíňany k ústupu.

Dle souboru těchto zpráv se zdá, že tu nejde ještě o vlastní pochod spojenců na Pekin, ale »o ona jiná opatření«, jak by do- stali Tjencin úplně do své moci. I kdyby však boj u Pejcanu nenáležel ku řadě zápasů o Tjencin — potvrdí-li se zprávy o těžkých ztrátách spojenců, — nutno počítati s dalším zdržením pochodu na Pekin, protože nutno bude nejprve pochovati mrtvé opatřiti a zabezpečiti raněné a doplniti a se- síliti vojsko spojenecké. S druhé strany se tvrdí, že vyslancia ostatní Evropané, v Pekinu obležení, byli již v pátek odpoledne vypraven v průvodu vysokých činských hodnostů do Tjencina, a dostanou-i se bez úhony do tábora spojenců, nastane tím nový důležitý obrat v posavadním stavu věcí čínských. Celá řada spojenců, mezi nimi zvláště Spojené obce americké, Anglie a ovšem i Rusko rozhodli se k výpravě na Pekin, jen aby zachránili své vyslance — a jakmile příchodem vyslanců do Tjencina bezpečnost jejich bude dosažena, odpadne hla vn pojítko, jež doposud spojence jakž takž pohromadě drželo.

Propuštění vyslanců z Pekinu jest asi účinek zakročení Li Hun- Čana a jeho úmluv hlavně s Angličany, kteří se již zařizují na jihu tak, jakoby tato část Číny vůbec nená- ležela do oboru zájmů spojeneckých. Bylo tyto dny z mnohých pramenů oznámeno, že anglický admirál Seymour učinil s místo- králem v Nankinu zvláštní dohodnutí; místo- král velice ochotně dovolil Angličanům, aby v ústí veletoku Jancekianu vysadili na břeh dostatečné vojsko ku obraně Šanchaje a že také tam již přistálo 3000 mužů anglického vojska. Zatím, jak výše uvedeno, svádějí spo- jenci ostatní tuhé boje u Tjencinul Není ovšem divu, že zpráva ruská k tomu připomíná, že toto chování Angličanů učinilo na ostatní Evropany v Šanchaji velmi ne příznivý dojem, a nerozpakuje se vysloviti, že Anglie jednala tu úskočně za zády zá stupců ostatních velmocí. Ač 1300Evropanů jest ochotno hájiti bezpečnost města — Anglie nechce připustiti než svou vlastní posádku. dodává ruská zpráva.

Vedle toho anglické časopisy zasévají dále sémě nedůvěry mezi Rusy a Japánce. ač dle posavadního společného postupu obou těchto nejbližších sousedů Číny se zdá, že oni se zatím shodli o »obory svých zájmů«. a že Angličanům se nepodaří, seštvati je. Rozumí se samo sebou, že budou ostatní velmoci po příkladě Anglie rovněž dbáti především svého prospěchu, při čemž ovšem na jihu Číny může dojíti ku třenicím mez zájmy anglickými a francouzskými. Pokud se týče Ruska, dávají již časo- pisy ruské na zvláštní dohodnutí Anglie s místokrálem nankinským jasnou odpověd. Tak praví »Birž. Vědomosti«: »Jakkoliv jsou smutné zprávy, jež došly ze Šanchaje, mají nicméně svou cenu, podávajíce výmluvný důkaz, že Rusko musí se starati výhradně o sebe na severu čínském, kdež se soustře- ďují jeho zájmy obchodní, průmyslové, poli- tické a kdež uloženy jsou obrovské kapitály a práce ruské. Na jihu Číny možno zůstaviti Anglii, aby jednala sama odděleně a osamo- ceně tak dlouho, dokud se tam nesetká s Francií a Japanem, který se nijak nedal zlákati ani anglickými návrhy spojeneckými, ani nabízenou finanční pomocí.« »Nové Vrémě« pak píše: Před námi odehrává se obyčejná komedie diplomatická. Veřejně mluví se o společenství zájmů velmocí v Číně a potají zavírají se v Šanchají »otevřené dvéřee konkurentům. Dle toho jest ovšem více než pochyb- ným, zda-li vojska všech »spojenců« vydrží na společném postupu až do Pekinu, a zda po šťastném návratu vyslanců vůbec většině spojenců ještě bude na tom záležeti, aby plýtvali silami pochodem na Pekin.

