1
masthead
12. června 190
2
masthead
Nedělní zábavná příoha „Národních Listů“ k číslu 161.
4
article
Zletniho notýsku Pavla Čamrdy
Zletniho notýsku Pavla Čamrdy
písaře při výpomocném úřadě.
Zaplat Pánbůh, léto je přede dveřmi! Ješti
s několikrát vyspíme, a juž nám začne
Těšívám se pokaždé na 21. června jako dítě.
Víne nejdelší den a svatého Alojsa k tomu —
státek našeho přednosty. Toho dne ozve se v
sirém partykovi taky něco lidského — dost
nílo na čelý rok.
Ráno gratulujeme. Všichni otroci jeden po
druhém, podle karakteru. Nejdřív oficiál, potom
tancelista, potom já, potom sluha Vocápek.
Vlastně je Vocápek větším pánem než já, protož
pod dekretem a doslouží se pense, kdežto mě
nohou vylejt každé čtyry neděle, než mě vezmou
definitivně do štátusu. Ale starý sám jednou v ne-
sekávaném záchvatu humánnosti uznal, že
patřim nad sluhu, a tak chodívám s přáním pře
Vocápkém.
Dáváme taky pugét a pugét presentuje první
zatulant, oficiál. Skládáme se na pugět všichni
zy otroci, každý po dvaceti nových — báječný
jezét za osm švihlů. Rozumí se, dávám taky
srích dvacet brkálů, ale pugět chodím kupovat
ji. a ještě pokaždé jsem svoje dva šestáky za-
dráníl. Chodim na Uhelný trh k paní Korotvi-
čkové, říkám jí „milostpaní“ a její nařvan
dceři „slečno Filomeno“, a za to nosím pug t
za šest šestáků jako báň a mám svůj příspěvek
v kapse. O to radostněji starému gratuluju.
Pavel
Ješť
Vocápký
Korotvi
Filomena
5
article
Řeč promlouvá náš oficiál Pazdírek. Ma
Máječné řečnické nadání, asi jako náš truhlí
n uhlí, a pokaždé se uči novému přání z Gra-
tslanta nazpaměť, podle vlastní úpravy. Jen
jednou se přeřekl a věrně podle originálu oslovil
sarého „drahý dědečku!“ — Ježíš Marjá, ten-
bit jsem myslil, že pojdu. Starý vyvalil oči
dieiál dostal „maulsperre“, jak němečtí aktéři
ikají — ani starý Shyllock nebyl by z něho dalš
slovo vyřizl, jak zkoprněl. Starý si pořád mysli,
ie je v nejlepších letech, a najednou: dra hý
dedečkul
Starý přijímá vždy obřadně pugét z rukou
oliciálových, nábožně naslouchá gratulaci, pota-
luje nosem a při posledních slovech už m
hanou slzy pohnutím.
Tot se ví: přejeme mu dlouhý věk, na
mnoho let posavadní „duševní pružnost“ a lžem
zbožně, aby „nám ho Bůh ještě dlouho za-
choval“! Jsme to lumpové! Zatím se nikd
nemůže dočkat, aby táhl do pense — inu bodejo
ře, každý pak o stupínek povejší. Pak mě ko-
zečně taky dají definitivum.
Pazdírek
Marjá
bůh
Ma
gra
6
article
Ale, jak povídám: ten den je starý taky ku
člověka. Pošle Vocápka pro čtyry malé papriky —
pro sebe a pro nás podřízené — Vocápkovi dá
n dva cerbuláty — a pak pět sklenic piva. Je
lo málo, jednou za rok, ale nesmírně podivná
vče: ten den bychom starého láskou snědli po
ě paprice. Ne proto, že se najíme. Spraví to
všechno za zlatku — ale je v tom něco tak
nilého, upřímného, jako rodinného — zkrátka,
o jeho svátku jsme si všichni bližší, všechna
ta erární komisnost mezi námi mizí. Připadá m
vždy, jakobych býl o deset let mladší. Sváteční
nálada vane celou kanceláři, ani ten oficiálův vo-
jinský tabák nesmrdí jako jindy.
Vocápek to vždy odnáší. Jemu nestačí skle-
nice od starého, pije dál za své, celý den, a n
večer obyčejně ho najdeme ve výklenku na dříví.
zplého pod obraz. Jeho stará to ví a na svatého
lloisa pravidelně si pro něj přichází a odvád
o domů. Sám by buď ve dřevníku nebo n
eeslé bídně zahynul.
