Románová příloha „Národních Listů“ k číslu 39. ze dne 9. února 1900.

Různé zprávy.

= Z anglického ministeria války. Z Lon- dýna se oznamuje: Nevole vůči anglickému mini- steriu války a jeho copařskému úřadování jeví sev anglickém obecenstvu a v anglickém tisku čím dál tím zřejměji. Jeden z redaktor »Daily Chronicle« píše: »V nedostatečných a bídných kancelařích Pall Mallu jest v době od 10 do 5 hodin ubytován nejdražší a nejneschopnější správní stroj, jejž kdy lidský důmysl vynalezl, anglické ministerium války. Zde jest domovem ona nevyrovnatelná neschopnost, jež přese všecku statečnost našeho vojska, přese všecko bohatství našeho lidu, učinilo britskou vojen- skou moc předmětem posměchu celého světa. Malé pokojíky jsou naplněny zaprášenými papíry. Chodby jsou plny poslíčků, kteří klackovitě ve své horlivé snaze, ničeho nedělat, klopýtají jeden přes druhého. V hořejších místnostech sedí bělovlasí seniorové s nesčíslnými raporty, překypující rozumem a vědo- mostmi. Veškera snaha jejich, jak se zdá, směřuje k tomu, učinit všechnu práci nemožnou, zošklivit energii, zmalomyslnět podnikavost, odpovědít na otázky tak, že se vám nedostane odpovědí a v po- svátné hlouposti svých tradicí zachovávati reputaci anglického ministeria vojenství. Odebral jsem se tam těchto dnů, abych získal věrohodné cifry o počtu padlých a raněných a porovnal je s výkazy, jež se- stavila »Daily Chronicie«. Ve své prostodušnosti jsem předpokládal, že ministerium války má úplné výkazy ztrat, domníval jsem se, že malá část onoho čtvrt millionu liber sterlingu, jež se tam vydává na služné, upotřebena byla k tomu, aby byl placen úřadník, jenž by den ode dne zaznamenával ztráty

naší armády. Nikdy jsem se nedočkal většího skla- mání. »Ale my to sami nevíme,« odpověděl mi klidně úřadník, jemuž věc ta jaksi náležela a jehož jsem se tázal. — »Což pak nesestavujete seznamy ?« tázal jsem se. — »Pouze ty, jež bývají občas úřadně uveřejňovány.« — »Ale,« nalehal jsem, »ty bývají neustále kontrolovány a opravovány. Což pak se tyto seznamy systematicky neporovnávají, aby každé chvíle bylo lze zjistit skutečný stav?« — »To ne, k čemu to?« odpověděl úřadník po chvíli s neodo- latelným úsměvem dítěte. — »Ovšem že, k čemu to,« přisvědčil jsem a šel. Avšak na ulici, obklopen skutečností života, jsem se rozhorlil. Jak dlouho je- ště bude anglické obecenstvo ve své pošetilé trpěli- vosti snášeti tuto pitomost ve svém středu?« = Vypůjčené vtipy. U příležitosti censur- ního zákazu kusu v pařížském divadle »Athenée« zmiňuje se Ernest Blum ve svém »Denníku vaude- villisty« o zajímavé příhodě s censorem. »Páni od císařské censury (za Napoleona III.),« píše, »byli lidé velmi přísní a vážní, ale poněvadž mi moje svědomí ukládá, abych v těchto pamětech pověděl plnou pravdu, musím doložit, že ve svém soukromém životě nebývali vždy tak vážní a přísní, jako v úřadě. Jeden z nich — nepovím jeho jmeno za žádnou cenu a to z mnohých důvodů, především proto, že se na ně již nepamatuji — byl v důvěrném obco- vání hotový šprýmař, byl miláčkem své rodiny a všech svých přátel. Ponévadž vlastní jeho zásoba slovních hříček a nesmyslů hojným upotřebením záhy byla vyčerpána, připadl na dobrý prostředek, obnovovat ji a sice zerty většinou velmi pikantními.

Přednášel totiž ve společnosti všechny vtipy, jež by v kusech, které mu předloženy, škrtl... To mu do- dávalo úžasný repertoir a střídavě dodávalo mu to zdání člověka duchaplného anebo i hlupáka, zcela podle rázu kusů, jež právě censuroval. Avšak jed- noho dne dal se strhnout úspěchem. Zapomněl na pří- tomnost básníka, na jehož kuse byl provedl pravě hroznou amputaci a citoval dobrou polovici slov,o něž byl autora svou červenou tužkou oloupil. Pří- tomný básník byl velice užaslý, ale nebránil censo- rovi. Když však byl hotov, zatáhl jej do koutka a pravil: »Doufám, milý pane, že budete tak slušnýa vrátíte mi vtipy, jež jste si dnes ode mne vypůjčil.« Censor se zarděl, zbledl a pochopil. Den na to měl básník opět všechny svoje vtipy a k tomu ještě ně- kolik jiných, jež si byl censor vypůjčil od jiných, bezpochyby jakožto odškodné. = Hledá útulek ve vězení. Z New Yorku se oznamuje: Onehdy večer, když se Rosa Weissová z práce domů vracela, přepadl ji na Houston streetu jakýs mladý muž, který jí chtěl tobolku z ruky vy- rvati. Dívka však lupiče chytila za kabát a držela jej tak dlouho, až se dostavil policista, který se ho ujal a dopravil jej na policejní stanici. Dívka měla v to- bolce pouze 8 centíků. U pol. soudu v Essex Marketu udal zatčený, že se jmenuje Adolf Celler, jest 24 roky stár, avšak nemá žádného přístřeší. Prostřednictvím tlumočníka pak vypravoval, že jest teprve 11/4 rokuv zemi, a již delší dobu bez práce. V posledních čty- řech dnech pranic nejedl. Zlodějem není a nechce se jím nikdy státi. Když se potuloval ulicemi, tu mu napadlo, že mu nezbývá jiného útočiště, nežli vě- zení. Z té příčiny přepadl dívku, neměl však úmysl ji okrásti, nýbrž chtěl býti pouze zatčen. Soudce Deuel odkázal Cellera pod zárukou 1000 dol. ku processu.