Politické zprávy domácí. V Praze, 7. srpna. (K návštěvě dra Körbra v Rátotu.) Peštské listy zabývají se schůzí předsedů obou ministerstev v Rátotu. »Pester Lloyd« jeví opět jednou nespokojenost, že německá levice nenabyla v Rakousku ještě úplné nadvlády a hrozí Rakousku rozhodným maďarským buď — anebo! »Nic nepomůže

— praví »Pester Lloyd« — lámati si hlavu podřízenými experimenty, jako jsou sněmovní jednací pořádek nebo provedení jazykového zákona atd. A proto stává se stále nale- havější otázka, mají-li se Uhry i na dále chovat passivně k onomu systému rakouského »vuřtlo- vání«, jež se dotýká bezprostředně již i našich zájmů. Našim vůdčím státníkům nastane tedy v brzku povinnost, učiniti vážná usnesení. Dle našeho mínění bude nezbytno, postaviti rakouské činitele před rozhodně buď — anebo !« »Budap. Hirlaps prozrazuje z Rátotu,že se tam jednalo o oživení rakouské ústavy. Ab solulismus jest prý v Rakousku vyloučen, po- něvadž v tě věci dány pevné záruky Szellovi. když nastoupil vládu. Českoněmeckému sporu musí se ponechati čas, aby se vybouřil, než hospodářská tiseň sjednotí všechny národy ra- kouské. »Arbeiter Zeitung« zmiňuje se o schůz rátotské, zaznamenává, že ve vládních kruzíeh není ani potuchy o nějakém positivním plánu tím méně může býti řeč o jakémsi určitém roz- hodnuti. »Říšská rada — píše list dále — bude ovšem opět svolána, ale bez jakékoli na děje, že by mohla pracovati. Není na světě člověka, který by pokládal za možno, tuto mrtvolu galvanisovati. Nynější ústava se dokonale vyžila a Schmerlingova sláta- nina přivedla ad ahsurdum. Nic platno vzpírati se proti této pravdě a všeliké kompromisy jsou zde marná ztráta času.« Také rozpuštění sně- movny a vypsání nových voleb dle dosavadního volebního řádu má »Arb. Ztg.« za marně. Aby nové volby mohly býti skutečným projevem vůl národa a ne jen nynějších privilegovaných vo ličů, musil by se důkladně změniti i zastaralý volební řád.

V Praze, 7. srpna. (K vnitřní si tuaci.) »Glos Naroda« má za nesplnitelné na- děje dra. Körbra, že by rakouský parlament mohl zase pravidelně pracovati, kdyby si všechny strany ponechaly »volnou ruku« a sešlo na čas z utvoření jakékoli většiny. »Všeliké podobné kombinace — pravi »Gl. Nar.« — svědčí o ve liké naivnosti předsedy ministerstva. Jakých pal důkazů jest ještě třeba, aby se ve Vídni na konec přesvědčili, že trváni Rakouska není možno bez zásadní změny ústavních základů jeho státního bytu.« Přecházeje pak k politice stran bývalé většiny, zastavuje se u taktiky české delegace a praví: »Česká obstrukce na konci minulého zasedání byla netoliko pochopitelna, ale i mravně nutna. Bylo třeba na konec ukázatí, že má-li v tomto státě vitěziti vřesk a síla pěsti, že Slované, je-li třeba, dovedou touto zbraní vlád nouti. Nyní však, když to Čechové již dokázali, jest čas ukázati kulturní vyvýšenost Slovanů nad německou divokostí a pomocí mužné, rozhodně. ale slušně opposice znemožniti vládu polských karieristů, spojených s německými slovanožrouty