Vocápek
Vocápek
7
article
Ale o tom starý noví. Dává si odpůldne
Ale o tom starý noví. Dává si odpůldne
dovolenou, nepřichází do kanceláře. To podnik
vjlet se svojí „hypotekou“, jak říká kancelista
i „vyvádí mláďata“ — dvě dcery, stárnoue
Chudák stará — rád by je odbyl. A kdy
lo tak někdy vidím, jak se mezi těmi třem
tenskými na procházcc potácí, je mi ho upřímn
lo. Byla to hezká, čiperná děvčata — ar
hidá nosejček o trošičku vejš — kdepak, ta-
tinek přednosta! A to právě byl jejich male
Bemeslník, obchodníček, nějaký kancelista ne
hl by se směl opovážit, a na většího pána za
nebylo věna. A tak chudinky vadnou, vadnou
jko dvě podříznuté květiny. O, slečna Viktora
h se mi líbila, ta mne přímo okouzlovala —
ale kdepak já písař! Snad jsem měl mít ví
buráže— snad bych teď už byl taky „definitiv
Člověk je někdy hanebně dlouho dobytčetemi
A tak je mi starého pána skutečně líto
Je někdy ukrutný sekant v ouřadě, ale je t
přéce taky jen člověk. A dívám-li se na ten
krělajíci zivot jeho dcer, myslím si, že jak
htk asi taky ledaco zakousl. Nebo až konečn
jůide do té pense, pak nebude s životem hoto
jn on sám, ale s ním i všechny ty tři ženské
Viktor
8
article
Říká taky náš kancelista
„Pamatujte si, mladíku (slavil' jsem lon-
přlatřicáté narozeniny !), ouřadnické dcerky jdou
nejlip na odbyt, dokud je tatík ve službě. Al
neudá-li je, než dostane modrý arch — o je
pak je s nimi svízell
Náš kancolista je protiva, ale má svě zku-
šenosti. A náramně si domejšlí na svůj rozum
že do toho jha jako nevlez'. Starý mládene
Ale do je to: staří mládenci mohli života užit
užili, kdežto ve starých a stárnoucích pannáck
usychá vše, co mohlo vypučeti zas v nově-
brásné životy. Proto je mi tak tesklivo, když s
divám někdy na slečnu Viktoru. A taky její oě
budivají kolkolem tak neskonale toužebně
jskoby hledaly, co měl osud kdesi připraviti
Ale ať padnou kamkoli, všady je pro ně prázdno
prázdno.
Dopadám se někdy při nomyšlení: kdybyei
tak byl „definitiv“, snad bych si přece dodu
kuráže. A dost možno, že by starý pak. taky
plakal pohnutím, jako při té oficiálově gra
Al
Viktor
10
article
tulaci
Jak Šihraváček propásl posvícení.
Obrázek z přirody. Nákreslnl Pr. P 1 os.
Mates Šibraváček byl svrchovaně blaho-
slavený člověk, aspoň zasloužil si slíbená blaho-
slavenství všecka a to: za chudého ducha za-
sloužil si třikrát za sebou. Ovšem bylo to jen
mínění spoluobčanů, historikovi ale, jemuž se
podařilo zachytiti ze života tohoto výtečníka ně-
kolik episod, jeví se tento muž duchem ne-
obyčejným, z vyjetých kolejí zvyků se vyšinulým.
ba podnikavým průkopníkem, který v sociálních
poměrech, ba i ve vědě mohl způsobiti revoluee
ale nezpůsobil nic, protože byl dobrák, ale
takový dobrák s ouškem, že se škodolibí jeho
spoluobčané opovážili tvrditi, že je Šibraváček
hloupý jako holinky a posměch i pomluva byly
tak nakažlivy, že sama vzácná paní — jako pan
foříka, kloníc hlavu k rameni ukazováčkem úst
si zavírala a omlouvala nevyzpytatelné skutky
Šibraváčkovy říkajie-
„Inu, dobrota — svatá sprostota!“ Co tím
mínila, Šibraváček jakživ nerozluštil, avšak za
vzáenou pani do ohně byl by skočil, neboť se
nejen Šibraváčkovi nikdy neposmívala, naopak.
dávala mu večer jak večer polévku nebo misku
hramborů to vše zadarmo.
fořík
Šibraváčkův
Ina
11
article
Ale je už nutno, aby Šibraváček byl před
staven. Jako všichni abnormální duchové tak
ani Šibraváček nevynikal krásou tělesnou, nebot
jak známo, v hliněné nádobě nejlepši víno. Po-
stavy byl malé, rozložité, pod krátkým trupen
prohnuly se jeho nohy, nemohouce snésti té tíže.
