ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 bf3a2950-7129-11dc-8ea5-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 28 celkem · entity: person 60, place 7, org 3, work 2
1 masthead
12. června 190
2 masthead
Nedělní zábavná příoha „Národních Listů“ k číslu 161.
3 masthead
Strana 9.
4 article Zletniho notýsku Pavla Čamrdy
Zletniho notýsku Pavla Čamrdy písaře při výpomocném úřadě. Zaplat Pánbůh, léto je přede dveřmi! Ješti s několikrát vyspíme, a juž nám začne Těšívám se pokaždé na 21. června jako dítě. Víne nejdelší den a svatého Alojsa k tomu — státek našeho přednosty. Toho dne ozve se v sirém partykovi taky něco lidského — dost nílo na čelý rok. Ráno gratulujeme. Všichni otroci jeden po druhém, podle karakteru. Nejdřív oficiál, potom tancelista, potom já, potom sluha Vocápek. Vlastně je Vocápek větším pánem než já, protož pod dekretem a doslouží se pense, kdežto mě nohou vylejt každé čtyry neděle, než mě vezmou definitivně do štátusu. Ale starý sám jednou v ne- sekávaném záchvatu humánnosti uznal, že patřim nad sluhu, a tak chodívám s přáním pře Vocápkém. Dáváme taky pugét a pugét presentuje první zatulant, oficiál. Skládáme se na pugět všichni zy otroci, každý po dvaceti nových — báječný jezét za osm švihlů. Rozumí se, dávám taky srích dvacet brkálů, ale pugět chodím kupovat ji. a ještě pokaždé jsem svoje dva šestáky za- dráníl. Chodim na Uhelný trh k paní Korotvi- čkové, říkám jí „milostpaní“ a její nařvan dceři „slečno Filomeno“, a za to nosím pug t za šest šestáků jako báň a mám svůj příspěvek v kapse. O to radostněji starému gratuluju.
Pavel Ješť Vocápký Korotvi Filomena
5 article
Řeč promlouvá náš oficiál Pazdírek. Ma Máječné řečnické nadání, asi jako náš truhlí n uhlí, a pokaždé se uči novému přání z Gra- tslanta nazpaměť, podle vlastní úpravy. Jen jednou se přeřekl a věrně podle originálu oslovil sarého „drahý dědečku!“ — Ježíš Marjá, ten- bit jsem myslil, že pojdu. Starý vyvalil oči dieiál dostal „maulsperre“, jak němečtí aktéři ikají — ani starý Shyllock nebyl by z něho dalš slovo vyřizl, jak zkoprněl. Starý si pořád mysli, ie je v nejlepších letech, a najednou: dra hý dedečkul Starý přijímá vždy obřadně pugét z rukou oliciálových, nábožně naslouchá gratulaci, pota- luje nosem a při posledních slovech už m hanou slzy pohnutím. Tot se ví: přejeme mu dlouhý věk, na mnoho let posavadní „duševní pružnost“ a lžem zbožně, aby „nám ho Bůh ještě dlouho za- choval“! Jsme to lumpové! Zatím se nikd nemůže dočkat, aby táhl do pense — inu bodejo ře, každý pak o stupínek povejší. Pak mě ko- zečně taky dají definitivum.
Pazdírek Marjá bůh Ma gra
6 article
Ale, jak povídám: ten den je starý taky ku člověka. Pošle Vocápka pro čtyry malé papriky — pro sebe a pro nás podřízené — Vocápkovi dá n dva cerbuláty — a pak pět sklenic piva. Je lo málo, jednou za rok, ale nesmírně podivná vče: ten den bychom starého láskou snědli po ě paprice. Ne proto, že se najíme. Spraví to všechno za zlatku — ale je v tom něco tak nilého, upřímného, jako rodinného — zkrátka, o jeho svátku jsme si všichni bližší, všechna ta erární komisnost mezi námi mizí. Připadá m vždy, jakobych býl o deset let mladší. Sváteční nálada vane celou kanceláři, ani ten oficiálův vo- jinský tabák nesmrdí jako jindy. Vocápek to vždy odnáší. Jemu nestačí skle- nice od starého, pije dál za své, celý den, a n večer obyčejně ho najdeme ve výklenku na dříví. zplého pod obraz. Jeho stará to ví a na svatého lloisa pravidelně si pro něj přichází a odvád o domů. Sám by buď ve dřevníku nebo n eeslé bídně zahynul.