Polský lid, jenž se stydí za své zástupce, bude upřímně spoluúčinkovati v zápase čilých pobra timců za jich nejsvětější práva a za přovahu slovanského živlu v Rakousku.« Z Krakova, 7. srpna. (Na obranu p. Javorského.) Zpráva »Budivoje«, že p. Javorský dostává ze soukromé pokladny pa- novníkovy ročně jakousi podporu, zdá se »G Narodu« bezdůvodnou. »Spíš se nám zdá — píše krakovský list — že si p. Javorský hledí lásky dvorních předpokojů z pouhého »umění pro umění«. Nezbytné následky staroby, nedo- statek sebeúcty a národní důstojnosti jsou při- činy jeho jednání, za které se my červenáme které jest tak nerozvážné a pobuřující, že se nedivime, když »Budivoj« uvěřil, že neplyne z pobídek nezištných.« Zaznamenáváme i tento hlas, jako jsme zaznamenali zprávu »Budivoje«.

Z Těšína, 6. srpna. (Z jazykovéh rozhraní českopolského.) Poukázali jsme už nejednou k smutnému zjevu, že ja zykové spory mezi Čechy a Poláky na jazy- kovém rozhraní v Těšínsku mezi řekami Ostra vicí a Olší nabývají stále ostřejšího rázu Spory ty, jichž střediskem jsou polsko-české osady Doubrava, Lázy a Orlová, jsou ovšem rázu čistě místního a běží v nich buď o vy- učovací jazyk ve škole, neb o bohoslužebný jazyk v kostele, na konec šlo také o lékaře českého neb polského; ale působením živlů stejně nepřátelských nám Čechům, jako Po lákům, význam místních těch sporů se zveli čuje, aby jich bylo možno užíti za nástroj k roznícení nepřátelstvi mezi oběma národy »Noviny Těšínské« varují v posledním svém čísle sporné strany a konstatují, že se strany české hověno poctivě všem spravedlivým poža- davkům polským. »Všude —— píšou »N. Těš.e — Čechové se nabízeli vyhověti Polákům. jsouce hotovi na př. zříditi pro ně nové polské školy, neb polskou bohoslužbu vedle české atd To však nebylo přijato! Jest nám též známo, že o těch věcech jednáno ve sboru důvěrníkův O provedení usnesení však není slechu dechu. Čí vinou? Poněvadž ty nechutné místní spory našimi společnými nepřátely rozdmychované nabývají rozměrů poněkud nebezpečných, a ne- přátelé jich používaji za páku k našemu roz- biti, — tím důrazněji svou radu na dohodnut opětujeme a varujeme bratrsky. Vyzýváme ze jmena i vůdčí kruhy našich pobratimův, aby ty spory ve smyslu uvedeném loyálně mírnili, jinak z nich bude kořistit třetí — přes naš dosavádní ústupnost.« Současně zabývá se tímto česko-polským sporem ve Slezsku také dr. Vladim. Levický, jenž uveřejnil o něm prvou stať v krakovském »Glosu Narodu«. O jeho mínění podáme zprávu. jakmile stati budou ukončeny.

Politické zprávy zahraničné. V Praze, 7. srpna. Protižidovské výtržnosti v Oděse. V po sledních dnech července vznikly v Oděse proti židovské výtržnosti. Jakýsi voják z oddělení, od jíždějícího do Číny, prodal židovi některé zby tečné drobotiny a obdržel za ně tři ruble. Ži dal však vojákovi na cestu do Číny falešnou bankovku. Voják poznal v brzku, že byl ošizen a vrátil se k židovi se žádosti, aby mu vyměni falešnou bankovku za bernou. Ale žid, místo aby napravil svůj »omyl«, způsobil křik, na který se sběhli jeho spoluvěrci a počali společně mlátiti ošizeného vojáka, až ze vší síly vola o pomoc. Přiběhli jiní vojáci a soudruha vyrval z rukou židů. O případě tom zvěděli však na kladači v přístavě a zpráva, že židé chtěli ubli- žiti ruskému vojáku, jedoucímu do Číny, způso bila mezi nimi ohromné vzrušení. Za krátko na hrnuly se celé zástupy přistavních dělníků do ulic, obývaných hlavně židy a počaly dranco vati židovské krámy. Na ulici Deribasovské hlavní obchodní třídě oděsské, byly vytlučeny téměř všechny židovské obchody; ve výkladních skříních nezůstala celá ani jediná tabule. Po dobně dálo se v ulicích sousedních. Samým židům lid vyhrožoval, ale zbit nebyl nikdo. Po licie marně se namáhala utišit pobouřený lid teprv když povoláno na pomoc vojsko a obstou pilo celý kvartál, podařilo se výtržníky rozehnati při čemž zatčeno přes tisíc dělníků.