ke které nemalou měrou přispívala ohromná
hlava, zarostla zježeným, černým vlasem a vou-
sem, z něhož jako z houští blýskala očkaa
rděla se kulička jeho rozpláclého nosu jako
velká, zralá jahoda. Ústa jeho byla velká, tak
velká, že jeho jazyk měl mnoho prostranství
prováděl v něm různé přemety, tak že ze rtů
jeho vycházelo mnoho sykavek a vždycky to
dlouho chrčelo a vrčelo, než vyklouzlo srozumi-
telné slovo. Vzpomenutí již posmněváčkové tvrdili,
že Šibraváček nejen šišlá, ale i koktá, ale nebylo
tomu tak, aspoň hvízdat uměl „jako slavík“ , jak
sám Šibraváček o sobě tvrdil.
Povoláním byl dřevoštěp. Porážel jedle, mo-
dříny, borovice, smrky, zkrátka vše, k čemu je
postavili a když byla pasoka vyklizena, dobýval
pařezy a na to byl Šibraváček mistr. To bylo
vlastně jeho pravé zaměstnání a ačkoli nebyl
silák, přece „nepostavili dva tolik práce“ jak
Šibraváček sám.
„K tomu muší býť fortej,“ říkáva Šibra
váček, „a lášká“-
A Šibraváček měl nejen „fortej a lášku“
ale i „nádobí“. Nejdříve opatrně pařez obešel
se všech stran jej prohlédl a pak si s ním po
hovořil. „Tat čo, stajej, půjdeš, nepůjdeš? Inu
abyš nešej. Mušíš, nič platno, došť dlouho js
tady šťáj! Vžácný pán pojučil, tat půjdeš!“ Po
tomto úvodu, rozepjal si Šibraváček jediný kno-
flik na vestě, plivl si do dlaní, slinu rozetřel
pak chopiv se „kjompáče“, dal první ránu.
Šibraváček
Tata
12
article
Nejdůložitějším nástrojem jeho byla dlouhá
uzká motyčka, ostrá jako jed. Tou jako hračkou
pracoval Šibraváček a přetínal kořeny tak jistě,
že po krátké době pařez snadno vyvalil.
„Vidýš, už máš došt!“ zvolal vítězoslavně
na poraženého nepřítele a usednuv opodál, na-
epal si do dýmčičky suchého listí višňového, do
něhož bylo trochu tabáku a komonice přimí-
cháno, pak chutě zabafal a spokojen dívals
na povalený pařez. V takové chvili nejraději mu-
droval. Tělo odpočivalo, ale duch rozpínal své
peruti. Šibraváček pracoval nejčastěji sám, ale
stalo se přece někdy, že mival soudruha a tím
byl Šibraváčkův nejlepší přitel Strachotka.
Strachotka se Šibraváčkovi v ničem vy-
rovnati nemohl, ale byl tuze zvědavý a rád
čerpal z hluboké studnice Šibraváčkovy mou-
drosti. Tak se kdysi v době odpočinku ptal Ši-
braváčka, čím to je, že když jdou ráno do lesa.
slunce vychází tamhle za Kostelcem a večen.
když jdou z lesa, že zapadá tamhle za Dou-
bravkou. „Ale to není nie,“ dodal, „divnější je.
že se to děje každý den stejně, a já bych rád
věděl, jak se tam sluničko za Kostelec dostane.“
„I boze, to ty nevís?“ divil se Šibraváček
úžasné nevědomosti Strachotkově, ale hned jej
poučil.
„To máš tat! Kdyz je noc a my spíme, tt
slunýčko udelá hupty hupty od Doubravty
zpátky te Tostelči.
„Ale když ho nevidíme“ odpíral Strachotk
„Do spí, nevidý a do nespí, taty nevidý
protože je tma.
Vidýš
Šibraváček
Šibraváčkův
Strachotka
Kostelec
13
article
„Aha!“ rozbřesklo se Strachotkovi v hlavě
„aha!“ opakoval si pak celou hodinu, Šibraváček
rozluštiv svým důvtipem otázku, která tak silně
pletla mozky Galileův, Koperníkův a Kepplerů
spokojeně se natáhl na znak do trávy a nezhra
ani o špetičku. Inu, genius
Šibraváčkův vše ovládající duch přeše
z astronomie hravě na dolky; tvrdil totiž Stra
chotkovi, že dolky z ječné mouky jsou nej-
chutnější.