Vocápek Vocápek
7 article Ale o tom starý noví. Dává si odpůldne
Ale o tom starý noví. Dává si odpůldne dovolenou, nepřichází do kanceláře. To podnik vjlet se svojí „hypotekou“, jak říká kancelista i „vyvádí mláďata“ — dvě dcery, stárnoue Chudák stará — rád by je odbyl. A kdy lo tak někdy vidím, jak se mezi těmi třem tenskými na procházcc potácí, je mi ho upřímn lo. Byla to hezká, čiperná děvčata — ar hidá nosejček o trošičku vejš — kdepak, ta- tinek přednosta! A to právě byl jejich male Bemeslník, obchodníček, nějaký kancelista ne hl by se směl opovážit, a na většího pána za nebylo věna. A tak chudinky vadnou, vadnou jko dvě podříznuté květiny. O, slečna Viktora h se mi líbila, ta mne přímo okouzlovala — ale kdepak já písař! Snad jsem měl mít ví buráže— snad bych teď už byl taky „definitiv Člověk je někdy hanebně dlouho dobytčetemi A tak je mi starého pána skutečně líto Je někdy ukrutný sekant v ouřadě, ale je t přéce taky jen člověk. A dívám-li se na ten krělajíci zivot jeho dcer, myslím si, že jak htk asi taky ledaco zakousl. Nebo až konečn jůide do té pense, pak nebude s životem hoto jn on sám, ale s ním i všechny ty tři ženské
Viktor
8 article
Říká taky náš kancelista „Pamatujte si, mladíku (slavil' jsem lon- přlatřicáté narozeniny !), ouřadnické dcerky jdou nejlip na odbyt, dokud je tatík ve službě. Al neudá-li je, než dostane modrý arch — o je pak je s nimi svízell Náš kancolista je protiva, ale má svě zku- šenosti. A náramně si domejšlí na svůj rozum že do toho jha jako nevlez'. Starý mládene Ale do je to: staří mládenci mohli života užit užili, kdežto ve starých a stárnoucích pannáck usychá vše, co mohlo vypučeti zas v nově- brásné životy. Proto je mi tak tesklivo, když s divám někdy na slečnu Viktoru. A taky její oě budivají kolkolem tak neskonale toužebně jskoby hledaly, co měl osud kdesi připraviti Ale ať padnou kamkoli, všady je pro ně prázdno prázdno. Dopadám se někdy při nomyšlení: kdybyei tak byl „definitiv“, snad bych si přece dodu kuráže. A dost možno, že by starý pak. taky plakal pohnutím, jako při té oficiálově gra
Al Viktor
10 article
tulaci Jak Šihraváček propásl posvícení. Obrázek z přirody. Nákreslnl Pr. P 1 os. Mates Šibraváček byl svrchovaně blaho- slavený člověk, aspoň zasloužil si slíbená blaho- slavenství všecka a to: za chudého ducha za- sloužil si třikrát za sebou. Ovšem bylo to jen mínění spoluobčanů, historikovi ale, jemuž se podařilo zachytiti ze života tohoto výtečníka ně- kolik episod, jeví se tento muž duchem ne- obyčejným, z vyjetých kolejí zvyků se vyšinulým. ba podnikavým průkopníkem, který v sociálních poměrech, ba i ve vědě mohl způsobiti revoluee ale nezpůsobil nic, protože byl dobrák, ale takový dobrák s ouškem, že se škodolibí jeho spoluobčané opovážili tvrditi, že je Šibraváček hloupý jako holinky a posměch i pomluva byly tak nakažlivy, že sama vzácná paní — jako pan foříka, kloníc hlavu k rameni ukazováčkem úst si zavírala a omlouvala nevyzpytatelné skutky Šibraváčkovy říkajie- „Inu, dobrota — svatá sprostota!“ Co tím mínila, Šibraváček jakživ nerozluštil, avšak za vzáenou pani do ohně byl by skočil, neboť se nejen Šibraváčkovi nikdy neposmívala, naopak. dávala mu večer jak večer polévku nebo misku hramborů to vše zadarmo.