Hájení celistvosti Číny. Vzpoura, pro- nikající do všech koutů Mandžurie a ohrožujíe nejen rozestavenou ruskou dráhu, nýbrž i samo území ruské, přiměla ruskou vládu, aby vyslal do Mandžurie svá vojska. Má-li v Mandžuri nastati klid, bude asi třeba, obsaditi vojskem všechny strategicky důležitější body mandžurské. slovem Mandžurie musí býti ruským vojskem okkupována. Některé ruské listy dávají si otázku co se stane s Mandžurskem, až bude nynějs vzpoura potlačena. Ozvaly se hlasy, aby Rusko Mandžurii anektovalo. Proti tomu vyslovují se všechny vážné ruské časopisy. »Nov. Vremja«

V drobnem prodejli raaní číslo ospbě . . . pa 8h sdpolední . . . za 2 Ve flialkšch na venkove ranní číslo. odpolední. . . . . . . . Sb Inseráty plati se hetevě vopřel. Piedplacsní a inserty přijímá sěminl- strace v Marianské nlicí č.3. Tar nscházejí se t4ž rečlakce tšskárna n szpedise „ Narodních Listě Hukopisy se nevraceii

píše v té věci: »Jedno jest nepochybno: že pro železniční trať nesmíme k svému území připojo- vati nové území, jinak by stavba sibiřské dráhy, jež po celé desetileti pohlcovala všechny naše přebytky, umořila nás docela . . . Připojeni Mandžurie k Rusku nepřineslo by nám nijakých hmotných ani politických výhod, poněvadž by nás na dlouhou dobu znepřátelilo s Čínou a svázalo by nám ruce tak, jako je svázalo svého času připojení KiaoČau. Náš světový význam neleží v Asii, nýbrž veskrze jen v Evropě a na nejbližším východu. Zatím, co se stavba naší sibiřské dráhy zastavila, Německo činí poslední kroky, aby se zmocnilo dráhy bagdadské. Pře- vedeme-li své síly ze středu na periferii říše, seslabíme tím význam středu a seslabíme i pe- riferii, kterou chceme zachrániti. Ponecháme-li však periferii, aby se rozvíjela ze svých vlast- ních sil, zachováme středu svobodu jednánía tím vzroste jeho význam v Evropě i v Asií.« »Mosk. Védomosti« píšou v téže věci: »V zájmu Ruska jest viděti Činu neodvislým státem se silnou vládou, způsobilou chrániti ji nejen od vnějších nepřátel, nýbrž také od vnitř- ních, aby mohla býti oporou pořádku, ochrán- cem obchodu, záštitou cizineů a jinověrců. V tom vzhledě Rusko i Čína mají stejné zájmy a Rusko přispěje Číně ihned na pomoc, jakmile tamní vláda dokáže, že se chce říditi ve své politice zásadami křesťanských států, žesi upřímně přeje míru s državami a podá záruku, že se nebudou opakovati útoky čínského lidu vojska na cizince a na ruské hranice.«