Je pravda, že v troubě popraskají, ale zče
venají a jsou pořád jako mandle a čím dál, tím
jšou lepší. Šibraváček byl až z Bulánky, ves
ničky tři hodiny vzdálené a protože bylo domů
daleko, napekla mu žena v neděli dolků na celo
týden. Šibraváček si je rozdělil po čtyrech n
den a měl je uloženy na okně v komoře my-
slivny, kde spával. Svou dávku denní bral ráno
s sebou a tak den ze dne z dolků byl živ. Stu-
dánek znal v okolí několik a když se najedl
napil, podobal se nejvíce Diogenovi, kteréh
však předstihl i v tom, že se mu ani po sude
nezastesklo.
„A omáčta, tyselá omáčta s vajíčtem bjam-
bujty do toho, Stjachoto, to je žjádlo,“ dodalp
hlubokém zamýšlení Šibraváček, „a víš čo, u ná
v Bujánce bude v nedeji posvíceny, psid t nán
na omáčtu!
Strachotka pozvání tak vábného odříci ne-
mohl, ba naopak, slíbil radostně, že přijde, že
jistojistě přijde. Po tomto ujednání oba přátele
vštali a dali se do díla.
Druhého dne Strachotka pracoval na jiné
pasece, jak vzácný pán poručil a milý Šibra-
Ypsilon.
Galileův
Koperníkův
Keppler
Šibraváčkův
Šibraváček
Bulánek
Diogenés
Strachotka
14
article
váček na staré pasece osaměl se svými pařezy.
Dolky měl, bylo teploučko a pařezy byly
jako máslo, proto byl Šibraváček nejen spo
kojen, ale i vesel. Hvízdal jako „,šlavík““, po-
„Jato tadleta tutačta,“ pobrukoval si, „je
to hojub neho vosčíž? Boze, čo to máš za če-
játtu! Pozád. to tutá, ale hnýzdo nedejá, to
aby majoj ftácet mu tumil mjady. To je tatový
šočiništa.“ Šibraváček slyšel o socialistech ne-
kalé věci a proto měl na ně svrchu.
K polední přišel na paseku hajný Chroustek.
kterého noměl Šibraváček rád, protože Chroustel
byl šprýmař a vyvedl již Šibraváčka často na
vrch makovice a pak se smál — ó, jé!
Hajný pozdravil, aby Pánbůh Šibraváčkov
pomohl, sám pak se ale svalil do bujné trávy.
Neměl na spěch a chtěl se pobaviti se Šibra-
váčkem, ale ten si hajného tuze nevšímal.
„He, slyšte, Šibraváčku, jak to bylo s úí
sklepem?
Dolek
Chroustek
Chroustel
Hajná
Šibraváčkov
Šibraváčka
Boz
He
15
article
„Eh, co šklep, jatý šlep?“
„Udělal jste si prý loni sklep na brambor
a nedal jste je tam, nechal jste je v sedničce
a ony vám zmrzly.“
„Ba, žmržly, mršty, ale 'dyž jšem nemě
šklep vyztoušený.
Hajný se převalil- v trávě a smál se, až o
země poskakoval.
„A jak jste chtěl sklep vyzkoušet?“
„Dal jšem tam štopét vody a četal jsem
až voda ve štoptu žamržne.-
„Aha, aha! chichichi! A zamrzla?
„Ne. Ale letos tčeba žamržne.
„Tak budete zase zkoušet?
„No, to dá. rožum, muším.
Hajný se po chuti vysmál, vstal a šel p
svém. Šibraváček však pobrukoval: „Hajný
tutačta, šočiališti“
Hodiny zvolna míjely, slunce přeneslos
obloukem přes lesy a mířilo opět ke starým svým
Doubravkám. V lese bylo krásně, nikde se ne-
hnul ani listek a mateřídouška voněla, jakob
chtěla dnes všechnu svou vůni vydechnout. Si-
braváček opět porazil jednoho urputného ne-
přitele a nyní odpočival. Zahleděl se v zelenav
šero, z něhož ostře vystupovaly rudé kmeny bo-
rovic, jak je pozlatilo slunce.
16
article
Mezi borovicemi na úzké stezce objevilase
postava. Rychlým, skákavým krokem se blížil
a když ji Šibraváček spatřil, radostně se roze-
smál, neboť poznal Lentiška, svého přítele, puci-
fouska a krejčího z Donína.
„I poždrav vás Pánbů!“ zvolal na posta
vičku.
Lentišek se zjevně ulekl, zastavil se, sáh
na kapsu, náprsní, ale poznav přítele Šibraváčka
hlučně se rozesmál a pospíšil k němu.
„Pozdrav Pánbů, pozdrav, Pánbů, jak se
máte Šibraváčku?