fořík Šibraváčkův Ina
11 article
Ale je už nutno, aby Šibraváček byl před staven. Jako všichni abnormální duchové tak ani Šibraváček nevynikal krásou tělesnou, nebot jak známo, v hliněné nádobě nejlepši víno. Po- stavy byl malé, rozložité, pod krátkým trupen prohnuly se jeho nohy, nemohouce snésti té tíže. ke které nemalou měrou přispívala ohromná hlava, zarostla zježeným, černým vlasem a vou- sem, z něhož jako z houští blýskala očkaa rděla se kulička jeho rozpláclého nosu jako velká, zralá jahoda. Ústa jeho byla velká, tak velká, že jeho jazyk měl mnoho prostranství prováděl v něm různé přemety, tak že ze rtů jeho vycházelo mnoho sykavek a vždycky to dlouho chrčelo a vrčelo, než vyklouzlo srozumi- telné slovo. Vzpomenutí již posmněváčkové tvrdili, že Šibraváček nejen šišlá, ale i koktá, ale nebylo tomu tak, aspoň hvízdat uměl „jako slavík“ , jak sám Šibraváček o sobě tvrdil. Povoláním byl dřevoštěp. Porážel jedle, mo- dříny, borovice, smrky, zkrátka vše, k čemu je postavili a když byla pasoka vyklizena, dobýval pařezy a na to byl Šibraváček mistr. To bylo vlastně jeho pravé zaměstnání a ačkoli nebyl silák, přece „nepostavili dva tolik práce“ jak Šibraváček sám. „K tomu muší býť fortej,“ říkáva Šibra váček, „a lášká“- A Šibraváček měl nejen „fortej a lášku“ ale i „nádobí“. Nejdříve opatrně pařez obešel se všech stran jej prohlédl a pak si s ním po hovořil. „Tat čo, stajej, půjdeš, nepůjdeš? Inu abyš nešej. Mušíš, nič platno, došť dlouho js tady šťáj! Vžácný pán pojučil, tat půjdeš!“ Po tomto úvodu, rozepjal si Šibraváček jediný kno- flik na vestě, plivl si do dlaní, slinu rozetřel pak chopiv se „kjompáče“, dal první ránu.
Šibraváček Tata
12 article
Nejdůložitějším nástrojem jeho byla dlouhá uzká motyčka, ostrá jako jed. Tou jako hračkou pracoval Šibraváček a přetínal kořeny tak jistě, že po krátké době pařez snadno vyvalil. „Vidýš, už máš došt!“ zvolal vítězoslavně na poraženého nepřítele a usednuv opodál, na- epal si do dýmčičky suchého listí višňového, do něhož bylo trochu tabáku a komonice přimí- cháno, pak chutě zabafal a spokojen dívals na povalený pařez. V takové chvili nejraději mu- droval. Tělo odpočivalo, ale duch rozpínal své peruti. Šibraváček pracoval nejčastěji sám, ale stalo se přece někdy, že mival soudruha a tím byl Šibraváčkův nejlepší přitel Strachotka. Strachotka se Šibraváčkovi v ničem vy- rovnati nemohl, ale byl tuze zvědavý a rád čerpal z hluboké studnice Šibraváčkovy mou- drosti. Tak se kdysi v době odpočinku ptal Ši- braváčka, čím to je, že když jdou ráno do lesa. slunce vychází tamhle za Kostelcem a večen. když jdou z lesa, že zapadá tamhle za Dou- bravkou. „Ale to není nie,“ dodal, „divnější je. že se to děje každý den stejně, a já bych rád věděl, jak se tam sluničko za Kostelec dostane.“ „I boze, to ty nevís?“ divil se Šibraváček úžasné nevědomosti Strachotkově, ale hned jej poučil. „To máš tat! Kdyz je noc a my spíme, tt slunýčko udelá hupty hupty od Doubravty zpátky te Tostelči. „Ale když ho nevidíme“ odpíral Strachotk „Do spí, nevidý a do nespí, taty nevidý protože je tma.