Vilém Liebknecht zemřel. Sociálně-demokratickou stranu v Némecku stihla krušná pro ni rána. Jeden z nejčelněj- ších mluvčích, z nejvzdělanějších mužů a nej- horlivějších agitátorů jejích Vilém Liebknecht ze- mřel včera v Charlottenburgu u Berlína. A zá- roveň jeden z prvých zakladatelů organisace sociálně-demokratické v Německu, jež po dnes vzmohla se hlavně vedením Liebknechtovým málem na šedesát mandátů v říšském sněmu. Liebknecht sám náležel mezi první řečníky sněmu toho a jeho vývody, často proti milita- rismu a nejednou i proti osobě Víléma II. sa- motného namířeny, byly pozorně poslouchány stoupenci i jiných stran. Byltě Liebknecht pro talent svůj osobně vážen také těmi odpůrci svými, kteří stáli v tu- hém odporu proti naukám jím hlásaným. Zato anarchisté však, jež možno říci: všemi pro- středky, zvláště na sjezdech strany socialistické potíral, vedli s ním boj takořka na nůž. Lieb- knecht měl v roce 1874 odvahu označiti anex Elsaska a Lotrynska za nespravedlnost a za zdroj mnohého příštího zla, jinak ale, zvláště posledních dobách, postavil se ve sporech s ci- zinou na stanovisko svého národa a prohlásil v říšském sněmu německém, že kdyby na Ně- mecko veden byl útok z venčí, že i socialisté postavili by se jako jeden muž na obranu své vlasti. V té příčině dovedl odkázati internacio- nalism dělnických snah na jeho meze — hospo- dářské, a nepokládal se jím za zbavena přímých povinnosti k národu svému, jakmile by se tento ocítil v nebezpečí.

Stůjtež zde ještě životopisná data o muži. jenž ve veřejném životě německém hrál tal značnou roli. Vilém Liebknecht narodil se dne 29 března 1826 v Giessenu, studoval filologii a filosoií na universitě v Marburku a Berlíně a vlivem fran- couzské literatury socialistické přilnul k naukám soci alistickým. V roce 1848 účastnil se revolučního hnutí v Badensku, byl uvězněn, prchl do Švýcar,a byv odtud vypovězen, odebral se do Londýna. Zde seznámil se s Karlem Marxem a stal se jeho věr- ným stoupencem. Po dosažené amnestii vrátil se r 1862 do Berlína a vstoupil do redakce demokratické tehdy »Norddentsche Allg. Zeitung«, již však opět opustil, jakmile se stala orgánem Bismarkovým. Byy opětně vězněn a z Pruska vypovězen, usadil se v Lipsku jako žurnalista. V r. 1867 zvolen byl po- slancem do severoněmeckého sněmu. Jsa ortho-

FEUILLETON. Turistům do Čech. Po mnohá desítileti měl lipský nakladatel Baedeker nepopíratelný monopol u vydávání ce- stovních příruček po zemích evropských i předo- asijských a Egyptě i Severní Americe. Soutěž Meyerova i Wörlova nikdy nedošla významu ani rozšíření publikací Baedekrových, které překlá- dány do jazyků francouzského i anglickéhoa v kolikerých vydáních otiskovány. Nedá se upříti, že nelitoval vydavatel ani nákladův ani práce, aby každé nové vydání svých příruček zlepšo- val, ano příručky jeho pro Řecko, Syrii a Egyp jsou nejlepší dotud publikace pro zevrubné se znání nynějšího stavu v celku i v podrobno- stech. Novější dobou však vyvstala Baedekrov mocná soutěž ve Francii. Chvalně známé na kladatelství pařížské Hachete et Cie. vydává po řadu let cestovní příručky, Collection des Guides- Ioanne nadepsané, a právě letos vydán statný svazek v elegantní úpravě 1) s 28 plány a 14 mapami, tím pro nás důležitý, že v něm po- psány jsou i hlavní železniční směry české krajiny, jimiž směry ony probíhají. S jakousi ostýchavosti počíná se český čtenář probírati v příručce této, neboť sotva kdo vyzul se doposud u nás z předsudku — bohudík — dávno již bezpředmětného o domněle zeměpisné ignoranci Francouzův. Ale záhy shledá čtenář, že Quide-Ioanne pojednávajíc i o českých zemích, jest spis pečlivě sestavený a cestovatele, který pouze za úmyslem touri- stickým v cizí kraj se béře, výběrem látky po- učujíci, jenž svědčí o praktické spisu účelnosti 1) Allemagne et Autriche-Hongrie. Reinsegne ments pratiques mis au courant en 1900 Paříž, 1900 Stran 523 bez příloh.