„l dyž Pánbů ždjaví dá...“ Oba přátel
potřásli si rukama. Lentiškem všecko hrálo, pře
šlapoval, olizoval se, oči přimhuřoval, ani chvi
ličky v klidu nezůstal, jako kdyby v nitru jeh
byl mocný stroj, který drobným tílkem stále
lomcoval.
„A tam pat, tam?“ otázal se Šibraváček
přítele, když jeho drobnou pravici pustil.
„Kam jinam, na pilu, do myslivny a do
mlýna, je boží sobotička, jdu pány oškrábnout,
aby zase byli jak melounci.
„Čo? Čo? Lentyštu, čo že je dnes?“ v
tváři Šibraváčkově to cukalo a oči jeho se
smály.
„Sobota, sobotička, příteli, nejmilejší den
v témdni,“ odpovídal hovorný Lentišek a už se
zase strojil do skoku.
„Hchehehe-he-he šobota, šobota, leda jšt
še zblážnyl, dnes je pátet. No!“
Šibraváček silně kýval hlavou, jen ab
přítele přesvědčil, že je pátek; bylo mu lio
Lentiška, který nevěda, že je pálek, darmo běží
takový kus cesty a zejtra musí běželi znova.
Šibraváček
Čo
Lentiška
Donín
17
article
Tohle pomátlo Lentiška; ale vždyť mu žen
ráno přichystala čístý ubrousek, jak dělala
každou sobotu a když odeházel, dala se do
mytí podlahy, a to všecko se děje vždycky jen
v sobolu.
Šibraváček stál ale na svém, že je pátel
„nebo čo, ale neděle, že žejtra není a došt.
„Tak tedy pátek, smiřoval se Lentišek
s osudem, „ale když už jsem tak daleko, přece
se již podívám na pilu. Půjdete se mnou, Šibra-
váčku?“
„Ba ne, vy byšte mě šchvátil. Běžte je
nadarmo.
Lentišek již byl na skoku, mihl se mez
borovicemi, poskočil, zahopsal a již zmizel Ši-
braváčkovi s očí.
„Any se nemodlí, fi!“ odplivl si Šibraváček
„a teď lotí — šočiališt!
Dnes byl Šibraváček ve špatné míře, už tře
tího nevinného tvora nazval socialistou.
Když už stíny zhoustly, ukryl Šibraváček
nádobí a šel k myslivně, hluboce zadumán,
škoda, že nevyšlo na jevo, čím se jeho mohutny
duch obíral. Když docházel k myslivně, potka
zase toho protivného hajného, který z ničeh
nic zavolal na Šibraváčka: „Tak, co je dne .
pátek nebo sobota?“
„Pátet!“ vykřikl Šibraváček zlostně a smě
jícího se hajného si již nevšímal. V myslivně už
věděli o sporu Šibraváčkově s Lentiškem. Mrzutý
Sibraváček odešel hned do komůrky a tam po-
staviv se před okno, položil ukazovák na čelo
jakoby sám sebe přesvědčiti chtěl, řekl: „Dolky
jsou tu, je pátet, až budou tytam, bude nedeje
tat je tol
Uspokojen, lehl si na lavici a když m
služka přinesla polévku a piala se, co že je dnes
obrátil Šibraváček jen palee k oknu — na dolky
Děvečka s chechtotem odešla.
Ana
Šibraváček
Pátet
Dolek
18
article
Druhého dne šel Šíbraváček časně do les
a tam pracoval jako jindy. Dnes za celý den sem
nikdo nepřišel, ale to bylo Šibraváčkovi lho-
stejno, Protože ale pracoval směrem k Bulánce,
nešol večer do myslivny, ale přespal noc v lese.
Spalo se mu znamenitě a probudil se teprve,
když mu slunce zasvítilo do obličeje. Rychle
vstal, napil se ze studánky, dohlédl na schovane
nádobi a pak se bral k domovu, k Bulánce.
Nepospíchal, vždyť měl dosti času, k obědu
dojde a Strachotka bude čekat.
Když se již přibližil k Bulánce na dohled
zůstal náhle stát. „Čo to?“ K sluchu jeho za-
léhalo něco jako hudba.
„Na mou duši, to je baša!“ vykřikl Ši-
braváček, „já šlyším bašu. Čo to? A v nedeji,
uz před mši švalou!
V tom se mihl po cestě kluk, spěchající o
„Tondo!“ vykřikl Šibraváček, „čo to ? Baš
„A jak!“ odpovidal kluk. „To Duraš dr
káču.
„A čo už ted?“
„No, vždyť je „zlatá!“ Pivo došlo, letín
do pivovaru, aby ještě přivezli tři půlky. Včera
večer vyházel Vinca Soukupův celou hospodu.