Vidýš Šibraváček Šibraváčkův Strachotka Kostelec
13 article
„Aha!“ rozbřesklo se Strachotkovi v hlavě „aha!“ opakoval si pak celou hodinu, Šibraváček rozluštiv svým důvtipem otázku, která tak silně pletla mozky Galileův, Koperníkův a Kepplerů spokojeně se natáhl na znak do trávy a nezhra ani o špetičku. Inu, genius Šibraváčkův vše ovládající duch přeše z astronomie hravě na dolky; tvrdil totiž Stra chotkovi, že dolky z ječné mouky jsou nej- chutnější. Je pravda, že v troubě popraskají, ale zče venají a jsou pořád jako mandle a čím dál, tím jšou lepší. Šibraváček byl až z Bulánky, ves ničky tři hodiny vzdálené a protože bylo domů daleko, napekla mu žena v neděli dolků na celo týden. Šibraváček si je rozdělil po čtyrech n den a měl je uloženy na okně v komoře my- slivny, kde spával. Svou dávku denní bral ráno s sebou a tak den ze dne z dolků byl živ. Stu- dánek znal v okolí několik a když se najedl napil, podobal se nejvíce Diogenovi, kteréh však předstihl i v tom, že se mu ani po sude nezastesklo. „A omáčta, tyselá omáčta s vajíčtem bjam- bujty do toho, Stjachoto, to je žjádlo,“ dodalp hlubokém zamýšlení Šibraváček, „a víš čo, u ná v Bujánce bude v nedeji posvíceny, psid t nán na omáčtu! Strachotka pozvání tak vábného odříci ne- mohl, ba naopak, slíbil radostně, že přijde, že jistojistě přijde. Po tomto ujednání oba přátele vštali a dali se do díla. Druhého dne Strachotka pracoval na jiné pasece, jak vzácný pán poručil a milý Šibra- Ypsilon.
Galileův Koperníkův Keppler Šibraváčkův Šibraváček Bulánek Diogenés Strachotka
14 article
váček na staré pasece osaměl se svými pařezy. Dolky měl, bylo teploučko a pařezy byly jako máslo, proto byl Šibraváček nejen spo kojen, ale i vesel. Hvízdal jako „,šlavík““, po- „Jato tadleta tutačta,“ pobrukoval si, „je to hojub neho vosčíž? Boze, čo to máš za če- játtu! Pozád. to tutá, ale hnýzdo nedejá, to aby majoj ftácet mu tumil mjady. To je tatový šočiništa.“ Šibraváček slyšel o socialistech ne- kalé věci a proto měl na ně svrchu. K polední přišel na paseku hajný Chroustek. kterého noměl Šibraváček rád, protože Chroustel byl šprýmař a vyvedl již Šibraváčka často na vrch makovice a pak se smál — ó, jé! Hajný pozdravil, aby Pánbůh Šibraváčkov pomohl, sám pak se ale svalil do bujné trávy. Neměl na spěch a chtěl se pobaviti se Šibra- váčkem, ale ten si hajného tuze nevšímal. „He, slyšte, Šibraváčku, jak to bylo s úí sklepem?
Dolek Chroustek Chroustel Hajná Šibraváčkov Šibraváčka Boz He
15 article
„Eh, co šklep, jatý šlep?“ „Udělal jste si prý loni sklep na brambor a nedal jste je tam, nechal jste je v sedničce a ony vám zmrzly.“ „Ba, žmržly, mršty, ale 'dyž jšem nemě šklep vyztoušený. Hajný se převalil- v trávě a smál se, až o země poskakoval. „A jak jste chtěl sklep vyzkoušet?“ „Dal jšem tam štopét vody a četal jsem až voda ve štoptu žamržne.- „Aha, aha! chichichi! A zamrzla? „Ne. Ale letos tčeba žamržne. „Tak budete zase zkoušet? „No, to dá. rožum, muším. Hajný se po chuti vysmál, vstal a šel p svém. Šibraváček však pobrukoval: „Hajný tutačta, šočiališti“ Hodiny zvolna míjely, slunce přeneslos obloukem přes lesy a mířilo opět ke starým svým Doubravkám. V lese bylo krásně, nikde se ne- hnul ani listek a mateřídouška voněla, jakob chtěla dnes všechnu svou vůni vydechnout. Si- braváček opět porazil jednoho urputného ne- přitele a nyní odpočival. Zahleděl se v zelenav šero, z něhož ostře vystupovaly rudé kmeny bo- rovic, jak je pozlatilo slunce.