= Pozůstatky z bitvy u Čezme. Turecká vláda dala v poslední době prohledati mořské dno bo- jiště u Čezme v Egejském moři naproti ostrovu Chios, kdež dne 5. července 1770 ruský admirál Orlov zni- čil celé turecké loďstvo. V bitvě té potopeny též dvě ruské admirálské lodi. Na místě, kde jedna z těchto lodí se potopila, nalezli nyní řečtí potápěči ve hloubce 27—30 metrů pokladnu s 12.000 dukáty. 2000 čtyřnásobnými dukáty a mnohými jinými pe- nězi, jakož i mnoho měděného nádobí, zlatou kadi- telnici, stříbrné náčiní, děla atd. Nyní bude pokračováno ve hledání na dně mořském též tam, kde potopený byly lodi turecké. Toť důkazem, jak vděčnou úlohu mohly by hráti podmořské lodi i k tomuto účeli, ni- koliv jen pokud se týče ničení nepřátelských lodí torpedy. = Moderní don Juan. Z Bukurešti se ozna- muje: Jeden ze zdejších vyšetřujících soudců měl vyslýchati těchto dnů jakéhos Tanase Moisescu, jenž byl obviněn, že ukradl rumunskému ministru spra- vedlnosti kožich. Obviněný po delším výslechu ko- nečně vyznal se z krádeže, nechtěl však udat, kam se kožich poděl. Vyšetřováním bylo zjíštěno, že Moisescu má mílenku, jež obeslána a tazána, ví-li o ukradeném kožichu. Tvrdila však, že ničeho o něm neví a odkázala soudce na druhou milenku obvině- ného. Ta však rovněž o ničem nevěděla, ale udala adressu třetí a čtvrté milenky Moisescovy, ty že snad něčeho o tom vědí. Předvolány také ty a ty opět pověděly o jiných milenkách obviněného, až konečně předvolána šestnáctá milenka před vyšetřujícího soudce, jenž se konečně dalšího pátrání vzdal, po něvadž žádná z těchto šestnácti nechtěla o ničem vě- dět anebo, ačkoliv byly sokyně, žádná nechtěla dona

Juana prozradit. = Mladý zákeřník. John Gardi, dvanáct roků starý, z Portchestru, N. Y., vrazil patnáctiletému Georgu Šimonskému nůž do zad a způsobil mu smrtelné poranění. Oba hošíci byli zaměstnáni v to- várně firmy Russell Birdsall Ward v Portchestru a před nedávnem se pro zcela nepatrnou příčinu po- hádali; při té příležitosti vytáhl John nůž a zvolal »Počkej jen, tento nůž mám schovaný pro tebe!- Onehdy v noci počíhal si pak na Šimonského a bodnul jej do zad. Jakýs kupec nalezl smrtelně zraněného chlapce ležícího na ulíci a dopravil jej do jeho bytu. Gardi byl zatčen a ponechán ve vy- šetřovací vazbě. = Velký požár. V továrně na nábytek firmy Allan Co. v Rotterdamu vypukl těchto dnů v noci požár, jenž nabyl tak značných rozměrů, že ve městě není pamětníků podobného požáru. Ačkoliv praco- valo dvanáct stříkaček, byly veškeré snahy požár obmezit marny a během 10—15 minut byla celá rozsáhlá budova v jediném plameni. Po páté hodině ranní byla celá továrna zničena, jen velký tovární komín zůstal stát. Koně a nábytkové vozy mohly být za- chráněny. Také místnosti pisárny byly poškozeny toliko vodou. Továrna zaměstnávala 150 dělníků a byla pojištěna na 110.000 hol. zl.