Ježto teprve před dvěma roky vydáno bylo pětadvacáté vydání Baedekrova Rakouska, za- mlouvá se srovnávati obě poučky, pokud se týče zpráv jejich o českých zemích, a sice v celku i v podrobnostech. Příručka Baedekrova jest mnohem podrob- nější, ale čtoucí záhy shledá, že zakládá se n zprávách, které vydavateli podány byly z tábora německého. Hned z předu, zahajuje popis Prahy, praví Baedeker, že jména ulic a nápisy na vozích městských drah jsou namnoze jen české. čímž prý cizinci orientace jest stížena. Očekávali bychom při stejně spravedlivém měřítku po- dobnou poznámku i při Brně, kdež jsou jen německé tabulky, i při Budapešti, kdež přece maďarský živel jest v číselné menšině proti Němcům, Slovákům, Židům, Srbům atd., al chyba lávky — pan Baedeker jest tak kondes- cendentním k Maďarům, že v německém svém spise nahrazuje původně německá místní jména v Uhrách jmény maďar skými, píše na příklad Kelenfold místo

Klemfeld. Nemůže tedy býti nijak tvrzeno, že by Baedeker nebo jeho zpravodaj naddržovali nám Čechům. Při bližším však zkoumání jeho údajů vidí se, že zřejmě straní Němcům a sice na úkor skutečných poměrů. Tak užívá nověj- ších překladů starobylých českých jmen uličných a nazývá překlady tyto, právně ani neexislentní, sobecně známými«, ale marně bychom alespoň v závorkách původních a jedině právně platných českých názvů hledali. S kuriosy jako Wasser- gasse, Korunnistrasse, Slovenskagasse potkáváme se i na přiloženém pláně. V seznamu restau- rantů, vináren a kaváren uvedeny jsou sice všechny jen poněkud kloudné místnosti, jež na- vštěvuje zdejší německá společnost, Baedekrem na šestinu obyvatelstva povýšená, ač v soujmu zeměpisně vzaté Prahy ani patnáctinu nerepre- sentuje — ale největší české závody, jako Žo- fin, Choděrův, Vinohradský národní dům, Aka- demická kavárna, Slavia, kavárna Hlavova, re presentační místnosti pražského měšťanského smíchovského pivovaru pro páně Baedekrova pražského zpravodaje neexistují. Cizinci, onim Baedekrem se spravujícímu, těžko se v Praze orientovati, když neshledá ve své příručce jmen tak běžných, jako Petřín, Malá strana, Královská Obora i j., a za vděk vzíti musí otrocky sláta nými překlady, jimž kromě hrstky zdejších Němcův a židů žádný dnes nerozumí.

Zcela jinak vede si příručka Iannova. Na přiloženém pláně uvedena jsou správně pouze česká jmena měst a předměstí pražských, náměstí i ulic a sice s přesným českým pravopisem. V textu jsou podána česká jměna uliční s německými a francouzskými překlady v závorkách. Výjímku činí toliko nádraží, která snad s ohledem na německého »Conducteurae drah rakouských uvedena jsou německy. I vy nikající budovy veřejné, jako české museum Prašná brána, týnský kostel, staroměstská mo stecká věž, most Karlův, označeny vesmě správně česky. Proto spíše jako rocidivy zastár- lého nějakého pramene dojímají některé ty názvy jako la Moldau, le Landhaus, le Hradschin jiná označení českých památek a pojmů něme- ckými jmény. V jednotlivostech zakládajíse Ioannovy údaje na přesných pramenech. Sympa tický jest již úsudek obecný, který vytýká kra- jinný a historický význam Prahy, řadě ji v oboj příčině na místo z nejpřednějších mezi městy středoevropskými: »Poloha její«, praví, »nad krásnou řekou, ovládaná se všech stran vyso- kými pahorky, jest tak malebná; nechať se na ni se kterékoli strany pohlíži, poskytuje pohledy tak zabavující a rozmanité, ona má tolik zámků. paláců, chrámů, klášterů, věží (jichž se čítá 29) vížek, zvonic (jichž se čítá 60); ona byl svědkem událostí tak velikých, že vzbuzuje ve všech, kdož ji spatří, dojem hluboký. Pěkný jest i přehled dějin, jímž se zevrubný

popis města uvozuje. Ve stručném způsobu shr nuty jsou zde nejpřednější světodějné události, které se na pražské půdě odehrály. Při výčtu hlavních pamětihodností městských rovněž vede si Guide Ioanne objektivněji nežli Baedeker, uvá- děje jednotlivé znamenitosti toliko po vnitřní jejich ceně a ve shodě s itinerářem napřed ustanoveným, ale bez přihlášení k národnímu příslušenství. Jinak Baedeker, který při Týnském chrámu nedovedl se zbýti nemístné poznámky že prý stavbu jeho počali němečtí kupci záhy po r. 1360; ze zachovaných pramenův (Tomek.