16 article
Mezi borovicemi na úzké stezce objevilase postava. Rychlým, skákavým krokem se blížil a když ji Šibraváček spatřil, radostně se roze- smál, neboť poznal Lentiška, svého přítele, puci- fouska a krejčího z Donína. „I poždrav vás Pánbů!“ zvolal na posta vičku. Lentišek se zjevně ulekl, zastavil se, sáh na kapsu, náprsní, ale poznav přítele Šibraváčka hlučně se rozesmál a pospíšil k němu. „Pozdrav Pánbů, pozdrav, Pánbů, jak se máte Šibraváčku? „l dyž Pánbů ždjaví dá...“ Oba přátel potřásli si rukama. Lentiškem všecko hrálo, pře šlapoval, olizoval se, oči přimhuřoval, ani chvi ličky v klidu nezůstal, jako kdyby v nitru jeh byl mocný stroj, který drobným tílkem stále lomcoval. „A tam pat, tam?“ otázal se Šibraváček přítele, když jeho drobnou pravici pustil. „Kam jinam, na pilu, do myslivny a do mlýna, je boží sobotička, jdu pány oškrábnout, aby zase byli jak melounci. „Čo? Čo? Lentyštu, čo že je dnes?“ v tváři Šibraváčkově to cukalo a oči jeho se smály. „Sobota, sobotička, příteli, nejmilejší den v témdni,“ odpovídal hovorný Lentišek a už se zase strojil do skoku. „Hchehehe-he-he šobota, šobota, leda jšt še zblážnyl, dnes je pátet. No!“ Šibraváček silně kýval hlavou, jen ab přítele přesvědčil, že je pátek; bylo mu lio Lentiška, který nevěda, že je pálek, darmo běží takový kus cesty a zejtra musí běželi znova.
Šibraváček Čo Lentiška Donín
17 article
Tohle pomátlo Lentiška; ale vždyť mu žen ráno přichystala čístý ubrousek, jak dělala každou sobotu a když odeházel, dala se do mytí podlahy, a to všecko se děje vždycky jen v sobolu. Šibraváček stál ale na svém, že je pátel „nebo čo, ale neděle, že žejtra není a došt. „Tak tedy pátek, smiřoval se Lentišek s osudem, „ale když už jsem tak daleko, přece se již podívám na pilu. Půjdete se mnou, Šibra- váčku?“ „Ba ne, vy byšte mě šchvátil. Běžte je nadarmo. Lentišek již byl na skoku, mihl se mez borovicemi, poskočil, zahopsal a již zmizel Ši- braváčkovi s očí. „Any se nemodlí, fi!“ odplivl si Šibraváček „a teď lotí — šočiališt! Dnes byl Šibraváček ve špatné míře, už tře tího nevinného tvora nazval socialistou. Když už stíny zhoustly, ukryl Šibraváček nádobí a šel k myslivně, hluboce zadumán, škoda, že nevyšlo na jevo, čím se jeho mohutny duch obíral. Když docházel k myslivně, potka zase toho protivného hajného, který z ničeh nic zavolal na Šibraváčka: „Tak, co je dne . pátek nebo sobota?“ „Pátet!“ vykřikl Šibraváček zlostně a smě jícího se hajného si již nevšímal. V myslivně už věděli o sporu Šibraváčkově s Lentiškem. Mrzutý Sibraváček odešel hned do komůrky a tam po- staviv se před okno, položil ukazovák na čelo jakoby sám sebe přesvědčiti chtěl, řekl: „Dolky jsou tu, je pátet, až budou tytam, bude nedeje tat je tol Uspokojen, lehl si na lavici a když m služka přinesla polévku a piala se, co že je dnes obrátil Šibraváček jen palee k oknu — na dolky Děvečka s chechtotem odešla.
Ana Šibraváček Pátet Dolek
18 article
Druhého dne šel Šíbraváček časně do les a tam pracoval jako jindy. Dnes za celý den sem nikdo nepřišel, ale to bylo Šibraváčkovi lho- stejno, Protože ale pracoval směrem k Bulánce, nešol večer do myslivny, ale přespal noc v lese. Spalo se mu znamenitě a probudil se teprve, když mu slunce zasvítilo do obličeje. Rychle vstal, napil se ze studánky, dohlédl na schovane nádobi a pak se bral k domovu, k Bulánce. Nepospíchal, vždyť měl dosti času, k obědu dojde a Strachotka bude čekat. Když se již přibližil k Bulánce na dohled zůstal náhle stát. „Čo to?“ K sluchu jeho za- léhalo něco jako hudba. „Na mou duši, to je baša!“ vykřikl Ši- braváček, „já šlyším bašu. Čo to? A v nedeji, uz před mši švalou! V tom se mihl po cestě kluk, spěchající o „Tondo!“ vykřikl Šibraváček, „čo to ? Baš „A jak!“ odpovidal kluk. „To Duraš dr káču. „A čo už ted?“ „No, vždyť je „zlatá!“ Pivo došlo, letín do pivovaru, aby ještě přivezli tři půlky. Včera večer vyházel Vinca Soukupův celou hospodu. To bylo krásny!“ Šibraváček proměnil se jako kdysi Lotova žena v sloup solný. Včera bylo posvícení, pračko v hospodě, pivo došlo a teď je „zlatá“ a Šibra- váček to všecko nechápe . . „I pra žetra!“ Šibraváček strhl čepie s hlavy a praštil ní o zemi, „to jšem blážen! Vskutku, jak řekl kluk, byla „zlatá“. Sotva vešel Šibraváček do vsi, poznal to okamžitě. Holky v kartounových pomačkaných šatech, za- věšeny pažemi v dlouhé pletence, procházely se po návsi. Mládenci s čepicemi na uchu, držíce se kolem krků, potáceli se a prozpěvovali ža- lostné písně, z hospody vřískala hudba, hlavně klárinet a basa, před zápražím válely se děti házejíce po sobě kusy buchet a na zápraží se- děli hospodáři, majíce rozepjaté vesty až na po- slednrknellík.