To bylo krásny!“
Šibraváček proměnil se jako kdysi Lotova
žena v sloup solný. Včera bylo posvícení, pračko
v hospodě, pivo došlo a teď je „zlatá“ a Šibra-
váček to všecko nechápe . .
„I pra žetra!“ Šibraváček strhl čepie
s hlavy a praštil ní o zemi, „to jšem blážen!
Vskutku, jak řekl kluk, byla „zlatá“. Sotva
vešel Šibraváček do vsi, poznal to okamžitě.
Holky v kartounových pomačkaných šatech, za-
věšeny pažemi v dlouhé pletence, procházely se
po návsi. Mládenci s čepicemi na uchu, držíce
se kolem krků, potáceli se a prozpěvovali ža-
lostné písně, z hospody vřískala hudba, hlavně
klárinet a basa, před zápražím válely se děti
házejíce po sobě kusy buchet a na zápraží se-
děli hospodáři, majíce rozepjaté vesty až na po-
slednrknellík.
Šíbraváček
Čo
Tonda
Soukupův
Lotův
Strachotka
20
article
„Zlatá, už je to tak,“ ulehčil si Šibraváčel
a aby ušel dotazům, pospíšil rychle ke svému
baráku. Před barákem zastal Strachoiku, spícíh
na záhrobni. Věrný host čekal trpělivé od vee
rejška na hostitele.
„Vštávej!“ vykřikl Šibraváček, „nič žtra
Radost Strachotkova byla veliká, ale žen
Šibraváčkova radost neměla.
„Kde's byl včera?“ tak ho přivítal.
„V lese jšem juchotil
„V neděli, o posvicení? To jsi tam moh
již zůstat,“ hubovala žena.
„A čo ty říkáš, tyš to vinna,“ rozhněval s
Šibraváček, „dalaš mně na šobotu dvoje dolky
nebo čo?
Žena spráskla rukama. Teď se jí vyjasnilo
Když předešlý týden pěkla dolky, přišla
holka ze sousedství a několik dolků snědla; aby
se jich ale Šibraváčkovi dostalo, přidala mu jieh
několik do uzlu, nepočítajic — a tak měl Šibra-
váček týden o jeden den dolštl
Mírný Strachotka konejšil rozvaděně man
žely a připomenul skromně, že už na tu slíbenou
omáčku čeká druhý den, tak že by jako bylo- zá-
hodno —
„To taty máš pravdu, a ty zeno vař —
vař a vař šamou omáčtu, natyslou a s vajíčtem
buchty budem' do ní drobitl.
Netrvalo to ani hodinu po příchodu Šibra
váčkově, když na stole zakouřila a celým ba-
rákem zavoněla bílá „omáčta s vajíčtem“. Oba
přátelé zasedli a když hrnec byl prázdný (Šibra-
váček stále na mísu přiléval), podal jej rozrado-
vaný hostitel ženě a znovu poroučel, aby vařila
omáčtu.
Snědli tři várky, omáčka tekla po bradách.
po vestách, po stole, po podlaze, tolik bylo všude
omáčky, že do dneška zůstalo příslovím —
„jako v Bulánce o posvícení
Šibraváčel
Strachoika
Šibraváček
Vštává
vařit a vařit
22
article
K dovršení blažeností rozvázalr žena Šibra
váčkova na mlátků dvě otýpky slámy. Tam se
oba besedníci položili, aby si odpočinuli.
Když leželi na znaku a hleděli na patro
zmínil se Strachotka přece, proč včera Šibra-
váček nepřišel, a tu mu sdělil přítel hlubokou
pravdu.
„Víš, stala se mejlta v talendáři, něter
den holt vypad
Strachotka
23
article
Vaření.
Vaření.
Črta z mladé domácnosti od Julie Vl a s á ko vé.
Professorovic Baruška se bude vdávat. Měl
být už vlastně dříve vdána, než paní professo-
rová, ale „stará paní“, matka paní professorové.
ji i jejího ženicha kováře Pitru prosila, aby po-
čkali, až Baruška mladou paní professorovou
trochu s domáenosti obeznámí. Nejvíce ovšem
s vařením, nebot mladá paní dokud byla sle-
činkou, pro samě studování a učení kuchyni
nikdy ani neviděla.
Po svatbě také neměla času a ostatně an
mnoho nedbala; Baruška měla už před svatbou
a mladá paní dovedla sotva kávu uvařit.