Dějepis města Prahy II3, 144 sld) nedá se nie podobného vyšetřovati. Také v některých jinýe příčinách řídí se Baedeker strannickými úsudky německými; tak při popise velechrámu svato- vítského čteme, že stavitelem jeho byl »Petr Paster oder Arler«, jakkoli tato nedověcnost Grubrova již před léty nevývratně byla shledána Nesmíme však zamlčeti, že ani francouzská pří ruěka není prosta podobných nešvar, které pa- trně vloudily se do textu jejího z pomůcek ně- meckých. Údiv budi zajisté, zove-li se univer sita Karlova la plus ancienne de P' Allemagne anebo pravíli se při mostu Karlovu anebo př svatovítském velechrámu, že byl stavitelem jejieh Petr Arler. O užití starších pramenů svědčí připomínka kaple sv. Vojtěcha na hradě praž ském, jejiž místo dávno již zaujímá prodloužené soulodi svatovítského velechrámu. Bude třeba vydavatele upozorniti 3), aby tyto omyly v příštím vydání se neopakovaly. Revise jest nutna i ve všeobecné části abecedně zřízené. Hötely jsou jmenovány jen *) Na slušném upozornění se strany povo lané právě nejvíc záleží. Maďaři takové věci obsta rávají systematisky. Ovšem cestou státních zřízení. Baedecker pak o nás a na nás upozorňován bývá dopisovateli, popřípadě organisacemi německými, někdy arci českými. Dle toho pak informace vypadají.

Pozn. red.

některé, z restaurantů toliko Geisslerův a Drehe- rův, které přece Prahu nerepraesentují, z ka- váren toliko Continental, Central a Frangais, ač vedle nich na Příkopě jsou kavárny elegantnější a vybranějším obecenstvem navštěvované. Žofín sice uveden při popise města, ale schází v části všeobecné, v níž cizinec v prvé řadě informace hledá. Aby zející mezery tyto v novém vydání s náležitým zřením k vynikajícím českým pod- nikům byly vyplněny, o to pečovati sluší spolku pro návštěvu cizincův. 3) Popis Čech jest stručný, ježto příručka Ioannova toliko pojednává o cestě do Prahy drahami rakousko uherskou státní, severozápadní, západní, plzeňsko-eisenštejnskou a buštěhrad skou. Vydavatelé snažili se pečlivě, aby právi byli skutečným poměrům, ale u důležitých míst, jako Znojma, Jihlavy, Kutné Hory, pohřešujeme českých jmen; a rovněž přáti si jest, aby pa- mátným mistům, Plzni, Kutné Hoře, Karlštejnu atd. věnována byla i při stručné osnově pří- ručky pozornost zevrubnější. Shrnemeli pozorování svá, nemůžem upříti formě Hachette et Cie. dobrou vůli, aby pro potřebu francouzských turistů vystihla po- měry české po stránce skutečné. Že se jí to nepodařilo v podrobnostech, zavinil nedostatek informačních pomůcek na české straně, kdežto Němci a zejmena Němci pražští hledí s energii a obětavosti lepší věci hodnou světu namlouvati, že jsou živlem s Čechy v Praze rovnocenným a že Praha má ráz města dvojjazyčného. Jest povinnosti českých příslušných kruhů 4), aby ci- zina z tohoto omylu vyléčili a zejmena aby uká- zali, že Přikop není dávno již salonen králov- ského hlavního města našeho. Stačí-li soukromý spolek ) Pohříchu bylo by namnoze na těch »českých kruzích«, aby především — sebe léčily Pozn. sazeče.