Šíbraváček Čo Tonda Soukupův Lotův Strachotka
20 article
„Zlatá, už je to tak,“ ulehčil si Šibraváčel a aby ušel dotazům, pospíšil rychle ke svému baráku. Před barákem zastal Strachoiku, spícíh na záhrobni. Věrný host čekal trpělivé od vee rejška na hostitele. „Vštávej!“ vykřikl Šibraváček, „nič žtra Radost Strachotkova byla veliká, ale žen Šibraváčkova radost neměla. „Kde's byl včera?“ tak ho přivítal. „V lese jšem juchotil „V neděli, o posvicení? To jsi tam moh již zůstat,“ hubovala žena. „A čo ty říkáš, tyš to vinna,“ rozhněval s Šibraváček, „dalaš mně na šobotu dvoje dolky nebo čo? Žena spráskla rukama. Teď se jí vyjasnilo Když předešlý týden pěkla dolky, přišla holka ze sousedství a několik dolků snědla; aby se jich ale Šibraváčkovi dostalo, přidala mu jieh několik do uzlu, nepočítajic — a tak měl Šibra- váček týden o jeden den dolštl Mírný Strachotka konejšil rozvaděně man žely a připomenul skromně, že už na tu slíbenou omáčku čeká druhý den, tak že by jako bylo- zá- hodno — „To taty máš pravdu, a ty zeno vař — vař a vař šamou omáčtu, natyslou a s vajíčtem buchty budem' do ní drobitl. Netrvalo to ani hodinu po příchodu Šibra váčkově, když na stole zakouřila a celým ba- rákem zavoněla bílá „omáčta s vajíčtem“. Oba přátelé zasedli a když hrnec byl prázdný (Šibra- váček stále na mísu přiléval), podal jej rozrado- vaný hostitel ženě a znovu poroučel, aby vařila omáčtu. Snědli tři várky, omáčka tekla po bradách. po vestách, po stole, po podlaze, tolik bylo všude omáčky, že do dneška zůstalo příslovím — „jako v Bulánce o posvícení
Šibraváčel Strachoika Šibraváček Vštává vařit a vařit
22 article
K dovršení blažeností rozvázalr žena Šibra váčkova na mlátků dvě otýpky slámy. Tam se oba besedníci položili, aby si odpočinuli. Když leželi na znaku a hleděli na patro zmínil se Strachotka přece, proč včera Šibra- váček nepřišel, a tu mu sdělil přítel hlubokou pravdu. „Víš, stala se mejlta v talendáři, něter den holt vypad
Strachotka
23 article Vaření.
Vaření. Črta z mladé domácnosti od Julie Vl a s á ko vé. Professorovic Baruška se bude vdávat. Měl být už vlastně dříve vdána, než paní professo- rová, ale „stará paní“, matka paní professorové. ji i jejího ženicha kováře Pitru prosila, aby po- čkali, až Baruška mladou paní professorovou trochu s domáenosti obeznámí. Nejvíce ovšem s vařením, nebot mladá paní dokud byla sle- činkou, pro samě studování a učení kuchyni nikdy ani neviděla. Po svatbě také neměla času a ostatně an mnoho nedbala; Baruška měla už před svatbou a mladá paní dovedla sotva kávu uvařit. „Milostpani! Jdou zadělat na buchty, aťt uměji, až odejdu!“ volala Baruška z kuchyně do pokoje, ale mladá paní si právě rozdělala barvy, že domaluje obrázek ví bůh jak dávno začatý a nemohla jen tak odběhnouti, aby ji barvy neuschly; proto Baruška zadělala sama.