„Milostpani! Jdou zadělat na buchty, aťt
uměji, až odejdu!“ volala Baruška z kuchyně
do pokoje, ale mladá paní si právě rozdělala
barvy, že domaluje obrázek ví bůh jak dávno
začatý a nemohla jen tak odběhnouti, aby ji
barvy neuschly; proto Baruška zadělala sama.
Julie
Baruška
Pitr
Milostpani
24
article
„Milostpaní! Jdou se podívat, jak se děl
roštěnka!“ zvolala Baruška po druhé. Ale mladá
paní právě cvíčila „Des dur Prelude“ od Cho-
pina a roštěnku zmeškala. Však také — Chopin
a roštěnka! — To jest přece více, než pěst
na oko!
A po třetí, když ji Baruška volala, odpově-
děla paní professorová: „Dej mi pokoj s tím kou-
káním! Však já se to naučím — od čeho jsou
kenečně kuchařské knihy?
Trochu se také spoléhala na novou služku
Vzdyť tato prohlásila tak sebevědomě, že vaři
umí. Tak co! —
Baruška se rozloučila s mladou domácnost
s pláčem. I pan professor litoval rozumné, prak
tické služky, neboť polituj bože! Jeho ženuška.
při veškeré své roztomilosti, neměla žádnou z do
mácích cnosti.
Neuměla hospodařit ani s časem ani s pe-
nězi, neuměla si rozděliti práci a odpočinek, ne-
rozuměla prádlu a co bylo pro pana professora
nejsmutnější, neuméla vařit! — Ale nic — do
čista nie ! —
Pan professor o svízelích, z oněch prv
jmenovaných nevědomostí plynoucích, ovšem ne-
věděl — ale o tom, že panička vařit neumí, se
první den přesvědčil a nebylo mu to lhostejno.
Baruška
Chopin
25
article
Ale místo, aby své ženušce rozumně domluvil.
huboval na paní tchyni a kde mohl, tam si n
tchyních vůbec a na té své zvláště vtip při-
Od té doby, co Baruška odešla, a vařil
mladá paní s novou služkou, chodil se pan pro-
fessor často do hostince „dojídat““. Tam měl
často přednášky o tehyních, jež bývaly s bouřli-
vým souhlasem přijímány a poklony pánů spolu-
trpících pana professora přímo omamovaly. Jakživ
netušil, jaký řečnický talent v něm byl ukryt a
proto jej pilně pěstoval.
„Hlas lidu, hlas boží!“ říkal. „Tyhle fouil-
letony, karikatury, epigramy a všeliké humori-
stické povidky o tchyních pro naše obveselen
psané, jsou vlastně velmi smutná pravda!
Ne, že by byl z tehyní strach, ale z toho,
jak vychovávají své dcery, které my si béřeme
za ženy. Vzdělání, emancipace, volnost, samo-
statnost, jsou velmi krásná slova, ale ještě jsem
se nedožil, aby pro ideál volnosti se dívka ne-
chtěla vdát. Já nejsem proti krásnému, obsáhlé-
mu vzdělání u dívek, ale vidím-li, jak se ve ško-
lách plýtvá časem a při tom různém ženském
„vzdělávání se“ jak na velenutné, praktické vy-
chování se zapomíná, z kůže bych vyletěll
Taková slečinka by se sice mohla po leda-
jaké práci doma ohlížet — ale znáte mladý lid!
Bez pobídnuti se na nic neohlédne. Párají se
s vyšíváním nebo čtou pod učební knihoua
matky je nechávají. Ony si nikdy nepředstaví,
že dcery se nevdají — naopak! Sotva že školu
opustily, již jim chystají výbavy a ohlížejí se
po vhodném ženichovi. Ale aby deery pro stav
pianželský a na vedení domácnosti připravily,
málo ktere napadne.
Baruška
hnout boží
26
article
„Já jsem se vemu také naučila, až když
jsem byla vdána,“ říká lak muchá, ale zapomíná,
že ona všechnu práci viděla aspoň přováděti,
kdežto v nynějších domácnostech dívky děla
nic ani nevidí! Jak se mají tomu naučit?
Všechno jest krásné — tuze krásné! Máme
mnoho učených dívek, které se na všechno dů-
kladně připravují, jenom na vedení domáenost
nikoliv a přece se všechny vdají! Bylo by potřebí
do té modernosti přilévat trochu staromodní
skromnosti a prostoty a vychovávat dívky prak-
tieky, aby mladé ženy nemusily svých zkušenost
teprve škodou a po mnohých slzách nabývati.
A to jest povinností jejich matek. Dokud tol
matky nebudou dělat, po zádné tchyni nic neníl“
skončil pan professor za bouřlivého souhlasu
všech besedujíeích „U zlaté stoupy“ asi kolem
jedenácté před půlnbci svou řeč.