Zemřelí v Praze. Dne 4. února 1900: Fuchsová Terezie, vdova po učiteli náboženství, 72 roky, 803—I. Srbova Vla- stimila, dcera truhláře, 13 měsíců, 1800—II. Pivoňka Antonín, syn leštiče podlah, 19 měsíců, 555—I Hřib Antonín, syn kotláře, 131/4 roku, 532—VII. He- rout Václav, č.šník, 36 roků, 719—I. Švarcova Te- rezie, dcera dělníka, 19 měsíců, 100—V. Šallerová Josefa, 59 roků, 575—VII. Fremutova Marie, 1 rok. 555—VII. Škardova Anna, dcera pošt. zřízence, 2 měs., 1640—II. — Ve všeobecné nemocnici: Schejbalova Anna, služka, 17 roků. Dobeš Josef, syn dělníka, 14 roků. Stehlíková Marie, žebračka, 70 r. — U milosrdných sester: Benešová Anna, vdova po malíři, 43 roky. — V dětské nemoc- nici: Boháčkova Ludmila, dcera slévače, 4 roky.

Král. české zem. divadlo v Praze. Národní divadlo. Dnes v pátek 9. února. 137. hra v předpl. pe 1. čtvrtka. Po třetí. Třetí zvonění. Veselohra o 3 jednáních. Napsal Václav Štech. Vy- pravil vrchní režisér p. J. Seifert. OSOBY: Sadílek, purkmistr, p. Mošna. Emma, jeho manželka, pí. Pštrossová. Růžena, jejich dcera, slečna Grégrova. Paní Kváčková, pí. Kvapilová. JUDr. Hudec, p. Seifert. Hvězdínský, p. Vojan. Kaštyl, p. Pštross. Pilz, p. Sedláček. Kejla, policejní revisor, p. Kafka. Bábi, kuchařka paní Kváčkové, pí. Hübnerová. Služka u purkmistů, pí. Kolárová. Telegrafní posel, pan ze Steinsberku. První, druhý družba, p. Vintika, p. Körner. První, druhá družička, pí. Skrétová, sl. Horníkova. Báňský úřadník, p. Vild. Lesmistr, p. Holub. Jeho choť, pí. Čapková. Po prvním jednání delší přestávka. Začátek o 7. hodině. e. Konec o půl 10, hod. sat

čumě ,movátaee sastožeqe slvd vda nanioq sd lenfmn olám nlaso bdob tnbslaoe v áo1g alá alovog důd de oatemolabátit sálotlmsol osldat á ondaviběg odone otiidopna hbe ležshono ejsorn ttmlačlvn imtev ejěšla sosla s oilolansi Jvlenln čhosls ilsuaot o dasáso šzlldovb ninálolev oodol vopolon obrol o domla šmr dlsčnobahí odo egzadegabvmg zHekyl Kniha II. lošmod lobdiovllA ázaliža s (anantaen

V klášteře. ila

dosri ičo oumi n

vout ub vonáni ne Společnost Zahrada Getsemanská, obecně zvaná Otcové Bishopsgatští, byla jedním z mnoha klášter- ních řádů, jež jsou výsledkem velkého hnutí nábožen- ského, známého jako »hnutí traktátské neb Oxfordské.?) Některé z nich ustoupily vnějšímu nátlaku, některé se roztrhly vlivem vnitřních svárů a jen málo jich zůstalo jako osamělá bratrstva, poddaná pravidlům řeholním, jež se nikdy nerozhlásila jejich členy, jimž přikázáno nositi vlasy ostříhané až na kůži a bičovati se metlami discipliny. Společnost Zahrada Getsemanská byla nejprvnější z těchto klášterních řádů a byla nyní také nejdůležitější,

*) Jinak novokatolické. Zahájeno řadou 90 traktátů, uve- řejněných v letech 1833—41 Johnem Keblem, Edv. B. Puseyem. Johnem H. Newmanem a jinými. »Ač reakční, zlomilo mnoho předsudků, zkypřilo všestranně půdu a připravilo ji pro vzrůst zdravějších rostlin,« jak praví Goldwin Smith. Pozn. překl.

Došla zpět do nemocnice právě, když velké hodiny westminsterské odbíjely půl a zastavila na schodech a poslouchala. Pouze půl hodiny minulo a přece všecek svět se změnil!

XXI. Byl to poslední den Gloryiny zkušební lhůty a jsoue oděna v dlouhý, modrý ulster, v němž přišla z ostrova Manu, stála v matronině pokoji, čekajíc na svou mzdu a propuštění. Matrona seděla stranou u stolu, se psem vrčícím na klíně. Ukázala na malounkou hromádku zlata a stříbra a na velký kancelářský papír, který ležel vedle. »Tu jest vaše měsíční služné, opatrovnice, a zde jest vaše »vysvědčení«. »Vysvědčení« mi dalo notnou práci. Učinila jsem pro vás, co jsem mohla. Řekla jsem, že jste vlídná a veselá a že vás nemocní měli rádi. Doufám, že jsem se neodvážila příliš daleko.« Glory sebrala peníze, avšak nechala »vysvědčeníe netknuté. »Nemusíte si činiti starost, madame, nebudu je vyžadovati.« »Dostala jste jiné místo?« »Ne.« »Kam tedy půjdete příště? »Já nevím — ještě.« »Mnoho-li peněz jste si uspořila ? »Asi tříměsíční mzdu.« »Všeho všudy jen tři libry ?« »To úplně postačí.« »Jaké máte přátele v Londýně?« dněv