Julie Baruška Pitr Milostpani
24 article
„Milostpaní! Jdou se podívat, jak se děl roštěnka!“ zvolala Baruška po druhé. Ale mladá paní právě cvíčila „Des dur Prelude“ od Cho- pina a roštěnku zmeškala. Však také — Chopin a roštěnka! — To jest přece více, než pěst na oko! A po třetí, když ji Baruška volala, odpově- děla paní professorová: „Dej mi pokoj s tím kou- káním! Však já se to naučím — od čeho jsou kenečně kuchařské knihy? Trochu se také spoléhala na novou služku Vzdyť tato prohlásila tak sebevědomě, že vaři umí. Tak co! — Baruška se rozloučila s mladou domácnost s pláčem. I pan professor litoval rozumné, prak tické služky, neboť polituj bože! Jeho ženuška. při veškeré své roztomilosti, neměla žádnou z do mácích cnosti. Neuměla hospodařit ani s časem ani s pe- nězi, neuměla si rozděliti práci a odpočinek, ne- rozuměla prádlu a co bylo pro pana professora nejsmutnější, neuméla vařit! — Ale nic — do čista nie ! — Pan professor o svízelích, z oněch prv jmenovaných nevědomostí plynoucích, ovšem ne- věděl — ale o tom, že panička vařit neumí, se první den přesvědčil a nebylo mu to lhostejno.
Baruška Chopin
25 article
Ale místo, aby své ženušce rozumně domluvil. huboval na paní tchyni a kde mohl, tam si n tchyních vůbec a na té své zvláště vtip při- Od té doby, co Baruška odešla, a vařil mladá paní s novou služkou, chodil se pan pro- fessor často do hostince „dojídat““. Tam měl často přednášky o tehyních, jež bývaly s bouřli- vým souhlasem přijímány a poklony pánů spolu- trpících pana professora přímo omamovaly. Jakživ netušil, jaký řečnický talent v něm byl ukryt a proto jej pilně pěstoval. „Hlas lidu, hlas boží!“ říkal. „Tyhle fouil- letony, karikatury, epigramy a všeliké humori- stické povidky o tchyních pro naše obveselen psané, jsou vlastně velmi smutná pravda! Ne, že by byl z tehyní strach, ale z toho, jak vychovávají své dcery, které my si béřeme za ženy. Vzdělání, emancipace, volnost, samo- statnost, jsou velmi krásná slova, ale ještě jsem se nedožil, aby pro ideál volnosti se dívka ne- chtěla vdát. Já nejsem proti krásnému, obsáhlé- mu vzdělání u dívek, ale vidím-li, jak se ve ško- lách plýtvá časem a při tom různém ženském „vzdělávání se“ jak na velenutné, praktické vy- chování se zapomíná, z kůže bych vyletěll Taková slečinka by se sice mohla po leda- jaké práci doma ohlížet — ale znáte mladý lid! Bez pobídnuti se na nic neohlédne. Párají se s vyšíváním nebo čtou pod učební knihoua matky je nechávají. Ony si nikdy nepředstaví, že dcery se nevdají — naopak! Sotva že školu opustily, již jim chystají výbavy a ohlížejí se po vhodném ženichovi. Ale aby deery pro stav pianželský a na vedení domácnosti připravily, málo ktere napadne.