„Každý muž si musí vychovat ženu sáml“
namill od nejzadnějšího stolu kterýsi bojovný
modernista. „Výborně!“ ozvalo se několik hlasů.
Pan professor se zarazil. Nebyl na polemiku
zvyklý — jeho mínění docházelo vždy jedno-
hlasného souhlasu. Ale nesmí se nechat umlčetl
„Hm! Vychovat? Ony jsou vychovány
pečlivě, vzorně, ale praktičnost jim schází —a
vy ji také nemáte, mladý přiteli! — Jak pak
ji chcete ženě vštípit? Praktičnosti se musí dívka
nebo žena naučiti od lidí starších, zase prakti-
ckých, nebo časem, vlastní zkušenosti, a než s
to stane, utone často celé manželské štěstí v pří-
valu dluhů a nedostatku. Kdyby paní matky
své dcery učily, co samy umějí, mnoho strast
by jim uspořilyi“
„Výborně!“ ozvalo se zase několik hlasůa
pan professor se vítězoslavně rozhledl kolem.
27
article
Tak a podobně mluvil pan professor v ho-
stinci a tak a podobně mluvil i doma.
Viděl, že se ženuška snaží něco provést,
čemu se nikdy neučila, ale neocenil toto jeji
snažení, zarývaje se stále hloub do hněvu
vůči paní tehyni.
Paní professorová nyní hořce litovala, že
se nechodila divat na Barušku, když ji tato
volávala, neboť kuchařská kniha ji také z ne-
snázi nevytrhla, Tam sice stojí, jak se dělají
tisíceré cukrovinky a dorty, ale jak se dělá oby-
čejný vdolek, se tam nikdo nedočte.
Paní professorová vařila přesně dle kuchař-
ské knihy a přece se to skoro nikdy nepovedlo.
Na přiklad kuřata na paprice, jež byla „stará
paní poslala. Vše se dařilo dobře — až na tu
smetanu! — V knize stojí „a zalej kyselou
smetanou“ a paní professorová nalila smetany
tolik, že kuře plovalo jako káče na rybníce.
Po druhé zase zadělávané telecí. V knize
stojí „a zapraž bledou jištičkou“ a paní pro-
fessorová zapražila tři litry tekutiny a pan pro-
fessor lovil kousky masa vidličkou, jako kapříky
na udici.
Nová služka také nic neuměla. —
„Tak, co vlastně umíte?“ ptala se mladá
paní, stávajíc se ku podivu samostatnou, když
poznala, že se na nikoho spolehnouti nemůže
„Rajskou omáčku a knedlíky,“ zněla od-
pověd.
se paní.
Baruška
28
article
„Řízky.“ —
„To zase pozejtří,“ rozhodla paní a mezi-
tím se ptala, radila a snažila se zameškané do-
honiti. Však přése všechno — slzy při tom ne-
scházely! —
Pan professor snah své ženušky si ne-
všímal. Jemu se nejlépe libilo, tam, kde moh
řečnit, kde se mu obdivovali a kde bylo veselo.
Doma tak nebylo. Paní profesorová bývala
smutná, plná starostí, povede-li se jí příští jídlo,
všecka se chvěla přod mračením se svého chotě
a často, ach, velmi často plakala.
Kdyby takhle mohla přijeti maminka —
za 14 dní by se u ní všemu naučila, ale pan
manže ji ještě nepozval, ač ona na to čekala
Konečně si dodala odvahy a připomenula
panu professorovi, že maminka čeká na po-
zvání, má-li jí psáti?
„Ne,“ zněla krátká odpověd.
„Ale proč?“ ptala se mladá paní
„Protože té nevychovala tak, jak mělaí“
odvětil pan manžel
Paní professorová se uraženě vzpřímila.
„Tak? Že mne maminka dobře nevycho-
vala? Vždyť mluvím německy i francouzsky,
hraju klavír, i housle jsem se učila! Učila jsem
se zpívat, malovat, na dřevě pálit a na skle
leptat, zlatem šít, prádlo, bílé vyšívání, šaty
i klobouky jsem se učila pracovat, prošla jsem
kurs vlásenkářský, naučila jsem se tančit, plo-
vat, bruslit, tenys hrát, na kole jezdit! Ma-
minka mne všemu dala učit .e
„Ale nenaučila tě vařit,“ řekl pan pro-
fessor a odešel. Paní professorová pak — zase
plakala.
„To uvaříme zejtra a co ještě?“ ptala
Řízek
Ma