Baruška hnout boží
26 article
„Já jsem se vemu také naučila, až když jsem byla vdána,“ říká lak muchá, ale zapomíná, že ona všechnu práci viděla aspoň přováděti, kdežto v nynějších domácnostech dívky děla nic ani nevidí! Jak se mají tomu naučit? Všechno jest krásné — tuze krásné! Máme mnoho učených dívek, které se na všechno dů- kladně připravují, jenom na vedení domáenost nikoliv a přece se všechny vdají! Bylo by potřebí do té modernosti přilévat trochu staromodní skromnosti a prostoty a vychovávat dívky prak- tieky, aby mladé ženy nemusily svých zkušenost teprve škodou a po mnohých slzách nabývati. A to jest povinností jejich matek. Dokud tol matky nebudou dělat, po zádné tchyni nic neníl“ skončil pan professor za bouřlivého souhlasu všech besedujíeích „U zlaté stoupy“ asi kolem jedenácté před půlnbci svou řeč. „Každý muž si musí vychovat ženu sáml“ namill od nejzadnějšího stolu kterýsi bojovný modernista. „Výborně!“ ozvalo se několik hlasů. Pan professor se zarazil. Nebyl na polemiku zvyklý — jeho mínění docházelo vždy jedno- hlasného souhlasu. Ale nesmí se nechat umlčetl „Hm! Vychovat? Ony jsou vychovány pečlivě, vzorně, ale praktičnost jim schází —a vy ji také nemáte, mladý přiteli! — Jak pak ji chcete ženě vštípit? Praktičnosti se musí dívka nebo žena naučiti od lidí starších, zase prakti- ckých, nebo časem, vlastní zkušenosti, a než s to stane, utone často celé manželské štěstí v pří- valu dluhů a nedostatku. Kdyby paní matky své dcery učily, co samy umějí, mnoho strast by jim uspořilyi“ „Výborně!“ ozvalo se zase několik hlasůa pan professor se vítězoslavně rozhledl kolem.
27 article
Tak a podobně mluvil pan professor v ho- stinci a tak a podobně mluvil i doma. Viděl, že se ženuška snaží něco provést, čemu se nikdy neučila, ale neocenil toto jeji snažení, zarývaje se stále hloub do hněvu vůči paní tehyni. Paní professorová nyní hořce litovala, že se nechodila divat na Barušku, když ji tato volávala, neboť kuchařská kniha ji také z ne- snázi nevytrhla, Tam sice stojí, jak se dělají tisíceré cukrovinky a dorty, ale jak se dělá oby- čejný vdolek, se tam nikdo nedočte. Paní professorová vařila přesně dle kuchař- ské knihy a přece se to skoro nikdy nepovedlo. Na přiklad kuřata na paprice, jež byla „stará paní poslala. Vše se dařilo dobře — až na tu smetanu! — V knize stojí „a zalej kyselou smetanou“ a paní professorová nalila smetany tolik, že kuře plovalo jako káče na rybníce. Po druhé zase zadělávané telecí. V knize stojí „a zapraž bledou jištičkou“ a paní pro- fessorová zapražila tři litry tekutiny a pan pro- fessor lovil kousky masa vidličkou, jako kapříky na udici. Nová služka také nic neuměla. — „Tak, co vlastně umíte?“ ptala se mladá paní, stávajíc se ku podivu samostatnou, když poznala, že se na nikoho spolehnouti nemůže „Rajskou omáčku a knedlíky,“ zněla od- pověd. se paní.
Baruška
28 article
„Řízky.“ — „To zase pozejtří,“ rozhodla paní a mezi- tím se ptala, radila a snažila se zameškané do- honiti. Však přése všechno — slzy při tom ne- scházely! — Pan professor snah své ženušky si ne- všímal. Jemu se nejlépe libilo, tam, kde moh řečnit, kde se mu obdivovali a kde bylo veselo. Doma tak nebylo. Paní profesorová bývala smutná, plná starostí, povede-li se jí příští jídlo, všecka se chvěla přod mračením se svého chotě a často, ach, velmi často plakala. Kdyby takhle mohla přijeti maminka — za 14 dní by se u ní všemu naučila, ale pan manže ji ještě nepozval, ač ona na to čekala Konečně si dodala odvahy a připomenula panu professorovi, že maminka čeká na po- zvání, má-li jí psáti? „Ne,“ zněla krátká odpověd. „Ale proč?“ ptala se mladá paní „Protože té nevychovala tak, jak mělaí“ odvětil pan manžel Paní professorová se uraženě vzpřímila. „Tak? Že mne maminka dobře nevycho- vala? Vždyť mluvím německy i francouzsky, hraju klavír, i housle jsem se učila! Učila jsem se zpívat, malovat, na dřevě pálit a na skle leptat, zlatem šít, prádlo, bílé vyšívání, šaty i klobouky jsem se učila pracovat, prošla jsem kurs vlásenkářský, naučila jsem se tančit, plo- vat, bruslit, tenys hrát, na kole jezdit! Ma- minka mne všemu dala učit .e „Ale nenaučila tě vařit,“ řekl pan pro- fessor a odešel. Paní professorová pak — zase plakala. „To uvaříme zejtra a co ještě?“ ptala
Řízek Ma